První, co na nádechu celého filmu zaujme, je kontrast napětí v životech postav a poklidného, skoro nudného vnějšího děje. Celý příběh je rozehrán na malém, uzavřeném jevišti pražského Karlína a odehrává se během několika málo nocí. Neděje se nic závratně akčního, žádné honičky nebo jiné dějově vypjaté scény.

Těžištěm filmového vyprávění je nepochybně postava Ofky, kterou velice uvěřitelně a empaticky ztvárnila Martha Issová. Nachází se v situaci, která je hranicí – konec dětství po střední škole, nutnost rozhodnutí, co dál se sebou – a Ofka, celkem pochopitelně, toto nezbytné, nepříjemné a existenciálně nejisté rozhodnutí odsouvá prací v non-stopu svého švagra. Vedle Ofky se neustále pohybuje její kamarád z dětsví, Ubr, překvapivě dobře obsazený Jiřím Mádlem. Je-li Ofka vesměs průměrná adolescentka, Ubr se průměru dost vymyká. Velmi zaujatě se přehrabuje v popelnicích a s nadšením nosí a používá vše, co tam najde, má divné zájmy a oddaně Ofku miluje. Tyto dvě postavy jsou ve filmu vykresleny s velkým citem pro psychologické detaily. Právě v tom se možná projevuje tolikrát zmiňovaná ženskost filmu – absence akčních scén a děj pod povrchem.

Ofčin navenek nudný, ale spokojený život se změní poté, co odhalí, že ji její přítel podvádí. Od té chvíle jako by začala vnímat svět kolem sebe jinak, snad méně egocentricky, a proto i dospěleji. Nejvýrazněji se to projeví na postupné změně pohledu na Ubra. Přestává být jen trapným přívěskem, za nějž se Ofka musí stydět.

Této ústřední proměně zdatně sekundují i ostatní postavy. I když se ve filmu třeba jen mihnou, jejich chování a jednání je ve všech směrech velmi lidské a autentické, například v dialogu Ofky a její maminky v podání Simony Stašové.

Malé, vlastně dost nepřátelské, šedé prostředí, ve kterém se příběh odehrává, tvoří velice vhodné kulisy, protože jakoby podtrhuje stagnaci, tápání, zmatenost i jakýsi vnitřní smutek Ofky i dalších postav.

Zajímavý je i motiv paní doktorky, matky Ofčiny bývalé spolužačky. Ta Ofce ošetřuje ruku po napadení v non-stopu a srovnává ji se svojí dcerou, která, na rozdíl od Ofky, studuje vysokou školu a má našlápnuto na slibnou kariéru. V průběhu děje se ale ukazuje, že tahle idylka má velice podstatné trhliny, protože dcera paní doktorky nejen nestuduje, ale utekla z domova s pochybným rockerským individuem a nikdo o ní nemá zprávy. Trochu patetický mi v kontrastu s tím přišel závěr této epizody, kde matka dceru uvidí, rozběhne se k ní přes silnici a srazí ji auto a dcera se k ní nadšeně vrhá a vypadá to na happy end.

Takovýchto drobných portrétů, které jsou velice blízké skutečnému životu, najdeme ve filmu mnohem víc; je zaměřen na propracovaný detail, ne na prvotní efekt, za čímž by snad bylo také možné nalézt ženskou ruku.

Celkové vyznění filmu je vlastně dost optimistické, a to navzdory tomu, že konec je otevřený, spousta věcí zůstává nedořešená, bolavá a není důvod domnívat se, že zítřek bude zničehonic mnohem příjemnějším místem než dnešek. Podstatné však je, že hlavní hrdinka i přes všechen odpor a úhybné manévry nakonec dobrovolně dospěla, a to dokonce s hlavou vztyčenou.

Děti noci (Česko, 2008, 84 min)

Režie: Michaela Pavlátová

Hrají: Martha Issová, Jiří Mádl, Jan Dolanský, David Novotný, Kristýna Nováková a další

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.