Vzali byste si na pustý ostrov Harryho?
stepanka.paskova
Akce, kterou zorganizoval Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR, pokračovala až do října, kdy se v rámci Týdne knihoven (4.-10. 10.) konalo slavnostní vyhlášení výsledků ankety. Hlasování, kterého se nakonec zúčastnilo více než 90 tisíc čtenářů, probíhalo elektronickou formou na samostatných webových stránkách akce i prostřednictvím anketních lístků dostupných v knihovnách. Každý čtenář mohl hlasovat pouze jednou a měl uvést dva základní údaje - název své nejoblíbenější knihy a jejího autora. Pro některé čtenáře nebylo rozhodování vůbec jednoduché, organizátoři však napověděli a uvedli kritéria, podle kterých se mohou při výběru řídit: Která kniha změnila váš život? Která vás uvedla do jiného světa? Ke které se často vracíte? nebo třeba: Kterou knihu byste si vzali na pustý ostrov?
A jak to tedy nakonec dopadlo? Podle očekávání se na prvních příčkách umístily tituly, které v poslední době „letí“ nejen u nás: Harry Potter J. K. Rowlingové a Pán prstenů J. R. R. Tolkiena. Třetí místo žebříčku obsadila Kniha knih - Bible. Celkově se v první dvoustovce knih objevilo jen velmi málo podprůměrné literatury a hojně jsou zde zastoupeni čeští i světoví klasikové. (Že by to s českým čtenářem ještě nevypadalo tak zle?) Diskutabilní je ale fakt, že více než polovina děl zastoupených v seznamu byla zfilmována. Je tedy otázkou, zda čtenáři skutečně hlasovali o knižní podobě.
Výsledky české ankety je zajímavé porovnat s obdobnými aktivitami například ve Velké Británii nebo v Německu. Britská BBC2 pořádala anketu pod názvem The Big Read (www.bbc.co.uk/bigread) v roce 2003. První místo žebříčku obsadil Tolkienův Pán prstenů, hned za ním následovaly další britští autoři: Jane Austen, Philip Pulmann, Douglas Adams... Bible se v anglickém seznamu 200 nejoblíbenějších knih neobjevila vůbec, v německé anketě Das grosse Lesen naopak figurovala na druhém místě za Pánem prstenů. V obou žebříčcích se objevil také český autor - Milan Kundera (titul Nesnesitelná lehkost bytí byl v anglickém seznamu na 191. a v německém dokonce na 35. místě). K mému potěšení se v první britské desítce objevil také Milneův Medvídek Pů. I v naší anketě měly dětské knihy značný úspěch. Můžeme si ho skepticky vysvětlit tím, že ti, kteří pro ně hlasovali, nic jiného nikdy nečetli. Logičtější však bude prohlášení, že hlasovalo hodně dětí, což je potěšující. Z ankety je dále patrné, že čtenářský zájem je upřen na díla beletristická. V seznamu nejoblíbenějších knih představovaly české tituly 43 %, následovaly především knihy anglických autorů a dále díla přeložená z němčiny a francouzštiny. Poměrně dobré zastoupení má humoristická literatura pro dospělé i pro děti.
Tato zajímavá fakta si společně s komentářem můžete přečíst na www.mojekniha.cz. Na této webové stránce jsou také další informace, které mohou čtenáře zajímat, jsou tu i odkazy na různé webové stránky, možnost najít knihu v bibliografii a další služby. Provoz této internetové stránky je pro čtenáře opravdu přínosný, organizaci ankety Moje kniha však hodnotím skeptičtěji. Organizátoři by podle mého názoru měli na příští ročník ankety více upozornit v médiích. Je jistě škoda, že se letos zúčastnilo pouze 90 tisíc čtenářů. Výsledné pořadí by třeba vypadalo úplně jinak, kdyby se k hlasování připojilo více lidí - i těch, kteří nechodí do knihoven.
Pro úplnost uvádím první desítku knih vybraných v letošní anketě Moje kniha. Uvedeny jsou i počty hlasů.
1.) Harry Potter ( J.K.Rowlingová) 6979 hlasů
2.) Pán prstenů (J.R.R.Tolkien) 2697
3.) Bible 1996
4.) Saturnin (Zdeněk Jirotka) 1888
5.) Babička (Božena Němcová) 1082
6.) Egypťan Sinuhet (Mika Waltari) 895
7.) Malý princ (Antoine de Saint-Exupéry) 832
8.) Co život dal a vzal (Betty MacDonald) 686
9.) Vejce a já (Betty MacDonald) 673
10.) Děti z Bullerbynu (Astrid Lindgrenová) 662
Štěpánka Pašková
(26. 10. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-706
Vysoká škola spisovatelství
Jana Kácovská
( jana.kacovska)
Akademie se profiluje jako vysoce kreativní místo, které přímo chrlí humanitně a umělecky nabité absolventy, schopné prorazit do světa umění a médií jako kometa. I když studenti Zuzana Frantová a David Šváb připouštějí, že nabídek z oblasti tištěných i audiovizuálních médií je skutečně dostatek a v podstatě většina ze studentů „takhle někde pracuje“ již během studentských let, zářivý spisovatelský talent většího formátu škola ještě nevyplodila. Přitom kreativita a vlastní tvorba jsou to hlavní, co se zkouší v rámci přijímacího řízení. „Na znalostech literárních dějin nebo načtené literatuře tolik nezáleží, důležitý je hlavně vlastní názor a schopnost ho sdělit,“ shodují se prorektorka Radoslava Kvapilová Brabcová a Daniela Fischerová z Katedry tvůrčího psaní a umělecké publicistiky.
Z akreditovaných oborů může škola případným zájemcům o studium – alespoň těm movitějším (školné je zhruba 60 tisíc na akademický rok) – nabídnout tvůrčí psaní, mediální komunikaci a redakční práci. Kromě toho jsou však pro uchazeče hlavním reklamním tahákem hlavně osobnosti uměleckého světa, tentokrát v roli pedagogů. Sami studenti však připouštějí, že ne vždy bývá slavné jméno či uznávaný literát zárukou. Neoblíbeným není žádný z vyučujících a i jejich příprava na vedení seminářů je poctivá, jen každému studentovi vyhovuje jiný styl práce v semináři. „Kdo si chce všechno jen tak odsedět, tak jde k Šabachovi, tam se nemusí pořád tak moc dělat,“ usmívá se Zuzana. „Jinak jsou ale všichni fain a profesionální,“ dodává společně s Davidem.
BR>
Lokální anestezie
Nevlastním projektem Literární akademie je studentský časopis Lokální anestezie, hovorově Lokálka, který – alespoň podle slov studentů Zuzany Frantové a Davida Švába – vznikl z pravidelných návštěv restauračních zařízení a z potřeby nějak zapojit do společné aktivity větší počet studentů. „Každý si ve škole řešil své problémy a nic se nedělo,“ komentuje situaci šéfredaktor David. Proto se zhruba deset lidí rozhodlo dělat časopis, který by byl hlavně ukázkou tvorby studentů. Hlavní strůjci projektu měli původně ideu, že zůstanou jen organizátory materiálu a jen občas doplní něco ze svých zásob. „Ale lidé píšou jen na vyslovené požádání, sami od sebe nic moc,“ doplňuje Zuzana. Občas se v časopise vyskytne i příspěvek někoho, kdo není přímo spojen s Literární akademií, ale prvotní plán je zaměřit se na autory z domácí, akademické půdy. Lokální anestezie, pojmenovaná vhodně tak, aby její iniciály korespondovaly s iniciálami názvu celé instituce, funguje již třetí rok, vychází jako „měsíční občasník“, v poslední době spíše jako dvou- až tříměsíční občasník. Neexpeduje se ani „ven“, mimo půdu Literární akademie. S vedením školy studenti problémy neměli, ani když se na stránkách periodika řešily i věci čistě školní, „neliterární“ povahy. Škola dokonce zajišťuje tisk časopisu v počtu zhruba 100 kusů. Podoba časopisu je jednoduchá, přehnuté a poskládané listy s účelně prostou grafikou. I formát byl dobře promyšlen, „Nakonec jsme zvolili formát A5, aby se to vešlo holkám do kabelky,“ dodává s úsměvem David.
Ediční činnost
Kromě kmenového edičního počinu – vydávání Spisů Josefa Škvoreckého – je reprezentativním projektem Literární akademie také „revue o psaní“ Rukopis, která vychází od roku 2006 a jejímž šéfredaktorem je básník Petr Borkovec. Obsahuje teoretické články o psaní, překladu, rozhovory, kratší studie a recenze literárně historické atd.
Velmi ceněná je též edice Prvotiny, která odstartovala v roce 2002 jedním svazkem, poté roku 2004 následovalo dalších pět, osm v roce 2005 a několik dalších v roce minulém. Právě posledně jmenované byly oceněny jako řada v soutěži o nejkrásnější knihu roku. Jednoduchá grafická podoba dává možnost obměňovat obálku knížek tak, aby i v rámci edice existovala individualita děl. Do edice mohou být zařazeny samostatné původní práce studentů, které vznikly jako ročníkové, seminární a jiné práce, a to z oblasti poesie, prózy, dramatu či scénáře. Kromě vedoucího semináře musí práci k vydání doporučit i oponent a dále komise a kolegium rektora potvrdí definitivní výběr titulu. „Přítomnost mladého autora v takové edici je velkou vstupenkou do profesního života,“ potvrzuje Daniela Fischerová, která vyučuje tvůrčí psaní. Sám velký guru Literární akademie Josef Škvorecký se o souboru prvotin vyjádřil jako o „velmi příjemném překvapení“ a dále dodal: „Číst všechny ty příběhy je radost a radost je cítit i z vyprávění. Bez té může být člověk spisovatel, ale nikoli umělec.“ Jelikož však někteří studenti i po vystoupení v Prvotinách tvořili dále, vznikla pro ty „veleúspěšné“ i odnož Prvotin, barevně odlišená edice Druhotiny. Zatím obsahuje jen několik svazků, ale všechny jsou opět velmi kladně hodnoceny.
Literární akademie je jistě instituce zajímavá, hlavně z hlediska toho, do jaké míry se jí daří naplnit jakési své poslání – nalézat v mladých lidech kreativní struny a naplno je nechat rozeznít do výraznějších tónů spisovatelství, uměleckosti. S odkazem na následující recenze dvou svazků z Prvotin lze konstatovat, že se to u některých přeci jen podaří.
Jana Kácovská
LitENky č. 6/26, roč. 2006/2007
(17. 4. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1947
Otevřená rána dějin
Ke knize Průmysl holocaustuMonika Krajčovičová
( monika.krajcovicova)
Kontroverzní, zcela šokující. Těmito přídomky byla kniha Průmysl holocaustu převážně ověnčena zahraničním tiskem. Její autor, jeden z nejvýraznějších současných představitelů nesionistického levicového židovství ve Spojených státech, se následně dočkal dokonce takového přijetí, že byl hozen do jednoho pytle s popírači holocaustu. Ve své knize se snaží Finkelstein především říci, že abnormalita nacistického holocaustu nevyvěrá ani tak z události samé, jako ze zneužívajícího průmyslu, který okolo něj v posledních desetiletích vznikl (pojem průmysl holocaustu v tomto významu neodkazuje k využití pracovních sil v továrnách nebo k nadměrnému zbrojení během druhé světové války. Vyjadřuje politicko-společenské zneužití odkazu holocaustu po válce).
Vznik průmyslu holocaustu
Autorův původní zájem o nacistický holocaust byl motivován osobně. Jeho matka s otcem přežili jak varšavské ghetto, tak i koncentrační tábory. Kromě rodičů však zbytek rodiny zahynul. Autor v prologu uvádí, že si nevzpomíná na jediného přítele, který by se zajímal o osud jeho rodiny. Důvodem podle něj nebylo mlčení ze zdvořilosti, ale jednoduše lhostejnost. Zájem o nacistický holocaust ve Spojených státech totiž nastal až po arabsko-izraelské válce v roce 1967, kdy se ve spojitosti s extrémní izolovaností a zranitelností Izraele oživily vzpomínky na nacistické vyhlazování. USA si zvolily Izrael za součást svého strategického plánu. Vojenská a ekonomická pomoc ze strany USA pomohla Izraeli Araby porazit. Spojenectví a síla Izraele a USA vedly po skončení války židovské elity k rozjetí průmyslu holocaustu.
Jedinečný a nesrovnatelný zločin?
Finkelstein se zaměřuje na kritiku velkých židovských organizací, které podle jeho názoru využívají ideologický konstrukt holocaustu k tomu, aby se obohatily a aby zaštítily politiku izraelského státu v boji proti arabským sousedům. Neustálé odvolávání se na holocaust začalo být taktickým manévrem: „neustálé uvědomování si holocaustu je oficiální propagandistickou indoktrinací, jejímž skutečným cílem není pochopení minulosti, ale manipulace přítomností“. Dalším problémem, kterým se autor zabývá, je teze o jedinečnosti holocaustu a nemožnosti jeho srovnávání s jiným zločiny. Holocaust byl prohlášen za jedinečný a s jinými zločiny nesrovnatelný. Toto tvrzení vede podle autora k tomu, že např. utrpení způsobené Spojenými státy (americkým černochům a Indiánům) může být s využitím ideologie holocaustu relativizováno. Přitom se jedná stále o jeden a tentýž typ zločinu, který se jen určitým způsobem variuje (na toto téma odkazuji k Zygmundu Baumannovi a jeho pojmu kategoriální vraždy - muži, ženy a děti jsou vyhlazováni proto, že byli zařazeni do kategorie tvorů určených k likvidaci). A toto se nedělo pouze v případě nacistického holocaustu, ale i v mnohých jiných (např. Rusko 1919 -1953, Alžír 1957, aj.). Za další nesmyslný závěr Finkelstein považuje pojetí holocaustu coby vyvrcholení odvěké nenávisti Ne-židů vůči Židům. V důsledku tohoto pojetí totiž může Izrael vystupovat v roli špatného svědomí západního světa a žádat náhradu za křivdy spáchané na židovském národě. Jako příklad uvádí opakované zprávy o rozhodnutí Izraele vyvíjet nukleární zbraně, kdy Izrael jako argument uvádí na svou obranu právě strašáka holocaustu.
Honba za mamonem ze strany velkých židovských organizací
Dalším motivem pro znovuožívání tohoto tématu jsou peníze. Německá poválečná vláda vyčlenila nemalé prostředky na odškodnění těch Židů, kteří byli v ghettech nebo v táborech. Podle autora toto uvolnění prostředků vedlo k řadě podvodů a machinací. Mnoho Židů si svou minulost vykonstruovalo, jen aby vyhovělo potřebnému požadavku. Jako mnohem závažnější problém však autor spatřuje chování židovských organizací, které používají získaných peněz často svévolně - na financování svých oblíbených projektů, na honoráře právníků zastupujících židovské organizace v kauzách opětovného navrácení majetku aj.
Průmysl holocaustu rozhodně není knihou, která by holocaust popírala nebo znevažovala jeho postavení v evropských dějinách. Přináší mnoho nových poznatků a souvislostí, které možná byly známy už mnohem dříve, ale zatím se o nich mlčelo. Dá se jistě polemizovat o autorově objektivitě, která u mnohých tvrzení schází. Poznámkový aparát a souhrn pramenů, ze kterých autor čerpal, totiž příliš často odkazují na novinové články nebo osobní autorovy rozhovory. Přitom právě tisk Finkelstein považuje za zmanipulovaný a sloužící ideologii: „New York Times slouží jako hlavní propagační prostředek průmyslu holocaustu…“
Finkelstein, Norman: Průmysl holocaustu. Dokořán, Praha 2006. 151 str.
LitENky č. 6/26, roč. 2006/2007
(22. 4. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1952
Text se stává nositelem paměti
Monika Krajčovičová
( monika.krajcovicova)
Ačkoliv je na první pohled charakter studií dost rozličný, přesto mají cosi společného. Otázky, které si jednotliví autoři kladou, se v lecčems přibližují, ba někdy i překrývají. Máme tak možnost ptát se spolu s nimi, v čem tkví specifičnost literárního zobrazení holocaustu (existuje-li nějaká takováto specifičnost). Jsou nějaké hranice tohoto zobrazení (například morální či estetické)? Je možné využít profanace a transformovat toto téma do fiktivní podoby? Nejen na tyto, ale i na mnohé jiné a méně závažné otázky se snaží příspěvky ve sborníku reagovat.
Problematika pravdy
Jedním z hlavních témat, které se jako leitmotiv objevuje přímo či nepřímo téměř ve všech studiích, je otázka pravdivého zobrazení skutečnosti. Estetika psaní o holocaustu byla formulována v prvních poválečných letech. Jako východiska si zvolila dokumentární autentičnost, svědeckou střízlivost a zejména adorování. Objevovala se však i taková díla, která se snažila proniknout za oponu, nastavenou poválečnými estetickými měřítky. Tato díla zpočátku působila velmi nepatřičně. Později se však ukázalo, že zrovna ona jsou schopna čelit schematizaci ztvárnění - stavu, kdy si všechna díla budou podobná a čtenář nebude schopen stanovit míru jejich autentičnosti. Další dilema literatury holocaustu představuje problém, jak popsat nepopsatelné. Po válce se objevují taková díla, která tvrdí, že hrůzy prožité v koncentračních táborech nelze zprostředkovat slovy (např. Jean Améry - Bez viny a bez trestu). Že zkrátka schází potřebný pojmový aparát, který by prožitou zkušenost byl schopen vyjádřit. Z tohoto východiska se potom odvíjí názorové střety, zda estetizovat utrpení, či zda se držet jen holých faktů. Jeden tábor reflektujících totiž uvádí, že "kdo převléká holá fakta do jazykových figur, nebo je proměňuje ve fikci, dopouští se tím falšování a bagatelizace minulosti". Druhý tábor představují ti, kterým fiktivní ztvárnění nevadí. Právě proto, že se absolutní rozměr zločinu vymyká našemu chápání, je nutno pracovat s fikcí, „neboť jen ona může dát faktům lidské měřítko, které nám dovoluje se s nimi konfrontovat“.
Nové formy vzpomínání na holocaust - profanace
Další okruh témat představují studie zabývající se autory, kteří nenásledují ritualizované konvenční pojetí památky na holocaust, ale vytvářejí si vlastní, tj. nový, svébytný pohled na problematiku. Prvním z autorů je Jiří Drašnar, který využívá topos holocaustu jakožto jedno z necentrálních témat v románu O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu. Používá formulace typu - za branou tábora, zahučet komínem, stát celé hodiny v pozoru, aj. Pomocí těchto topoizovaných obrazů se snaží varovat proti „povrchní a iluzorní podobě historie“. Dalším z autorů, kteří v profanaci spatřují způsob, jak se osvobodit od břemene odkazu holocaustu v tradičním konvencializovaném pojetí, je Jáchym Topol. V jeho románu Sestra se potkáváme s tzv. generací vnuků, která je v rámci školního výletu do Osvětimi poprvé konfrontována s holocaustem. Průvodce jim přitom dělá kostra bývalého vězně lágru a údajného přisluhovače gestapa.
Dokumentární zachycení skutečnosti
Jedním z nejpůsobivějších žánrů, které přichází v úvahu s probíranou tematikou, je bezesporu dokument. Ve sborníku se nachází hned několik příspěvků věnujících se dokumentární literatuře. Najdeme zde studii zabývající se pohledem na literaturu psanou v lodžském ghettu. Dále přehled a analýzu dětských terezínských časopisů, exkurs do slovenské memoárové tvorby nebo třeba pojednání o tom, proč je romský holocaust označován jako zapomenutý.
Ostatní studie mají převážně interpretační charakter a zaměřují se buď na komparaci jednotlivých děl nebo poukazují na nějakou zajímavou souvislost. Zvláštní skupinu představují příspěvky, věnované historickému zhodnocení nastíněného problému. Autoři se tu zabývají např. změnou postoje k problematice holocaustu z hlediska generačního nebo vývojem zobrazení holocaustu v českém hraném filmu.
Sborník Holocaust v české, slovenské a polské literatuře je tedy jakousi pestrou mozaikou jednotlivých autorských postupů a vhledů. Tomu odpovídá i jazyk příspěvků - čeština, slovenština, polština a angličtina. Editor Jiří Holý připravil sborník opravdu pečlivým způsobem. Na závěr jsou zařazena anglická resumé studií a také stručné poznámky k jednotlivým autorům.
Holý, Jiří (editor) a kolektiv autorů: Holokaust - Šoa - Zagłada v české, slovenské a polské literatuře. Praha, Karolinum 2007. 278 str.
LitENky č. 6/26, roč. 2006/2007
(29. 4. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1958
Potkáme se u Továrny
Medvědi se potkávali u Kolína, obyvatelé Prahy se scházeli pod „vocasem“, teď máme pro setkávání továrnu!Barbora Klimtová
( barbora.klimtova)
Ptala jsem se studentů, pracujících, náctiletých i třicátníků, co jim říká pojem Meet Factory. Je s podivem, že humbuk kolem otevření tohoto prostoru skoro nikdo z nich nezaznamenal. Dokonce jsem dostala od mladého sympatického muže, podle svých slov milovníka kultury, i takovouto odpověď: „ Meet Factory? To je nějaká nová seznamka?“
Chyba lávky! Rozsáhlý prostor bývalé továrny poskytuje zázemí pro výtvarníky, tanečníky, muzikanty i milovníky literatury a divadla. Nápad na vybudování kulturně vzdělávacího prostoru se zrodil v hlavě výtvarníka Davida Černého. Spolu s Alicí Nellis a Davidem Kollerem založili obecně prospěšnou společnost Meet Factory, která celý projekt zastřešuje. Najdete tu ateliéry, galerii, nahrávací studio, internetové radio, grafické studio, knihkupectví a studovnu. Pokud jste ze zahraničí, Meet Factory vás i ubytuje. Architekti zde nakoupí, multifunkční sál nadchne tanečníky i herce, právě pro jejich zkoušky a představení je určen. Pořádají se zde koncerty a nechybí ani kinosál. Podrobnosti o ateliérovém programu, pronajímání sálů a ubytování najdete na stránkách MF.
Do Meet Factory jsem se poprvé podívala v sobotu 27. 10., britský písničkář James Harries tady zakončoval světové turné. Už jen cesta tam je volba – u Lihovaru se musíte rozhodnout, jestli budete rychlí a možná mrtví a vezmete to dírou v plotě a přes několikery koleje, nebo budete opatrnější a koleje obejdete. Pak už máte nadohled oprýskanou budovu, po jejíž fasádě se prohánějí červené bouráky – dílka Davida Černého. A tak vejdete dovnitř, otlučené stěny, evidentně nová betonová podlaha, nikde žádný nábytek, jak jste zvyklí z pražských klubů, jen neumělé malůvky na zdech. Syrová atmosféra způsobuje, že si připadáte jako na nějakém zakázaném místě. Tento pocit jsem nesdílela sama. Zlatka Mývalová, holka s blond vlasy a zářivě žlutým kabátkem, mi to potvrdila. „Tohle prostředí je fakt drsný, až mě překvapilo, že záchody splachujou. Hodily by se sem víc suchý,“ řekla mi. Prostředí sice nevypadá dvakrát vlídně, zato zaměstnanci jsou přímo roztomilí. Nejenže nás nikdo u vstupu neprohledával, abychom nevnášeli do sálu něco nepovoleného, on dokonce žádný vstup neexistoval a člověk volně prošel. Asi po dvaceti minutách, když jsem u baru usrkávala vínko, přišel menší chlapík s vrabčím hnízdem na hlavě a stydlivě se zeptal: „Ehm, slečno, omlouvám se, ale nemohla byste jít dopředu zaplatit, my jsme zapomněli předtím vybírat vstupné.“ Už dlouho se mi v žádném pražském klubu, galerii nebo sále nestalo, aby mě někdo poprosil o zaplacení, a ještě se bál, aby mi to nějak nevadilo. Meet Factory má zkrátka jiný přístup! James Harries využil syrovosti prostoru ve svůj prospěch a naplnil ho neuvěřitelnou atmosférou něhy i radosti, bavil publikum a podařený večer shrnul lámanou češtinou: „Já jsem strašný, strašný… to… štastný!“ A musím se přiznat, že já byla taky!
Místo, které dřív naplňovaly jen čtvrtky mrtvých zvířat, se dnes snaží přetékat kulturou a příležitostmi pro její obdivovetele. Takový prostor Praze chyběl. Doufám, že si ho najdete a příště se potkáme u Továrny!
Meet Factory, ulice Ke Sklárně 15, Praha 5 – Smíchov, www.meetfactory.cz
Barbora Klimtová
LitENky č. 1/27, roč. 2007/2008
(21. 10. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2009
Loser, ale šťastnej
Márius Kopcsay přijel, přečetl a potěšilBarbora Klimtová
( barbora.klimtova)
Kopcsay četl hrstce návštěvníků hned ze tří titulů – Domova, Zbytečného života a neprodejné sbírky povídek autorů z Maďarska, České republiky, Slovenska a Polska. Množství čtiva spojovala jediná věc – hlavní hrdina a jeho vnímání světa i sebe samého. Pokusím se ho popsat co nejpřesněji – zklamaný muž, tak trochu skeptik, maličko cynik, který je přesto schopen vnímat děje kolem sebe s humorným nadhledem a který se svému okolí snaží vyhovět, vyjít mu vstříc, i když uvnitř to cítí jinak; muž trochu rozporuplný. Okolo popisu Kopcsayových hrdinů se vedla diskuze i v řadách publika. Musím říct, že názory nebyly jednotné.
Zbytek debaty s autorem však vůbec nebyl o literatuře. Sledovala jsem rychlý a vtipný ping-pong mezi Martinem Hudymačem a Máriusem Kopcsayem. Dozvěděla jsem se, že oba jezdili na ozdravné pobyty (kam přesně, to už moje paměť vypustila) a z čeho se léčili. Oba se také rozpovídali o tom, že už nejsou nejmladší (Hudymačových 29 je opravdu věk kmeta) a podpořili to vtipnými historkami. Dokonce už vím, co se Martinu Hudymačovi zdává… Jak se později ukázalo, sen o tom, že je slovenským králem, bude hrát svoji roli v příštím čtení s Radkou Denemarkovou.
Právě na jejím příkladu stihl ještě Martin Hudymač porovnat prodejnost oceněných knih
v České republice a na Slovensku, potom zazněla poslední povídka a byl čas odejít.
Během debaty jedna dívka pronesla, že Hudymač by knihy M. Kopcsaye doporučil kdykoli a komukoli, tak to zkuste!
LitENky č.2/28, roč.2007/2008
(29. 11. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2059
Řetězová a v ní slova
Něco málo o literárních kavárnách, v hlavní roli ta v ŘetězovéBarbora Klimtová
( barbora.klimtova)
O dnešním světě se mluví jako o uspěchaném kolotoči, plném rychle a pohodlně dostupných informací. Encyklopedie vzal pomalu čert a přinesl nám Google, notebook je moderní variantou tužky a papíru, a když se někoho zeptáte, co naposledy četl, odpoví, že na TOHLE vůbec nemá čas, a povýšeně zvedne obočí.
Literatura je často považována za uzavřenou oblast, místo jen pro vyvolené. Zdá se, že právě literární kavárny mohou tohle mínění změnit. Zaprvé, literární kavárna disponuje svou vlastní knihovnou, popřípadě i knihkupectvím, tudíž není problém zapůjčit si zdarma knížku a u kávy ji přelouskat, což je rozhodně příjemnější, než číst tu samou věc v knihovně, kde si tak akorát můžete tajně ucucnout vody pod stolem, aby vás neviděl hlídač. Zadruhé, v literárních kavárnách často nacházejí zázemí autorská čtení. Díky nim přestává být autor jen jménem na hřbetu knihy, předčítá vám, slyšíte jeho hlas, vidíte jeho gesta. Text vám vlastně jde naproti, přestává být (pro někoho) nudnou a šedivou spletí řádek, která ho předem odrazuje od čtení. A pokud je chytře zorganizované, stává se zábavou jako třeba koncert nebo film v kině. Nepředstavujte si tedy, že do kavárny jen tak přijde pan spisovatel a mezi srkáním kávy a řinčením skleniček vám přečte své nejnovější dílko. Ne, ne, struktura literárních večerů má svou organizaci.
Po Praze se dá objevit spousta literárních kaváren, v současné době je ale nejvíc na očích Literární kavárna Řetězová (Řetězová ulice 10, Praha 1) a její literární čtvrtky. Od začátku října do konce prosince se jejím návštěvníkům představují na střídačku čeští a slovenští autoři. Všemi večery provází a zároveň literární čtení připravuje Martin Hudymač, který si se mnou ochotně popovídal o všem, co stálo za vznikem literárních čtvrtků, a vlastně nejenom o tom.
Stolek v Montmartru, kavárně naproti Řetězové, vyslechl společně se mnou nejen zamyšlení o kontrastu mezi českou spisovatelskou elitou a průměrnou společností, ale i informaci o značce cigaret, které kouří Robert Pynsent, a postesknutí, že Martinovi po pivu roste břicho. Ale zpátky k literárním čtvrtkům. Ze všeho nejvíc mě zajímalo, jak Martin vůbec přišel na nápad pořádat čtení českých a slovenských autorů. Rozpovídal se o studiích u Roberta Pynsenta, který podobná čtení pořádal v Londýně. „Když jsem odtamtud odcházel, chtěl jsem něco takového udělat i v Praze. Loni jsem to zkusil ve Slovenském institutu. Na čtení chodilo ale málo lidí a byla to taková uzavřená komunita“, řekl Martin a pokračoval povídáním o změně zaměstnání a o rozhodnutí, že si v rámci zachování dobrého zdraví každý měsíc přečte aspoň jednu knihu. „A tak jsem si vymyslel literární čtvrtky! Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Literární čtvrtky jsem připravoval tři měsíce předtím, než se rozběhly. V červnu jsem začal oslovovat autory, pomalu se nabalovali a já jsem žasl, že ti lidé přijdou bez nároků na honorář nebo na ubytování. Člověk jim může koupit akorát pivo nebo teplou polévku“, zasmál se. Dál se jeho vyprávění ubíralo k hledání toho pravého prostoru pro autorská čtení. Řetězovku si vybral hlavně pro vstřícnost pana Cibulky, který vlastní také Týnskou literární kavárnu. Zkontaktovány byly i společnosti sponzorující české a slovenské literární ceny, Magnesia a Anasoft. Po porodních bolestech se čtvrtky naplno rozjely. „Nestačil jsem se divit, jaký je to kolotoč. Každý týden něco číst, něco organizovat, jsem pohlcený v práci, jezdím na Slovensko na 2-3 dny v týdnu, takže pokud v tom budu pokračovat, nebude čtení každý týden.“
Stihly si večery najít své publikum? „Nevím. Počítám to a chodí tak dvacet lidí, myslím, že to na Prahu není zlé. Čtvrtinu tvoří lidé, které znám – moji bývalí studenti, kamarádi z univerzity; zbytek jsou ti, které neznám. Někteří přijdou kvůli konkrétnímu autorovi, mezi návštěvnicky slabé patří tedy čtvrtky slovenské.“
Výběr autorů je předem samozřejmě zúžen na ty, kteří dostali ocenění Magnesia/Anasoft Litera. „Nechtěl jsem zvát jen mainstreamové autory. Jsem zvědavý i na autory, jejichž knihu jsem nečetl, nebo se mi nelíbila. To se mi stalo například se Světlanou Žuchovou, ale snažil jsem se být milý. Chci být i osobní, aby to mělo subjektivní nádech, ne jen objektivní ladění.“ Jak je to s přípravou, ví spisovatel, do čeho jde? Není na to čas, Martin se s autory schází tak půl hodiny před čtením. Přímo pro něj je těžší připravit se na spisovatele, který se mu líbí, má větší trému a zábrany ho vychvalovat, dokládal to na Máriusovi Kopcsayovi.
„Tyto večery jsou silně egoisticky a osobně formované“, řekl mi se smíchem a nadsázkou Martin na závěr. Upřímně, spíše bych řekla, že mají toho správného a výborného průvodce.
Barbora Klimtová
(29. 11. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2060
Jen pro otrlé
Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Od roku 1989 se v nejrůznějších amerických tiskovinách začaly objevovat Cannonovy stripy. V roce 1996 přispěl k jejich masovému šíření internet. Českou mutaci zveřejňuje s autorovým požehnáním a doporučením publicista František Fuka na svých stránkách.
Komiks má podobu klasického tříobrázkového stripu, doprovázeného nesmyslným motem, které v české verzi není přeloženo. Kresba je silně statická, černobílá, prostor okolo postav zůstává prázdný. Cannon využívá několik různých, sobě si blízkých druhů kresby, které mírou stylizace odlišují okruhy postav.
Nejslavnějšími členy Cannonova panoptika jsou Earl a mlékař Dan. U Earla při důkladnějším zkoumání odhalíte rysy Charlese Baudelaira a Edgara Allana Poea. Silnější prvek stylizace nesou postavy mlékaře Dana či Teda Johnsona, a to v pop-artovém duchu amerických reklam z 50. let.
A co všechny postavy spojuje? Především brutální, cynický a leckdy i nechutný humor. Přesto (nebo právě proto) má Red Meat početnou základnu fanoušků po celém světě. Poučka o tom, že zakázané ovoce chutná nejlíp, v tomto případě platí. Všechno, co se nemá a nesmí, se v tomhle černobílém světě s radostí děje. Seznámení s Red Meatem probíhá přibližně takto: tajně si přečtete jeden strip. Pak druhý a třetí, abyste zjistili, jestli jsou takové i ostatní. A po desátém pevně vězíte v cynických redmeatovských spárech.
Markéta Holanová
Cannon, Max: Red Meat. Překlad: F. Fuka. www.fuxoft.cz/redmeat
LitENky č. 4/30, roč. 2006/2007
Red Meat - Earl
Red Meat. Zdroj: www.fuxoft.cz
© Max Cannon, Františe
Red Meat
Red Meat. Earl a mlékař Dan
© Max Cannon, Františe
(22. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2121
Hiphopová princezna z Persie
Marjane Satrapiová a její život v komiksu PersepolisSirovátka Štěpán
( stepan.sirovatka)
Íránka Marjane Satrapiová možná předznamenává nástup autorů třetího světa: podobně jako leckterý africký či karibský rapper vystudovala a žije v Evropě, zběžně si osvojila komiksovou techniku a vylíčila jí svůj příběh. Na originalitu stylu se zde nehledí, důležité je mít co říct – Satrapiová se ostatně vědomě přiznává k bezprostřednímu vlivu Davida B. Podobně jako jeho Padoucnice či Maus Arta Spiegelmana se řadí po bok autobiografických komiksů, které fungují také jako určitý druh autoterapie. Na rozdíl od epilepsie (Padoucnice) či holocaustu (Maus) se zde však tematizuje nelehký život s jedním fundamentalistickým islámským režimem.
Původně čtyřdílný komiks u nás vychází souborně ve dvou dílech, jak je již v tuzemsku dobrým zvykem. První kniha sleduje Marjaniny osudy od dětství až po odjezd na gymnaziální studia do Vídně, druhá pak její návrat do Íránu, neúspěšné manželství a opětovný odjezd, tentokrát do Francie. Komiks tak postihuje značnou část Marjanina života na způsob románu či rodinné ságy – vedle příběhu hlavní hrdinky sledujeme také životy její rodiny, početných příbuzných a přátel. Tento román lze číst dvěma způsoby – buď jako politický dokument, reflektující přechod Íránu od režimu šáha Pahlavího k islamistickému teroru ajatolláhů, nebo jako příběh jedné silné, inteligentní a svobodomyslné ženy, jež to nemá lehké nikde – a je lhostejné, jde-li o Írán či Rakousko. Obě roviny se však velmi ústrojně a organicky proplétají, aniž by jedna druhou rušily, naopak – Satrapiová je často strhující vypravěčka. Líčení politických událostí jistě českému čtenáři připomene nejednu podobnou zkušenost z dob komunismu – všudypřítomný státní dohled, propaganda, popravy hrdinů odboje, úzkostlivé balancování na hraně toho, co ještě lze na veřejnosti říci a co už ne. Satrapiová však těmto událostem dokáže vdechnout zvláštní, zcela osobní a naléhavou tragiku, kterou rozehrává pomocí specificky komiksových prostředků: scéna, kdy je jeden z účastníků nepovoleného mejdanu pronásledován mravnostními milicemi přes střechy domů tak dlouho, až se nakonec zřítí do propasti mezi činžáky, je podána na několika stranách zcela beze slov pomocí primitivistické stylizace, aby se nakonec vrátila do normálního rytmu vyprávění pouhými třemi mrazivými slovy: „Seberte ty kurvy!“ V těchto scénách je Persepolis patrně nejsilnější.
Osobní život hrdinky je pak překvapivě podobný západnímu stylu: alkohol i punk, seriálový look z Ameriky, vzdělání z Evropy… Touze žít po svém však stojí v cestě politické okolnosti i tlak tradice (např. snaha vdát ženu za každou cenu). Po částečné emigraci na Západ však přichází opět jen deziluze: Marjane coby přistěhovalec nakonec končí na ulici bez jakékoli perspektivy a vrací se zpět do vlasti. Ani zde uzavřené manželství není šťastné a Marjane tak zjišťuje, že nepatří vlastně nikam. Kniha tak končí vysněným odletem do Francie. Happy end? Katarze? Těžko říct. Kniha nijak nemoralizuje, spíše podává upřímný pohled bez jekéhokoli kompromisu – se vším dobrým i zlým. Jak praví poslední věta knihy: „Za svobodu se platí…“
Persepolis je tak silnou uměleckou výpovědí, jež je do značné míry neopakovatelná – sílu totiž románu nedodává ani tak téma samotné, jako spíš výjimečnost hlavní protagonistky. Jedna autobiografická linie světového komiksu je tak završena a je otázka, kolik silných osobních příběhů po Spiegelmanovi, Davidu B. či Craigovi toto médium ještě unese. Nebezpečí epigonství je zde vysoké.
Štěpán Sirovátka
Satrapiová, Marjane: Persepolis I, II. BB/art, Praha 2006 a 2007. 160 a 180 stran.
LitENky, č. 4/30, roč. 2006/2007
(22. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2122
Světlemodrá terapie
Krize a neuróza versus králíček FlafíkStefan Segi
( stefan.segi)
Flafík je bílý mluvící králíček, který se chce stát traktoristou a nechce si připustit, že je králíčkem. Přesto, že kniha nese jeho jméno, není jejím hlavním hrdinou. Tím je jeho opatrovník Michael – modelový příklad moderního velkoměstského člověka, který se dostal přes třicátý rok života. Profesní úspěch a individualita jsou u něj v kontrastu s prázdným duševním životem, citovým zmatením a nejasnou vizí vlastní budoucnosti. Je pronásledován bývalou přítelkyní, odcizil se své sicilské rodině, pracovní rutina ho ubíjí. Komiks Flafík je knížkou o tom, zda a jakým způsobem se dá takové krizi čelit.
Autorkou Flafíka je Angličanka Simone Lia a oproti většině mužských autorů, kteří se v komiksech nejčastěji zaobírají akcí, příběhy či filosofováním, ona nabízí spíše než vyprávění náhled do emocionálního života postav. A věrohodnost se jí upřít nedá. Osoby v komiksu jsou velmi živé, plastické a uvěřitelné, nejednají přepjatě a je velmi snadné vžít se do Michaelovy situace, například když se snaží oznámit své přítelkyni rozchod, ale nakonec nenajde dostatek odvahy. K jasné motivovanosti postav přispívá též metoda jakýchsi „myšlenkových scanů“, ve kterých můžeme doslova nahlédnout, co všechno se Michaelovi právě honí v hlavě.
Hlavním tématem Flafíka jsou tedy vztahy a city a tomu je přizpůsobena i grafická stránka komiksu. Na první pohled čtenáře zarazí expresivní přístup ke kresbě samotného králíčka Flafíka, který je podobný japonské grafice známé ze sešitů Manga. Na straně druhé, všechny ostatní postavy své emoce skoro vůbec neprojevují, takže v kombinaci s textem vzniká velmi živý dojem emocí, které bublají pod povrchem a jenom pomalu si hledají cestu k vnějšímu světu.
Otázkou tedy je, k čemu je v příběhu samotný králíček Flafík. Z hlediska děje je vlastně k ničemu. Jeho roli by bez problému mohlo suplovat třebas malé děcko, nebo i roztomilý psík. Z hlediska výstavby fikčního světa komiksu je však Flafík nepostradatelný. Tím, že vytrhává celý děj z realismu, dává mu vlastně obecnou platnost. Například Michaelova marná snaha přesvědčit Flafíka, že je králíček, se rázem stává univerzálním aktem, do kterého si můžeme projektovat vlastní zkušenost s prvním nárazem kruté vnější reality.
Navíc Flafík představuje protiváhu ke všem problémům a neurózám reálného světa, se kterými se Michael setkává. Představuje radost z drobnosti a potěšení ze všedních záležitostí. Však není náhodou, že vypravěčem celého příběhu je snítko prachu, tedy něco zcela všedního a titěrného. Autorka Simone Lia ale právě z takovéto všední titěrnosti buduje pohled na svět z jiné perspektivy. Během čtení komiksu tedy před čtenářem nejedou vyvstane otázka, zda tím normálním je Michaelův všední svět, anebo svět Flafíkových naivních tužeb a představ. I závěrečná pointa není nakonec nějakým definitivním rozuzlením, ale spíše soubojem těchto dvou pohledů na svět.
Komiks Flafík v zásadě nepřináší nic nového. Je to příběh hledání vlastního místa ve světě prostřednictvím dětského pohledu, který je vždy nový a nesamozřejmý. Flafík je tedy jakýsi Malý princ v komiksovém podání. Na druhou stranu, takových knížek, které nás vytrhnou ze zdánlivě samozřejmého chodu věcí zpět do stavu dětského údivu, takových není nikdy dost.
Stefan Segi
Lia, Simone: Flafík. BB/art, Praha 2007. 192 stran.
LitENky č. 4/30, roč. 2006/2007
Foto: BB Art
(22. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2123
Začínáme od nuly?
Průřez novou vlnou českého a slovenského komiksuMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Po dlouhá léta vystupoval Komiks tak trochu inkognito. V československém prostředí si podle rad mocných říkal Obrázkový Seriál. Pod tímto jménem působil především na dětské čtenáře, kde si rychle získával příznivce. Celá řada jeho potomků se stala nesmrtelnými, vzpomeňme třeba na Čtyřlístek nebo na Rychlé šípy.
Stejně jako mnoho jiných se i Komiks po pádu železné opony vrátil ke svému západním jménu. Zároveň zatoužil po širším publiku, které mu bylo dlouhá léta odpíráno. V 90. letech zahájil masivní tažení do neprobádaných končin, které představoval Dospělý Čtenář. Bohužel poněkud přepálil start, takže jeho rychlý nástup bez zadních koleček znamenal i rychlý pád. Bylo potřeba se na jistou dobu zastavit a chytit druhý dech. A vypadá to, že se na počátku nového tisíciletí komiks nadechl opravdu pořádně.
V prostoru VŠUP se představilo 37 tvůrců nové vlny českého i slovenského komiksu. Mezi vystavenými byla jména relativně známá, jako Jiří Grus, Branko Jelinek nebo Adolf Lachman. Expozici se podařilo zachytit mnohotvárnost současného českého i slovenského komiksu. K vidění byla díla konzervativnější i experimentálnější povahy a celá řada kreslířských technik. Autoři měli většinou k dispozici jeden až dva panely. Díla výše jmenovaných známějších tvůrců byla reprodukována na velkých plátnech.
Problematickým způsobem byly podány informace o autorech a vystavených dílech. U jednotlivých panelů a pláten byl popisek, na kterém bylo uvedeno pouze jméno autora. Chyběl jakýkoli další údaj – doba vzniku, zda je vystavený komiks celý, nebo zda se jedná pouze o ukázku z nějakého většího díla. Je možné, že tyto informace obsahuje katalog, vydaný při této příležitosti. Přesto si myslím, že si divák tyto informace zaslouží, i když není vlastníkem katalogu.
Právě údaj o celkovém rozsahu komiksu jsem postrádala nejvíce. Čtete si příběh, čekáte na závěrečnou pointu, která se ovšem nedostaví. V tu chvíli vyvstává otázka – má autor problém příběh vypointovat, nebo se jedná o jeho záměr? Odpověď se později ukázala jako velice prostá: zkrátka nebyl zveřejněn celý komiks. Tuto odpověď mi poskytla až komentovaná prohlídka, která se konala 19. 3. 2008 za přítomnosti Tomáše Prokůpka, kurátora výstavy, a Jiřího Gruse a Branka Jelinka.
Tomáš Prokůpek zasvěceně načrtnul portrét typického komiksového tvůrce z generace nula: „Narodil se v sedmdesátých letech a zažil komiksový boom 90. let. Jistou specifičností této generace je, že se jedná o akademicky vzdělané výtvarníky.“ Řada autorů vystudovala AVU (např. K. Jerie, J. Grus), J. Bažant a M. Němeček jsou scénografové, M. Pokorný absolvoval animaci ve Zlíně. Jako zjevení tak působí Jiří Zimčík, který je vyučeným truhlářem.
Co českému komiksu v současné chvíli nejvíce schází? Podle mého názoru sebevědomí. Současní tvůrci se mohou obrátit k jisté tradici. Český komiks se začíná ozývat i v zahraničí - Lucie Lomová publikovala své album Anna chce skočit ve Francii, společné dílo Jiřího Gruse (kresba) a Štěpána Kopřivy (scénář) Nitro těžkne glycerinem vyšlo dokonce v pěti zemích (USA, Francie, Německo, Holandsko, Španělsko). Proto doufejme, že Jiří Grus, jeden z nejtalentovanějších tvůrců nové generace, myslí svá slova jen jako nadsázku: „To, že kreslím komiksy, radši nikomu neříkám.“
Markéta Holanová
Generace nula. Nová vlna českého a slovenského komiksu. 29. 2.–28. 3. 2008. Galerie VŠUP.
LitENky č. 4/30, roč. 2006/2007
Brano Jelinek: Oskar Ed
Ukázka z komiksu Oskar Ed slovenského autora Brana Jelinka. Zdroj: www.komiks.cz
© Brano Jelinek
Adolf Lachman - Pérák
Ukázka z prokletého projektu českého komiksu Pérák. Zdroj: http://kultura.ihned.cz
© Adolf Lachman
(24. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2129
Němý štramák
Komiksový sešit Pšššt! přináší příběhy havraního vagabundaStefan Segi
( stefan.segi)
Hlavním hrdinou černobílého komiksu beze slov Pšššt! je černý havran. Tedy spíše personifikovaný černý havran, neboť, podobně jako u Spiegelmanova Mause, i pro Jasona jsou zvířecí tváře pouze maskou tváří lidských. Tématem série příběhů, které v komiksové knížce nalezneme, jsou pak nejrůznější životní situace, se kterými člověk chtě nechtě musí přijít do styku.
Tím prvním, co čtenáře zaujme, je hlavní postava Havrana. Jasonovi se v jeho osobě podařilo vyhmátnout typ neodolatelného losera, ve sportovním sáčku s frajerským kloboučkem. Dá se s ním ztotožnit a soucítit bez jakéhokoliv náznaku citového vydírání i v těch nejtragičtějších situacích. Nutno dodat, že na tom má výrazný podíl i přítomnost charakteristického humoru, který je něžný a zároveň docela černý.
Kresba je vcelku jednoduchá, ale velmi kompaktní. Jason vychází nejvíce z pojetí němé grotesky, tak, jak ji známe například z raných animovaných disneyovek. Koneckonců Havranův oděv i celá atmosféra příběhů jsou blízké právě meziválečnému americkému ztvárnění, které dnes působí poněkud groteskně, ale zároveň i jaksi temně.
Právě němé ztvárnění umožňuje Jasonovi velmi podnětný a originální pohled na situaci stárnoucího bohéma. Můžeme zde sledovat jeho lásky, jeho deprese poté, co je mu děvče přebráno, a například i radosti a strasti s výchovou syna, který mu náhle dorazí do poštovní schránky. Tyto zdánlivě samozřejmé a ohrané situace Jason pojímá přímo mistrně a vždy se mu podaří najít si originální úhel pohledu a vyhnout se zbytečnému sentimentu. Krásná je například epizoda, kdy si Havran začíná uvědomovat vlastní smrtelnost. Jednoho dne ve frontě na autobus narazí na Smrtku, a ta ho pronásleduje tak dlouho, dokud se oba nesmíří a nenaučí se spolu sdílet postel, pivo i holicí stojek.
Zkrátka a dobře, Jasonův komiks Pšššt! je opravdu zajímavým a hodnotným dílem, které v sobě spojuje němou grotesknost animovaných filmů s hloubkou existencionalismu, aniž by výsledek působil příliš vykonstruovaně či intelektuálsky. Nezbývá než těšit se na vydání dalších Jasonových komiksů.
Stefan Segi
Jason: Pšššt! Mot, Praha 2007. 128 stran.
Foto: Daemon.cz
LitENky č. 4/30, roč. 2006/2007
(25. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2130
Rytíř francouzského komiksu
Portrét kreslíře a scénáristy Lewise TrondheimaMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Lewis Trondheim
Autobiografická data
Lewis Trondheim, vlastním jménem Laurent Chabosy, se narodil 11. 12. 1964 ve francouzském Fontainebleau. Studoval techniku, což se ukázalo jako nevhodná volba. „Vedl jsem si tak špatně, že mi raději doporučili filozofii a literaturu. Diplom z filozofie jsem tak získal po určité době strávené u obráběcího stroje v montérkách.“ (http://www.motkomiks.cz/autori/lewis.htm)
Ke konci 80. let absolvoval kurzy reklamy. V roce 1987 se na komiksovém semináři v Cerisy setkal s Jeanem-Christophem Menuem, se kterým později spolupracoval na albu Jen čtvrt vteřiny na život.
Klíčovým rokem je rok 1989, kdy se Trondheim s Menuem, Stanislasem, Mattem Konturem, Killofferem a Davidem B. podílel na vzniku „jednočíselného periodika“ Labo. O rok později založili tito autoři nakladatelství L’Association, které se záhy stalo vlajkovou lodí nové vlny francouzsko-belgického komiksu.
Ceny
V roce 1994 získal Lewis Trondheim první ocenění. Na Mezinárodním komiksovém festivalu v Angoulême byla odměněna jeho kniha Slaloms, vydaná L’Association. Po roce 1995 přichází neobyčejně úspěšná léta, Trondheim sklízí nominace i ceny na domácích i zahraničních festivalech – cena za nejlepší zahraniční komiks na festivalu Max & Moritz Prizes v Německu (2000), Grand Prix de la ville d’Angoulême (2006). Jedním z nedávných ocenění je řád Rytíře umění a literatury, který Trondheim obdržel v roce 2005.
Bibliografie
Trondheimova bibliografie čítá v současnosti přes sto titulů, které zahrnují různé žánry. V Čechách byl publikován pouze malý zlomek z Trondheimova díla. Mezi jeho nejvíce ambiciózní projekty patří Donžon, satiricko-fantastická komiksová série. Počet jednotlivých dílů překročil 25, díly bývají řazeny do podsérií. Kromě Trondheima a Sfara se na Donžonu podílí celá řada jejich přátel – Jean-Christophe Menu, Killoffer, Stanislas aj. Českému čtenáři se doposud představily čtyři díly této série.
Kromě již zmíněných čtyř dílů ze série Donžon českému čtenáři Trondheim předvedl několik svých podob. Nejprve se uvedl jako scénárista v albu Jen čtvrt vteřiny na život (2000, Mot). O obrazovou stránku se postaral Jean-Christophe Menu. Jen čtvrt vteřiny na život vzniklo zvláštním experimentem. Menu nejprve vytvořil čtyři obrázky, které Trondheim libovolně kombinoval. Tento způsob se ukázal jako nosný, Menu poté dodal Trondheimovi další čtyři obrázky, které umožnily příběh rozšířit. Výsledkem je neobvyklý existenciálně laděný komiks o sto stripech, které jsou propojeny postavami a volně na sebe navazují.
Dalším vydaným komiksem bylo již ryze autorské dvojalbum Země tří úsměvů & Apokalyptické příběhy (2001, Mot). Oba komiksy nesou Trondheimův obvyklý rukopis – minimalistickou naivní kresbu. Apokalyptické příběhy v tomto ohledu představují asi nejtypičtější vzorek.
Doposud posledním kouskem publikovaným v českém prostředí je Moucha (2005, Mot) – němý černobílý komiks, který existuje i v podobě animovaného televizního seriálu. Trondheim je opět autorem kreseb i scénáře.
L’Association
Vznik
Pařížské nakladatelství bylo založené v roce 1990, původně jako neziskové společenství. L'Association představovala nezávislou vydavatelskou formaci, která si kladla za cíl „dobrat se podstaty jedinečné a inovativní komiksové knihy za použití jakéhokoli reprodukčního média nebo jakýmkoli jiným způsobem (výstava, diskuse atd.)“ (www.motkomiks.cz/foreign/assoc.htm) a která měla „být místem idejí a konceptů, které počítají a pracují s devátým uměním, a to i za použití jiných umění s libovolným pořadovým číslem.“ (www.motkomiks.cz/foreign/assoc.htm)
Úspěch Lewise Trondheima a Davida B. u velkých a renomovaných nakladatelství (Dargaud, Delcourt) proměnil L'Association v normální komerční nakladatelství, u kterého přesto zůstaly otevřené dveře pro díla experimentální povahy.
V současné době je situace okolo nakladatelství značně napjatá. Během roku 2006 opustila L’Association většina zakládajících členů, mj. Lewis Trondheim nebo David B., odešli i úspěšní autoři jako Joann Sfar.
Publikace
L’Association se jako jedni z prvních pokoušeli přinést autorský komiks se závažnějšími a osobnějšími náměty, hledající své vlastní postupy typické pouze pro komiks, v němž se kresba a scénář navzájem doplňují.
Kromě komiksových alb vycházela v L’Association dvě periodika. Prvním byla revue Lapin, vydávaná v letech 1992–1999 a 2001–2002. Zajímavým projektem byla revue kritiky a teorie komiksu L’Éprouvette (Zkumavka), které byla v půlročním intervalu publikována pouhá tři čísla.
Jedním z nejzáslužnějších činů nakladatelství L'Association bylo vydání sborníku Comix 2000 v roce 1999. Na dvou tisících stranách se představilo 324 autorů z 29 zemí. Komerčně nejúspěšnější knihou vydanou v L’Association je autobiografický komiks Marjane Satrapiové Persepolis.
Země tří úsměvů
Příběh
Základní dějovou linií tvoří záchrana placatého světa. Maki žije ve vsi, která je jednoho dne zasažena zemětřesením. Je potřeba najít Boha, který by měl zastavit zemětřesení ohrožující placatý svět. Tento nelehký úkol je svěřen právě Makimu. Takový úkol se nedá odmítnout, a tak se Maki vydává hledat Boha. Jeho společníkem je Sekelle, podivný bramboroid s přehršlí odpudivých vlastností. (Ukázka č. 1) Přeci jen se jim podaří Boha najít, ale jsou šokováni – jejich Bůh vypadá jako boloňské špagety, navíc našli jen jednu třetinu. Bůh už se s nepřáteli, kteří ohrožují placatý svět, pokusil utkat, ale ti jej přemohli a rozdělili. Nejprve je tedy potřeba najít zbývající části – kosti a kůži, a teprve poté je možné nějak zasáhnout. Veliké překvapení nastává při zjištění, že jednou z božích částí je i Sekelle. Ale ani přítomnost Boha nedokáže odvrátit zkázu jednoho světa na úkor světa druhého.
Rozbor
Země tři úsměvů je jedním ze samostatných projektů Lewise Trondheima. Rozsah komiksu je 100 stripů. Vcelku netypická je výstavba komiksu – příběh funguje v horizontální i vertikální linii. Jednotlivé stripy mají vlastní nosnou pointu. Pokud jsou poskládány za sebou, dávají vzniknout poutavému příběhu, opět s vlastním vyústěním.
Trondheim používá jednoduchou kresbu, jemné linie. Pro Zemi tří úsměvů je typická silná stylizace do naivní až dětské podoby. V komiksu vystupují antropomorfizovaní tvorové různých tvarů.
Trondheim v Zemi tří úsměvů vytváří svéráznou paralelu (až parodii) tradičních hrdinských eposů, ovšem z ryze současného pohledu. Postava Makiho dokonale kopíruje rozpory moderního člověka – víra v ideály a dobro v člověku je na mnoha místech zakrývána skepsí, ironií a rezignací. (Ukázka č. 2)
Obyvatelé vesnice, ve které Maki žije, představují sbírku stereotypů negativních lidských vlastností – jsou žvaniví, hrabiví, lhostejní k okolnímu dění až do té doby, pokud se nezačne dotýkat přímo jich samotných. Všechny tyto vlastnosti se koncentrují především v postavě starosty. (Ukázka č. 3)
Dalším typickým rysem Trondheimových komiksů je inklinace k lehce absurdnímu humoru. V případě Země tří úsměvů a Apokalyptických příběhů má tento humor sytě černý nádech. (Ukázka č. 4)
Země tří úsměvů neoplývá silnými hrdiny, rozhodně není laskavá k nikomu a ničemu a neskončí dobře. Vůle silnějšího je hybatelem věcí, spravedlnost a právo nic nezmůžou. Nebo ano?
Markéta Holanová
Literatura:
Trondheim, Lewis: Země tří úsměvů & Apokalyptické příběhy. Překlad: Soňa Sladká. Mot, Praha 2001. 72 stran.
http://www.motkomiks.cz/autori/lewis.htm
http://www.motkomiks.cz/foreign/assoc.htm
http://fr.wikipedia.org/wiki/L%27Association
http://fr.wikipedia.org/wiki/Lewis_Trondheim
http://en.wikipedia.org/wiki/Lewis_Trondheim
http://www.lewistrondheim.com/
LitENky č. 4/30, roč. 2006/2007
Lewis Trondheim - Země tří úsměvů
Země tří úsměvů - ukázka č. 1
© Lewis Trondheim
Lewis Trondheim - Země tří úsměvů
Země tří úsměvů - ukázka č. 2
© Lewis Trondheim
Lewis Trondheim - Země tří úsměvů
Země tří úsměvů - ukázka č. 3
© Lewis Trondheim
Lewis Trondheim - Země tří úsměvů
Země tří úsměvů - ukázka č. 4
© Lewis Trondheim
(28. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2134
Přicházející konec experimentů v experimentálním prostoru
Zničí nudní exhibicionisté a tendence k vytváření hvězd kouzlo slam poetry?Marek Dobrý
( marek.dobry)
Na úvod celé soutěže vylezl na improvizovaně instalované pódium sebevědomý moderátor Jakub Žáček s vlající oranžovou šálou. Teatrální intonací á la DJ Arnoštek z filmu Kouř začal diváctvo seznamovat se začínající akcí. Koná se regionální kolo soutěže ve slam poetry, kterého se účastní čtrnáct odvážných jedinců, osm jich postoupí do druhého kola a jen vítěz dostane pozvánku do brněnského finále, kde bude bojovat o třicetitisícovou odměnu.
Během moderátorova úvodu se do stále ještě hemžícího publika vydal jeden z pořádajících mužů a rozdával porotcovská čísla. Ve slam poetry totiž soutěžící hodnotí náhodně vybraní diváci. Tento prvek v sobě samozřejmě ukrývá obrovské anarchistické kouzlo. Soutěž bez samozvaných odborníků. Já i ty dokážeme stejně kvalitně posoudit soutěžní číslo. Háček ale spočívá v lidské přirozenosti. Nehodlám generalizovat, ale na pražském kole bylo zřejmé, že porotce z lidu je velmi náchylný na popularitu jednotlivých účastníků. Použiju-li slova Bohdana Bláhovce, jednoho ze slamerů-celebrit: „Není problém zářit, když nebe čítá tři, čtyři hvězdy.“ Není také problém hvězdy znát ze streamových serverů a přistupovat k právě předváděnému vystoupení se znalostí jejich celkového působení v historii slamu ve smyslu: Sice se to Jakubu Follovi dnes nepovedlo, ale to se může stát a on to přeci jinak umí, vždyť loni vyhrál, tak mu dám devítku. Podobný přístup pak činí ze soutěže ring, ve kterém jen někteří boxeři smějí boxovat oběma rukama. Pavel Klusák bohužel není známý, takže ačkoli bylo jeho vystoupení ucelené, vtipné a přes pornografické prvky inteligentní, neobdržel tak vysoké hodnocení jako Jakub Foll se svým tápáním, mlčením a vědomým nezdarem v prvním kole. Soutěže vycházející částečně z umění improvizace ztrácejí půvab, jakmile se hodnotí s ohledem na Jméno a Celek díla daného performera.
K podobnému poznání zřejmě dospěl během prvního kola i nejkontroverznější soutěžící pražského kola, Jaroslav Dváček. Chlapec vzhledu airsoftového bojovníka s dýkou za pasem se probojoval do druhého kola svou verzí první lásky. Byl však ohodnocen hůře nežli slamové celebrity, a zůstal tak bez šance na vítězství. Ve druhém kole proto vystoupil na pódium značně rozzloben a začal: „Stejně nevyhraju, tak co…“ Následovala hlasitá smršť citátů z Baudelaira, Rimbauda, Vrchlického a dalších. Nabroušený Dváček rozproudil publikum, které do jeho vystoupení křičelo různé absurdity, od nadávek až k neskrývanému nabádání k sebevraždě dýkou. Mně samotnému se během jeho vystoupení v hlavě zjevily vzpomínky na finského školního vraha, který rozlícen střílel do davu. Dváček naštěstí skončil jen u střelby slovní, po třech minutách sdupal z pódia a zmizel v zákulisí. Číslo bylo čistě produktem rozzuření nad fenoménem slamových celebrit, proti kterým se nový neznámý jedinec téměř nemůže prosadit, a tak ačkoliv vrhnul do publika jedinečnou energii a atmosféru, obdržel několik čtyřek a skončil daleko v poli poražených.
Přestávka rozdělila slamový večer do dvou zcela odlišných částí, respektive kol. První, delší, bylo poznamenáno mnoha absolutně zprzněnými pokusy improvizačních začátečníků, kterým nepřišla slina a jejich tři minuty se proto einsteinovsky protáhly do hodin. Tak se první část jevila zajímavá snad jen nekritickým příznivcům zábavy, která je ošacena do intelektuálního fraku. Z druhého kola se konečně vyklubala přehlídka kvalitní slam poetry. Na nohy se nakonec postavil i Jakub Foll. Vítězem večera se stala výše zmíněná celebrita Bohdan Bláhovec, ačkoliv jeho projev již nepřináší nic nového. I mezi pražskou studentskou intelektuální vrstvou se zřejmě objevuje tendence k oblibě zkostnatělosti.
Marek Dobrý
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(5. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2237
Slam Poetry! Slam!
Vykřikuji své básně na publikumSabine Smitko
( sabine.smitko)
Poetry slammer přichází na jeviště a není tam ani stůl, ani kniha, ani obligátní sklenička s vodou. Místnost je nedýchatelně přeplněná napjatým publikem, připraveným básníka vynést do nebes, nebo ho odmítnutím rozdrtit. Slamer se potí, vyhrkne první verš, dav civí, vyhrkne druhý a třetí, dostává se do rytmu, dav jásá, má vyhráno, zabuduje do rýmu sem tam vtip, pár aktuálních narážek, je převážně v levicovém prostředí – může si to dovolit, dav šílí, dává mu nejvyšší počet bodů, slamer vyhrává. Poetry slam nefunguje na principu suchého autorského čtení, kde jeden předčítá a druhý tiše poslouchá a zdvořile zatleská. U slamu se z recitátora stává performer, který s publikem komunikuje, vzájemně se povzbuzují, z jednostranné přednášky se stává demokratická interakce. Po třech minutách slamer musí svou přednášku ukončit. Náhodně vybraní lidé z publika fungují jako porota a hodnotí výstup v rozmezí jednoho až deseti bodů. Kdo dostal nejvíc, vyhrává.
Idea a potřeba nepřenechat text sám sobě, ale přidat k němu formu přednášky, ego recitátora a ctižádostivou soutěž, není nová. Ve starověku se přednášející utkávali v řečnických soubojích, ve středověku básníci bojovali o čest a uznání a v roce 1984 to byl Američan Marc Smith, kdo považoval tradiční čtení za nudné a překonané a uspořádal první poetry slam v Chicagu. Virus slam poetry se brzy rozšířil po celých USA, koncem osmdesátých let se dostal také do Japonska a do Evropy. Průkopnickou zemí tu bylo Německo, kde se konal od roku 1986 ještě pod heslem „Jeder darf mal“ (každý jednou může) a od roku 1994 také pod oficiálním názvem poetry slam.
