Malířka se narodila roku 1895 v jižních Čechách, vyučila se umění hudebnímu i výtvarnému, vzala si ruského vyslance a před první světovou válkou s ním odjela do Říma. Tam se dostala do bohémské společnosti italských futuristů, u nichž si brzy získala respekt a obdiv. Samotný Filippo Marinetti jí zde uspořádal dvě samostatné expozice.

První výstavu svých děl v Praze plánovala Zátková na rok 1923. Krátce předtím však zemřela na tuberkulózu – v 38 letech. Její dílo se tak rozuteklo do několika soukromých sbírek, k přátelům do zahraničí či příbuzným. Leč jeho velká část přes svou vnitřní nadčasovost postupně polehla neúprosné pomíjivosti hmoty. Zátková by tak byla téměř zapomenuta – nebýt historičky umění Aleny Pomajzlové, která vzala odkaz výjimečné umělkyně jako osobní výzvu a po 90 letech výstavu v Praze skutečně uspořádala.

Koncepce je velkorysá. Návštěvník se seznámí nejen s obrazy a materiálovými experimenty, ale též s životem výtvarnice, která o sobě prohlašovala: „Nechci mít žádné označení, žádnou nálepku, nechci být nikam zařazovaná.“ Pozoruhodný je třeba novodobý pokus o rekonstrukci její ztracené plastiky Beran. Zátková měla štěstí, že se jí dostalo vzdělání, jaké zůstalo většině jejích současnic odepřeno. Těm několika šťastným a odvážným se věnuje doprovodná výstava, nazvaná podle eseje Virginie Woolfové – Vlastní pokoj.

Bělovlasý pán v tramvaji si všiml mých planoucích očí a plakátku z výstavy v ruce. „Promiňte, jaká je, slečno?“ „Geniální, pane!“

Klára Zindulková

Růžena Zátková

zdroj: www.ruzenazatkova.cz

foto: Klára Zindulková
(přidal uživatel klara.zindulkova)

Růžena – příběh malířky Růženy Zátkové. Císařská konírna, Praha. 8. 4. 2011 – 31. 4. 2011.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV