Inscenace dánské dramatičky Vivian Nielsenové vychází z kultovního stejnojmenného filmu Larse von Triera z roku 1996. Příběh je v obou zpracováních totožný – bizarní vztah mladé, hluboce věřící a prostomyslné Bess, která pravidelně rozmlouvá s Bohem, a světem protřelého Jana, dělníka na ropné plošině v Severním moři, je zasazen do bigotní a rigidní protestantské komunity ve Skotsku. Jan je navzdory všem svým zkušenostem ohromen krásnou a prostinkou dívkou a vzdor nesouhlasu celé komunity, k níž Bess náleží, i údivu svých vlastních přátel se s ní Jan ožení. Bess je unesena dosud nepoznanými zážitky, které skýtá svazek manželský, a je velmi šťastná. Ovšem když Jan odjede pracova zpětt na plošinu, propadá hlubokému smutku a modlí se k Bohu, který jí vždy odpovídá, aby jí Jana vrátil domů. Zanedlouho volají Bess z nemocnice, že měl Jan úraz a ochrnul.

Bess týrají pocity viny za Janovo zranění. Je ovšem rozhodnuta jej neopustit – a jejich vztah sklouzne do spirály destrukce a sebedestrukce... Bess se obětuje pro Janovo potěšení i záchranu, když se nechá najmout jako děvka na loď dělníků, a pak o svých zážitcích Janovi vypráví. Komunita ve vsi pro to ovšem nemá pochopení a Bess, která nikoho jiného nemá, je exkomunikována.Ve své masochistické oběti však pokračuje, nakonec je na lodi zabita. Jan, který podstoupil několik beznadějných operací, se zázrakem uzdraví...

Kromě hlavního motivu sledujeme i příběh Bessiny matky – vdovy a její snachy Dodo kterou potkala tragédie podobná té Bessině – její manžel, Bessin bratr, na plošině zemřel.

Bess v podání Lucie Pernetové byla dojemně prostá, prožívající své nepochopitelné utrpení na pozadí hluboké víry. Hynek Čermák v roli Jana dokázal vystihnout útrapy mrzáka, které ze žalu a bezmoci krystalizují v bezdůvodnou krutost k těm nejbližším. Dodo Dany Batulkové byla velmi uvěřitelná, především její sebeuvědomění na pozadí Bessina příběhu.

Násilné i sexuální scény, kterých je film plný, jsou v divadelní inscenaci citlivě naznačeny, ale prostor, který vznikne, beze zbytku vyplní divákova fantazie. Ze surovosti nevyřčeného mrazí v zádech. Příběh, který je přehnaně a absurdně krutý, má zároveň velmi blízko ke skutečným vztahům.

Přesto, že představení celkově vyznívá tragicky, smutně a vážně, nechybí ani vtipné okamžiky, především v první polovině hry. Dramatizace se dokázala vyhnout patosu, zejména v úplném závěru hry, který k sladkobolné ucouranosti přímo vybízí Janovým uzdravením a jeho lítostí nad smrtí milované a skoro svaté ženy. Patetické hořekování drsňáka by ovšem nebylo příliš uvěřitelné. To, že i tuto emotivní scénu zvládli herci zakomponovat do přirozeného řádu příběhu, svědčí o jejich umu. Postavy jsou i psychologicky propracované, o čemž vypovídají jejich vnitřní monology, které ale neubírají představení na dynamice a spádu. Ani vedlejší postavy nebyly černobílé – členové bigotní komunity tváří v tvář vyhrocené situaci, do níž se dostala Bess, jejich miláček, postupně odhalují své charaktery. Někteří se ukáží být dogmatiky, bez ohledu na osud jednotlivého člověka, jiní projeví opatrný soucit i strach, aby sami nepřišli o přízeň ostatních členů komunity. Bessina matka je také velmi výraznou postavou – sama nejspíš velmi nešťastná v soukolí komunity, která nepřipouští změny, nemá pochopení pro svou dceru, ač váhá mezi láskou k ní a poslušností komunitních zákonů. Inscenace je velmi silná ve všech svých složkách.

Představení, ač netradiční svým filmovým námětem, dostálo beze zbytku divadelním kvalitám. 

Barbora Krucká

Divadlo Rokoko, V. Nielsenová, Prolomit vlny premiéra 7.2.2009

Režie O. Zajíc

Hrají Lucie Pernetová/Klára Oltová, Hynek Čermák, Dana Batulková, Vladimír Čech a další

Prolomit vlny

foto: Městská divadla pražská
(přidal uživatel barbora.krucka)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.