Status se ale od země k zemi liší. V Severní Americe se slam poetry stala součástí populární kultury; přednáší se na zábavách, učí se ve školách a vysílá v komerčních televizích jako event. Slamer je název profese a ve víkendovém semináři se může naučit být básníkem kdokoliv. Jelikož slam poetry zakotvila ve všech oblastech společnosti, poměrná jednota se přeměnila v různorodé skupiny a podskupinky: beat-box, který více používá hlas než text, spoken word, který je politicky orientován, hnutí youth speakers, které se nechá vést hip-hopovým heslem bojuj hlasem a ne zbraní, mírumilovný anti-slam, kde všichni účastníci dostávají nejvyšší počet bodů a tak dále.
V Německu poetry slam funguje na rozmezí mezi alternativou, kulturou a davem; stanovil se jako opozice k mainstreamu, která ale zároveň je i jeho součástí. Reprezentuje tím velkou část společnosti, která se na jedné straně neztotožňuje s „vysokým uměním“, ale na druhé straně pohrdá „nízkým brakem“. Stylově se slam poetry vzdaluje od poezie a začíná se podobat německé verzi kabaretu, tedy tišší a intelektuálnejší verzi stand-up comedy, často s politickými tématy, která jsou tu velice populární. Dokazují to i dvojnásobní vítězové German International Slam, Marc-Uwe Kling a Gabriel Vetter, kteří oba vyhráli i důležitou kabaretní cenu. Idea slam poetry se tak pomalu vytrácí a lze jenom doufat, že ji někdo obnoví.
Do Čech se poetry slam dostal právě přes Německo. Byl to český emigrant a legenda mnichovské scény Jaromír Konečný, který inicioval první ročník soutěže v roce 2003. Zatímco iniciátor se ale spíše soustředí na krátké humoristické povídky, česká slam poetry si dokázala udržet anarchistický duch. Slamer asociativně improvizuje jako v extázi a většinou se mu to dokonce rýmuje. Scéna se ještě vytváří, cesty do žánrů jsou otevřeny a zkouší se různé styly. Básník může dostat inspiraci, a tak vytvořit expresivní dílo, anebo také může mít blok a odejít bez jediného verše. Experimentální charakter české slam poetry se tak stává pohromou a velkým štěstím zároveň.
Nezbývá než doufat, že se slam poetry nestane jen krátkodobým trendem, který se po čase zase rozpadne na své součásti: poezii, divadlo a komedii. Důležitá pro překonání propasti mezi „vysokým“ uměním a „nízkou“ populární kulturou a pro přežití poezie totiž určitě je.
Marc-Uwe Kling
Dvojnásobný vítěz German International Slam 2006 a 2007. Zdroj: www.wikipedia.de
foto: sabine.smitko
Sabine Smitko
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(5. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2246
Procházka tajuplným „Hájkem“
Básnický debut mladého českého autoraSára Arnsteinová
( sara.arnsteinova)
Nevím, zda mi osud přeje, ale jen tak na okraj podotknu, že před psaním recenze jsem dnes jmenovaného souhrou okolností zahlédla při cestě ze školy. Nevím, jak si to vyložit, stejně jako některé jeho básně. S obdivem podotýkám,že pro mě některé jeho kousky zůstaly zahaleny závojem tajemství.
Dílko skýtá zhruba padesát stran, a i když se každá báseň nese v trochu jiném rytmu, přece jen jsou protkány pavučinou charakteru. Pestrý jazyk doplňuje stručnost vyjádření, kontrasty slov jsou střídány podobností. Sloky nás zavedou do budov nebo měst, autem i do různorodých krajinek, do kopců, sadů a k vodě... ať k rybníku, jezeru, bazénu či k Aralu. A s tím se pojí i zastřená kritika života společnosti, jak pomalu vysycháme. Ve slovíčkách se schovává podnět k zamyšlení se nad tím co jsme ztratili, ztrácíme nebo snad ztratíme. Občas jsem se ztratila i já – ve smyslu a rafinovanosti jeho psaní. Něco je třeba číst několikrát k rozlousknutí oříšku, což sice může některé čtenáře odradit, ale přece jen – někdo máme větší radost z vybojovaného. Autor užívá metafory, např. jednoduché, ale přesto moc pěkné vyjádření neoddělitelného, nebo i oddělitelného, ale ztrácejícího pak smysl... "jako dva pražce".
Jak se píše i na obalu knihy, máme co dočinění s autorem hotovým, nejsem vůbec proti. Ve verších je kromě náročnosti zároveň i jasná myšlenka, celistvost. Od začátku ví, co chce říct. Nezdržuje se zbytečným obíráním okvětních lístků, jde rovnou na věc, s opatrností, ale vlastně i střemhlav. Stejně jako jsem se ze začátku pokoušela číst opatrně, teprve když jsem se začetla střemhlav, tak jsem pochopila a nelituji. Je to vskutku dílko zajímavé.
K dostání je na pultech některých knihkupectví. Osobně jsem ho zakoupila v knihkupectví Fišer.
Sára Arnsteinová
Hájek, Jonáš: Suť, fra, 2007, 51 stran
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(10. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2298
Gazely ve stínu broskvoní
Prvotina Ondřeje HanuseDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Na první pohled vás upoutá fakt, že básně obsažené v této útlé sbírce jsou povětšinou sonety. Nutno říci, že tato pevná forma nedělá mladému básníkovi žádné potíže, ba naopak. Básně, ač sevřené svou formou, rozehrávají vaši představivost. Pozornosti také neunikne dnes už možná neobvyklá zvučnost veršů – autor si pohrává se slovy, využívá jejich eufonie, např. "a s tím i stínat mstivé stíny" nebo "se svatým svícnem sesypaně stín/ suť svátou z těžkých stok sví serafíni".
Sbírka je rozčleněna do tří oddílů – Sonety mrtvým, Běžící gazely a Ořechy v listí. Hlavním tématem díla je smrt. Autor využívá také hodně biblické symboliky. To vše už tady ale bylo – smrt, strach, naděje, i sonet jako básnická forma má svá zlatá léta již nějaký ten pátek za sebou. Co je tedy na Stínohradu zvláštního? Domnívám se, že hlavním kořením básní je jazyk, který autor používá. Volí slova krásně zvučná, nevyhýbá se ani okazionalizmům. Nejde ani tak o nová slova jako taková, ale spíš o jejich vnitřní náboj, hravost, o souhru významů, která se v nich snoubí.
Některé básně mě velmi zaujaly, a to zejména pro svou melodii a nové neotřelé rýmy "krev byla hnědá, jak když kvete/ vlčí mák a pak shnije; z Léthé/ nad nocí k ránu jako by/ od břehů táhlo nad hroby". Ne všechny básně vás ve sbírce osloví, ale těch, kterým se to podaří, bude zajisté celá řada. Na debut je Hanusova sbírka velmi vydařená. Nezbývá než si přát, aby mladý básník "zavřel hroby nad mrtvými" a zrál jako víno.
Denisa Garciová
Hanus, Ondřej: Stínohrad. Weles, Brno, 2008. 90 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(10. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2302
Bez potřeby se dorozumět
Slova a skutečnost v debutech Olgy Richterové a Evy KošinskéHelena Povolná
( helena.povolna)
Texty sbírky Solný sloup Evy Košinské vznikaly během čtyř let a lze v nich sledovat naznačení hned několika tvůrčích cest, jimž ale dominuje poměrně výrazný rukopis. Jen minimálně se projevují tradiční znaky básnickosti, spíše než s rytmickou strukturou a výraznou obrazností se pracuje například s křížením kontextů, přesahy a pomlkami. Půdorys většiny básní tvoří subjekt stylizovaný nejčastěji jako já v ženském rodě, který jako by míjel řadu další anonymních postav, mezi nimiž výrazně vystupují „otec“, „matka“, „bratr“ nebo „syn“, které společně napříč sbírkou vytvářejí obraz rodiny reflektované jako zdroj utrpení, hořkosti, strachu.
Mluvčí v básních Solného sloupu jako by procházel, respektive procházela, prostorem, v němž je zjevná skutečnost zhuštěna do specifických detailů a těsně se proplétá s fakty jakési další, fantaskní a skryté paralelní skutečnosti. Nejde přitom o protiklad klamného povrchu a ryzího nitra, obě sféry jsou reprodukovány jako plnohodnotné a zcela svébytné, motivy jedné však v druhé (a někdy už tváří v tvář s ní) mění svůj smysl. Tak těsné propojení prvků různých sfér je vzájemně osvětluje, znejisťuje a rozkolísává hranici, která by je měla oddělovat.
Pozice mluvčí je pozicí odtažitého pozorovatele, který zaznamenává a hledá pro svůj záznam nejvhodnější formu. Básně jsou tak především zkouškou možností vzájemného rozeznívání slov v jejich neobvyklých kombinacích.
Projev Olgy Richterové v jejím debutu Napříč kůrou je podobně sevřený a úsporný, neusiluje o tradiční formální básnickost, rytmus je i zde nevýrazný, rým se sice objevuje častěji, někdy ale paradoxně na úkor organičnosti výpovědi.
I tady se projevuje mnohost přístupů, z nichž některé směřují až opuštění básnického vidění ve prospěch pointovaného popisu, i její sbírku ale poměrně jednoznačně spíná specifické autorské gesto.
Sbírky spojují i postavy, které jejich básněmi procházejí: vypovídající „já“ – zde už výhradně v ženském rodě – „ty“, rodina. Jde však o podobnost čistě vnější: Subjekt je v Napříč kůrou podstatně výrazněji stylizovaný, tato stylizace se navíc v různých básních liší a právě její kontrasty vytvářejí zajímavý rámec pro čtení sbírky jako celku, jakkoli může být řada z jejích poloh pro čtenáře poměrně iritující.
Také vztahy k ostatním postavám jsou nazírány odlišně, jsou podstatně méně bolestné, a zatímco u Košinské byly jakousi daností světa, zde jsou výsledkem skutečného vztahování se a jako takové nemají svou definitivní podobu. Tak například časté vztahování se k "ty" jako milostnému partnerovi nemá svou jedinou verzi, ale celou řadu odstínů a forem.
Stejně jako v Solném sloupu i zde jsou ústřední slova, a zejména jejich osamostatňující se, neobvyklé kombinace, opět ale ve zcela jiné funkci a významu. Jejich neobvyklost neosvětluje obrysy světa jakési jiné reality, naopak je výrazem naléhavého hledání vztahu k skutečnosti jako takové.
Zatímco subjekt básní Evy Košinské na svět naráží a zaznamenává jej, básně Olgy Richterové se ptají po vztahu k němu. Těžiště obou ale leží ve slovech a jejich kombinacích a není tu mnoho jiného, čím se nechat vést. To představuje neuvěřitelný potenciál, ale i riziko, kterému se některé z básní skutečně nevyhnuly: nedokáže-li nebo nechce-li čtenář sledovat směr, kterým ho slova vedou, zakryje neobvyklost jejich užití zcela jejich smysl.
Pro obě básnířky tak platí, že se se svým čtenářem nepotřebují za každou cenu a v první řadě jednoznačně dorozumět. To může iritovat, ale i tak lze dospět k svébytným a platným básnickým výpovědím o světě, které také v obou debutech na řadě míst čteme.
Helena Povolná
Olga Richterová: Napříč kůrou
Kutná Hora: Klub rodáků a přátel Kutné Hory – Kutná Hora v Praze, 2008
83 stran
Eva Košinská: Solný sloup
Praha: Literární salon, 2008
79 stran
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(12. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2306
Umělecká literatura je na odpis
Hojně vysílaná, nikdy netištěná - to je dosavadní bilance poezie Stanislava UrbánkaStefan Segi
( stefan.segi)
…zbytečný čekat, nikdo tě nechce
smutná noc? ach ano, příliš smutná
tak sněz si, co chceš
neboť i celulitida
se tady dneska už jistě neukáže…
Ještě ti nevyšla sbírka básní a už jsi četl v televizi i v rozhlase. To se tištěnému médiu vyhýbáš programově?
Vůbec ne. Mám připravenou hromadu materiálu a potřebuju jen čas, abych to mohl utřídit do nějakého uceleného tvaru a abych si našel nějakého vydavatele a sponzora. Určitě plánuji, že by to mělo vyjít i v tištěné podobě. V současnosti vybírám to, co by bylo vhodné pro tiskovou podobu, a některé básně upravuji tak, aby se pro ni lépe hodily. Doufám, že v tisku to bude už příští rok.
Nepracuješ alespoň na nějaké formě internetové prezentace?
Kdysi, opravdu už hodně dávno, asi v patnácti letech jsem objevil internetový server totem.cz, který ve mně vzbudil naprostou nechuť vůči jakémukoliv druhu básnické prezentace na internetu. Přišlo mi dost hloupé, až neuvěřitelné, co všechno se dá protlačit na internetový server. Je tam totiž hrozně těžké rozdělit kvalitní od nekvalitního. Svoji práci považuji za kvalitní, jinak bych se jí ani nemohl věnovat. Proto by mi dost vadilo, kdyby se ocitla v bezprostředním sousedství nějakého braku. Pokud jde o vlastní stránku, tu už pomalu chystám. Bude věnována i mému novému hudebnímu projektu.
když do
půllitrovýho hrnku
nasypeš jenom jeden PYTLÍK INSTATNÍHO NEKONEČNA
a naleješ tam horkou vodu
vznikne Ti krásnej (vážně! docela pěknej)
archanděl Gabriel
když tam nasypeš
PYTLÍKY DVA
a naleješ tam horkou vodu
vznikne Ti malej
dokonalej Bůh
připravit BOHA je složitější
ale chutná líp
Jaký je tvůj vztah ke křesťanství a náboženství vůbec? V pořadu Q jsi recitoval báseň, která velmi vulgárně urážela současného papeže Benedikta XVI. Naopak na vlnách Českého rozhlasu byla ke slyšení báseň Instantní bůh, která se podle mě k problému církve vyjadřuje velmi zajímavě a poeticky.
Vůbec mi nevadí náboženství jako takové. Zato mi hodně vadí církev. Víru či náboženství dokonce vítám. Může mě to obohatit novými zkušenostmi a názory. Přináší to s sebou různé pohledy a perspektivy. Náboženství se neustále vyvíjí, ale církev zůstává na podobné úrovni, na které byla třeba před třemi sty lety. Kdyby mohli mít inkvizici, tak podle mě stále využívají jejích služeb. Když píši o papeži, kritizuji tím církev. Ne křesťanství.
Přitom Instantní bůh je mnohem zajímavější.
To je ale dost stará báseň. Napsal jsem ji někdy v šestnácti a vůbec nevím, proč si ji Miroslav Kovářík do pořadu Zelené peří vybral. Přišlo mi prostě humorné ukázat, jak je náboženství, které si hraje na něco hlubšího, zpracováváno stejnými konzumními postupy jako celá společnost.
Jak ses vlastně dostal do pořadu Zelené peří, když jinak v podstatě nic nepublikuješ?
Když jsem vybíral věci pro tu plánovanou sbírku, poslal jsem některé z nich Svatavě Antošové, která by je mohla posoudit s větším odstupem. Sám totiž nejsem úplně schopný posoudit kvalitu vlastní tvorby. Každopádně Svátě se to líbilo a poslala je Kováříkovi, který mě pak kontaktoval.
tak to je mý EGO
mý
EGO
co ve tmě roste
a se svítáním mizí
a chladne pak v žaludcích
vltavských ryb
V jedné z tvých básní se nocí rapidně rozrůstá objem tvého ega. Nejsi občas přeci jenom příliš egoistický?
Ego je důležité! Jsem sice trochu sebestředný, ale to přeci není nějaká zásadní chyba. Navíc nepíšu žádnou meditativní lyriku ani se nezabývám sociální tematikou. Píšu o sobě a o věcech, které se mě týkají. O věcech, které mi přijdou důležité, které pro mě něco znamenají a které mě trápí. Není na tom nic špatného. Prostě intimní lyrika.
„--hej kámo, už tu ležíme fáááááákt móóóóóc dlouho----“
řeknou si všechny špatný básně Boženy Benešový
a samou nudou
utečou z krabic…
plochá dramata Václava Havla uspořádají v Archivu svou vlastní něžnou papírovou revoluci
a rukopisy Jana Nerudy
budou zcela bezostyšně obcovat
s knihami Karolíny Světlé
Docela mě pobavila tvoje báseň Památník, ve které se zabýváš českými autory. Jaký k nim máš vlastně vztah? Opravdu myslíš, že jim v Památníku není dobře a měli bychom je pustit trochu na vzduch?
Ti autoři samotní mě ani tak nezajímají, ačkoliv někteří z nich napsali na svoji dobu vynikající věci. Vadí mi ale proces, ve kterém se z něčeho, co kdysi žilo, dělá muzejní artefakt. Byl jsem tam se školou na exkurzi a průvodce nám sdělil, že v Památníku schovávají pravé nedopalky Václava Havla a psací stůl Boženy Němcové. Přišlo mi to úplně zvrácené. K tomu se přeci tvorba nevztahuje. Ti lidé jsou většinou mrtví a nemůžou se k tomu ani vyjádřit. Určitě by nebyli rádi, že jejich rukopisy tlejí někde v krabicích. V Památníku literatura nežije, ale spíš umírá.
A co by sis přál, aby zbylo po tobě?
Především si uvědomuju, že poezii dnes nikdo nečte a v budoucnosti ji ani číst nebude. Moje tvorba, to jsou takové výkřiky. Třeba to někoho zaujme a třeba se to někomu bude líbit. Reálný dopad má podle mě snad už jedině literatura pro děti a populární próza. Umělecká literatura směřuje k tomu, že bude brzy na odpis, což je sice škoda, ale nedá se s tím asi nic dělat. Proto bych se chtěl v budoucnosti soustředit víc na hudbu, jejímž prostřednictvím můžu šířit i textové sdělení, ať už anglicky nebo česky. Literární akcent zprostředkovaný hudbou je lépe srozumitelný pro posluchače. Čtenářů bude asi o hodně míň.
Stefan Segi
(12. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2311
Mladé víno
Raný sběr poezieBarbora Krucká
( barbora.krucka)
Rekrutují se zhusta z řad studentů vysokých škol, lhostejno jaké fakulty. Introvertní matfyzák se před zraky publika změní v citlivého symbolistu, kandidát na inženýra jiskří vtipnými bonmoty a aforismy. Přímo se vtírá otázka, kde se to v nich v době elektronické komunikace, která opovrhuje i hacky a carkami, bere, co je nutí vyjadřovat se jinak, než prostřednictvím blogů, twitterů a osobních fanklubů. A co je to popadlo, že svou tvorbu publikují v tradiční formě opotřebovatelné a interneaktivní papírové knížky, namísto aby využili bezplatných služeb bujících publikačních serverů, kde se na svá dílka navíc dočkají bezprostředních reakcí? Možnosti komunikace nahrávají grafomanním projevům, které jsou občas obdařeny i čtenáři, nebo aspoň lidmi, kteří si dají tu práci, aby jejich autora poslali do háje i jinam.
Přesto ale, když se člověk začne rozhlížet tím správným směrem, vyrojí se kolem něj nezanedbatelné množství současných mladých autorů se svými současnými sbírkami a autorskými čteními, jež jsou kupodivu poměrně hojně navštěvována.
Lze namítnout, že každý z nás měl v onom rozháraném věku jisté literární výrony a někomu to, co naplat, zůstalo prostě o něco déle. V čem je tedy rozdíl mezi poezií, lze-li to tak titulovat, rozcitlivělých pubescentů a adolescentů a poezií mladých básníků, kteří navíc mohou do předchozí kategorie také spadat? Myslím, že nemá smysl rozepisovat se zde o pochybných kvalitativních měřítkách té které básně či sbírky; s tím mají ostatně potíže i literární vědci u autorů renomovaných, starých a mrtvých. Je docela dobře možné, že by se třeba vaše báseň z patnácti let, kterou jste oplakali a zatratili svou druhou nezvedenou lásku, mohla velmi dobře uplatnit na literárním poli. Mohli byste v zaprášených učebnicích literatury stanout po boku Máchy či Hálka. Mohli by se podrobně zabývat vašimi duševními úlety a psychickými úchylkami.
Ovšem to, co je podstatné, je právě ten kondicionál – kdyby. A co je tedy to, co dává jakési právo říkat o sobě v hospodě okouzleným (nebo okouzlovaným) slečnám ono tajemné a lákavé: „Jsem básník.“ ? Nejspíš jde o ten poslední krok – vytáhnout opatlaný sešitek z příslovečného šuplíku a něco s ním podniknout, ať už je to účast v nějaké literární soutěži, kterých je víc než přehršel, autorské čtení, třeba po boku jiných odvážlivců, nebo troufalý dopis do nakladatelství. Teprve když své niterné úzkosti a radosti zabalené do poezijní formy předhodíte lačné a zároveň nechápavé veřejnosti, která se o ně bude zajímat málo/moc/špatným způsobem/nebude to zajímat tu holku z přednášky, můžete si snad dělat nárok na titul básník, nebo aspoň básník h. c.
Podstatně jiná kategorie je kvalita „mladé poezie“. Tematika se od dob antiky nezměnila a asi nezmění, dokud se z nás nestanou kalkulačkoví androidi nebo éteričtí osvícení – láska, úzkost, zklamání, naděje... něco osobního, nepřenosného, ale zároveň sdělitelného, a to právě třeba pomocí poezie. Lze vysledovat určité tendence, kterým tvorba mladých básníků podléhá. Tou nejsilnější je naprostá liberalita forem, rozsahu, obsahu, výrazových prostředků či básnických figur a tropů: setkáme se se sonety, poezií, která se blíží próze, hloubavými volnými verši, krátkými epigramy či melodramem.
V tomto čísle bychom vám chtěli ukázat pár těch podivínů, kteří se v civilu bezostyšně skrývají za nenápadnou maskou. Pronikli jsme na autorská čtení, která prosakují z úzkého kroužku přátel, vděčných známých a fanatických obdivovatelů už i do řad veřejnosti. Vymámili jsme z básníků jejich drahocenné sbírky i různě ochotně poskytnuté rozhovory. Nechali jsme se překvapovat ve všech směrech, opájet mladou poezií jako mladým vínem (a občas nás po obojím čekala stejná kocovina).
(13. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2320
Maso a masíčko
Co skrývají registry Maxe Cannona?Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Cannonův komiks Red Meat si vydobyl přízviska klasický a kultovní. Našel své příznivce, ale také řadu odpůrců. Obojí je pochopitelné. Kresba Maxe Cannona je na první pohled snadno rozpoznatelná – silnější linie, nádech pop-artu a černobílý svět.
Cannonův styl kresby pravděpodobně nebyl důvodem k negativním ohlasům. Ovšem jeho krvavý humor opravdu není stravitelný pro každého. Red Meat se nezastaví před ničím. Krutý svět semele děti, důchodce i zvířátka.
I tak se podařilo Red Meatu vybudovat si v České republice vcelku solidní čtenářskou základnu. Tím se otevírá zásadní otázka – komu je vlastně útlá brožurka určena? Rozhodně ne pro skalní fanoušky Earla, mlékaře Dana či jakékoli jiné masité figurky, protože velká část stripů z první redmeatovské knihy je v už v Čechách známá. Stripy se objevily buď na webu Františka Fuky, apoštola české verze, nebo v komiksovém časopisu Crew.
A v čem se vlastně knižně vydaný Red Meat liší od stripů zveřejněných na internetu? Prakticky ničím. Překlad Petra Onufera i Františka Fuky je téměř totožný, což je v případě minimálních dialogů vcelku pochopitelné. Jediným výrazným rozdílem je přístup k motům v záhlaví jednotlivých stripů. Fuka nechává tyto větičky v originále. Onufer se rozhodl pro překlad, což byl velice dobrý tah. Celá řada stripů dostala další pěkný rozměr.
Opravdu velkou neznámou je předmluva Petra Čtvrtníčka. Což o to – je pěkná, redmeatovsky výchovná. Ovšem uvítala bych něco, co by poněkud sušeji popisovalo, co to mám vlastně v ruce – sebrané stripy? Z jaké doby? Nebo je to výběr? Kdo stripy vybral?
Ale i tak udělá první kniha Red Meatu radost. Earl je zkrátka Earl.
Markéta Holanová
Cannon, Max: Red Meat. Kniha první. Překlad: P. Onufer. Albatros, Praha 2009. 112 stran.
Red Meat.
Ukázka z komiksu Red Meat.
© Max Cannon, Petr Onu
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(15. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2356
Jak být sám sobě básníkem s bázní z básní?
Sbírka poezie ze sousedstvíAndrea Knotková
( andrea.knotkova)
Jakým by byl básník klasikem, kdyby nevelebil domovinu, neměl rád děti, nepěl chválu na ženskou krásu, neznal Boha, neměl víru, nectil smrt? A jelikož vesmír je nekonečný, ale Země v něm je jenom jedna, tak klasiků byla celá řada, ale Milan Rúfus byl originálním a jedinečným pánem svého slova mezi nimi.
Nešlo mu zřejmě nikdy o to zaujmout čtenáře intelektuální pompézností extrémů nebo zmást kritiky emotivní barokní lyričností, ale rád přesně pojmenoval aspekty moderního způsobu života s pomocí svého intelektu, který neodděloval od emocí. Ve svých verších stmelil hrozby konzumní společnosti, lidského chtíče a relativitu existence („Stesk poznania,/ mrazivý, tichý stesk/ ti ľudské kosti lomil./ Spomenul si si./ Nie na Veľký Tresk./ Skôr na Veliký Omyl.) s úctou k matce Zemi a všeprostupující láskou („Sporný som vo všetkom./ No v jedinom nie:/ Bolo,/ bolo mi dané mnoho milovať.“). Jeho poezie se nesnaží hledat v bytí skryté významy, ale vlastně mluví o tom, co život sám potvrzuje – „V útrobách země víťazí./ I v kozme./ Pod korytami riek./ A na dne morí./ A predsa/ všetko sa lomí na tom,/ kto sme./ Sme Bytosti./ Alebo sme len tvory.“
Rúfus dokázal ve svém díle obejmout brány životního štěstí a obsáhnout v nich klíče k jejich zámkům. Ztvárnil tak básnický ideál, jímž oslovil svět ideálů v nás samotných a naši touhu být takovými básníky sami sobě a našim životům. Možná že však pod morálním apelem, jakýmsi náboženským tlakem a direktivním hodnocením jeho poezie ucítíme chuť vyrůst do nebe i zarůst do země, poznat sami sebe i zapomenout na to, že jsme lidé, sebrat odvahu ke změně i zalézt strachy do kouta.
Ovšem, nehledě na osobní pocity, vždy je dobré uvědomovat si stav našeho bytí. Zvláště pak v současné době, kdy, jak se zdá, potřebujeme právě takové básníky, kteří jdou po podstatě a přimějí nás zaujmout postoj.
Andrea Knotková
Rúfus, Milan: Óda na radosť a iné básně. Perfekt, Bratislava 2000. 127 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(17. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2362
V rytmu normalizace
Osobní revolta? Ne! Sexuální revoluce? AnoAndrea Fiřtíková
( andrea.firtikova)
Žít na malém městě v době komunismu muselo být sterotypní a jít proti proudu každodennosti nebylo jednoduché. Takový obrázek nám alespoň po přečtení povídkového triptychu vyvstane před očima.
Snaha uskutečnit revoltu ve vlastním životě a posunout se směrem k realizaci svých utajovaných snů představuje motiv sbírky, uplatňovaný v jednotlivých povídkách s různou intenzitou.
Hlavní hrdinové touží změnit svůj život, stát se někým jiným, avšak žádný z nich není schopen potlačit sám sebe. Ulmer (Debutant), outsider společnosti, hodlá skoncovat se svým panictvím. Zarostlá tvář a nové sako z něho mají učinit jiného člověka, avšak potlačit jeho plachost a nezkušenost úplně nedokáží. Martin Volek (Muzika) se stane profesionálním hudebníkem, který se změní v nevěrného manžela. Záletník však nedokáže proměnit jádro své povahy – emocionálnost. Ferko Ľahkovič (Čas) vzpomíná na kamaráda z dětství, notorického lháře odstrkovaného okolím, který se stal známým spisovatelem. Kdyby měl čas, tak by mohl být stejně úspěšným. Ale on je zodpovědným živitelem rodiny.
Jednoduchá syntax a hovorové výrazy přibližují charaktery hrdinů a jejich prostředí. Názvy písní přepisované dle výslovnosti mohou evokovat u čtenářů konkrétní melodie. Vypravěč popisuje vše er-formou a nepřináší stylem vyprávění nic neznámého.
Ženy jsou jen ve vedlejších rolích, avšak představují objekty mužské touhy. Vše se stáčí k sexu, který je v knize podán naturalisticky a zaujímá přespříliš místa. Autor se nebrání popisu sebeukájení outsidera, drsných souloží nevěrného hudebníka a neušetří si ani vzpomínku na první poučení o sexu v dětství. Ale proč se všechno tolik točí kolem sexu, který zastiňuje trošku zamaskovaný motiv snahy překročení sebe sama?
Andrea Fiřtíková
Pišťanek, Peter: Muzika. Překlad: K. a M. Zelinští. Kniha Zlín, Zlín 2008. 203 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(18. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2368
Výstřední zákusek ze slovenské cukrárny
Jak Michal Hvorecký upekl Eskortu...
( pavlina.hubkova)
Téměř devítihodinová nahrávka je formálně rozdělena na čtyři žánrově odlišné části a zakončena epilogem. Příběh tak vypadá jako čtyřpatrový dort s ozdobou.
Úvodní vzpomínky hlavního hrdiny Michala Kirchnera na dětství na pozadí normalizace a dospívání v podmínkách turbokapitalismu tvoří korpus dortu, který je jednoduchý, předvídatelný, okořeněný zážitky z netradiční rodiny, emigrace a z požívání drog.
V další vrstvě dochází k přeměně stylu vyprávění a trochu i charakteru hlavního hrdiny. Jeho osobnost náhle vykrystalizuje, když získává lukrativní práci v eskortní službě jako luxusní společník bohatých dam. Tato část tvoří chuťově nejvýraznější složku – lehce kontroverzní, šokující a svým způsobem atraktivní.
Michalovo setkání s osudovou ženou způsobí zvrat a my se dostáváme do třetího patra příběhu. Poznáváme další podobu našeho hrdiny, který bloudí v temném, bezútěšném světě a ztrácí se ve svých citech.
V poslední části dochází k téměř absurdní metamorfóze Michalovy osobnosti, až má posluchač pocit, že si zabořil nos do krému ušlehaného z fantasmagorie.
Závěrečný epilog zobrazující futuristickou vizi blízké budoucnosti působí jako výsměšek, jako čokoládový nápis, který říká: „Hlavně mě neberte vážně!“
Eskorta je všechno, jen ne klasický román. Komplikovaná struktura vyžaduje od posluchače plné soustředění, aby neztratil nit. Charakter hlavního hrdiny se neustále tříští a musíme ho pracně slepovat dohromady. Příběh se pohybuje na hraně uvěřitelnosti a často i za ní. Jediným spojovacím článkem zdá se být motiv hledání vlastní identity.
Přes složitý výrobní postup je Eskorta nakonec dobře upečený dezert, který se v troubě nespálil ani neroztekl, naopak chytl zajímavou barvu a drží tvar. Rozličnost a kombinace použitých ingrediencí však po devíti hodinách konzumace mohou způsobit zažívací problémy.
Pavlína Hubková
Hvorecký, Michal: Eskorta. Čte: R. Roth. TYMPANUM audioknihy, Bratislava 2007.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(19. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2382
„Četl jsi už nejnovějšího Trilobita?“
Chcete zažít neobyčejný zážitek? „Kouzelný papoušek a jiné kýče“ na vás právě čekají…Jitka Šafratová
( jitka.safratova)
Na pouhých 133 stránkách se autorovi díky velmi osobitému stylu podařilo čtenáře zcela vtáhnout do děje povídek. Zapeklitá souvětí plynoucí přes několik řádek mají svůj půvab. Velkou roli zde hraje i lehký humor, který je však často střídán ironií. Proto je každá ze sedmi povídek jiná a zvláštní. Něco ale mají společného.
Je jen náhoda, že se ve třech příbězích (Krize středního věku, Kouzelný papoušek úspěchu a Modré období Kúcánského-Smitha) setkáváme s postavou nadějného spisovatele Kúcánského, který mimo jiné v časopisu Trilobit objeví šokující recenzi své knihy? Jeho často ironický projev odráží těžkou dobu socialismu, v níž žil a tvořil. Zde autor pravděpodobně čerpal především ze svých vlastních zkušeností.
Za zmínku stojí i povídka Kašpar, Melichar, Baltazarová. Je zcela odlišná od všech předchozích. Ta tam je vtipná zápletka či úsměvná příhoda. Před nimi, posly, je nelehký úkol… Jak oznámit dětem, že je jejich otec mrtvý a nikdy se již nevrátí? Jak se s tím ta malá stvoření vyrovnají? Nejdříve tomu nechtějí uvěřit.To není on, to se přece stává, že se spletli. Na konci povídky nejmladší syn Baltazarče usíná při maminčině divné ukolébavce: „Otočilo se tváří ke stěně a padlo do studny, hluboké, hlubokánské.“
Autor v knize čtenářům opět dokázal, že jeho dílo je propracované do všech detailů, ať už se jedná o stylistické vyjádření nebo o to, že dokáže na věci pohlížet jak citlivě, tak s humorem a ironií, pokud to situace vyžaduje.
Jitka Šafratová
Vilikovský, Pavel: Kouzelný papoušek a jiné kýče. Překlad: J., K. a M. Zelinští. Kniha Zlín, Zlín 2007. 133 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(20. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2385
Pokrevní bratři
Povrchová sonda do slovenské literaturyEva Haderková
( eva.haderkova)
Asi nejsem jediná, kdo má k našim východním sousedům trochu neurčitý vztah. Ráda k nim jezdím na dovolenou, mám mezi nimi spoustu kamarádů. Navíc mám tu výhodu, že jsem z generace, která ještě slovensky rozumí (ale možná je to také tím, že jsem se narodila na Moravě a tam to máme na Slovensko přece jen trochu blíž). Uvědomuju si, že k tomu, abychom o nich slýchali hovořit jako o „bratrech“, asi musí být nějaký důvod.
Čím jsou tedy vztahy mezi Čechy a Slováky tak specifické? Naše jazyky jsou si podobné natolik, že vyvineme-li jen trochu úsilí, naše komunikace je takřka bezbariérová. S kterým jiným „cizincem“ zažijete, abyste každý mluvili svou mateřštinou a přesto si rozuměli? Prožili jsme spolu kus historie. A je to právě ta etapa, kterou v sobě ještě nemáme vyřešenou. Možná proto máme trochu tendendenci dívat se na Slováky s lehkou nevraživostí, vždyť oni spolupracovali s Hitlerem!
Ale nechme politiku spát a věnujme se raději kulturním souvislostem. Mně osobně velmi zaráží, že přes to téměř století, které jsme prožili v jednom státě, se v českých čítankách najde jeden jediný exemplář slovenského spisovatele, který považujeme za svůj. Mluvím o Kollárovi a jeho Slávy dceři. Co bylo potom, o tom se mlčí, snad jen s výjimkou výkřiku o štúrovcích.
Co se tedy děje ve slovenské literatuře dnes?
Dovolím si začít citátem z elektronické knihy Súčasná slovenská literatúra, kterou vydalo Literárne informačné cetrum (www.litcentrum.sk). Jejím autorem je PhDr. Vladimír Petrík, Csc., který se o slovenské literatuře po roce 1989 vyjadřuje takto: „Aktuálna literárna situácia na Slovensku po roku 1989 bola dlho neprehľadná. Objavilo sa v nej v krátkom čase veľa protirečivých prvkov, produkujúcich ideové napätie a prehlbujúcich krízový stav. Ten zosilnel po rozpade mechanizmov podmieňujúcich fungovanie literárneho života: zánik časopisov, vydavateľstiev, distribúcie. Z tohto chaotického podhubia sa postupne začali vynárať určité tendencie ako príznak novej spoločenskej a literárnej situácie.“
Z počátku se rozmohla literatura s náboženskou (M. Rúfus, V. Turčány, M. Chuda) a nacionální (L. Ťažký, I. Hudec, M. Bátorová) tematikou, která bylo podpořená vznikem samostatného státu v roce 1993. Dochází také k oživení historických mýtů a legend (M. Ferko) a k boření sexuálních tabu (I. Kolenič). Existuje také snaha vyrovnat se s předchozím období totality – jednak se vydává tvorba disidentů a autorů píšících v emigraci, jednak se vydávají díla autorů „nových“ (R. Dobiáš).
V popředí „nové“ tvorby se úspěchu dočkali hlavně autoři, kteří se soustředili na individuální osudy a na subjektivně-citový život lidí své generace: R. Sloboda, P. Vilikovský, D. Mitana, P. Hrúz, J. Johanides nebo D. Dušek.
Zatímco u nás povídková tvorba spíš upadá, u sousedů se blýská na lepší časy. Z těch starších soustřeďte pozornost na výše zmiňované Mitanu (knihy Slovenský poker, Môj rodný cintorín, Krst ohňom) a Duška (Kufry na sny, Teplomer). Naopak z mladší generace nesmíme zapomenout na Tomáše Horvátha.
Rozhodně je třeba upozornit i na aktivity vydavatele Kolomana Kertésze Bagaly, který pořádá soutěž Poviedka pro začínající autory. Pokud budete mezi nejlepšími, dostane se vám možnosti každý rok vydat knihu (soutěž je otevřená i pro čeké autory). Pan Bagala má ve slovenské literatuře značné renomé, takže pokud sáhnete po knize z jeho vydavatelství LCA, pravděpodobně se nespálíte. Bohužel nejen díky finanční krizi v tuto chvíli pozastavuje vydavatelství svou činnost.
Boom zažívá také poezie, která si právě teď prochází experimentální fází. Takže mladí poetové, kteří jste před padesáti lety byli ještě na houbách, hurá na Slovensko! Zaměřte se na tvorbu Petra Šuleje, který tvoří „figurální“ básně o „počítačové civilizaci“. Při procházkách slovenskou zahradou peozie můžete narazit také na skupinu „nežní barbari“ (I. Kolenič, J. Litvák, A. Turan a další). Jejich tvorbu spojuje především generační názor, méně už literární ideje.
Milovníky komiksů bych ráda upozornila na fenomén superagenta Rogera Krowiaka, kterého můžeme s trochou nadsázky přirovnat k českému Zelenému Raoulovi. Podle Krowiaka vznikl dokonce název „krowiakovská generace“, která se vyznačuje především ironickým náhledem na společenské mýty. K jejím čelním představitelům patří zakladatelé Peter Pišťanek a Dušan Taragel, dále pak Viliam Klimáček a Rado Olos. Příběhy vycházely původně časopisecky, ale nedávno se dočkaly také knižní podoby a dokonce byly přeloženy i do češtiny.
Tím se dostáváme k asi nejpalčivějšímu problému tohoto tématu – překládat či nepřekládat slovenskou literaturu do češtiny? Většina odborníků se přiklání k názoru, že je to škoda. Nicméně čtenáři si ke slovenským knihám cestu hledají jen těžko, protože u nás se nenabízejí ani slovenské noviny a časopisy, natož beletristická tvorba. Vlastně v celé České republice je pouze jedno knihkupectví, které se zaměřuje na tento sortiment.
Je jím malý krámek v Jilské ulici na Starém Městě v Praze, hned vedle Filosofického ústavu AV. Potkáte se tady nejen s beletrií, ale také s odbornými publikacemi, filmy i audionahrávkami. Obslouží vás velmi sympatický pan knihkupec, který poradí knížku přímo na míru. A kdyby náhodou neměl přesně to, co sháníte, rád vám ji objedná.
Co dodat na závěr? Slovenská literatura se u nás v tuto chvíli netěší velké popularitě a možná je na čase to změnit, pokud už vás Michal Viewegh přestal bavit...
Eva Haderková
Na závěr přidávám ochutnávku z ankety, se kterou jsme oslovili několik odborníků z řad literárních historiků a teoretiků a překladatelů. Celou anketu si můžete přečíst na našich stránkách http://litenky.ff.cuni.cz.
Je nutné slovenskou literaturu překládat do češtiny?
PhDr. Miroslav Zelinský, CSc., literární historik a kritik, překladatel ze slovenštiny
Saháte mi do ledví: zásadně ne a zásadně ano. NE proto, aby se zpohodlnělá část české intelektuální populace konečně usebrala a začala ZASE číst slovensky, ANO proto, aby po těch básních či příbězích sáhli i ti, kteří se slovenštinou nevyrostli.
Mgr. Vladimír Barborík, CSc., literární kritik a historik
Ako pre koho. Otázka skôr pre vydavateľov. Ale malo by to byť trestné (a rovnako aj v opačom garde).
Mgr. Michal Jareš, literární teoretik
Za sebe říkám absolutně a rezolutně ne, přijde mi to jako hloupost. To platí zejména o próze, pokud se sejdete poprvé s verši jako: "Huckač vyhuckaj / huckanie zo seba, buď mu v pätách, / stoj huckanému za chrbtom" (Ján Ondruš) může to být trochu problém... Ale ty jsou od toho, aby se řešily. Maličké rozdíly jsou spíš ku prospěchu věci a taky v mnohém si užijete víc ten "cizí" jazyk. Na druhou stranu je to už pro někoho problém, ale pokud je schopen člověk během tří měsíců zvládnout angličtinu na úrovni jakéhos dorozumění, proč by nevedel po slovensky, hej?
doc. PhDr. Lubomír Machala, CSc., literární historik a kritik
Kdyby záleželo pouze na mém osobním přesvědčení, tak určitě ne, ale zároveň si uvědomuji, že v úvodu zmiňovaná vzájemná schopnost rozumět knihám z druhého břehu řeky Moravy, se po rozdělení Československa snižuje. Nakladatelé by si ale měli více hlídat kvalitu překladů, jestliže se už pro ně rozhodnou. Ona jazyková příbuznost je v tomto případě dost ošidná a kvalita, vlastně nekvalita českých překladů slovenských knih z posledních let ukazuje, že ne každý, kdo se na Slovensku domluví, je dostatečně kompetentní k překládání beletrie.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(20. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2389
Anketa k tématu současné slovenské literatury
Eva Haderková
( eva.haderkova)
Otázky zněly:
1) Čím jsou specifické česko-slovenské vztahy a proč bychom je měli udržovat v dobrém stavu?
2) Jaká je pozice slovenské literatury v České republice?
3) Je nutné slovenskou literaturu překládat do češtiny?
4) Čím může slovenská literatura inspirovat české autory?
PhDr. Miroslav Zelinský, CSc., literární historik a kritik, překladatel ze slovenštiny, Fakulta multimediálních komunikací UTB ve Zlíně
1) Především jazykovou blízkostí a společnou minulostí, resp. její malé, ale důležité části. Udržování kontaktu s jakoukoliv jinou CIZINOU je k dobru vždycky.
2) Slabá, neodpovídající významu tamního písemnictví.
3) Saháte mi do ledví: zásadně ne a zásadně ano. NE proto, aby se zpohodlnělá část české intelektuální populace konečně usebrala a začala ZASE číst slovensky, ANO proto, aby po těch básních či příbězích sáhli i ti, kteří se slovenštinou nevyrostli.
4) Vším: jinými literárními dějinami, jinou poetikou, jinými žánrovými preferencemi, jinou stavbou příběhů, jinými tématy, jinými postavami, prostě jinakostí an sich.
1) Špecifické sú historicky, spoločnou minulosťou, ktorá azda nebola vždy taká zlá, ako sa nám to pokúšajú niekedy nahovoriť. Ďalej jazykovou blízkosťou, ktorá bola donedávna bezbariérová takmer pre všetkých. Myslím, že pre tých, čo majú skutočný záujem o kultúru toho druhého, ňou zostáva. "Udržovať vzťahy" - takto povedané je to veľké a nekonkrétne. Rozmeňte si to na film, literatúru, divadlo atď. a vyjde vám, že to robíte kvôli sebe: proste ma niečo spoza Moravy zaujíma. Nevidel by som tú vec ako program neurčitej "vzájomnosti", iba ako interes o kultúru, ku ktorej mám ľahší jazykový prístup než napr. k maďarskej.
2) Neviem, na to by musel odpovedať český respondent, a vzhľadom na skutočnosť, že v tejto veci nie som finančne zainteresovaný, je mi to jedno.
3) Ako pre koho. Otázka skôr pre vydavateľov. Ale malo by to byť trestné (a rovnako aj v opačom garde).
4) Odpustite mi, nie som spisovateľ, nemám ten typ bohorovnosti, ktorý dovoľuje radiť iným, čo by si mali odo mňa prečítať. Otázka pre českého znalca slovenskej literatúry.
Mgr. Michal Jareš, literární teoretik, Ústav pro českou literaturu AV ČR
1) Budu mluvit spíš o literární a potažmo kulturní problematice. Myslím, že jsou tyto vztahy nadstandardní už tím, že si vzájemně rozumíme bez překladatele (i když o tom viz dále). Další věc je ta, že my na ně ve větší míře kašleme (nepříliš pochopitelná a divná česká xenofobie i povýšenost "západního souseda"), i když bychom si měli vážit právě zájmu ze strany Slováků. Na rozdíl od nás mají dost slušný přehled o tom, co u nás vychází i co se tady děje v literatuře, stačí se podívat do slovenských knihkupectví, kde je hodně jak českých překladů, tak i původní beletrie. Sami zkuste vyjmenovat pět slovenských žijících spisovatelů, a uvidíte, že jsme na tom se znalostí jejich literatury bídně. Proč udržovat vztahy v dobrém stavu? A s kým jiným z našich sousedů? Navíc nás 20. století tak promíchalo, že každý má nějakého toho slovenského příbuzného, ať už vzdálenějšího, nebo bližšího. Je tady vzájemné obohacení, sice jsme jim my z Čech (nemluvím o Moravě) podezřelí svým ateismem, ale díky nim se můžeme dostat trochu ven z ufňukané uzavřenosti a sebelítosti.
2) Převážně žádná. To, co se k nám dostane v překladech, jsou buď pitomosti (Matkin, Hvorecký), nebo klasika (Rúfus, Sloboda, Vilikovský). Zbylé knížky (Taragel, Pišťanek, Balla, Kopcsay) stojí za zmínku, ale bohužel to jsou spíš výkřiky a pokusy nakladatelů. Loni umřeli slovenští spisovatelé Pavel Hrúz a Ján Johanides, tady se to spíš přešlo a kromě odborné veřejnosti se o tom nedozvíte. A to nemluvím o slovenské poezii, její pozice se u nás blíží absolutní nule. Jediné, co se drží, je hudba, i když se obávám, že s idiocií NoName nebo svazáckým rockem Elánu toho moc o Slovensku nepochytíte. Ale třeba Vec, 100 múch, Horkýže slíže nebo produkce Slnko records jsou alespoň nějaké náznaky pozice slovenské kultury u nás...
3) Za sebe říkám absolutně a rezolutně ne, přijde mi to jako hloupost. To platí zejména o próze, pokud se sejdete poprvé s verši jako: "Huckač vyhuckaj / huckanie zo seba, buď mu v pätách, / stoj huckanému za chrbtom" (Ján Ondruš) může to být trochu problém... Ale ty jsou od toho, aby se řešily. Maličké rozdíly jsou spíš ku prospěchu věci a taky v mnohém si užijete víc ten "cizí" jazyk. Na druhou stranu je to už pro někoho problém, ale pokud je schopen člověk během tří měsíců zvládnout angličtinu na úrovni jakéhos dorozumění, proč by nevedel po slovensky, hej?
4) Uměním psát povídky, ty jsou u nás čím dál tím horší. Ale vážně: tamní poezie je v mnohém zacyklená do sebe, obdivuje se technologie psaní, takže poezie znovuprožívá jistou podobu experimentu, čímž jsme si u nás prošli už před čtyřiceti lety. Abych však nekřivdil: mají tam v posledních letech velmi slušný babinec, který literaturu docela oživuje (Ferenčuhová, Růžičková, Kucbelová, Beňová, Kompaníková a další a další). To jim lze jen závidět.
doc. PhDr. Lubomír Machala, CSc., literární historik a kritik, Univerzita Palackého v Olomouci
1) Jazyková blízkost češtiny a slovenštiny je opravdu jedinečná, např. některé dialekty němčiny či francouzštiny jsou navzájem méně srozumitelné. Právě tato jazyková přístupnost umocňovala v minulosti naše geopolitické a kulturní vazby. Nutno zdůraznit, že vzájemně obohacující kulturní kontakty fungovaly i v časech, kdy Češi a Slováci žili v rozdílných státních útvarech. Často také platilo, že kdo měl problémy doma, našel zastání (útočiště) u sousedů. Notoricky známé je v dané souvislosti pozitivní přijetí Máchova Máje redaktorem Hronky Karolem Kuzmányem, nedlouho po listopadu 1989 se zase mezi českými intelektuály objevila řada hlasů, obhajujících svobodu uměleckého projevu v případě mladého slovenského prozaika Martina Kasardy a jeho povídky (azda) Posledná večera, pro kterou chtěla jedna poslankyně slovenského parlamentu pohnat autora před soud. A ať nezůstanu pouze u obecného konstatování vzájemného obohacování: česko-slovenský nebo slovensko-český charakter (původ) mají např. takové filmové skvosty jako Obchod na korze, Spalovač mrtvol či Sedím na konári a je mi dobre.
2) Nijak záviděníhodná. Promítá se tu jistý paradox: zatímco třeba na vystoupení slovenských divadel v Praze nebo jiných českých a moravských městech bývá plno, na slovenskou literaturu pohlíží běžný český čtenář dlouhodobě s jistým despektem, respektive lhostejností (koneckonců to ale platí i o jiných sousedních literaturách, např. polské či rakouské). A zatímco na Slovensku není díky prodejnám Art-fóra vůbec problém sehnat českou knižní novinku, v celých Čechách i na Moravě existuje pouze jedna jediná prodejna, v níž lze běžně slovenské knihy koupit.
3) Kdyby záleželo pouze na mém osobním přesvědčení, tak určitě ne, ale zároveň si uvědomuji, že v úvodu zmiňovaná vzájemná schopnost rozumět knihám z druhého břehu řeky Moravy, se po rozdělení Československa snižuje. Nakladatelé by si ale měli více hlídat kvalitu překladů, jestliže se už pro ně rozhodnou. Ona jazyková příbuznost je v tomto případě dost ošidná a kvalita, vlastně nekvalita českých překladů slovenských knih z posledních let ukazuje, že ne každý, kdo se na Slovensku domluví, je dostatečně kompetentní k překládání beletrie.
4) Abych pravdu řekl, nevím. Odpověď na tuto otázku mi zavání přílišnou generalizací, kterým se v zásadě vyhýbám. Napíšu vám tedy spíš pár tipů, co si ze současné české literatury přečíst a proč: Tak např. mohu doporučit Pavla Vilikovského, brilantního prozaika, poučeného angloamerickou prózou, jehož nerozsáhlá próza Večne je zelený představuje nápaditou a hravou postmodernistickou slovenskou variantu Jamese Bonda mírně říznutého Járou Cimrmanem. Nebo román Rozum Rudolfa Slobody, což je naléhavá a velmi otevřená sonda do nitra jedince, hledajícího marně, čím se má v životě řídit, aby on i jeho okolí bylo spokojené a šťastné. Dále třeba Petra Pišťanka, který v románu Rivers of Babylon, inspirovaném komiksovou poetikou, vytvořil aktuální, ale i nadčasově platnou výpověď o cestě k moci a reakcích okolí, doprovázejících onu uzurpátorskou genezi. Z poezie pak zmíním alespoň sbírku Anny Sneginy Pas de deux pro velmi přesné postižení toho, co se odehrává ve vnitřním světě dívek a mladých žen. Půvab této sbírky ovšem naplno vyzní až po odhalení, že jejím autorem je literární vědec Michal Habaj...
Eva Haderková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(23. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2394
Zejtra tě mááááám
Analýza písňového textu kapely Ready KirkenStefan Segi
( stefan.segi)
Rané dílko Michala Hrůzy naproti tomu nabízí velmi svěží, ač snad poněkud neumětelský, pohled na citový život dospívajícího jedince. V tom připomíná první nahrávky The Beatles. Vzpomeňme například Dance with You či I Wanna Hold Your Hand, se kterými „Zejtra mám“ sdílí smysl pro snadno pochopitelnou metaforu, bezprostřední smyslovost a také lehce zapamatovatelný slogan. První osoba textu zdůrazňuje milostné vyznání jako osobní výpověď. Spontaneita, opravdovost a nevyumělkovanost jsou pak zdůrazněny jeho nespisovností.
Zejtra mám zejtra mám svůj den
zejtra se mi splní moje tajný přání, můj sen
V prvních dvou verších se seznamujeme s lyrickým subjektem, který je dle všeho poháněn intenzivní touhou. Ta ovšem není nijak existenciální či transcendentální, ale je zato silně teleologická. K jejímu naplnění dojde „zejtra“. Tento časový údaj je hned zpočátku zopakován třikrát. Je tedy zjevné, že lyrický subjekt na očekávané události velmi lpí a že na jejím uskutečnění již nějakou dobu trpělivě pracuje. To potvrzují i následující verše.
dlouho tě znám, dlouho tě znám, mám tě rád
uvidím tě zas uslyším tvůj hlas možná
Do textu tím vstupuje další subjekt, který je zde objektem touhy. Povahu okouzlení dobře vyjadřuje obrat „mám tě rád“, který oproti silně sentimentálnímu a nadužívanému „miluji tě“ zdůrazňuje civilnost, neokázalost a nenásilnost písně. „Možná“, jímž první strofa končí, poukazuje, že ono „zejtra mám“ je spíše přáním, nežli jistou vyhlídkou.
Chápavý posluchač si již také začíná domýšlet, co asi bude náplní onoho poněkud vágního pojmu „mám svůj den“. Musí však zůstat u domýšlení alespoň po dobu druhé strofy, která bez velikých okras a poetických obratů popisuje smyslové vjemy lyrického subjektu.
asi to tak bude, je to cejtit všude, je to cejtit všude
všude tam kam se podívám něco z tebe mám
Lyrický subjekt má všechny smysly afirmované touhou po milostném objektu. Nejprve je tento stav deklamován obecně „cejtit všude“, načež je důraz přenesen na vizuální vjem. Ten většinou člověku podává nejpřesnější obraz o světě. Tím, že lyrický subjekt vidí objekt touhy všude, poukazuje na dokonalou smyslovou i myšlenkovou odtrženost od vnějšího světa. Je soustředěn pouze na zítřek. Ten je podrobněji tématizován v euforickém refrénu, který nenechává nikoho na pochybách ohledně povahy touhy.
Nebudu sám nebudu sám
zejtra tě mááááám,
mááááám,mááááám,
jééé
Bez nejmenšího náznaku klišé, bez nánosu povrchnosti či snahy o poetičnost. Refrén spíše než jako báseň působí jako spontánní výkřik mladého muže, který se nemůže dočkat, až ji „bude mít“.
V písni již není co víc dodat a tak je pro udržení formy zopakována opět první sloka. Poté, co se nám odhalila v refrénu pointa písně, můžeme se v repríze lépe zaměřit na povahu lyrického subjektu, který před posluchačem vyvstává jako mladý a značně nezkušený, neboť muž protřelý milostnými avantýrami by jen těžko mluvil o dívce jako o „tajných přáních“ a „splněném snu“.
Ke škodě interpreta i posluchačů se kapela Ready Kirken brzy vzdálila od přímočarého popového textu a neomylně se zařadila do širokého řečiště textové „poetičnosti“, která nešetří „střepy z krás“, „kapkami deště“, či „vodou živou“. Ta, ač ze stejného pera jako „Zejtra mám“, je ve své bezútěšné prázdnotě jejím naprostým protichůdcem.
Stefan Segi
Ready Kikren: Zejtra mám (Zejtra mám – zlaté hity), Universal music, 2008
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(31. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2404
Čokovoko, ty Xindle…
Jaro a Anděl pod mikroskopemDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Text písně je odjakživa něčím zvláštním – spojením hudby a poezie. Je píseň dnes ještě vůbec poezií? Říká se, že si my Češi na kvalitní texty potrpíme. Cizojazyčně zpívaným songům jsme ale často ochotni odpustit věci opravdu neslýchané – posloucháme a zpíváme jednu větu stále dokola a je nám často úplně jedno, co se v písni zpívá. U českých (i slovenských) písní se nám však něco takového příčí – bohudík. Písničkáři u nás měli vždy silné postavení. Zhudebňovali básně českých velikánů. Možná proto, že věděli, že špatný text dokáže pohřbít i velmi dobrou melodii. Spousta hudebníků si ke své hudbě píše texty sama. Jak dnes vypadá písňový text, který publikum zaujme? Podívejme se do dílny Xindla X a Čokovoko.
Oba texty jsou zajímavé především svým jazykem, který má k tomu spisovnému místy opravdu daleko. Písně to tak přibližuje zejména mladšímu publiku, neboť co si budeme nalhávat – pokud je vám nad třicet, budete jen nevěřícně kroutit hlavou. Setkáte se s vulgarismy, hovorovými i nářečními variantami, slangem nebo anglickými pasážemi (Jaro – Everything is umolousaný a šedý.; Anděl – Give me some love a dej mi ňáký love.). Jazyk je v obou případech velmi živý a dynamický. Volba slov má za úkol posluchače provokovat. V případě Xindla X zažijete možná mírný šok, až vás bude beze studu žádat tak mi namaž perutě a já do nebe vemu tě. Čokovoko jsou ještě říznější a slabším povahám se tak mohou protáčet panenky při poslechu pasáží typu: Je jaro, nerostou mi prsa. Nikdo se mnou nechce trsat, trsat, trsat.
Jaro i Anděl jsou epická dílka. Nesou si svůj příběh, obě jsou podkresleny erotickými a sexuálními motivy, a tak se nám to v písních hemží výrazy jako lubrikační gel, podprsenka a dalšími podobnými slůvky. Píseň Jaro vytváří cyklus čtyř ročních období s typickými aktivitami, které se v danou dobu dějí. Chvíli se nám tak může zdát, že Čokovoko poslepovaly svůj text z výstřižků ze slabikáře pro první třídu (např. Je léto, léto se už krátí, zemědělci prázdnou slámu mlátí.). Avšak páreček v šusťákách v čítankách nenajdeme. Zamilované duo to spolu vydrží celý rok navzdory počasí, a v písni tak vytváří leitmotiv, který tu do jisté míry supluje refrén. Za jistý náznak refrénovosti by se dalo považovat i anaforické konstatování roční doby.
Xindl X se refrénu nebojí a svou píseň Anděl na něm vystavěl. Píseň je určitou osobní zpovědí svérázného anděla, na kterého leze jaro stejně důrazně jako na jeho brněnské kolegyně z branže. V tomto případě je ale pohled odlišný, Xindl X neřeší formování figury, aby se na „koupáku“ zalíbil, ale spíš strategii, kterou je třeba zvolit, aby dostal ňáký to povyražení, protože v nebi ho moc není. Když se zaměříme na rýmovou strukturu jednotlivých slok, tak zjistíme, že Xindl X si s rýmy pohrál mnohem více než Čokovoko. V Jaru jsou všechny rýmové dvojice předvídatelné a ohrané – např. Všecko pučí, Svratka hučí, kluci kočku mučí a ona skučí, skučí. Autor Anděla byl mnohem nápaditější – např. Jsi holka divoká a padla jsi mi do voka a orgasmy předstíráš, že bys měla dostat cenu Alfréda Radoka.
Z obou písní čiší smysl pro ironii a nadsázku. Ačkoliv mají Jaro i Anděl formálně mnoho společného, ve výsledku se jedná o dvě naprosto odlišné skladby. Xindl X se prezentuje jako rapper s kytarou a snaží se nalézt nový přístup k českému písničkářství. O tom, že se vydal správnou cestou, svědčí i jeho stále se rozrůstající fanouškovská základna. Dvojice Čokovoko zvolila odlišný styl, své místy až primitivní texty ozvláštňuje především specifickým přednesem přerušovaným smíchem, ale i běžným hovorem. Možná vás neosloví ani jedna píseň. Oba texty jsou určitým způsobem skandální, ale to je záměr, jak na sebe upozornit. A že vám přijde nemorální a laciné oslovovat posluchače tímto způsobem? Sám Xind X zpívá: Cože? Jaká morálka? Todle je normálka…
Denisa Garciová
Čokovoko: Jaro (Best of!). 2008, 04:47 – k poslechu na www.cokovoko.cz.
Xindl X: Anděl (Návod ke čtení manuálu). Good day records/ Championchip records. 2008, 03:10 – k poslechu také na www.bandzone.cz
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(19. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2449
Xavi meloucí přemletou meltu umlel maličko uspávadla
Guru novodobého českého písničkářství vydal čtvrté album DesperantoMarek Dobrý
( marek.dobry)
Nejúspěšnější bylo prozatím album Buranissimo forte (2005). Naprosto novátorským způsobem hry s jazykem, intertextualitou a vydařenou parodií na hip hopové texty ve skladbách Ozajstný hip-hop a Penis si vytvořil velmi široké publikum. O dva roky později vzniklo album Retrofutro. Celkově bylo sice slabší než předchozí, ale především využitím osobité angličtiny a přizváním zajímavých hudebníků Baumaxa ukázal, že ještě má čím překvapit.
To už platí méně o albu posledním. Desperanto je jakýmsi souhrnem všeho, co jeho autor kdy předvedl. V první písni Vnější okraj vesmíru se vrací ke své kollerovské poloze, ale nutno říci, že působí nuceně a je předynamizovaná. Ve čtvrté písni Positiff Peopula se objevuje pokračování úspěšné skladby Negatiff Reggae, tentokrát se ale sázka na osvědčený produkt vydařila. V mnoha písních se také vyskytuje typicky baumaxovská jazyková hra („Má však nohu ve svěráku, pláče jako Kolja / To je ale situace, to je ale smoljak!“). Nejvýraznější problém ale je, že na desce chybí to hlavní, co u litvínovského prudiče táhlo – překvapení. Snad jen v chorvatské skladbě Žestoka pića, pojednávající o chorvatském milovníkovi turistek (že už tě nešuka povedalas mi / srećan put zvolilas k nam za orgazmy), se objeví inovace v podobě nového jazyka i použité balkánské melodie.
Nová deska Xaviera Baumaxy obsahuje spoustu momentů a písní, které fanoušky potěší, jako například skladba Samba v klapkách chlastu, ale nastupující stejnorodost motivů (hulení a alkohol) a postupů zavání vkrádající se nudou. Někdy je zkrátka lepší nenutit se do patnácti skladeb a vložit nápady jen do deseti.
Marek Dobrý
Baumaxa. Xavier: Desperanto. EMI music, 2009.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(20. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2456
Penis, od kterého vane vítr
Rozbor textu Xaviera Baumaxymarek.dobry
Podobný text totiž, pokud by byl myšlen vážně, stal by se trapným kýčem. Autor si toho byl zřejmě vědom, a proto se kýči vyhnul a navíc si pohrál s pohybem na hraně tohoto ohrožení.
Text je vyprávěný od prvního verše v ich-formě (Víš, brázdím ulicema s kámošema na skejtu). Lyrický subjekt (dále LS) se stylizuje do muže neurčitého věku. Jeho jazyk se vyznačuje výraznou hovorovostí a inklinací k vyjadřovacím prostředkům moderní mládeže, plným anglicismů a vulgarismů (s kámošema ze štrýtu tu hulí, taky kalej tu. – na snowbitchi do pitchi chci vidět všechny kamarády)
Námětem textu je zprostředkování domovského světa LS, kterým je prostředí sídlištních flákačů, skrze jeho ústřední atributy – skateboarding a snowboarding. S nimi přichází nezbytný životní styl a na něj navázané prvky – sex, marihuana, alkohol. Cílené vyhledávání sexuálních zkušeností se objevuje i v často opakovaném refrénu písně (v životě mám jenom jeden problém.../...a tím je můj penis, který se nepravidelně ocitá / v cizích ústech, což mi povětšinou nevadí, / problém je v těch poostech!). LS také demonstrativně odmítá autoritu. Pokud se v textu vyskytuje, je spojena s vulgarismy a opovržením (Máma má mě porodila s prdelí u kolen / táta má tendence posílat mě do hoven).
Skrze text se ale vine i sekundární sdělení, skryté do nepřímé kritiky zprostředkovaného životního stylu. LS neskrývá svou znuděnost, vyvěrající především z a priori demonstrované bezprizornosti (Máma má mě na svět wyplivla jak hebl / filozofija jednoducha – drink and zewl). Nevědomě se zde také setkáme s problematikou pornografie jako výhodné brigády (každej druhej zewlák tu má namrdanou prdel).
