V dnešní době nekonečných možností informovat kohokoli jakkoli o čemkoli se může zdát přehnaně staromilské být známý herec a hudebník a nemít své vlastní webové stránky; přesto cestu na Žižkov vážila velká spousta lidí jen díky několika plakátům vylepeným v pražských ulicích a reklamě v rádiu.

Ve své typické kšiltovce se, jak je jeho dobrým zvykem, posadil Jiří Schmitzer na osamocenou židli, jako pravý solitér, před naplněnou a nedočkavou Akropolis a na úvod vysvětlil, že nejde o žádnou oslavu, neb narozeniny má až 25. října. Spíše než připomínkou významného jubilea měl být tento koncert ukončením dlouhodobější spolupráce s kapelou ETC, kterou si Schmitzer před nějakou dobou přizval, aby jej doprovázela na různých akcích a festivalech.

Hned zkraje rozehřál publikum první skladbou z alba Bouda, kterou odsoudil jako svou nejhorší píseň. Ani ji celou nedohrál, řka, že to stejně nemá smysl, že chtěl jen demonstrovat, jak to zní. Takovou podobu mívají produkce tohoto hudebního samorosta. Koncert odsýpal ve svižném rytmu, a to i přes předěly mezi jednotlivými písněmi, které Schmitzer vyplňoval zábavnými historkami, nebo jen slovními virtuozitami prodchnutými jeho osobitým humorem. Nepochybně byli v obecenstvu i lidé, kteří si koupili vstupenku jen na Schmitzera-baviče. Myslím, že k jeho koncertům tyto zábavné výstupy už neodmyslitelně patří.

První polovina se nesla spíše v rock’n’rollovém duchu notoricky známých písní Hana, Takhle hnusně nebo Anežka. I přesto se našel čas i na baladičtější Křídla meluzíny, amelodickou Bombu či bolestně autobiografickou Říkali. Schmitzer si neodpustil samozřejmě ani perly typu Plivanec nebo Domov důchodců, po nichž se zamyslel nad zajímavou skutečností, že „koniny“ ho napadají zásadně na valčík. Co chvíli se Jiří díval na své hodinky, což ovšem neznamenalo, že už by chtěl skončit a odejít domů. Vysvětloval to starostí o stihnutí koncertu do desáté hodiny, kdy se i Akropolis musí ponořit do nočního klidu. Zejména ale odměřoval čas na opravdový hřeb večera, na nějž se očividně velice těšil.

Ten přišel v průběhu druhé půle, kdy se k Jiřímu konečně připojilo torzo skupiny ETC - Pavel Skála (kytary), Jiří Veselý (basa) a Jiří Zelenka (bicí) - a koncert tak nabral nové obrátky. Myslím, že Schmitzerovi poloha s kapelou za zády velmi sedí a byla by opravdu škoda, kdyby se tato forma jeho vystoupení měla vytratit. Diváci se začali lehce kývat do rytmu, a když na pódium přišel poslední host Marek Eben, bylo jasné, že zábava ještě neskončila. Schmitzer si s Ebenem dali svůj klasický duet Hrdlo Prdlo, jež Eben zakončil slovy: „Je ti šedesát, tak seš mrtvej!“, na což Jiří reagoval, že ještě ne, že až 25., takže je ještě živ. Poté Marek Eben zahrál ještě klávesy do písně Bynďa a odkráčel takřka nepovšimnut do zákulisí. Tento večer patřil jinému showmanovi. Ti, kteří v poslední době objížděli Schmitzerovy koncerty, už dobře věděli, co bude následovat; ti ostatní to možná tušili. Přišel čas na zlatý hřeb večera, při nemž Schmitzer odložil kytaru a vrhl se po hlavě a ve zběsilé taneční kreaci na píseň Máte na to?

Po této skladbě, dá-li se onen hudebně-textový tvar tak nazvat, se Jiří Schmitzer s nadšeným obecenstvem, jež minuty a minuty setrvávalo v ohromném aplausu, rozloučil. Se slovy, že je rád, že odchází a ví kam jde, a ať po něm diváci tedy nechtějí přídavky, po nichž by se mohla ona vzácná harmonie těla a ducha rozplynout. Lidé si ale o prdeli povídali ještě dlouho do noci…

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.

Je ti šedesát, tak seš mrtvej

...ve své typické kšiltovce...

(kamera.horice.org)

foto: Dominik Melichar
(přidal uživatel dominik.melichar)

Dominik Melichar