Hlavním motivem výstavy je přednes absurdity a ironie, kterými autor dokáže vyjádřit lidi v pohybu a různých situacích, a to nekompromisním přístupem ke všemu, co by jen v náznaku připomínalo realitu. Za pomoci těžkých i lehkých lazurových barev nám na velkých plátnech podává svou vlastní představu světa a vědomě navazuje komunikaci s divákem. Třebaže Rittsteinovy obrazy chtějí především pobavit diváka, je pod povrchem grotesky často skryt a ztvárněn lidský pocit, myšlenka nebo výraznější psychologické vyjádření.

U autora na mě však nejvíce zapůsobila jeho práce s prostorem, barevným řešením scény a jakási příjemná a vědomá krutost, která z jeho obrazů vyzařuje. Tyto prvky snové fantazie, přenesené na plátno, pak Rittsteinovi poskytují soustředěnější možnost, jak projevit před divákem pocit melancholie a deprese. Ta je kupř. ukryta v opakujících se námětech šílené jízdy beztvarých postav napříč městskými ulicemi, kdy děj před divákem už už graduje ve vidině blízké havárie vozu, avšak pohled náhle končí na jednom z okrajů obrazu, kde však není žádná hmatatelná překážka, ale prázdnota připomínající existenční propast. Pocit lidského odcizení však můžeme číst i z nezaujatých výrazů Rittsteinových postav, které jakoby prožívají svůj vlastní děj a nechtějí mít s celkem nic společného. Takovouto autorovu neohraničenou fantazii v kompozici i provedení najdeme na většině jeho děl. Rittsteinovo pojetí sahá od pošmourného motivu zaplněné čekárny přes abstraktně pojatý, rozevřený rybí chřtán s účinkem bezmezné žravosti až po velkoplošné dějové syntézy s plujícími ponorkami, poletujícími postavami tučňáků (snad Rittsteinovo oblíbené zvíře) nebo boschovsky laděné kompozice postav tančících před mixážním pultem. Rittstein v takto vnímaných malbách jako by vytrhl zlomek všedního života, smíchal jej se svými nejniternějšími pocity a v celé své nahotě rozlil po hladině plátna. Tím nabídl vnímavým divákům naplněný kalich vlastních představ a alternativní pohled, či lépe řečeno zhuštěnou alegorii všednosti.

Co se týče samotné výstavy, nepředstavuje jen jakousi retrospektivní vzpomínku, jak by se na první pohled mohlo zdát. Díky časovému odstupu téměř třiceti let spíše nabízí možnost nahlédnout do dramatické atmosféry let osmdesátých, v nichž umění oscilovalo mezi totalitní mocí a razantně nastupující vzpourou „neoficiální kultury“. Kurátor Tomáš Vlček zároveň umožnil jednotlivým obrazům vyniknout tím způsobem, že obrazům nabídl při jejich instalaci dostatek prostoru, aniž by rušil jejich dějovou a časovou kontinuitu. Závěrem nezbývá než podotknout, že Rittsteinova díla si zaslouží pozornost nejen po stránce umělecké, ale dle mého soudu i lidské, odrážejicí formou grotesky realitu všedního dne.

Michael Rittstein (*1949) – malíř, grafik a kreslíř. Spoluzakládající člen Volného seskupení 12/15, člen Skupiny výtvarných umělců Mánes a vášnivý plavec. V současné době pedagog ateliéru malby na Akademii výtvarných umění v Praze.

Filip Válek

Michael Rittstein – Vlhkou stopou, 12. 12. 2007–27. 4. 2008, Národní galerie v Praze, Veletržní palác