Marek Dobrý
(20. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2457
Kudy přes Rubikon
Kryštofova poetikaBarbora Krucká
( barbora.krucka)
Na první poslech působí text velmi poeticky. Při dalším poslechu zjišťuji, že poetičnost textu je dost masová a prvoplánová, což ovšem v popové písni není na škodu. Aluze na Césarovo tažení a fatální přechod přes řeku Rubikon, s tím spojený citát „kostky jsou vrženy“, hned v prvním verši následuje přirovnání ke stoupající rtuti teploměru. Působivý refrén uzavírá dvojverší s literárním klišé o Amorových šípech napínajících hruď adresáta, potažmo adresátky.
První sloka je sletem obrazů, ovšem co tyto zobrazují, tuší nejspíš jen autor sám. Druhá sloka je na tom úplně stejně. Všechny části písně jsou nevětné, jedná se spíš o útržky či výkřiky, což možná budí zmíněný dojem poetičnosti. V první sloce se setkáváme s vyšinutím z větné vazby (jsem skrytý mezi patry, vysokých jak Tatry), to ale nelze této kategorii tvorby vyčítat.
Někde je obraznost autora celkem básnivá (Osahat tvé stěny, jako kousek pěny po tobě stéct), někde se mění v křečovitou snahu o zachování verše a rytmu (vpít se do koberců jak poslední ze šílenců; a v podkolenní jamce spát jako lupič v bance). Střední část písně, hudebník by ji snad nazval bridge, se nese ve stejném duchu – nevětné výkřiky a snaha o básnické obraty (lhát a každým pórem těla sát vůně zpod dveří).
Efekt toho všeho je ovšem nepochybný – song patří k typickým „hlavovlezkám“, které si chtě nechtě (a velmi záhy spíš nechtě) broukám v metru, koupelně či na přednášce.
Celkově tato píseň patří k popovému nadpůměru. Posluchač si může připadat příjemně literárně, i když snaha porozumět textu se pravděpodobně nepředpokládá ani na straně interpreta, ani na straně posluchače.
Barbora Krucká
Kryštof: Rubikon, album Rubikon, EMI music 2006
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(21. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2463
Písně, songy a balady
O současném písňovém textuOndřej Hanus & Stefan Segi
( stefan.segi)
v tvých verších, tím, co vznáší se tu
po lidské duši na odletu
k nebesům, láskám šťastnějším“
napsal Paul Verlaine. Poezie a hudba k sobě měly blízko odpradávna, což je patrné už z toho, že hudbu a lyrickou poezii zastupovala ve starém Řecku jediná Múza – Euterpé.
Je ovšem důležité si uvědomit, že písňový text nemá splňovat kritéria poezie stejně tak jako drama nemá být posuzováno měřítky románu. Pro slova písně platí pravidla vhodnosti daleko více nežli absolutní kvality. Například libreto Prodané nevěsty od Karla Sabiny bylo dobovou kritikou zavrhováno. Z odstupu ovšem jasně vidíme, že Smetanova zpěvná hudba přímo vyžadovala prostou předlohu oproštěnou od ambicí takzvané vysoké poezie.
Písničkáři
Současná situace písňového textu je do velké míry dána vyrovnáváním se s minulostí. Nejlépe je to vidět na písničkářích, kterým ztráta společného nepřítele nadlouho sebrala vítr z plachet. Teprve nastupující generace našla cestu ke komunikaci v širším společenském kontextu. Navíc, ač krásný je les, krásnější je moře, stále je proti čemu protestovat. V textu písně Nazijazz Xavier Baumaxa dokonale spojil svoji parodistickou poetiku se společenským poselstvím „Nic než národ.“ Každý z nové vlny písničkářů však důsledně pěstuje co nejsvébytnější poetiku, takže zatím nehrozí příchod nového Nohavici – sjednotitele (nyní známějšího jako „udavač z Těšína“). Zato je po hospodách možno slyšet Záviše – knížete pornofolku a v klubech Xindla X, mistra postmoderních vyznání.
Hip – Hop
I hip hop se dlouho musel zbavovat nelichotivých stínů minulosti. Tím největším byla kapela Chaozz, která se stala populární v pořadu ESO, čímž od hip hopu odradila velikou část veřejnosti. Až debuty PSH a Indy a Wiche přinesly v textech pravou poetiku lidí na štrýtu: „my tři, my nejsme vůbec žádný mistři né, na nic nehrajem a pro vás hrajem.“ Takové bylo programové prohlášení, které se ovšem brzy rozplynulo ve vulgaritě a barvitých popisech divokých večírků ve stylu černých amerických superhvězd. Veterán scény Vladimir ovšem na své sólové desce představil vizi hip hopu po pubertě, zatímco průkopničtí WWW vydávají své CD jako přílohu exkluzivně intelektuální Revolver Revue. Kdyby se Karel Kryl narodil o čtyřicet let později, byl by jistě raperem.
Pop
Na začátku devadesátých let čest popového textu zachraňovali rockeři. Texty takzvaného veksl-popu, například „Colu, pijeme Colu,“ nebyly převeditelné do nové doby a tak ve středním proudu dominovaly právě rockerské verše. „Chci zas v tobě spát“ a „Sex je náš“ od Davida Kollera mohou být dobrými příklady přidrzlého, zato chytlavého sloganu.
Současný střední proud ovšem sexem nasáklé refrény přenechal hospodskému Kabátu. Kritik Pavel Turek trefně mluví o „mladé generaci, která do fádních zvukových aranží zpívá texty, v nichž se to hemží vznešenostmi“. Takoví jsou Aneta Langerová, Marek Ztracený či Michal Hrůza z někdejších Ready Kirken.
Žánry, ženy a marihuana
Různých poetik písňových textů je dnes více než kdy jindy. Své specifické poetické prostředky má jazz reprezentovaný Danem Bártou a jeho slovy-zvukomalbami. Docela jinak je na tom metalová scéna, upřednostňující temnou mystiku či scéna punková, která spoléhá na nevybouřené city teenagerů. Od těch se zase výrazně liší texty písní reggae či ska, které bývají plné dobré nálady, marihuany, ale i sociálního protestu. Na jedné straně tu máme konfekční texty Gabriely Osvaldové, určené ženám středního věku, na straně druhé jsou alternativní, často temné texty umělců z okruhu brněnské alternativy či Václava Koubka, který mísí hospodskou poetiku s často absurdní poezií.
Poměrně výrazně do textařského světa od devadesátých let zasahují ženy. Tentokrát ovšem nikoliv jako zdroj inspirace, ale jako tvůrkyně svébytného pohledu na svět. Mimořádně talentovaná Zuzana Navarová vytvořila unikátní kombinaci starých šramlů s osobní výpovědí. Podobně je na tom například o poznání přímočařejší Radůza. Na scéně je ale i něžná Martina Trchová, poetické Sestry Steinovy či avantgardní veteránka Dagmar Andrtová-Voňková.
Ondřej Hanus & Stefan Segi
(27. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2474
We are the champions
Literární cena do každé domácnostiOlga Pavlova, Eva Haderková
( eva.haderkova)
Ale nenechme se mýlit, tradice ocenění, která se udělují za činnosti povznášející lidského ducha, v žádném případě nezačíná až s příchodem 20. století. Kořeny sahají zpět do antického Řecka, bez jehož soutěží v recitaci bychom snad ani neměli divadlo. K udělování cen za literaturu v dnešním slova smyslu dochází poprvé v osvícenství, kdy jsou zakládány akademie (nejznámější je nejspíš ta francouzská), které sdružují umělce a kulturní vědce starající se o správné pojetí literatury. Přichází období norem a byrokracie, kdy ten, kdo není podřízen instituci, jako by snad ani nebyl.
Moderní historie literárních cen se začíná psát v roce 1901, kdy je udělena první Nobelova cena za literaturu. Ta je určitým způsobem jedinečná: objímá celý svět, všechny autory, bez ohledu na žánr nebo jazyk, kterým se vyjadřují. Je to jedno z nejvyšších ocenění, které může člověk v životě získat a snad jako jediné má kolem sebe auru něčeho nadpozemsky nezpochybnitelného. Takové pověsti se dnes netěší už ani slavní Oskaři.
V posledních letech a desetiletích se ceny v oblasti kultury množí rychlostí kulového blesku. Mnohdy se jejich zájmy protínají či dokonce shodují, ale to nebrání tomu, aby se ocenění ze svých diplomů a medailí těšili. Ceny zahraniční mají i pro naše uši prestižnější zvuk, přesto máme vlastních literárních cen dostatek.
V našem literárním prostoru napočítáme přes 60 literárních cen. Jsou to vyznamenání všeho druhu. Najdeme zde „monumentální“ ceny jako Magnesia Litera a Státní cena za literaturu, která mimochodem je i nejstarší ze všech – udílí se už od roku 1920. Většinu takzvaných oficiálních ocenění tvoří ceny střední velikosti jako Jungmannova cena za překladatelské, Cena Karla Čapka za prozaické dílo nebo Cena Jiřího Ortena za básnické či prozaické dílo autora do třiceti let. Tento téměř nekonečný řetěz uzavírají ceny malé podle velkosti i známosti, kam patří Plzeňský literární deštník, Literární cena Vladimíra Vokolka v Děčíně a jiné. Objevují se časopisecká hodnocení (Cena Revolver Revue), ba i ocenění podle geografické příslušnosti autora (Literární Vysočina, Mělnický Pegas).
Zorientovat se ve všem tom množství není možné ani nutné. Proto je načase položit otázku, zda je takový počet cen zapotřebí?
Pohled na tuto problematiku není a ani nemůže být úplně černobílý. Na jednu stranu ano, je zapotřebí přinejmenším takový počet cen, ba i více. Hlavně z toho důvodu, že dnešní média se příliš o psanou kulturu nezajímají a jedině přes literární ceny nebo jiné společenské akce spojené s touto tematikou se dá přitáhnout pozornost širšího publika k textu. Přece jen ocenění je známkou určité kvality. Na druhou stranu, bohužel, většina českých cen nemá ani důstojné finanční ohodnocení, ani velké čtenářské uznání a organizační stránka nemá vždy odpovídající úroveň. Vyvolává to pocit zmatku, nejasnosti a můžeme se setkat i s názorem, že udělování literárních cen je jenom plýtvání státních peněz.
V některých případech je více prestižní cenu odmítnout než ji přijmout. Získáte tím respekt, který plyne z rebelantství proti většině. Nicméně této pocty se dostává cenám uznávanějším, než je obyčejná česká „soška“. Z toho vyplývá, že hlavním cílem snad každého českého literáta je ulovit některou z nabízených cen a potom odejít na zasloužený odpočinek.
Naopak oceněný autor se nemusí nutně rovnat spokojený autor. I v oblasti literatury se udělují tzv. anticeny. V českých luzích a hájích jsou to Skřipec a Skřipeček (udělované za překlad), jejichž udílení je více očekáváno veřejností než nominovanými.
Ať se nám to líbí nebo ne, literární ceny jsou barometrem vkusu poroty i publika. Můžeme se pokusit něco změnit, ale co bychom z toho vlastně měli?
Olga Pavlova, Eva Haderková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(19. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2514
Večer plný hřejivých vzpomínek
„Seifertovka“ putuje do KunštátuHana Hudečková, Olga Pavlova
( olga.pavlova)
Slavnostní večer proběhl v Rezidenci primátora v budově pražské Městské knihovny. Zdlouhavá řeč poroty málem odradila publikum od účasti, někteří potřebovali odejít „na vzduch“. Ale Mistr pozornost publika udržet dokázal. Živě mluvil o svých učitelích, mezi kterými byl i Jan Mukařovský. Zmiňoval jeho nezapomenutelný rozbor Halasovy básně, jenž zrodil v duši mladého Ludvíka lásku k onomu básníku. Pan Kundera řekl spoustu hřejivých a dobrých slov o svých přátelích, mnoho z nich už bohužel není mezi námi. Byl to jednoduše krásný projev!
Organizátoři pro publikum připravili nejen pěkný večer, ale i malý dárek. Každý z návštěvníků si mohl vyzvednout jednu ze sbírek Ludvíka Kundery a nechat si ji na místě podepsat. Takto ozbrojené sbírkou Onde jsme se šly dotázat spisovatele. Bohužel, držitel Seifertovy ceny se nám kvůli svému ctihodnému věku a vzrušení nemohl dlouho věnovat. Přesto odpověděl na pár otázek:
Oceňujete někoho ze současných autorů?
Oceňuji autora, který není nejmladší, jmenoval jsem již dříve Josefa Hrubého z Plzně. Ten mě zajímá nejvíc, poněvadž prováděl různé pokusy, sbíral rčení z dopisů a tak dále. To je pokusník! A toho si vážím.
Z těch mladších je to Jakub Čermák, má za sebou dvě sbírky. Pochází z Teplic, ale teď nevím, kde žije. Ze střední generace je to Jiří Staňek. Sleduji ho už léta. Zkrátka sleduji českou, dokonce i německou poezii.
A věřím, že kdyby se objevil nový Vančura, někdo mi ho podstrčí.
Mají podle vás menší literární ceny, kterých jsou teď v České republice desítky, nějaký význam?
Mají. Řekl bych, že jich u nás není až tolik v porovnání s Rakouskem, Německem nebo Švýcarskem, tam těch cen mají mnohem víc. Tyto ceny totiž lidem umožňují žít na volné noze spisovatelské.
Hana Hudečková, Olga Pavlova
Cena Jaroslava Seiferta, Rezidence primátora v pražské Městské knihovně, 12. října 2009
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(22. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2525
A já děkuji svému státu
Státní ceny za literaturu 2009Markéta Böhmová a Gabriela Romanová
( marketa.bohmova)
Novináři, laureáti, porotci a ostatní hosté byli postupně usazováni do řad obklopených obrazy v Malé dvoraně. Ti nedočkaví pečlivě studovali brožurku udělovanou u vstupu a pozorně se rozhlíželi v sále po přítomných. Úderem devatenácté hodiny zahájilo slavnostní večer hudební Trio Lyrico. Během následujících dvou hodin byla ocenění předána. Udělení každé z cen předcházel vždy krátký filmový medailon a laudatio z úst předsedy poroty. Průběh ceremoniálu byl zpestřen vystoupeními Felixe Slováčka ml. a Niny Hlavy. Vtipné poznámky Marka Ebena udržovaly pozornost hladového a rautu nedočkavého publika. Slovy „Co s takovým pohárem? Dát ho nikomu nemůžete - je na něm vyryto vaše jméno,“ upozornil na vděčný formát předávaných cen v podobě srolovaného pergamenu.
Čerstvý laureát Státní ceny za literaturu Zdeněk Rotrekl ve svém proslovu poděkoval hlavně své ženě, která ho celý život podporovala, a také Bohu za svůj život a možnost tvořit. Miroslav Jindra (Státní cena za překladatelské dílo) přednesl několik básní ze svého nejnovějšího překladu Leonarda Cohena. Nejadresnější byl Ivan Vyskočil (Cena MK za přínos v oblasti divadla), který děkoval dlouho a individuálně, naopak nejstručnější byl laureát Ceny MK za přínos v oblasti výtvarného umění, Vladimír Kopecký: „A já děkuji svému státu.“ Dojetí neskrývala historicky první laureátka ocenění za architekturu, Eva Jiřičná. Cena MK za přínos v oblasti hudby byla udělena Milanu Slavickému in memoriam.
S „ruličkami“ v podpaží a pomyslnými peněžními obálkami v kapsách se zúčastění přesunuli do prostor restaurace, kde si u čokoládové fontány, lososových plátků a táců se sushi navzájem gratulovali, vzpomínali, diskutovali a popíjeli šampaňské s jahodou.
Státní ceny za literaturu a překladatelské dílo navazují na tradici z roku 1920, přerušenou rokem 1948. Od roku 1995 je každoročně k 28. říjnu udělována za vynikající české literární dílo a překlad do češtiny.
Markéta Böhmová a Gabriela Romanová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(23. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2530
Otázky pro porotce
aneb nevydařená anketaEva Haderková
( eva.haderkova)
Jaké by mělo mít oceněné dílo vlastnosti?
Záleží na tom, v jaké porotě sedíte – každá soutěž o ceny má nějaká svá (jakkoli často dosti volná) pravidla, kterými je třeba se řídit. Mezi hodnocenými parametry by však – podle mého soudu – nikdy nemělo chybět kritérium původnosti obsahu (tématu) i formy (zpracování).
Má být ocenění doprovázeno finanční odměnou, nebo by se mělo jednat pouze o prestiž? Proč?
Obecné pravidlo nenajdete – ideální je souběh prestižní soutěže s finanční odměnou, která vítězi dá několik měsíců svobody k další tvorbě. V praxi ale vždy záleží na podmínkách, která určí vyhlašovatel, a ochotě účastníků soutěže tyto podmínky akceptovat. A umím si konec konců představit i velmi prestižní (uznávanou) soutěž bez peněz, stejně jako penězi naditou bez prestiže.
Pro koho jsou vlastně určeny výsledky literárních cen? Pro lidi, kteří se nějakým způsobem pohybují v oboru, nebo pouze pro odbornou veřejnost?
Každému, kdo se o ně zajímá. Pro většinu vydavatelů jsou dobrá umístění „jejich produktů“ v soutěžích zajímavou možností, jak podpořit vlastní marketing.
V čem spočívá přínos „malých“ literárních cen? A potřebujeme cen tolik?
Žijeme ve svobodné zemi, kde chválabohu v oblasti kumštu stát téměř nic (natož počet literárních cen) nereguluje. O počtu tak vždy rozhodnou pouze jejich vyhlašovatelé, jejichž ochotu pokračovat zase ovlivňují potencionální účastníci a média.
Eva Haderková
(24. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2534
Český vs. britský čtenář
Jaká je Kniha britského srdce?stefan.segi
Jako reference poslouží předobraz české ankety vysílaný roku 2003 na BBC, který se jmenoval The Big Read. Začněme názvem. Ten český směřuje dovnitř a implikuje, že literatura je výrazně citová záležitost, tvořící součást nejhlubší osobnosti čtenáře. Knihy nosíme v sobě, ve svém srdci, v dobrém i ve zlém. Takovéto pojetí jasně odkazuje k obrozenské myšlence literatury jako nejvlastnějšího projevu národa, který se ztotožňuje se svým písemnictvím. Oproti tomu „Veliká četba“ se vztahuje k něčemu vnějšímu už použitím tranzitivního slovesa to read.
Pokud jde o účast, není britský Big Read zase o tolik větší. Hlasy sice poslal více než dvojnásobný počet respondentů, což ovšem vzhledem k počtu obyvatel Spojeného království není zdaleka tak vysoké procento obyvatelstva. Češi tedy, zdá se, mají o literaturu větší zájem, snad opět pod vlivem obrozenského odkazu.
Nejzajímavější je samozřejmě srovnání žebříčků samotných. Především proto, že výsledky jsou si přinejmenším rámcově velmi podobné. Mezi některými konzervativními českými diváky tak například vzbudilo pohoršení čtvrté Stmívání, kterému ovšem v britském žebříčku přizvukovala současná fantasy Zlatý kompas na místě třetím.
Harry Potter i Pán Prstenů představují společného jmenovatele obou anket. Také humoristický román se probojoval na přední místa. Švejk a Saturnin mají své protějšky ve Stopařovu průvodci po Galaxii. I dětská literatura vystoupala za Kanálem na pozice nejvyšší, a to v zastoupení Medvídka Pú. Přesto nakonec překvapí, že české biedermeierovské Babičce, kterou bychom mohli považovat za lokální unikum, v žebříčku Big Read odpovídají viktoriánské romány taktéž z per odvážných žen: Jana Eyrová a Pýcha a předsudek.
Anketa Kniha mého srdce tedy ukázala, že vkus českého čtenáře odpovídá evropskému průměru. Zato jeho hlasovací potenciál nad jiné vyniká, což je dobrá zpráva především pro mobilní operátory.
Stefan Segi
-------------Tabulka------------------------
Top 10 The Big Read
1. The Lord Of The Rings, JRR Tolkien
2. Pride And Prejudice, Jane Austen
3. His Dark Materials, Philip Pullman
4. The Hitchhiker's Guide To The Galaxy, Douglas Adams
5. Harry Potter And The Goblet Of Fire, JK Rowling
6. To Kill A Mockingbird, Harper Lee
7. Winnie-the-Pooh, AA Milne
8. 1984, George Orwell
9. The Lion, The Witch And The Wardrobe, CS Lewis
10.Jane Eyre, Charlotte Brontë
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(26. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2538
Laureát Ceny Franze Kafky je na světě
Prestižní ocenění získal Rakušan Peter HandkeJan Dušek a Magdaléna Hanušová
( magdalena.hanusova)
Cenu může obdržet spisovatel jakékoli národnosti i věku, pokud alespoň jedno z jeho děl bylo vydáno v češtině. Mezi osm oceněných z předchozích let patří i Češi Ivan Klíma a loňský laureát Arnošt Lustig. V porotě, která volí kandidáty i vítěze, zasedá devět osobností literární vědy a historie. Česká republika je zastoupena třemi – prof. Oldřichem Králem, prof. Kurtem Krolopem a dr. Jiřím Stránským. Předsedou pro tento rok je Rakušanka dr. Marianne Gruber.
V letošním roce porota vybrala ze 14 navržených kandidátů Petera Handkeho, korutanského rodáka žijícího ve Francii. Do češtiny byly z jeho díla přeloženy např. Tři pokusy (1993), Dětský příběh: Číňan bolesti (1997), Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu (1999) či Don Juan (2006).
Záštitu nad slavností převzal primátor hlavního města Prahy Pavel Bém a předseda Senátu Parlamentu České republiky Přemysl Sobotka. Ten na začátku ceremoniálu připomněl prestiž ceny a fundovaný výběr laureátů. Dr. Stránský shrnul fakta o ceně a předsedkyně Gruber pojednala hlavní důvody Handkeho vítězství. Poté oceněný převzal šek na 10 000 dolarů, diplom a sošku, která představuje zmenšeninu pomníku Franze Kafky.
Jak vyplynulo ze závěrečného proslovu vítěze, Peter Handke u příležitosti ocenění navštívil Prahu poprvé. Pohovořil o vztahu Prahy a osobnosti F. Kafky a skromně vyjádřil pocit nezaslouženosti ceny. Důstojnou atmosféru na závěr slavnosti podkreslilo vydařené houslové sólo.
Jan Dušek a Magdaléna Hanušová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(26. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2540
Superman a metakomiks
Stefan Segi
( stefan.segi)
Tato scéna z komediálního seriálu The Big Bang Theory velmi názorně ilustruje způsob, jakým je superhrdinský komiks konzumován. Ve zmíněné při totiž vůbec nejde o to, jak by se měl Superman pohybovat na základě fyzikálních pravidel. Argumenty jsou založeny na nepatrných zmínkách a náznacích, které se na dané téma objevily za více než padesát let od vzniku prvního komiksu se Supermanem.
Hlavním předmětem četby takového druhu brakového komiksu již není autonomní příběh. Důraz se přesouvá na vnímání specifického „světa“, ve kterém se superhrdina pohybuje. Ač Supermana kreslily desítky kreslířů a scénáře psaly tucty autorů, svět, ve kterém se tyto příběhy odehrávají, zůstává vždy vnitřně konzistentní. Každý nový sešit se s ním musí vyrovnat a zároveň do něj pokud možno vnést i něco nového. Čtenář tak zkoumá neustále se proměňující vztahy jednotlivých postav, zaznamenává jejich charakteristické atributy a specifické schopnosti, aby se v pravý okamžik mohl vytáhnout s některým méně známým detailem a předvedl se tak jako největší znalec nesmírně rozsáhlého Supermanova univerza.
V sedmdesátých letech minulého století značně opadl zájem o tradiční akční komiksy a mnohé dobře zavedené postavy zmizely v propadlišti dějin. Za svoji záchranu (často přímo resuscitaci) mohou zbylí superhrdinové děkovat pouze nové vlně tvůrců, kteří pochopili, že brakový komiks budoucnosti je metakomiks. Frank Miller, Allan Moore či Mark Azzarilo přesunuli důraz z příběhu na mythologii. Nejlépe je to vidět na komiksových novelách s Batmanem.
Je příznačné, že pět nejlépe hodnocených batmanovských komiksů vzniklo teprve po roce 1985, kdy byl vydán Millerův revoluční Návrat temného rytíře. Všechna tato nová zpracování spojuje důraz na reminiscence dosavadní batmanovské tradice, aniž by docházelo k zásadnější revizi. Tak například sešit The Killing Joke osvětluje okolnosti, za kterých se Batman setkal se svým úhlavním protivníkem. Millerův Year one se zase vrací na samotný počátek a popisuje genezi superhrdiny a jeho setkání s Catwoman. Fakt, že se jedná o příběhy, které byly již jednou odvyprávěny, není vůbec na závadu. Právě v rozvinutém superhrdinském světě dostávají tato díla silný metatextový náboj.
Ještě zřetelněji je to pozorovatelné na příkladu minisérií Batman: Ticho a Dlouhý Heloween, které se mění na přehlídku postav celé batmanovské historie. Už nejde ani tak o to, kdo je vrah, ale kolik konzistentních odkazů je autor schopen do komiksu vtěsnat. Nejdál v tomto ohledu dosud zašel komiksový román Arkham, ve kterém je příběhovost omezena pouze na několik málo panelů, zatímco zbytek je věnován portrétům kriminálníků, které Batman za svoji kariéru poslal do ústavu pro duševně choré zločince. Na jedné straně tak čtenář opět potkává staré známé, na straně druhé se nově dozvídá podrobnosti jejich anamnézy, což navždy mění čtení batmanovských komiksů nejen budoucích, ale i těch minulých.
Batmana v žádném případě nelze považovat za ojedinělý případ metakomiksového přístupu. Čím je hrdina zavedenější, tím je jeho svět propracovanější. Superman a Spiderman na stránkách komiksů jen málokdy prožívají doprodružství, ve kterých by nebyli pronásledováni více vlastní minulostí nežli záludným protivníkem. Zvláštním jevem je pak křížení světů různých superhrdinů. Batman se tak chodí radit se Supermanem do Metropolisu a X-Men spolu s Iron Manem bojují proti Hulkovi. Obzvláště atraktivním uplatněním brakových metakomiksů jsou takzvané paralelní komiksové světy. V komiksu Superman: The Red Son hlavní hrdina přistane poblíž Moskvy, stane se zaníceným obráncem komunistického režimu a potírá Batmana – disidenta a teroristu. Allan Moore pro změnu představil komiks z doby Alžbětínské, ve kterém známí superhrdinové vystupují po boku Williama Shakespeara.
Vraťme se k problematice hádky skupinky fyziků kvůli Supermanovu létání. Vše nasvědčuje tomu, že jejich problém je neřešitelný. Text komiksového světa je totiž dostatečně hustý na to, aby bylo možné o něm vést nekonečné debaty. Zároveň je ale do té míry flexibilní, aby odpovědi nebyly definitivní a aby vnitřní dynamika nikdy zcela neopustila systém.
Stefan Segi
(10. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2555
Béčka, trash a Uwe Boll
Jiří Lev Mácha
( stefan.segi)
Většina filmových tvůrců během kariéry natáčí filmy nejrůznější kvality. Existují ovšem také režiséři, kteří zasvětili celou svou tvorbu levným filmům nejnižší úrovně. K reprezentativním případům patří Jesús (Jess) Franco, Uwe Boll, Jim Wynorski.
Jess Franco je španělský režisér, milovník jazzu, tvůrce 180 snímků. Nejčastěji v nich kombinuje žánr hororu a erotiky - odtud například snímky Vampyros Lesbos (1970) nebo Sexo Caníbal (1980). Názvy děl mluví samy za sebe. Valná většina Francových děl se vyznačuje velmi jednoduchým příběhem, dlouhými záběry na nahé ženy ležící na podlaze či posteli, perverzním sexem a zneužíváním žen. Franco je proto označován za spoluzakladatele subžánru „nunsploitation“ (tyto filmy často zobrazují jeptišky třeba jako erotické objekty). Na druhou stranu se Francovy filmy vyznačují poměrně zajímavým hudebním doprovodem, ve kterém se mísí jazz, funky a další hudební postupy.
O něco konvenčnější Jim Wynorski (1950) natočil „pouze“ osmdesát snímků. Jeho tvorba zahrnuje taktéž erotiku (softporno) v kombinaci s ostatními žánry. Například komedie Busty Cops, 2004, o trojici výraznými vnady obdařených policistek, které řeší kriminální případy poněkud netradičním způsobem. Wynorski však vytvořil i „čistě žánrové“ filmy, jako například nedávné Povstání strojů (2006), na němž lze dobře ilustrovat přebírání žánrových motivů a postupů. Zápletku filmu tvoří klasická situace: Vojenský experiment se vymkne kontrole a na opuštěný ostrov se dostanou dva vysoce inteligentní zabijáčtí roboti. Na místo je poslána jednotka amerických vojáků, která se střetne se skupinkou kriminálníků, jež se dostanou s lupem náhodou zrovna na tentýž ostrov.
Jedná se o oblíbené klišé na úrovni příběhu – s nadsázkou lze říci, že každý druhý akční film nebo sci-fi začíná podobně, tj. selháním experimentu. Speciální podkategorii tohoto typu zápletky tvoří geneticky vyšlechtěná monstra (žraloci, hmyz, plazi, popř. biologické zbraně – virus etc.). Výsledky experimentu je obtížné zničit. V další fázi filmu se pak snaží vojenské komando uprchlé roboty chytit anebo zlikvidovat, přičemž členové týmu umírají, protože nemají natolik kvalitní zbraně, aby mohli nepřítele porazit. Ve finále příběhu zbytek vojáků monstra přelstí a jako zbraň využije prvky z prostředí, ve kterém se děj odehrává. V tomto konkrétním případě je to stará rádiová věž vodící elektrický proud. Nezpochybnitelnou devizou Wynorského filmů jsou otřesné herecké výkony a velmi slabá kamera.
Uwe Boll pochází z Německa a zaměřuje se především na filmové adaptace videoher (např. House of the Dead, 2003). Je znám špatnou filmařskou technikou, radikálními prostřihy, hloupými scénáři – a potažmo nesmyslnými dialogy i nedobrými hereckými výkony. Snad každý film Uwe Bolla byl prodělečný – německý zákon však do roku 2006 umožňoval odepisovat komerčně neúspěšné filmy z daní. Bollův poslední film Stoic, psychologické drama, pochází z roku 2009, a je tedy možno předpokládat, že Boll jako producent nakonec uspěl. Bylo by chybou usoudit, že Uwe nemá žádné příznivce – trashové, tzn. velmi špatné, filmy mají stabilně svou úzkou fanouškovskou základnu. Je to dáno především tím, že se jedná o filmy nechtěně komické a diváci se u nich baví. Z jiného hlediska bychom však i zde mohli využít formalistického konceptu ozvláštnění. Ačkoli se to může jevit paradoxní, platí, že čím méně jsou obraz, vzhled prostředí, výkony herců, scénář a dialogy kvalitní, tím více se odlišují od běžných filmů, které budují iluzi mimetičnosti. Právě svou neustrojeností trashové filmy vzbuzují silný rušivý pocit. Nesoulad procházející všemi složkami díla může být vnímán kladně, což souvisí s vývojem umění ve dvacátém století, kdy se kánon klasicizující harmonické krásy otevřel disharmonii a ošklivosti.
Nakonec je však třeba konstatovat, že existuje nepřeberné množství špatných filmů, ale jen některé jsou výjimečně špatné – ty ostatní pouze výjimečně nudné. Snad tento článek pomůže v hledání kvalitní nekvality.
Jiří Lev Mácha
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(10. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2559
B Movies
Jiří Lev Mácha
( stefan.segi)
JLM
(10. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2560
Chcete vědět, kdo je vrah?
Dobrá detektivka není brakJan Dušek
( jan.dusek)
Za předchůdce dnešní detektivky bývá považován Edgar Allan Poe a jeho povídka Vraždy v ulici Morgue. Dá se říci, že na něj navázali další spisovatelé. Z těch známějších to jsou Arthur Conan Doyle s postavou Sherlocka Holmese a doktora Watsona, Agatha Christie s Herculem Poirotem či slečnou Marplovou, Guilbert Keynes Chesterton s otcem Brownem, Raymond Chandler s detektivem Marlowem či Dick Francis.
Tento žánr bývá řazen do oblasti triviální literatury, která se soustřeďuje na děj, jeho naturalistické líčení a na upoutání a pobavení čtenáře. Stejně jako v triviální literatuře je i v detektivce vše podřízeno ději a vyvolání emocí, ale zde se navíc pracuje s psychologií pachatelů a čtenář může sledovat neotřelé myšlenkové pochody vyšetřovatele.
V detektivce se otevírá nově prostředí města, ale odehrává se i na venkově či ve světě dostihů. Detektivní román nám ukazuje, že každodenní skutečnost není všední, a tím se snaží přiblížit realistickému nazírání. Na druhou stranu, není již samotné pátrání po zloduchovi romantické?
Pro detektivku je typické, že vyšetřovatel není členem policejního sboru, ale jedinec mimo něj - je profesionál na svém místě, má dobrý úsudek a logické uvažování, pomocí něhož odkrývá tajemství zločinu, nejčastěji vraždy, a musí umět myslet jako zločinec. Hlavní hrdina se již nebouří proti řádu, ale snaží se svět zbavit chaosu, jemuž napomáhají kriminální činy. Každý detektiv je charakterizován svými atributy, k Sherlocku Holmesovi patří housle, lupa, dýmka, kokain, kostkovaný plášť, čepice se dvěma štítky a ochranou uší a samozřejmě pomocník doktor Watson; k Herculu Poirotovi zase pěstěný knír, francouzština, pleš a zavalitá postava.
Detektivní román je mezi čtenářstvem velmi oblíben, a to jak mezi mladými, tak i staršími, dokonce se dostává do kánonů literatury. Ani někteří „nezasvěcenci“, kteří se na něj dívají skrz prsty jako na pokleslý žánr, to nezmění. Mohla by být díla, která se stávají kanonickými, tak špatná? Netvrdím ale, že všechny detektivky jsou kanonické, neboť každý kánon má své hranice.
O tom, že detektivce nenáleží nějaký zastrčený kout, ale prostor rovnocenný s ostatními žánry, svědčí nejen její velká čtenářská obec, ale i to, že někteří autoři detektivek byli též oceněni – např. Dick Francis obdržel Řád britského impéria, Stříbrnou, Zlatou i Diamantovou dýku Britské asociace detektivních autorů a cenu Edgara Allana Poea; Agatha Christie získala titul Dáma britského impéria. V České republice dokonce existuje i Společnost Agathy Christie, která vznikla roku 1997, mezi jejíž cíle patří usnadňovat komunikaci mezi příznivci Agathy Christie, podporovat šíření díla této autorky v médiích a chránit její dobré jméno. Je zřejmé, že její odkaz bude stále živý. To dosvědčují i filmy na motivy jejích knih, které můžeme zhlédnout např. v České televizi. V současnosti je vysílán cyklus detektivek s hlavní postavou slečny Marplové.
A tak lze usoudit, že ačkoli existují a jistě i existovali odpůrci detektivek, nemohou tito ve svém boji dojít úspěchu, neboť kvalitní detektivka byla, je a bude hodnotným žánrem.
Jan Dušek
(13. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2573
Kde štěkají kolty a vítězí spravedlnost
Rodokapsy a dobrodružná literaturaLudmila Pechová
( ludmila.pechova)
Začal se u nás objevovat kolem roku 1935, vydávání skončilo po 2. světové válce. Další výtisky „zatrhla“ při kontrolách tisku komunistická diktatura. Velký boom zase zažil v 90. letech 20. století, kdy je nakladatelé hromadně vydávali v různých reedicích. Měl podobu románového sešitu. Přímo do kapes se však nehodil, spíše jako nenáročné čtení pro zábavu. Díky zjednodušené, primitivní variantě soudobé zábavné četby tvořil nejnižší a nejjednodušší vrstvu populární literatury.
Podobný typ četby se zde objevoval už dříve, od 20. let 20. století. Byly to příběhy legendárních postav: Buffalo Billa, Nicka Cartera, Billy Kida, Sitting Bulla atd. Obdobná sešitová vydání měla v zahraničí velikou oblibu. Formou připomínal zámořské magazíny, vůbec se však nezabýval publicistikou. Zprvu obsahoval i další rubriky, mj. tzv. "Trampskou hlídku", přinášející informace o počátcích trampského hnutí, písňové texty, návody ke stavbě srubů apod. Vzhledem a složením poukazoval na životní styl přelomu 20. a 30. let 20. století. Obsahem upozorňoval na roli muže a ženy ve společnosti, obhajoval vlastenecké hodnoty, odkrýval ideály štěstí, všímal si konfliktů dobra a zla… Postupně si získal celou širší veřejnost.
Významnou náplň tvořily překlady, spousta autorů ale používala vícero pseudonymů (např. Američan MAX BRANDT, vl. jm. Frederik Schiller Faust, jich užíval asi 17).
Asi nejznámější edice byly Rodokaps, Weekend, Rozruch, Divoký západ.
Nejfrekventovanějším typem románu byl western, který se postupně vyvíjel v několika liniích:
1/ Kovbojské romány:
Odehrávají se na americko-mexickém pomezí, v dobytkářských oblastech, později v Jižní Americe. Typickými motivy jsou vyhánění z půdy, krevní msty, krádeže koní a stád, budování železnice, válka o Texas.
2/ Zlatokopky - romány ze severních oblastí Ameriky:
Popisují život v drsné divočině, hrdinové jsou zpravidla zlatokopové, lovci, kurýři apod.
Dalším typem byly letecké a námořnické, cestopisné, vojenské, vědecko-fantastické a kriminální romány.
Všechny se tematicky zaměřují z domova ven, do světa – na rozdíl od sešitových románů pro ženy. Dobrodružství pojímají jako řetězec zkoušek, překážek, překonávaných silou a rozhodností, oslavují krajní výkony lidské odvahy. Postavy nejsou po stránce psychologické příliš propracované. Hrdinové bývají šerifové, rančeři, kovbojové, pistolníci, Indiáni, lovci.
Muži představují určitý jednotvárný typ ideálu krásy. Vyhraněný charakter a ušlechtilou povahu zpravidla podtrhují výrazné rysy: svalnaté otužilé tělo, větrem ošlehaná (osmahlá) tvář, ostražitý pohled v očích prozrazuje sebevědomí. Pod zdánlivě tvrdou slupkou však skrývají citlivou, pozornou duši a chovají se jako „opravdoví gentlemani“. Proti těmto „klaďasům“ stojí „záporáci“ – jejich krutost, lstivost, nemilosrdnost a padoušství lze vyčíst už v pohledu očí, z nichž „nenávist přímo čiší“. Ženy musí být hrdé, nezdolné a sebevědomé - aby vydržely v tvrdých podmínkách. Nebo naopak vystupují jako křehké, něžné a jemné bytosti, které přišly zvenčí a v novém prostředí se příliš neorientují.
Děj se řídí určitými principy. Tím nejzákladnějším je střet dobra a zla, pravdy a lži, zbabělosti a odvahy. Dále morálka, zásady, důsledná obhajoba zákona, pořádku a práva. Velkou roli hraje „zločin a trest“ – viník musí být vždy odhalen, odchycen a potrestán. Výstavbou připomíná červenou knihovnu s podobnými schématy. Např. střet pyšné a hrdé dívky s mužným protějškem, skrývaná náklonnost, muž v roli zachránce; boj dvou mocných rančerů, tajná láska; překonání sociální nerovnosti (otec – mocný muž, neposlušná dcera, obyčejný kovboj nebo pistolník neprávem odsouzený); muž jdoucí po stopě vraha; odsouzenec bránící svou čest... Děj se dá předvídat a příběh končí happy endem.
Rozhovory bývají strnulé a téměř nepřirozené svou strojeností. K typické kovbojce neodmyslitelně patří dané fráze a klišé: „střílet od boku“; „odebrat se do věčných lovišť“, „zákeřně střelit do zad“; „se mnou přijde zákon“; „být mizerný, prašivý pes (kojot)“; „za to budete viset“; „mít kolty proklatě nízko u pasu“; „jsi synem smrti“; „slovo muže platí“; „vyzývám tě na souboj!“ apod.
Někteří autoři však chtějí být originální a tato klišé obměňují, což ale působí spíše komicky, např.:
„Světle modré oči zářily jak jestřábí oka, ocelovým světlem chladné jistoty.“
„Z levého boku vyšlehl jazyk ohně a zařízl se do zápěstí.“
„V očích jí tkvěl divoký děs.“
„V rozhovoru mluví kolty a hvízdají kulky.“
„Tomahavk přiletěl včas, aby mi zachránil kůži.“
Autoři se dají rozdělit do dvou skupin: Ti, kteří se drželi zažitých pravidel falešné romantiky Západu (Z. Grey, M. Brand, G. F. Unger atd.) a ti, kteří svá díla propracovali pokud možno podle skutečnosti a vycházeli z historických pramenů (J. F. Cooper, T. M. Reid, Scott O´Doyle). Právě tyto romány mají trvalejší kvalitu, poukazují na jiné hodnoty a podávají věrnější obraz o Divokém západě spíše než ty „krásné“, rádobyrealistické fantastické produkty romantických nadšenců.
Ludmila Pechová
Použitá literatura: P. Janáček, M. Jareš: Svět rodokapsu. Karolinum, 2003.
(14. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2580
Stmívání nad klasikou?
Jak kapitán fotbalového mužstva k roztleskávačce přišelMarkéta Böhmová
( marketa.bohmova)
Fenomén Stmívání pohltil svět současných teenagerů. Ale o čem je tento úžasný příběh? Dívka odvedle, Bella Swanová, v nové škole v novém městě padne do oka místnímu největšímu nezadanému krasavci Edwardovi, který je shodou okolností upír-vegetarián (tj. upír bezpečný, živící se krví zvířat), a je z toho láska. On ji opustí, ona ho zachrání, on ... Zjednodušme to takto: sblížení – láska – zkouška odloučení – šťastné shledání – společný boj proti nepřátelům – šťastný život až do konce věků. Klasické „a žili spolu šťastně až do smrti“ je zde poněkud neadekvátní vzhledem ke skutečnosti, že oba hrdinové jsou na konci příběhu technicky vzato mrtví. Fakt, že v tomto stavu počnou dítě, bych přenechala odborníkům (ano, středoškolská biologie na to nestačí). Vše je tedy dokonalé i přes protesty Bellu milujícího uhrančivého indiánského svalovce Jacoba.
Teď ale trochu vážněji. Stephenie Meyerová, které se nápad na příběh zjevil ve snu, musela nějak přesvědčit mládež, aby přečetla celých 1956 stran souvislého textu.
Využila k tomu příběh Popelky, který se těší popularitě už několik desítek let. Společně s dobou se ale pozměnil i její příběh: Tvůrci filmů ji přesunuli do současného New Yorku/Londýna, kde je místní „kapitán fotbalového mužstva“ nucen kvůli sázce/prospěchu navázat kontakt s chytrou, leč obyčejnou (!) dívkou. Jaká zrada pro zástup roztleskávaček a jaký šok pro ostatní na závěrečném maturitním plese, kdy krása naší intelektuálky vyrazí dech i řediteli školy. Tomuto modernímu klišé přidáte faktor X (v našem případě decentní nadpřirozeno a bitvy klanů) a máte před sebou de facto první díl tetralogie v kostce.
Podívejme se blíže na celkovou stavbu. Máme čtyři prostředí: školu (Š), Jacobovu rezervaci (J), Bellin dům (B) a Edwardův dům (E), přičemž Š a B stojí na stejné rovině neutrálního území oproti J a E, které se jeden od druhého naprosto izolují (obyvatelé jednoho místa nemají přístup do místa druhého). K tomuto přidáme čtyři díly a jednoduchou matematikou se dostaneme k poměru jeden díl = jedno prostředí, a to v pořadí výše vyjmenovaném. Tuto harmonii narušuje jen onen zjevný kontrast mezi upírem a vlko-měničem (neplést s vlkodlakem!).
Ve všech směrech dokonalý Edward žije samotářsky uprostřed lesů obklopen svou dokonalou milující upíří rodinou, jejichž přítomností se z indiána Jacoba (a jeho bratranců) stává vlko-měnič, tj. ochránce lidí, jehož izolace v plně fungující komunitě je naopak podmíněna rodovou a společenskou tradicí. Proti sobě tu stojí nesmrtelný a nestárnoucí, extrémně hojivý, „studený“ a „vroucí“. Spojovacím prvkem se stává Bella, která vše zmíněné postrádá. Dochází k překročení dvojích hranic, a to rodových (Edward si vybere smrtelnici a „spřátelí se“ s Jacobem) a společenských (Edward si vybere „obyčejnou“ bez vnějšího impulzu).
Ona zjednodušená kostra a rozdílná prostředí nás dovedou nejen k Popelce, ale částečně i ke Sněhurce a mnoha dalším. Vypráví se totiž sen každé 16leté dívky, ten okořeníte populární upíří tématikou (Buffy, True Blood…), osolíte trochou morálky (odmaturovat, dostat se na vysokou a sex jedině po svatbě). Vznikne vám tedy příběh o dokonalé budoucnosti v podobě splnění všech tužeb a objevení vlastní jedinečnosti. A tím si kniha vysloužila ono 4. místo v Knize mého srdce.
Jak dlouho si ale tetralogie udrží svou popularitu? Už více než dva roky dívky po celém světe blázní, nasvědčují tomu internetové stránky, Facebook, srazy, pirátské překlady či přepisy, vlastní pokračování, skládání písní a básní (např. má oblíbená Chybí mi smrt), ... Největší událostí posledních dnů je filmové zpracování druhého dílu. To vše má jen jeden kaz – a to hlavní hrdinku. Dle čtenářek by tam měl být někdo dokonalejší, lepší, někdo jako Tereza Nováková, Laďka Dlouhá nebo...
... Markéta Böhmová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(14. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2584
Pouští i prérií
Na cestě za dílem Karle MayeHana Hudečková
( hana.hudeckova)
Karel May psal příběhy z prostředí Divokého západu a arabských zemí, přestože je nikdy osobně nenavštívil. Většina jeho knih má stejnou osnovu: hlavní hrdina (na Divokém západě je jím Vinnetou, v arabských zemích Kara ben Nemsí), po jehož boku stojí věrný přítel (Vinnetou – Old Shatterhand, Kara ben Nemsí – hádží Halef Omar) a nejednou život zachraňující a věrný kůň.
Pro hlavní postavy bojující za dobro je typické, že nerady používají zbraně a nechtějí padouchy zabíjet. Proto je vždy nalákají na předem připravenou nástrahu a dávají jim šanci, aby se polepšili. Pokud se hrdinové dostanou do zajetí, vždy z něj bez problémů vyváznou. Stejně jako v pohádkách, tak i v mayovkách zvítězí dobro nad zlem.
Položme si otázku, jako funkci mají knihy Karla Maye. Tyto knihy byly napsány proto, aby byly čteny širokým obecenstvem. Autor do nich dokázal vložit spoustu napětí. Když se do nich ponoříme, zapomeneme na dění okolo nás a plně hltáme Mayovy řádky, proto by se většina jeho díla dala označit za literaturu s funkcí odpočinkovou. Má čtenáře prostě jen „pobavit“, nehledejme proto u nich funkci estetickou, i když ta zajisté do určité míry prostupuje do všech děl, ale to určitě nebylo prvotním cílem německého autora. Vzhledem k tomu, že jsou jeho knihy určeny především pro mládež, nesmíme opomenout ani jejich funkci výchovnou.
Důkazem toho, že knihy Karla Maye přitahují stále nové čtenáře, jsou neustále nově vznikající blogy, kde se dá zjistit téměř vše o knižních a filmových podobách mayovek. Většinou tam můžeme nalézt lexikon postav či lexikon oblíbených zbraní. Největší zbraní však zůstávají knihy, které obohatily o dobrodružství nejednoho čtenáře. Čtěme tedy mayovky (ale i další autory) nadále jen proto, že nás baví, a nenechme se ničím vyrušovat z dobrodružství v pouštích a prériích, ať v klidu na konci můžeme říct, že dobro nad zlem opět vyhrálo a hlavní hrdinové neutrpěli žádná vážnější zranění.
Hana Hudečková
Tento článek vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(14. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2585
MATKA INDIE ZPÍVÁ A TANČÍ
Zuzana Thoma Špicová
( stefan.segi)
Na první pohled je charakteristickým rysem bollywoodských filmů jejich barevnost. Ženy jsou oblečeny do překrásných sárí (či značkového moderního odění), ozdobeny šperky, skvěle nalíčeny, domy jsou bohaté a plné přepychových zbytečností. Při každé možné i nemožné příležitosti se rozezpívá a roztančí nejen hlavní hrdinka, ale celá rodina, účastníci večírku, svatby či prakticky čehokoliv, nebo i celá vesnice.
Kromě toho, že jsou si všechny bollywoodské filmy podobné navzájem, některé čerpají inspiraci i z hollywoodských trháků. K vidění je tedy „indická Láska nebeská“ čili Salaam-E-Ishq anebo „indický Božský Bruce“ God Tussi Great Ho se Salmanem Khanem v hlavní roli v obou případech. Nutno připomenout, že příběh jako takový není ve skutečnosti příliš důležitý. Co je důležité, je pouze on a ona.
Hlavní postavy jsou téměř vždy stejné – je to sympatický mladý hrdina, který si hledá cestu v životě, samozřejmě pohledný, hinduista, často chudý. Ten je zamilován do hrdinky, charakterní krasavice, která ho také miluje. Milenci o vzájemnosti svých citů ovšem nevědí. Muž, ačkoliv se minimálně do tří čtvrtin filmu nevysloví, na hrdinku nesmírně žárlí, a když vezmeme v úvahu, že o ni často usiluje tolik bohatých a úspěšných mužů, že by i Angelika zbledla závistí, mladý muž prožárlí většinu filmu.
Hrdinův sok bývá také ve filmu padouchem, pokud toto místo neobsadí ti nejobvyklejší mizerové ve všech bollywoodských filmech – Britové. Britové jsou jako padouši vděční – jsou to cizinci, arogantní, Indy nesnášejí a pohrdají jimi, a pokud jde o filmy „historické“, jsou to samozřejmě zlí okupanti. Prototypem padoušského Brita je kapitán Andrew Russell z filmu Lagaan, který po chudých, ale statečných Indech chce neuvěřitelně vysoké daně, posléze je hodlá ponížit a docela zničit kriketovým zápasem.
Samozřejmě i v zde se narazí sem tam na nějakou výjimku, kdy Brit není mizera až do morku kostí, ale obvykle bývá zdůrazněno, že není jako ostatní Britové z nějakého důvodu, například ve filmu Vzpoura (angl. The Rising. Ballad of Mangal Pandey) je jediný hodný Brit na rozdíl od ostatních katolík.
Oproti tomu Britky bývají postavami kladnými. Často se jim totiž stane, že se zamilují do hlavního hrdiny, tedy Inda. Vzhledem k tomu, jací jsou v bollywoodských filmech Britové, se jim divák nemůže příliš divit. Například v Lagaanu se sestra mizery Andrewa zamiluje do hrdiny a bojuje proti ostatním Britům tím, že mu vysvětlí pravidla kriketu. Bohužel, hrdinovo srdce patří Indce, proto musí britská dívka odejít zklamaná a zasvětit svůj život jen vzpomínkám na skvělého mladíka. Někdy se ovšem i Britce podaří Inda získat, například ve filmu Salaam-e-Ishq britská hrdinka přilétá do Indie za svým indickým přítelem, který už ji ale opustil kvůli Indce, získává však srdce hodného indického taxikáře.
Dalšími oblíbenými postavami v bollywoodských filmech jsou muslimové. Často můžeme vidět (na začátku filmu), jak se vedle sebe postaví přísný hinduista a pravověrný muslim, kterak se nesnášejí a jen těžko mohou být třeba v jediné místnosti. Postupem času se z nich samozřejmě stanou ti nejlepší přátelé, kteří mohou bojovat bok po boku za Indii a společně také za ni zemřít, neboť Indie je vlastí i hinduistů, i muslimů.
Podobná situace je u nedotýkatelných. Na začátku filmu nikdo nedotýkatelné raději ani nevidí. Zlomová chvíle přichází, když osvícený hrdina před zraky celé společnosti vezme nedotýkatelného za rameno či za ruku a drží dlouhou a dojemnou řeč o tom, že i nedotýkatelný je člověk a že se s ním musí zacházet slušně, což vzápětí celá společnost uzná.
Zkrátka, Bollywood je romantickou komedií se zpěvy a tanci, příběh o dvou zamilovaných mladých lidech, kteří se nakonec dají dohromady, o britském padouchovi, který bude potrestán, o hinduistovi a muslimovi, kteří společně padnou za Matku Indii. A i když vás růžičky, šátečky a holubičky ze začátku možná překvapí, či dokonce rozesmějí, později si bez nich správný bollywoodský film nebudete moci představit.
Zuzana Thoma Špicová
(15. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2587
Pravda o fanoušcích sci-fi a fantasy
Hana Bednářová, Stefan Segi
( stefan.segi)
Jaký je rozdíl mezi člověkem, který si občas přečte nějakou fantasy, a opravdovým fanem?
Určitá skupina fanů má fantastiku, tedy sci-fi, fantasy a všechny příbuzné žánry a podžánry, jako hlavní zájem. Kromě toho můžou třeba sportovat nebo hrát divadlo, to se nevylučuje, ale v té literatuře a filmu dávají přednost tomuhle okruhu. A mají zájem do té míry, že si hledají stránky o těchhle fenoménech.
Vyšší stupeň pak je, že se zapojují nějakou aktivitou, ať už že sami píší, něco tvoří, přednášejí na akcích pro příznivce fantastiky nebo je pořádají, což je, řekněme, ještě další stupeň. Jsou lidi, kteří píšou, jsou lidi, kteří kreslí, malují.
Jaké je věkové složení a vzdělání fanoušků?
Nejvíc fanů je ve skupině středoškoláků a vysokoškoláků. Po vysoké většinou nastává velký útlum, u lidí, kteří na vysokou nejdou, už po střední, protože mají úplně jiný starosti. Nicméně není zase pravda, že by to byla jen záležitost mládeže, protože u řady lidí ten zájem přetrvává i do vyššího věku a řada lidí se k tomu vrací i později.
Ještě by mě zajímalo genderové rozvrstvení – je to spíš klučičí záležitost?
Holky jsou větší fanynky do herců, jsou skutečně ochotné se vrhat na zatmělá okna automobilů, které převážejí jejich hrdiny, a podobné věci. Nicméně aspoň mezi českými fanoušky jich je méně, tedy podle účasti na našich festivalech fantazie 40% slečen a paní a 60% chlapců a mužů.
Prošlo to nějakou proměnou?
Jednoznačně. Když jsem začínal jezdit na setkání fanoušků, to bylo v roce 93, ženy aby člověk pohledal. V podstatě každá, která neměla zrovna tři ruce, chobot a hrb, byla vlastně velmi atraktivní, protože jich bylo hrozně málo a všechny člověk znal jménem, protože na těch setkáních se koneckonců setkávalo mnohem méně lidí než dneska.
V podtitulu festivalu stojí, že jde o setkání příznivců světů fantazie. Co jsou ty světy fantazie?
Světy, protože jich je hodně. Není jen jeden svět fantastiky, to by nikoho nezajímalo. Světů fantasy je několik – je svět řekněme Pána Prstenů a podobných knížek. V tomhle světě se kromě hlavního autora, který ho stvořil, pohybují autoři různých povídkových záležitostí, fan fiction – fanouškovských povídek nebo i filmů. Je svět třeba kolem Harry Pottera, svět kolem Krvavého pohraničí Vladimíra Šlechty. Každý svět má nějaká svá pravidla, svoje postavy. V jednom světě jsou elfové takoví a v druhém jsou jiní, nicméně ve spoustě těch světů ti elfové jsou. Asi by fanoušek neunesl, kdyby elfem měl být někdo řekněme černé pleti, se třema očima, z nějaké jiné planety a kdyby to nebyl takový ten vysoký ušlechtilý tvor. Kdyby byl úplně jiný, tak by to čtenáři nevzali, v tu chvíli by dílo propadlo, protože by se nepohybovalo v jistém rámci, který se ovšem dá jen těžko definovat. Navíc ho sami autoři v drobnostech porušují a vytvářejí různá jiná pravidla.
Všichni mají ducha postavy spojený s nějakými obecnými charakteristikami a nelze z toho až zas tolik vybočovat. Lze přidávat nové rasy, nové potvory, ale s těma nejvíc profláklýma musíte zacházet jako ti předtím. Koneckonců proto jsou to tak silné záležitosti – upíři jsou tak silní, protože je všichni píšou podobně, všichni v nich hledají podobné věci, takže se ty světy, které se točí kolem různých filmů, seriálů nebo knížek, navzájem posilují.
O jaké programové linie bývá největší zájem?
Kupodivu třeba skupina okolo Harry Pottera je poměrně slabá, zrovna tak Pán Prstenů, to nejsou žádné davy lidí, které by člověk čekal. Nejvíc příznivců mají v podstatě tři „star“ fenomény – Stargate, Star Trek, Star Wars.
Jaká je míra identifikace fanouška se světem, proč se na conech lidé převlékají za postavy třeba ze světa Star Trek nebo Stargate?
Těch fanoušků, kteří to berou hodně vážně, není tolik. Většina lidí se jenom baví a v té zábavě si třeba udělají nějaký kostým vysloveně pro legraci, pro zábavu. A pak je pár těch vysloveně zažraných lidí, kteří tím řekněme žijí víc, mají doma plakáty a kupujou si figurky a já nevím co všechno. Ti kostýmy oblékají nejen pro zábavu, ale třeba proto, aby se cítili, jako že jsou z toho světa. Takových je ale relativně málo.
Hana Bednářová a Stefan Segi
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(17. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2592
Číst Pratchetta...
aneb Něco málo o odpočinkové kultuřeJan Duhajský
( jan.duhajsky)
Příroda, prozřetelnost a bůhvíco ještě tomu ale k mé škodě, či (jak doufám) spíše k mému užitku chtěly trochu jinak a ze mě vyrostl intelektuál poněkud divný a v mnoha ohledech dokonce silně „neintelektuální“. Zkrátka jakýsi hybridní tvor, který nejen že televizi má a k pohoršení mnohých výše zmíněných se tím nijak netají, ale je u ní schopen prosedět mnoho hodin, a to nejen při sledování Bergmanových filmů, ale také všemožných sitcomů a kriminálek a nebo dokonce (ó hrůzo) Česko Slovenské SuperStar. Podivné stvoření, jemuž sice debaty o Dostojevském nad sklenkou vína nečiní žádný problém a nalézá v nich jisté potěšení, stejné potěšení mu však viditelně činí třeba i blábolení o ženských a o fotbale u desátého piva.
Jak je vůbec něco takového možné? Jednoduše. Za prvé mi nějak není vlastní výše popsaná elitářská nabubřelost, jež je mi naopak silně protivná (a jež je navíc mnohdy ryzím pokrytectvím), za druhé, a to je ještě podstatnější, z neustálého civění vzhůru dost bolí oči a já nevidím vůbec nic špatného na tom si občas odpočinout. Tím však neříkám, že by bylo zcela lhostejné, jak a u čeho odpočíváme. Byl bych ostatně tím posledním, kdo by se snažil vše, co není a mnohdy ani neaspiruje na to být úplně vysokým, házet na jednu hromadu. Zajisté v tomto rámci existuje celá řada věcí hloupých či dokonce velmi hloupých, avšak fakt, že něco není vyloženě geniální, ještě neznamená, že to nemůže být chytré.
V literatuře je pro mne už dlouhou dobu osobitým příkladem takovéto chytrosti, vhodně spojené s čtenářskou nenáročností, práce Terryho Pratchetta, zejména pak jeho cyklus Úžasná Zeměplocha. A prosím, především se nenechme mýlit názvem sekce, do níž se řadí jeho knihy snad v každém knihkupectví, protože ačkoli si to zjevně spousta lidí myslí, Terry Pratchett nepíše fantasy a dokázat, že toto tvrzení je pravdivé, není skutečně nic těžkého. Tzv. klasická fantasy totiž není typická jen svými rekvizitami (elfové, trpaslíci, draci atd.), ale hlavně svým stále stejným základním momentem pateticky hrdinského příběhu, odehrávajícího se ve fantaskním světě, a právě kvůli této obsahové plochosti je právem počítána mezi žánry spadající do oblasti brakové literatury.
To však pro Pratchetta neplatí hned z několika důvodů a první v řadě stojí ten, že o žádném fantaskním světě nepíše, protože celá jeho Úžasná Zeměplocha není ničím jiným než jednoduchou, ale funkční alegorií na svět, ve kterém sami žijeme, na náš svět skutečný. A to, že užívá fantaskního prostředí, je mu jen a jen karikaturním prostředkem, nehledě na to, že se vlastně jedná o jakousi karikaturu na druhou, protože stejným způsobem, jakým je zesměšňována skutečnost, jsou zároveň v dovedném kontrastu zesměšňovány i veškeré výše uvedené postupy a rekvizity klasické fantasy. A tak si můžete být jisti, že se kupříkladu sice i „na Zeměploše“ setkáme s patetickým hrdinou, avšak tento bude jejím obyvatelům připadat stejně plochý, prázdný a komický jako nám.
Číst Pratchetta je prostě zábavné, což samozřejmě potvrzuje, že se zde přese všechnu chytrost stále jedná o literaturu populární a v podstatě také nepokrytě komerční. Číst Pratchetta je zkrátka něco jako dívat se v televizi na Simpsonovi nebo poslouchat kvalitní pop. Protože Pratchett je vlastně takový „dobrý literární pop“, jehož úskalím je snad jen to, že se časem oposlouchá. Ale třeba vás nostalgie časem přinutí jej znovu otevřít a číst. A bude to jedině dobře, protože, upřímně řečeno, číst stále jen to, co je vysoké a geniální, podle mě škodí duševnímu zdraví.
Jan Duhajský
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(17. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2591
Anatomie braku
Několik tezí k brakové literatuřeMarkéta Holanová & Stefan Segi
( stefan.segi)
Ani dnes naše poznání brakového umění jako takového příliš nepokročilo. Pavel Janáček se ve vztahu k braku zabývá především archeologií diskursu druhé republiky, respektive fašistického a komunistického režimu. Také Bílkův sborník o Jamesi Bondovi a majoru Zemanovi se příliš soustředí na ideovou složku, než aby nám mohl být v obecné rovině výraznějším přínosem. Slovník literárních žánrů zase nezná pojem brak vůbec a pracuje raději s termínem populární literatura.
Abychom mohli přesněji vymezit brakovou literaturu, museli jsme sáhnout především po zdrojích z angloamerického prostředí, pro které je „junk fiction“ již řadu desetiletí předmětem seriózního výzkumu. Naše bádání v této věci stojí ovšem ještě na samém začátku a těžko v nejbližší době přinese relevantní výsledky. Jedno je však jisté. Máme-li přistoupit k tématu seriózně, nesmí pro nás být pojem „brak“ termínem hodnotícím, ale toliko klasifikačním.
Co brak není
• Ačkoliv to synonymní pojem „pokleslá literatura“ naznačuje, v žádném případě nemůžeme své pojetí braku založit na obecně uznávané kvalitě či hodnotě literárního díla. Brak totiž není pokus o „kanonickou“ literaturu, který se z nejrůznějších příčin nezdařil. Nepovedenou symbolistní báseň či diletantský pokus o psychologický román jednoduše nemůžeme do našeho termínu zahrnout.
• Adekvátní je také námitka z druhé strany. Ne každé dílo brakové literatury musí být nutně špatné podle moderních měřítek literárního kánonu. Nejlépe situaci ilustruje existence tzv. paralelních kánonů, jejichž dobrým příkladem může být publikace Cult Fiction, ve které je Dostojevský zařazen vedle P. K. Dicka a Baudelaire vedle Chandlera. Do bezprostřední blízkosti se tak mohou dostat klasičtí autoři s autory brakových žánrů.
• Brak nemůžeme identifikovat s populární literaturou, jak to do jisté míry sugeruje Dagmar Mocná. Pro nás je populární literatura otázkou recepce a do jisté míry tak tvoří širší rámec, ve kterém má brak své významné místo. Prohlédneme-li žebříčky prodejnosti beletrie, tradiční braková literatura v nich má své místo vedle autorů „bestsellerových“, jako jsou Paulo Coelho, Robert Fulghum či Michal Viewegh. Součástí populární literatury se dílo může stát, avšak brakovost je imanentní vlastností.
