Malá východočeská vesnice Ležáky si žije svým obvyklým životem, do něhož nečekaně vstoupí vojín Jiří Potůček, který zde vyhledá útočiště pro zdánlivě bezpečné odesílání zašifrovaných zpráv do Anglie. Události těchto několika dní nám jsou zprostředkovány postavou Jana Pavliše, mladého studenta, který zde pracuje jako učedník ve mlýně. Příběh tak získává na zajímavosti a okamžitě vtahuje do děje. Možná ! i proto, že mu propůjčil svůj hlas Radek Brzobohatý, který nás !jako vypravěč! provádí celým příběhem. Hned začátek dokumentu napovídá, že autoři pečlivě pracovali s fakty a autentickými dobovými materiály, které se střídají s hranou částí snímku. Za zmínku stojí například animace původního pohledu na vesnici. Herecké výkony však bohužel působí trochu rozpačitě. Je zde viditelný rozdíl mezi herci-profesionály, které mj. zastoupili herci z Klicperova divadla v HK, a herci-neherci. Naopak scény a kamera jsou až naturalisticky opravdové. Popravčí scény na Pardubickém Zámečku jsou tak syrové, realistické a bez zbytečného rozvláčnělého sentimentu, že i odolnější povahy musí ztuhnout. To celé navíc dotváří skvělý hudební doprovod z dílny Martina Štědroně. Autoři snímku jednoznačně dokázali, že i s minimálními náklady a „neznámým“ jménem jde natočit skvělý dokument, jenž dokonce předčil očekávání, se kterým jsem na promítání přišla.

Režisér a scénárista Miloš Pilař nám svůj snímek představil v následujícím rozhovoru.

Miloš Pilař - natáčení Ležáků 42 (zvětšit)

Co bylo prvotním impulzem pro vytvoření takového filmu?

Především to, že je tam spousta věcí, které byly, alespoň i pro mě, dosud neznámé. Jedním z hlavních impulzů bylo, že se vždycky tvrdilo, že přežily jenom sestry Štulíkovy a to není pravda, protože celkem přežili minimálně ještě dva další. Když jsme potom našli výpověď Jana Pavliše, který byl skutečně jediný, kdo se účastnil všech těch akcí a skutečně přežil, tak to pro mě byla samozřejmě výzva. Najednou už to nebylo historické téma, ale už to bylo vyprávění člověka o tom, co se dělo, jaké měl pocity, jaký měl strach, co se dělo v jeho duši a zároveň vyprávěl i o těch ostatních lidech a to bylo pro nás hodně zajímavé, protože v podstatě dramaturgicky dokresloval celou situaci.

Jak probíhalo samotné natáčení?

Základem byla práce s historickými fotografiemi. Herce jsme v první řadě vybírali tím způsobem, že museli být alespoň charakterově podobní dané postavě. Pak nastávalo druhé kritérium, že to musel být také herec, který tu danou roli dokáže zahrát. Tam samozřejmě někdy musely nastat kompromisy. Na druhou stranu, když vezmeme třeba postavu Potůčka, tak když jsme ho ustrojili do „battledressu“ a vzali jsme fotografii skutečného Potůčka, v kameře nebylo možné rozeznat, co je skutečné a co je ten Potůček v té době, když byl v Anglii. Co se týká exteriérů, tak velkým překvapením byl mlýn, který jsme našli nedaleko toho původního. Když jsme vlezli dovnitř, na zdech byly protektorátní nápisy a plakáty a všechno to tam bylo v podstatě tak, jako kdyby se ten čas zastavil. Takže my jsme byli strašně rádi, že jsme v podstatě sebrali ze stolu jednu PET lahev, kterou tam někdo zapomněl, přivedli jsme herce a mohli jsme začít hrát.

Jak se k tomu stavěly děti?

No, tak děti jsou děti. V prvním jetí se nám všechny smály. Ony z toho měly prostě švandu, že najednou přibíhají vojáci a berou je od matek a do toho mají křičet. Nakonec řvaly, ale vypadlo to takovým tím stylem, jako když si někdo hraje na hřišti a přetahuje se v rámci nějaké hry. Ale věděli jsme, že je trošku vyleká střelba ze zbraně. Tak se jelo další jetí a na konci se střílelo. Tam se samozřejmě také smály, ale ta střelba je úplně zarazila a najednou se změnil jejich přístup. Mezitím se stalo i to, že se jim občas při té tahanici něco stalo, někdo je praštil nebo upadly a my jsme pochopili, že je teď přesně ten okamžik, kdy už by to mohlo být realistické. Takže jsme je to nechali jet znova a ty děti už byly naštvaný, už jim to vadilo, už brečely, opravdu brečely, opravdu křičely a bylo to tam, kde jsme to potřebovali.

Celkově Vám to tedy zabralo kolik času?

Celkem se to vešlo asi do pětadvaceti dnů a samozřejmě to bylo podmíněné tím, že jsme na to neměli dost velký finanční obnos. Člověk se hold musel z toho svého maximalistického přístupu snížit na minimum a ono to možná někdy bylo ku prospěchu věci, protože šel, jak se říká: „k jádru pudla“, aby ta situace byla skutečně nafilmovaná tak, jak se stala. Nebyl čas si tam vymýšlet nějaké umělecké kreace. Takže výsledný záběr je možná sice strohý, ale o to víc vypovídající.

Teď už k osudu filmu. V současnosti se film promítá v distribuční síti Cinestar a menších kinech po celé ČR. Jaký je Váš cíl?

Premiéra byla přímo v Ležákách. V síti Cinestar to běželo tři týdny, myslím, že na to, že jsme měli v podstatě nulovou reklamu, přišlo docela dost lidí. Byli jsme překvapení, protože původní nasazení bylo pouze týden, ale potom se to pro úspěch prodloužilo na tři. Teď se to navíc distribuuje po různých městských kinech a děláme hodně školních představení. A tam to bylo přesně směřované. Školy se nám samy ozývají a dokonce se někdy stává, že samy zorganizují projekci. Někdy na jaře bude DVD, které půjde do prodeje, a mezitím bychom film chtěli ještě přihlásit do nějakých dalších festivalů, kde ho doufám, na rozdíl od Jihlavy, přijmou.

Pracujete teď na něčem novém?

Ano, tentokrát to bude klasický film a scénář už je dokonce napsán. Odehrává se to v letech 1980–82 v prostředí pohraniční stráže na Šumavě. Mně se totiž nelíbí současné názory, že to jsou v podstatě lidi, kteří byli speciálně vybraní, aby chránili státní hranici před narušiteli. Problém je v tom, že si nikdo neuvědomuje, že ti kluci, kteří tam přišli, dostali povolávací rozkaz jako každý jiný. Někdo ho dostal k tankovému vojsku, někdo ho dostal prostě k PSA, a oni si nemohli vybírat. Já o tom můžu docela hodně vyprávět, protože já jsem to sám zažil. Celý film v podstatě reflektuje situace, které jsem buď zaslechl, nebo jsem je sám prožil, nebo mi je někdo vyprávěl. A já jsem to potom skumuloval do příběhů několika lidí, abych odvyprávěl to, co se tam skutečně dělo a ne jen jednu stranu. Zase by to mělo směřovat k mladému divákovi a možná někdy i k těm starším, aby jim to připomnělo, jaká doba tehdy byla a jak se k nám ti naši „mocipáni“ chovali.

Hana Voralová

Ležáky 42 (ČR, 2010, 90 min.)

Režie: Miloš Pilař

Hrají: Radoslav Brzobohatý, Martin Veselý, Miroslav Hruška.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.