Přitom příběh nikterak oslnivý na první pohled není. V malém městečku, kde vedle sebe v bajkovském duchu žijí lidé a zvířata, stojí legračně úzký domek, kde spolu bydlí Kůň, Indián a Kovboj. Jejich sousedy jsou farmář Steven a jeho žena Janine. Ti posílají svá hospodářská zvířata do hudební školy ke smyslné sexyklisně Madam Longray. Kovboj s Indiánem zapomenou na Koňovy narozeniny a rozhodnou se mu postavit barbecue. Jak je ale v Panice zvykem, ztřeštěná náhoda tomu chce, že místo 50 kusů cihel jich objednají 50 miliónů.

Tolik úvodních asi deset minut. Ve „zbytku“ filmu stačí ohromná cihlová krychle rozdrtit jejich domek, Kůň tajně zamilovaný do Madam Longray se přihlásí na její hodiny klavíru, znovupostavené stěny domu jim neustále kradou tajemní tvorové z moře, utkají se se šílenými vědci, kteří ovládají obrovského mechanického tučňáka, s jehož pomocí ostřelují svět sněhovými koulemi a náramně se u toho baví, nebo v mořských hlubinách absolvují zběsilou honičku se vzteklými barakudami. Praštěné scény se tu střídají v takovém tempu, že nemáte čas si vydechnout a už jste na konci.

Panika v městečku je opravdu Komedie s velkým K. Vždyť jen samotná myšlenka dát do jednoho domku vedle sebe koně, kovboje a indiána nabízí neskutečný prostor pro rozvíjení gagů a vytváření neotřelého humoru. K tomu si připočtěme rozložení sil: Kůň zcela zřetelně plní roli staršího bratra oběma druhům. Je o poznání klidnější, rozšafnější. To on se stará o dům. Indián s kovbojem jsou jako dva mladší, rozpustilí bráchové, kteří se snaží pokud možno nedělat nic (většinou jen hrají ping-pong). Už to samo o sobě staví na hlavu zažitý „stereotyp 1“ člověka (indián, kovboj) krotícího zvíře (koně) a westernový „stereotyp 2“ věčně soupeřícího indiána s kovbojem. Další postavy však svoje předobrazy v reálném světě věrně naplňují. Steven je uřvaný farmář, který nadevše miluje svůj traktor a který je schopen všeho, jen aby byl jeho miláček v pořádku. Věčně si pískající pošťák, kterého nezajímá nic, než aby doručil zásilku. Strážník, který na základě naprosto nerelevantního důkazu zatýká a vězní nevinného.

To vše samozřejmě tak, že se tomu od srdce zasmějeme, leč vnímavější divák zároveň pozná, že jde mnohdy o nenásilnou ironizaci až kritiku všeobecně trpěných stereotypů. Ad absurdum zde nehraje roli označení prostředků, ale přímo hlavní postavu, bez které by byla Panika v městečku „jen“ hezkým filmem. Genialita Paniky vězí právě v možnosti dvojího sledování. Divák, který si jde na film odpočinout, oddechnout po práci a od srdce se zasmát, odejde naprosto ukojen. Divák, který kromě zmíněného hledá i mezi řádky, odejde taktéž naprosto ukojen.

Jedním z největších nositelů vtipu ve filmu je animace. Zdánlivě jednoduchá, o to víc překvapující. Postavičky jsou plastové figurky s typickými podstavci, které se pohybují tak, jak si s nimi děti běžně hrávají. Proč složitě napodobovat chůzi, když stačí obyčejné šoupání? Tam, kde nestačí kostrbatý pohyb a je potřeba více dynamiky, použijí animátoři plastelínu nebo látku a rozhodně nic neskrývají. Kromě toho jsou všechny postavičky namluvené zrychlenými afektovanými hlasy, které nepůsobí komicky o nic méně.

Francouzská kinematografie zažívá v posledních letech obrovský boom, a to nejen na poli hraného filmu. Panika v městečku se zařadila vedle oceňovaných trháků Persepolis a Valčík s Bašírem a je to jen důkaz toho, že Francouzi umí nejen točit, ale i kreslit. Je povznášející vidět, že se ještě dělají filmy neotřelým způsobem.

Dominik Melichar

Panika v městečku (Belgie / Francie / Lucembursko, 2009, 75 min)

Režie: Stéphane Aubier, Vincent Patar

Hrají: Stéphane Aubier, Jeanne Balibar, Bouli Lanners, Vincent Patar, Benoît Poelvoorde

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.

Obyvatelé městečka

Zdroj: http://cine-serie-tv.portail.free.fr

foto: dominik.melichar