• Velmi citlivou otázkou je vztah braku a kýče. Umberto Eco v pojednání o nízké kultuře mluví o kýči jako o nápodobě či využívání vysokých forem umění. Brak v našem pojetí ovšem takovou nápodobou v žádném případě není, protože jeho prostředky a cíle jsou ve značné míře neodvislé od literatury kanonické. Naopak Milan Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí míří mnohem přesněji. V zásadě bychom tedy mohli říci, že brak není kýčem ve vztahu k literatuře, ale může se tak jevit ve vztahu ke světu a společnosti, či názorněji, díla červené knihovny se nesnaží parazitovat na vysoké literatuře, ale na ušlechtilých citech a hodnotách.
Co brak je
• Brak je autonomní systém tvorby a recepce, ve kterém je individualita díla potlačena ve prospěch specifik jednotlivých žánrů a subžánrů.
Stabilita
• Brak signalizuje svoji brakovost, protože chce být čten jako brak a jinému způsobu recepce se vzpírá, přičemž termín „úpadková literatura“ je právě výsledkem takového neporozumění. Podobně jako klasická literatura i brak své požadavky signalizuje už vnější formou. Vždyť samotný pojem červená knihovna označuje vizuální signál, který dílo vysílá. Také knihy z oblastí sci-fi a fantasy mají přísně formalizované obaly, na kterých figurují nejčastěji svalnatí hrdinové s obnaženou čepelí meče, respektive vesmírné lodě bloudící nekonečným kosmem.
• Pevně strukturován bývá i děj brakové literatury. Tato formální uzavřenost vede až ke snahám vytvořit po vzoru Proppa alespoň částečné morfologie jednotlivých žánrů. Dobrým příkladem může být analýze Johna Cluteho, který ve své The Encyclopedia of Fantasy mezi charakteristiky žánru uvádí takové prvky jako „quest“, „companions“ a pochopitelně „the dark lord“. Ještě známější je „desatero“ pátera Knoxe, které popisuje typické rysy detektivek. Braková literatura tedy v zásadní míře uplatňuje kompoziční a narativní stereotypy a často do značné míry potlačuje autorskou charakteristiku.
• Striktně daný řád brakové literatury platí pochopitelně i pro rozvržení postav. V literatuře s dobrodružnou tematikou vede jasná linie mezi dobrem a zlem, přičemž vnější atributy i osobní vztahy tomuto uspořádání beze zbytku odpovídají. Není náhodou, že mistr westernových parafrází Sergio Leone pojmenoval svůj snad nejznámější film Hodný, zlý a ošklivý. O velmi hlubokých kořenech postav červené knihovny zase mnohé vypovídá film Pretty Woman se svým proslulým „rytířem na bílém koni“.
• Braková literatura kromě striktních žánrových pravidel pracuje i s rozsáhlými fikčními světy či přímo vesmíry. Je pozoruhodné, že tyto světy nezůstávají v moci jednoho autora či média, ale nekontrolovatelně expandují, přičemž si udržují vnitřně konzistentní soubory pravidel. Například svět Star Trek z původního seriálového formátu expandoval nejprve do filmu a poté i do rozsáhlých románových řad a nejrůznějších počítačových her. Jakkoliv se ovšem mění postavy, autoři, žánry i média, vnitřní pravidla světa Star Trek zůstávají rámcově konstantní.
Proměnlivost
• Pakliže desatero pátera Knoxe bylo příkladem stability ve struktuře brakové literatury, Škvoreckého Deset hříchů pro pátera Knoxe odhaluje mnohé z její dynamiky. Ta pracuje především s prvkem čtenářského očekávání, které je formováno právě výraznou stabilitou brakové struktury. Agatha Christie jednou udělala vraha vypravěčem. Překvapivost tohoto kroku je ovšem zřejmá až na pozadí žánrových „přikázání“. Základní dynamickou složkou brakové tvorby tedy není ani tak inovace, jako variace, ovšem taková variace, která je schopna se zařadit do určitých mezí. Pokud variace mez překročí, dílo se tak vystavuje možnosti odmítnutí čtenářem. Na rozdíl od literatury klasické je totiž pro brak architext v zásadně normativní povahy.
• Variace, zahušťování přediva je také dynamickou složkou fikčních světů. Právě život uvnitř rámcových pravidel umožňuje těmto krajinám téměř nekonečný rozvoj. Batman je vždy temný rytíř triumfující v městě Gotham v boji proti vyšinutým arcizločincům. Jednou mu po boku stojí kočičí žena a jindy pomocník Robin, jednou je protivníkem Joker, jindy Two-Face. Tyto souboje a spojenectví nekonečně variují a utvářejí hustou strukturu Batmanova světa, jenž ovšem nezřídka reaguje i na situaci světa reálného (Superman pronásleduje fašisty za druhé světové války, James Bond bojuje proti sovětským špiónům). Každá variace se tak ze složky proměnlivé stává postupně složkou statickou, stává se součástí historie fikčního světa.
Čtení
• Žánrový kontext a vnitřní zákonitosti fikčních světů utvářejí brakový architext. Právě tento architext je rozhodujícím faktorem při čtení brakové literatury. Recipient totiž čte brakovou literaturu zcela odlišně než například Božskou komedii, přičemž tato četba nemusí nutně být méně naplňující či intelektuálně stimulující díky tomu, že pracuje s nesmírně složitým systémem jemných a stále dynamických a navzájem se proměňujících vztahů uvnitř žánru. Takový čtenář pak nečte dílo jako takové, ale spíše systém, který je vytvořil.
• Thomas J. Roberts v této souvislosti používá pojem „genre reading“ a my k němu můžeme dodat ještě specifické „čtení světa“, které se vztahuje na rozlehlé konzistentní vesmíry sci-fi a fantasy literatury. Svět Star Trek či Tolkienovy Středozemě je mnohem rozsáhlejší než svět Joycova Odyssea či Kafkovy Proměny. Čtenář jednotlivá díla porovnává s celým systémem brakového architextu. Teprve tím vzniká opravdové rozumění a právě tímto způsobem dílo generuje individuální hodnotu v rámci brakového kontextu.
• V žádném případě nechceme tvrdit, že jediný způsob čtení brakové literatury je metatextový. Brak je velice komplexní systém, který nabízí recepci ve více rovinách. Vzniká tak jistý paradox brakové literatury, která je zároveň čtena kvůli příběhům, avšak tyto příběhy jsou vlastně stále stejné. Umberto Eco mluví o uspokojení, které čtenáři přináší schopnost odhadnout příběh a orientovat se v nastolené situaci. Freud zase brakovou literaturu spojuje s fenoménem bdělého snění, kdy se čtenář ztotožňuje s hlavními hrdiny, a je tak schopen stále znova prožívat jejich peripetie i úspěchy.
Komplexní strukturu brakové literatury a kultury obecně snad nejlépe zachytil Quentin Tarantino ve filmu příznačně nazvaném Pulp Fiction. Tento populární trhák je totiž nejen sám „pulp fiction“, ale zároveň je filmem o „pulp fiction“. Je poctou žánru, komentářem k němu i jeho součástí.
Markéta Holanová & Stefan Segi
Josef Hrabák: Od laciného optimismu k hororu.
Daniela Hodrová: Na okraji chaosu.
Umberto Eco: Vysoká, prostřední, nízká. In: Skeptikové a těšitelé.
Umberto Eco: Jak interpretovat seriály. In: Meze Interpretace.
Sinda Gregory: Junk and Punk Aesthetics.
Dagmar Mocná: Encyklopedie literárních žánrů.
Andrew M. Butler: Do Androids Dream… In: The Popular and The Canonical.
Noel Carroll: The Paradox of Junk Fiction. In: Philosophical Essays.
Andrew Calcutt: Cult Fiction.
Pavel Janáček: Literární brak.
Petr A. Bílek: James Bond a major Zeman.
Ivan Adamovič: Léčba krajiny fantasy. In: Ikarie.
Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí.
Tento článek vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(21. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2598
Jak brát brak?
Když si nevíme rady, zeptáme se zkušenějšího.Gabriela Romanová
( gabriela.romanova)
Může být braková literatura z vědeckého hlediska vůbec zkoumána?
Ale pochopitelně může. Její eliminování je založené na stejně bizarním přístupu, jako kdyby zoologové ignorovali žížaly, protože nejsou zdaleka tak hezké jako koně. Nemusí se do jejího zkoumání nutit každý, ale když se braku nebude věnovat literární věda vůbec, ponechá blahovolně stranou kvantitativně asi nejvydatnější oblast materiálu, který zřetelně používá literární postupy, byť se zde způsob jejich fungování i recepce poněkud od „vysoké“ literatury liší.
Co uvízne v literárním povědomí? Co odolá zubu času? Brak, který oslovuje široké publikum, nebo dílo s „intelektuální“ ambicí, které ovšem není přístupné komukoli?
No to je právě ta nejvydatnější otázka. My jsme po celé 20. století jaksi samozřejmě předpokládali, že ta intelektuální díla nějak automaticky své významy do prostoru emanují. A přitom i naše (tj. těch, kdo se zkoumáním literatury živíme) životní zkušenost je utvářena možná více pubertálními zážitky z četby Verna, Maye, Foglara či vnímáním Macha a Šebestové než četbou Březiny. O těch, kdo se živí něčím jiným, to pak asi platí ještě více.
Může být měřítkem kanoničnosti literatury její originalita?
Měřítkem může být cokoli, záleží jen na tom, pro co se rozhodneme. A jen bychom měli reflektovat a přiznat, na základě jakých kritérií si kánon konstruujeme. Může to být originalita, tedy novost a vývojová podnětnost, ale může to stejně tak být dopad textu: představa kanonických děl jako těch, která mají výrazný čtenářský dopad, je zcela představitelná a přijatelná.
Jsou proto příběhy o Jamesi Bondovi něčím, co už tu bylo a co se stále opakuje, a tudíž jim nadřazujeme třeba invenčního Joycova Odyssea?
Ono to souvisí s předchozí otázkou. My jsme si na dlouho – už v duchu renesančního impulsu a poté hlavně romantické estetiky – osvojili představu novosti, invence a „objevu“ jako klíčové hodnotové kritérium. Činí nás to jakoby dospělými: děti preferují stálost, opakování, dospělí pak objevují jen to nové. Ale ono i opakování a variování je pro naše způsoby bytí ve světě minimálně stejně podstatné. V které instituci bychom se asi ocitli, kdybychom třeba ke snídani požadovali na každý den něco zcela nového, originálního?
Mýtus – pohádka – detektivka - Bond. Co mají společného?
Nabízejí nám určité archetypální vidění světa: dobro bojuje se zlem, zobrazený svět se jeví jako zcela homogenní, nic v něm nechybí ani nepřebývá, vše je funkční a zřetelné v tom aspektu, že to dává smysl, zapadá to do celku a nabízí značnou míru univerzalizace. A umožňuje to identifikaci a další pocitové, emoční dění, které je pro vnímání literatury a kultury zcela stěžejní, byť se to naší „vědeckosti“, tj. úsilí vše zracionalizovat, nelíbí a nezdá.
Jakou hlavní funkci má podle vás naplňování ustálených, konvenčních narativních struktur v literatuře?
To je podobné jako opakované interpretace téhož hudebního opusu v různých nahrávkách a koncertních provedeních. I na rockové koncerty chodím proto, abych v jiném kontextu a variovaném provedení slyšel to, co už znám. Když mám čas a peníze na cestování, taky mohu chtít vidět to nové. Ale ono je stejně podstatné i vracet se na místa už viděná a jen na nich spočinout a vnímat jinak i to známé. Copak třeba v partnerském vztahu taky chceme, aby se nám ten druhý pořád vyvíjel a byl každý den jiný, nový, neznámý? Celé to hodnocení je spíš socio-kulturním konstruktem: ten nám na dlouhá desetiletí nabízel dobrý pocit ze sebe sama, když se nastavíme na hledání a ocenění originality. A někomu, jako třeba mně, se pak přihodí, že jej víc baví pozorovat ustálenost, konvenčnost, než novost. I krajinou procházíme po ustálených cestách a nemusíme se jen pořád drát skrze roští, abychom si užili pocit, že jdeme cestou, kterou ještě nikdo před námi nešel.
Podléhá kanonická literatura méně době, v níž vzniká, než literatura populární?
Asi ano. Populární kultura chce a musí zaujmout hned, teď a tady. Proto je kontextově, společensky mnohem víc senzitivní. Musí vzít v potaz, co se má šanci zalíbit, co „je ve vzduchu“, co má šanci rezonovat. „Velké“ dílo stojí jakoby mimo čas, protože chce odolávat onomu „zubu času“. Populární literatura naopak nechává ten zub hlodat co nejvíce. A pak je na ní tedy ta stopa dobového chrupu mnohem lépe vidět.
Vaše osobní priorita: Bond, nebo major Zeman?
Bond. Protože je univerzální, dobře řemeslně provedený. Protože byl a je tvořen s nadhledem, humorem, odstupem. Bond je prostě už od začátku velká produkce. Zeman je proti němu vydatný právě tou upoceností, tím, jak je pohlcen sítí doslovných ideologických konstruktů.
Losnu, nebo Mažňáka?
Mažňáka. Ten je přece vydatný, mysteriózní. A Červenáčky je třeba čas od času trochu podusit.
Gabriela Romanová
Zkrácená verze rozhovoru vyšla v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(21. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2599
Fenomén jménem „Lenička“
Červená knihovna po českuEva Haderková
( eva.haderkova)
Úlohu „klasických“ románů červené a dívčí knihovny pro české čtenáře přebírá už dvě desetiletí Lenka Lanczová, knihovnice z Dačic. Od roku 1993 vydala neuvěřitelných padesát tři románů. Psát nicméně začala už dříve, svůj první román napsala, když jí bylo třináct let. (Pro více informací doporučuji stránky www.lanczova.cz, kde kromě seznamu knih a podrobností ze života autorky – včetně pořízení nového jezevčíka – najdete i čtenářské fórum.)
Většina „lanczovek“ má za hrdinku mladou dívku, která má problémy. Nebo je zatím nemá, ale rozhodně je mít bude. Může se jednat o problémy s rodiči (rozvod, smrt), se vzhledem (jizva, anorexie) nebo třeba se školou. Co ale mají společné všechny, je touha po té správné, pravé lásce. Zpravidla je cesta k ní trnitá, ale nakonec vše dobře dopadne. Sama autorka říká, že nerada píše pokračování svých románů (i když i těch pár existuje), protože dobré konce jsou vždycky lepší. Na druhou stranu se nedá říct, že by všechny příběhy byly stejné. Naopak je až neuvěřitelné, kolik různých zápletek lze na téma staré jako lidstvo samo vymyslet.
Klíčovým prvkem románů je snaha o zvedání sebevědomí mladým dámám. Knihy se hemží dívkami nejrůznějších tělesných i duševních vlastností, které potkají svého prince na bílém koni, i kdyby měly koňské kopyto. Zdá se, že postupem času Lanczové hrdinky stárnou, přesto toto téma se nemění.
Těžko říct, jestli s nimi stárne zároveň i publikum. Ve snaze přiblížit se svému publiku používá Lanczová jazyk, který je mladým lidem blízký. Rozhodně to přispívá k čtivosti knih, nicméně v mém věku už se s tímto vyprávěcím stylem sžít nedovedu.
Na druhou stranu celkem čtenáře chápu. Každý máme nárok na svou pravidelnou dávku emocí a můžeme být rádi, že se „naši mladí“ obrací ke knihám.
Eva Haderková
Tento článek vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(22. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2602
Pro děti bez cenzury
Kašpárek v rohlíku kašle na cukrblikyEma Stašová
( ema.stasova)
Kabaretní skupina Kašpárek v rohlíku vznikla na loutkové scéně Jihočeského divadla, kde se před dvěma lety potkal režisér David Dvořák s hudebníkem Ondřejem Pečenkou (Folk3mail) a budějovickými herci. Úspěch plodu jejich spolupráce je přiměl zvěčnit Kašpárkovy hity a skeče na dlouhohrající desce. Ke spolupráci získali několik výrazných muzikantů – třeba Davida Kollera, Márdiho z Vypsané fixy nebo Blanku Šrůmovou, jejichž projev dodal Pečenkovým folkovějším náladám další rozměr.
Mediální pozornost si deska Bejbypank (2007) získala během letních festivalů – Kašpárek v rohlíku na nich rozbíjel vlastní stan a vedle obrovské postele skýtající prostor pro polštářové války patřili k jeho hlavním atrakcím Márdi, Koller, Milan Cais (Tata Bojs) a hejno dětí v molitanových čírech. Na druhou desku Kašpárek forever (2009) už si mohli tvůrci z přehršle spolupráce dychtivých hudebníků vybírat. Tonya Graves (Monkey Business), Radek Banga (Gipsy.cz) nebo Lenka Dusilová propůjčili své hlasy písničkám s přidrzlými texty, na jejichž tvorbě se leckdy sami podíleli. Kašpárek za jejich asistence pojal do své široce otevřené náruče celou škálu babystylů, nejen punk.
Ve většině článků, které se o Kašpárkovi doposud napsaly, byla zdůrazňována binární opozice Patrasová – Kašpárek, odpovídající vztahu prosté – rafinované. Při vší snaze se tomuto srovnání nelze vyhnout, neboť tvorba růžové Dády představuje všechno to, čím skupina alternativních umělců není: přeslazenost, ukníkanost, cenzuru prvků pro mravní vývoj nevhodných. Kašpárkův Márdi v písni Stádo krav klidně zpívá o lysině, již na hlavě postavy vytváří nenažraní turové: „plaší se schválně na pleši / když se s holkou peleším“. Jak pojem pelešení chápe dětské publikum, není tak úplně zřejmé, ale Kašpárek v rohlíku odmítá jeho existenci zastírat. V podobném duchu se nese Angelina Jolie: „Ta holka na plakátu, co tak bere tátu“ se stane novou třídní učitelkou hocha, který je nyní motivován konečně se naučit číst.
Písně tohoto uměleckého uskupení se nesnaží dítě a jeho dětský svět idealizovat. Raubíři tu zlobí jako v Želvách, coveru Pretty Fly od Offspring, o neposedném klukovi, který zmastí, na co přijde („Máma nemá sil / prej jsem se neumyl / no a táta, ten by se ze mě oběsil / to se jen tak dětem říká / hej hej, jsem roztomilej“), pletou si pomeranče s mandarinkami, chodí do spíže tajně loupit povidla, počítání jim moc nejde a vůbec, co by se učili, když špatné známky zaručí, že se budou mít tak skvěle jako strejda Jára, popelář. Dále v coveru Should I Stay Or Should I Go od Clash s nadšením praktikují akt čůrání, víc než nablblá bárbína je zajímá, jak je hustá mléčná dráha, a svými neutuchajícími otázkami přivádějí rodiče k povzdechu „hají, hají, hají, kde se (děti) vypínají?“.
Babypunk, podobně jako punk dospělácký, není univerzálním uměním. Jistě se najdou děti i rodiče, kteří mu na chuť nepřijdou a raději si pustí Svěráka s Uhlířem či Skoumala, kteří ve sféře dětské hudební tvorby představují usedlejší, byť velmi kvalitní veličinu. Raubíři ovšem pogují v kotli s Kašpárkem.
Ema Stašová
Čůrej
Čůrej sem a čůrej tam,
čůrej jako velkej pán.
Ve stoje i za běhu,
žlutý srdce do sněhu.
Každej se rád vyčůrá
zadara i za bůra.
Čůrej sem, sem, sem,
čůrej dovnitř, čůrej ven,
řekni mi, kam čůrat mám,
já se ti tam vyčůrám.
Ať jsi s partou nebo sám,
čůrej sem a čůrej tam.
Ať seš velkej nebo malej,
do sklenice vodu nalej,
ten kdo hodně vody lemtá,
přečůrá i prezidenta.
A když nevíš kudy kam...
Čůrej doma, čůrej v metru,
jen nečůrej proti větru!
Malí jistě nevinný,
můžou čůrat do plíny
Ať jsi s partou nebo sám,
čůrej sem a čůrej tam.
Čůraj Češi, čůraj Němci,
hodně tupí vytlemenci,
někdy kýbl, někdy deci.
Na dnešek mám dobrej plán.
Čůrat sem a čůrat tam.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(11. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2629
Meander a jeho první dáma
Kdo stojí za vydáváním dětských knížek a leporel vždy „sličně vypravených“?Gabriela Romanová
( gabriela.romanova)
Připadá vám, že tohle všechno nemůže zvládnout jeden člověk? Může. Ivana Pecháčková je velmi energická a iniciativní dáma, hýří nápady a lpí na tom, aby knížky jejího nakladatelství měly po všech stránkách vysokou úroveň. Aby působily jako originální, hodnotný celek. Pro malé nakladatelství je to celkem velká ambice, a tak osobně jezdí i do tiskáren, aby zkontrolovala, jestli je kniha svázaná přesně podle tvůrčího záměru autora.
„Knihu O Rybabě a mořské duši jsme museli nechat svázat ručně. Střídají se v ní stránky netradičních formátů a různých kvalit papíru, navíc úplně nepravidelně. Pro knihu Petra Nikla jsem zase vymyslela stránky rozřezané na takové pruhy, které se dají libovolně otáčet a vytváří to neustále nový text spojený s ilustracemi.“
Ke každé knize má vztah, protože je vždy z části jejím vlastním počinem. O to víc ji těší řada ocenění, ať už je to Magnesia Litera, Zlatá stuha IBBY nebo škála cen Nejkrásnější knihy. „Díky oceněním se knihy dostanou do čtenářského povědomí. Platí za určité hledisko kvality pro ty, kdo stojí u knihkupeckého pultu a probírají se tou záplavou titulů. Vždycky poznám, když je nějaká naše kniha oceněná - výrazně se zvýší její prodej.“
Z kvality knížek rozhodně nechce slevovat, i když, jak sama tvrdí, je nakladatelství z části odkázáno na dobrovolnou výpomoc autorů, výtvarníků a okruhu známých. Balík peněz si rozhodně nevydělá, spíš ji tahle práce stojí hodně energie a té je, podle jejích slov, po čtrnácti letech čím dál méně. Pořád je ale dost věcí, které ji k nakladatelské činnosti připoutávají. Náhody a drobnosti, které vnímá jako zrcadlo své práce. „Na křtu Niklova Blázníčku se nám stalo, že byl z publika vybrán malý chlapeček, aby něco zarecitoval. Stoupnul si k tomu obrovskému mikrofonu a jak se styděl, začal říkat jenom „bla, bla, bla…“ Bylo to úžasné. Vypadal v té chvíli jako zosobněná ilustrace z té knížky!“
Gabriela Romanová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(11. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2630
Děti! Dřevo žije!
Realita současného loutkového divadlaDominik Melichar
( dominik.melichar)
Samozřejmě je to trochu nadsazené. Když ovšem napíšete do internetového vyhledávače vcelku vágní pojem „divadlo pro děti“, objeví se na prvních čtyřech místech odkazy na nepřeberné množství divadel, divadelních spolků amatérských i profesonálních. Pokud zůstaneme v Praze, pak každá městská část má své divadlo nebo kulturní dům, kde se pro děti hraje. Z těch tradičních je to na Praze 1 Divadlo Minor, na Praze 6 Divadlo Spejbla a Hurvínka nebo na Praze 8 Divadlo Jiskra. Dále jsou tu Buchty a loutky, Divadlo Líšeň nebo vůbec nejznámější hradecké Divadlo Drak. Vnímavějšího čtenáře jistě zaujme, že všechna zmíněná divadla (a valná většina dalších) hrají pro děti pomocí loutek.
Tradiční loutková divadla u nás mají dlouhou historii a vycházejí z tradice Matěje Kopeckého a jeho Kašpárka a nebo Josefa Skupy a Miloše Kirschnera a jejich Hurvínka se Spejblem. Přesto mě překvapuje, že tomu tak zůstalo i v době, kdy převládá snaha bořit hranice, posouvat možnosti a tradice stavět na hlavu. Jedno z řešení tkví možná v tom, že jde přeci jen v prvé řadě o dítě. A jestliže se již několik století osvědčuje promlouvající loutka jako celkem spolehlivý, nestárnoucí a zejména odlidštěný (tedy i „odrodičtěný“) výchovný element, nač jej nahrazovat něčím jiným?! Jistě, mnoho rodičů sahá v domácí zábavě k úlitbám stylu počítačových her, namluvených knih nebo jen puštěných televizorů, ale i těmhle rodičům jednou nezbude než vydat se se svými ratolestmi do divadla a v něm s největší pravděpodobností narazí na loutky. A děti se do nich s největší pravděpodobností zamilují.
Jedním z divadel, která si zachovávají stálou diváckou přízeň, hrají i vlastní autorské hry (tedy nespokojují se jen s tradičními kusy typu Broučci, Zlatovláska nebo Kašpárek v nekonečnu variací) a rodiče s dětmi sem chodí za jistotou, je Tradiční loutkové divadlo Zvoneček, sídlící v KC Novodvorská. Promluvil jsem si s uměleckou vedoucí a zástupkyní ředitele Zvonečku Denisou Daškovou (narozena 1987, studuje Divadelní vědu na FF UK, v divadle od roku 2005).
Zvoneček funguje už pěknou řádku let (letos oslavil 40 let, pozn. red.). Zajímalo by mě, jak se podle tebe změnil vztah dětí k loutkovému divadlu.
No, Zvoneček vznikl víceméně náhodou. Pan Vorel (zakladatel Zvonečku, zemřel v roce 2005; mj. otec známého režiséra Tomáše Vorla, pozn. red.) hrozně rád sbíral loutky a začal s nimi hrát pro svoje kluky, ti tam začali tahat svoje kamarády a najednou tam chodila půlka Braníka. Ale nemyslím si, že by tam děti chodily, protože by měly nějaký zvláštní vztah k loutkám, ale prostě proto, že v té době tam nebylo moc jinýho kulturního vyžití. Děti sem prostě začaly chodit, protože se tam něco dělo.
Mluvila jsi o tom, že pan Vorel rád sbíral loutky. Na vašem webu (http://www.divadlo.cz/zvonecek/za-scenou.htm) se lze dočíst, že dokonce odkoupil loutky, se kterými hrál Matěj Kopecký. Máte je ještě?
Máme a nemáme. Od doby, co pan Vorel zemřel, je má ve vlastnictví paní Vorlová, jeho manželka, a my si je od ní pronajímáme za docela malé peníze, protože je moc ráda, že ta tradice pokračuje. Takže je sice nevlastníme, ale máme je k dispozici a třeba v připravovaném Kabaretu (premiéra 30. ledna) je docela dost využijeme. Ty loutky mají obrovskou historickou hodnotu a umějí to, co třeba dnešní loutky neumějí. Třeba loutka jogína, která má navázané snad úplně všechno, umí třeba kotouly, hvězdy a další moc pěkné věci.
Na závěr se chci zeptat, jestli děláte i něco pro reklamu, jak lákáte další lidi?
Samozřejmě posíláme program do různých tiskovin typu Houser, na internetové portály, jako Divadelní ústav. Dokonce před dvěma lety proběhla reklamní kampaň v tramvajích, vyfotili jsme loutky v reálných situacích, jako Růženka myjící nádobí nebo princ jako pikolík a pod tím byl slogan: Choďte na nás, ať si naše loutky nemusí hledat práci! Ale raději než do reklamy dáváme peníze do renovace loutek, kulis nebo technického zázemí. Pořád ještě je co zlepšovat.
Pozvání: červen – říjen 2010, Roztoky u Prahy, velká výstava loutek paní Vorlové i s představeními divadla Zvoneček.
Dominik Melichar
Umějí, co jiné ne
zdroj: http://myriadofmarionettes.bravehost.com
(11. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2631
Dětská kniha za sklem
Výstava k jubileu AlbatrosuBarbora Ševčíková
( barbora.sevcikova)
Výstava je alespoň počtem prezentovaných titulů velkolepou přehlídkou úspěchů naší dětské literatury, jejích autorů a ilustrátorů, pohádkových hrdinů a celkové proměny v čase.
Návštěvník procházející výstavou se seznámí s historií nakladatelství, ve vitríně zhlédne vydané tituly, připomene si díla našich nejlepších ilustrátorů a taky se asi na chvíli zastaví u „panelu 80. let“ – kde jsou představeny knihy pohádek z večerníčků. Na největší přehlídce dětské knihy se sešel spolu s kocourem Mikešem Bob a Bobek, ale i Harry Potter a Malý princ. Jak uvádějí autoři konceptu, jde o prostor znovu potkat knihy a hrdiny vlastního dětství.
Atmosféra výstavy umístěné v barokní chodbě plné prosklených vitrín upomíná ale spíš na nekonečné školní haly a všudypřítomný sterilní vzduch, kde se alespoň mně hrdinu knihy potkávalo velmi těžko.
Jedním ze světlejších bodů mezi množstvím panelů a vitrín je bezesporu zeď pro vzkazy. Děti, mládež, ale i plnoletí návštěvníci zde děkují nakladatelství za své oblíbené knížky a pohádkové postavičky. Charakter výstavy odlehčuje také řada autorských čtení, besed a výtvarných dílen. Výstavu zajímavě doplňuje i nové vydání historicky první knihy Říkej si a hrej s ilustracemi Anny Ladové. Na další jubilejní výstavě bych ale i v rámci koncepce uvítala více prostoru pro hru a fantazii, aby třeba i šedesátileté nakladatelství nepůsobilo dojmem unaveného a malátného kolosu.
Barbora Ševčíková
Galerie Klementinum, 60 let na křídlech Albatrosu, 25. 11. 2009 – 7. 2. 2010
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(11. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2632
Vstávat, vstávat a… kreslit!
Kdo všechno nám namaloval Večerníčky?Klára Zindulková
( klara.zindulkova)
Když je člověk malý nebo ještě menší, nejvíc ho zajímají obrázky. Bezmezně věří tomu, co se o nich povídá, časem leccos z toho zapomene, ale obrázky z pohádek a Večerníčků, ty si budeme pamatovat nadosmrti.
Večerníček je tu od roku 1965 a většina jeho zásadních příběhů, které zdaleka nejsou jen pro děti, vznikla ještě v letech socialistických. Pro nadané spisovatele a malíře, kterým bylo zakázáno tvořit, existovaly v podstatě dvě možnosti – buď to vzdát a pověsit umění na hřebík, nebo svůj talent investovat do nějaké oblasti, která státní cenzuru zas tak nezajímá, protože ji považuje za podřadnou a nedůležitou. Tvorba pro děti se přímo nabízí. A tak vznikla díla, která nestárnou a jejichž moudrost i krásu ocení i leckterý dospělý. Byli to právě zakázaní umělci, kteří pozvedli tvorbu pro děti na skutečné umění a ukázali, že psát a kreslit pro ně je někdy mnohem těžší a zodpovědnější než pro dospělé.
Zatímco spisovatelé jsou většinou známá jména, která si s každou knížkou a příběhem spojíme, obrázky ilustrátorů jsou často mnohem známější než oni sami. Připomeňme si, kdo byli lidé, kteří stáli u zrodu kreslených Večerníčků a ztvárnili ty nejznámějších postavičky.
Radek Pilař, to je přesně ten pán, který nakreslil samotného chlapečka Večerníčka, který nás každý den, už téměř půl století, vítá stejnou tváří a stejnou znělkou. A kromě Večerníčka je i výtvarníkem příběhů o Rumcajsovi.
Za zmínku rozhodně stojí Václav Bedřich, přezdívaný Pan Večerníček. Byl jedním z těch, kteří stáli u zrodu celého nápadu, režíroval první večerníčkovskou sérii a po ní mnohé další. Říkání o víle Amálce kromě režírování také sám nakreslil.
Zdeněk Smetana – s animovaným filmem začínal pod vedením Jiřího Trnky a k dětské tvorbě se dostal až poměrně pozdě. Díky němu je náš pohádkový svět obydlen Křemílkem a Vochomůrkou, Malou Čarodějnicí, Štaflíkem a Špagetkou, Rákosníčkem či Racochejlem. Zdeňka Milera a jeho Krtka znají snad všechny děti. Kromě něj je Zdeněk Miler i autorem podoby Kubuly a Kuby Kubikuly, Formana Šejtročka a pohádky O veselé mašince.
Bob a Bobek sice vyskočili z klobouku kouzelníka Pokustóna, ale ještě předtím z pera Vladimíra Jiránka, známého autora kreslených vtipů. Makovou panenku, kocoura Damiána, polní žínku Evelínku, ty zase můžeme znát jen díky ilustrátorce Gabriele Dubské. I Adolf Born se nechal zlákat tvorbou pro děti a představil nám, jak vypadá Mach a Šebestová. Věra Marešová je režisérkou i výtvarnicí příběhů o Kátě a Škubánkovi; podobnou pohádkovou dvojici, Maxipsa Fíka s Ájou, zpodobnil Jiří Šalamoun. Josef Lada, ač sám zemřel 8 let před vznikem Večerníčku, se postaral o výtvarnou stránku Večerníčků O chytré kmotře lišce, O Mikešovi a Bubáci a hastrmani.
Máme Večerníčky, jaké nám ostatní národy mohou závidět. V jejich příbězích i kreslené podobě se skrývá mnoho péče i moudrosti. Většina večerníčkových tvůrců se ale narodila za první republiky, řada jich už není mezi námi. Ani samotné postavičky už nejsou nejmladší. Krtek, který vznikl ještě před samotným Večerníčkem, letos oslaví 53 let. Rumcajs a Křemílek s Vochomůrkou překročili čtyřicítku a silná generace 70. let, do které patří Maková panenka, víla Amálka, Rákosníček, Králíci z klobouku či třeba Maxipes Fík, už se k ní také blíží. Jen o pár let mladší jsou dvojice Mach s Šebestovou a Káťa se Škubánkem, kterým je 28. Příběh O skřítku Racochejlovi z roku 1993 je jedním z mála Večerníčků z doby postkomunistické, které navazují na dlouholetou tradici a drží vysoko nastavenou úroveň.
Kdo převezme štafetu? Lze si jen přát, aby se i do budoucna našlo dost obětavých a nadaných lidí, kteří zasvětí svůj život tvorbě pro děti a připomenou nám, že tato tradice u nás ještě nevymřela. Inu, vytvořit dílo, které zaujme děti i jejich rodiče, je zkrátka kumšt.
Klára Zindulková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(11. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2633
Svět dětskýma očima
O alternativním nakladatelství BaobabEva Haderková
( eva.haderkova)
Baobab se sám prezentuje jako nakladatelství alternativní. Hlavní rozdíl oproti mainstreamu spočívá hlavně v tom, že se při tvorbě knížek klade stejně velký důraz na text i na obrazový doprovod. Žádné schovávání ilustrátorů dovnitř knížky, jejich jména jsou na přebalu spolu se jménem autora textu a člověk neznalý je od sebe jen tak nerozliší. Manželé Horváthovi se také snaží objevovat nové tváře a talenty, spolupracují s mladými výtvarníky, takže každá knížka je úplně jiná. A když není zbytí, namaluje obrázky do knížky samotný pan Horváth.
Kromě původní české tvorby se nakladatelství věnuje také překladům (jak by ne, když paní Tereza sama překládá z francouzštiny). Seznámíme se tak s díly autorů nejen evropských (Anette Herzog, Timothée de Fombelle), ale také s exotičtějšími jmény (Hirojuki Icuki). Kromě neznámých jmen se občas objeví i „klasik“ Christian Morgenstern. Prakticky žádný autor se nevěnuje pouze dětské literatuře. Příkladem za všechny může být například Sylva Fischerová, která u Baobabu vydala knížku Júla a Hmýza, zároveň však učí klasickou filologii na FF UK.
Nutno říct, že snaha o neobvyklý přístup a preciznost se opravdu vyplácí. Za své knihy posbíralo nakladatelství několik ocenění Nejkrásnější české knihy (naposledy za knihu H. Icukiho Rennjo a Chrudošův MIX přísloví od Chrudoše Valouška), které uděluje Ministerstvo kultury ČR ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví, a další ceny. Naštěstí nezůstává jen u literárních cen – většina titulů nakladatelství je vyprodaná.
Na závěr vybírám jen několik titulů z rozsáhlé produkce. Za pozornost určitě stojí Učitel lhaní (Mark Charitonov, ilustrace Lukáš Fišárek) inspirovaný Čarodějem ze země Oz a Alenkou v říši divů, nebo Baohemian Bestiary, obdoba klasických středověkých bestiářů pro současnost a české země.
Eva Haderková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(12. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2634
Vesmírem knih s Raketou
aneb Co nového v labyrintu dětských knihDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Ačkoliv je vydávání dětských knih v době, kdy děti možná více tíhnou k rychlejším médiím, poměrně nejistý podnik, v edici Raketa vycházejí ročně dva až tři nové tituly. Velmi úspěšné jsou knihy světoznámého autora Petra Síse (Zeď, Tři zlaté klíče). Majitel nakladatelství Labyrint, Joachim Dvořák, popisuje počátky spolupráce následovně: „Kdysi jsem dělal pro Labyrint revue rozhovor s Petrem Sísem. Když po několika letech dostal v Bologni na knižním veletrhu zlatou medaili za nejlepší knihu na světě (za Strom života o Charlesi Darwinovi), zavolal mi jeden jeho kamarád. Albatros, který mu předtím vydal dvě knihy česky, o něj zájem neměl. Prý jsou Sísovy knihy špatně prodejné a příliš komplikované. Jsem rád, že si Petr Sís vybral nás, ostatně tento moment byl jedním z důvodů založení Rakety.“
Raketa – to však nejsou jen Sísovy knihy, ale také spousta zajímavých titulů neznámých českých debutantů. „Jistě je důležité umět vyprávět příběhy a také vybrat zajímavé výtvarníky. Autoři s konkrétními nápady (v různé fázi realizace) nás oslovují sami. Máme štěstí, že si můžeme vybírat,“ prozrazuje Dvořák.
Z nejnovější produkce určitě stojí za zmínku Ticho hrocha, které je poněkud netradiční. Kniha vznikla na základě slohových prací dětí z jedné středoafrické školy. Pohádky vycházející z afrického folkloru se opírají o kresby výtvarníka Davida Böhma. Joachim Dvořák, který je také spolupořadatelem festivalu KomiksFEST!, doplňuje: „Obrazotvornost černého kontinentu nemilosrdně bourá naši evropskou představu o tom, jak má vypadat pohádka. Pro děti jsou „černé pohádky“ lehce šokující, pro dospělé jde ale jednoznačně o osvěžující komiks.“
Edice Raketa dala také název stejnojmennému klubu, který sdružuje nezávislé vydavatele dětských knih a jenž v rámci speciálního projektu zdarma zasílá knihy do dětských domovů.
Denisa Garciová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(14. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2643
Uchem do hlavy
Stručná historie a pokus o rozdělení mluveného slovaHana Bednářová
( hana.bednarova)
Dobu prvního funkčního modelu zařízení schopného přehrávat zaznamenaný zvuk, Edisonova fonografu z roku 1877, můžeme považovat za dávno minulou. Ve dvacátých letech 20. století fonograf prohrál souboj s Berlinerovým gramofonem založeným na stejném principu. Dnes hmatatelným zvukovým nosičům konkurují nehmotné datové formáty.
Edison na jeden z prvních válečků, které používal jako záznamové médium, zachytil dětskou říkanku Mary had a little lamb, čímž předjal umělecké zpracování textu v podobě inertně zaznamenaného mluveného slova. Zprvu nahrávky na LP představovaly především další možnost, jak zprostředkovat psaná díla nevidomým. Produkce a výběr nahrávaných textů šly ruku v ruce s rozvojem techniky – se zavedením magnetofonových kazet v 70. letech výrazně vzrostl zájem o rozmanité podoby mluveného slova (kromě beletrie např. vzdělávací či instruktážní nahrávky). Současné stále volnější a snazší šíření digitálních záznamů poptávku jen podporuje. Na zdokonalení zatím čeká strojové čtení, které funguje jako pomůcka pro nevidomé.
Mluvené slovo představuje rozličně pojatá zpracování různých předloh. Jednou z nich je audiokniha – kniha namluvená v nezkrácené verzi. Takového zpracování se dočkaly například Osudy dobrého vojáka Švejka v podání Jana Wericha, přičemž repliky některých dalších postav přednesli jiní vynikající umělci. Největšího zájmu se v posledních letech dočkal Harry Potter a Kámen mudrců v podání Jiřího Lábuse, který namluvil všechny postavy. Prodej nahrávky vynesl autorům platinovou desku. Protějšek audioknihy v rozhlasovém prostředí představuje rozhlasová četba, která často probíhá na pokračování.
Zkrácené a jinak upravené literární nebo divadelní předlohy se k našim zvukovodům dostávají buď prostřednictvím MC a CD (např. moje oblíbená edice Za dobrodružstvím od Supraphonu), nebo jako rozhlasové hry. Tato zpracování využívají dramatických prostředků a mohou i překračovat žánr, jak v roce 1938 předvedla přesvědčivá fiktivní reportáž – adaptace Války světů.
Jako příklad záznamu divadelního představení září Divadlo Járy Cimrmana, které svými hrami zdobí snad všechna dostupná média a formáty od LP po MP3.
Tvorba pro děti a mládež v této podobě se těší dosti vysoké oblibě. Maková panenka v podání Vlastimila Brodského, Erbenovy pohádky Karla Högra, všichni ti Spejblové a Hurvínkové... Děti i rodiče plesají. O rozvoji schopnosti porozumět mluvenému textu ani nemluvě.
Cílem mezinárodního internetového projektu LibriVox (2005) je postupné namluvení nezkrácených podob knih, na něž se již nevztahují autorská práva. Texty nahrávají neprofesionální dobrovolníci. České stránky Království mluveného slova (2007) nabízejí informace o novinkách v příslušných vodách, zajímavé odkazy a také zastřešují Impérium elektronických knih a českou mutaci projektu LibriVox, do nějž se může zapojit každý způsobilý uživatel.
Rozhlasovou doménou pro šíření mluveného slova na našem území je především Český rozhlas 3 – Vltava, jehož literární redakce připravuje např. pro každý večer Četbu na pokračování, od pondělí do pátku vždy po půlnoci Četbu pod dekou nebo úterní Hru pro tento večer od osmé večerní. V programové řadě Vltava dětem mají nejmenší posluchači možnost projít se po Ostrově, kde rostou housle: každé nedělní ráno od devíti hodin jim redaktor Pavel Šrut nabídne vstup do světa poezie.
Český rozhlas 2 – Praha už léta každou sobotu po třinácté hodině nabízí celé rodině rozhlasovou hru, v neděli ve stejný čas pak pohádku. Každý večer dává tradičně nejmenším nezbedům dobrou noc Hajaja, vybírající nějakou pěknou autorskou pohádku. Následuje zábavně výchovný pořad Domino. Český rozhlas také začátkem loňského školního roku začal zpřístupňovat některá díla tzv. povinné četby – ze stránek jeho Čtenářského deníku lze stahovat zatím především česká díla v podání hereckých osobností. Mezi padesátkou děl dvacítky autorů figuruje např. Babička, Kosmova kronika česká nebo Veselohra na mostě. I student literatury může zajásat: Popřejme knihám sluchu!
stránky
http://librivox.org – mezinárodní projekt shromažďující dobrovolnické přednesy knih
http://chaves.cz – české mluvené slovo a elektronické knihy
http://www.tympanum.cz – vydavatelství specializované na audioknihy
http://www.rozhlas.cz/ctenarskydenik/portal – zejména česká klasika k volnému stažení
Hana Bednářová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(16. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2647
Dospělým vstup zakázán
Průřez vývojem literatury pro děti ve světě i u násLudmila Pechová a Eva Haderková
( eva.haderkova)
K rozvoji dětské literatury přispěl výrazně Jan Amos Komenský se svým Orbis Pictus (Svět v obrazech) – ilustrovaným dílem, které bylo slovníkem a encyklopedií zároveň. Větší potřeba dětské literatury velmi úzce souvisí se zavedením povinné školní docházky – začínají se psát dětské encyklopedie, učebnice a mravoučné příběhy.
K výraznějšímu odlišení beletristických knih pro děti od knih pro dospělé došlo poměrně pozdě. Ještě v romantismu byly knihy určené přímo dětem něčím nemyslitelným – děti si pro knížku mohly zajít jen do knihovny svých rodičů. Často potom sahaly po titulech jako Jana Eyrová nebo Oliver Twist, které bychom dnes za „dětské“ označili jen stěží.
Zvláštní kapitolou literatury pro děti jsou pohádky. Většina jich vznikla sesbíráním a uspořádáním lidových tradic, uměle vytvořené pohádky jsou až záležitostí moderní. Takový postup zvolili Charles Perault, bratři Grimmové i Hans Christian Andersen, jejichž pohádky (podle dnešních měřítek zjemnělé společnosti už skoro horory) jsou stále populární. U nás je za zakladatele pohádkářství považován Tomáš Štítný ze Štítného (14. stol.). Dnes se nám to může zdát překvapivé, ale původně pohádkové příběhy sloužily hlavně k poučení dospělých a ne jako povídánky před spaním.
První původní příběhy pro dětského čtenáře vycházejí v 19. století. Do tohoto období spadá např. Alenka v říši divů od Lewise Carolla nebo příběhy dřevěné loutky Pinocchio od Carla Collodiho. Ve stejné době u nás vycházejí Karafiátovi Broučci.
Během první poloviny 20. století dochází ke značnému rozlišení žánrů. Vlivem společenských a politických poměrů pronikají do literatury levicové ideje a ideál skautingu. V Čechách získávají popularitu romány J. Foglara o chlapeckých partách, historizující prózy E. Štorcha a autentické cestopisy. Do popředí se dostaly překlady klasických děl světové literatury: Dickensův Oliver Twist, Dumasovi Tři mušketýři, díla sester Bronteových nebo Scottův Rob Roy. Dětští čtenáři si oblíbili Twainova Dobrodružství Toma Sawyera. Původně byly tyto knihy sice určeny dospělým, ale cestu si k nim našel idětský čtenář.
60. léta s sebou přinášejí uvolněnou atmosféru. Objevují se autoři jako I. Hercíková, H. Šmahelová, V. Stýblová. Tematicky zobrazují vztahy dětí a dospělých, problematiku dospívání. Jan Werich vydává originální sbírku pohádek Fimfárum, vycházejí pohádky od V. Čtvrtka. Nonsensovou poezii pro mládež vydávají I. Hanzlík a P. Šrut, který tvoří pro děti dodnes (v minulém roce získal Magnesii Literu za knihu Lichožrouti). Po tomto období přichází normalizace a s ní přísnější poměry. Autory dětských knih se stávají často autoři v jiných literárních oblastech zakázaní nebo píšící pod pseudonymy (např. H. Franková).
Množí se produkce sentimentálních až banálních děl: rodokapsy, dívčí románky, humorné studentské příběhy. Obrovskou popularitu získaly překlady Tolkienových románů, i když jeho Hobbit vyšel již v 80. letech. Díky sérii o Harry Potterovi od J. K. Rowlingové stoupá obliba pohádkových a mýtotvorných románů. Próza s dívčí hrdinkou se více přizpůsobuje době: reálie jsou ze současnosti, do stylu se promítá hovorový jazyk. Někdy jde ale o jakési automatické psaní, například u L. Lanczové, která během několika let napsala přes třicet románů. Objevují se i celé románové série, typickou autorkou je E. Bernardinová.
V posledních letech u nás vzniká spousta nakladatelství, která se na tvorbu pro děti specializují (Meander, Labyrint, Baobab). Nedá se asi mluvit přímo o době rozkvětu dětské literatury, přesto můžeme doufat, že i v době jiných, aktivnějších a akčnějších médií si děti cestu ke knihám najdou. Na podporu čtení vzniklo i hnutí Celé Česko čte dětem, které chce vyburcovat rodiče k aspoň dvacetiminutovému předčítání denně (www.celeceskoctedetem.cz). Tak za pár let uvidíme, co z dnešních maličkých vyrostlo.
Ludmila Pechová a Eva Haderková
Použitá literatura:
Urbanová, Svatava: Metamorfózy dětské literatury. Votobia, Praha 1999.
Gebhartová, Vladimíra: Literatura pro děti. SPN, Praha 1987.
Čeňková, Jana: Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Portál, Praha 2006.
www.wikipedia.org
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(17. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2648
Za vším hledej (e-)knihu
...že mi podražili pivo, jogurty, párky, trolejbusy i e-knížkyMichaela Kašičková
( michaela.kasickova)
Elektronické knihy byly v prvopočátcích určeny pro specializovanou skupinu uživatelů. Termínem e-book, e-kniha, elektronická kniha nebo digitální kniha se rozuměly technické příručky nebo manuály zaměřené na odbornost. Postupem času zájem o elektronické příručky rostl a autoři se rozhodli obsah přizpůsobit laické veřejnosti. Odtud nebylo daleko k elektronickému zpracování krásné literatury.
Spolu s rozšiřováním sortimentu se logicky zvýšila i péče o čtenáře. Elektronická kniha může obsahovat v digitálním souboru kombinaci více různých typů dokumentů včetně obrazového a audiovizuálního a uživatel si podle potřeby a vkusu může nastavit vyhovující velikost písma nebo obrázkové přílohy.
Tvůrci mají na paměti čtenářovo pohodlí už při samotném zrodu knihy. V souladu s nepsanými pravidly komfortu a dostupnosti nyní vznikají e-knihy několika způsoby. Jednou z možností je využít originální digitální zdroj, který se upraví pro závěrečnou distribuci a následně se pomocí softwaru převede do vhodného formátu. Formáty nabízejí bohatou škálu typů rozlišených podle funkčního využití a cílové orientace. Pokud jsme vhodně zvolili formát a i v jiných ohledech jsme uspěli, pak je kniha připravena k distribuci.
Dalším častým způsobem je digitalizace. Pomocí skenerů a softwaru jsou jednotlivé stránky knihy převáděny do digitální podoby. Text se dále upraví pro převod do formátu a uživatelé mohou spokojeně číst.
Příznivci digitálních knih oceňují dostupnost, minimální nároky na fyzický prostor, možnost převodu do zvukové podoby pomocí určených aplikací nebo čteček, možnost fulltextového vyhledávání v textu, okamžitou distribuci a prakticky nekonečný počet výtisků. Čtenáři s poruchami zraku si pochvalují zejména výše nastíněnou možnost poupravit knihu podle vlastních potřeb.
Doposud samá pozitiva.
Ovšem logicky se nabízejí také negativa, např. problematika autorských práv. E-knížky jsou publikovány pod různými typy licencí, jako jsou public domain nebo free of use. Velmi rozšířená jsou ale stále známá autorská práva. Ve shodě s těmito dogmaty je nutné používat takový formát e-knihy, který je schopen kopírovat daná pravidla. Ale je obecně známo, že na PC experty-piráty jsou někdy veškerá pravidla krátká.
Dalším negativem mohou být aktuální diskuze o zdražování. Podle serveru The New York Times se dohodli velcí vydavatelé s Amazonem a Applem na ceně až 14,99 USD. Majitele čteček by v tom případě čekala téměř padesátiprocentní ztráta.
Vydavatelé své rozhodnutí obhajují finanční náročností stále se zvyšujících nákladů, které jsou automatickým vyústěním finanční krize.
Uživatelé se brání. Když vyšší cena, tak vyšší kvalita.
Nezávislí experti varují, že neideální vztah mezi cenou a kvalitou by mohl vyvolat stejnou reakci, která se před časem vyrojila v hudebním průmyslu. Víme, že posluchači se uchýlili k podvodným obchodům a začali aktivně spolupracovat s černým trhem.
S největší pravděpodobností by se ale i v tomto případě uplatnil klasický ekonomický koloběh generací. Každá nastupující generace se k přijímání a vydávání oběživa staví jinak než ta předešlá, a to jak z kvalitativního, tak z kvantitativního hlediska. Budoucí uživatelé, kteří si teď hoví v kolébce, budou jen stěží nadávat na to, že za pivo, svetry, jablka a e-knížky se za jejich rodičů platívalo tolik, a oni že platí tolik a k tomu ještě tolik a tolik. Taková srovnání se v příštích letech podle současných ekonomů budou vyskytovat v daleko užším rozsahu, dokonce téměř vymizí. Ceny budou považovány za obecně platná pravidla.
Tolik tedy k vyhlídkám pro příští generace.
Ale co vy, teď a tady? Budete ochotni sáhnout pro vlastní potěšení z e-knihy hlouběji do kapsy?
Nebo se vás problém vůbec nedotýká a upřednostňujete takové knihy, kterých si při četbě můžete dotknout?
Michaela Kašičková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(8. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2668
Jak to bylo s českými knihovnami
Vývoj knihovnictví u nás od středověku do počátku 19. stoletíJan Dušek
( jan.dusek)
Benediktinské kláštery měly již ve svých počátcích knihovny, neboť Benediktova řehole předepisovala členům konventu četbu knih. S rostoucím počtem církevních institucí v 11. století (Sázavský klášter, klášter v Rajhradě, Hradisku, olomoucké biskupství) se začaly více pořizovat opisy knih, které se upotřebily i ve školách, které působily při zmíněných institucích; v klášterech také existovala místnost pro jejich opisování – scriptorium. Později do českých zemí přicházejí premonstráti, cisterciáci a žebravé řády, v jejichž klášterech je též vyvíjena literární činnost. Soukromé osoby knihy vlastnily jen ojediněle, soukromé knihovny jsou spjaty až s přemyslovskými králi. U Přemysla Otakara II. se dá hovořit i o knihovně vědeckých textů.
Založením Karlovy university 7. 4. 1348 se otevřely dveře i cizí literatuře. Od poloviny 14. stol. začíná převládat papír nad pergamenem. Ve 13. a na poč. 14. stol. se objevují první významnější soukromé knihovny patřící panovníkům nebo církevním hodnostářům. Jejich vlastníky byli např. Karel IV., Václav IV., Jan ze Středy, Jan z Jenštejna či Vojtěch Raňkův z Ježova.
Za husitských válek bylo mnoho klášterů i knihoven poničeno, některé knihy se však podařilo zachránit převezením do jiného kláštera. V období humanismu se rozvíjejí kontakty s latinskou vzdělaností a také nastává rozmach soukromých knihoven, jejichž vlastníky byli např. Jan z Rabštejna, Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Alexius Třeboňský, Jan st. Hodějovský z Hodějova, kardinál František kníže Dietrichstein či Petr Vok z Rožmberka. Po husitských válkách začaly vznikat i městské knihovny, a to např. na Starém Městě, v Nymburce, Vodňanech. V tomto období byly knihy kladeny na police většinou vodorovně hřbetem ke stěně, což se pozná podle označení obsahu svazku na ořízce. V některých klášterních knihovnách této doby, zvl. minoritských, byly tzv. libri catenati, knihy připoutané řetězem k pultu lavice.
V období baroka se objevují bohatě zdobené sálové knihovny. Z nich lze zmínit např. knihovnu břevnovských benediktinů, strahovských premonstrátů nebo benediktinů v Rajhradě. Tu si nyní může prohlédnout každý, kdo se vypraví do Rajhradu na prohlídku Památníku národního písemnictví. Tato knihovna byla budována za proboštů Daniela B. C. Kavky a Jiřího V. Kotelicia z Hornštejna. Po třicetileté válce se klášter stával centrem vzdělanosti. Knihovna obsahuje nejen knihy teologické a filosofické, klášter pořizuje i literaturu světských oborů. Tak v tamější knihovně např. nalezneme pod písmenem A bible, pod B církevní otce, pod C teologické spisy, pod G a I se skrývá historické a zeměpisné knihy, pod N je matematika, M filosofie a O hospodářství.
Většina knih ze zámeckých knihoven je také barokního původu. Mezi nejstarší barokní knihovny patří ta ze zámku na Buchlově. Co do stáří spisů je důležitá knihovna ve Slavkově. Mezi významné moravské knihovny se počítá např. knihovna v Rájci nad Svitavou, která je zaměřena technicky a přírodovědecky, či knihovna v Mikulově.
Za osvícenských panovníků se u nás začaly zakládat i první veřejné knihovny. 30. října 1777 bylo oznámeno otevření Veřejné c. k. univerzitní knihovny. V 80. letech 18. stol. získala mnoho přírůstků ze zrušených klášterů. Od roku 1782 začala platit povinnost posílat povinný výtisk do Národní knihovny, neboť od tohoto roku pražští knihtiskaři měli odvádět Univerzitní knihovně jeden výtisk od každé knihy. Od roku 1807 tak již měly činit tiskárny celých Čech a pro nakladatele to platí dodnes.
Jan Dušek
Použitá literatura:
Cejpek, Jiří a kol.: Dějiny knihoven a knihovnictví v českých zemích a vybrané kapitoly z obecných dějin. Karolinum, Praha 1995.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(11. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2671
Jak Babička upíry přemohla
Zamyšlení nad českým čtenářemMartina Kaushiková
( martina.kaushikova)
Když v roce 2009 Česká televize spustila anketu Kniha mého srdce, šlo samozřejmě především o zábavnou show. Jenže kdo je ten, kdo se obtěžuje vyťukat SMS a odeslat svůj hlas?
Vítězem ankety se stal Jirotkův Saturnin před Babičkou Boženy Němcové, následovanou Malým princem a Stmíváním, nad jehož umístěním však na rozdíl od ostatních není nutné se pozastavovat. Tento několikadílný román má svou fanouškovskou základnu pevně vybudovanou z dnešních teenagerů, a jeho umístění tak nebylo vůbec překvapivé. Pokud jste však v poslední době zapnuli televizi a občas se v metru rozhlédnete po tom, jaké knihy a periodika čtou naši spoluobčané, nad první trojkou jen nevěřícně kroutíte hlavou.
Jak je možné, že současný viewegovský Čech vyzdvihne takováto díla, zatímco se baví u nováckých estrád s pochybnými bulvárními deníky v ruce a situaci na českém knižním trhu nedokáže popsat ani dvěma větami? Napadá mě pouze jakýsi společenský diktát, kdy lidé nehlasují za sebe, ale vyzdvihují to, co je všeobecně uznávané, přijaté, schválené, hodnotné. Skutečně by mě zajímalo, kolik lidí Babičku četlo z vlastní vůle a ne proto, že existuje cosi jako povinná školní četba. A pak by mě také zajímalo, kolik lidí by ji skutečně označilo za knihu svého srdce. Pokud se podíváte na žebříček nejprodávanějších knih za rok 2009 podle Svazu českých knihkupců, tam se první literárně hodnotná kniha objevila na 15. místě, za všemi těmi Coelhy, Vieweghy, Nesvadbovými, Poledňákovými a Svěráky, byl to kontroverzní zpěvák a literát Nick Cave se svou Smrtí Zajdy Munroa.
Chcete mi snad tvrdit, že si všichni omylem kupují braky, ale ve skrytu duše touží po klasických literárních dílech, které ve skutečnosti milují? Ano, čtěte si, co uznáte za vhodné. Je to koneckonců lepší než nečíst vůbec. Ale pojmenujte to pravými jmény.
Martina Kaushiková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(12. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2673
Když se řekne čtení
Historický náhled na čtení a jeho současnostRadka Mačugová a Gabriela Romanová
( radka.macugova)
Všichni čtenáři se snaží pochopit smysl nějakého předmětu. Přisuzováním významu systému znaků se pokouší přečíst jak sami sebe, tak i celý okolní svět. Podle Manguela „Čteme, abychom rozuměli, nebo abychom začali rozumět.“ (Manguel, 2007, s. 20) Právě pro tyto charakteristiky je čtení jako lidská aktivita již od počátku své existence považováno za jednu z našich základních funkcí.
Historické formování čtení textů
Z hlediska historického utváření společnosti se postupem času měnil i samotný přístup ke čtení textů. Ve starověkých civilizacích se využívalo rituálního předčítání. Osoby pověřené tímto čtením, které souviselo mimo jiné s rituálními pohřby, pronášely připravená slova nahlas, jelikož znaky nesly konkrétní zvuk, který připodobňoval duši zemřelých.
S příchodem posvátných textů se šířila nová tendence čtení. Lidé se domnívali, že tyto texty jsou výtvorem božím, proto vznikla potřeba zapojit při jejich čtení celé tělo, aby se docílilo lepšího porozumění. Čtenář se rytmicky pohupoval dopředu i dozadu podle větné kadence a do procesu čtení se zapojoval s důslednou artikulací rty. Dělo se tak nejen při čtení Bible, ale i Koránu. Čtecí akt tak splýval s aktem mluvení a užívalo se pro ně totožného označujícího slova.
Lidé si v průběhu let začali osvojovat nový způsob „tichého čtení“ - v pozdním středověku byly zavedeny metody čtení, které určovaly, jak číst a kdy se uchýlit k předčítání a kdy k tichému čtení. Mezi první průkopníky tohoto způsobu již ve čtvrtém století n. l. patřil milánský biskup Ambrož, o němž svatý Augustin tvrdil, že čte pouze očima, přičemž jeho jazyk odpočívá. Doklady svědčí o tom, že tiché čtení bylo v dějinách kultury běžné až od desátého století. Jeho počátky se setkávaly s nesouhlasem. Mnozí dogmatici tvrdili, že jde o „rozhovor beze svědků“ a čtenáři „sní s otevřenýma očima“.(Manguel, 2007, s. 74)
Na dílo se postupně začalo pohlížet jako na celek s estetickou funkcí. Ta se mnohdy netýká jenom samotného textu v úzkém pojetí strukturalistické školy, ale i celkové podoby „média“, jímž je text nesen. Zajímavá podoba knihy obsahující milostnou lyriku byla vytvořena před rokem 1475. Autorem byl Jean de Montchenu, duchovní šlechtického původu. Kniha je symbolicky ve tvaru srdce. Za nejmenší knihu na světě je považována „Uzavřená květinová zahrada“ (Bloemhafie), pocházející z Holandska z roku 1673. Tato miniatura má rozměry 8 krát 13 milimetrů.
Současná čtenářská kultura
Přístup ke čtení se měnil od rituálního předčítání a pozdějšího přijímání posvátných textů přes čtení jako tradicionalistický úkon v různých kulturách až po oddechové čtení románů červené knihovny, čtení jídelního lístku nebo jízdního řádu. Přes čtení jako čistě intimní záležitost porozumění básnickému lyrickému subjektu až po deklarativně veřejné čtení sloganů na předvolebních mítincích, kde pro změnu není v zorném poli zájmu ani individualita autora, ani příjemce.
Je proto nasnadě otázka po funkci čteného textu. Text, literatura jako taková je jistě od počátku lidské existence nezbytným vyjadřovacím prostředkem. Prostředkem, jehož pomocí jsme schopni něco sdělovat a něco přijímat. Prostředkem vzájemné a neustálé mezilidské komunikace. Znamená to tedy, že význam čtení v širokém slova smyslu není vázán pouze na představu žáka skloněného nad knihou, biflujícího Seifertovy verše. Dnešní doba nabízí celou řadu podob a způsobů čtení a i přesto, že se v souvislosti s knihami dnes často hovoří o masových médiích (zejména televizi, rozhlasu a internetu) jakožto o „narušitelích“ tradiční kultury čtení, bylo by nejspíš na čase začít tato média vnímat nikoli jako konkurenty, ale jako spoluhráče na rozsáhlém poli vytvářejícím široký kulturní diskurz.
Norbert Groeben tvrdí, že není dobré zkoumat, jak je čtení vytěsňováno různými médii, ale je třeba diferencovat „různé vzorce mediálního užití“ (Trávníček, 2007, s. 91) a pozorovat v nich roli čtení.
Jak to vypadá se samotným čtením dnes? Je pravdivý předsudek, že čtení knih má stále méně příznivců? Ze závěrů českého výzkumu, který byl proveden v roce 2007, vyplývá, že i přestože jsou mnozí z nás přesvědčeni o pravdivosti tohoto tvrzení, skutečnost je zcela opačná. Čeští čtenáři se ve výkonnosti čtení umístili vysoko nad průměrem Evropské unie.
Jedním z mnoha dalších předsudků bývá ten, že dnešní mládež ztrácí zájem o knihy a místo čtení tráví svůj volný čas u počítače nebo televize. Jak se však ukázalo, nejmladší generace (mezi 15.–34. rokem) patří mezi nejčastější návštěvníky knihoven.
V posledních letech stoupá obliba čtení oddechové beletrie, za níž je v těsném závěsu literatura faktu, dále klasická beletrie a po ní literatura odborná. Na otázku, co čteme a co od knih očekáváme, přišly téměř vyrovnané odpovědi, v obou případech však s menším náskokem zvítězila zábava před informacemi a poznáním. Faktor, který se podstatným způsobem podílí na vztahu ke knihám, je vzdělání. Čím je člověk více vzdělán, tím aktivnější je čtenář.
Vývoj nových technologií nelze zastavit stejně tak, jako nelze zastavit čas. Jediné, co můžeme dělat, je pokládat si otázku, zda některá z budoucích generací bude vědět, co je to kniha.
Radka Mačugová a Gabriela Romanová
Použitá literatura:
Groeben, Norbert: „Zur konzeptuellen Struktur des Konstrukts, Lesekompetenz“ In: TENT- HURREL- MANN, Bettiva (eds.): Lesenkompetenz. Bedingungen, Dimensionen, Funktionen. Weinheim- Munchen: Juventa, 2002, s. 11.
