Shakespearův Richard III. je hra o bezmezné krutosti, touze po moci, která jde doslova přes mrtvoly a které není cizí přetvářka či lež. Je to hra, která vždy bude hodně aktuální, a tudíž i lákavá pro nejrůznější modernizace a aktualizovaná pojetí. Touto cestou se však Michal Dočekal a spol. nevydali. Přesto hru nepojednali čistě historicky, ale situovali ji do jakéhosi bezčasí. Scéna sice některými prvky připomíná středověkou Anglii, avšak převažující dojem je až stísněně plechový – oplechované zdi, které dávají řinčivou ozvěnu Richardovu ďábelskému řvaní, či kovové lavice, které velmi efektně odrážejí porůznu zbarvené světlo. Stejně tak kostýmy jsou sice někdy dobové, ale v tutéž chvíli na jiném herci moderní. Toto prolínání dobových a současných prvků jednak dotváří dojem onoho bezčasí a univerzální platnosti děje, jednak působí velmi tísnivě a temně. A to je pravděpodobně to, oč tvůrcům hry šlo nejvíc. Divák se má otřásat hrůzou a hnusem a nejen Richardovi protivníci na jevišti, ale i diváci se mají Richarda děsit. Každý pohled na toto chodící monstrum má být plný nenávisti. Ne nadarmo je Richard oblečen do dlouhého koženého kabátu, který připomíná plášť gestapáka, a chová se úlisně a svatouškovsky, aby o to více později vyniklo jeho ďábelské řvaní a nečekané rány zezadu.

Celá hra je tedy jakýmsi hororem na jevišti, který je opravdu hodně působivý a přesvědčivý. Scéna, kostýmy, hudba i Krajčovo herectví společně ladí velmi temnou mollovou melodii. Už jen to stačí k silnému diváckému prožitku. Richard III. však zdaleka není jen divadlem hrůzy. Je to sice tragédie, ale stejnou mírou také hra politická.

Richardovy manipulativní praktiky nejsou nic, co bychom neznali. Stejně tak postava padoucha v hábitu kajícníka, smyšlená provinění a žaloby sepisované dodatečně poté, co byl trest již vykonán, nebo měšťané, kteří se ze strachu odmítají postavit lži, přestože je očividná atd. atd. Dočekal tyto motivy na úkor jiných nevypichuje. Evidentně nejsou tím, na čem má představení stát. Přes svou nenápadnost, nebo možná právě pro ni ale zapůsobí. Přiblíží totiž děj divákovi doslova nadosah. Mohl-li si snad někdo myslet, že v dnešní době už žádní Richardové neexistují, pak právě tyto motivy mluví o opaku.

Dočekalovým záměrem bylo diváka zneklidnit, vysvléct ho z kůže a vystavit tváří v tvář krutosti. To se zdařilo stoprocentně. Krajčovi věříte každé slovo, role mu evidentně sedí. Stejně skvělý výkon podává také Iva Janžurová jako Richardova matka, navždy zlomená poznáním, že právě z jejího lůna se zrodil netvor. Na diváka čeká zároveň několik zajímavých scénografických nápadů (místo koně, za něhož by Richard dal království, dva barely, díky kterým se z prcka rázem stává řinčivý, respekt budící obr; zajímavá práce se světlem a jeho odrazem atd.). Marně přemýšlím, co bych představení vytkla. Jako kritika mě totiž hra zcela nekriticky nadchla.

Shakespeare, W: Richard III. Režie: Dočekal, M., překlad: Hilský, M.,

scéna: Marek, D., hrají: Krajčo, Janžurová, Preissová, Prachař, Rašilov, Štěpnička a další, Národní divadlo (recenze na představení hrané 8. 5. 2006).