|
Jedna svatba a jedenáct pohřbůOmnia mors aequatTereza Tauchenová
Vévodkyně z Amalfi v Disku je posledním titulem absolventského ročníku Katedry činoherního divadla.
foto: stefan.segi Autorem v Čechách málo známé hry je anglický dramatik John Webster (asi 1580-1634). Websterovy hry jsou přirovnávány k Shakespearovým. Postavy jsou pohlceny zkažeností, která je obklopuje až do hořkého konce, kdy jsou zničeny, aniž by nastala katarze. Chybí shakespearovský pozitivní smysl. Temná hra plná krvavých výjevů se odehrává na šlechtickém dvoře Itálie šestnáctého století. Mladá vévodkyně ovdoví a bratrům, kardinálovi a nervově labilnímu Ferdinandovi, je proti mysli, aby se znovu vdala. Vévodkyně to přesto učiní a bratři se jí nelítostně pomstí. Zavraždí ji i celou její rodinu. Zákon oko za oko, zub za zub se zvrhne v jatka. Jeviště je v závěru hry zcela pokryto bezvládnými těly. Děj je chaotický a motivace řady činů jsou nevyjasněné. Hra klade na herce velké nároky, kterým bohužel málo z nich dostálo. Složitý text působil v řadě promluv jako recitace před školní tabulí. Výjimkou byly výkony Miloslava Tichého (vévoda Ferdinand) a Dany Markové (Julia). Tichý i Marková působili ve svých rolích suverénně, na rozdíl od svých kolegů nebyli uvězněni ve veršové deklamaci. Úprava Vojtěcha Bárty text původní Websterovy hry znatelně zkrátila. Tato zhuštěnost zřejmě způsobila, že po prvním monumentálním obraze, zůstává řada herců upozaděna. Děj se odvíjí v individuálních konfliktech mezi hlavními postavami. Pobíhající dvorní dámy i služebnictvo působí nadbytečně. Průsvitné bílé látky, za kterými se části děje odehrávají spolu s tmavými kostýmy vytvářejí působivé obrazy. Krvavé scény, pytel s mrtvými dětmi, zmrzačené tělo manžela vévodkyně kontrastují s poetickou scénou. Výtvarná stránka inscenace v rukách Jany Hauskrechtové je jedinečným zážitkem, pro který stojí za to Vévodkyni z Amalfi navštívit.
Tereza Tauchenová
John Webster: Vévodkyně z Amalfi Divadlo Disk dramaturg a autor úpravy: Vojtěch Bárta Hrají: Miloslav Tichý, Ondřej Černý, Martin Severýn, Ondřej Novák a další
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009. (17. 4. 2009, 12:00, přidal uživatel stefan.segi)
Související článkyDebata k článku |