Manguel, Alberto: Dějiny čtení, Host, Brno 2007, 478 s.
Trávníček, Jiří: Čteme? Host, Brno 2007, 208 s.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(13. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2676
Městská knihovna v Praze a její čtenáři
Jak si je udržetLudmila Pechová
( ludmila.pechova)
Městská knihovna v Praze je největší knihovna v České republice. Zahrnuje 43 poboček, rozdělených do 6 obvodních knihoven po celém území hlavního města. Její knižní fond obsahuje přes dva a půl miliónu svazků. Zvláštností jsou také 3 pojízdné „bibliobusy“ se 20 stanicemi a pravidelným jízdním řádem.
Knihovna nabízí mnoho služeb, z nichž mnohé přesahují rámec běžného provozu. Pořádá informativní lekce pro děti a mládež (soutěže, besedy, tvořivé dílny). V rámci tzv. „Lidové univerzity“ připravuje vzdělávací a kulturní akce pro širokou veřejnost. Týká se to hlavně řady koncertů a výstav, přednášek, různých setkání se spisovateli a umělci, promítání filmů a dokumentů apod., k čemuž slouží i přednáškové sály v Ústřední knihovně na Mariánském náměstí.
Kromě klasických absenčních a prezenčních výpůjček knih, novin, časopisů, map, CD a DVD zde funguje i jedinečný projekt – tzv. Artotéka, kde si lze vybrat z nepřeberného množství obrazů a reprodukcí výtvarných děl.
Knihovna též zdarma nabízí přístup na internet a bezplatné Wi-Fi připojení. Umožňuje vracení knih i v jiných pobočkách a specifický systém blokací a rezervací přispívá k usnadnění výpůjčního procesu. Čtenáři mohou na k tomu určených místech zdarma zanechat své knižní dary pro jiné milovníky knih. Počítá se i se zrakově postiženými: program ZoomText v pobočce Hradčany umožňuje čtení lidem s vadami zraku. V několika dalších pobočkách lze použít zvětšovací kamerovou lupu.
Děti do patnácti let mají přihlášení zdarma a pro ty nejmladší jsou připraveny různé druhy materiálů: omalovánky, záložky, samolepky, placky. Na jejich přihláškách a průkazech se objevuje speciální logo s obrázkem modrého slona.
V roli průzkumníka
Březen je měsíc čtenářů a knihovna se v loňském roce rozhodla zeptat čtenářů, jak jsou spokojeni s úrovní poskytovaných služeb, jaké změny či zlepšení od ní očekávají, s čím se naopak neradi setkávají. Provedené výzkumy byly dva: jeden zaměřený na čtenáře odcházející; druhý na čtenáře aktivní. Odcházející čtenář sice vlastní průkaz, ale dlouho si nic nepůjčil a hrozí mu anonymizace údajů. Aktivní čtenář je starší šestnácti let a půjčil si nejméně pět knih za první pololetí 2009: realizoval zhruba jednu půjčku za měsíc.
U neaktivních čtenářů se výzkum prováděl telefonicky nebo formou elektronického dotazníku. Zhruba 46% z neaktivních čtenářů plánuje využít služeb MKP ještě letos, 26% nepřijde, další čtvrtina ještě neví. Knihovně tedy zůstane asi 20- 45% neaktivních čtenářů. Důvody jsou různé: změna osobní situace a místa pobytu, nedostatek času, nespokojenost s fondem (např. pro nedostupnost titulů a dlouhé rezervace); jiní si knihy raději kupují nebo služeb využívají, ale půjčuje jim někdo jiný.
Na otázky průzkumu, zaměřeného na aktivní čtenáře, odpovědělo asi 63% dotazovaných.
Cílem bylo získat názory uživatelů na různé aspekty jejich kontaktu s knihovnou:
a/ kvalita služeb
b/ znalost a úroveň využívání služeb
c/ spokojenost se službami apod.
Dotazník se též týkal názorů na knihovní fond, vyhledávání, webové stránky, technické zázemí knihovny, přístupu knihovníků ke čtenářům atd.
S knihovnou bylo spokojeno 92% čtenářů. Ze služeb by asi uvítali tyto:
E-mailový informační zpravodaj, sms servis, více knižních novinek a více výtisků od žádaných titulů, otevírací dobu i v neděli a v pondělí, možnost vypůjčit si ve své knihovně knihu z libovolné pobočky, více studijní literatury, možnost půjčit si elektronické knihy na dálku přes internet. Velký zájem je o upozorňování pomocí e-mailu na nové knihy, což se nyní již realizuje. Značná část čtenářů netuší, že se výpůjčky nemusí týkat jen knih a časopisů. Zhruba polovina uživatelů často nenachází to, co si potřebuje půjčit, také se setkává s velkým počtem rezervací na poptávaný titul. Čtvrtina čtenářů by uvítala jednodušší nalezení knížek. Jedna pětina netuší, co by si po vstupu do pobočky půjčila, desetině by pomohlo, kdyby byl nablízku knihovník a pomohl jim. Čtvrtina chodí pro oddechovou literaturu a kvalitnější si kupuje.
Nejvíce oceňovali práci knihovníků. Nejhůře hodnotili "sociální zázemí".
Takový je zběžný přehled výsledků, z nichž se některé daly předpokládat. Dobrou zprávou je, že knihovna se snaží na veškerých nedostatcích pracovat a pokud možno vyjít čtenářům vstříc. Průzkum byl velmi podnětný a splnil svůj účel.
(14. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2680
Čtení neslyšících
V čem se liší?Vladimíra Staňková
( vladimira.stankova)
Ač to mnohé může překvapit, mezi čtením slyšících a neslyšících je rozdíl veliký. Slyšící lidé si osvojí mluvenou řeč a následně na to se učí číst její grafickou podobu. Osvojená zvuková stránka řeči přitom hraje významnou úlohu. Porovnávání zvukové a grafické podoby jazyka usnadňuje porozumění textu.
Prelingválně neslyšící (tj. kteří neslyší od narození nebo ohluchli ještě před osvojením řeči) jsou ale v odlišné situaci. Jako první jazyk mají český znakový jazyk, čeština je pro ně jazykem druhým. Tak, jako pro většinu z nás angličtina nebo němčina…
Představme si, že bychom od malička komunikovali česky. Ve škole by nám ale předložili anglickou čítanku a chtěli po nás, ať čteme s porozuměním. Slova, která jsme předtím nikdy neslyšeli...
Znakový jazyk je od mluvených jazyků v mnohých ohledech velmi odlišný. Je předáván vizuálně motorickým kanálem, z čehož plynou jeho specifické vlastnosti. Informace jsou v něm sdělovány převážně simultánně. To znamená, že k čemu je v češtině potřeba několika slov řazených za sebou, k tomu může při znakování sloužit jeden znak, kterým vyjádříme totožný obsah. Oblíbený je příklad věty přibližně takovéto: „Fronta byla velmi dlouhá a táhla se až za roh, nedohlédl jsem na konec.“, pro kterou stačí neslyšícím jeden znak. Znakový jazyk má odlišnou gramatiku od jazyků mluvených, liší se slovosledem (znakosledem). Tam, kde v češtině používáme spojky a předložky, český znakový jazyk využívá umístění v prostoru. Neslyšící si nemusejí při komunikaci dělat starosti se správnými koncovkami, zato jejich jazyk disponuje takovými prostředky, jako jsou „klasifikátory“ nebo „specifické znaky“. To jsou pro slyšící záležitosti poměrně těžko pochopitelné a naučitelné. Tak, jako pro neslyšící užívání předložek a koncovek…
Na druhou stranu je ale psaná čeština pro neslyšící naprosto nezbytou součástí každodenního života. Většinu informací získávají právě z psaných textů, učebnic a knih. Kompetence v psané češtině jsou pro neslyšící velmi důležité a je žádoucí, aby byli schopni číst s porozuměním. K rozvoji této dovednosti musí ale vynaložit mnohem větší úsilí než slyšící.
Pokud se chceme zlepšovat v cizím jazyce, můžeme si pořídit cizojazyčnou beletrii v upravené verzi pro méně či více zdatné čtenáře. Pro neslyšící ale upravené knihy nanejdeme. Pokud vznikají, jsou především pro malé děti a spíše v rámci diplomových a disertačních prací. Kdybychom v knihkupectvích žádali upravenou verzi pro neslyšící, odpověděli by nám nejspíše údivem. Absence takových textů pramení možná z obecné neznalosti problematiky a také z toho, že český znakový jazyk je uznáván jako přirozený, plnohodnotný a svébytný teprve krátké období.
Situaci čtení neslyšících jistě nejde zjednodušit a zhodnotit jednou větou. Tak, jako jsou mezi slyšícími vášniví čtenáři a ti, kteří si čtou akorát v jízdních řádech, i mezi neslyšícími je to různé. Existuje nemálo českých knih, jejichž autory jsou sami neslyšící. Například Tichý přístav duše, s příspěvky neslyšících, autobiografická kniha Evy Houdkové-Tesárkové Sosna nebo sbírka textů Dívej se, povídám.
Troufám si ale tvrdit, že pro větší část neslyšících bude mnohem větší požitek než četba Saturnina, Babičky nebo Malého Prince spíše sledování například DVD „Awi příběhy“ z roku 2008, kde neslyšící opravdu krásným znakovým jazykem vyprávějí své originální příběhy.
Vladimíra Staňková
JÁ A TY
ELIŠKA VYORÁLKOVÁ
Já a ty - jsme spojeni
v společném stesku z ticha
a přece umíme naslouchat
slunci i stromu
mě přenes temnotou
až na dno laskání
s očistnou samotou.
Do tesknic úponků
jsem rozsypala smích
do noci na sklonku
zpívám svůj dík....
větru i dešti
kdy jiný v žalu bloudí
nad propastí
Já a ty - jsme spojeni
v společném stesku
z ticha a tmy
jinojazyčnu vyznáváme chválu
Časopis UNIE, ročník VII/8/98
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(15. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2686
Knihovna jako kabaret
V televizi nic nedávají a do kina se vám nechce. Proč si nezajít do knihovny?Klára Prchlíková
( klara.prchlikova)
Knihovna už dávno není nudné místo, kde se mezi regály v posvátném tichu prochází čtenáři, aby se vnořili do fikčních světů krásné literatury, probudili v sobě vášně při čtení poezie nebo si rozšířili obzory při studiu odborných textů. Knihovna žije! V moderní době se z ní stává oblíbené kulturní středisko.
Knihovny neztratily svou primární funkci, jejich smysl stále tkví ve zprostředkovávání kvalitní četby široké veřejnosti. Nezůstává však jen u něj, tato osvětová instituce nabízí bohatý program, ve kterém si pro sebe něco najde opravdu každý.
Nejvíce akcí se koná v Městské knihovně v Praze. Každodenně pořádá setkání s autory či překladateli, veřejná předčítání, odborné semináře a přednášky na různá témata, ale i koncerty nebo promítání nízkorozpočtových filmů. Pozadu nezůstávají ani další pražské knihovny. Národní knihovna se soustřeďuje na užší okruh veřejnosti, připravované přednášky nabývají odbornějšího rázu. Za zmínku jistě stojí i výstavy, které probíhají v přilehlém Klementinu – aktuálně zde probíhá akce Záhada Kroniky trojánské, která je zaměřena na počátky českého knihtisku. Národní technická knihovna, aby dostála svému jménu, se zaměřuje na technickou stránku četby, tedy na e-knihy nebo čtecí mobilní zařízení.
O vnesení života mezi knihy se snaží i knihovníci z menších obcí. Tito lidé však mívají velice omezené finanční prostředky, a tak se zaměřují spíš na účelnost než odbornost. Nejčastěji připravují akce pro děti typu přečti a namaluj. Takovýto program bývá rozšířen jen málokdy, většinou o prezentaci cizích zemí z úst tamních cestovatelů nebo o setkání s místním (a popravdě řečeno většinou nám neznámým) autorem. Každopádně snaha se cení.
Klára Prchlíková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(18. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2693
Když knihy mluví...
Nadace Mluvící kniha už patnáct let zpřístupňuje nevidomým četbuEva Marková
( eva.markova)
Uvažovali jste někdy nad tím, jaké by to bylo být nevidomý? Jak bychom zvládali každodenní život, aniž bychom si ublížili? Jak bychom získávali informace? A měli bychom vůbec nějaký kontakt s uměním? Jak si poslepu uvařit kávu a neopařit se, to jsem se během povídání s Pavlem a Gabrielou Musilovými nedozvěděla, zato mi ale prozradili, jak nevidomí čtou knihy. Ušima.
Možná uvažujete nad tím, proč vytvářet zvukové knihy speciálně pro nevidomé, když existuje mnoho společností, které audioknihy vydávají, a když internetových stránek, kde si namluvenou knížku může každý stáhnout, existuje ještě víc. Důvodů je hned několik, nejpodstatnější jsou však tyto dva: peníze a estetická hodnota. A navíc, ne každý umí (či může) pracovat s internetem.
Není žádným tajemstvím, že CD dnes vydávaná jsou drahá a že stahování zvukových souborů z internetu je mnohdy ilegální. Audioknihy vydané Mluvící knihou jsou však produktem ryze nekomerčním, což znamená například to, že jsou Knihovně K. E. Macana poskytovány bezplatně. Kartička do této knihovny však bude vystavena jen tomu, kdo se prokáže průkazem ZTP/P nebo potvrzením od očního lékaře, že je nevidomý či těžce zrakově postižený.
Tvorba zvukových knih pro nevidomé čtenáře sice může působit jako projekt finančně nenáročný, ve skutečnosti je to ale právě naopak. Knihy poskytované Macanově knihovně sice nepodléhají autorskému právu, musí však být dodrženo několik podmínek. Načtený text nesmí být krácený, nesmí být zdramatizovaný a jeho distribuce nesmí vykazovat žádný zisk. Oproti komerčně vydávaným audioknihám se tedy produkce takovýchto zvukových knih hradí ze státních grantů a dotací (např. od Ministerstva kultury nebo Magistrátu hlavního města Prahy) anebo z peněz sponzorů (kterých na našem trhu rozhodně není přehršel).
Vybrané knihy se v nezkrácené podobě nenačítají jen proto, aby se ušetřilo na autorských právech, ale především kvůli tomu, aby „čtenáři“ poskytly co možná nejautentičtější zážitek „z četby“. Autenticitě čtenářského zážitku napomáhá i to, že knihy načítají profesionálové mluveného slova, a to především herci (Taťjana Medvecká, Ladislav Mrkvička a mnozí další). Samotnému nahrávání knih je samozřejmě přítomen zvukař a také osoba obstarávající jazykový dohled; špatně přečtená cizí slova, intonačně nevhodně spojené slovní celky, to vše snižuje pocit autentičnosti/původnosti vjemů při „audiočtení“.
Výběr knih a jejich interpretů je v Mluvící knize úzce provázán. Je totiž nutné, aby se interpret s knihou ztotožnil, aby ho načítání bavilo. (Všichni to známe: když nás něco nebaví, nestojí výsledná práce za nic.) Existují v podstatě jen dvě cesty k vytvoření ideální dvojice interpret-kniha. Buď přijde sám vybraný interpret s nápadem na to, jakou knihu by si chtěl načíst, anebo knihu vyberou manželé Musilovi a hledají pro ni co možná nejvhodnější hlas.
Cílem KNT je „zpřístupňovat nevidomým a těžce zrakově postiženým občanům informace i umělecké hodnoty“. A právě proto se sdružení Mluvící kniha nezaměřuje na jeden konkrétní žánr, ale snaží se pokrýt všechna literární odvětví. Načítány jsou tedy jak knížky pro děti (Honzíkova cesta), tak knihy pro dospělé (tituly kanonické i současné). Jediné, co v jejich edičním plánu chybí, je poezie. Proč tomu tak je, to tuší asi každý, kdo se někdy pokoušel recitovat – najít cestu k básni a „ušít jí přednes na míru“, to je velmi složitý proces s nejistým koncem. Navíc je četba poezie záležitostí zoufale menšinovou a při skromném objemu finančních prostředků, které má nadace k dispozici, by to bylo přinejmenším bláznivé.
Ještě poznámka na závěr: Mluvící kniha je jedinou organizací v České republice, která se profesionálnímu načítání knih pro nevidomé věnuje!
Eva Marková
.
(18. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2691
Krátké a kratší
Když se vám prostě nechceEva Haderková a Markéta Böhmová
( marketa.bohmova)
Cest se nabízí hned několik. Můžete ze sebe třeba udělat anarchistu nebo génia a vším tímto „balastem“ viditelně opovrhovat. Nebo si můžete zřídit celoživotní předplatné do knihovny a Knižního klubu a poctivě studovat. Nebo se můžete pustit do zjednodušování.
Poslední varianta je v dnešní době pro spotřební čtenáře čím dál tím populárnější. Ale i pouhé zjednodušování se řídí nepsanými pravidly. Různé prostředky se používají s ohledem na cílové publikum a primární účel, který stojí u samého zrodu redukce. Stačí si vybrat podle svého gusta.
Zjednodušování jde ruku v ruce s oním fenoménem zvaným povinná četba. Přece kdo by četl ty stohy nezáživné „velké“ literatury, když se může věnovat něčemu mnohem užitečnějšímu, od čehož vás dělí jen stisknutí jedné klávesy? Zadáte-li do vyhledávače Google spojení „strakonický dudák obsah“, vyjede vám přes krásných 3000 odkazů, které obsahují opravdu všechno od dějové linie přes krátké charakteristiky postav až k vlastním názorům autorů. S poznatky takto získanými si většina vystačí celý život. Ale nekritizujme pouze nebohé studenty, svou vinu na tom určitě mají i pedagogové a jejich přístup. Neradi bychom jim křivdili, ale pouze málo z nich má knihy, o kterých přednáší, v živé paměti (pokud je tedy někdy vůbec patřičně vstřebali).
V posledních letech se stále více rozmáhají také komiksová zpracování „klasických“ děl. Nemusí se jednat pouze o zpracování pro děti, ale také o malá umělecká díla, která se mohou stát skvosty vaší komiksové sbírky. Za všechny jmenujme Kytici, na které se podílelo dokonce deset kreslířů, nebo Kafkův Proces z tužek a per francouzsko-anglického dua. U komiksů se jedná spíš o jiný přístup, o pokus transformace do jiné umělecké roviny než o přehnanou redukci. Je na autorově vůli, jaké motivy a pasáže z původní knihy vybere. Tvůrci tak na sebe berou velkou zodpovědnost za to, co nám předloží jako důležité pro pochopení díla. Klíčovým prvkem pro žánr komiksu jsou samozřejmě obrázky. V případě transformace literárního díla do obrázkové podoby se nejedná o redukci, ale spíš o nadstavbu. A tady přichází zodpovědnost možná ještě větší. I grafické zpracování se podílí na konečném vyznění celého díla.
Vstřícným krokem některých edic je snaha přiblížit složitější četbu mladším čtenářům. Jedná se o různá převyprávění, krácení či prozaizaci textů, což je spojeno s mnoha kompromisy, jak například přiznává sama autorka takového výboru Eleanor Farjeová v předmluvě Canterburských povídek (česky Albatros, 1985): „Měla jsem na vybranou, buď některé povídky obsahující příběhy pro mládež nevhodné nadobro vypustit, nebo v nich ony příběhy vynechat či pozměnit.“ A tak se rozhodla některé pasáže vynechat. Z dalších příkladů si určitě vzpomenete na Robinsona Crusoa v překladu J. Plevy či útlého Dona Quijota. Nicméně není trochu paradoxem zjednodušovat určitá díla čtenářské skupině, pro kterou původně vůbec nebyla určena?
Otázkou zůstává, zda je čtení takto „předžvýkaných“ obsahů autentické. A kde vůbec končí hranice únosnosti takového zjednodušování? Co můžeme označit jako ještě vhodné a co už musí z „light verze“ ven? Ideální alternativou by samozřejmě bylo díla přečíst v jejich původní verzi a verze zkrácené vnímat jako svébytné dílo „na motivy“. Ale nebudeme vám lhát – v zájmu zachování zdravého rozumu se občas také uchýlíme ke zdrojům značně zjednodušených informací.
Eva Haderková a Markéta Böhmová
(19. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2707
Drsný knihy
Číst se dá i ve tměKlára Zindulková
( klara.zindulkova)
Základním kódem pro jejich psaní je Braillovo písmo – systematická abeceda (včetně čísel a dalších znaků) založená na kombinaci šesti hmatem rozpoznatelných bodů. Tento způsob je nevidomým výraznou pomocí, ale nese s sebou také řadu úskalí. Prvním z nich je rozsah. Typická velikost znaku je cca 7,5×5 mm, na stránku se tak vejde pětkrát méně textu než při běžném tisku, papír je navíc silnější. Nevýhodou je i lineárnost písma - například při přepisování matematických textů je často nutno použít několik řádků pro jednoduchý vzorec. Knihy jsou pak mnohem objemnější, chcete-li si přečíst hmatové vydání Harryho Pottera, počítejte se sedmi svazky na každý díl.
S tím souvisí i cena. Hmatový tisk je finančně náročnější, a zvláště pro koupi školních učebnic je většinou třeba mít sponzora. Kvůli malému nákladu a individuálním potřebám bývá cena několik tisíc. Na dětské obrázkové knížky se často využívá kombinace různých materiálů – textilie, přírodniny, papír, písek aj., aby byl zážitek co nejautentičtější. Takové knížky se ale často vyrábějí ručně, a proto jich mnoho nevzniká. Každoročně u nás probíhá akce Tactus (vřele doporučuji!) – výstava soutěžních, ručně vyráběných, hmatových knih. Vítězné knihy se většinou dočkají sériového vydání.
Ještě však musím zmínit jednu nevýhodu hmatových knih – krátká trvanlivost. Zvláště dětem někdy po dvou přečteních zbyde z bodového tisku téměř plochý papír. Tento problém se stále častěji řeší tiskem do umělé hmoty, která je odolnější.
V Praze se na potřeby nevidomých a slabozrakých specializuje Knihovna a tiskárna pro nevidomé K.E. Macana v ulici Ve Smečkách, poskytující zvukové i hmatové tituly. Městská knihovna v Praze zase nabízí kamerovou lupu nebo program ZoomText pro zvětšení na monitoru.
Klára Zindulková
www.tactus.wz.cz
www.ktn.cz
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(19. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2701
Haló, tady kniha
Mluvené slovo v produkci SupraphonuHana Bednářová
( hana.bednarova)
Ve středu 17. března proběhl slavnostní křest dvou nejmladších přírůstků v této skupině. August Dupin předvádí své analytické schopnosti, svědkové se nemohou shodnout na národnosti produktora zvláštního hlasového projevu, vypravěč se diví – Poeův zakladatelský kámen detektivní literatury, Vraždy v ulici Morgue, namluvil Jiří Langmajer. Tato slavná povídka se dočkala již mnoha podob zpracování, v případě mluveného slova však nejde ani tak o to CO, neboť záměr zvukově ztvárnit literární dílo předpokládá jeho kvalitu implicitně, ale JAK.
Přes řetězec jmen se dostaneme k Bolku Polívkovi, který příhodně čte Pohádky z Valašského království: moravské lidové pohádky písemně zaznamenal v druhé polovině 19. století Beneš Metod Kulda; v polovině 80. let 20. století je převyprávěl Jan Skácel, vyšly však pod jiným („pokrývačským“) jménem; v roce 2006 tyto pohádky v nakladatelství Paseka adjustoval Pavel Šrut – z výsledné knihy je pak načetl pan Bolek, jak herce během křtu roztomile oslovovala producentka nahrávek Naďa Dvorská. Daniel Fikejz, autor hudby k oběma novým nahrávkám, budiž posledním jménem, které v souvislosti se zmíněnými tituly uvádím. I když ředitelka Supraphonu Iva Milerová tam jako kmotra křestu byla také...
Tolik k čerstvé produkci Supraphonu. Jaké jiné, uleželé tituly může vydavatelství našim uším nabídnout? Zdá se, že s nimi lze strávit poetické dětství, dobrodružné dospívání a rozmarný zbytek života. Samo vydavatelství na svých internetových stránkách www.supraphon.cz sice tituly nepodrobuje jemnějšímu dělení, shledávám však v jejich produkci tyto možné (vzájemně propustné) kategorie:
Pohádky a pověsti: Výběr umělců, kteří svůj hlas konkrétním dílům propůjčili, pozvedá úroveň primárních textů ještě o stupeň výš. Kolikrát se nad těmi skvosty dojmu i dnes. Většina děl pochází z naší provenience a provázání umu spisovatelského s umem hlasovým pak podává svědectví o českých autorských kvalitách. Spokojí se člověk, který si v mládí oblíbil vyprávění Vlastimila Brodského nebo Karla Högera, v pozdějším životě s nějakým huhňou?
Dobrodružná literatura: Zde přicházejí ke slovu foglarovky (prozatím jen Stínadelská trilogie, ač další Foglarovy knihy se dočkaly zdařilého zpracování v podobě rozhlasových her), verneovky, dílo Dumasovo či Twainovo, audiozpracování se dočkal i Vinnetou.
Beletrie: K pletení a poslechu hraje např. Švejk nebo Pán Prstenů.
Divadlo a humor: Osvobozené divadlo. Semafor. Divadlo J. Cimrmana. Šimek a Grossmann.
Zejména poslední z nastíněných kategorií často citátově vstupuje do běžné komunikace a předpokládá u komunikačního partnera příslušnou kulturní znalost. Už fakt, že jsme ochotni přijmout některá úsloví za vlastní, svědčí o jejich životnosti a kvalitě. Skvosty národní slovesné tvorby příznačně vycházejí v historicky nejvýznamnější české gramofonové firmě – a jen víc toho patosu, vždyť je to nádhera.
Ve vaší rodině určitě někdo nějaké to supraphoňácké mluvené slovo vlastní. A pokud ne to mluvené, Karel Gott, který zde vydal nejvíce svých nahrávek, to jistí zpěvem.
Supraphon na internetu: http://www.supraphon.cz
Hana Bednářová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(19. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2708
Pojďte, pane, budeme si číst
Čtení nejen pro děti, nejen v knihovněEva Haderková
( eva.haderkova)
Bude se číst pro děti i pro seniory, v Praze, stejně jako v Olomouci nebo Příbrami, budou se číst pohádky i detektivky. Tato akce se letos koná už třetím rokem a nutno říct, že stále získává na popularitě. Důkazem budiž to, že se mnohdy tento týden rozšiřuje na aktivity celoroční – za všechny jmenujme pražskou městskou knihovnu, v jejíž pobočce na Letné probíhá každou první středu v měsíci předčítání pohádek spojené s výtvarnou dílnou.
Pozornost si jistě zaslouží i projekt Celé Česko čte dětem, který funguje už od roku 2006 pod záštitou Ministerstva kultury ČR. Podle autorů projektu se z dětí, kterým rodiče aspoň dvacet minut denně předčítají, stanou lidé, kteří si budou schopni sami nacházet informace a spojovat je do kontextu. Už malé děti je třeba vést ke knihám, aby z nich vyrostly osobnosti vzdělané, schopné pěstovat demokracii a aby v naší zemi nebyla většina obyvatel neschopných vytvořit si vlastní názor.
Ať už si o tomto téměř politickém názoru myslíme cokoliv, je pravda, že dětem předčítání rozhodně neškodí. Tento „čtecí projekt“ pořádá také různá sezení, na kterých své oblíbené knihy předčítají známé osobnosti – např. Jan Svěrák nebo Aneta Langerová. Snaží se také zpřístupnit psané slovo i dětem ve školách a školkách nebo v nemocnicích.
Nicméně různé aktivity spojené s předčítáním se nezaměřují pouze na děti, ale také na seniory. I pro ně jsou v mnoha knihovnách nebo seniorských domovech připraveny akce na míru.
Společné čtení je jistě zajímavý fenomén. Mé nejpříjemnější vzpomínky vztahující se k dětství jsou jistě ty, když mi babička už po několikáté předčítala oblíbenou knihu. A pokud zvolíte dobrý titul, může se z takového čtení stát docela příjemná společenská zábava i v pokročilejším věku.
Eva Haderková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(21. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2711
Dobrá rada nad zlato
Profesionální kritika proti čtenářskému názoruOlga Pavlova
( olga.pavlova)
Popularizace médií ještě na přelomu devatnáctého a dvacátého století pokládala otázku, jestli se nesetře hranice mezi čtenářem a autorem. Vznik velkého počtu časopisů dovolil téměř každému být autorem jakéhokoli psaného útvaru.
Dnes v době rozšíření internetu tento problém nezní tolik aktuálně, každý na svém blogu nebo fóru může být autorem čehokoli. Zároveň nepřestala vycházet krásná literatura v knižní podobě, psaná „vyvolenou“ skupinou autorů, na jejichž díla je i dnes potřeba psát recenze, tj. očekávané hodnocení. Do konce osmdesátých let minulého století tuto činnost plnila určitá „kasta“ literárních kritiků a jiných osob spojených s literaturou.
Dnes, zejména na webových stránkách, knihkupectví přímo žádají své zákazníky o napsaní vlastního názoru. V českém prostředí jsou to především internetový obchod Kosmas nebo stránka www.knihovnice.cz. Ve světovém měřítku je hlavním doupětem čtenářských hodnocení server www.amazon.com, který za napsaní recenzí dokonce nabízí slevy.
Kvalita čtenářských názorů na Kosmasu více připomíná přátelské rady typu: „výborné, přečtěte si to“ nebo naopak „tahle kniha mě opravdu nenadchla, radši si ji nekupujte“. Není v nich ani náznak analýzy syžetu, hodnocení stylu a jiných postupů, které se používají v odborných literárních recenzích.
Jiné povahy jsou recenze v Knihovnici. Svým obsahem a používanými postupy se málo liší od profesionálních prací, najdeme zde i podrobný rozbor autorského stylu, způsobu vyprávění, příběhu, což je většinou hlavním důvodem pro závěrečné hodnocení knihy.
Dnes se velký počet čtenářských recenzí blíží kvalitě těch profesionálních, proto je načase položit otázku, zda práce literárních kritiků je ještě potřebná. Moje odpověď zní: určitě! Čtenářské názory, i když často velmi kvalitní, zůstanou jen přátelskou radou, doporučením, se kterým se seznámí mnohem větší množství lidi. Ne každý chce přelouskávat odborné výrazy pánů literátů. Profesionální kritika navždy zůstane etalonem, který bude rozhodovat o budoucnosti knih.
Olga Pavlova
(21. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2712
Bobři a Marťani
Internetová expanze do jiných světůEva Haderková
( eva.haderkova)
Výsledkem je knížka plná vulgarismů s názvem Expanze na Mars. Když se ale nenecháte odradit drsnějším slovníkem (možná není tak drsný, jako spíš překvapivý), čekají vás vtipné historky a několik vět o beruškách (které jsou často zmatené, jako kdyby ztratily tečky), jež vejdou do historie. Autorkám také nelze upřít osobitý styl, jako je například Alexina manýra dávat slovesa zásadně na konec věty.
Kniha a internetový blog jsou dvě odlišná média. Zatímco obsah blogu je prakticky neregulovatelný, o jeho propagaci a fungování se staráte sami a jste také pod palbou okamžitých komentářů nadšených fanoušků nebo odpůrců, knihu si před vydáním někdo musí přečíst a ještě může vaše tvůrčí nadšení regulovat. Můžeme říct, že knize chybí jakási bezprostřednost kontaktu autora se čtenářem. Nicméně převod tohoto internetového deníčku do papírové podoby je vydařený. Blogové výkřiky získaly pevnou strukturu jakéhosi zvrhlého bildungsrománu, který popisuje cestu od prvních kontaktů s opačným pohlavím až k nalezení monogamie s „tím pravým“.
Samy autorky se nechaly objevit kontroverzním novinářem Reflexu J. X. Doležalem. Ten ovlivněn společným setkáním napsal článek o konci mužů – taková hezká, inteligentní děvčata (obě studují psychologii) nemohou najít „pravého“ muže. Článek a potažmo i internetový blog vyvolal řadu bouřlivých reakcí.
Nebudu se tajit, že mě slečny nadchly. Nebylo to ani tak obsahem jako tím, jak půvabně k sobě skládaly slova, která zdánlivě nejdou dohromady. Vznikla kniha, kterou je třeba brát s nadhledem, potom se pobavíte. A čtenářům pohoršeným nad množstvím souloží bych ráda vzkázala, že dohromady se v knize mluví asi o patnácti mužích, což je takový „lepší průměr“.
Eva Haderková
Alexandra Hrouzková, Eva Krátká: Expanze na Mars. XYZ, Praha 2009. 180 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(30. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2726
Konec knihám z papíru?
Co nového nabízí městská knihovna?Hana Hudečková
( hana.hudeckova)
Přestože na pozvánce bylo napsáno, že Den elektronických knih se bude konat v tamější klubovně, konal se nakonec v oddělení naučné literatury pro dospělé v přízemí. Tam byl pro návštěvníky připraven počítač s naskenovanými knihami, které má městská knihovna k dispozici. Největší zájem jevili návštěvníci o elektronické čtečky, které byly pro většinu lidí naprostou neznámou.
Na místě přivítali návštěvníky dva sympatičtí zaměstnanci, mladý muž a mladá žena, kteří se věnovali každému individuálně. Mezi lidmi, kteří se přišli podívat, nebyli jen zvídaví čtenáři, ale také dorazili i zaměstnanci jiných menších knihoven, kteří o elektronických čtečkách uvažují. Městská knihovna nakoupila v loňském roce několik těchto čteček a rozhodla se je v nejbližší době otestovat. Pro začátek je má v úmyslu půjčovat pouze prezenčně, do budoucna uvažuje o půjčovaní domů na kauci.
Pracovník knihovny zabývající se digitalizací textů nechával návštěvníky e-čtečky si vyzkoušet. Jejich nespornou výhodou je počet textů, který do nich lze uložit. Pohybuje se okolo pěti set textů na jednu čtečku. Samozřejmě se u nich dá zvětšit písmo, dá se do textu nakreslit obrázek (lze ho následně vymazat) a můžete v si nich podtrhávat důležité informace. Stejně jako jsou rozdílné mobily, jsou rozdílné i čtečky. Každá podporuje různé formáty, některé až sedm. Ty se dají snadno stáhnout z vlastního počítače. Neexistuje ovšem univerzální návod, jak si text do čtečky stáhnout, jiný výrobce, jiný postup. Baterie tohoto přístroje vydrží zhruba pět dní, pak je třeba ji dobít.
Budou mít příští generace v domácí knihovně místo knih vyskládané elektronické čtečky a cédéčka s nahranými texty? Nebo zůstane tištěná kniha nesmrtelná?
Hana Hudečková
(Praha, 2. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2727
Jak si ceníme internetových blogů
Nová média nás nepřestávají překvapovat, mají totiž stále co nabídnoutRadka Mačugová
( radka.macugova)
Za rok 2008 byli v americkém státě Texas vyhlášeni vítězové ve 48 kategoriích, které spadají pod 4 hlavní celky. V kategorii obecné se setkáme např. s cenou za konzervativní či humorný blog. Další je kategorie oborová - zde by bylo jednodušší vyjmenovat odvětví, za která se ceny neudílí, protože je zde skutečně téměř vše od ceny za nejlepší lékařský blog až po cenu za blog technický. V umělecké kategorii se pak hodnotí blogy z hlediska designu, hudby a spadá sem také cena za nejlepší literární blog.
Mezi poslední a speciální skupinu patří kategorie mezinárodní, ve které se vedle ocenění za nejlepší asijský či kanadský blog můžeme dočkat ceny i my. Právě v této kategorii v roce 2008 zvítězil se svým blogem „o všem“ fyzik Luboš Motl z Plzně.
Celou soutěž má pod palcem několikačlenný tým, ten se na internetu prezentuje pouze svými křestními jmény, což je minimálně podivné. Jediný, kdo je zde zmíněn celým jménem, je Kevin Aylward, jenž vystupuje v roli webmastra.
„Cena za nejlepší literární blog“, která by nás mohla zajímat, se předává od roku 2007 a jak v tomto roce, tak i v tom následujícím ji získal blog anglického spisovatele a scénáristy Neila Gaimana. Ten je známý především jako autor sci-fi a fantasy románů, v posledních letech se stal i jedním z nejprodávanějších autorů komiksů.
Šanci zvítězit má téměř kdokoliv. Nominace určují samotní fanoušci, kteří navrhnou adresu svého oblíbeného blogu.
Můžeme si sice myslet, že udílení „The Weblog Awards“ je jen další z bezvýznamných ocenění, ale pokud se nechceme nechat zahanbit konkurenčním světem a chceme mít v nominaci některý z českých blogů, nezbývá nám než hlasovat.
.
Radka Mačugová
Zdroj: http://weblogawards.org/
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(3. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2730
Ze šuplíku na síť
Dnes může být každý spisovatelemDominik Melichar
( dominik.melichar)
Stránky, na kterých můžete svá dílka předvést, jsou většinou zařízeny tak, že se zdarma zalogujete a pak už můžete vesele vkládat, co se vám zlíbí. Prostor se dává poetům, prozaikům i publicistům. Na novém literárním serveru Bohemúza (spuštěn loni v květnu) můžete dokonce publikovat i drama. Většina portálů připravuje pro své virtuální autory i soutěže typu Literární talent roku (Pište-Povídky.cz), Mistrovství ČR v amatérském tvůrčím psaní (SASPI) nebo Povídka roku (Písmák).
Při pročítání amatérských dílek jsem se leckdy bavil, leckdy jsem otráveně přešel na jinou stránku. Nevýhodou zkrátka je, že tu vedle skutečných talentů hnízdí stovky grafomanů a není žádná možnost, jak je selektovat. Zbývá tak spolehnout se na komentáře a hodnocení, která mohou uživatelé udělovat ke každému počinu.
Kromě výše zmíněných existují i místa, kde funguje jistá míra redakce a kde záleží na konkrétních lidech, jestli „vás“ vyvěsí, nebo ne. Asi nejznámějšími jsou A tempo revue, věnující se zejména současné hudbě (můžeme tu tak číst recenze, reportáže nebo kritiky koncertů vážné hudby a všeho, co s tím souvisí) a současné poezii nebo Psí víno, zaměřené hlavně na aktuální dění v poezii, které dokonce vychází i v tištěné verzi.
Současná doba je zkrátka více nakloněná těm, kdož touží vyniknout ve slovesném umění, než jak tomu bylo kdykoli předtím. A množství lidí, které tak činí, jen potvrzuje, že šuplíky už dávno nejsou v módě. Stále však zůstává pravidlem, že ta nejlepší díla objeví až čtenáři.
Dominik Melichar
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(3. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2732
Inter a Hyper
O nových médiích, internetu a literatuřeEva Marková
( eva.markova)
V poslední čtvrtině 20. století se vytváří zvláštní nefyzikální prostor, v němž se mohou realizovat všelijaké formy komunikace. William Gibson ho roku 1984 označil jako kyberprostor (cyberspace), tedy jakési neskutečné, myšlené místo; v něm se pak velmi rychle začínají rozvíjet tzv. nová média.
Dát odpověď na to, co jsou to nová média, není jednoduché, zajedno totiž nejsou ani odborníci na slovo vzatí. Vlastně se shodují pouze na tomto (velmi vágním) označení: nová média jsou rozmanité komunikační aktivity, a to jak interpersonální (e-mail), skupinové (chaty, sociální sítě), tak i skutečně veřejné komunikace (i-deníky, i-rozhlas, www stránky).
Co je to tedy internet?
Internet není médium (jako třeba noviny), ale prostředí, v němž se mohou takřka monumentálně rozvíjet rozmanité formy komunikace, které se postupně a přirozeně vyvíjely v podstatě od počátku lidstva. Ukázkovým spojením tradice a modernity jsou tzv. e-ziny: magazíny, jež sice existují pouze na internetu, ale jinak fungují stejně jako tištěné časopisy. Vydávají články, mají své redakce apod.
Oblíbenost a specifičnost internetu spočívá v jeho interaktivnosti - vysilatel i recipient mají daleko větší možnost zapojit do vzájemné komunikace zpětnou vazbu. (Je přeci daleko snazší napsat příspěvek do internetové diskuse než psát dopis redaktorovi deníku a vysvětlovat, co se nám v jeho článku nelíbilo.)
Nová média a literatura
Nová média jsou vlastně komunikační a informační technologie, které umožňují vytvoření specifického sociálního kontextu. Oproti „klasickým“ médiím vytvářejí určitou hyperrealitu, nacházejí se v jakémsi neprostoru. Jejich uživatelé spolu mohou komunikovat a přitom zůstat v anonymitě. Těmto vlastnostem se postupně přizpůsobují i formáty, které se na internetu objevují, a mnohdy uživatele dokonce povzbuzují k tomu, aby je sám utvářel a podílel se tak na jejich výsledné podobě. Sestupme však z výšin teorie a podívejme se (alespoň ve zkratce) na to, jaké formáty vzniklé v rámci kyberprostoru si literatura oblíbila, resp. jaké formáty si tam vytvořila.
Blogoromány a grafomani
Chcete pravidelně vyjadřovat svůj názor na to, co se děje kolem vás, ale ani regionální noviny nechtějí vaše sloupky otiskovat? No, co se dá dělat. Před 20 lety byste bojovali s pocitem profesní zneuznalosti, dnes si založíte blog a jste takzvaně „v pohodě“. Podobně je na tom i romanopisec, s nímž už vyrazil dveře nejeden nakladatel. Nevadí, román si buď vydá jenom na internetu anebo si vygoogluje některou ze stránek, které mu nabízejí vydání knížky vlastním nákladem. Samozřejmě, internet se tak stává „meeting-pointem“ pro grafomany všeho druhu, ale dají se tu najít i nesporné talenty.
Specifickým formátem jsou tzv. blogoromány, romány na pokračování. Na jejich tvorbě se většinou podílí několik autorů: každý z nich zpravidla napíše jednu kapitolu a ze vzniklých verzí se pak za pomoci různých mechanismů vybírá, které kapitoly se do výsledného textu zařadí. To s sebou přináší mnoho kladů (vysoká koncentrace nápadů, aktualizace textu, globální dostupnost), ale i negativ (nevyrovnaná úroveň, nemožnost uřídit takový projekt).
Ať už tedy čtete LitENky tištěné, v trávě a s naprosto reálnou sennou rýmou, anebo na internetu, vzdáleni všem časoprostorovým pylům a slzící pouze kvůli záři monitoru, užijte si je!
Eva Marková
Použitá literatura:
Jirák, Jan – Köpplová, Barbora: Média a společnost. Praha: Portál, 2003.
The Handbook of New Media. (ed.: Lievrouw, L. A.; Livingstone, S.) SAGE Publications, 2002
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(7. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2736
Slováci položili ruky na klávesnicu
Unikátne spoločné dielo s nepredvídateľným koncomEva Marková
( eva.markova)
Mladí manželé, Eva a Igor Tarasovičovi. Ona pracuje jako průvodkyně ve Skotsku, on jako recepční v jednom malém penzionu na Slovensku. Dřív se živil jako plastický chirurg. Pak ale způsobil nehodu, při níž zabil svou milenku a těžce zranil nějakého Evě neznámého muže. Anebo bylo všechno jinak?
Nitky detektivně-mafiánské zápletky románu se postupně zamotávají, šmodrchají a uzlují, aby se nakonec rozpletly v nahořklém happy endu. To vše je okořeněno vulgarismy i zdravou dávkou humoru a erotiky.
První kapitola románu, kterou napsala editorka Evita Urbaníková, byla zveřejněna 28. května 2009, poslední kapitolu dopsala ta samá žena na konci září 2009. Zbylých 18 kapitol, které byly vybrány ze 450 možných pokračování od více jak 300 různých autorů, pocházelo z pera (klávesnice?) 11 tvůrců. Za jejich konečný výběr není odpovědná jen editorka, ale především čtenáři, kteří o jednotlivých kapitolách (a jejich variantách) diskutovali a následně hlasovali. Na internetu se rozhodovalo i o názvu a obálce knihy.
Minulosť ťa dostane, to je bravurní detektivka, která se neodehrává jen v čistě lineární časové rovině – klobouk dolů před autory, v knize na pokračování muselo být velmi těžké tohoto dosáhnout. Stejně jako silného příběhu zaplněného množstvím postav. S přibývajícími stránkami byl román navíc čím dál tím koherentnější, sbližovala se i poetika jednotlivých autorů.
Pokud by tato kniha byla dílem jen jednoho člověka, asi by ve mně tolik nadšení nevzbudila, ale jako kolektivní dílo je to výtvor obdivuhodný. Dokonce jsem jejím tvůrcům odpustila i některé neobratné či kýčovité scény a popisy, které by jim asi neprošly ani v kurzu tvůrčího psaní.
Eva Marková
Minulosť ťa dostane. (ed.: E. Urbaníková) Martinus.sk, 2009. 246 stran.
Slováci položili ruky na klávesnicu
Minulosť ťa dostane.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(8. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2746
Pod Vieweghovým vedením
Deset, vlastně jedenáct kapitolJan Dušek
( jan.dusek)
Na svých stránkách Blogový román hlásá, že je netradiční literární soutěží. Délka příspěvků v ní měla být 5 až 10 normostran. Vybraný přispěvatel měl získat odměnu 10 000 korun. Viewegh pro ně také vytvořil kuchařku, tedy „jak napsat román“, nebo chcete-li desatero, které vyhlíží trochu kýčovitě. Citujme: čtěte, kupte si třeba nějakou příručku o psaní; kupte si nějaký současný román a přečtěte ho. A já dodávám, nebuďte originální, zkuste napodobit autorův styl, vždyť dílo musí být jednotné, což je zde jinými slovy též řečeno, a pak budete mít větší šanci na úspěch.
Úvodní kapitolu napsal spisovatel a v dalších deseti již na něj navazovali obyčejní lidé, kteří si psali doma do šuplíku nebo měli vztah k literatuře. Vieweghova úvodní část vyšla 3. 8. 2009, poslední 10. kapitola, jejímž autorem byl čtenář, 21. 12. 2009.
Už charakteristika samotných hlavních postav je definována panem spisovatelem, který si také vyhrazuje právo k případným finálním zásahům v textu. Hlavním hrdinou a vypravěčem je Katka, svobodná bezdětná třiatřicetiletá kuřačka z maloměsta, která je dle autora inteligentní, sexy a prodává kuchyně v obchodě s názvem Srdce domova, což zní trochu ironicky, neboť se jí nedaří najít pravou lásku. S nadhledem seznamuje čtenáře se svým životním příběhem, dokonce jej i oslovuje a nechce mu být lhostejná.
Mohl bych říci, že jednotlivé kapitoly jsou rozděleny pomocí „střihů“ do dalších úseků, a tak se příběh posunuje dál. V úvodní kapitole nalezneme i výčty, které vyprávění zhustí, oproti tomu popis toho, co hrdinka vidí, působí retardačně. V díle jsou častá jmenná spojení nebo krátké věty, což přidává na údernosti a důrazu. Občas se sváří normální jazyk s touhou po archaických prvcích.
Kdo se do tvůrčího procesu nezapojil, může alespoň hodnotit výsledky jiných a říkat si, že kdyby přečetl nějaký současný román, určitě by taky nezapadl.
Jan Dušek
Viewegh, Michal: Blogový román, http://blogovyroman.idnes.cz/
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(9. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2753
Jak „pajtaš z černe ďury“ ke slávě přišel
Příběh anonymního bloggeraHana Vildová
( hana.vildova)
Po tomto neuvěřitelném úspěchu se mu hrnuly nabídky z nakladatelství, aby své „dřisty“ publikoval také knižně. Dodnes jsme se tak dočkali šesti dílů Deniku Ostravaka, které se ihned po vydání staly bestsellery, a zařadili se tak na přední příčky nejprodávanějších knih v ČR. Po dvou letech tvůrčího psaní se Ostravak, opět na svých stránkách, se svými čtenáři rozloučil a rozhodl se dále v psaní nepokračovat.
Čtenáři oceňovali především autorův humorný styl psaný ostravským dialektem, kterým zcela nezaměnitelným způsobem glosoval kulturní a společenské dění vůbec. Respekt si však získal také u kritiků, kteří Deniku přiznali literární kvality.
Zájem o jeho osobu vzrostl bezesporu díky Ostravakově urputné snaze o utajení své pravé identity. Rázem se vyrojil bezpočet fanoušků, kteří se svými špionážními schopnostmi snažili objasnit toto tajemství. A tak byl jednou za Ostravaka ostravskeho prohlášen Jaromír Nohavica, či zpívající Ruda z Ostravy. Tyto spekulace však Ostravak na svém blogu důrazně vyvracel, a dodnes tak jeho totožnost zůstává zahalena tajemstvím. V Ostravě však jeho tvář začíná nabývat stále zřetelnějších obrysů, Litenkám se tedy podařilo přijít na pravou stopu, která by mohla k odhalení jeho pravé identity přispět. Z pozice seriózního časopisu se však rozhodly tyto informace nezveřejňovat.
Kdo by měl chuť na trochu toho odlehčeného čtení, případně si rozšířit slovní zásobu o několik ostravských výrazů, nechť se podívá na stránky www.ostravak.bloguje.cz, kde jsou k přečtení všechny jeho příběhy.
Pro zájemce malá ukázka:
„Tuž zdar z Ostravy. Dostal sem taki fajny napad psat se jakisyk denik. Po novu se temu pry pravi weblog či jak, tuž to musym zkusyť, bo mi to něda a aji ja chcu byť moderni a isť s dobu. Aji v Ostravě žiju moderni ludě jako přyklad ja. Tuž dufam, že budě furt o čim psať a že se tu něbudětě nudiť.“
Hana Vildová
http://ostravak.bloguje.cz/
(9. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2750
Kdesi ve vesmíru internetu
Patrik Zandl a jeho internetové počínáníBarbora Ševčíková
( barbora.sevcikova)
Celý děj se odehrává v daleké budoucnosti, kdy se odkudsi vyloupnou mimozemšťané a letí zničit Zemi. Střet je nevyhnutelný. Poslední válku se lidstvu podařilo vyhrát díky technologické převaze, ale teď to vypadá, že už mají lidští tvorové namále.
Do úzkých jsem se želbohu dostala i já – měla jsem velké problémy skousnout všech 180 stránek vyplněných víceméně nezáživným a nekonečným textem. Proto bych od přiblížení bitvy s mimozemšťany raději přešla k osobnosti samotného autora, která je překvapivě mnohem zajímavější než vděčné téma mimozemské války.
Patrik Zandl se seznámil jako jeden z prvních s technologiemi nastupujícími v devadesátých letech (nechci se pouštět do bližší specifikace oněch technologií, jelikož by byl čtenáři můj vztah k IT ihned jasný). Založil zpravodajský server Mobil.cz a mimo jiné stál u zrodu protestní akce Internet proti monopolu, který se zasazoval o zlevnění připojení k internetu na konci devadesátých let. Možnosti sítě rozšířil založením online půjčovny dvd a všem „připojeným“ usnadnil rozesílání sms do všech sítí mobilních telefonů. V současnosti vedle vymýšlení „zlepšováků“, které internet dovoluje, vede časopis Lupa.cz a spravuje blog Marigold. K jeho čtení jsem se po zkušenosti s Flotilou Země velmi dlouho odhodlávala, ale překvapil mě svou vtipností a trefností. Za osm let usilovného přispívání stihl zabrousit do spousty témat – přes zmíněnou sci-fi povídku, nákupy v IKEI až k jakýmsi učebnicím a tutoriálům o WiFi sítích, kterým se i mně (technicky málo poznamenané osobě) podařilo vysvětlit „Jak přizpůsobit WiFi router svým potřebám“. Patriku Zandlovi je zkrátka blogování a prostor internetu jako šitý na míru, pevná vazba a listy papíru už méně.
Barbora Ševčíková
Zandl, Patrik: Flotila Země. Wolf Publishing, Praha 2006. 180 stran.
,
(9. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2759
Všechny cesty vedou na internet
Chcete si otevřít český literární časopis na svém monitoru? Máte z čeho vybírat..Petr Nagy
( petr.nagy)
Předně je nutno vůbec definovat pojem „literární časopis“ – zatímco v oblasti tištěných periodik je takový úkol poměrně snadný, v oblasti elektronických médií se situace komplikuje. Internetové stránky typu iLiteratury (www.iliteratura.cz) totiž sice nabízejí texty z oblasti literární publicistiky, ale z hlediska formy (způsobu fungování) rozhodně nepatří mezi periodická média. Jaké druhy českých literárních magazínů tedy najdeme na internetu?
Jednu skupinu představují případy, kdy literární časopis existuje současně v tištěné podobě i na webové síti. Sem můžeme zařadit naprostou většinu periodik, jimž ekonomické a technické podmínky dovolují vycházet v papírové verzi – za všechny jmenujme alespoň časopisy Host (www.casopis.hostbrno.cz), Tvar (www.itvar.cz), Literární noviny (www.literarninoviny.cz) nebo koneckonců i naše LitENky (www.litenky.cz).
Další oblast tvoří časopisy, které mají pouze elektronickou podobu – a byly jako takové přivedeny na svět. Periodik tohoto charakteru je na internetu nemálo, ovšem mnohá z nich jen těžce hledají cestu k širšímu okruhu čtenářů – z toho důvodu také obvykle nezůstávají tematicky úzce vyhraněnými a svým obsahem překračují hranice „literárních časopisů“. Známějším příkladem takového periodika je třeba „kulturně společenský časopis na internetu“ Dobrá adresa (www.dobraadresa.cz).
Poslední nepočetná skupina obsahuje nezáviděníhodné případy, kdy literárnímu časopisu, vycházejícímu původně i v tištěné podobě, nezbývá z určitých (nejčastěji finačních) příčin jiná možnost než se stáhnout pouze na internet. Takový nešťastný osud potkal například časopis Aluze (www.aluze.cz), ale i známější periodika typu filmového magazínu Premiere.
Petr Nagy
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(11. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2763
Papír je mrtev, ať žije papír!
Svazování literárních blogů do knižních vazebKarolína Demelová
( karolina.demelova)
Necháme teď stranou gigabajty růžových blogísků i seriózní a odborné blogy a klikneme na ty, které by se daly označit jako literární. V poslední době se totiž začalo objevovat čím dál více knih, jejichž rodištěm je právě virtuální prostor.
Klasický scénář: píšete si už delší dobu blog a v komentářích pod příspěvky vám pravidelně tleskají smajlíci vašich přátel. Ti pošlou link na váš blog svým přátelům… A najednou se stanete výsledkem magické rovnice „znají mě lidé, které neznám“ – jste známý, což je už jen krůček a půl od slávy! Tím podstatným krokem je objevení vašeho blogu nakladatelstvím, které se rozhodne vydat ho v knižní podobě. Díky takovému blogu ze sebe můžete udělat tajemnou legendu (Ostravak Ostravski), vdát se (Expanze na Mars) nebo se prostě stát „opravdovým“ spisovatelem.
Otázkou nejprovokativnější zůstává, nakolik můžou fungovat texty psané primárně na blog v papírové podobě. Text na internetu se musí klikajícímu čtenáři zakousnout do krku, aby byl ochoten dočíst ho až do konce a nepohřbil váš blog červeným křížkem v pravém rohu. Musí ho donutit kontrolovat vaši stránku nejlépe každý den s napětím, jak to nakonec dopadne s tou holkou, kterou už měsíce balíte, a jak s těmi, které cestou za Vysněnou potkáváte. Podstatnou část kouzla blogu možná knižní vazba zadusí a tiskařská čerň odhalí spoustu chyb, kterých si mezi kontrolou mailu a psaním vtipného statusu na Facebooku nikdo nevšimne.
Tato otázka se dá samozřejmě položit i obráceně: bude někdo číst „papírové“ texty na internetu? Nobelovou cenou ověnčená spisovatelka Elfride Jelineková se rozhodla publikovat svůj poslední román Zášť pouze na svých webových stránkách. Jste ochotni sednout si s kávou k počítači a několik hodin „listovat“ myší?
A poslední otazník závěrem: měli bychom vůbec míchat papír a internet dohromady? Nejsou to náhodou dva svébytné světy se zcela odlišnými pravidly?
Karolína Demelová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(11. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2765
Sonda do naší společnosti naším jazykem
„Hrozně bych chtěl vědět, jestli to je realita, či fikce...“Markéta Jakešová
( marketa.jakesova)
Existuje spousta lidí, kteří píšou blog na pokračování. A také existovalo (a existuje) mnoho spisovatelů, kteří psali román po částech – například do novin. Zde se tyto dva jevy spojily a zajímavé je navíc to, že vzniklý útvar dostal od svého tvůrce vlastní název: blogoromán.
Do příběhu nás uvádí kátké líčení epizody s nalezením cizího mobilu, který se ukáže být dokladem něvery svého majitele. V pokračováních se seznamujeme s dalšími osudy nálezců a s jejich a autorovým pohledem na některé otázky související se vztahy a problémy dnešní doby, jako je například již zmíněná nevěra, přátelství, stárnutí a samota, ale třeba i interrupce, s níž se nemůže vyrovnat hlavní hrdinka, jinak vysoce emancipovaná žena.
Román Slib, že mě zabiješ ve své současné knižní podobě patří do oddechové literatury, a ačkoli se vyznačuje na svůj žánr nezvykle vysokou kvalitou, nehodnotila bych ho jako nijak převratný. Avšak Martinu Fendrychovi se na blogu podařilo vytvořit dokonalou iluzi právě probíhajícího děje. Čtenář, který se každý týden dostává k jedné části příběhu a věří tomu, že pokračování ještě není vytvořené (a nejedná se pouze o rozstříhaný román), je zvědavý dvakrát: Jednak jako při čtení napínavé knihy (a napětí se jí nedá upřít) a jednak jako při sledování reality show. Zdání autenticity ještě podporuje jednoduchý, ale účinný trik: nespisovná čeština.
Nemusíme pátrat po tom, zda si autor celý příběh o vědkyni Věře a jejích milencích vymyslel, nebo se skutečně stal, ale může nás zajímat to, že pro většinu čtenářů byl toto nejpalčivější problém. Copak na tom záleží?
Markéta Jakešová
Fendrych, Martin: Slib, že mě zabiješ. Blogoromán. Argo, Praha 2009. 289 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(12. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2766
Od hliněných tabulek k eReaderům
Článek o tom, z čeho se dnes čteBarbora Biňovcová
( barbora.binovcova)
V rámci akce Národní technické knihovny Březen – měsíc čtenářů se konala přednáška s názvem Novinky v oblasti digitalizace a elektronických knih, na které T. Zilvar věnoval svůj příspěvek technologii digitálních knih.
Před šesti lety ji odstartovala výroba elektronického papíru. Světlo světa spatřily čtečky využívající elektronický inkoust, a tedy s nepodsvícenými displeji, ze kterých lze číst bez bolesti a pálení očí. Tyto čtečky měly ale nevýhodu. Na trh je uvedla pouze jediná společnost na světě, a proto byla jejich cena příliš vysoká na to, že sloužily pouze jedinému účelu.
Jako nevyhovující je tedy od roku 2007 nahradily iPhony s aplikací umožňující stáhnout si za poplatek elektronickou knihu z online obchodu společnosti Amazon. Ty uživatele oslovily mnohem více než čtečky a v současné době patří k nejprodávanějším eReaderům na světovém trhu. Společnost Amazon se proto rozhodla pro podporu prodeje svých elektronických knih vyrobit si vlastní čtečku Kindle.
Převratnou novinku uvedla před týdnem na trh společnost Apple. Jde o multifunkční zařízení iPad, jehož primární funkcí sice není čtení elektronických knih, ale po jejich nakoupení z iBookStore ho rovněž umožňuje. Vzhledem k tomu, že iPad dokáže přehrávat videa, podle T. Zilvara zcela změní naše povědomí o tom, co je to kniha. Důkazem toho, že toto tvrzení není nijak přehnané, nechť je u nás teprve nedávno vydaný román Nicka Cavea The Death of Bunny Munroe (v čs. překl. Smrt Zajdy Munroa). Ten totiž existuje již i v „iPadském stylu“, což znamená, že místo ilustrací doprovázejí jeho text videonahrávky.
Osobně nadále upřednostňuji přímý styk s papírem a čerň tiskařského inkoustu. Jsem sice majitelem elektronické „báby“ čtečky, a třebaže se mi vzhledem k současnému trendu digitalizace knih, především pak učebních textů, někdy i docela hodí, nedokážu k ní ale pro její chladnou dokonalost a jednotvárnost chovat stejný citový vztah jako ke svým ohmataným knížkám s oslíma ušima.
Barbora Biňovcová
Březen - měsíc čtenářů 2010, NTK, Praha, 6.4.2010
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(14. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2767
Nahá literatura
aneb co lze najít v časopise Playboy ve 21. století?Hana Hudečková
( hana.hudeckova)
V 70. letech 20. století vznikaly další erotické časopisy, a začala tak vznikat konkurence. Z tohoto důvodu Playboy směřoval více k umění než k erotice. V posledních letech má plátek přílohu, která se umění věnuje. Ta se skládá z několika stran, každá z nich se zabývá jedním tématem a přináší to, co by mohlo čtenáře zajímat. Mezi pravidelné rubriky patří hry, hudba, knihy, DVD a někdy se objeví i stránka nazvaná internet.
Část přílohy nazvaná knihy obsahuje několik recenzí a nejsou to recenze (až na výjimky), jaké by se v kontextu erotického časopisu daly očekávat. Jedna z pěti je označena jako Playboy tip, mezi které byly v průběhu posledních let zařazeny například knihy jako Moje ceny od Thomase Bernharda nebo Přemyslovci (autory jsou Petr Sommer, Josef Žemlička, Dušan Třeštík). Vedle Playboy tipu je vždy ještě jedna kniha zvýrazněna jako kniha měsíce, zde se objevil například Čaroděj od Vladimíra Nabokova nebo Nepřistupuj blíž od Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina. Ostatní tři sdělení o knihách mají na stránce přílohy vymezeno méně prostoru než Playboy tip a kniha měsíce. Přes svou stručnost dokáží čtenáři podat základní informace o díle.
Recenze se dají najít v posledních letech skoro v každém čísle časopisu Playboy. Lednové vydání roku 2009 přineslo na svých listech dvoustranu věnovanou nakladatelství Archa a jeho současné činnosti.
Časopis Playboy je živým důkazem toho, že i v erotice jsme obklopeni literaturou.
Hana Hudečková
Časopis Playboy, 1953 – 2010.
(2. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2777
Obžalovaní, povstaňte!
Paní Bovaryová byla označena za průlomový román do světové literaturyRadka Mačugová
( radka.macugova)
Autor románu Gustave Flaubert však nebyl obžalován sám. Spolu s ním byl obviněn i tiskař časopiseckého románu August Alexis Pillet a redaktor tohoto vydání Leon Laurent Pichat.
Všichni tři muži stanuli 7. února roku 1856 před soudem a čekali na vynesení rozsudku. Jaké byly důvody jejich souzení? Román byl označen za urážející veřejnou a náboženskou morálku. Ať už samotným tématem, povahou Emy a jejím cizoložstvím, nezájmem o vlastní dítě či jazykem románu, který detailně vykresluje i lechtivé erotické scény. V obžalobě stojí, že špatných stránek, obsahujících nemravné myšlenky a popisy, bylo shledáno šest.
Sám spisovatel a jeho žalovaní kolegové obvinění odmítali, protože tvrdili, že je to právě účel románu upozornit na špatné věci, a tím tak varovat ostatní. Varovat před výchovou a prostředím, ve kterém člověk žije. Hlavní hrdinka Ema jakožto chudá dívka toužící po jiném životě v lepší společnosti zakouší cizoložství a rezignuje na mateřství. Dluhy jí začnou přerůstat přes hlavu, až se nakonec rozhodne pro sebevraždu.
Všichni tři obžalovaní měli u soudu svého obhájce, přesto má na konečném obhájení díla největší zásluhu Mario Antonín Julius Sénard, jemuž je také věnováno první knižní vydání.
A jaké argumenty zachránily dílo před zkázou a dovolily mu, aby se opět dostalo ke svým čtenářům? Bylo oceněno, že dílo je výsledkem dlouhodobé práce a pasáže, které byly předmětem obžaloby, tvořily minimální podíl z celého románu.
Flaubert na svou obranu tvrdil, že uspokojení vášní čtenářů zdaleka nebylo jediným jeho účelem a taktéž neměl v úmyslu někoho pohoršovat, což mu bylo nakonec uvěřeno, a tak se stalo, že se školáci ve 21. století učí o románu francouzského spisovatele Gustava Flauberta, Paní Bovaryové.
