Něžné fikce (Tender Fictions; USA, 1995, 58 min., r. Barbara Hammer)

Součástí programu byla i „Pocta Barbaře Hammer“ – americké režisérce považované za jednu z průkopnic queer filmu. Dokument Něžné fikce je jejím filmovým autoportrétem, mapujícím hrubé obrysy autorčina života i tvorby. Pestrá mozaika archivních záběrů, dobových fotografií a citací z klíčových feministických textů sice disponuje nezanedbatelnou výpovědní hodnotou, přesahující rozměry pouhé autobiografie, ovšem její recepci velmi znesnadňuje samotná forma dotyčného snímku. Režisérka totiž záměrně upouští od přítomnosti jakékoliv dějové linie, neřídí se chronologií a mění hlasy i styly vyprávění – výsledkem je obtížně stravitelný experimentální film, jehož diváckou náročnost vyvažuje vlastní obsah jen částečně (jak dokazuje předčasný odchod některých návštěvníků projekce).

Go-go kluci a kočky odvedle

Jeden ze tří bloků soutěžních krátkometrážních snímků, který v tomto případě tvořila pětice filmů rozdílné stopáže.

Hokejistka (The Girl Bunnies. Hockey.; Kanada, 2010, 6 min., r. Françoise Doherty) – poněkud infantilní animovaná hříčka o plyšových zaječích hokejistkách, z níž divákům utkvěl v paměti snad jen opakující se hudební motiv s chytlavým nápěvem.

Go-go odmítnutí (Go-go Reject; USA, 2010, 20 min., r. Michael J. Saul) – jednoznačně nejzajímavější snímek tohoto bloku, vtipná a svižná komedie o mladém gayovi jdoucím za svým snem, kariérou go-go tanečníka. Řemeslně skvěle zvládnutý snímek, který se neostýchá ironicky rýpnout takříkajíc do vlastních řad.

Odvedle (Nebenan; Německo, 2009, 22 min., r. Luise Brinkman) – rovněž obstojný snímek s vyváženými hereckými výkony, který postupně, skrze optiku jednotlivých postav, vykresluje celistvý obraz domácnosti obývané čtveřicí mladých leseb a jejich vzájemných vztahů.

Go-go (Go-go; USA, 2010, 10 min., r. Dennis Shinners) – žánrově nevyhraněný snímek o společně prožité noci dýdžeje a go-go tanečníka, vyznačující se rozpačitými hereckými projevy a plytkým dějem bez výraznější pointy.

Kočky (Česká republika, 2010, 24 min., r. Tereza Pospíšilová) – režisérčin bakalářský film a jeden z trojice českých reprezentantů mezi krátkometrážními snímky. Průměrné herecké výkony v tomto malém vztahovém dramatu alespoň zčásti vyvážil poměrně překvapivý konec.

Imaginární lásky (Les Amours Imaginaires; Kanada, 2010, 95 min., r. Xavier Dolan)

Druhý snímek teprve 21letého režiséra a herce Xaviera Dolana, který svým celovečerním debutem Zabil jsem svou matku vzbudil velká očekávání u kritiků i diváků (uveden byl i na letošních Mezipatrech, kde nakonec získal speciální uznání hlavní poroty). Jeho Imaginární lásky jsou vizuálně vytříbenou a herecky skvěle obsazenou (režisér zde opět ztvárnil jednu z hlavních rolí) romantickou komedií vtipně parodující zaběhlá žánrová klišé. Barvami hýřící snímek, využívající nápaditě zpomalených záběrů, navíc skvěle doplňuje výběr hudby. Snímek přijel na Mezipatra uvést herec Niels Schneider, který si zahrál v obou Dolanových filmech.

Lhář má čtyři tváře (The Four Faced Liar; USA, 2010, 87 min., r. Jacob Chase)

Režijní debut amerického herce, kterému se podařilo natočit hořkosladkou romantickou komedii vyhýbající se obvyklým neduhům tohoto žánru. Snímek je adaptací divadelní hry Marji Lewis Ryanové, která zde ztvárnila jednu z hlavních rolí. Film o komplikovaných vztazích uvnitř party přátel v současném New Yorku vyniká především přesvědčivými hereckými výkony a štědrou dávkou humoru.

