Expozice zde představuje dva tematické bloky, v rámci kterých čerpala Miyako inspiraci. První z nich, jenž spadá do druhé poloviny 70. let, je skladbou snímků věnovaných městu Yokosuka, ve kterém autorka strávila své dětství. Už ve svých prvotinách prokazuje svůj cit pro detail, něhu a schopnost vyjádřit emoce, které dnes z jejích snímků vyzařují. Fotografie temných a prázdných chodeb vedoucích do pokojů, ve kterých žily a pracovaly prostitutky, nánosy skvrn a prasklin na stěnách nebo lesk pošlapaných schodů vyvolávají u vnímavého diváka mrazivé pocity. Právě zde Miyako dokázala na minimalizovaném prostoru vyjádřit svůj vlastní vizuální styl, který bude charakteristický pro její pozdější tvorbu.

Druhý cyklus snímků je na první pohled radikální proměnou oproti dřívějším pracím. Nicméně představuje jen určitý posun stylu, který autorce lépe umožnil vyjádřit své vlastní pocity a navodit dojem vizuální autobiografie. Jak sama v této souvislosti Miyako Ishiuchi řekla: „Fotografie vyjadřují celý můj život a mé intimní myšlenky.“ Tuto intimitu odhalují snímky zachycující detaily lidského těla u starců, jejichž kůže je rozryta koryty tisíců vrásek a jizev. Objevování krásy v zániku a fyzickém konci života přinášejí rovněž fotografie, na nichž Miyako zachytila svou matku v posledních chvílích jejího života. Pokora a úcta snímků nahého těla umocněná černobílým provedením nás přivádí k představě vzájemného pohledu mezi obnaženou matkou a fotografující dcerou. Tento dojem silného mezilidského vztahu a důvěry je v mnohém vzdálen našemu evropskému myšlení, kde by matčina odhalená intimita vyvolala spíše pocit studu a zahanbení.

Unikátní expozice v prostorách Langhans Galerie Praha bude probíhat až do 1. 6. 2008.

Filip Válek