Radka Mačugová
Zdroje:
Flaubert, Gustave: Paní Bovaryová, Alois Hynek: Praha
(4. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2783
Malé knihovny, dobré knihovny
Městská knihovna Čelákovice (okres Praha-východ)Michaela Kašičková
( michaela.kasickova)
Četlo se odjakživa, už od roku 1864 tu fungoval spolek specializovaný na výpůjčky knih. V roce 1886 bylo zřízeno nové centrum, tentokrát vlastenecky orientované. O předchůdkyni současné knihovny pak můžeme hovořit od roku 1920.
Počínaje druhou polovinou minulého století knihovna svou úroveň stále zvyšuje. Nejvýraznější vzestup pozorují čtenáři zejména v posledních deseti letech. Výhodou této lokální knihovny jsou specializovaná oddělení. S ohledem na malý prostor chápeme, že knihovna nemůže nabídnout extrémní výběr, ale svým čtenářům nabízí možnost si libovolnou publikaci objednat, a to z jakéhokoliv koutu země. Maximální čekací doba je deset dní, a to za minimální poplatek.
Co je však aktuální a na co bych chtěla upozornit zejména, je literární soutěž, s jejíž myšlenkou přišla současná ředitelka knihovny Soňa Husáriková. Tato akce drží čestné místo mezi ostatními aktivitami, jako jsou autorská čtení populárních spisovatelů nebo večery na podporu místních umělců.
Letošní kolo bude sedmým ročníkem. Tentokrát bylo zvoleno téma máchovské, „Tím světem bloudím…“ Vzhledem k poslednímu ročníku, jehož účastníci dosáhli vysoké počtu a přesáhli i hranice našeho státu, se letos očekává prudký tvůrčí příliv.
Autoři mohou soutěžit v kategorii poezie, publicistiky nebo prózy, přičemž budou zařazeni do příslušných věkových skupin.
O kompetenci porotců nemějte obavy; chybět nebude stálice soutěže, porotce PhDr. Martin Petiška a mnozí další.
Své příspěvky můžete odesílat do 31. 5. 2010. Bližší informace naleznete na stránkách knihovny.
Michaela Kašičková
(8. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2792
Pornografie a ta Malá... maďarská
Cesta z Polska do MaďarskaMarkéta Jakešová
( marketa.jakesova)
Malá maďarská pornografie
zdroj: kultura.denik.cz
Když jsem jednou mluvila o jisté knize maďarského spisovatele Pétera Esterházyho jako o „erotické”, byla jsem dnes již doktorem bohemistiky a historie opravena na „pornografická”. Pokud pod pojmem pornografie rozumíme něco, co má navodit sexuální vzrušení, jistě kniha pornografická není. Pokud se však podíváme pozorněji na povahu vzrušení, které je pornografií navozeno, pak Malou maďarskou pornografii, ale i další Esterházyho knihy můžeme do pornografie bez obav zařadit.
Pro pochopení Esterházyho pojetí pornografie jsem potřebovala nejdříve zjistit, co se pojmem pornografie může v tzv. postmoderní literatuře myslet. K tomu mi velmi pomohla Pornografie Witolda Gombrowicze, jejíž čtení mi odkrylo hlavní principy, které se v literatuře využívají: Pornografie se zaměřuje na detail, manipuluje s tělem, je odcizená a anonymní, naaranžovaná a umělá a důležitý je vnější pozorovatel, jenž přímo do scény nepatří, ale celou dobu se s ním trochu počítá. Je totiž jediný, kdo „akt” skutečně prožívá, ačkoli je pasivní a bez partnera. Odbouráme erotiku (je diskutabilní, zda v pornografii vůbec nějaká je), přidáme hravost, středoevropskou poetiku, vzdálenou atmosféru druhé světové války, postmodernu a reflexi moderny a z pornografie máme Pornografii. Ovšem pro to, abychom získali Malou maďarskou, to nestačí.
Je vlastně zvláštní, že zrovna Malá maďarská pornografie vyšla v České republice z Esterházyho knih jako první. Je plná narážek na knihy jiných, velmi často maďarských, spisovatelů a politiků a na dobový kontext. Esterházy střídá velké množství stylů: Některé části připomínají esej, jiné zdánlivě nahodile poskládané novinové výstřižky, jindy jsou za sebou věty seřazené podle námi (zvláště jakožto ne-Maďary) nerozluštitelného klíče.
Kniha je rozdělena na čtyři části, z nichž každá stylově vypadá trochu jinak, ale pro celou knihu je charakteristická anekdotičnost. Zde se dostáváme k pornografii, jak ji kniha chápe: Pornografie je skutečně „malá”, až taková upatlaná. „Hrdinové” si prožívají svá drobná erotická dobrodružství a všechno se odehrává tak trochu tajně, intimně a trapně. Z pojmu pornografie, jak jsem se ho pokusila definovat na začátku, se do středu zájmu dostane samota vnějšího pozorovatele, pokoutní šmírování a ne snad přímo zakázaná, ale společensky poněkud nevhodná rozkoš.
Když se pak vypravěč anekdotami ve třetí části, nazvané „?”, obrací na čtenáře v druhé osobě a všechny věty formuluje jako otázky, pocit trapnosti nabývá na síle a získáváme neblahé tušení, že se nás to všechno nějak týká. Otázky vnášejí do textu dynamiku. Čekáme, kdy už přijde odpověď a čteme stále rychleji... Nevím, zda byl autorův záměr imitovat stoupající sexuální vzrušení, ale v některých pasážích se této myšlence nemohu ubránit:
„V duchu jste šťavnatě proklínal profesorku biologie, bloumal přes můstek, v dálce se hihňaly na lodičce dvě dívky? Jedna byla Drahoschová? Vyklonil jste se nad jezero, slabiny jste si otřel dlouze a silně o zábradlí? Činil jste se v drobných neviditelných kroužcích, zuby zaťaté, zatímco bujně bušilo vaše srdíčko? Vyplašeňoučce jste se ohlédl, ale nezahlédl nikoho podezřelého?”
Malá maďarská pornografie není lehká postmoderní hra Itala Calvina ani zádumčivá K/kniha neklidu, dokonce ani Gombrowiczův teskný, ale velmi groteskní manýristický experiment. Ač nám to nemusí činit radost, tato pornografie představuje samu skutečnost. Je zde především metaforou poloilegálního života obyčejného člověka v totalitní společnosti, avšak bohužel se zdaleka neomezuje jen na dobu dnes již minulou. Kniha poukazuje na lepkavá domácí tajemství každého z nás, na přetvařování a neochotu a neschopnost sdílet city. Ovšem, kniha by se klidně mohla jmenovat Malá česká pornografie – a nejen protože autor má (pro mě nepochopitelně) rád českou kulturu –, ale otázkou zůstává, zda by se kniha nedala použít jako metafora pro jakýkoli národ a epochu.
Tak se nakonec sbírka fejetonů jeví nečekaně nadčasově.
Markéta Jakešová
Esterházy, Péter: Malá maďarská pornografie: Úvod do krásné literatury. Překlad: A. Rossová. Mladá fronta, Praha 1992. 173 stran.
(10. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2793
Škatulka jménem gay literatura
Je literatura „třetího pohlaví“ pouze panoptikem?Olga Pavlova
( olga.pavlova)
V dnešní Evropě se o homosexualitě a jejím uměleckém zobrazení mluví dost otevřeně, ale ne vždy tomu tak bylo. Pod tlakem tradic, především religiózních, byly projevy jiné lásky odsuzovány. Nemluvím zde o starověké kultuře a literatuře a jejím řeckořímském vlivu na evropskou civilizaci.
Ve slovanské literatuře se projevy homosexuality objevují méně než v západní. Někteří kritici nacházejí potlačenou homosexualitu v groteskním pohledu na svět u Gogola. Novější ruská literatura využila bisexuálního motivu k účelům nové postmoderní provokace. Vladimír Sorokin znázornil ženskou homosexualitu v románu Třicátá Marinina láska. Za prvního autenticky homosexuálního autora je pokládán Jevgenij Charitonov, který je dnes uctíván jako zakladatel ruské „gay kultury“.
V české literatuře lze nalézt více subtilnějších projevů homosexuálního cítění. Mnozí dodnes hltají prózu Karáska ze Lvovic. V poválečném vývoji celková nesvoboda přála literatuře „třetího pohlaví“ ještě méně. Jednou z prvních vlaštovek homosexuální prózy je Věra Linhartová a její „neutrální“ kalhotové role. V devadesátých letech vychází velmi otevřená poezie Svatavy Arnoštové a Jiřího Navrátila, který dost nezastřeně mluví o svém bisexuálním zážitku, nejprve pod pseudonymem Petr Dapit. Jiné chápání homosexuality lze nalézt u Viewegha, postavy gayů se v jeho Účastnících zájezdu stávají běžnou postavou pro znázornění komičnosti života.
Jakým směrem se bude vyvíjet česká homosexuální literatura, ukáže čas. Ale pořád není jasné, jestli je potřeba o tomto psaní mluvit jako literárním proudu, nebo jej přiřazovat k jiné beletrii o lidských osudech a vztazích. V tomto případě není důvod, aby se homosexuální zkušenost z písemnictví vyčleňovala.
Olga Pavlova
Václav Jamek: O prašivém houfci. Torst, Praha 2002.
(11. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2810
Homosexuální láska z berlínského blešáku
O antologii homosexuální poezie Matrosen sind der Liebe SchwingenEva Marková
( eva.markova)
Editorova předmluva krátce nastíní vývoj homosexuální lyriky a způsob, jakým básně do sbírky vybíral. Objevují se zde básně Theognidovy, Anakreontovy, Michelangelovy, ale třeba i některé Shakespearovy sonety anebo díla Kavafisova. Chybět samozřejmě nesmí Verlaine či Ginsberg.
Campe tvrdí, že homosexualita byla pro básníky snad vždy nosným tématem. Zrodila se v antice, nakonec ji vzalo na milost i básnictví křesťanské, v próze se toto téma projevilo především na přelomu 19. a 20. století. Divadelním prknům je však stále cizí, vysvětluje dále Campe.
Spolu s tím, jak se ze Středomoří vytrácela prestiž vztahu s mladým chlapcem, opouštělo toto téma i lyriku. K určité obrodě homosexuálního básnictví došlo až v souvislosti se studiem antických děl v renesanci – ale protože si křesťanský autor nemohl dovolit to, co autor pohanský, zpodobňuje renesanční lyrika spíše platonickou lásku (k muži). Zásadní změnu pak přináší homosexuální poezie moderní; ta již nepracuje s typem, ale spíše se vzpomínkou a všednodenností života homosexuálů. Tabu není ani mužská prostituce.
Antologie opomíjí lesbickou poezii a mnohdy není jasné, proč Campe do antologie tu kterou báseň zařadil. Protože ji napsal muž a protože anděl je v němčině rodu mužského, což odkazuje k homosexualitě? Nevím, možná jen má znalost němčiny není taková, abych pochopila jemné nuance některých (údajně) homosexuálních básní. Počin je to však chvályhodný, i kdyby jen proto, že před 16 lety, kdy vyšla, byla tato kniha svého druhu asi jediná.
Matrosen sind der Liebe Schwingen. Homosexualle Poesie von der Antike bis zur Gegenwart. Editor: J. Campe. Frankfurt am Main/Leipzig, 1994. 188 stran.
Eva Marková
Homosexuální láska z berlínského blešáku
Matrosen sind der Liebe Schwingen.Obálka knihy.
(12. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2811
Erotické nakladatelství
Cožpak se o sexu píše až teď?Markéta Jakešová
( marketa.jakesova)
Po velmi úspěšné Knize o kundě v roce 2007 vyšly o dva roky později další knihy s podobnou tématikou: Kniha o čuráku a Kniha o mrdání.
Všechny tři jsou sbírkami ukázek různých děl napříč dějinami literatury s jedním společným rysem: Vyskytuje se v nich kunda (resp. čurák, resp. mrdání) jako téma. Antologie pokrývá všechny vrstvy literatury od autorů, které bychom asi čekali, jako markýz de Sade nebo Charles Bukowski a autory meziválečné Erotické revue přes úryvky od Františka Halase, Victora Huga nebo Alexandra Puškina až po ukázky lidové slovesnosti. Nedílnou součástí knih jsou staré erotické a dnes už pochopitelně trochu směšné fotografie.
Co je ve světě plném volně prodejných pornočasopisů a explicitně vystavované erotiky na těchto knihách šokujícího? Knihy mají „seriózní” obal, ale s velmi názornou ilustrací. Také umístění těchto knih do běžných knihkupectví vedle knih „normálních” může nejednoho čtenáře zaskočit.
Další knihy této řady nakladatelství dybbuk zastupují erotická díla minulosti, která mnohdy upadla v zapomnění. Příkladem je novela Rudá pohovka (pravděpodobný autor je Louis-Charles Fougeret de Montbron) z Francie 18. století, která vyšla u nás poprvé v roce 1928 jako soukromý tisk v třiceti sedmi exemplářích. Je to humorná pohádka pro dospělé o mladíkovi, který je poté, co sexuálně selže při noci s ošklivou vílou, proměněn v pohovku až do té doby, než se někomu na něm nestane stejná nehoda. Uspěje po mnoha letech, kdy jeden starý šlechtic přecení své síly se svou mladou nevěstou. Mladík-pohovka po šťastném vysvobození vypráví o různých neřestech, které na něm byly páchány.
Knihy můžeme dnes vnímat jako kuriozitu a doklad toho, že i v minulých dobách byla erotika živým tématem.
Markéta Jakešová
(12. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2812
Svalnatá lýtka, bystré hlavy
Krásná těla a ušlechtilé duše hlavních hrdinů foglarovekHana Bednářová
( hana.bednarova)
Foglar zasvětil celý svůj jednadevadesátiletý život práci s mládeží, šedesát let bez přestávky vedl skautský oddíl. Výchova chlapců k úctě k mravním hodnotám mu byla posláním. Předchozí dvě věty šustí papírem, stejně jako některé dialogy Jestřábových postav, zejména jsou-li vedeny v situacích, které svádějí k patetičnosti. Přesto jeho vliv na generace mladých čtenářů byl (a jakkoli upozaděn současnými autory a jejich dětskými hrdiny, stále je) obrovský. Samotný proces psaní o Foglarovi jeho vyznavače k jistému patosu a oslavnému tónu tedy přímo ponouká.
Jak se do národního kulturního povědomí dostaly literární postavy (Jan Tleskač), artefakty (Ježek v kleci) nebo činnosti (Modrý život) spisovatele, který většinu života prožil s maminkou, nenaučil se cizí jazyk a téměř nepřekročil hranice vlasti? Foglar vždy psal o tom, co sám dobře znal a co mohl prožít každý „obyčejný“ kluk. Dával tak svým čtenářům nejen příležitost ke ztotožnění se s hrdiny, ale též k přímému následování jejich chvályhodných činů. Právě jeho dokonalá znalost chlapeckého myšlení, v němž setrvával po celý život, zaručila jeho dílu takový čtenářský úspěch.
Mluvíme-li o dokonalosti, při četbě foglarovek si nelze nevšimnout vnitřní a vnější krásy hlavních hrdinů. Zářivým příkladem za všechny budiž Mirek Dušín, který se pro absenci negativních vlastností stal přímo literárním typem a s ironickým příznakem vstoupil do frazeologie. Ač bych tomu ráda věřila, pochybuji, že někdo takového statného mladíka s vytříbeným smyslem pro čest a pravdu kdy potkal. Přesto se nejedna dětské duše, odidealizovanou realitou neposkvrněná, snažila o jeho nápodobu. Vždyť: Podívejte na Mirka, jak krásně běží!
A je to tady. Opálená kůže, vyrýsované svaly, mrštná a ohebná těla – ovládaná ovšem mravně uvědomělým a stále se vzdělávajícím mozkem, tedy krásné a dobré, kalos kai agathos. Takoví jsou hrdinové, jejichž čisté přátelství tvoří specifikum foglarovek. Zrod, vývoj, překonání krize a slib věrného přátelství představují hlavní tematickou linii několika románů: Přístav volá, Když duben přichází či Chata v Jezerní kotlině. Zde se jedná o přátelství mezi dvojicemi chlapců; v případě Hochů od Bobří řeky nebo Dobrodružství v temných uličkách (souborný název pro stínadelskou trilogii) je vyzdvihována spíše pospolitost celých skupin a rovnoměrné přátelení každého s každým, případně přátelství dvou chlapců v rámci jedné větší skupiny (Pod junáckou vlajkou).
Nelze též opominout, že Foglarův klučičí svět abstrahuje od ženského prvku. Haha Bimbi a vontská parta Amazonek fungují spíše jako prvky běžného světa, kde se odehrává hlavní děj a který je obydlen i takovými zvláštními stvořeními, jako jsou ženy a dívky. V soukromém životě se ale spisovatel kontaktu s nimi nevyhnul a ani nevyhýbal, několik románků prodělal, ovšem nenechal se nikdy příliš dlouho rozptylovat od práce pro mládež.
Dosud se neobjevilo slovo erotika. Obávám se, že v případě foglarovek by nedopadlo na úrodnou půdu – jistě, freudovec se může opájet hledáním projekcí potlačených pudů ve slovesném díle, těší-li jej tato činnost. Foglara těšila spisovatelská a vychovatelská práce. Chlapce, objekty svého snažení, tedy v knihách zobrazoval s čirou, nezištnou, především pak ušlechtilou a neerotickou láskou, s jakou například umělecký řezbář hovoří o dřevě, malíř o barvách či bohemista o morfémech. Nazveme snad takové nadšence dendrofily, chromofily či gramatofily?
Hana Bednářová
Zapletal, M.: Záhady a tajemství Jaroslava Foglara. Praha 2007.
(15. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2813
Kdo, kdy, kde, jak a s kým
Do života s KámasútrouHana Bednářová
( hana.bednarova)
Hledání té „pravé“ Kámasútry není úkol jednoduchý. Trh nabízí Kámasútry pro gaye, lesbičky, pro milence 21. století, Kámasútra Vášnivý muž / Smyslná žena, dále nespočet různých ilustrovaných vydání (původní text ilustrován nebyl), nehledě na společenské hry pro dva a více hráčů, pro něž název starověkého indického textu představuje jen synonymum pro rozmanitost sexuálních poloh.
Je třeba vyhledat Kámasútru, řekněme, životního filozofa Mallanága Vátsjájany, jenž někdy mezi 4. a 6. stoletím sesbíral jinými mnohokrát zkracované verze poučení o rozkoši, které v tisíci článcích vyložil bílý býk Nándin, uctívač Šivy, jinak také „jásavý“.
Kniha o sedmi oddílech přináší rady, jak jásat kvalitně a dlouho – hned v Úvodu ozřejmuje Tři smysly života: „Stoletý svůj věk nechť muž rozdělí tak, aby v něm souladně a nerozporně naplnil trojí smysl života. V dětství nechť jde za vzděláním. V mladí a mužnosti za rozkoší a prospěchem. V staří za vírou a spásou. Trvaní života však je nejisté, a proto nechť bere všechno, jak to přichází. Leč panictví nechť si zachová, dokud se učí vědám.“
Optimistický odhad průměrného věku tedy vyhrazuje plnohodnotnému životu nemalý díl. Celý následující text pak nabízí jakýsi návod na jeho spokojené prožití, určený však nejvyšším vrstvám dobové společnosti, jež pro takové radovánky disponovaly dostatkem času a prostředků.
Role muže a ženy jsou striktně rozděleny, ani jeden se však nenudí – naopak: oba se věnují svým zálibám a činnostem právě jim určeným, přičemž některé aktivity bychom dnes očekávali spíše od opačného pohlaví, než kterému je Vátsjájana přisuzuje. Tím „dnes“ myšlena žhavá současnost, kdy se moderním a žádaným stává opět muž neskrývající svou maskulinitu vyholeným podpažím. Jak vidno, v Kámasútře si to své najde každá doba, neboť kdo hledá, najde.
„Když frejíř ráno vstane, uleví si, vyčistí zuby, mírně se upraví olejem a voňavkou, vezme si věnec, zkrášlí se voskem a rudou pryskyřicí, a prohlédna si tvář v zrcadle a žvýkaje betelový svitek kvůli vonnému dechu, vyřizuje záležitosti.“
Z čtyřiašedesátera pomocných oborů, v nichž se má dívka vzdělávat za pomoci patřičně zkušených společnic, vybírám vykládání podlahy barevnými kameny, odpovědi veršem na verš, dřevořezbu, truhlařinu, stavebnictví, znalost zemin a kovů či beraní, kohoutí a křepelčí zápasy.
Chování muže k ženě je celkově prezentováno jako velmi pozorné: touží-li po ženě, úspěchu nejsnáze dojde, udělá-li, co jí na očích vidí, vychází vstříc jejím vrtochům a nenaléhá; ovšem nesmí to zase s úslužností přehánět. Nejlépe je vyčkávat.
Oddíl Milování se zabývá druhy lásky, objetí, polibků, škrábání („když si ženy prohlížejí poškrabané častí těla, dávno vyprchaná láska znova plápolat v nich začne“), kousání, rozebírá ony slavné polohy a způsoby milování, dále bití, výkřiky, vzdechy a milostnou předehru. „Vpochvení“ je rozlišováno podle rozměrů, náruživosti a času včetně možných kombinací. Stále však platí, že „jeden každý způsob není vhodný vždy a všude; souložit jest se zřetelem na náladu, čas a místo“.
Další oddíly jsou věnovány pannám, manželkám, paním, kuběnám a radám (např. recepty na lektvary a nápoje lásky, návody pro zvětšení pyje apod.).
Kámasútra nabízí jasný pohled na problematiku vztahu muže a ženy. Výčty jsou vždy velmi rozsáhlé, doboví Indové popisovali vše do nejmenších detailů, což na jednu stranu umožňuje najít řešení konkrétního problému z praxe, na druhou stranu jako by ony seznamy nepřipouštěly existenci jiných postupů či aktivit. Nakolik aktuální, legitimní či inspirující jsou výroky dokumentující místo a čas vzniku knihy pro dnešního čtenáře, nechť posoudí každý sám. Ovšem těžko říct, když „koneckonců všechno tohle provádí se neveřejně, takže stejně nelze zvědět, kdo, kdy, kde, jak, s kým co páše.“
Hana Bednářová
(15. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2814
Erotika mezi zrozením a smrtí
Počátky a konce erotického zobrazení v západní literatuřeStefan Segi
( stefan.segi)
Zatímco v Iliadě je erotický motiv spojen s násilím, lstivý a také značně záletný Odysseus jako seduktivní strategii používá pronikavý rozum coby dokonalý nástroj a celá koncepce tisícileté nadvlády falogocentrismu se tu otevírá jako na dlani. Obzvláště, když to srovnáme se sexuálně dobrých dvacet let poctivě abstinující Penelopu, jedinou smrtelnicí z Homérova repertoáru.
Oproti nadcházejícím tisíciletím erotického temna ale antika postavila téma sexuality do světla každodennosti. Od tragických hrdinek se pravda očekávala jistá cudnost, nakonec i Antigona umírá jako panna, avšak v komediích je dovoleno leccos. Například dodnes často hraná Lýsistraté obsahuje množství sexuálních narážek, které by hravě zaplnilo číslo Maxima a ještě by zbylo na Esquire.
Velmi dobře vztah Řeků k erotice ilustruje Platónův přístup v dialogu Faidros. Sókratés zde pronáší známou promluvu, ve které duše zamilovaného stoupá k božím výšinám a přitom jí náhle začíná rašit peří. Kombinace filosofie, rozverné slovní hříčky Erós – Ptéros a fyzicky explicitní popis „pučení“ dávají dohromady celek zároveň osvícený, bezprostředně působivý a v neposlední řadě vzrušující.
Zatímco antické pojetí erotiky vychází z přirozenosti a otevřenosti, moderní literatura musí překonávat propast, která odděluje na jedné straně tabuizovanou sexualitu, na straně druhé rozšířenou tvorbu pornografickou. O hloubce této propasti svědčí fakt, že se za klíčová díla moderní erotické literatury pokládají romány Bílý tesák Jacka Londona či Utahování šroubu Henryho Jamese, ve kterých se žádná erotika nevyskytuje. Oba romány ale zpracovávají skryté zvířecí pudy, které ve správný okamžik mohou převzít kontrolu.
Když relativně neznámý a umělecky vlastně velmi průměrný Vídeňák Leopold von Sacher-Masoch slavil jubileum, přišli mu osobně poblahopřát mimo jiné Zola, Ibsen či Victor Hugo. Není snad názornější ukázky, která by demonstrovala potřebu literatury po otevřeném erotickém vyznání.
Když jen o málo později Freud ukázal význam sexuality jako prvotního hybatele lidské činnosti, otevřel tím Pandořinu skříňku moderní literární sexuality. To, co bylo předtím vyhrazeno pouze stránkám podzemního čtiva osamělých chlípníků či exkluzivních sběratelů, se od přelomu století přelévalo do nejlepších děl předních autorů. Cenzura zasáhla už proti Joycově Odysseovi, ale opravdovým hrdinou boje za literaturu erotickou se stal Henry Miller. Jeho Obratník raka symbolizoval perzekuce uměleckého díla a v ilegalitě v USA vydržel více než čtvrtstoletí. Milenec Lady Chatterleyové D. H. Lawrence byl dokonce ve Velké Britanii zakázán až do šedesátých let.
Sexualita se stala jednou z nejviditelnějších součástí moderní literatury a dobře na ní můžeme sledovat proměny, kterých jsme v poslední době svědkem. Jestliže do šedesátých let byla snaha vyrovnat se se sexualitou jako s normální součástí života, pornografický průmysl, AIDS a zklamání ze sexuální revoluce vyslaly erotiku zpět na výstřední orbitu. Elfriede Jelinek například použila extrémních deviací, aby poukázala na měšťácké pokrytectví a jeho důsledky. Širší obec čtenářů ale zaujaly spíše módní romanopisci jako Chuck Palahniuk či Michel Houellebecq (v Čechách například Hůlová), kteří postřehli, že dnešní sexualita již dávno není intimním zážitkem, ale velkovýrobně produkovanou komoditou, která má k přirozené erotice blízko asi tak jako gumová houska ze supermarketu k domácímu bochníku chleba.
Jaká je tedy budoucnost erotiky v literatuře? Jsme snad již navěky odsouzeni k pornografickým výstřelkům, které mají reflektovat, že umělohmotné modelky v předstíraném sexuálním vzrušení prodávají kokakolu a puberťáci prostřednictvím internetu poznají ty nejperverznější způsoby, aniž by na vlastní kůži zažili první polibek? Na to by nenašel odpověď snad ani Sókratés, ani jeho Erós – Ptéros.
Stefan Segi
(15. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2815
Erotika v literární moderně
Rozhovor s Libuší HeczkovouStefan Segi
( stefan.segi)
,
Jaký je vlastně vztah moderní literatury a erotiky? Ta proměna bývá chápána jako dost zásadní.
Od chvíle, kdy Baudelaire pracuje s takzvanou estetikou zla, tedy i s detabuizovanou hlavně ženskou sexualitou, se erotika stává zcela zásadním proudem, ale bylo by naivní tvrdit, že předtím žádná erotika nebyla. Jenom měla velmi specifické projevy a bylo definováno, jak se má o erotice mluvit. Moderna do tohoto prostoru vstoupila s tím, že chce věci pojmenovávat přímo a v erotice najít novou estetiku. Jak říká Marie Rakušanová, tělo už není „bytostí odnikud“, ale je zasazeno do kontextu. Erotika může posloužit k osvobozování člověka, protože může přímo mluvit o tom, co člověk je.
Samozřejmě tomu odpovídají dobové vědecké přístupy k tělu. Darwinistické či pozitivistické přístupy zřetelně odhalily sexualitu a začaly ji popisovat jako něco, co s člověkem úzce souvisí. Pro nás mohou být zajímavé také přístupy žen, které se přidávaly k Freudovi a jeho psychoanalytické škole. Přelom století totiž neotevřel jenom téma sexuality jako takové, ale otevřel i téma sexuality specificky ženské. Ženy začínají mluvit o své erotice. Není to sice nijak extrémně otevřené, ale umožňuje to ženám, jako byla Lou Andreas-Salomé, známá především kvůli vztahu s Nietzschem a Rilkem, začít psát o tom, co je žena a jaké má erotické touhy.
Když Freud přestal chápat ženu jako objekt, ale postavil ji do role velmi aktivního subjektu, odrazilo se to nějak na tvorbě autorek? Jaká jsou tedy specifika ženské sexuality v jejich tvorbě ?
V první řadě to nebyl pouze Freud. Snad ještě větší vliv měl v angloamerickém prostředí Havelock Ellis, což byl nesmírně zajímavý psycholog, jehož studie o ženské sexualitě a erotice měly obrovský dopad na některé významné autorky přelomu století - například Olive Schreinerovou, která je slavná především pro své texty o Africe a velmi otevřené názory o ženě a ženské sexualitě. Ke Schreinerové měla velmi zajímavý vztah naše Tereza Nováková, kterou tato problematika velmi zajímala.
Je to, jako by si doba přelomu století přála, aby žena promluvila sama. Přesto je ale tento projev výrazně konceptualizováný. Když si to budeme pročítat dnes, velmi zřetelně uvidíme, jak v tom figuruje psychoanalýza i jiná dobová učení, jako právě Havelock Ellis Charcot či Otto Weininger, kterého je určitě potřeba zmínit. Veliký vliv, a to i u nás, měly ženy, které se zabývaly psychologií a erotickým charakterem ženy.
Máme i v české literatuře nějaký výrazný erotický přelom? Karásek se v Moderní revue věnoval homosexuální tematice. Vyvolalo to nějaký rozruch?
Vyvolalo! Samozřejmě. Bylo to roku 1895, kdy Procházka a Karásek vydávají to slavné číslo věnované Oscaru Wildovi. Moderní revue byla tehdy jedním z prvních evropských periodik, ve kterých obhajovali Wilda. Vzbudilo to někdy dost podivné a ne příliš přívětivé reakce. Ale to už patřilo ke gestu Moderní revue. Karáskovi se potom homosexualita pěkně vyčetla při aféře anonymních listů a stala se podnětem k veřejným útokům na něj.
Působily v české literatuře i nějaké rebelky?
Nedá se říct, že by tu nebyly. Modernizmus ale není pouze rebelující anarchistické gesto. Jsou to i gesta, která možná nevidíme tak rebelantsky, ale která jsou velmi nová. Právě v okruhu Moderní revue působila zajímavá autorka Luisa Ziková, která bohužel zemřela mladá, ve 23 letech. Ve své pozůstalosti se velmi otevřeně vyjadřovala k tomu, co je ta erotická podstata ženy. Její poesie, drobné prózy i podivné fragmenty románu pracují s konceptem silného ženského „já“. V tom Čechy rozhodně nebyly nijak opožděné. Snad ve vztahu k Francii, Anglii i Skandinávii, ze které se toho hodně přebírá ano, ale oproti například rakouské Moderně nejsou výrazně pozadu. Ta detabuizace člověka a nalezení skutečného erotizmu, to jsou otázky pro všechny.
Stefan Segi
(16. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2816
Zvrhlé? Nechutné? Dekadentní!
Umění jen pro silné povahy?Markéta Havlová, Klára Prchlíková
( marketa.havlova)
V současné době probíhá v rudolfínské galerii výstava Dekadence Now!, kde si návštěvníci mohou prohlédnout díla moderní dekadence. Redakce LitENek se nechala výstavou inspirovat, a tak vám předkládáme dekadentní číslo. Říká se, že dekadence v pravém slova smyslu dnes již neexistuje. Autoři vystavující v Rudolfinu mají možná jiný názor. Nezvratným faktem však zůstává, že dekadentní umění má své červy prožrané kořeny v minulosti a my se na ně nyní podíváme.
Dekadence je umělecký směr, jehož jméno pochází z latinského de-cadentia a znamená úpadek. Jeho primární myšlenkou je šokovat a pobuřovat. K životu (či lépe řečeno smrti) se probouzí v polovině 19. století ve Francii, kdy se část umělců rozhodne vzepřít proti osvícenské víře v pokrok a ideu humanity a proti optimistickému klasicismu. Stejně tak se vymezuje proti realismu, neboť podporuje individualismus vystoupením ze společenského řádu.
Jakými přívlastky by se dala dekadence popsat? Je to směr úpadkový, vycházející z pocitů marnosti i beznaděje, je plný prázdnoty a zároveň odráží nesouhlas s pokrytectvím, přetvářkou, idealizací světa i společnosti. Dekadentní rovná se pesimistické, zvrácené, morbidní až nechutné, částečně mystické. Nejčastějšími tématy dekadentů bývá erotika, sex, alkohol, bolest nebo třeba nenaplněná láska či zklamání.
Zahraniční literatura
V zahraničí se prvky dekadence objevují již u amerického básníka E. A. Poa, který je považován za jednoho z předchůdců tohoto směru. K opravdovému rozvinutí dochází, jak již bylo řečeno, v polovině 19. století. Jména jako Baudelaire, Mallarmé, Maeterlinck či Wilde jsou ve většině případů známá a názvy jejich děl tak trochu povědomé. Ale pěkně popořádku, nedekadentně.
K nejzásadnějším dílům se řadí sbírka Květy zla francouzského básníka Charlese Baudelaira. Patří k vrcholům poezie 19. století, i přesto (či spíše proto), že její uvedení provázel skandální proces s autorem. Ve sbírce nalezneme protiklady, morbiditu, lásku i pomíjivost. Ženy mu jsou inspirací i zdrojem rozkoše, chce takové, které nemůže mít a nechce ty, které se za peníze nabízejí. V básni Zdechlina (též Mršina) najdeme jedno z nejmorbidnějších a nejcyničtějších vyznání lásky – přirovnání milované ženy k hnijící mrtvole, včetně detailního popisu rozkládajícího se těla, čímž Baudelaire vyvolal v tehdejší úzkoprsé společnosti obrovské zděšení.
Ano! jak tohleto, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávu zelenou.
Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vás budou dál,
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlím jsem uchoval!
Za největšího dekadentního buřiče a provokatéra působícího v Anglii nebyl považován nikdo jiný než dramatik, prozaik a básník Oscar Wilde. Estét, dandy, nekonvenční osobnost předních salonů – to vše zahrnuje osobnost tohoto anglického umělce. Snaží se šokovat, opovrhuje konvencemi, morálkou, kritizuje převrácený žebříček hodnot a své pocity shrnuje ve svém nejslavnějším díle Obraz Doriana Graye. Snaha zachytit své stárnutí do obrazu, oklamat přírodu i podvést smrt rozhodně není spásná, znamená pro dotyčného pouze smrt, ke které ho dožene vlastní svědomí. Dorian začne nesnášet svůj život i onen obraz a s dýkou v ruce se rozhodne jednat.
„Když vstoupili do místnosti, spatřili na stěně skvostný portrét svého pána, jak ho naposled viděli, se vší tou podivuhodnou nádherou jeho mladosti a krásy. Na podlaze ležel mrtvý muž ve večerním úboru a s nožem v srdci. Byl povadlý, vrásčitý a měl odporný obličej. Teprve když si prohlédli jeho prsteny, poznali, kdo to je.“
Osud románu se podobá osudu Květů zla – taktéž vzbudil pohoršení anglické kritiky, a to pro svou morbiditu, sexuální náznaky a provokativní názory.
Za bibli dekadence a typický příklad dekadentní kritiky bývá považován román Naruby od Jorise-Karla Huysmanse, spíše naturalistický román o zženštilém hlavním hrdinovi, který se snaží najít smysl života a izoluje se od společnosti, protože jí opovrhuje.
Dekadence pod sebe sdružuje i jiné tendence. Můžeme se setkat s pojmem „lartpourlartismus“ (l’art pour l’artismus = umění pro umění, z fr.). Projevuje se především v estetice 19. století. Snaží se klást důraz hlavně na formální stránku umění a kromě ideálu krásy mu nepřiznává žádnou jinou funkci.
Další typickou tendencí pro dekadenci je dandysmus. Teorie říká, že „dandyem může být jen ten, kdo není ničím jiným a je pouze a jenom dandy. Dandy má být chladný k okolí, znuděný a zaměstnaný pouze tvorbou vlastního já“. Nejslavnější dandy byl asi Oscar Wilde či spíše „jeho“ Dorian Gray.
Česká dekadence
Na českou scénu se dekadence vkradla v 70. letech 19. století, přestože neměla pro svůj růst či úpadek podmínky. Česká kultura byla stále poněkud chudá, nebylo zde předpokladů pro rozkvět dekadence, která se opírala o kulturní přesycenost. Snad právě proto nebyla dekadence v Čechách záležitostí velké skupiny, nýbrž jednotlivců.
Černou kolébkou byl dekadenci časopis Moderní revue, jenž vycházel v letech 1894-1925. Díky němu se mohli čtenáři seznámit s francouzskou a německou literaturou. Vrcholným tématem pro něj byl individualismus, který se rodil z pocitu osamělosti ve společnosti. V tomto periodiku publikovali přední čeští autoři druhé poloviny 19. století, jako jsou Otokar Březina, Karel Hlaváček, Antonín Sova, Viktor Dyk nebo Stanislav Kostka Neumann. Vůdčí kritickou osobností této skupiny byl vydavatel Moderní revue Arnošt Procházka.
Nejznámějším českým dekadentem je patrně Jiří Karásek ze Lvovic. Ve svých dílech kritizoval hodnotovou hierarchii společnosti. Snahu provokovat reflektuje ve svých sbírkách Sodoma a Sexus necans. Objevují se v nich témata melancholie, smrti, ale zároveň i smyslnosti a touhy. Temným zrcadlem dekadence v českém umění se stal i Karáskův psychologický román Gotická duše. Jeho děj je poměrně chudý, avšak překypuje nervózou, osamělostí, chorobnou přecitlivělostí i mystickým tajemnem.
Mezi hlavní představitele české dekadence bývá zařazován Karel Hlaváček se svými básnickými sbírkami Pozdě k ránu a Mstivá kantiléna. Ve sbírce Pozdě k ránu navozuje autor atmosféru noci, šera, únavy a smutku. Dychtivost po vzpouře, individualistické revoltě, popisuje Hlaváček ve Mstivé kantiléně, kde zároveň přiznává její zbytečnost a nemožnost jejího uskutečnění.
Zas den byl ospalý - po proudu řeky kdosi šel -
pod smutným nebem, nebem nízkým, nebem bez tepla -
to den byl ospalý - kdos zádumčivě v dálce pěl:
že marno vše, že nevzroste nic, že nic nevzeplá.
Markéta Havlová
Klára Prchlíková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(22. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2832
Odvrácená strana měsíce
Katolická dekadence je když...Darina Jíchová
( darina.jichova)
Spoluzakladatelkou Katolické dekadence a autorkou novely Severní kříž, která inspirovala vznik skupiny, je spisovatelka Jana Bauerová. Definovat pojem katolické dekadence není snadné. Pod pojmem dekadence si všichni představí bohémské spisovatele 19. století, pocity zmaru, satanismus či alkohol. Katolictví, jinak řečeno katolická církev, se vůči tomu jeví jako naprostý protiklad. Tato literární internetová skupina se zabývá syntézou původní dekadence a katolické filozofie. Dekadenci vidí jako vyhraněný umělecký směr a katolictví jako něco obecného, co spojuje lidi po celém světě.
Katolická dekadence všechny zvědavce nejprve uvede do tajemství dekadence 19. století, seznámí vás s její historií, s dandysmem, stejně tak jako se základy katolické filozofie a s křesťanstvím. Katoličtí dekadenti si na začátku své působnosti vytyčili několik základních bodů. První se týká umělecké aktivity, do které řadí především literární texty, malířství a fotografie, nicméně tato kategorie obsáhne i jiné umělecké výtvory spojené nejen s katolickou dekadencí. Druhý je zaměřen na psychologii. Třetím bodem je filozofie. Čtvrtý a poslední bod se týká teologie, jež rozpracovává pohled ateisty na Církev. Dále řeší otázku zla - z pohledu teologie i z pohledu dekadence. Nemusíte být nutně renomovaný teolog nebo již mnohokrát publikovaný autor, skupina dává prostor všem, kteří se chtějí vyjádřit, od spisovatelů přes malíře a jiné umělce, až k laickým či profesionálním psychologům a filozofům.
Na jejich stránkách jsem objevila i video s názvem Maftík – Gotická, jedná se o autorskou píseň jednoho z členů katolické dekadence. Ačkoli v diskusním fóru sklidila nadšené reakce, z jejího textu jsem cítila urputnou, až násilnou snahu autora spojit křesťanství a dekadenci.
Dekadence od svého vzniku až dodnes měla a má své zástupce. I tato literární skupina, coby odnož tohoto směru, má své aktivní členy, kteří tvoří, scházejí se a debatují... A jak říká jeden z nich: „A jestli to všechno úspěšně předstíráme, či nikoli? Vždyť je to jedno! Dekadenci se dá vyučit.“
Darina Jíchová
www.katolicka-dekadence.cz
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(23. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2837
Vybledlé barvy choroby
Poznámky k výstavě Decadence Now!Dominik Melichar
( dominik.melichar)
Decadence Now! And late?
zdroje: designcabinet.cz; e-architekt.cz; decadencenow.cz
Poznámky to budou možná trochu těkavé, koneckonců však reflektují nejinak těkavé téma.
Vlastně se obé stalo úplnou náhodou. Na sklonku roku 2006 nás, pubescentní středoškoláky odmítající cokoli, co se jen otíralo o pojem umění, vzala osvícená paní učitelka Průmyslového výtvarnictví na výstavu V barvách chorobných, kterou (ještě společně se slavnou výstavou Františka Skály v Rudolfinu) dodnes považuji za nejlepší výstavu, kterou jsem měl možnost projít. A asi před třemi týdny jsem seděl s kolegou, hudebním vědcem, v kavárně umprum, popíjeli jsme a diskutovali o umění, načež jsme se spontánně rozhodli, že půjdeme do Rudolfina na výstavu Decadence Now!
Dekadence přelomu století mě naprosto uhranula a možná i ona se stala jedním z důvodů, proč jsem šel studovat literární vědu na Filosofickou fakultu. Obrazy Karla Hlaváčka, Jana Zrzavého nebo mého oblíbence Josefa Váchala bych si, být zámožnější, hned vyzdobil celý byt, nehledě na častou depresivnost jejich témat nebo zpracování.
Jejich kresby, fotky například Františka Drtikola, plastiky a další artefakty podstupují stálou zpověď z touhy po hledání jiné estetiky. Touhy jít za hranice okleštěného lidství, zbourat tabu, nabídnout zcela jiné úhly pohledu a zároveň nikdy nevystoupit ze směru, který je umění nejvlastnější – vyprávět beze slov.
Může tohle o sobě prohlásit „současná dekadence“, jak určité znaky společné některým umělcům pojmenoval Otto M. Urban (neshodou okolností stejný kurátor jako v případě přehlídky dekadence přelomu století)? Existuje opravdu něco jako současná dekadence? Pakliže existuje, je toto její emblematické zastoupení? Jaký příběh vypráví dva souložící lidé před nakašírovaným pozadím nebo výjev polonahých krásných mužů a žen z nějaké party?
V propozicích k výstavě se píše: Dekadentní umění je vyhrocené, přesahuje míru obecně přijatelného, provokativně bourá ta nejcitlivější tabu. Dekadence je pevně spojena i s jasným postojem krajního individualismu. Co je v současné době vyhroceného na pornografii, kterou si běžně prohlíží děti na prvním stupni základní školy, nebo na parodiích významných politických či intelektuálních osobností (např. karikaturní plastiky královny Alžběty či papeže Benedikta XVI. zobrazující je v nelichotivých pozicích), které jsou dnes tak běžné, až například dánské kreslíře překvapilo, že se proti jejich tvorbě vůbec někdo ozývá (mám na mysli muslimské extremisty reagující na karikatury proroka Mohameda). Chci tím říct, že mnohá témata, o nichž se možná někteří umělci domnívají, že jsou tabuizovaná, jsou vlastně nedílnou součástí našich životů. Na velkých reklamních billboardech u silnic se často objevují výjevy mnohem víc za hranicí estetického cítění. Není spíš tohle dekadence? S tím souvisí i další otázka – jak máme nyní chápat něco jako „krajní individualismus“? To, že se umělec vzdá pomyslných pout, zábran a jakési morálky, ještě nutně neimplikuje, že se mu podaří nastolit nové otázky, nové vnímání rozličných cest, kterými se vydává umění. Samo o sobě je to možná dobrým základem, ale (a teď možná budu velice konzervativní) pokud se tak děje jen proto, aby se tak dělo, není to málo?
Rozhodně se tu nechci stavět do role kunstmachra, teoretika umění nebo vůbec tribuny, která má co říkat o umění. A stejně tak rozhodně nijak nezpochybňuji kvality prací např. bratří Chapmanů, Damiena Hirsta či našeho Josefa Bolfa (bohužel byl na výstavě zastoupen snad jen jedním obrazem!). Chci se zde dotknout jiné věci – jestli je šťastné nazývat tak nekonzistentní záležitost, jakou bezpochyby Decadence Now! je, výstavou nové dekadence. Jestli je vůbec možné něco jako dekadenci v současném umění reflektovat. Je to spíše otázkou do diskuse než konečným ortelem; mým názorem ovšem stále zůstává, že dekadentních děl - tedy děl hlubokých, přemýšlivých, a přesto přesahujících rámec všednodenního myšlení - děl, která i kýč poznamenala nutností o něm přemýšlet, jsem v Rudolfinu viděl jen poskrovnu.
Dominik Melichar
Nobuyoshi Araki - Bondages
zdroj: decadencenow.cz
František Drtikol - Salome
zdroj: e-architekt.cz
Terry Rodgers - The retreat of logic
zdroj: decadencenow.cz
František Kaván - Zoufalství
zdroj: e-architekt.cz
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(24. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2860
Dekadentní experiment
Kafka, Hlaváček a Sova v jednom baleníJana Olivová
( jana.olivova)
Dekadence, to už nejsou jen temné básně a bizarní výtvarná díla. Neméně dekadentní může být i hudba, což nám na své nejnovější desce The Sick Rose dokazuje známá česká zpěvačka Monika Načeva.
Když jsem se ochotně chopila úkolu zrecenzovat toto album, které vyšlo jako doprovodný hudební projekt k výstavě Decadence Now!, netušila jsem, jak tvrdý oříšek to pro mě zpočátku bude. Mé pocity z prvního poslechu byly rozpačité. Stejně tak z druhého. Čím déle jsem ale poslouchala, tím víc jsem neotřelému stylu Moniky Načevy a Tima Wrighta přicházela na chuť. Pokud je anglický hudebník Tim Wright označován za zvukového experimentátora, pak Monika Načeva je experimentátorka hlasová, a to par excellence. Její sugestivní šeplavý hlas ještě podporuje temné naladění textů. Místy připomíná až melodramatické představení a k dokonalosti chybí už jen kulisy tmavého nočního lesa.
Album The Sick Rose je jedno z mála, na kterých Monika Načeva nepoužila texty Jáchyma Topola. Zato zde můžeme najít přepracované úryvky básní od takových velikánů, jakými byli Antonín Sova, Irma Geisslová, Franz Kafka či William Blake. Ačkoli by se to mohlo zdát zvláštní, kombinace dekadentní poezie a elektronické hudby se ukázala jako trefa do černého. Přece jen žijeme v 21. století a spojení dekadentních textů se zvukem harfy či varhan už může působit poněkud omšele. Což se rozhodně nedá říci o této desce. Anglicko-česká spolupráce tak dopadla na výbornou a město York se může chlubit dalším uměleckým skvostem, který vznikl v jeho zdech.
Co dodat na závěr? Snad jen (jakkoli otřepaně to zní), že The Sick Rose rozhodně stojí za poslech. Ne každého asi osloví, přece jen se jedná o poměrně netypický a navíc žánrově nezařaditelný experiment dvou rozdílných a silných hudebních osobností, ale možná právě to mu dodává zvláštní náboj a emocionalitu, které v současné hudební produkci bohužel často postrádáme. Pokud byste se o kvalitách tohoto alba chtěli přesvědčit sami, vyrazte 26. 11. na jeho křest do MeetFactory. A pokud vás Monika Načeva a její tvorba zaujala, jistě si s chutí přečtete následující rozhovor.
Letošní projekt The Sick Rose není Vaše první spolupráce s výstavou věnovanou dekadenci. Už loni jste se hudebně podílela na výstavě "Dekadence v českých zemích 1880-1914". Jak jste se k těmto projektům dostala?
K dekadenci a ke spolupráci s výstavami na toto téma jsem se dostala přes jejich kurátora Ottu M. Urbana. Měl vizi o hudebním doprovodu obou výstav. K české dekadenci si vybral skladbu La Décadanse od Serge Gainsbourga a k letošní světové to byla skladba Gloomy Sunday od Rezso Seresse. Z první písně vznikl 20-ti minutový remix ve spolupráci s výtvarníkem Davidem Cajthamlem, který byl zaznamenán na vinylu La Décadanse Revisited a provázel výstavu do Bruselu spolu s nádherným katalogem-knihou. Tentokrát mě napadlo natočit celé album. Tak vzniklo cd TSR.
Máte k dekadenci nějaký bližší vztah?
Od první chvíle, kdy jsem se ocitla mezi obrazy na výstavě V barvách chorobných /1880-1914/, jsem cítila velké souznění. Věděla jsem, že další má deska bude inspirovaná touto dobou, těmito umělci. Byl to velký zážitek zpívat na takovém silném místě, mezi takovými tématy. Vždycky mě zajímalo hledat hloubš a hloubš v nitru a zároveň vnímat nekonečnou sílu přírody. Je to temná cesta, ale krásná! Hledání má cenu směrem zevnitř...
Jako herečka, zpěvačka a matka dvou malých dětí asi nemáte moc času na četbu. Jakou knihu jste četla naposledy? A máte svého oblíbeného autora?
Já čtu moc ráda! Naposledy jsem několik měsíců studovala v Klementinu básně České moderny a dekadence minulého století a objevila jsem mimo jiné Antonína Sovu, Irmu Geisslovou, Karla Hlaváčka... Moji oblíbení autoři, ke kterým se vracím v mém samostudiu, jsou Jidu Krishnamurti, C. G. Jung, deníky a soubory dopisů Franze Kafky, Jáchym Topol.
Jak se Vám vlastně spolupracuje s Jáchymem Topolem, jehož texty často využíváte? A jak tato spolupráce vznikla?
Jáchyma Topola jsem objevila někdy kolem roku 1993 přes jeho tehdy samizdatovou básnickou sbírku, kde jsem našla báseň Udržuj svou ledničku plnou. Vyhledala jsem ho, tehdy pracoval jako redaktor nových novin Respekt, a oslovila ho ke spolupráci na mém hudebním debutu. Vznikla z toho dlouholetá spolupráce, ze které vyšlo pět alb. Jáchym Topol je můj nejoblíbenější spisovatel a básník.
Původně jste začínala jako divadelní herečka, hudbě jste se začala věnovat až později. Kdybyste si musela vybrat, byla byste raději herečka, nebo zpěvačka?
Už jsem si vybrala, od roku 1994 jsem zpěvačka. Zpívat je pro mě nejlepší vyjádření pocitů, které chci předvést, i těch nejintimnějších, které chci zpracovat...
Jak byste charakterizovala svůj současný hudební styl?
Já se nezabývám stylem, žádným. Když začínám pracovat, v první řadě musím najít správná slova... Ta mě pak navedou k hudbě, která je pro mě v tu chvíli inspirativní. Tak se na nové desce spojily staré silné verše s nejmodernější softwarovou technikou a matematikou.
Jana Olivová
Načeva - Wright: The Sick Rose. Christopher Robin, 2010.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 26. 11. 2010.
(24. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2861
Labyrint těla a ráj smrti
Hniloba pojatá velkolepě a se vší gráciíKlára Zindulková
( klara.zindulkova)
Prostory Obecního domu se účelně proměnily ve výstavní labyrint. Z šerých zákoutí si vás měřily oči divých žen, upírů i vlastní podobizny samotných umělců. Každý kout byl zpravidla věnován jednomu či dvěma výtvarníkům, grafiky a ilustrace se prolínaly s citáty a úryvky z dobových básní, které na vás vrhaly zdi, zatímco jste procházeli kolem tematických soch a plastik.
Rozvržení fungovalo skvěle. Prostor členily čtyři tematické celky: Zachmuřený, zhýralý, morózní – první z nich, představující sebereflexi dobových tvůrců, plný autoportrétů stylizovaných do postav dandyovských elegánů či Krista nebo Antikrista. Oddíl druhý – Démon láska, byl věnován jednomu z ústředních témat dekadence, symbolice a pojetí ženského těla a sexuality vůbec. Satanickým halucinacím vévodily znepokojivé přízraky a noční můry. Poslední oddíl, Očistec smrti, shrnul téma, jež samozřejmě nesmělo chybět.
Katalog je jen třešinkou na dortu. Podává ucelený a vyčerpávající vhled do kontextu doby a je doplněn i o další česká a zahraniční díla a ukázky z literární tvorby. Tento jedinečný projekt byl finančně i organizačně náročný, ale poctivá snaha tvůrců přinesla v podobě nadšených ohlasů odborníků i laiků užitek stonásobný.
Klára Zindulková
V barvách chorobných: Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914. Obecní dům v Praze 15. 11. 2006–18. 2. 2007, Moravská galerie v Brně 8. 3.–17. 6. 2007. Kurátor: Otto M. Urban.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(25. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2867
Česko dekadencí posedlé
Do projektu Decadence Now! je zapojeno 5 galerií po celé republiceEva Marková
( eva.markova)
Nejsem kunsthistorik, a tak se tu s vámi podělím jen o několik svých postřehů k výstavám probíhajícím pod souhrnným názvem Decadence Now!. Tři z nich jsou k vidění v Praze (Rudolfinum, Dox, UMPRUM – Pokoj č. 13), po jedné výstavě je v Brně (Dům umění) a v Plzni (Západočeská galerie).
Výstavu v Rudolfinu tvoří pět tematických kapitol, z nichž jedna – POP – je rozvinuta (do krajnosti) ve výstavním prostoru Pokoj č. 13. Dalšími čtyřmi kategoriemi jsou BOLEST, SEX, ŠÍLENSTVÍ a SMRT. Ano, to všechno k těm obrazům, které jsou v rámci všech výstav k vidění, sedí. Šílený sex, bolestná smrt, populární šílenství – mísit těchto pět pojmů můžeme, dokud kombinatorika dovolí.
Pro ty, kterým se před pár lety líbila výstava v Obecním domě nazvaná V barvách chorobných, budou asi nejstravitelnější fotografie Joela Petera Witkina v Brně. Převážně černobílé snímky upomínají na dílo Františka Drtikola a na snímky odhalených slečen, které jako oko v hlavě chránili naši dědečci. Pro Witikina jsou prý stěžejními pojmy slova bída, posvátnost a temnota. Ty fotky nešokují tolik jako třeba díla Hirstova – jen si říkám, jestli je v současné době dekadentnější vyholený či nevyholený ženský klín. Jako metaforu upadající civilizace chápejme třeba i nevstávající mužské přirození.
V Plzni jsou k vidění fotografie pánů Bolfa a Pinkavy, jež jsou určitě překvapením pro ty z nás, kteří z Pinkavova díla znají vlastně jen portrét J. H. Krchovského.
Všech pět výstav bilancuje na hraně a nevím, jsou-li dekadentní či jen dekadencí inspirované. Ale bezpochyby jsou hraniční, pro některé možná až za hranicí. Čeho? Snesitelnosti, vkusu, umění.
Eva Marková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(29. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2880
Když stříbrné plátno začne černat…
Dekadence a filmPetr Nagy
( petr.nagy)
Zatímco v literárněvědných příručkách figuruje dekadence coby časově i esteticky úzce vymezený umělecký směr, jenž sehrál významnou úlohu též v kontextu české literatury (viz úvodní stať rubriky Téma), v širším obecně kulturním měřítku je s tímto termínem nakládáno mnohem volněji. „Dekadence“ či „dekadentní“ se zde stává jedním z obvyklých přídomků určitého druhu uměleckých děl a to bez ohledu na jejich vnější charakter – slovy kurátora výstavy Decadence Now! Za hranicí krajnosti, Otto M. Urbana: „Dekadentní umění je vyhrocené, přesahuje míru obecně přijatelného, provokativně bourá ta nejcitlivější tabu.“ Artefakty odpovídající této charakteristice pak nalézáme napříč všemi druhy umění, o čemž svědčí i pestrá skladba zmíněné výstavy, zahrnující malby, plastiky, fotografie i videa. A právě skrze poslední z těchto položek se dostáváme k vlastnímu tématu našeho článku, ke spojení dekadence a filmu.
Pokud budeme audiovizuální umění nahlížet jako součást umění výtvarného, jako příslovečné „pohyblivé obrázky“ (ostatně čím jiným byla kinematografie ve svých raných počátcích), pak sahají kořeny zmíněného vztahu dekadence a filmu dokonce hlouběji, než je tomu v případě literatury (Otto M. Urban v této souvislosti uvádí např. Francisca Goyu nebo Williama Blakea). Ovšem pro naše účely bude jistě příhodnější vnímat film jako svébytný umělecký druh – i tento zúžený pohled koneckonců musí obsáhnout více než jedno století existence tohoto média a jeho překotných proměn.
Oblast toho, co bývá vnímáno jako dekadentní, je nejen velmi široká, ale též dobově podmíněná. Výjevy šokující naše předky nám dnes mohou připadat krotké a všední. Jelikož je tento posun převážně jednosměrný, zdálo by se na první pohled celkem logické konstatovat, že takto označovaných témat a motivů postupně ubývá. Tak tomu ovšem není, protože historický vývoj (a s ním spjatý technický pokrok) s sebou přináší i nové podněty, z nichž některé se dříve či později rovněž ocitnou na indexu jevů zatracovaných většinovou společností a následně i v hledáčku dekadentních umělců. Právě v tom tkví nadčasovost (ne-li přímo nesmrtelnost) dekadence coby obecného estetického principu, jehož těžištěm není – na rozdíl od mnohých uměleckých směrů – povaha zobrazovaného předmětu či jevu. Tento fakt se bude ostatně odrážet i v následujícím výběru snímků, snad dostatečně ilustrujících vývoj dekadentně laděné linie filmové historie.
Máme-li však hledat kýžené tituly, je třeba se nejprve pokusit alespoň v hrubých obrysech nastínit, které tematické okruhy si nejčastěji vysluhují přívlastek „dekadentní“. Vodítkem nám může být například mnohdy již zaniklá instituce filmové cenzury, jejíž slabou ozvěnou jsou různé dnešní kategorie přístupnosti. Kvůli čemu bývaly snímky mrzačeny či dokonce zakazovány? Pomineme-li specificky podmíněné důvody ideologické či náboženské, zůstávají nejběžnějšími stigmatizujícími prvky násilí a erotika, prezentované nejrůznějšími formami, ovšem vždy v míře překračující dobové konvence. Snímky, jež si vysloužily cejch díla nějakým způsobem kontroverzního, přitom nacházíme napříč všemi filmovými směry i žánry, v oblasti umění „nízkého“ i „vysokého“ – právě tuto rozmanitost „dekadentních filmů“ se pokusíme ilustrovat prostřednictvím konkrétních titulů dotyčného ražení.
Kdo jiný by měl figurovat na začátku pomyslného rodokmenu dekadentního filmu, než Luis Buňuel – svého času tvůrce skandálních snímků, dnes jedno z kanonických jmen světové kinematografie. Detailní záběr rozříznutého oka z jeho Andaluského psa (1928) se stal obrazem vpravdě ikonickým a dobové publikum se mu během jeho režisérské kariéry podařilo šokovat ještě mnohokrát. Nejvášnivější reakce rozpoutal Buňuelův snímek Zlatý věk (1930), na němž spolupracoval se Salvadorem Dalím a který byl silně kritizován pro amorálnost – oficiálně se směl promítat až v roce 1979.
Žánrem, jehož plody si v dějinách filmu vysloužily nejvíce odsudků, je bezesporu horor – jeho počátky jsou pak nerozlučně spjaty s dvojicí původně literárních postav, Stokerovým Draculou a Frankensteinem Mary Shelleyové. Ačkoliv se tyto ikony hororového žánru objevily na stříbrném plátně nesčetněkrát, dodnes nezapomenutelnými jsou – i díky jejich představitelům – zejména dva eponymní snímky z let třicátých, Browningův Dracula (1931) s Bélou Lugosim a Whaleův Frankenstein (1931) s Borisem Karloffem. Zatímco prvnímu z nich byly vytýkány prohřešky proti mravnosti, druhý provokoval zejména naturalistickou scénou utopení malé dívenky.
Erotika ve filmech dává vzniknout specifickému typu ženské hrdinky, dvojčeti literární femme fatale – takové postavě několikrát propůjčila svou chladně krásnou tvář i Marlene Dietrichová ve snímcích Josefa von Sternberga. Po legendárním Modrém andělu (1930) následuje mimo jiné Plavovlasá Venuše (1932), Šanghajský expres (1932) či Rudá carevna (1934) – a všechny provází hříchem čpící pověst.
Žhavé vúdú, černé jako strach
Žhavé vúdú proudí v mých žilách
Africký rytmus mě zcela zotročil
Žhavé vúdú, smrtelný hřích
Žhavé vúdú, horší než líh
Sháním muže, který by si mě ochočil
(úryvek písně "Žhavé vúdú" z filmu Plavovlasá Venuše)
Vedle násilí a sexu se vzácněji objevuje v dějinách kinematografie i další prvek s dekadentním nádechem, jenž pro nedostatek lepších termínů nazveme prostě „ošklivostí“. Jedním z nejslavnějších snímků tohoto ražení jsou Zrůdy (1932) již zmíněného Toda Browninga. Bouřlivého přijetí se jim dostalo zejména proto, že panoptikum připomínající skupinu hlavních postav, jejichž charakter vystihují přezdívky jako „Oživlý trup“, „Živoucí kostra“, „Vousatá žena“ či „Bezruká kráska“, ztvárnili lidé se skutečnými tělesnými vadami.
Ani v dějinách české kinematografie nechybějí díla podobné provenience. Příkladem za všechny může být slavná Extase (1933) Gustava Machatého se scénou nahé, koupající se ženské hrdinky či detailním záběrem jejího obličeje v okamžiku dosažení orgasmu.
Výše jmenované snímky zosobňují určité typy filmových děl, které byly přinejmenším v době svého vzniku vnímány jako „dekadentní“, tj. v jistém ohledu úpadkové, šokující, kontroverzní. Jejich řady se sice během následujících desetiletí mnohonásobně rozšiřují, ovšem základní vzorec zůstává v podstatě shodný – vždy je to zejména neobvyklá míra či nekonvenční zobrazení motivů násilí a erotiky, co dotyčná díla přičleňuje k rodině snímků, jejíž nejstarší generaci jsme si zde stručně představili.
Petr Nagy
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(30. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2881
Decadence Now!
Existují ještě tabu, která lze bourat?Klára Našincová
( marketa.havlova)
Kurátorem výstavy je Otto M. Urban, historik umění, orientovaný zejména na (českou) dekadenci a její vliv na výtvarné umění. Je mimo jiné spoluautorem a editorem monografie Dekadence: V barvách chorobných (2006, viz zmíněná výstava v Obecním domě), dále autor monografií o Karlu Hlaváčkovi a Edvardu Munchovi. Příprava celé výstavy trvala bezmála tři roky, prezentovaná díla jsou zapůjčena přibližně z 55 zdrojů (ze soukromých sbírek a galerií) z několika kontinentů.
Celý název je Decadence Now! Za hranicí krajnosti. Jedna z jejích částí je umístěna v "Pokoji č. 13" v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Nastiňuje rádoby dekadentní tendence v současné módě a designu. V Domě umění města Brna můžete zhlédnout černobílé fotografie J. P. Witkina, které reagují zejména na díla světově proslulých malířů jako je Francisco Goya, Joan Miró či Hieronymus Bosch, dále pak na řecké báje a biblické příběhy. V Centru současného umění - DOX je k vidění kontroverzní tvorba uznávané dvojice Gilbert - George s podtitulem Cesty. Západočeská galerie v Plzni nabízí projekt Ještě místo – Pustá zem od Josefa Bolfa a Ivana Pinkavy.
Návštěvníci se mohou zúčastnit i celé řady doprovodných programů, jejichž ústředním tématem je samozřejmě dekadence. Probíhají čtení dekadentní literatury, divadelní představení, koncerty, komentované prohlídky a filmová promítání. Vydána byla i obsáhlá publikace rozebírající dekadenci v kontextu moderní doby a napříč žánry, navíc s bohatou obrazovou přílohou.
Hlavní „stan“ představuje Galerie Rudolfinum, kde jsou exponáty rozděleny do pěti na sebe navazujících celků. Krajnost sebe: Bolest, Krajnost těla: Sex, Krajnost krásy: Pop, Krajnost mysli: Šílenství, Krajnost života: Smrt.
