Spílání publiku způsobilo při svém prvním uvedení v roce 1966 jeden z největších skandálů v historii divadla. Že bude text po více než padesáti letech fungovat stejně, nemohl nikdo očekávat. Zdá se, že to ani nebylo Pařízkovým záměrem. Jeho představení zaráží od začátku velmi ambivalentním charakterem. Herci nevystupují jako herci, nýbrž jako mluvčí. Čím víc ale publikum přesvědčují, že dnes nic nehrají, tím více si divák uvědomuje, že se na jevišti jedná o čistou fikci. Handke hrou vyzýval k otevřené konfrontaci a přímé účasti obecenstva – čtyři Mluvčí vyčítají divákům pasivitu a apelují na ně, že jsou dnes večer hlavní událostí. Přesto v samotném představení není pro diváckou aktivitu žádný prostor. Závěrečné spílání se míjí účinkem – nadávky mají asi stejný výsledek, jako když "Mluvčí 4" hrách na stěnu hází – publikum zuřivě aplauduje. Efekt spílání navíc herci boří gestem „Come together“, rozbíjením kulis a popíjením lahváčů s přítomnými zájemci. Celá hra tak popírá sama sebe.

Nabízí nám Divadlo Komedie Pařízkův velký přešlap, nebo pokus vložit nový (ne)smysl do staré hry? Snahu o aktuální výpovědní hodnotu naznačuje i přídavek letopočtu 2010 k názvu. Pařízek možná následuje Handkeho po svém, skutečně „nastavuje zrcadlo“ – můžeme se ptát, co by nás dnes ještě mohlo šokovat. Bylo by vůbec něco takového, když to není nahý herec v hledišti nebo nadávka z očí do očí? Funguje ještě provokace uměním?

Z Komedie odchází divák zmaten, ale nikoli nedotčen – návrat Handkeho na jeviště není zbytečný.

Tereza Hýsková

Spílání publiku 2010, Divadlo Komedie, Praha. Premiéra 10. 9. 2010.

Spilani publiku (zvětšit)

Režie: Dušan D. Pařízek

(ne)Hrají: M. Finger, M. Pechlát, G. Míčová, S. Majer

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.