Irena Dousková dramatizovala svůj román spolu s režisérem Janem Bornou a jak sama přiznala, psala role hercům přímo na míru. A je to vidět. Helena v podání Lenky Veliké je dospělá, poměrně rozumná, má jasnou představu o životě i době, stále ji tíží otázka jejího otce a jejího židovského původu, ale přesto se s radostí účastní všech provokativních studentských akcí. Nechybí jí smysl pro humor, je ironická, předvídavá, veselá, ale v žádném případě se nedá srovnávat se svým dřívějším já, které báječným způsobem předvádí Babora Hrzánová v příbramském divadle.

Tato „starší“ Helena nevidí svět kolem sebe očima dítěte, není tak hravá a není v tak úzkém vztahu se svojí matkou jako v Budžesovi. Snad proto představení trvající, jak je v Dlouhé dobrým zvykem, tři hodiny, tolik nevtahuje diváky neustále do děje. Je jasné, že můj pohled je takový, protože jsem onu dobu nezažila a některé dialogy mi tak tedy mohou připadat přehnaně absurdní a komické.

Pravdou zůstává, že scéna, ve které si heci rozdělují hlediště na čtyři části a diváky „nutí“ zapůjčením barevných mávátek k účasti v průvodu, mile překvapí a pobaví všechny přítomné. Představení je mnohdy svými fóry prvoplánové, ale to právě na diváky nejvíce zabírá a soubor o tom ví a dovede to využít. Paruky, jednoduché převleky nevýrazných barev a nepadnoucích střihů, staré dobové záznamy televize, nepříliš kvalitní revoltující písně spolu s obrovskou chutí dělat si ze sebe legraci a zavzpomínat na studentské časy přímo útočí na celé hlediště. Ani na okamžik nemůžete pochybovat, že si to herci užívají a touží vás neustále přesvědčovat, že jsou to vážně jejich zážitky, což podporuje i rámcová kompozice děje. Třídní sraz po několika letech od maturity vyvolá v každém z nás vlnu vzpomínek. Málokdo je však dokáže předvádět tak poetickým způsobem jako soubor Divadla v Dlouhé, který máte možnost během této inscenace vidět téměř celý. Všichni herci působí velmi sehraně a vyrovnaně, nikdo není výraznější než ostatní, což možná způsobuje, že hlavní hrdinka je poněkud ztracena v kolektivu.

Není to však chyba inscenace nebo výkonu Lenky Veliké, ale potlačením charakteru postavy se dává dostatečný prostor k vylíčení všech vztahů mezi postavami, k popisu doby. Její příhody nejsou nijak zvlášť výjimečné, zažily je stovky lidí a podle reakcí z publika můžu říct, že se na ně rozvzpomněly a žasly nad tím, jak je představení výstižné. Každý někdy potkal někoho, kdo ho zradil nebo zranil, zklamal se v lásce nebo přátelích, přišel o iluze a odmítal to dobré jen kvůli předsudkům. Všichni také víme, že Oněgin byl Rusák…

Tato inscenace má snad všechno, co má dobré představení mít, nechybí ani hudebníci, na jevišti se během chvilinky objevuje malý orchestr a po řízné písni opět rychle mizí, aby udělat místo scéně z kanceláře školy, tělocvičny, domova Heleny nebo z lavičky v parku. Všechny rekvizity mají své oprávnění a přesto, že se s nimy neplýtvá, vás ani nenapadne, že by něco chybělo či prostředí nebylo věrohodné. A pokud není, není to nedostatek, ale neuvěřitelně funkční prostředek ironie a parodie. Jan Borna umí skvěle navodit atmosféru nejen doby minulé, ale i současné, zná cesty fantazie, takže jeho představení jsou veselá, hravě poetická, srozumitelná všem generacím a ani Oněgin byl Rusák není žádnou výjimkou.

Petra Halbichová

Oněgin byl Rusák. Divadlo v Dlouhé.

Režie: Jan Borna, scénář: Irena Dousková a Jan Borna, kostýmy: Petra Goldflamová Štětinová, hudba: Milan Potoček, hrají: Lenka Veliká, Ivana Lokajová, Martin Veliký, Jan Vondráček, Pavel Tesař, Martin Matejka, Magdalena Zimová, Michaela Doležalová, Iva Klestilová, Arnošt Goldflam, Vojtěch Vondráček, Čeněk Koliáš, Ilona Svobodová, Marie Turková, Klára Oltová, Miroslav Hanuš, Naď Vicenová, Jiří Wohanka, tomáš Rejholec aj.