Vzhledem k tomu, že už pár recenzí v tisku vyšlo, můžeme konstatovat, že výstava kýžený rozruch vyvolala. Dočkala se nadšených i opovržlivých reakcí a odstartovala vášnivou diskuzi zastánců a odpůrců.
"Některá díla na této výstavě mohou šokovat. Galerie Rudolfinum důrazně doporučuje citlivým osobám a doprovodu dětí do 15 let zvážit návštěvu výstavy! Dětem do 15ti let není na výstavu vstup povolen bez doprovodu."
První místnost nese název Krajnost sebe: Bolest. Jde hlavně o autoportréty umělců, uvidíte díla například již zmiňované dvojice Gilberta a George či Catherine Opie. Dočkáte se fotografií typu dlaně probodané injekčními stříkačkami a dalších "bolestivých" témat.
Druhá místnost - Krajnost těla: Sex - vás přinutí zamyslet se nad tím, proč se díváte na obrázky s porno motivy na veřejnosti a možná vás přivede do rozpaků. Najdete zde téma bondáže od Nobuyoshiho Araki, rentgenové snímky pohlavních aktů, Niby - velké erotické sochy nebo antické bohy od J. P. Witkina v choulostivých situacích. Největším šokem byl pro mne exponát Damiena Hirsta vytvořený z mrtvých živočichů.
Místnost, která může na rozdíl od ostatních docela pobavit, je Krajnost krásy: Pop. Autoři si vzali na paškál opravdu všechno, na co si jen vzpomenete, od princezny Diany po Mickyho Mouse. Uprostřed místnosti se vyjímá socha nahé anglické královny. Velká otázka na stěně, zda Ježíš byl opravdu heterosexuální, vás přinutí k úsměvu. Adolf Hitler se stal pouhou krbovou předložkou… U dveří je fotografie od Gottfrieda Helnweina z cyklu Zlatý věk: Marilyn Manson, která byla v Rudolfinu k vidění již dříve na výstavě věnované tomuto autorovi. V této části nás zastupovalo i několik českých umělců (David Černý, Jiří Černický).
Krajnost mysli: Šílenství - zde narazíte na různé druhy médií, velmi provokativních, možná až moc. Fotografie J. Klauka reagují na křesťanství a na skandály katolické církve, krvavá lázeň od Z.Penga ladí s krvavými výtvory okolo, naznačujícími pocit zmaru a zoufalství a nutnost zničení sebe sama. Ve vitríně zhlédnete několik objektů, mimo jiné například od Josefa Bolfa.
Krajnost života: Smrt - další sekce, kde se prezentovali i čeští tvůrci. Ivan Pinkava se svými strohými fotografiemi „Bez názvu“ navozuje pocit klaustrofobie, Damien Hirst šokuje sérií lidských lebek jako symbolů smrti. Asi největší hvězda výstavy J. P. Witkin zde veřejně vystavuje mrazivé černobílé fotografie mrtvých těl či jejich částí. U východu z místnosti vás zarazí fotografie Roberta Mapplethorpa - autoportrét zvěstující blízkou smrt člověka s AIDS.
Ve vstupní hale si pak můžete pořídit originální a trochu morbidní plyšáky v podobě rozjetých zvířátek, trička s nápisem Decadence Now!, placky, „temné šperky“ a samozřejmě monografii k výstavě. Kromě vybraných děl s konkrétním označením mají návštěvníci možnost vystavené exponáty libovolně fotografovat.
Pokud se vám podaří vypotácet se z Rudolfina v pořádku a nebudete mít dost, stavte se v "Pokoji č. 13" Galerie UMPRUM. Najdete zde díla Davida Černého nebo Jiřího Černického. Nechybí dokonce ani postavičky z filmů Tima Burtona, šaty od Alexandera McQueena, hororové panenky či sada ve stylu Bohemia crystal vytvořená speciálně pro konzumaci drog.
Výstava patří mezi nejnákladnější projekty Galerie Rudolfinum, exponáty nejsou řazeny chronologicky, ale tematicky, často jsou ovšem mezi nimi velké propasti v oblasti žánru i umělecké kvality. Naplní vás protichůdnými pocity, zájem rychle vystřídá deprese, v jednu chvíli se cítíte trapně a hned jste zase znechucení nebo pobavení.
I přes zřejmou prvoplánovou snahu šokovat, upozornit a zbořit tabu, která už dávno neexistují mi připadá, že jedno tabu je stále aktuální: tabu umění. I přes pornostránky na internetu, násilí v televizích, válečné konflikty a revoluce v celé šíři toho slova, nám některá témata a ztvárnění přijdou v galerii nepatřičná, vyvolávají v hlavě zmatek i úzkost a musíme se ptát: „ Je tohle skutečně umění?“ I kdyby nebylo, rozhodně každého nějak ovlivní a podnítí dlouhé debaty mezi návštěvníky. Ti jsou velmi různorodí, přišli se sem podívat profesoři, babičky, malé holky... stejně jako vyznavači punku.
Pokud vás neodradily otázky zpochybňující smysl projektu a jste stále zvědaví, nebraňte se tomu a jděte se podívat na výstavu, která vám rozhodně nadlouho utkví v paměti. Je možné, že jako další monstrózní projekty, přitáhne alespoň zájem veřejnosti do galerií...
Klára Našincová
(31. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2884
Pouť mladého básníka
Pohled do světa mladého začínajícího autoraDominik Melichar
( dominik.melichar)
„Sublimuji, řekli dospělí a ovace trvaly plných deset minut.“
I.
Nechtěné obecenstvo jej vyhnalo ven. Do ještě stále jiskřícího rána. Mladý básník zkrátka nemá stání. Do světa byl proti své vůli vržen a je do něj vrhán každý den znovu a znovu. S každým člověkem je takto nakládáno, namítnete jistě. Ovšem nikdo kromě básníka si neuvědomuje bolestivost takového vržení. Na každém kroku je potloukán slovy, omračován výrazy v tvářích a hanoben lhostejností a drcen všedností. Na každém kroku – kdy obyčejný člověk přemýšlí o příštích hodinách, kam musí zajít, kde se nají, kdy koho potká, co mu řekne – básník se rozkládá do všech a není nikde. Létá světy a časy a kotva je čím dál lehčí a lehčí, až je lehká jako pírko, jako další pírko v jeho perutích; ztratil tak poslední možnost návratu a nevyhnutelně se blíží k dalšímu pádu. K dalšímu nutnému setkání se zemí.
„Cesta vede do praskavého loubí do laskavých lomů.“
Mladý básník je věčný hledač opuštěných ostrovů. Nepotřebuje, aby se na nich skrývaly bohaté poklady nebo ztracená města skvělé kultury. Hledá opuštěný ostrov, kde by mu bylo dovoleno být chvíli sám se sebou. Svět je pro něj k uzoufání interaktivní, což sice neskonale podněcuje jeho imaginaci, neustálý přísun inspirace se pro něj však brzy stává rozbouřeným oceánem; zalyká se vlnami možností, nových záblesků. Potřebuje oddech. Být sám. Básník si svůj opuštěný ostrov naštěstí dokáže vytvořit i bez nákladného cestování do Pacifiku nebo Grónska. Na opuštěném ostrově je vskutku opuštěný, i když sedí na lavičce na vlakovém nádraží a vy mu přes rameno koukáte do sešitku, co si to pořád zapisuje. Je opuštěný v parku, kde mu kolem hlavy za hodinu projde tisíc turistů a matek s kočárky. Mladý básník nepotřebuje být opuštěný fyzicky, potřebuje oprostit ducha svého, duši jeho od jha každodennosti, opustit svět, ale neletět v něm. Zastavit se a povzdechnout. Básník si povzdechne a z jeho plic jeho ústy společně s pár mililitry dechu vyjde i zkušenost bytí. Představa je to jasná a vzdálená zároveň. S povzdechem se zhmotňuje obraz těkavý, nedlící v jednom ohnisku, vybarvený netušenými barvami, a přesto šedivý. S povzdechem vyrůstají ze země vzpomínky jako stvoly dávno vyhynulých trav. S povzdechem má básník konečně možnost se se svým bytím utkat i stkát zároveň. Proto hledá opuštěný ostrov a proto se tolik liší od ostatních lidí. Lidé mají spoustu možností. Básník nemá jinou možnost.
„Není většího dobrodružství nad rezavý sen.“
II.
Doba je milosrdná. Rozhodně je milosrdnější, než byla kdy předtím. Dříve mladí autoři museli pracně obcházet nebo obesílat redakce a nakladatelství, aby se jejich výtvory dostaly na veřejnost. Nezbývalo jim než věřit. Buď v sebe sama, ve vlastní schopnosti, anebo ve vyšší moc, která snad zasáhne a báseň či povídka se do tisku dostane. Nyní ale začínající básníci a prozaici vůbec věřit nemusí, dokonce ani nemusí dobře psát, a stejně existuje nespočet možností, jak si svou sbírku či román vydat sami. Podrobněji jsme se tomuto tématu věnovali v LitENkách č. 5 loňského ročníku a trochu se o ně znovu otřeme i v tomto čísle. Důležité pro toto zamyšlení ale není skutečnost, že se nějaké knihy vydávají, nýbrž proč ta potřeba mezi lidmi ještě stále je. Pokud tedy přijmeme fakt, že mezi tou spoustou autorů, které můžeme potkat na různých serverech k tomu určených, se vyskytují i skuteční básníci (lidé, kteří psát básně zkrátka musí, protože je pro ně nepřijatelná možnost je nepsat), pak se musíme zeptat, kde se v nich bere to odhodlání své nitro exponovat v časopisech, ve sbírkách apod. Doba sice vydávání všemožných básní nakloněna je, čtení básní, jak jsme již řekli, příliš nakloněna ovšem není. Jako médium zprostředkovávající například rychlé reakce na současné události nebo poukazující na citové strádání či vzplanutí autora, jak to fungovalo ještě v polovině minulého století (underground v blahé paměti), je poesie mírně řečeno mrtvá. Nejenže není společnost výrazně vyšinutá (očekávání války či totalitního režimu na půdě jakékoli vyspělé společnosti je jen hysterickým voláním do prázdna), nejenže internet každým dnem bourá nové a nové hranice v rychlosti předání jakékoli informace, ale lidé, jak se mi alespoň zdá, pokud ještě vůbec nějaké intimno hledají, rozhodně nevyhledávají poesii, a už vůbec ne mladou a neznámou. Možná se ovšem mýlím. Doufám.
Neoddiskutovatelné.
Tohle slovo samozřejmě do slovníku recepce poesie nepatří. Někomu se ty a ty verše líbí, jinému zas ne. Zahrnování děl do literárního kánonu je pak samostatnou kapitolou, dalo by se o ní vést dlouhé diskuse a rozhodně není záměrem autora tohoto článku vytyčovat zde nějaké mantinely nebo se vůbec do této otázky hlouběji pouštět. Nastiňuji tento problém z jiného důvodu. Až příliš blízek je totiž určení, co doporučit k vydání (myšleno ve větším nakladatelství, nikoli v takovém typu „udělej si sám – my poskytneme papír a tiskárnu“), co už dospělo do knižní podoby, co zkrátka nabídnout širší čtenářské obci. Mám za to, že úhelným kamenem současného přístupu je skutečnost, zda autor získal za svou tvorbu ocenění – ať už je to Ortenova cena, Cena Karla Hynka Máchy apod. – či nikoli. V zásadě nic proti tomu nemám. Kniha stejně musela být vydána už předtím, aby vůbec nějakou cenu mohla dostat. Ovšem otázkou zůstává, jestli u druhé sbírky či prosaického textu oceněného autora nepřimhuřuje redakce oči nad kvalitou textu jen proto, že „přece dostal Ortenovku.“ Je opravdu neoddiskutovatelné, že jednou oceněný básník bude už navěky psát jen skvělé básně? Jak je vidět, mladý básník nemá situaci jednoduchou ani v případě, že knihu vydá, a dokonce ani když za ni dostane nějakou cenu. Literární kritika si jej nakonec vždycky najde.
III.
Opustiv nelibě svůj opuštěný ostrov, vydal se básník splnit si světské povinnosti. A pomalu přicházela jasná, temná noc; v půlnočních ticho je dobách; světýlko bloudí po hrobách. A mladý básník, stále kryt tmavým pláštěm před bledým svitem lůny, směřuje své kročeje domů. Nedokáže jít ale přímou cestou, cosi jej táhne k zchátralé lávce přes řeku. Nic ho neodradí zákaz vstupu… zákaz vstupu – musí se potichu zasmát. Přesně uprostřed lávky se posadí a chvíli jen bude koukat do asfaltově černých vod řeky. Prožití trouchnivějícího dřeva, přesně uprostřed, to vše je zahaleno neznámou magií. Mladý básník vlastně ani nechápe, proč tu je. Ví jen, že tu být musí. Možná ne pro dnešek, možná ani ne pro časy minulé či budoucí. Možná konečně dosáhl vytouženého bezčasí i fyzicky. Praskající suché dřevo v ostrém kontrapunktu s nekonečně tekoucím asfaltem řeky. Mihotající se světlo měsíce na obzoru hladící její klidnou hladinu. Vše je tak zvláštně propojeno a básník to zřetelně vnímá a jeho ruka je puzena (ani ne jím samým, ale spíš náladou) vyndat z náprsní kapsy sešitek a psát:
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Já držím pohár ve své dlani:
své srdce, které přetéká.
Dominik Melichar
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(9. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2888
Já jsem přežil a – jsem básník
Rozhovor s mladým básníkem K. H. Máchou nejen o poesiiDominik Melichar
( dominik.melichar)
Rozhovor s Máchou
zdroj: veprek.cz a archiv autora
Karel Ignác… promiňte – Karel Hynek Mácha je jeden z mála mladých básníků, který ze zásady nevyužívá dopravních prostředků. Stále a všude chodí pěšky. Jak se mi podařilo zjistit, za chůze jej i napadají nejlepší verše, které pak u jezer pod zříceninami hradů zpracovává ve smělé básně, které zatím sice kritika přijímá spíše vlažně, avšak mezi bohemisty je už poměrně zavedeným autorem.
A nejen o básních a chůzi budou příští řádky rozhovoru, který jsme s Karlem Hynkem vedli oba opřeni o omítku domu U červeného orla v Celetné ulici, oba v černém plášti zapjatém až nahoru a v černém šátku. Bylo nás těžko rozlišit…
1. Nejprve mi Karle povězte, proč jsme se sešli právě tady, U červeného orla?
Což kdybych řekl, že i to jestotně jest, co rozumem, co obrazotvorností pochopíš? Pohléď do okna! Však co v tom ženského pohlaví. Směje se a se dčbánu piva pije. Ksicht celej… ale což, hledat lásku zde na zemi takovou, o jaké si zazpíváme, to je marnost nad marnosti. Buď upřimný. Taky bys ráději seděl s ní vevnitř, ale pohléď znovu… ano, nešť ústa má ostýchají se vyřknouti. A kromě toho sem chodím do hospody obědvat občas.
2. Zdá se, že si už tykáme – tedy Karle, několik tvých básní vyšlo v různých časopisech, neuvažoval jsi o uspořádání sbírky?
Snad někdy. Piši hojně, ale… je to dobré? Pro mne ano, pro mne, ale… skloně však se, chtěje utrhnouti růži, zhlednu, že z hrobu vykvétá – bez obrazu. Ustrašená zimniční obrazotvornost moje… blesky… strašný obraz… takové věci, a já jsem je přežil a – jsem básník… člověk – Vy jste člověk! – já jsem… (Mácha strnul s vytřeštěnýma očima, musel jsem jím zalomcovat, aby se vrátil na Zemi.) To můj svět. Však to nejsi v stavu pochopiti. A hlavně nemám peníze, rodičové moji dali mi tři dvacetníky a z toho mám obědvat, večeřet, kněhkupci jsou zlosyni…
3. Někerým začínajícím autorům už vydali třeba i dvě knihy. Sleduješ současnou scénu? Znáš se třeba s Těsnohlídkem, Hájkem nebo Rysovou?
Slyšel jsem, že snad nějaké ceny dostali. Nemámť však času, neb hojně cestuji, na přednášky chodím a piši. S přítelem Sabinou diskutujeme, chodíme k Tylovi, na hradby… Já čtu lorda Byrona, Mickiewicze, Huga. S Hájkem viděli jsme se teprva třikráte v celém živobýtí a jen v semináři, však jeho pokusy básnické, teď se jich nahrnulo, že nevím, jestli všecko je dobré, čili nic. Těsnohlídka neznám a ta holka – Rysová? – nepochybně chytrá a dobrá, snad bych jí udělil také cenu. Já všechny líbám a zůstávám upřimný, ale jak lhostejný jest mně nyní člověk jeden každý, jak malicherné jeho jednání!
4. Zmínil ses o fakultě a přednáškách, nedávno se ti dostalo tuším jisté pocty.
Ach ano, ty na paměti máš pana profesora Jungmanna. Posuzoval mého Svatého Ivana a divil se s velmi učeným obličejem, že takovou báseň někdo v třídě vytvořil. Událost ta mi vlila krve do žil, že posléz vyšla mi i báseň Abaelard Heloíze. Ovšem muka… Já jsem pevná věž, ale běda mi zase – beze všeho světla. Bůh tě chraň takových snů, noc se s dnem schází, krvácející žžoucí ruka má, jedině k Vám hledím, jedině Vás milovati mohu… (Mácha začal divoce bušit do omítky, a ježto jsme byli oblečeni poněkud výstředně a už už nás zaměřovaly zraky městské policie, musel jsem jej opět usměrnit štulcem.) Jsem básník.
5. Vraťme se k tvým cestám, jsi znám svými procházkami až za hranice města, svými výpravami po horách.
Je tomu několik měsíců, co jsem se s přítelem Eduardem Hindlem vydal na severní pouť až k hradu Bezdězu přes Mělník, Kokořín, odtuď jsme šli na Housku, zabloudivše však zustali jsme v největším dešti pod širým nebem v oudolí Svatovojtěšském as hodinu cesty od Kokořína. A pak na Bezdězí, oblaky nade mnou co stáda beránků. Jistě se též vydáme do Krkonoš, již jsme o tom mluvili. O svátcích chodíváme já, pan Strobach a Kudrna a mnoho jiných študentů do Čech toulati se po boleslavském kraji. Možná mne bude čekati delší pochodování v brzkých létech, nevím… Jen pohleď zas do okna hospody.
6. Ale vždyť už tu hospoda dávno… Nechme to, Karle, nedá mi to a musím se vrátit k poesii. Zdá se mi, že básníci nejen v životě, ale i svými verši pořád někam spěchají, vidím na tobě, že i ty máš zas naspěch. Zas nějaká cesta?
Och, kdybys byl jen věděl… Velice se těším, až zase uhlídám široširé pláně české a kopce a řeku Labe ze zámku zrovna tam, kde se pojí s Vltavou. Půjdu, avšak ostatní již více nechodí. Nu, jen pohlédni na ulice, jsou ucpané, smrad je tu! Z mrtvého kraje vystup ven, nabudiž život… Vylezte lidé z těžkých strojův! Není-li to lepší, něco vidět nežli sedět doma?
Marné volání…
Ach ano, básníci… jen ať setrvají a já… já půjdu… dalekáť cesta má.
(Mácha ledabyle pokynul rukou směrem k Husovi. Otočil jsem se, a když jsem se chtěl básníka zeptat, kam ukazuje, nebyl již u mě. A za okny knihkupectví Karolinum se ozval protivný dívčí smích.)
Dominik Melichar
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(10. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2889
Kde si titul rozhodně nekoupíte
Ale kde vám vydají knížkuDana Tregerová
( dana.tregerova)
Nenápadnou budovu v rušné ulici Na Pankráci navštěvují budoucí básníci, redaktoři, novináři, moderátoři... Uplatnění absolventů této soukromé školy je opravdu široké. K tomu jim dopomáhá pedagogický sbor složený z jazykovědců, filozofů a historiků na jedné straně a „lidí z branže“ na straně druhé, za všechny můžu, myslím, jmenovat dramatika a režiséra Arnošta Goldflama, kterého zná široká veřejnost také jako herce.
Absolventkou akademie je mimo jiné osmadvacetiletá Jana Šrámková, držitelka Ortenovy ceny za knihu Hruškadóttir, jež je výjimečným příběhem o lásce mladé dívky ke staršímu muži.
Opravdu talentovaní studenti-spisovatelé dostanou možnost, aby jejich „dílko“ vyšlo v edici Prvotiny, která ročně vydává 2-3 knihy. Nejprve ho musí obhájit na výbornou. Na doporučení komise, která zasedá při obhajobách, ho schvaluje kolegium rektora.
O těchto prvotinách, o tom, proč je u nás těžké stát se žádaným spisovatelem a o dalších věcech, jsem si povídala s bývalým dramaturgem ČT, režisérem desítek dokumentů, nynějším rektorem školy, doc. MgA. Martinem Štollem, Ph.D.
Ve svých sedmatřiceti letech jste se stal jedním z nejmladších rektorů v republice. Jak si tuto skutečnost vysvětlujete? Myslím, že můžeme mluvit o úspěchu.
Musím podotknout, že to nebyla žádná moje ambice. Byl jsem touto volbou překvapen, ale je pravda, že učím na akademii 7 let, byl jsem předsedou akademického senátu, poté jsem vykonával funkci prorektora pro rozvoj a uměleckou činnost, a tak to snad i akademická obec bere v logice věci, že tím nástupcem pana prof. Čorneje jsem zrovna já.
Proč byste těm, kteří uvažují o spisovatelské dráze, dráze dramaturga či režiséra, doporučil právě Literární akademii?
Přístup k studentům je velmi individuální, máme 50 učitelů na 250 studentů (!), pomáháme jim tak rozvíjet se v tom, co je opravdu baví. Média a literaturu pojímáme z hlediska uměleckého procesu. Vedle teoretiků u nás vyučují především praktikové z různých profesí: scénáristé Jan Gogola, David Jan Novotný, básníci a spisovatelé Petr Borkovec, Daniela Fischerová, Jiří Dědeček, Ivona Březinová, Radka Denemarková, komiks u nás učí paní Lucie Lomová. Výuka je vedena tak, aby se absolventi při nástupu do zaměstnání mohli hned orientovat.
Četl jste některé texty z edice Prvotiny? Zabývají se v nich studenti stejnými či podobnými otázkami, nebo jsou po stránce tematické naprosto rozdílné?
Drtivá většina z nich jsou osobní výpovědi. Je celkem logické, že člověk začíná nejdříve u sebe.
Prosadit se v dnešní době jako spisovatel je těžké. Být oblíbeným, získat si stálé čtenáře, popřípadě se uživit jen psaním…
To říkáme studentům už od začátku. Znám to z vlastní zkušenosti. Každému doporučuji, ať si najde takové zaměstnání, které ho bude moci uživit a při tom se věnuje psaní jako svému koníčku. Naše knižní kultura je naprosto přebujelá, máme 1200 nakladatelů a před Vánocemi vychází denně třeba až 40 knih. A teď jak se má mezi tolika tituly prosadit právě ten váš?
Došlo během deseti let, co škola existuje, k nějakým zásadním změnám?
Rozložení pětiletého magisterského studia na tříleté bakalářské a dvouleté magisterské si vyžádalo změny ve struktuře studia, škola nyní staví na dvou hlavních oborech: Tvůrčím psaní a Komunikaci v médiích. V navazujícím studiu se může student specializovat v něčem jiném, v oborech Redakční práce či Literatura faktu. Vztah mezi školou a studentem – klientem, jenž jí platí – který teď budou řešit i veřejné školy a budou s tím mít pravděpodobně potíže, my máme vyřešený. Naši studenti vědí, že titul si u nás určitě nekoupí. Za to z naší strany můžou očekávat patřičnou náročnost, kterou ostatně sami vyžadují. Těžší cesta se podle mne vyplatí.
Dana Tregerová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(13. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2893
Nenechávejte svá literární díla v šuplíku!
Naděje umírá posledníLucie Zinke
( lucie.zinke)
>
Mnohým literárně nadaným (i nenadaným) není tato situace neznámá. Měl by to být čtenář, kdo rozhodne, zda si sbírka či jiná knížka zaslouží obdiv, musí se však k němu nejdříve dostat. Dnes si naštěstí můžete svou poezii (či prózu) vydat i přesto, že nakladatel nepřikývne.
Mnozí zvolili tuto cestu, jako například dvaadvacetiletý Milan Dedera, který si svou knihu s názvem Šmíráci nechal vydat na vlastní náklady v klatovské tiskárně Dragon Press s.r.o. v množství 150 výtisků. Na internetu je již několik webových stránek, které nabízejí vydání díla na autorovy náklady. Stránky umožňují nastavení počtu stran, formátu tisku, barevnosti obrázků, druhu vazby či vzhledu vaší knihy. Podle údajů jedné z webových adres (www.knihovnicka.cz), které nabízejí vydávání knih, jsem si spočítala, kolik by stála černobíle tištěná šedesátistránková sbírka formátu A5 s barevnou titulní stranou a lepenou vazbou. Jeden kus vyšel na 41 Kč včetně DPH, za sto výtisků by autor zaplatil 4100 Kč a dílo by měl na světě jak pro blízké nebo přátele, tak pro ostatní čtenáře. Kromě zmíněné internetové stránky, podobné služby nabízejí i www.suplik.cz, www.unibook.com, www.dsl.cz a další.
Najdeme tu drobný zádrhel. Autor sice sbírku vydá, ale i kdyby se čtenářům básně líbily sebevíc, z prodeje určitě nezbohatne. Pokud jste se rozhodli jít touto cestou, nenechte se nulovými zisky odradit. Vydání jistě uspokojí touhu podělit se s ostatními. A bonus navíc, pokud budete se svou prvotinou úspěšní u čtenářů, druhý pokus o vydání vašeho díla bude mít určitě velkou naději na úspěch.
LUCIE ZINKE
Psaní
zdroj: http://perfectgirl.blogerka.cz/Hry-zahrajte-si/Hry-na-papiru
(13. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2895
Zfetovaní pavouci v našich srdcích
Taťána KročkováBarbora Stehlíková
( barbora.stehlikova)
Zujme si boty
a pojďme se brouzdat
Proti proudu času…
Kdo by po takových úvodních verších neměl chuť brouzdat s autorkou poezií života?
Taťána Kročková stejně jako další mladí básníci, začínající nebo poprvé si troufající zveřejnit svou šuplíkovou sbírku, využila služby jednoho nakladatelství, které jí pomohlo vydat knihu vlastním nákladem. Pokud někdo stráví s Proudy několik chvil, myslím, že nebude litovat ani ztraceného času, ani energie vynaložené k odlehčení mysli. Setká se s dynamickými, zřetelnými a podnětnými verši a díky některým z nich si možná opět uvědomí jednoduché pravdy života, jako například kolik věcí se snažíme skrýt pod rouškou noci či jak je vše kolem nás pomíjivé.
Z některých veršů k nám sice prostupuje jasné sdělení, avšak nabýváme dojmu, že toho chceme objevit mnohem víc, poznat To vzadu, To skryté, poznat To celé a jsme vedeni nenásilným krokem snad do duše autorky (či snad do našich myslí), která je otevřená všem návštěvníkům, a my můžeme objevit nezištnou touhu plynoucí právě ze Srdce.
I přesto, že mě zaujaly neotřelé metafory a přirovnání, zdá se mi, že některé básně ve sbírce jsou nadbytečné. Stále se opakující motivy a nedostatek nového sdělení trochu zpomalily příjemné tempo knihy. Nezapůsobilo na mě nijak lákavě ani grafické zpracování – u několika básní se opakuje použití kurzívy u posledního verše. Tím pro mě každá báseň ztratila kus ze své jedinečnosti.
Svěží styl vyjádření veršů mě však příjemně povzbudil a ráda bych tímto doporučila Proudy i dalším hloubajícím čtenářům.
Kročková, Taťána: Proudy. Čeladná: Tribun EU s.r.o. (vydáno nákladem autora), 2010. 38 stran.
Barbora Stehlíková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(14. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2902
Svět, v němž nelze nalézt útěchu
Tomáš VučkaGabriela Romanová
( gabriela.romanova)
Jeho absolventská prvotina zobrazuje velmi surové vyrovnávání se s vlastním místem v netečné a apatické společnosti. Próza o nechuti být součástí pohrdaného světa, který zaplňují matka a otec – postavy, jejichž život se omezil na základní projevy vegetujících organismů. Konzumují potravu, vyměšují a spí. Mezilidské city jsou jenom odporně zatuchlým odérem, z něhož se zvedá žaludek, a vlastní pokoj je temná díra, ve které se nedá dýchat. Černé praskliny ve zdech se čím dál víc rozšklebují a chrlí zoufalství a nenávist vůči domovu, ze kterého je nutné stále utíkat, jenomže není kam. Vnější svět je stejně neutěšený a burcuje k agresivnímu odmítání a úniku ze své vlastní existence. Jenže i ve stavech silného deliria je cítit stále odporně hmatatelná matčina pupeční šňůra a objevuje se otcova tvář starce.
Venku "slušní a spokojení lidé ráno vstali. Dali si vločky s mlékem nebo něco takového. Třeba nějaký jogurt, který udrží lidský organismus čtyřiadvacet hodin v optimálním stavu a zajistí mu pravidelné trávení. Právě jako ten a ten deodorant udrží po stejnou dobu na uzdě výměšky potních žláz."
Doma "stůl a tři židle. Na stole vikslajvantovej ubrus, na ubruse rozložený noviny. Muž žere tlačenku. Kusy masa, vepřový kůže, štětin a rosolu mu odpadávají od huby. Půlměsíčky nakrojené cibule leží vyrovnané na velkém černém titulku. Potí se mu řiť. Upouští větry do šedé koženkové lavice. Houpe se mu vole. Zpod stolu čpí nohy."
Silné a sugestivní vnímání skrze tělesný prožitek často eliminovaný na jediný konkrétní obraz a naturalistický popis živočišných projevů činí prózu téměř bezpříběhovou. Důležité v ní jsou popisy prožívaného zhnusení, útržky dialogů a stereotypní opakování. Charakterizují oba póly – domácí a vnější – iritujícího a neomaleného světa, v němž je ale snaha udělat něco jinak stejně neúspěšná.
Gabriela Romanová
Vučka, Tomáš: Mezidveří (ze vzpomínek Jana Vitouše). Praha: Literární akademie, 2002. 64 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(17. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2921
Nejen mladým autorům dveře otevřeny
Andrea VotrubováHana Hudečková
( hana.hudeckova)
Jedná se o novelu, která využívá dvou časových rovin, vzpomínek a přítomnosti. Ty jsou pro přehlednost odděleny barvou, určité pasáže jsou psány klasicky písmem černým, jiné písmem modrým. Přesto občas může činit potíže rozlišit, ve kterém časovém pásmu se v díle právě nacházíme, proto je třeba, aby mu čtenář věnoval patřičnou pozornost.
V díle se autorka zabývá tématem nesnadných životních situací, jako je zneužívání dětí nebo vyrovnávání se s úmrtím blízké osoby, a následného traumatizujícího vlivu takového prožitku na člověka. Nesnaží se však najít řešení otázek, které ve svém díle pokládá. Pravděpodobně na ně chce pouze upozornit, aby si lidé uvědomili jejich váhu a dopad na život každého jedince.
Použitím krátkých útržkovitých vět, kladených za sebou bez jakékoli souvislosti, stupňuje autorka napětí. Příběhu dodává na působivosti i netradiční prolínání českých a slovenských dialogů. Přestože je děj zasazen do Povážské Bystrice na Slovensko, mnoho postav používá svůj rodný jazyk – češtinu. Střídání jazyka neprobíhá však jen mezi postavami, ale v některých situacích i v rámci monologu jedné postavy.
Prvotina Andrey Votrubové jistě stojí za přečtení, není ale snadnou četbou. Musíte se na čtení skutečně soustředit. Vyžaduje velmi pozorného čtenáře, který se neztratí v metaforách a časových rovinách, jichž spisovatelka užívá opravdu hojně.
Hana Hudečková
Votrubová, Andrea: Váh. Praha: Literární akademie, 2004. 80 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(17. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2919
Absolventem LA
Za hodně peněz hodně muziky…Petr Nagy
( petr.nagy)
Coby absolvent pětiletého magisterského studia (obor Tvůrčí psaní – Redakční práce) na Soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého jsem s dotyčným ústavem prožil mnohé – včetně stěhování jeho sídla a změny nejvyššího vedení. Chybějící tradice a s ní spjatý zaběhlý řád se ovšem může z jistého úhlu pohledu jevit kladně (tradice někdy bývá svazující a řád zkostnatělý) – jako většina mladých projektů se sice LA vyvíjela dosti překotně a často metodou „pokus-omyl“, ve výsledku však šlo o posun příznivým směrem.
Jednoznačně největší devízou této i jiných soukromých škol je dobré finanční zázemí, odrážející se též v kvalitě pedagogického sboru – v něm se nezřídka objevují uznávané osobnosti příslušných oborů, ať už jsou jeho stálými členy nebo zde pouze dočasně hostují. Můj ročník tak dodnes vzpomíná třeba na přednášky Petra Čorneje, Otakara A. Fundy či Vladimíra Svatoně. Známá jména, tentokrát ze světa umění, se ovšem objevovala i na seminářích tvůrčího psaní – já chodil například k již zesnulé Alexandře Berkové.
Literární akademie rovněž v mnohém vycházela vstříc svým studentům, ať už prostřednictvím vlastních projektů (mj. vydávání vybraných absolventských prací v rámci edice Prvotiny) nebo podporou našich aktivit. My jsme díky tomu mohli kupříkladu vydávat časopis Lokální Anestézie a osvojit si tak alespoň základy kulturní publicistiky. Běžnou praxí bylo i pravidelné pořádání autorských čtení jednotlivých seminářů tvůrčího psaní.
Profilovým předmětem LA bylo pochopitelně právě tvůrčí psaní – ani vyučující, ani studenti však nepřicházeli na tyto hodiny s naivním přesvědčením, že by něco takového bylo možné kohokoliv skutečně naučit. Důležité bylo samotné setkání s ostřílenými autory, předávajícími své zkušenosti a motivujícími studenty k vlastní tvorbě – talentovaní jedinci zde dostali možnost rozvinout své schopnosti, pro ostatní byla výuka tvůrčího psaní přinejmenším zajímavým zpestřením běžného vysokoškolského studia.
Co se týče skladby ostatních předmětů (viděno z perspektivy mnou studovaného oboru), jednalo se o velmi pestrou směsici, rozkročenou svou náplní mezi teorií a praxí. Převážná část samozřejmě souvisela s literaturou a českým jazykem, nechyběly zde však ani exkurzy do řady jiných oblastí – historie, psychologie, filozofie či kinematografie. Pokud jde o praktické dovednosti, měli jsme příležitost osvojit si například základy scenáristiky, umělecké kritiky, rozhlasové žurnalistiky a zejména redakční práce.
Značnou výhodou byl relativně malý počet studentů v jednom ročníku, natožpak v rámci konkrétního oboru. Studenti tudíž mohli navazovat užší kontakty nejen mezi sebou, ale i se svými pedagogy – mnohé z těchto svazků, nezřídka i v rovině pracovní, pak přetrvaly období studia.
Let strávených na LA ani v nejmenším nelituji, pro její široce koncipovanou nabídku předmětů z nejrůznějších odborných i uměleckých disciplín ji však považuji za jakési „humanitně zaměřené gymnázium mezi vysokými školami“, které člověka spíše nasměruje k dalšímu, oborově vyhraněnějšímu studiu. Mě osobně obohatilo studium na dotyčné škole o několik dobrých přátel s podobnými zájmy, o množství užitečných kontaktů a základní teoretické znalosti i praktické dovednosti v řadě oborů. Především mi však absolvování Literární akademie pomohlo uvědomit si, jakým směrem bych se chtěl ve svém životě osobním i profesním dále ubírat – a něco takového se podle mě penězi vyčíslit nedá…
MgA. Petr Nagy
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(17. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2920
Procházka alejí jeřabin a slov
Magdaléna RysováKlára Zindulková
( klara.zindulkova)
Místy dílo snad trochu připomíná Tomanovy básně – jejich klid a rozvahu, zakořeněnost ve vlastní zemi, hlíně, lidech. Básně Magdalény Rysové vypadají, že vyrostly na polích a v sadech a rozhodně si počkaly na ten správný čas, kdy dozrají v ucelenou sbírku. Ale nerozbíhají se jen ven na čerstvý vzduch. Mnohé zůstávají uvnitř, naslouchat touhám i tichým slzám lidí.
Rým je zde veledůležitou součástí významu, napovídá, kudy se táhnou spojovací nitky mezi slovy, obrazy a metaforami. Rýmová schémata jsou promyšlená a propojí nám důležitá slova jako ozvěnou. Chybějící interpunkce umožňuje chápání slov a vět v několika významových souvislostech, záměrně leckdy pootevřených. Jazykovědné vzdělání básnířky se s chutí prozrazuje v nečekaných slovních obratech a jazykových metaforách.
Verše básní jsou krátké, aby daly ještě více vyniknout každému slovu, každému rýmu, s pečlivostí usazenému na správné místo. Ač to se to na první pohled nemusí zdát, básničky výrazně pracují s rytmem. Chtěla bych je i slyšet, nejen vidět napsané... Aby každé slovo i každý jeho význam mohly vyznít naplno. Některé básně ze sbírky byly zhudebněny, čemuž se nelze divit – přímo k tomu vybízejí.
Sbírkou křížem krážem prorůstají černobílé ilustrace zobrazující nejčastěji květiny. Neruší, ale doplňují, podávají ruku k porozumění. Jistě si všimnete, že opravdu každá báseň má své jméno, někdy vysvětlující, jindy shrnující, uvádějící do situace a atmosféry, ale vždycky důležité. Při pročítání těchto básní mi něco říká, že i jméno Magdaleny Rysové bude jednou ve světě poezie důležité.
Rysová, Magdaléna: Trnky na tvůj klín. Praha: Družstevní práce 2009. 53 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(17. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2922
Praha literární inspirací
Sídlo spisovatelské múzyLucie Zinke, Markéta Havlová
( marketa.havlova)
„Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká…V lesích u Vltavy naleznete člověka, který tesá práh svého domu, a podle toho nazvěte město Prahou…“
Každý Čech zná jako svoje boty (a možná dokonce lépe) legendu o založení Prahy. Proroctví kněžny Libuše se pravidelně předčítá již na základní škole, stejně jako Staré pověsti české.
Avšak legenda není zas až tak pravdivá. I přesto, že místo, kde leží česká metropole, bylo osídleno Slovany již v 6. století, oficiální založení se datuje do let 882-884, kdy první český kníže Bořivoj I. nechal postavit na místě dnešního Pražského hradu v Čechách druhý křesťanský kostelík zasvěcený Panně Marii. Svatostánek se tak stal historicky první stavbou vltavského města, které se během stovek let proměnilo v místo s rozmanitostí slohů, které každý rok jezdí obdivovat tisíce, ba miliony turistů...
První zmínka o Praze ze zahraničí pochází zřejmě z 60. let 10. století. Tenkrát ještě nebyla atraktivní z hlediska historického, ale byla kulturním centrem a křižovatkou obchodních cest přímo v srdci Evropy, kde se střetávaly rozdílné kultury i národnosti. Arabský kupec Ibrahim ibn Jakob tenkrát popsal české knížecí sídlo takto: „Město Frága je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem, co se týká obchodu…“
Nejvýznamnějším kulturním centrem byla Praha v 16. století za vlády císaře Rudolfa II. Milovník umění, historie, astronomie, okultních věd a alchymie dal městu nezapomenutelnou atmosféru, stejně jako mu dal císař Karel IV. nejdůležitější a nejvýznamnější budovy o dvě století dříve. Po Rudolfově smrti však, jak říká David Hartmann, „čas hvězd a mandragor skončil a lesk zlaté Prahy jako hlavního města říše nadobro pohasl.“
Prahu si oblíbili archeologové, malíři, filmaři a hlavně spisovatelé. Po staletí jim je inspirací, kterou se nechávali a stále nechávají unášet a píší o ní svá díla. V nich vzpomínají nejen na své dětství a mládí, ale zmiňují se i o místech, která navštěvovali celý život a která jsou díky nim proslavená a všeobecně známá tak jako hospoda U Zlatého tygra, Palác Svět či dům U Dvou slunců.
Město opředené legendami
„Staré“ Prahy se téměř po celou dobu její existence drží po mnoho generací vyprávěné příběhy a pověsti vázající se ke konkrétním místům. Kdo by neznal pověst o Golemovi, spícím kdesi v židovském městě. Mnohým není neznámý ani Faust a příběh, který se poutá k Faustovu domu na Karlově náměstí, odkud – prý – oba i s ďáblem vyletěli střechou. I když je pravda, že stále si mnozí vybaví tuto poněkud zvláštní postavu spíše v literárním zpravování německého autora Johanna W. Goetha a zmíněný dům jim vůbec nic neříká.
Taktéž ke staroměstskému orloji se váže mnoho pověstí, z nichž nejznámější je o jeho stvořiteli. Mistr Hanuš vstoupil do obecného povědomí jako tvůrce pražského orloje díky Jiráskovým Starým pověstem českým. Byl připraven o zrak staroměstskými konšely a pomstil se zastavením svého jedinečného, na tu dobu monumentálního, díla. Co na tom, že ve skutečnosti je orloj mnohem staršího data a původním autorem je jiný hodinář? Pověsti opředené tajemstvím jsou přeci jen čtenářsky (i posluchačsky) přitažlivější.
Praha 19. a 20. století
Po celá staletí psali o Praze mnozí, ale my se rozhodli, že uděláme jen takový menší průřez spisovateli, kteří se Prahou nejvíce inspirovali.
„Tenkrát, když venkovan snad po dvacet let nebyl v Praze a pak Strahovskou branou přišel do Ostruhové ulice, byl zde kupec na témž rohu jako před dvaceti lety, pekař pod tímž štítem a hokynář v tomtéž domě… Krám se dědil z otce na syna, a přešel-li někdy přece na nějakého přistěhovalce z Prahy neb z venkova, nedívali se domorodci na tohoto příliš cize, neboť se byl jaksi podrobil navyklému pořádku jejich a nepletl je novotami. Ale on pan Vorel byl nejen člověk naprosto cizí, nýbrž zřídil si krupařský krám v domě U zeleného anděla, kde předtím přece jaktěživ nebyl krám žádný…!“
Příběh pana Vorla, jak si nakouřil svou pěnovku, nedopadl sice dobře, ale nikdy bychom se o něm nedozvěděli, kdyby nebylo Jana Nerudy. Tento významný český spisovatel 19. století využil prostředí, v němž vyrůstal, a sepsal nevšední příběhy, jež se zde udály, do známých Povídek malostranských. Neruda nebyl jediný, kdo se inspiroval touto pražskou čtvrtí. Jeho vrstevník Jakub Arbes musel určitě vstoupit do barokního Chrámu svatého Mikuláše, než začal psát romaneto Svatý Xaverius – o obrazu, který v sobě ukrýval tajemství pokladu.
„Odpůldne třetího dne odebrali jsme se do nejbohatšího, nejnádhernějšího a nejimposantnějšího chrámu pražského, u sv. Mikuláše na Malé Straně… V chrámě svatomikulášském, v němž jsme skončili svou uměleckou pouť, zdrželi jsme se delší čas. Poměrně nejdéle stáli jsme před Balkovým svatým Xaveriem…“
Kdybychom měli uvést příklad z řad žen, jež v Praze políbila múza, byla by jí spisovatelka 19. století Božena Němcová. Ta v hlavním městě pobývala a také psala. V Ječné ulici, kde našla klid pro svou tvorbu, začala v roce 1853 psát své nejznámější dílo Babička, jež dokončila v ulici Vyšehradské.
Franz Kafka, německý autor, jehož vlastí a životem byla česká země a její hlavní město. O Praze psal jako o nepojmenovaném místě, kde se odehrávají některé jeho příběhy (Proměna). V prosinci 1902, kdy mu bylo teprve 19 let, píše svému spolužákovi z německého gymnázia Otakaru Pollakovi:
„Praha nás ne a ne pustit. Ani jednoho. Ta matička má drápy. Tady se musíš podřídit, nebo –. Na dvou koncích bychom ji museli zapálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak bychom jí možná unikli. Třeba si to do karnevalu rozmyslíš…“
Vítězslav Nezval si ve své surrealistické sbírce Praha s prsty deště zvolil jako hlavní motiv českou metropoli. Básně, zabývající se různou tematikou života ve velkoměstě, opěvují jednotlivá pražská místa – v létě, v dešti, v poledním slunci apod. Ani v další sbírce Chrpy a města Nezval nezapomněl věnovat Praze některé verše. Ve druhé části této sbírky (Básně všedního dne) napsal:
„…Kéž by slyšel člověk Tvoje zvony znět,
Až mu sluch již ztratí smysl pro Tvá slova…
Tebe, Praho, jež tak těžké opouštět…
Pro Tvou krásu, Praho, chtěl bych žíti znova“
Nezval básnil o Praze často a zřejmě ji miloval víc než Brno, ze kterého se do metropole přistěhoval. Obrysy pražských věží v nočním přítmí přirovnával k „černokněžnickému shromáždění“, zmiňoval tajemné noční kouty města a opěvoval Hradčany, Petřín či Vltavu.
Pokud bychom ale měli hovořit o opravdovém Pražákovi, přímo se nabízí žižkovský rodák a nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert. Žižkov byl nejen místem jeho dětství a mládí, ale spolu s Prahou také inspirací, ke které se vždy hlásil. Kniha vzpomínek Všecky krásy světa je toho důkazem:
„A v té chvíli jsem ji spatřil. Drobnou, ale pro mě v té chvíli radostně překvapivou siluetu Hradčan. Nebyly větší než kresba na škatulce sirek, která v té době bývala na vinětě. Dal jsem se radostí do pláče a slzy mi tekly po zaprášené tváři až za límec košile. A tento pláč, pláč touhy a lásky, spojil tyto dva silné pocity v jediný. I teď se mi stává, že když vyjíždím z vinohradského tunelu, začne se mi stýskat po Praze. A stýskalo se mi po ní i v Paříži, a to už je co říci!“
Praha inspirovaná
Z fyziky známe Newtonovy zákony, zejména ten o akci a reakci, kdy na sebe dva předměty vzájemně působí. A tak je to i s Prahou – neinspirovali se pouze spisovatelé a panovníci Prahou, ale i Praha jimi. Kdo z Čechů by neznal Karlův most a Karlovo náměstí (původně Dobytčí trh) pojmenované po českém panovníkovi Karlu IV. nebo Václavské náměstí (Koňský trh) nesoucí jméno svatého Václava, není vlastenec, ale barbar.
Ulice a náměstí metropole, stejně jako mosty a nábřeží, dostávaly během let jména slavných a významných českých spisovatelů, panovníků a umělců. V hlavním městě najdeme jak Čechův most pojmenovaný po Svatoplukovi Čechovi, Jiráskův most a Jiráskovo náměstí na levém břehu Vltavy, Masarykovo nádraží nazvané podle prvního československého prezidenta, tak ulice jako Jungmannova, Vladislava Vančury, Šafaříkova, Boženy Němcové, Erbenova a podobně. Všude po Praze jsou umístěny pamětní desky a sochy, které slouží vzpomínce na literární velikány, kteří po sobě zanechali Čechám alespoň kousek svého odkazu. Snad nejznámější z nich, socha romantika Máchy, je na Petříně, kam chodí hlavně mladí milenci obdivovat jaro.
Pokud vás tímto číslem inspirujeme k přečtení Foglara, Hrabala či Kafky, budeme rádi. Jestliže vás přesvědčíme (i v mraze a sněhu) vstát z křesla a udělat si alespoň malou procházku po historické Praze, můžeme si gratulovat. Praha je krásná, tajemná a přitažlivá. Okouzlí vás a potěší, a pokud ji poznáte i v noci (nejlépe zasněženou), zamilujete se. Praha – město mého srdce.
Lucie Zinke, Markéta Havlová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(28. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2937
Hoši, vzhůru do Stínadel!
Praha Jaroslava FoglaraKlára Zindulková
( klara.zindulkova)
Snažím se zorientovat. Mejstříkova ulice je sice v šedé realitě skutečnosti někde u Hájů a Modrá ve Stodůlkách, ale to nic nemění na jejich tajemné existenci ve Stínadlech. Zamířím do Katovské ulice, proklouznu průchodem kolem Červených schodů a už stojím před zrušeným kostelem sv. Jakuba. Není to ani jeden ze sedmi skutečně existujících svatojakubských kostelů v Praze. Je to tajemný bývalý kostel se zvonicí, jejíž schody mlčenlivě přihlížely zrodu létajícího kola Jan Tleskače. Se zvonicí, pod kterou teče ona bahnitá stoka, ve které se ztratil legendární talisman Vontů – ježek v kleci.
Mrazivý noční vítr zavířil listím pod mýma nohama a mně naskočila husí kůže. Mirku, Mirku! Mít tak tvoji rozvážnost a statečnost. Tvé ušlechtilé srdce a věrnou partu hochů z Druhé strany. Ohlédnu se, ale Druhá strana se dává spíš tušit než vidět za vzdáleným lomozem elektrické dráhy na Rozdělovací třídě. Stínadla. Už ten název má podivný přídech. Natahuje po mně pokroucené šeré ruce stínů a koulí po mně hrozivýma očima setnutých. Jak výmluvný místopis! Na rohu ulice se cosi pohnulo. Přikrčím se do přítmí nejbližšího průjezdu – aby to tak byli Vontové! Mé obavy se naplnily, ulicí se blíží několik postav a s nimi pomalý zlověstný nápěv vontské hymny. Přidávají se další a další hlasy, Stínadla ožívají, Stínadla se bouří! Mizím tiše v průjezdu. S chlapci se žlutým špendlíkem v klopě není radno si něco začít, Vontové jsou neúprosní strážci své čtvrti.
Zapadlou postranní uličkou (jaké jsou tady ve Stínadlech ostatně všechny) spěchám k Rozdělovací třídě. Vzrušený hovor spěchajících chodců, elektrická dráha, moderní elektrické lampy, strážník na rohu ulice. Najednou se mi celá výprava do Stínadel zdá o něco méně nebezpečná. Byli to skutečně Vontové? Uličky, z nichž jsem se před chvilkou vymotala, jsou zahaleny podivnou večerní mlhou. Jako by snad ani…
Kde to vlastně jsem? Snad někde v Nuslích či Jirchářích. S lístkem za korunu dvacet nastoupím do zadního vozu elektrické dráhy. Lidé se vracejí z práce a na druhém konci vozu postává hlouček hochů. Z jejich hovoru vytuším, že jsou členy jednoho z Klubů Mladého hlasatele. Také vytáhnu svůj oblíbený časopis z torny a začtu se do něho. Na jedné ze zastávek zahlédnu otlučený nápis – Řásnovka. Tajemná Řásnovka! Ještě že vozy elektrické dráhy nemají (a ještě skoro dvacet let nebudou mít) dveře. Chytím se tyče a vyskočím do tmy. Ještě pár metrů bežím za elektrikou nabírajíc rovnováhu a pak se konečně rozhlédnu. Stojím u Anežského kláštera, kousek od Vltavy. Možná vám to přijde zvláštní, ale někde docela blízko zahoukal vlak. Co na tom, že touto městskou částí nikdy koleje nevedly. Co na tom, že nevidím honosnou budovu Ministerstva průmyslu a hotel s restaurací, ale motám se spletí dlážděných uliček lemovaných domy, na nichž nenacházím vyšší letopočet nežli 1965. Co na tom, že na nárožích nepotkávám japonské turisty, ale hloučky hochů zabraných do podivné hry Fan-Tan…
Díky J. Foglarovi se Praha proměnila pro mnoho generací dětí ve vzrušující místo. Děti nezkoumají mapy a nemusejí se ptát na cestu. Otevřou knihu a vstoupí. Budiž mu za to čest.
Jaroslav Foglar (1907–1999)
Autor několika desítek knih pro děti, v Praze se odehrává stínadelská trilogie: Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta a také román Tajemná Řásnovka. Vytvořil legendární komiksovou sérii s příběhy Rychlých šípů, přes šedesát let vedl chapecký skautský oddíl a měl přezdívku Jestřáb.
Klára Zindulková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(1. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2948
Praha očima mladých filmařů
Studenti FAMU natáčejí snímek Praho, má láskoPetr Nagy
( petr.nagy)
Praho, má lásko bude příběhem pátrání po původu městské legendy o duchu strašícím na Vítkově. Rámec povídkového snímku představuje fiktivní dokumentaristický projekt Lucie Kajánkové a Jakuba Šmída (Tajemství památníku) volně propojující další povídky – Panorama (Markéta Černá), Obyčejný jízdní řád (Tomáš Pavlíček), Sanitka (Tomáš Pavlíček, Lucie Bokšteflová), Libeň (Viktória Dzurenková, Marek Grajciar), Františkánská zahrada (Helena Bernardová) a Katedrála (Lucie Bokšteflová).
“Ambice filmu je strhnout diváka do proudu své zběsilé jízdy, pobavit ho a ukázat mu Prahu magickou, takovou jakou ji neznal, očima bezprostředních postav, které tudy jen procházejí.”
(z oficiálního textu distributora ke snímku Sanitka)
Do českých kin by měl tento film dorazit začátkem léta příštího roku. Na další podrobnosti celého projektu i osobní zkušenosti s natáčením jsme se mezitím zeptali režisérky a scenáristky snímku Františkánská zahrada, kterou je jedenadvacetiletá studentka třetího ročníku FAMU a pražská patriotka Helena Bernardová…
Co tě vlastně vedlo ke studiu scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU a jaký je tvůj osobní vztah k české metropoli?
Nějak jsem vždycky chtěla na FAMU, akorát jsem nevěděla na jaký obor. V úvahu jsem brala scenáristiku nebo režii. A že jsem se nakonec rozhodla pro scenáristiku, bylo částečně i díky mému učiteli češtiny na gymnáziu. Prahu mám ráda, a i když občas nemohu souhlasit s tím, co se v ní děje, neumím si představit, že bych žila někde jinde.
Jaká vůbec byla geneze filmu Praho, má lásko? Sešlo se prostě několik námětů spojených tematicky, motivem Prahy apod., nebo stálo na počátku zadání inspirované projektem „Cities of Love“ a jednotlivé povídky vznikaly až následně?
Na začátku projektu stálo školní cvičení, které spojovalo katedry režie, scenáristiky a produkce. Za jeho téma bylo profesory vybráno Praho, miluji tě – tedy název zcela nepokrytě inspirovaný projektem Cities of Love. Později se akorát trochu proměnil, nicméně námět zůstal stejný.
Jsi autorkou Františkánské zahrady, jedné ze sedmi filmových povídek tvořících snímek Praho, má lásko. O čem tvůj příběh pojednává a co tě vedlo k jeho napsání?
K napsání vedl samotný fakt, že jsem se projektu účastnila a mohla jsem si tedy zvolit libovolnou část Prahy, o níž napíšu. Bydlím teď v centru Prahy a Františkánskou zahradou procházím téměř denně. Upřímně mne fascinuje její atmosféra, a proto jsem si vybrala právě ji. Příběh vypráví o zahradníkovi, který v zahradě strávil celý život a hledá spřízněnou duši. Takovou nachází v postavě mladé dívky prodávající v butiku v centru zahrady, ale není jisté, zda si k sobě dokážou najít cestu.
Jak ses coby studentka scenáristiky a dramaturgie vyrovnávala s rolí režisérky?
Jak už jsem řekla dřív, uvažovala jsem o studiu režie, takže jsem se na tuto roli těšila a užila jsem si ji.
Jak bys hodnotila spolupráci se zkušenými herci, v tvém případě např. s Marthou Issovou či Jaroslavem Satoranským?
Oba dva byli neskutečně příjemní. V oboru neustále slýchám o „hvězdných manýrech“ některých herců, kteří sami sebe považují za hvězdy a ve štábu působí jen problémy, ale tito dva, kteří na rozdíl od zmíněných „hvězd“ nepopiratelně hvězdami jsou, byli neustále usměvaví, milí a nikdy si nestěžovali na obtíže spojené se „studentským“ natáčením.
Snímek Praho, má lásko by měl mít premiéru začátkem léta příštího roku, jak daleko je natáčení tvé povídky i celého projektu?
Povídka Františkánská zahrada i několik dalších už je natočeno a jsou ve fázi střihu. Dvě povídky se připravují a jedna už je kompletně hotová. Takže projekt je v plném proudu.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(1. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2950
Nebe nad Andělem je rudý
Křižovatka jako topos v novele Jáchyma TopolaEva Marková
( eva.markova)
Poněkud buržoazní čtvrť Hřebenka, která se nachází nad Smíchovem, jsem znala jako své boty, bydlela jsem tam 15 let. Jakýmsi předělem mezi vilkovou zástavbou a ošuntělou cikánskou Plzeňskou byla Holečkova ulice, dnes už obyvatelná. Tam dole páchly psí exkrementy, křičeli cikáni a močili opilci, ale také tam byl Sokol, potraviny a tramvaj č. 9, která vás v případě potřeby dovezla až do samého centra města, jímž „v době po výbuchu času“ bylo Václavské náměstí, nikoli okolí křižovatky Anděl. Starý Anděl ještě dobrých 10 let po revoluci upomínal na to, že Smíchov je čtvrtí dělnickou.
Od určité doby přes Anděl jezdily nejen tramvaje, ale i metro. Nízká dělnická zástavba se pomalu rozpadla, chátrající továrnu nedávno nahradila prodejna obuvi. Na jedné straně křižovatky stojí synagoga (před níž si ulevovali celé generace opilců, jak připomíná Topol, a potkávám je tam dodnes), na opačné straně pak v polovině 90. let otevřeli druhý pražský Mac Donald. Vypadalo to jako pěst na oko, ale právě toho Topol využil ve své novele.
Na jedné pražské křižovatce se mu totiž v textu sešly signifikantní porevoluční středoevropské fenomény: tradice (synagoga, kostel), konzum (Mac Donald), drogy, mafie a „multi-kulti“ po česku: cikáni, vietnamci a mnoho dalších s rozmanitými životními osudy… A aby Topol podpořil mytickou atmosféru křižovatky Anděl, zahalil vyprávění krvavým oparem a vybraný topos nadto obohatil o jámu, v níž mizí lidé... Oba motivy umocňují jakousi zemitost, která je pro novelu charakteristická. Celý příběh se odehrává vespodu společnosti, kopce, města. Leží se na zemi, umírá se taktéž v horizontální poloze ve vaně či v nemocnici.
Mytologické prvky se do textu dostávají i skrze prostředky vyloženě lexikální. Celá novela je označena jako „pokroucený vyprávění z letopisů 5. čtvrti“ a spojení slov Anděl a exit také určitě není náhodné. Další hříčkou je Topolův výklad názvů městských částí Smíchov a Košíře. Co myslíte, znal je někdo předtím, než novela Anděl vyšla? Samozřejmě, že ne – ale mystifikace je to pěkná!
Symbolický význam má i sama křižovatka, kterou v literatuře běžně vnímáme jako prostor, který nás nutí k rozhodnutí – navíc se novela Anděl odehrává „v době po výbuchu času“, kdy se i střední Evropa ocitla na křižovatce. Před důležitým rozhodnutím „kam dál?“ stojí také postavy vyprávěného příběhu.
Vydání z roku 1995 obsahuje ilustrace Michala Cihláře, na nichž je zobrazován sám Topol v různých prostorech, o nichž ve své knize píše. Některé obrázky prý vznikly podle fotografií, ale to pro text samotný vlastně vůbec není důležité. Určitě si však Cihlářovy ilustrace zaslouží pozornost, jejich syrovost a emotivnost dojem z četby jen umocňuje.
A tak stále uvažuji nad tím, co si z knihy odnese čtenář, který bude číst třeba její turecký překlad (jenž není doplněn ilustracemi). Rozhodně bude vnímat motiv drogy, města a křižovatky, Jatekovo věčné pendlování především okolím Anděla. Motivy krve, jámy a pohybu „při zemi“ mu také nezůstanou skryty, určitě bude novelu vnímat jako vskutku katarzní vyprávění. Podobně na tom asi bude i čtenář český, avšak mimopražský; tomu však jméno Anděl bude asociovat i různé archetypální vlastnosti. To se zmiňovanému Turkovi nestane – minimálně proto, že překladatel vydání, které mám k dispozici já, název nepřekládal.
Je tedy novela Anděl tak působivá kvůli tomu, že si Topol prostor této novely nevymyslel, ale vlastně jen zbásnil to, co se mu nabízelo? (Znal tento prostor velmi důvěrně, několik let zde žil.) Anebo prostor pražského Anděla není nijak výjimečný, ale Topol mu dodal mysticko-mytologickou patinu? Hlasuji pro první možnost.
Topol, Jáchym: Anděl. Praha: Hynek 1995. 135 stran.
Jáchym Topol (*1962)
Básník, prozaik, dramatik, autor písňových textů a novinář. Výrazná osobnost českého undergroundu 80. let, spoluzakladatel časopisu Jednou nohou, později přejmenovaném na Revolver Revue. Po revoluci vydává např. novelu Anděl či romány Sestra a Chladnou zemí. V roce 2010 získal Cenu Jaroslava Seiferta.
Eva Marková
Jáchym Topol.
Jáchym Topol, Foto: Kateřina Ciborová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(1. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2951
Okno do ulice – okno do duše
Kde domov Franze Kafky…Dominik Melichar
( dominik.melichar)
Všudypřítomný sníh taje, námraza ustupuje dlažebním kostkám. Čepice vystřídaly cylindry, deštníky látkové slunečníčky v rukou překrásných dam. Je 3. července roku 1883, stojím na dnešním náměstí Franze Kafky na nároží domu č. 27/5, kterému se ve středověku říkalo U Věže, a je mi zas konečně na chvíli teplo. Zmizel i hluk demonstrace proti pražské koalici na nedalekém Mariánském náměstí.
Oklepu se zimou. Spadá ze mě vrstva sněhu a z domu č. 27 na mě kouká uhlem nakreslený Kafka lákající do stejnojmenné galerie. Dívám se mu do očí. Ten zvláštní melancholický úsměv… Náhle se otevřou dveře. Oči mi zakalí sluneční svit, ale jakmile si zvyknou, vidím statného, jistě váženého muže, kterak pobízí svou neméně statnou ženu držící za ruku malého chlapce, aby si pospíšili. Rychle se vzpamatuji a vydám se za nimi do podloubí směřujícímu podél Malého náměstí k Velkému náměstí (dnes Staroměstské). Přesně v místech, kde tuším hranici obou náměstí, se nachází dům U Minuty. Rodina do něj spěšně vchází a zanedlouho konečně spatřuji v okně tvář malého chlapce. Kolem je čilý ruch, který chlapec nehnutě oknem pozoruje. Okna jednou budou pro Kafku poškrábaným sklíčkem, jímž bude pozorovat svět kolem sebe. Blízká, a přesto neprostupná hranice; stejná jako Kafkův pohled.
„Kdo žije opuštěně a přitom by se rád tu a tam někam připojil, komu se vzhledem k proměnám denní doby, počasí, poměrů v zaměstnání a podobně zachce uvidět jedno jakou paži, jíž by se mohl zachytit – ten se dlouho neobejde bez okna do ulice.“
Náhle chlapec opustí svůj výhled. Slyším těžké, staré kroky a vedle lehké, cupitavé, nestíhající… věčně nestíhající krůčky, vrzající po dřevěných schodech. Ze dveří vychází paní. Drobná, suchá, hubená, se špičatým nosem, propadlými tvářemi, nažloutlé pleti, avšak pevná, energická a dávající najevo svou převahu. Za ruku vede malého chlapce. Táhne jej kolem orloje přes Staroměstské náměstí; minou Mariánský sloup a zamíří do Týnské ulice. Už se ani nesnažím skrývat. Vím, že o mně malý Franz ví, ale je to rošťák, který dokáže tajemství uchovat.
Konečně se stmívá. Znovu se ochladilo a mladý muž mě vede napříč celým Staroměstským náměstím do Mikulášské ulice (dnes Pařížská). Cítím z něj neklid, ale i odhodlání. Zastavujeme až na samém konci bulváru, těsně u vltavského nábřeží. Kafka nedočkavě zapadá do domu U Lodi (dnes tu stojí hotel Intercontinental). Postávám venku. Je opravdu chladno a domy Židovského města se začínají roztodivně natahovat a stahovat. Stromy domy prostupují a vše se dá do divného tance. Cosi mě nutí sepnout ruce. Šílený uliční klezmer náhle prořízne skřípot pera po papíře. V domě U Lodi se svítí a z tahů poznávám: „Es war an einem Sonntagvormittag…“ Sedl jsem si na zábradlí, vinoucí se podél domu, a šťasten poslouchal. Konečně, řekl jsem si. Nad ránem jsem se šel podívat, jak pokračují práce na budoucím Čechově mostě… „Na mostě vládl v té chvíli přímo nekonečný ruch.“ Tehdy Kafka nad sebou vynesl Ortel.