S.ŮV.Y (The Owls; USA, 2010, 66 min., r. Cheryl Dunye)

Jeden ze soutěžních celovečerních titulů, který se pro svou záměrnou ambivalentnost – pohyboval se mezi dokumentem a hraným filmem – dočkal u řady diváků odmítavých reakcí. Příběh několika hrdinek – „starších uvědomělých leseb“ (viz český název snímku) –, bývalých členek hudební skupiny, sice nepostrádá kriminální zápletku, jeho dynamičnost je však podkopávána zvolenou formou. Děj je totiž narušován častými polodokumentárními vstupy – jednotlivé ženy promlouvají střídavě k divákům coby příslušné postavy, nebo dokonce samy za sebe, tj. jako herečky reflektující své role. Obsah jejich výstupů sice představuje zajímavou angažovanou výpověď o dané komunitě, v rámci hraného snímku ovšem působí jako rušivý element, jakýsi zcizovací efekt, který z filmu činí značně nehomogenní celek.

Vrcholné umění (High Art; USA, 1998, 101 min., r. Lisa Cholodenko)

Oceňovaný režijní debut již zavedené americké filmařky (v lednu by měl do našich kin dorazit její nejnovější snímek Děcka jsou v pohodě), jehož největší devízou jsou přesvědčivé herecké výkony. Příběh mladé redaktorky populárního magazínu, která díky náhodnému seznámení s bývalou uznávanou fotografkou proniká do jejího bohémského světa, je zajímavý především nejednoznačnou motivací hlavní hrdinky navazující s fotografkou svůj první lesbický vztah – pohání ji touha po kariérním vzestupu či opravdové city?

Kvílení (Howl; USA, 2010, 90 min., r. Rob Epstein, Jeffrey Friedman)

Výjimečný snímek sehraného režisérského, scenáristického a producentského dua, jež má na svém kontě řadu cenami ověnčených dokumentů, mohli ti šťastnější z nás zhlédnout již v Karlových Varech. Film je příkladem vzácné symbiózy formy a obsahu, kde pro každou z rovin příběhu nacházejí tvůrci odpovídající filmové prostředky – ačkoliv snímek zachycuje dramatické okolnosti vydání Ginsbergovy básnické sbírky Kvílení a jiné básně a zásadní životní okamžiky jejího autora, označit jej za pouhou biografii by bylo hrubým znevážením. Jedná se totiž o originální koláž dokumentárních záběrů i fotografií, hraných pasáží (barevných i černobílých) a animovaných sekvencí. S Ginsbergem v podání skvělého Jamese Franca se setkáváme jednak ve formě rozhovoru, jednak prostřednictvím scén dokumentujících básníkovy vztahy s osudovými muži jeho života – Jackem Kerouacem, Nealem Cassadym či Peterem Orlovskym. Další rovinu představuje rekonstrukce soudního procesu s vydavatelem zmiňované sbírky, Lawrencem Ferlinghettim. Nejemotivnější složkou je však bezesporu část zobrazující Ginsbergův veřejný přednes titulní hymnické básně Kvílení. Slova dnes již kultovního textu pak ožívají prostřednictvím vpravdě kongeniální animace, jejímž autorem je výtvarník Eric Dooker, doprovázené neméně působivou hudbou Cartera Burwella.

Další ročník queer filmového festivalu Mezipatra je za námi – přehled oceněných snímků i další informace naleznete na jeho internetových stránkách (www.mezipatra.cz). Dobrou zprávou je bezesporu fakt, že dva z nejzajímavějších snímků letošní přehlídky – Kvílení a Imaginární lásky – vstoupily po jejím ukončení do běžné distribuce českých kin. Doufejme, že další je budou brzy následovat a že se fanoušci queer filmu budou moci za rok sejít na 12. ročníku Mezipater.

Petr Nagy

Mezipatra, Brno a Praha, 4.–16. 11. 2010.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.