Můj kamarád mi minulý týden zavolal, že se díky dobré konstelaci hvězd dostal k lístkům do divadla a pozval mě na představení. Souhlasila jsem, protože spolu věčně vysedáváme jen po hospodách a cítila jsem, že situace žádá změnu.

25. 2. ve tři čtvrtě na sedm jsme už naleštěnými společenskými botami hloubili důlek před Divadlem Bez Zábradlí. Za několik minut nám měl Alan Ayckbourn představit svou hru Kdes to byl(a) v noci? Těšili jsme se. Pouze davy starších manželů a diváků důchodového věku nám napovídaly, že hra bude určena spíš věrným manželským párům a dlouholetým vztahům než dvojici, která si hrdě říká teenageři.

O nějakou dobu později, když jsme seděli v přízemí v jedenácté řadě na sedadlech číslo 10 a 11, jsme ale věděli, že je to ono.

Jako laici a průměrní uživatelé české kulturní scény nemůžeme odborně soudit, ale z běžného diváckého pohledu jsme byli nadšeni. Hra byla snadno stravitelná i pro mladistvé, ačkoliv ji pochopitelně nahlíželi z odlišné perspektivy než dlouhodobě vdané, dlouhodobě ženatí. Viděli jsme model našich rodičů prarodičů, možná model našich budoucích vztahů.

Velký dojem na nás udělal jak děj, tak skvělé herecké obsazení. Stále mladistvá Veronika Freimanová předvedla fantastický výkon a u nás si získala prvenství. Skvěle skloubila zdánlivě kontrastní role elegantní dámy, starostlivé matky a potřeštěné ženské a propojila je v nezapomenutelný celek.

Nenechal se zahanbit ani Rudolf Hrušínský v roli Veroničina manžela. Zahrál pivního taťuldu a předvedl typickou dvojí tvář, kterou disponuje většina ženatých mužů jeho věku. Doma nuda a otrava, jinde zábava k popukání. Tak zatímco Freimanová se s ním moc nezasmála, Ljuba Krbová si milenecký vztah vysloveně užívala.

Navíc se snažila soustavně předvádět vzornou roli i ve svém vlastním manželství a úzkostlivě bránila konfliktu svých dvou vztahů . Svého muže Zdeňka Žáka obskakovala a opečovávala, chystala mu snídaně a přezůvky do práce.

Ten předvedl prototyp manžela, kterého by doma (ne)chtěla mít každá žena. Kultivovaný intelektuál téměř extrémního typu, který je ochoten do vztahu investovat maximální péči, nicméně postrádá kousek lidské prostoty a selského rozumu. Proto je k ženině nevěře slepý. Ňouma. Samotný závěr hry ale naznačuje, že by si mohl začít něco s Veronikou Freimanovou. (Další kolotoč zábavy, flirtu, podezření, polopravd a lží…?)

Příběh ještě dotváří další podivuhodná dvojice, která nikomu do zelí neleze, ale okolí ji používá jako zástěrku k vlastním nevěrám, a proto se dostávají do řečí. Zvláštní to dvojice. Neurotička a podivín. Drsný divák by řekl: nevyrovnaná, trochu asociální žena na okraji společnosti a její vychovatel.

„Podivín“ Josef Carda dokázal, že má dar jedinečného komediálního talentu a setřel pravidlo, že mu to sluší jen v TELE TELE.

Také bych si dovolila vyzdvihnout výkon „neurotičky“ Barbory Leichnerové. Její působení, které vzhledem k roli nemohlo být rozpustilé ani veselé, bych označila jako obyčejné a myslím to v tom nejlepším možném smyslu. Nemluvím o průměrnosti, ale o obyčejnosti v obyčejnosti, která roli pozdvihuje na jedinečnou úroveň.

Ocenili jsme i kostýmy a kulisy. Výtvarná složka představení nám nastínila charakter hry a ve své jednoduchosti nám nic nevnutila násilím, naopak poskytla prostor pro divákovu fantazii.

S trochou nadsázky by se dalo říci, že hra mohla v okolí vzbudit dokonce pocit dobrodružství a zábavy pramenící právě z modelu manželských mnohaúhelníků. Ne že by manželská nevěra byla v očích podváděného trpitele fajn věc, ale... No, jděte se podívat sami.

Michaela Kašičková