Petr Zuska předesílal, že se nejedná o klasický příběh, nýbrž o bizarní mozaiku obrazů, která svérázným humorem předvádí život v jeho rozmanitosti a proměnách. Opravdu se před vámi rozehrává hudební a tematická mozaika. Brel zpívá o smrti (např. písně Fernand, Smrt a Poslední večeře), výjimku tvoří satirické Bonbóny a protestní Měšťáci; Vysockij křičí proti útlaku (např. Lov na vlky, Lyrická nebo Moskva – Oděsa) a vysmívá se (sovětské) masovosti; Kryl je nejjemnější, v jeho písních se snoubí motiv politický a milostný. Některá témata mají společná – válku, přátelství a různé podoby lásky, jiná zůstávají osamocena jako např. kritika lidské namyšlenosti, alkoholová opojení, cestování, hromadné cvičení...

Zde však pestrost rovin končí – v inscenaci převládá nota tragická: většina písní vyjadřuje tíži života, jeho krutost a drsnost; první dějství se uzavírá smrtí blízkého člověka, druhé ničením země. Humorné prvky se objeví pouze sporadicky. Na diváka doléhá melancholie, neodchází povzbuzen k vlastnímu zápolení s životními strastmi. Zřejmě autorův záměr, neboť celé představení by jistě mohlo mít pozitivní vyznění, kdyby se v něm podtrhla nezdolná energie těchto tří umělců.

Nová inscenace je ale také taneční mozaikou – převládají v ní náročné moderní a často až akrobatické prvky, objeví se i stínohra. Klasický balet však úplně nemizí. Tyto proměny jsou velmi působivé a zároveň odpovídají povaze jednotlivých písní. Každá z nich má svou choreografii. Spíná je postava tanečníka – sólisty (v II. premiéře Michal Štípa), ztělesňujícího všechny tři básníky i jejich texty. Je téměř vždy přítomen: jednou na hudbu Brela, Vysockého a Kryla tančí, jindy se stává jedním z nich a jejich („své“) písně zpívá nebo zpovzdálí sleduje ostatní na jevišti.

Své postavy se Štípa zhostil skvěle. Také jeho taneční partnerka, Tereza Podařilová, působí přesvědčivě a dokáže vyjádřit mnoho jemností. Též další tanečníci a tanečnice zde mají krásná sólová čísla. S největším ohlasem se setkávají ta veselejší – snad pro tu jejich nečetnost…

Požitek z hudby a tance umocňuje neobvykle řešená scéna (např. v prvním dějství se tančí na jakémsi lešení a zároveň i pod ním) a osvětlení, které spoluvytváří atmosféru. I kostýmy jsou voleny tak, aby vystihly náladu jednotlivých písní. Co se týče posledně jmenovaných, zazní originální nahrávky ve francouzštině, ruštině a češtině. V těchto jazycích uslyšíte i slovo mluvené, tentokrát z úst současných hereček. Český návštěvník má možnost sledovat titulky. Nejvíce si však taneční část představení vychutná, jestliže dané jazyky ovládá.

Sólo pro tři je ojedinělé a zdařilé, dbá se v něm na soulad veškerých jednotlivostí. I písně tří umělců jsou citlivě provázány. Jistou nevýhodou je skutečnost, že proměnlivost obrazů, nepřetržitý tok emocí a (případné) čtení titulků vyžadují od diváka vysokou míru koncentrace. Bohužel jsou plánovány pouze tři reprízy.

Jacques Brel (1929 – 1978) – belgický šansoniér, skladatel, básník, herec a režisér, představitel nonkonformismu.

Vladimir Vysockij (1938 – 1980) – ruský písničkář, básník a herec, jenž se stal symbolem utiskovaného Ruska.

Karel Kryl (1944 – 1994) – český písničkář, básník a redaktor, vystupující proti totalitní ideologii.

Světová premiéra inscenace se uskutečnila 19. 5. a II. premiéra 20. 5. 2007 v Národním divadle v Praze. Reprízy: 23. 5., 7. a 28. 6. 2007.

K inscenaci byla v prostorách historické budovy ND otevřena výstava fotografií Romana Sejkota TakT, která potrvá do 10. 9. 2007.

Zuzana Hajíčková

LitENky č. 6/26, roč. 2006/2007