Večer otevřela výše jmenovaná skupina Oswald Schneider. Pro obě seskupení je typická směs samplů a živé hudby, Oswald Schneider se pohybují spíše v oblasti jazzu, oproti tomu je zvuk Tata Bojs výrazně elektroničtější. Dalším výrazným znakem koncertů Tata Bojs je scénická propracovanost, pocházející většinou z dílny Milana Caise, mj. absolventa AVU. Rekvizity na Deltě tentokrát nahradila práce se světlem a slušivá uniformnost černých košil a barevných kravat.

Úvodní nostalgickou vzpomínku Milana Caise („Kolik jsme tu strávili času hraním a nahráváním!“) a Mardoši („Akolikčasujsmestráviliuváděnímpísniček!“) odvála Toreadorská otázka z alba Futuretro. Celý koncert se pochopitelně nesl ve znamení lehké nostalgie a starých a starších písní z alb Futuretro a Ukončete nás... Opravdu rozkošný byl miniblok ryze pamětnických skladeb, které znali pouze skalní příznivci chlapců z Hanspaulky. Největší úspěch sklidil Mardoša s písní Ach, lásko, ach, vrať se mi, ách, především proto, jak sám řekl: „Tuhlepísničkuzpívámcelousám!“

Diváci se odmítali smířit s koncem koncertu, a tak přišly na řadu přídavky (legendární Jaro či Attention Aux Hommes). Ale ani řada přídavků nezchladila vášně posluchačů. Poslední možnost tance se objevila v tento večer již jednou hrané písně Dostali sme. Jak řekl Milan Cais: „Je z doby, kdy se tancovalo pogo, tak nám ukažte, jestli si to ještě pamatujete.“ V tu chvíli propuknul pořádný kotel a já pochopila noticku u pozvánky na tento koncert – R. I. P. Delto!

Markéta Holanová

Tata Bojs + Oswald Schneider

26. 4. 2008. Delta, Praha.

Tata Bojs (zvětšit)