Resetting / Jiné cesty k věcnosti je výstava obrazů a několika objektů 26 malířů narozených převážně v 70. letech, kteří se věnují předmětné malbě. Většina z nich absolvovala pražskou AVU, část dosud studuje. K výstavě přistupují s dvojí ambicí, chtějí, jak říká autor koncepce Petr Vaňous, „obhájit vstup současnosti do galerijního prostoru nějakým srozumitelným přístupem“ a „zvýšit návštěvnost mladých“. Jak souvisí ona srozumitelnost s počtem mladých návštěvníků?

Název výstavy příliš neprozrazuje, a tak pro svou nejasnost spíše odradí než přiláká. Anebo zvítězí zvědavost? Resetting je slovo používané především ve vědě, v oblasti počítačů, a překládá se jako nulování, vymazání, nebo seřízení a znovunastolení. Nejednoznačnost první části názvu pokračuje i v části druhé: „jiné cesty k věcnosti“. Co znamená jiné? Ze slov autora koncepce příliš nevysvítá. Dle něj vystavující autoři neusilují o hledání nových způsobů ztvárnění, jejich přístupy k věcnosti jsou tři: jeden je „revizí obsahů předmětné malby včetně melancholických výstřelků“, další se „od předmětnosti nejvíce odklání“ a poslední zužuje věcnost na „velkoměstské věžáky“. Nesporné tedy zůstává, že jejich cesty k věcnosti jsou různé.

Na výstavě lze spatřit převážně velkorozměrné formáty zobrazující všednodenní skutečnost, předměty, které nás ve světě 20. a 21. století obklopují: kanceláře, dveře, paneláky, auta, dálnice, rádio, zátiší s ovocem… Většinou působí stroze, což je dáno monochromními barvami, hrubými, drsnými tahy štětcem a geometrickými tvary. Některé exponáty se blíží svým barevným provedením kýči. V rozporu s očekáváním se kromě předmětné malby objevují i portréty, krajinomalba a zcela abstraktní barevné kompozice, jejichž obsah zůstává utajen. Snad název výstavy není nejvhodnější, důležitější je však vnitřní sdělení exponátů. Ale ani zde nebudeme potěšeni. Po stránce řemeslné shledáme převážně plochost, neschopnost přesvědčivě namalovat například auto nebo postavu. Obrazy působí leckdy nedokončeně, je ponecháno náhodě, kudy poteče barva... Názvy obrazů mnohdy vystihují svou bezobsažnost: „Bez názvu“, „Obraz #1“, „NP 4“, „Hold on, I´m coming“, „Shower Power“, „Velké M“, „Enjoy your life experience“…

Vystavující výtvarníci by rádi oslovili mladou generaci. Jakou představu o ní mají? Z expozice vyplývá hned několik názorů, například tento: Jí není umění přístupné, a proto musíme být co nejsrozumitelnější, nejlépe zobrazovat přesně to, s čím se každodenně setkává, nic nepřidat a nic neubrat. (Je však dokument uměním? A lze mluvit o dokumentu, pokud vystavené exponáty nepůsobí technicky přesvědčivě, tj. neodpovídají realitě?) Nebo představa druhá: Aby nám mladá generace rozuměla, musíme jít s dobou, proto používejme co nejvíce angličtinu. (Napadá mne, jak by si autoři počínali, kdyby v České republice existovaly jazykové zákony?) Nebo představa třetí: Aby nás mladí pochopili, malujme abstraktně. (Neodporuje abstrakce věcnosti?)

Je-li přáním vystavujících představit skutečnost návštěvníkům srozumitelně, pak nepočítejme s realismem, ale s jeho ručením omezeným. Usilují-li dotyční o rozšíření řad milovníků umění, pak k věcnosti musí jinou cestu teprve nalézt. Ta nynější nabízí pouze každodenní prožitky, pro které nemusíme do galerií chodit, stačí zůstat doma u počítače nebo televize. Galerie hlavního města Prahy nezapočala nový rok nejlépe.

Zuzana Hajíčková

Výstava Resetting / Jiné cesty k věcnosti

Městská knihovna, Mariánské nám. 1, Praha 1