Sobotní večer (12. 4. 2008) v divadle Ponec patřil třem choreografiím – s Proposition vystoupila skupina DOT 504 pod vedením Lenky Vágnerové, sólistka Lea Čapková zatančila svou Hechizada de Luxe a poslední vystoupení patřilo VerTeDance a mělo název Třiačtyřicet slunce západů.

Čtveřice tanečníků (dva muži a dvě ženy) a touha po moci – každý ji na chvíli uchopí do svých rukou a vládne ostatním. Jakým způsobem a na jak dlouho záleží pouze na něm – někdo najde svou podstatu v roli dirigenta, který svému „orchestru“ (zbývající trojici) z vyvýšeného místa přesně ukazuje (a především rozkazuje), co mají dělat, další se promění v diváka představení, které se hraje pouze pro něj a jehož děj může sám určit… Vždy je někdo zneužíván, ponižován a ovládán, zatímco druhý se opájí mocí. Výrazným prvkem, který se na jevišti často objevoval, byly krabice různých velikostí. Tanečníci s nimi hráli poťouchlou hru s prostorem, především když se do některé částečně skryli, po dalších se plazili nebo některé tlačili před sebou. Preciznost pohybů, přesně propracovaná technika, výraz a především nápad a vtip – to vše jsou atributy, které DOT 504 rozhodně nechybí.

Druhým vystoupením bylo sólo pro tanečnici Leu Čapkovou. Autorka se při vzniku choreografie údajně inspirovala hudbou Marka Kopelenta – o to víc diváka zarazí, že více než polovinu jejího patnáctiminutového vystoupení je absolutní ticho. To je ovšem asi v polovině narušeno neuvěřitelně hlasitým chrápáním, ozývajícím se z hlediště. Diváci se (logicky) začínají tiše smát, tanečnice zachovává kamennou tvář a sousedi se usínajícího muže snaží nenápadně vzbudit – ten ovšem nereaguje a „zařezává“ čím dál tím hlasitěji. Představení se dál nese v tomto duchu – naprosté ticho rušené pouze oddychováním sólistky, občasným plesknutím bosé nohy o podlahu a hromovým chrápáním. Divák sedící ve tmě, kterou rozlamuje jen kužel světla osvětlující tanečnici, tak nějak neví, co si vlastně má myslet. Choreografie graduje a přichází nejvypjatější chvíle, kdy se sólistka dostává do vyhrocené taneční pozice, odhazuje tvář tanečnice a nasazuje masku největšího zoufalství – začne tedy tichounce volat o pomoc, posléze přidává na hlasitosti a v okamžiku, když se už její pád zdá nevyhnutelným, se z hlediště ozve překvapený výkřik: „Co je?“ Pán se tedy probudil, v sále zhasnou světla a překvapení diváci se po chvilce překvapení začnou smát a tleskat – jen málokomu v této chvíli nedošlo, že přesné načasování nebylo dílem náhody, ale záměrem, a tudíž i ospalec v hledišti byl svým způsobem součástí této neobvyklé choreografie…

Po technické pauze, ve které jsou diváci vyhoštěni ze sálu, následuje závěrečné vystoupení. Podium je posypané jemným pískem, na pozadí jsou promítnuté stíny, které nápadně připomínají písečné duny, a do toho se prochází malý chlapec – nic nás nenechává na pochybách, že poslední choreografie je inspirována Exupéryho knihou Malý princ. Prince tentokrát nepotkává pilot, ale tanečnice, která v pískových stopách hledá především sama sebe. Možnosti, které přináší tanec s dítětem, jsou pro zkušeného tanečníka obrovské a Tereza Ondrová je s přehledem využívá. Chlapec tentokrát nechce „namalovat beránka“, ale udělat houpací křeslo nebo rozhlednu – a lidské / ženské tělo se náhle mění, tvaruje a všechna princova přání jsou splněna. Západy slunce jsou roztomile předváděny pomocí „prasátka“ – odrazu zrcátka, které má Malý princ u sebe. Jeho odchodem na vzdálenou planetu ale příběh objevování vlastního já prostřednictvím tance rozhodně nekončí…

Závěrečná lyrická choreografie byla tedy příjemnou tečkou na dobrou noc, ve které se snad rozplynuly i předchozí rozpaky konzervativnějších diváků ohledně směřování moderního tance.

Kristýna Horáčková