Od té doby až do noci z 12. na 13. srpna 1917 se Kafkovi alespoň částečně dařilo temné síly Prahy od sebe držet dál. I já jsem svého přítele nechal jít vlastní cestou. Teď už mě nepotřeboval. Tehdy jsem se jen náhodou dostal při svých toulkách na Malou Stranu k Schönbornskému paláci na Tržišti č. 365/15. Z okna směřujícího ke Zlaté uličce se ozvalo nepříjemné chrchlání a já věděl, že od této chvíle již svého přítele nespatřím živého. Putoval pak od léčebny k léčebně, až po sedmi letech doputoval z Vídně na Nový židovský hřbitov ve Strašnicích, odkud se občas za šedých podzimních dnů znovu ozývá tichý, tichounký pláč…
Franz Kafka (1883–1924)
Pražský spisovatel židovského původu. V Praze prožil celé dětství i dospělost. Nejznámějšími díly jsou povídky Ortel a Proměna a romány Proces a Zámek. Mnoho jeho textů bylo převedeno i na divadelní prkna, což svědčí o stálé živosti jeho díla.
Dominik Melichar
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(1. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2952
Báseň a smrad a útržek hudby
Praha Bohumila HrabalaTomáš Pácalt
( tomas.pacalt)
Místa mají svou poetiku. Mají své atmosféry. Energie, které nějak inspirují. Hnací síla míst... Jindřich Chalupecký, jako teoretik Skupiny 42, napsal: „Skutečností moderního malíře a básníka je prakticky město; jeho lidé, jeho dláždění, stojany jeho lamp, návěstí jeho krámů, jeho domy, schodiště, byty.“ Chalupecký ve své studii říká, že umělecké dílo by mělo vycházet z místa, kde umělec žije. A to je především město. Místo, kde žil Hrabal, bylo město. Praha. Konkrétně Libeň. Ta samozřejmě na některá jeho díla silně působila.
Bohumil Hrabal žil v Libni od roku 1950 až do roku 1973. Bydlel v ulici Na Hrázi 24. Jeho dům už dnes nestojí kvůli autobusovému nádraží, které je vlastně nevyužívané. Jedna strana ulice je nahrazena zdí, která na Hrabala upomíná. Zeď je dílem akademické malířky Svatošové. Je na ní zobrazený jeden pětimetrový Hrabal, jeho šestnáct koček a jeden jeho parádní psací stroj značky Perkeo.
V době, kdy Hrabal bydlel Na Hrázi, napsal velkou část své tvorby. Doklad Hrabalova života v Libni je patrný především z knih Svatby v domě a Něžný barbar. Znám Něžného barbara. A ta kniha dýchá Libní. Skládá se z útržkovitých příběhů. Fragmentů. Obrazů… Když se Bogan, Vladimír a Bondy U Horkých pomazávali pivem a byli u vytržení a říkali si „pivní frajeři“. A když se pak hádali o výběr kořalky, která bude odpovídat jejich „jsoucí mentální poloze.“ Když bydleli s Vladimírem Na Hrázi věčnosti a z nenávisti vůči sobě si postavili uprostřed pokoje zeď – ne nepodobnou té Berlínské, kterou pak, když se udobřovali, bourali za pití rumu a griotky… A všechny tyto minipříběhy se dějí mezi špinavými libeňskými ulicemi, které jsou díky Hrabalovu popisu krásné. Oxymóron, který baví. Ošklivost, která dojímá.
Nicméně Hrabal by už dnešní Libeň asi moc nepoznal. Jasně že je jiná. Místa jako ulice Na Hrázi, Automat Svět, restaurace U Horkých existují. Ale je to už skoro čtyřicet let, co zde Bohumil Hrabal žil. A velké tajemství je, že čas věci mění. Ne že by v Libni chyběla ta poetická špína a ošklivost. Ale je to jiná špína a ošklivost. Atmosféry nových obrovských skleněných baráků. Atmosféry supermarketů. Atmosféry neonů. Víc aut a více lidí…
Jedna z pro mě nejhezčích úvodních vět románu je z knihy Na Plechárně od Johna Steinbecka (překlad Martin Hilský): „Ulička Na Plechárně v kalifornském městě Monterey je báseň a smrad, randál a skřípění, záchvěv světla a útržek hudby a síla zvyku a stesk a sen.“
Libeň jako báseň a smrad a záchvěv světla. Jde o pohled na věc. O „koukání“. Města mají svou poetiku a své atmosféry. Důležité je ale i to zachycení. Jde o to si toho všimnout. Vidět to. Koukat na něco ošklivého, tragického a vidět v tom něco překvapivě krásného. Hrabal v tom byl docela dobrý, ne? A Libeň tak viděl.
Nedávno jsem tam byl, Na Hrázi věčnosti, kouknout se na jeho zeď, dát si pivko v Automatu Svět. Přirozeně, je to jiný než před čtyřiceti lety, ale když je „koukání“, tak i dnes to má v sobě jakousi báseň a smrad a útržek hudby.
Jo. Koukání. Ale taky kecání. Jo. O kecání tady taky jde. Kecání o holkách, o kapelách, o Hrabalovi, o tom, kdo vyhraje ligu… Kráčíme a koukáme na mraky. Jsme zpátky ve Vršovicích.
Bohumil Hrabal (1914–1997)
Na začátku Brňák. Pak Libeňák. Lidumil se srdcem jak továrna nebo důl. Pivkař. Umělec, jehož nástrojem jsou slova. Lidská slova vytlučená do psacího stroje značky Perkeo. Lidský muž. Kočičí muž. A také holubí muž…
Tomáš Pácalt
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(2. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2958
Stará Praha nerezaví
Čtenářská pouť pražskými romány Maxe UnterwasseraPetr Nagy
( petr.nagy)
Ponechme nyní stranou jakékoliv hodnocení zmíněných titulů, potažmo jejich autora. Neoddiskutovatelným faktem zůstává, že Praha v těchto prózách hraje vpravdě stěžejní roli – a právě její obraz, funkce či jiné aspekty budou předmětem naší krátké exkurze po hájemství Urbanových pražských románů. Město obecně patří k nejvytíženějším literárním kulisám, a tak i samotná Praha pochopitelně figuruje v nedozírné řadě (nejen českých) uměleckých textů – Miloš Urban je tedy jedním z posledních výhonků prastaré větve našeho písemnictví, mezi jejíž čelné představitele patří mimo jiné Jiří Karásek ze Lvovic, Gustav Meyrink či Franz Kafka.
Sedmikostelí: Nové Město
“Urbanova Praha ztělesňuje nemocný organismus, živou bytost a umělecké dílo současně, kterému je třeba vrátit původní podobu a ozdravit jej.” (Tomáš Vučka)
V tomto “gotickém románu z Prahy” se autorův sklon k archaizujícímu pohledu na dotyčné město projevuje dokonce v samotném tematickém plánu. Ezoterický půdorys vymezený sedmi pražskými kostely – sv. Karla Velikého, sv. Apolináře, sv. Kateřiny, sv. Štěpána, Emauzským klášterem, kostelem Zvěstování Panny Marie Na slupi a vzkříšenou kaplí Božího těla na Karlově náměstí – se stává originálním magickým pentagramem, v němž se posléze zhmotňuje duch notně idealizované (až utopické) středověké Prahy. – “Jde o to oddálit chvíli zániku. Zpomalit vývoj. Uzamknout ho, zmrazit. Monarchie nabízí pomalé, stálé plynutí, úctu ke starému, lásku k tradici. Neměnnost. Řád. Klid. Ticho. Čas. Oceán Času.” – Obyvatelé moderní metropole jsou konfrontováni se znepokojivě povědomým, a přesto cizorodým prvkem v samém srdci svého domova, s oním “městem ve městě”, okrskem nazvaným Horní Nové Město pražské.
Stín katedrály: Pražský hrad
“To, co z Urbana proniká takříkajíc do života, k srdci čtenářovu, je vědomí věků, hlas dějin, pozornost k tradicím.” (Josef Chuchma)
V “božské krimikomedii” se pražský topos mnohonásobně zužuje a jeho středobodem se stává katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Užší vymezení prostoru však umožňuje detailnější popis, což se vzhledem k přesunu klíčových motivů do interiéru jeví beztak nutným. – “Mezi kříži, číšemi, tabernákly, koltrýnami, relikviáři, ostensorii, šperkovnicemi, monstrancemi a ciborii stály ve vitrínách velké kovové busty, svatý Vít, svatý Václav a svatý Vojtěch, a dvě menší, svatá Ludmila a svatá Anna.” – Architektonická dominanta Hradčan i Prahy vůbec nám prostřednictvím autorova zasvěceného výkladu odkrývá mnohá svá tajemství a z pouhé ikony české metropole se rázem proměňuje v živoucí, záhadný a fascinující organismus.
Lord Mord: Staré Město
“Prahu autor – podobně jako už v Sedmikostelí a Stínu katedrály – zachycuje v její magičnosti spjaté s nelítostnou morbiditou.” (Michaela Hečková)
Děj Urbanova “pražského románu” je zasazen do židovského ghetta na konci 19. století, zmizelé čvrti rozkládající se kdysi na území dnešního Josefova a části Nového Města. Oproti Sedmikostelí však není autorem vyzdvihovaný prostor (potažmo epocha) nijak idealizován, realistické líčení nezakrývá jeho špinavost, potemnělost ani nebezpečnost – přesto je ghetto vnímáno jako významná lokalita, jejíž zkáza skrze smutně proslulou asanaci představuje dodnes nezhojenou ránu v samotném srdci Prahy. – “A Praha se těmi železnými bestiemi nechala ochotně ohryzat, dokonce je nechala proniknout do svého starého živoucího srdce a těšila se, že dostane orgán nový, že jenom tak může přežít a obstát v Evropě dvacátého věku.”
MILOŠ URBAN (*1967) – prozaik, dramatik a překladatel (publikující též pod pseudonymy Josef Urban a Max Unterwasser), absolvent anglistiky a nordistiky na FF UK, kmenový autor a od roku 2001 i redaktor pražského nakladatelství Argo.
Petr Nagy
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(3. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2965
Mladá česká krev
Rychlá projížďka ochotnickými divadelními festivaly letošního jaraKlára Zindulková
( klara.zindulkova)
První zastávka je v Liberci. Divadelní přehlídka Na(ne)čisto se tu letos koná 9. – 13. března. Amatérští herci, recitátoři i celé soubory se střídají na pódiích několika libereckých divadel – tak tak, že Harlekýn s Kolombínou stíhají přebíhat z jednoho do druhého. Mladý Ital se nestačí divit zápalu zúčastněných. To že jsou amatéři? Jako že to dělají jen tak? Ale to už Kolombína běží na náměstí. Přistává vrtulník. Bez jeho pomoci by se do Jihlavy těžko dostali tak rychle. V Jihlavě se v tutéž dobu koná JID 20-11, regionální přehlídka studentského divadla. Vždyť to jsou jen středoškolští studenti! hlásí zklamaně Harlekýn. Stačí ovšem tři představení. To JSOU ale středoškolští studenti!
Oba cestovatelé si spokojeně vykračují z Jihlavy na východ a Harlekýn po cestě mudruje nad vším, co viděl. Ti Češi jsou divadlem přímo posedlí! A to vážně hrají všichni zadarmo? Až za 120 let, v roce 1731, založíme v Římě naše slavné divadlo Teatro Argentino, pochybuji, že tam herci budou ochotni hrát za hubičku… To zas ne, Češi hrají i Hubičku za peníze, ale stále se po celé zemi najde spousta nadšených amatérských divadelníků – ochotnické spolky vznikají při školách, při oficiálních divadelních scénách nebo prostě kdekoli. Ty studentské z nich ale tvoří podstatnou část. Ale nechme rozumů, vítají nás Odry.
Je úterý 22. března. A proč že Odry? Celostátní přehlídka církevních škol. Zase studenti? ožije Harlekýn. Ale církevní... Jako bychom církevních her neměli u nás v baroku dost. Kolombína uzavře jeho brblání s tím, že pokud ví, studoval on sám na Římské koleji papežské univerzity, a jak je na to hrdý! Během následujících tří dnů si také Harlekýn málem ukroutil krk ze samého divení - a poslední, finálový večer si už dočista utleskal dlaně.
Češi snad vyhlásili březen měsícem divadla! Ale ne, blíží se duben a cesta za ochotnickým divadlem rozhodně nekončí. Cestou do Brna začala být zvědavá Kolombína. Festival SETKÁNÍ/ENCOUNTER je festivalem mezinárodním. 5. - 9. 4. se tu potkávají soubory z divadelních VŠ celého světa. Jestlipak tu jsou taky nějací Italové? Italové ne, ale slušným zadostiučiněním se stává zhlédnutí studentských představení třeba z Íránu, Filipín, Jižní Koreje nebo Kolumbie.
Květen patří Děčínu a Praze. Celostátní přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla v Děčíně začíná 5. 5. a zde mnoho studentů nenajdete. Potkáte tu ale lidi nejrůznějších věků a profesí, kteří se na jevišti proměňují k nepoznání. Z účetních se stávají hoteliéři, z hoteliérů medvědi, z medvědů… Dívadlo, písně, potlesk – Harlekýn je okouzlen novými českými slovíčky s tak fascinujícím obsahem. Ale už je čas nasednout do nejbližšího vlaku směr Praha, 18. května tu na DAMU začíná tradiční Zlomvaz. Samí studenti! raduje se Harlekýn. Není se co divit, Zlomvaz je festival studentů divadelních škol a návštěvník je pohlcen divadlem v celé jeho šíři. Alternativní tvorba, nový cirkus, antropologické divadlo.
A máme tu horký červen a Harlekýn s Kolombínou vítají osvěžující cestu lodí proti proudu Labe a Orlice. 22. – 26. června hostí Ústí nad Orlicí další důležitý divadelní počin, celostátní přehlídku studentských divadelních souborů. Některým hercům je sotva 15 let. S o to větším zápalem zápolí v umění činohry, tance i třeba loutkového divadla.
Loutkové divadlo! Pospěš, Kolombíno, vždyť 30. června začíná Loutkářská Chrudim, celostátní přehlídka a dílna amatérského loutkářství, letos již jubilejní 60. ročník! Loutkoherci, kašpárci, maňásci… Trochu mi to připomíná naše politiky, nakloní se Harlekýn šeptem ke Kolombíně. Ta je však zcela zabrána do probíhajícího představení.
Cestou domů, do Itálie začátku 17. století vydechne Harlekýn vyčerpaně, leč uznale – tedy jestli mají Češi TAKOVOU mladou krev, tak tu ochotnické divadlo dozajista nevymře!
Klára Zindulková
(13. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2987
Čekání na Grafika
Úvodník o dvou dějstvíchMarkéta Böhmová a Tereza Hýsková
( marketa.bohmova)
Markéta
Tereza
Postranní ulička, tři schody.
Večer.
Markéta sedí u stolku a vyhlíží obsluhu. Mává. Bez výsledku. Začne znovu. Vchází Tereza.
Markéta: Nedá se nic dělat.
Tereza: (blíží se ke stolku) Začínám tomu věřit. (mžourá do dýmu) Vida, tys tady zase. (přisedne si)
Markéta: Rozkošné místečko, ale šla bych odsud, jsem tu na suchu.
Tereza: Nemůžeme.
Markéta: Proč?
Tereza: Čekáme na Grafika.
Markéta: (smutně) Máš pravdu. (ticho) Jsi si jistá, že je to dneska?
Tereza: Psal v sobotu.
Markéta: A kterou? A je vůbec sobota? Proč by nemohla být neděle? Nebo pondělí. Nebo pátek.
Markéta odejde na bar. Tereza se nervózně obrací ke dveřím. Markéta se hádá na baru. Po chvíli rázuje s vínem a skleničkami zpět ke stolu.
Markéta: (chladně) Někdy si říkám, jestli bychom neudělaly líp, kdybychom šly někam jinam.
Tereza: Daleko bys nedošla. (rozlije víno do sklenic)
Ticho.
Tereza: (pozoruje víno proti světlu) Co budeme dělat?
Markéta: Čekat. (vypije sklenici naráz, začne si nalévat další)
Tereza: Myslím kromě toho. (upije, převaluje víno v ústech)
Markéta: Co se takhle oběsit --- (ozve se vrznutí dveří, obě se prudce otočí)
Obě: Šs!
Tereza: Co myslíš?
Markéta: (rozčíleně) On?! Ať táhne do ká čtyřky! (vypije i druhou sklenici naráz)
Tereza: Nevypadá špatně.
Markéta: (pokrčí rameny, našpulí rty) No nevím.
Tereza: Krapet zženštilý.
Markéta: Slintá.
Tereza: To je normální.
Markéta: Má pěnu u huby.
Tereza: Funí.
Markéta: Aby ne.
Tereza: A ty oči!
Markéta: Co, oči?
Tereza: Lezou mu z důlků.
Markéta: Podle mě musí každou chvíli zhebnout.
Tereza: To není jisté. (pomalu upíjí víno)
Ticho.
Tereza: (zklamaně) Myslela jsem, že je to on…
Markéta: Kdo?
Tereza: Grafik.
Markéta: Co jsme to po něm vlastně chtěly? (mává směrem k baru)
Tereza: Tys tam nebyla?
Markéta: (otočí se zpět) Nedávala jsem pozor.
Tereza: Nic určitého, myslím.
Markéta: Na něco jsme se ho ptaly.
Tereza: To je ono.
Markéta: Vznesly neurčitou prosbu.
Tereza: Tak něco.
Markéta: Co on?
Tereza: Že uvidí. (nasliní si prst, začne hrát na skleničku)
Markéta: Že nemůže nic slíbit.
Tereza: Že si to musí nechat projít hlavou.
Markéta: Odpočat a fit.
Tereza: Poradit se ženou.
Markéta: S přáteli.
Tereza: Nahlédnout do záznamů.
Markéta: To je normální. (gestikuluje servírce, že chce arašídy)
Tereza: Běžný.
Markéta: Se mi zdá.
Tereza: Myslím.
Ticho. Servírka donese pytlík oříšků a misku. Markéta zápasí s pytlíkem, po chvíli jej otevře.
Tereza: Rozkošný večer.
Markéta: Nezapomenutelný. (vysype arašídy do misky)
Tereza: A to ještě není konec.
Markéta: Taky se mi zdá. (loví v misce)
Tereza: (upřeně pozoruje Markétu) To je teprve začátek.
Markéta: Hotová bomba. (chroupá)
Tereza: Jeden by myslel, že je v divadle.
Markéta: V cirkuse.
Tereza: Přijdu hned.
Markéta: Za barem vpravo.
Tereza: Drž mi místo. (odejde)
Ticho. Markéta si zapálí cigaretu. Tereza se vrátí.
Markéta: (potáhne) Nejsme s ním spřízněny…
Tereza: (nechápavě) S kým?
Markéta: S tím tvým chlápkem.
Tereza: S Grafikem? Spřízněné s Grafikem? To myslíš vážně? To si piš, že ne. Zatím ne…
Markéta: Mrkni. (zdvihne zbytek vína) To je zvláštní, je čím dál míň dobré.
Tereza: U mě je to naopak.
Markéta: Jak? (volnou rukou loví arašídy)
Tereza: Chutná mi čím dál tím víc. Jako postupně.
Markéta: (po dlouhém přemýšlení) A to je opak?
Tereza: To je věc založení.
Markéta: Povahy.
Tereza: Té neporučíš.
Markéta: Marná je snaha.
Tereza: Jednou už jsi taková.
Markéta: Ať děláš, co děláš.
Tereza: Člověka nepředěláš.
Markéta: Kdyby ses rozkrájela. (podává zbytek vína Tereze) Nechceš to dopít? Možná bychom udělaly líp, kdybychom šly jinam.
Tereza: Můžeme, jestli si myslíš, že to bude lepší.
Markéta: Teď už je to jedno.
Tereza: Máš pravdu, teď už je to jedno.
Markéta: Tak jdem? (típne cigaretu)
Tereza: Jdem.
Žádná se nepohne. Opona.
Nazítří. Stejná doba, stejné místo. Křepce vstoupí Tereza. Zastaví se a dlouze přehlídne kavárnu. Nato začne rázovat po místnosti. Zastaví se u svého oblíbeného stolku a začne si pobrukovat.
Tereza: … Všichni kolem se radují, jenom já pláču. Zhasněte lampiony, lampiony, já chci vidět tmu. Nepřišel, nepřišel ---
Markéta: (vynoří se zpoza baru) Kdo?
Tereza: (lekne se) Tys tady zase?
Markéta: Zas jeden zabitý den. Co budeme dělat teď?
Tereza: Čekáme na Grafika.
Markéta: Máš pravdu. (přisedne si)
Ticho.
Tereza: (rozhlíží se) Něco se tu změnilo, od včerejška.
Markéta: A co když nepřijde?
Tereza: (po chvilce nechápavosti) Uvidíme. Povídám, že se tady od včerejška něco změnilo.
Markéta: Všechno zahnívá.
Tereza: Jen se podívej na bar.
Markéta: Ten tu včera nebyl?
Tereza: (unaveně) Ale byl.
Ticho.
Obě: A ---
Tereza: Promiň.
Markéta: Jen mluv.
Tereza: Ale ne, mluv ty.
Markéta: Ty mluv.
Tereza: Přerušila jsem tě.
Markéta: Naopak, já tebe. (otočí se k sobě zády)
Dlouhé ticho.
Tereza: (otočí se zpět, úzkostně) Řekni cokoli.
Markéta: Co děláme teď? (nervózně si hraje s knoflíky na svetru)
Tereza: Čekáme na Grafika.
Markéta: (omylem utrhne knoflík) Máš pravdu.
Ticho.
Markéta: (s povzdechem) Přišly jsme moc brzo.
Tereza: (zasněně hledí z okna) To je vždycky, když nastává noc.
Markéta: Ale noc nenastává. (také zasněně hledí z okna)
Tereza: Nastane náhle, jako včera.
Markéta: Pak bude noc. (upustí utržený knoflík, ten se zakutálí pod vedlejší stůl)
Tereza: A my budeme moci odejít. (stále hledí z okna)
Markéta: Pak bude zase den.
Ticho.
Markéta: (nervózně hledí na zakutálený knoflík) Co se takhle oběsit?
Tereza: (vyrušena z bloumání) Na čem?
Markéta: Nemáš kousek provazu?
Tereza: Ne.
Markéta: Takže je to v tahu. (přemýšlí) Počkej, pásek.
Tereza: Ten je moc krátký. (přemýšlí a hledí do prázdna)
Markéta: To je fakt.
Ticho.
Markéta: (položí hlavu na stůl) Já už takhle nemůžu.
Tereza: To říkáš jen tak.
Markéta: Co kdybychom šly jinam? Možná by to bylo lepší.
Tereza: Ale zítra se oběsíme. (ticho) Když nepřijde Grafik.
Markéta: (zvedne hlavu, upřeně hledí na Terezu) A když přijde?
Tereza: Budeme spaseny. Tak jdeme?
Markéta: Jdem. (zapálí si cigaretu)
Zůstanou nehybné. Opona.
M&T
Mladé nadějné dramatičky, autorky několika her. Pozornost veřejnosti na sebe upoutaly již svým debutem Přicházení. Největší ohlas kritiky zatím vzbudilo jejich existenciální drama Mnoho povyku pro nic, u diváků uspěla komedie Tramvaj do stanice Trojská.
Jejich poslední hra, kterou zde přetiskujeme, získala mnohá ocenění na domácí i zahraniční půdě, namátkou Cenu Alfréda Radoka pro Terezu za roli Markéty, cenu Thálie pro Markétu za roli Terezy. V anketě Divadelních novin byla zvolena inscenací roku.
Divadelní teoretici se shodují na tom, že autorky ve své tvorbě navazují na tradici her Samuela Becketta. M&T tuto teorii zarputile odmítají.
(13. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2989
Mimořádný divadelní zážitek
Nezávislá divadla pražskáDana Tregerová
( dana.tregerova)
Jedním takovým je soubor Krutodivadlo, jehož povedené představení Kacířské nápady jste mohli vidět v únoru v divadelním klubu K4. Tato sci-fi hra, kterou se soubor vůbec poprvé uvedl, je pojata ve stylu site-specific. Jde o novou formu umění, jež spojuje herce – pohybující se subjekty – s prostorem divadla. Z finančních důvodů nejsou bohužel v dohledné době plánovány žádné reprízy. Budeme ale doufat, že se situace brzy změní, protože nechat si ujít tuto úžasně nazkoušenou komedii je prostě hřích. Kromě té se divadlo také představilo inscenacemi Historky z lapáku a Vařený hlavy.
Propojení poezie a dramatu, tím se vyznačuje ojedinělá divadelní skupina Orfeus inscenující v netradičních sklepních, ale útulných prostorách – doslova až s rodinnou atmosférou. Hrají se zde představení (v dubnu bude mít premiéru hra OVČÍN), jejichž součástí jsou drobné básnické vsuvky, a konají se tematické poetické večery. Dobrovolné vstupné se vybírá až po představení!
Amatérské Divadlo (bez záruky) Praha se soustředí na současné evropské dramatiky. Hry (NEVĚSTA, CAFÉ UMBERTO) svým nazíráním na život z neobvyklých úhlů diváka rády překvapují.
Improvizaci se věnuje divadelní skupina IMPROvariace. Kromě improvizačních zápasů od ní můžete vidět improvizované hry buď s literární předlohou, nebo bez ní. Přijďte se do Divadla Kámen podílet na jedné z nich, můžete tak významně ovlivnit její průběh!
Za návštěvu stojí i představení divadel HarOld, Geisslers Hofcomoedianten, loutkového Divadla Karla Hackera či Společnosti Dr. Krásy.
Zhruba osmnáctičlenný tým tvořící Divadlo Kámen představuje experimentální a alternativní činohru, i když Petr Macháček s označením „činohra“ vlastně nesouhlasí. Více nám o divadle, v jehož prostorách se nachází i galerie a pořádají se koncerty, pověděl jeho režisér, scénárista a herec.
1. Jak Divadlo Kámen vlastně vzniklo? A proč zrovna „Kámen“?
Vzniklo koncem minulého tisíciletí jako nevyhnutelný pokus o realizaci mé neuskutečnitelné představy totálně estetického divadla bez kompromisů. Slovo kámen dobře vystihuje jeho minimalistickou zásadu - nepoužívat žádné prostředky, které nejsou absolutně nutné.
2. Jak bys charakterizoval činohru divadla? Co se týče žánru atd.?
Řekl bych, že nehrajeme to, co se nazývá činohrou. V poslední době se mi zalíbilo říkat „soudobé vážné divadlo“. Až na to, že to zní nepřiměřeně vážně (podobně jako zní nepřiměřeně vážně spojení „vážná hudba“), nás to myslím vystihuje. Soudobí jsme určitě. Vážní také - to v žádném případě neznamená, že se u nás lidé nesmějí, ale odvažuji se prohlásit, že se jen málokdy smějí pitomostem. Jediná pochybnost je tedy ve slově „divadlo“, protože možná používáme spíš hudební a výtvarné postupy než divadelní.
3. Letos uběhly tři roky od založení divadla. Jak bys tuto tříletou existenci „Kamene“ zhodnotil?
Divadlo Kámen hraje už asi dvanáct let, tři roky uběhly jen od založení našeho vlastního prostoru - studia v Karlíně. Za ty tři roky jsme postoupili přiměřeně dál směrem k nějaké vzdálené a nejasné představě. Možná jsme se jí už přiblížili na nějakých třicet až čtyřicet procent.
4. Z inscenací, které jsem neviděla, uvádíte mimo jiné hru Paní. Ta měla premiéru 20. října 2010. Mohl bys nám o ní něco říct? A chystáte v nejbližší době premiéru nějaké nové hry?
Hra Paní je o paní Ludmile a paní Drahomíře tak, jak o nich něco tápavě tušíme z nejstarších českých legend. Zavedla nás k výrazovějšímu herectví, kdy emoce nejsou jen vevnitř, ale chvílemi i výrazně prosakují ven. Zároveň dál zkoumáme hudebnost a roli živé hudby jako podstatné součásti představení.
15. dubna bude premiéra další hry s názvem Ras al Chajma. Tam pro změnu zkoumáme propojení extrémního hereckého minimalismu s volnou improvizací a soudobou vážnou hudbou.
Dana Tregerová
(14. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2995
Drama dnes i zítra
Současní čeští dramaticiElena Chvojková
( elena.chvojkova)
Právě teď přichází do kin nový film naší bývalé hlavy státu, Václava Havla. Jedná se o hru Odcházení, kterou Havel napsal v roce 2007. O rok později ji uvedl režisér David Radok na jeviště pražského divadla Archa (premiéra 22. května). Média nešetřila chválou, premiéra skončila několikaminutovým potleskem vestoje, hovoří se o ní jako o největší události sezóny roku 2008. Vnadičkou kromě světoznámého Havla a vynikajícího režiséra Radoka jsou bezesporu i herci, v hlavních rolích se objevují Jan Tříska, Zuzana Stivínová, Vlasta Chramostová a další. Zahraniční premiéra proběhla v Orange Tree Theatre v Londýně 19. září téhož roku (režie: Sam Walters). Filmové zpracování diváci poprvé uvidí 24. března. Sám Václav Havel se ujal režie a splnil si tím tak svůj dávný sen být filmařem. Podle reakcí na předpremiéru se ale zdá, že velký úspěch divadelní hry jeho film nepřekoná. Je mu vytýkána celková teatrálnost, stísněnost, křečovitost herců atd. Jsem zvědavá, jestli kritiky spíš nepřekvapilo nové, neotřelé zpracování, s nímž si teď neví rady. Uvidíme, jestli se Havlovi podaří zase brzy rozvířit naše umělecké vody.
Dalším dramatikem a disidentským kolegou Václava Havla je Milan Uhde. Poslední premiéra jeho hry Zázrak v černém domě proběhla 9. března 2007 v Divadle Na zábradlí. Představení se stále hraje a těšit se můžete na Jiřího Ornesta, Marii Spurnou, Kristinu Maděričovou a další. Recenze jsou ovšem rozpačité. Tragikomický příběh židovské rodiny je groteskou o jejích osudech a prokletém domě odehrávající se v době od 30. do 90. let minulého století. Mezi starší hry tohoto autora patří například Balada pro banditu. Autor vyniká také v oblasti rozhlasových her.
O něco mladší Arnošt Goldflam vydal v roce 2010 soubor Písek a jiné kousky v nakladatelství Větrné mlýny. Kniha má bezmála šest set stran a obsahuje 13 her, což je asi jen polovina všech jeho textů. Nejnovější hra z vydaného souboru, U Hitlerů v kuchyni, měla 4. prosince 2009 premiéru v Divadle v Dlouhé. K dnešnímu dni má za sebou 31 repríz a kritikou je opěvovaná. Nastudoval ji režisér Jan Borna s herci Pavlem Tesařem, Miroslavem Hanušem, Janem Vondráčkem, Čeňkem Koliášem, Magdalenou Zimovou aj. Autor ovládá umění satiry, ironie a sarkazmu, což je nám Čechům velmi blízké.
Petr Zelenka se svými Příběhy obyčejného šílenství do tohoto seznamu nepochybně patří, i když mnozí ho možná znají spíše jako filmového scenáristu (Knoflíkáři, Samotáři, Rok ďábla). Zmiňovaná divadelní hra měla premiéru v Dejvickém divadle 16. listopadu roku 2001 a derniéru 13. září 2009. Hra Teremin, uváděná také v DD, je psychologickým životním portrétem reálné postavy Lva Teremina, který za svých skoro sto let života prožil pozoruhodné osudy. Hlavní postavu ztvárňuje Zelenkův oblíbený Ivan Trojan. Jihočeské divadlo získalo práva na hru Očištění, která měla premiéru 12. února 2010, bohužel proběhla už i derniéra, a to 20. ledna tohoto roku.
První cenu Alfréda Radoka za rok 1994 získala hra Jana z parku dramatika Davida Drábka. Další první místo za rok 2005 obsadily Akvabely, poprvé uvedené 30. dubna 2005 v Klicperově divadle v Hradci Králové. Lehký rozruch rozpoutalo odvysílání rozhlasové hry Koule na stanici Českého rozhlasu Vltava. Hlavní představitelka, bývalá koulařka Milena, jistými znaky připomíná Helenu Fibingerovou a postava Radmily je podobná Jarmile Kratochvílové. Obě postavy jsou ve hře spojovány s dopingem. Fibingerová i Kratochvílová požadují finanční odškodnění od Českého rozhlasu. David Drábek je zkrátka karikaturista a ironik, který umí pobavit.
Do tohoto článku zaslouženě patří několik dalších jmen, ale už jen zkratkovitě: Roman Sikora, Jan Vedral, David Jařab, Lenka Lagronová, Magdalena Fridrich Gregorová, Eva Prchalová. Dost už s psaním, pojďme do divadla.
Elena Chvojková
(16. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3005
Dramata nesená éterem
Dobrodružství do ouškaLudmila Pechová
( ludmila.pechova)
Velký klad rozhlasových her bezpochyby spočívá v tom, že dodávají impuls pro rozvoj fantazie a imaginace. Přijatelnou formou přibližují klasické literární předlohy a popularizují některé autory. Obrovský přínos představují pro zrakově postižené. Oblibu si též získávají tzv. audioknihy – knihy určené „do ouška“. Spousta rozhlasových her si tímto způsobem našla nové příznivce a získala si mnohé „zaryté odpůrce“ literatury. Poslech se totiž dá využít i jako dobrá „kulisa“ k různé činnosti – nebo k příjemné relaxaci.
Počátky rozhlasových her se u nás kladou do roku 1924, kdy postupně vznikaly tzv. dramatické večery. Mnoho rozhlasových her, hlavně detektivních příběhů, vytvořil oblíbený spisovatel J. Grmela. Velký ohlas měla tzv. „senzační dramata", vědomě založená na mystifikaci posluchačů s využitím patřičných zvukových efektů. Jenže nikdo netušil, kam až takové „hrátky“ mohou zajít. Asi nejznámější aféra se odehrála 31. 10. 1938 v USA, kdy dramaturg O. Welles uvedl hru „Válka Světů“. Příběh, pojednávající o fiktivní invazi mimozemšťanů na Zem, oživil a zasadil do současnosti. Ačkoliv bylo řečeno, že NEJDE o skutečné události, vysílání způsobilo nesmírnou paniku a hře uvěřilo asi 1,7 milionů obyvatel. Po jejím uvedení v roce 1949 v Ekvádoru lidé dokonce podpálili rozhlasovou stanici.
V Československu se podobný „rozhlasový podvod“ odehrál už v roce 1924, kdy byla vysílána hra o námořním neštěstí. Stejně věrohodně zapůsobilo i drama „Požár v opeře“ – lidé též uvěřili fikci a shromažďovali se u místa domnělé „tragédie“.
Základy rozhlasové dramaturgie položil M. Kareš, který se v roce 1927 stal šéfem slovesného odboru. Zaměřil se na výchovu a vzdělání širších vrstev posluchačů. Své rozhlasové scénky komponoval staromilsky jako náladové staropražské obrázky, zachycující dobovou atmosféru národního obrození. Popularitu získaly jeho scénky, v nichž vystupují pan důchodní a pan berní.
Ve 30. letech éter rádia oživily nejen hry z Osvobozeného divadla, ale i první hry pro děti – Spejbl a Hurvínek apod. Od roku 1940 se přestala vysílat díla anglických a francouzských autorů. Uplatňovalo se pásmo s historickou a přírodovědnou tematikou. Dramaturgem se tehdy stal F. Kožík. Za okupace využívali autoři různých narážek a nápovědí, pro českého posluchače snadno dešifrovatelných. Hry podporovaly v lidech naději a víru v dobro, např. drama od L. Lahodného: Hádání z marnosti.
Po válce se rozvíjela tzv. Feature – reportážní hra s vyhroceným aktuálním námětem a uvolněnou kompozicí, jde o jakousi dynamickou montáž, vedenou snahou po bezprostředním kontaktu s recipientem.
Zlatý věk č. rozhlasové hry se počítá od sklonku 50. let. Úspěch si získala dramatická báchorka M. Kubátové: Jak přišla basa do nebe. V 60. letech se rozhlasová tvorba dostala na světovou úroveň, mnohé hry, např. od M. Stehlíka a L. Aškenazyho, získaly prestižní mezinárodní ceny (Prix Italia, Prix Radiotelevisione Italie).Důležitým tématem byla retrospektiva okupace a války, motivy osamocenosti, selhání, důraz je kladen na vystižení atmosféry, emotivní naléhavost a etické otázky.
V 70. letech bylo mnoho herců a autorů zakázáno. Vznikly tzv. rodinné seriály – Jak se máte Vondrovi (trochu připomíná současný seriál Život je pes). Objevily se ideologické a nekvalitní hry, jako Vstanou noví bojovníci, Anna proletářka apod. Vysílala se ale i profesionální díla, bylo zdramatizováno mnoho cizích literárních předloh.
V současnosti přichází ke slovu nejmladší generace, zvl. v cyklu Čajovna – Hry a dokumenty nové generace. Mezi nejznámější autory patří K. Rudčenková a R. Sikora.
Zdroje: Encyklopedie literárních žánrů, Paseka, 2004
www.rozhlasovaprace.cz
www.rozhlas.cz
(20. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3015
Mezi východem a západem
Nabídka z filmových festivalůDana Tregerová
( dana.tregerova)
Možná že i vaše kino už navštívil nebo teprve navštíví PROJEKT 100 (13. 1. - 31. 5.), jenž objíždí česká a slovenská města s cílem promítnout fajnšmekrům kvalitní snímky, jež nemohou v běžné produkci vidět. Vždy se jedná o české i zahraniční klasiky včetně archivních projekcí. Sedmnáctý ročník nabízí šest různých pohledů na lásku a vášeň, např. Velká láska od Pierra Éloise (1969), Dobré srdce od Islanďana Dagura Kárího (2009) nebo Eroticon (1929) Gustava Machatého, kterému pomáhal se scénářem Vítězslav Nezval. Putovní přehlídka nabízí i Filmové lístky s kvalitními recenzemi.
Pravděpodobně už jste v České televizi nebo multikinech CineStar zaznamenali veselou video-znělku se žlutými hlavami, která uvádí desátý ročník AniFestu – MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU ANIMOVANÝCH FILMŮ v Teplicích. Největší soutěžní festival filmové animace u nás (každoročně přes 500 nových titulů) se uskuteční ve dnech 26. 4. - 1. 5. Jeho součástí jsou i koncerty a dílny, v nichž si děti samy mohou vyzkoušet být animátory. První dva dny se ponesou v duchu japonské animace (např. Animatrix a Cowboy Bebop od známého tvůrce jménem Shinichiro Watanabe). I letos budou mít začínající umělci, kteří přihlásili své filmy do soutěže, šanci setkat se s profesionály z oboru; na radu ohledně prosazení svého díla se budou moct zeptat např. francouzského producenta oscarového filmu Logorama Nicolase Schmerkina. Z každého ročníku vznikne okolo devíti různě tematicky zaměřených pásem, která se pak stanou součástí projektu Ozvěny, jehož cílem je pořádání filmových večerů pro náročnější publikum.
Hodný pozornosti je jistě také „fesťák“ s příznačným názvem KINO NA HRANICI (28. 4. - 3. 5.) v Českém a Polském Těšíně, jenž si přichystal várku českých, slovenských, polských a nově také maďarských snímků. Vedle starých snímků promítá i projekce z předešlé sezóny (2009/2010). Z filmů nové sezóny si připravil aspoň jejich ukázky či trailery. Z programu se mohou diváci těšit na středoevropský western (např. Limonádový Joe aneb Koňská opera od Oldřicha Lipského, 1964; Człowiek znikąd od Józefa Kłyka, 1983), snímky připomínající tramvajovou linku, která jezdila městem ještě před jeho rozdělením roku 1921 (Kalamita od Věry Chytilové, 1981; Elektryczka od režiséra jménem Maciej Cuske, 2005) a celkem čtyři retrospektivy – jedna z nich se koná u příležitosti stých narozenin Otakara Vávry a představí osm nejzajímavějších snímků z režisérovy tvorby.
Někteří cestující Českých drah budou mít v květnu a červnu možnost setkat se s tzv. Kinematovlakem, pojízdným kinosálem, který bude objíždět obce postrádající tuto formu kulturního vyžití. Je projektem MFF PRO DĚTI A MLÁDEŽ (Zlín Film Festival 29. 5. - 5. 6.), jenž se koná už od r. 1960 a nabízí zajímavou podívanou i pro dospělé publikum. Další jeho pozoruhodností je dražba Filmových klapek; do doprovodného projektu bude také patřit devátý ročník Duhové kuličky - festivalu reklamy. Zlínská filmová přehlídka se může chlubit rozmanitými sekcemi a spojením starých a nových „movies“. Součástí hlavního programu jsou mimo jiné Dny italské kinematografie - každý rok totiž pořadatelé představují filmografii určitého národa.
Začátek prvního prázdninového měsíce si zpestřete MFF KARLOVY VARY (1. - 9. 7.), který se těší celosvětové pozornosti a nabízí ke zhlédnutí až okolo 200 titulů z celého světa, z nichž některé čekají v Karlových Varech teprve na svoji premiéru. Tradičně navštěvují tuto slavnost osobnosti ze světa kinematografie; návštěvu 46. ročníku přislíbil uznávaný kanadský režisér Denis Villeneuve (Mailström, Polytechnique) nebo Scorseseho a Tarantinův oblíbený režisér a scénárista Samuel Fuller (Street of return, Madonne et le dragon), aby zde představili svoji tvorbu. Těšit se také můžeme na tematickou retrospektivu řeckého filmu.
Dana Tregerová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(4. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3032
Dějiny filmového strachu v kostce
Drobné pozastavení nad milníky hororové kinematografieFilip klouček
( filip.kloucek)
Hororový žánr si v kinematografii našel místo hned na počátku její historie. Už Georges Méliès v několika svých skečích (např. Le Manoir du diable, 1896) uplatňoval jisté hororové prvky, byť spíše v oblasti tématiky. Brzy byl následován dalšími filmaři a mezi lety 1898 a 1910 měla prakticky každá filmová společnost (od Pathé Frères po Vitagraph Company of America) na kontě nějaký krátkometrážní hororový příspěvek.
Pravý rozmach hororu ale přišel až ve 20. letech pod vlajkami německého expresionismu. Hned na počátku dekády (1920) vytvořil Robert Wiene první kanonický horor a zároveň první expresionistické filmové dílo: Kabinet doktora Caligariho, zasazený do pokřivených kulis vytvořených členy avantgardní skupiny Der Sturm. Specifická atmosféra filmu byla umocněna bizarní hrou s šerosvitem a výrazným líčením herců. Anemický somnambul Cesare v podání Conrada Veidta je dodnes notoricky známou postavou němého filmu.
Dva roky po manifestačním Kabinetu doktora Caligariho spatřilo světlo (či snad tmu) světa další nesmrtelné hororové dílo: Upír Nosferatu, opus magnum Friedricha W. Murnaua. Všudypřítomný stín hraběte Orloka (Max Schreck) nás děsí dodnes, stáří hraje spíše v jeho prospěch (dobovou kritikou byl paradoxně přijat velmi vlažně). Wiene ještě ve dvacátých letech do hororového kánonu přidal Orlakovy ruce, Murnau Fausta.
Horor ale nerozkvétal jen v meziválečném Německu. Čarodějnictví v průběhu věků B. Christensena, film ve švédsko-dánské koprodukci, je dnes rovněž kultovní. V americkém hororu 20. let udával krok především Tod Browning (Alonzo, muž bez rukou; Příšerné stíny). Snad jen Fantom opery R. Juliana mu zdařile konkuroval. Hlavní role všech tří filmů ztvárnil proslulý Lon Chaney.
Ve 30. letech měl Hollywood na natáčení hororů monopol. V módě byly filmové adaptace klasických literárních hororů. Plátna ovládala dvojice herců - Bela Lugosi a Boris Karloff. Tod Browning natočil své dva nejdůležitější horory: Draculu a Zrůdy. Lugosi dal postavě hraběte Draculy aristokratickou eleganci a odměřenost - atributy, které na něm ulpěly dodnes.
Boris Karloff ztvárnil Frankensteina ve stejnojmenné adaptaci románu Mary Shelleyové, natočené J. Whalem. Mamoulianovo zpracování Stevensonova Dr. Jekylla a pana Hydea z počátku 30. let nebylo první ani poslední, ale nejzdařilejší patrně ano. Bílá zombie Victora Halperina přinesla do hororu nové monstrum – zombii.
Z evropské kinematografie zmíním alespoň symbolistického Upíra režiséra Carla Theodora Dreyera, enfant terrible evropské kinematografie první půlky 20. století.
Ve 40. letech hororový film příliš nevzkvétal - hororem se stala realita a nebyl důvod tento stav umocňovat na filmovém plátně.
Reflexe války a důraz na sociální tématiku v kinematografii převládaly i v první půli 50. let. Od jejich druhé poloviny zhruba do začátku 70. let zaplavovala hororovou scénu lavina filmů britské produkční společnosti Hammer, ač globálně poměrně zdařilých, bohužel i dosti jednolitých.
Talentovaní filmaři různých generací obohatili horor 60. let - Alfred Hitchcock natočil filmový milník Psycho a o něco méně zdařilé Ptáky, Roman Polanski přidal dva kultovní horory: Rosemary má děťátko a Hnus, Ingmar Bergman pak poetickou psychologickou studii Hodina vlků. George A. Romero natočil dodnes vlivný horor Noc oživlých mrtvol - ve stejném roce (1968), kdy Juraj Herz zfilmoval Spalovače mrtvol Ladislava Fukse.
Zlaté období zažil hororový žánr v 70. letech. Na piedestalu jednoznačně stojí Vymítač ďábla W. Friedkina (1974), Přichází Satan! R. Donnera (1976) a první Vetřelec Ridleyho Scotta (1979). Vysvobození J. Boormana s hvězdným obsazením (Jon Voight, Burt Reynolds) položilo základy dodnes oblíbeného subžánru hixploitation, jehož základním principem je střet „civilizovaného“ městského člověka s nehostinným přírodním prostředím a jeho domorodci, které graduje v boj o holý život.
Toto téma později (v 80. letech) rozváděla do extrému série italských kanibalských filmů, které zároveň zaktualizovaly pojem přípustnosti. Za všechny jmenujme Kanibaly R. Deodata, kolem kterých se hned po jejich uvedení rozpoutala snad nejrozporuplnější debata v dějinách hororu. Film byl odsuzován pro nehrané zabíjení zvířat (původně kolem něj dokonce koloval mýtus, že i samotné zavraždění herců kanibaly bylo reálné).
Spielbergovy Čelisti na čas prolomily rekord v celosvětových tržbách a italští mistři hororu jako Dario Argento (Suspiria) nebo Lucio Fulci (Zvuky temna) byli v plné síle. Popularitě se těšila také vlna zombie filmů a slasherů („vyvražďovaček“) jako Halloween nebo Texaský masakr motorovou pilou. Herzogův remake Nosferatu přinesl hlavně fenomenální výkon Klause Kinského v roli upírského hraběte. Ani čeští filmaři nestáli během hororové vlny 70. let v pozadí. Nejreprezentativnějšími domácími počiny byl Čarodějův učeň Karla Zemana či poetická adaptace Nezvalovy Valerie a týdne divů (Jaromil Jireš). Rok 1980 dal vzniknout dnes již pozapomenuté, avšak stále úchvatné hororové pohádce Mrňous a čarodějnice, skvěle namluvené Marií Rosůlkovou.
Neméně plodná byla také 80. léta. Kubrickova adaptace Kingova Osvícení se brzy stala jedním z vrcholů hororové tvorby. Své neochvějné místo v síni slávy má také série Evil Dead Sama Raimiho, stylová kombinace nejhrubšího násilí se strohými hláškami, jež mezi výstřely z brokovnice a řezy motorovou pilou cedí z úst nezapomenutelný Bruce Campbell - ikona hororů 80. let.
Velký úspěch sklidila Věc Johna Carpentera a vznikly první díly "ság" Hellraiser, Noční můra z Elm Street či Pátek třináctého. Opomenout nelze ani Parkerův mysteriózní thriller Angel Heart, v němž předvedl svou "životní roli" poměrně mladý Mickey Rourke.
Nastolený trend hororových filmů jako masové zábavy pokračoval i v 90. letech, po kvalitativní stránce však zaznamenal určitý úpadek. Dobré horory samozřejmě vznikaly nadále – za všechny jmenujme například Mlčení jehňátek, Jakubův žebřík, splatter (subžánr, v němž je přehnaně, až komicky zobrazováno násilí) Braindead, Coppolovu verzi Draculy, famózní Záhadu Blair Witch (originálně zpracovaný horor s velice sugestivní atmosférou a autentickým znázorněním strachu) nebo první japonský Kruh, jenž nastartoval vlnu asijských duchařských filmů a jejich amerických remaků.
Vznikly i dva kultovní hororové seriály: Království Larse von Triera a Městečko Twin Peaks Davida Lynche.
Horor 21. století se zatím nese v duchu lukrativního remakování starších hitů, kina jsou zavalována americkými blockbustery a na DVD vychází ročně několik desítek až stovek obskurních druhořadých slátanin. Tyto stojaté vody jsou občas rozbouřeny nějakým překvapivým počinem, jako byl francouzsko-americký Dead End, španělský REC nebo britský Pád do Tmy, zřídka i nějakým zdařilejším remakem (Úsvit mrtvých; Hory mají oči).
Můžeme snad jen doufat, že se situace v budoucnu změní a horor se opět vymaní z područí fabrik na konzumní zábavní průmysl.
Filip Klouček
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(6. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3037
Dobrej biják!
Krátká zastavení v pražských kinechTereza Hýsková
( tereza.hyskova)
Já jsem takhle zabíjela čas, když jsem byla poprvé sama v Praze. Vlastně jsem tehdy byla i poprvé sama v kině. Zapadla jsem do Lucerny, kde právě hráli film Edith Piaf. Nevědouc, že se velká část biografie francouzské šansoniérky natáčela v České republice, zůstala jsem v jednu chvíli zírat s otevřenou pusou – celou scénu jsem před sebou měla dvakrát, na plátně a před ním.
Kino v paláci Lucerna bylo založeno v roce 1909 a dnes je nejstarším promítajícím kinem v Čechách. Jeho interiér si svůj ráz zachoval natolik, že sem tvůrci mohli umístit děj dobového filmu. Ne všechna pražská kina měla takové štěstí. Pojďme se ve zkratce podívat na některá z těch, jež statečně odolávají konkurenci velkých multiplexů.
Na začátku 20. století doprovázel kouzelník Viktor Ponrepo svá vystoupení promítáním pohyblivých obrázků. Nakonec se vzdal kouzelnických triků a 15. září 1907 otevřel v Karlově ulici první stálé kino v Praze. Nechal si natočit úvodní znělku, v níž se divákům před začátkem promítání ukláněl. Tyto úklony byly později využívány při projekci filmů z fondu Národního filmového archivu. Právě promítací síň NFA dnes nese jméno Ponrepo. Nachází se v Bartolomějské ulici v Biu Konvikt, někdejším refektáři Konviktu. Zdejší sál byl významným kulturním centrem již v 18. století, v současné době nabízí filmové (povětšinou černobílé) projekce několikrát do týdne. Většina představení je ale přístupná pouze členům klubu Ponrepo.
Před první světovou válkou i během ní vznikaly v Praze další a další biografy. Některé byly zřizovány ve víceúčelových palácích, jakými jsou již zmiňovaná Lucerna nebo nedaleký Světozor. Kino Světozor poprvé promítalo v roce 1918, poté fungovalo jako kabaret a v padesátých letech obnovilo své původní poslání. Od roku 1968 krátce hostilo slavný projekt Kinoautomat, který se sem vrátil před čtyřmi lety. Dnes se kino soustředí zejména na projekce domácích i zahraničních uměleckých snímků a funguje v něm obchod Terryho ponožky, zaměřený na prodej artefaktů ze světa filmu.
Se Světozorem spolupracují další klubová kina – holešovické Bio Oko a žižkovské Aero. Slavnostního otevření Aera se v roce 1933 zúčastnila mj. Lída Baarová nebo Hugo Haas. Dnes toto kino kromě desítek titulů každý měsíc přináší i rozsáhlé retrospektivy režisérů a jednorázové projekce filmů, které nejsou v české distribuci. Mnohá promítání jsou doplněna přednáškami či jiným doprovodným programem. Aero připravuje také různé projekty, např. soutěž krátkých filmů Aerokraťas nebo vzdělávací program pro školy Aeroškola, který spoluorganizuje s oběma bratrskými kiny.
Dramaturgie kina Bio Oko, založeného v roce 1940, je podobně jako ve Světozoru a Aeru zaměřená na artové filmy. Nově přináší také pravidelně se opakující programové bloky s netradičním zaměřením – promítání pro rodiče s malými dětmi, seriálové maratony nebo večery bollywoodských filmů. Interiér kinosálu se pyšní unikátní kompozicí sedaček designéra Martina Velčovského. Jejich uspořádání dovoluje na příslušné projekce vytvořit místa pro kočárky, kromě několika původních sedaček zde najdeme také plážová lehátka, sedací vaky a karosérie automobilů.
Další z pražských kin pro „náročného diváka“, které ale kombinuje artovou produkci s mainstreamovou, je kino Atlas, jehož historie sahá do 40. let minulého století. Kinosál je umístěn v podzemí funkcionalistické budovy bývalého bankovního domu Atlas na Florenci. Kino bylo zcela zničeno při povodních v roce 2002, ale od roku 2005 je opět v provozu a jako jediné v republice je vybaveno unikátní zrcadlovou projekční technologií.
Za zmínku by jistě stála i mnohá jiná kina – kupříkladu Modřanský biograf, kino Mat, Evald nebo Ořechovka. Pro informace o nich i dalších, která přežívají éru multikin a stahování, mohu odkázat na webovou stránku kinavpraze.cz.
Tereza Hýsková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(8. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3039
Po stopách filmu
Cesta za slávou?!Markéta Havlová
( marketa.havlova)
Na počátku bylo světlo…
… a byla také laterna magica, neboli „kouzelná lucerna“ – předchůdkyně moderního projektoru, bez které by se 28. prosince 1895 nekonala filmová premiéra v Grand Café v Paříži. Toho dne bratři Lumiérové („otcové moderního filmu“) představili první komerční představení pro veřejnost v prvním biografu a „kouzelnou lucernu“ použili jako světelný zdroj pro promítání. Jejich představení se skládalo z jedenácti krátkých filmů s náměty z každodenního života a celkově trvalo asi dvacet minut. Brzy poté začala vznikat i první filmová studia, nejprve ve Francii, postupně i po celé Evropě a zámoří. V roce 1908 vznikla francouzská společnost Le Film d’Art, která v pařížském kině Charras uvedla své první dílo L’Assasinat du duc de Guise (Zavraždění Vévody de Guise).
Němý film
Němé filmy byly zpočátku doprovázeny povětšinou improvizovanou hudbou, která měla za úkol přehlušit hlasitost promítaček. První film se speciálně zkomponovaným hudebním doprovodem od C. Saint-Saënse byl již zmíněný L’Assasinat du duc de Guise. Spoustu filmů ale doprovázela i živá hraná hudba, o kterou se starala malá hudební tělesa, nebo samostatní pianisté.
Stačí říct němý film a většině lidí se jako první vybaví komická postava tuláka s typickým knírkem, hůlkou a buřinkou na hlavě. Víte, koho tím myslím? Správně, je to Charlie Chaplin, nejslavnější světový filmový tvůrce. Natočil na devadesát filmů, k většině z nich napsal scénář, sám je režíroval a vytvořil v nich následně i hlavní roli. Mezi jeho nejznámější filmy patří The Great Dictator (1944, Diktátor), který je satirickou komedií na fašistické Německo (především na Hitlera), ale také prvním stoprocentně mluveným Chaplinovým filmem vůbec.
Chaplin je podepsán pod založením společnosti United Artists roku 1919 spolu s M. Pickfordovou, D. Fairbanksem a D. W. Griffithem. Tato společnost nebyla jediná, která se začala prosazovat. Ve 20. letech 20. století, kdy americký filmový průmysl měl zajištěné prvenství na mezinárodním trhu, dochází ke vzniku velkých filmových studií, která se prosazují proti dosavadní Motion Picture Patents Company. Patří mezi ně: Warner Bros, Paramount Pictures, Metro-Goldwyn-Mayer, Fox Film Corporation (pozdější 20th Century Fox) a Independent Moving Pictures (předchůdce Universal Studios).
Když film mluví…
Za zrodem éry zvukového filmu stojí společnost Warner Bros a jimi vyrobený film Jazz Singer z roku 1927. Ten jako první nabídl mluveného slovo: monolog broadwayské muzikálové hvězdy Ala Jolsona. Trvalo však ještě několik let, než se zvukové filmy zcela prosadily, což bylo způsobeno především vysokými náklady na výrobu i projekci snímků. A tak se prvním cele ozvučeným filmem stal snímek B. Foye Lights of New York (Světla New Yorku) z roku 1929.
Zvuk ve filmu znamenal velkou změnu – nejenže herci začali mluvit a zpívat, ale brzy vznikl i nový specifický žánr filmové hudby. Filmová hudba dotváří atmosféru snímku, její účel je do značné míry psychologický. Od ostatních žánrů se liší tím, že často vzniká přímo pro daný film nebo jsou starší písně pro určitý film upraveny, přezpívány a dostanou tzv. „nový kabát“. Typickým příkladem je filmový muzikál Moulin Rouge obsahující pouze jednu původní píseň (Come what may), ostatní jsou „předělávkami“ starých hitů. Mezi nejznámější zahraniční filmové skladatele patří například Hans Zimmer (Gladiátor, Lví král), Ennio Morricone (Hodný, zlý a ošklivý, Tenkrát na Západě) či Danny Elfman (úvodní znělka seriálu Simposonovi, Střihoruký Edward). V Čechách jmenujme skladatele Petra Hapku, Karla Svobodu, Petra Skoumala či Jaroslava Uhlíře.
Když je film kreslený
Za počátek animovaného filmu se považuje 28. říjen 1892, kdy Émile Reynaud uspořádal první veřejné představení „světelných pantomim“ svého Optického divadla v pařížském muzeu Grévin.
Ovšem většina z nás má za „otce“ animovaného filmu především Walta Disneyho. Z jeho dílny pocházejí nejznámější a nejpopulárnější kreslené postavičky Myšáka Mickeyho, Kačera Donalda, psa Pluta, Kačera Duffyho, Námořníka Pepka a dalších. Prvním disneyovským celovečerním filmem je snímek Sněhurka a sedm trpaslíků z roku 1937.
S rozvojem moderních technologií, hlavně počítačů, jsou k dispozici čím dál tím větší možnosti animace. Snímky jako Shrek, Doba ledová, Hledá se Nemo nebo Příběh hraček se setkaly s nevídaným úspěchem, ať už pochází z dílny studia Pixar (dceřiná společnost The Walt Disney Company) nebo ze studia Dreamworks.
Nejnovějším trendem posledních let se staly 3D filmy, které umožňují spatřit natočené scény nikoli na ploše, ale v celé jejich hloubce. Největší 3D kino v České republice IMAX najdete v Praze v Paláci Flóra.
I u nás má animovaný film svou dlouhou tradici. Již od roku 1945 funguje Studio Bratři v triku, za jehož zrodem stála osobnost Jiřího Trnky, s nímž spolupracovali velcí animátoři jako Zdeněk Miler, Břetislav Pojar a další. Ve Studiu vzniklo na 1600 animovaných filmů, které získaly i mnohá mezinárodní ocenění (např. Hlavní cena z festivalů v Cannes, Berlíně, dokonce i Oscar). Svou tradici má i český loutkový film spojený s osobností již zmíněného výtvarníka Jiřího Trnky. Mezi legendy české animace taktéž patří i osobnost Jana Švankmajera, filmového režiséra, animátora, výtvarníka a představitele pozdního českého surrealismu.
A když film mluví česky
Historie českého filmu sahá téměř k počátkům kinematografie. Na konci devatenáctého století vznikaly první české „filmy“ a roku 1907 bylo Viktorem Ponrepem v Praze otevřeno první stálé kino. Více se o něm a mnohých dalších dočtete v článku Dobrej biják!, který je kinům věnován.
Brzy po první světové válce vznikají (podle západních vzorů) nové filmové společnosti a profesionální ateliéry. Pomalu se začínají profilovat výrazné režisérské (Martin Frič, Karel Lamač, Gustav Machatý) i herecké (Vlasta Burian, Hugo Hass, Adina Mandlová) osobnosti, které naplno rozvinuly svůj talent s nástupem zvukového filmu. Za první zvukový snímek v Československu je označován film Tonka Šibenice (1930), který byl dodatečně ozvučován (původně měl být točený pouze jako němý). Proto je mnohdy za první opravdu zvukový film považován až C. a K. polní maršálek (1930) s Vlastou Burianem v hlavní roli.
Významným počinem bylo ve 30. letech minulého století zbudování filmových Barrandovských ateliérů na popud Ing. Ivana Havla, otce prvního českého prezidenta. Inspirací se mu stala Amerika a díky němu, jeho bratrovi Milošovi a architektovi Maxi Urbanovi se můžeme pyšnit jedním z největších filmových studií v Evropě, které láká i zahraniční filmaře.
Nejslavnější éra československé kinematografie je spojena s 60. lety minulého století a jmény jako Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel či Ivan Passer. Též se mluví o tzv. československé nové vlně. Byla výrazná i úspěšná, jak dokazují snímky Ostře sledované vlaky (1966, režie Jiří Menzel) a Obchod na Korze (1965, režie Ján Kadár, Elmar Klos), které získaly Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Až v 90. letech minulého století se na tyto úspěchy podařilo navázat (alespoň co se ocenění týče) a český film obdržel dalšího Oscara za snímek Kolja (1991, režie Jan Svěrák).
Když nechám stranou ceny americké Akademie filmového umění a věd, nejvyšší ocenění, kterého u nás může český film dostat, je Český lev – česká filmová cena za tvůrčí počiny domácí filmové tvorby a filmové distribuce udělovaná od roku 1993.
Svět Hollywoodu
Když se řekne Hollywood, všem se vybaví obrovský nápis na kopcích v Los Angeles nebo chodník slávy. Funguje také jako synonymum pro označení amerického filmového a televizního průmyslu, který je v této oblasti soustředěn.
Hollywood je mnohdy místem konání hlavních filmových premiér nebo místem, kde se udílí Ceny Akademie (Academy Awards), jinak také Oscar. Oscar je považován za nejprestižnější filmovou cenu a nejvyšší ocenění, kterého mohou umělci dosáhnout, ač se týká především americké kinematografie. Předávání cen se postupem času proměnilo v jednu z nejvýznamnějších kulturních událostí. Za předzvěst a určité „vodítko“ toho, kdo možná Oscara získá, jsou považovány Zlaté Glóby – filmová a televizní cena udělována Asociací zahraničních novinářů v Hollywoodu v Los Angeles. V předvečer předávání Oscarů se tradičně koná ceremoniál, na kterém se udílí Zlatá malina – cena za nejhorší filmový počin roku, jejichž laureáty vybírá Nadace ceny Zlatá malina.
Když vyrosteme z dětských snů, pochopíme, že hvězda se z nás asi nestane a že mnohdy může být dokonce lepší být pouhým divákem. Tak si kupte lístek do kina, velkou krabici popcornu a vychutnejte si filmovou atmosféru alespoň na plátně. To přeci stojí za to!
Markéta Havlová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(8. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3041
Berlínské letní Světozory
Jaká jsou malá kina v Berlíně?Eva Marková
( eva.markova)
Občas se zdá, jako bychom žili v době, v níž je nutné všechno sdílet. Ale musíme své dojmy a pocity sdílet nutně s lidmi, které známe? Do kina chodívám ráda sama a hlavně v těch menších, kde nejsou číslovaná sedadla, mě baví škatulata, která se odehrávají před promítáním právě kvůli tomu, aby se sextáni mohli muchlovat. Tahle hra je stejná v pražském Světozoru i berlínském Fridrichshainu. Ze stěn tamního malinkého kina v zadním sále kavárny by se ještě teď, po zákazu kouření, dal loupat dehet.
V létě je ale stejně hezčí jít do letního kina, a tak občas vyrážím na Rosenthaler Platz. Malinké kino pro asi 20 lidí je vtěsnáno na dvůr jednoho vnitrobloku. Tady jsem poprvé viděla Nebe nad Berlínem a doteď si nemohu vzpomenout, jestli jsem tam byla sama či s přítelem. Prostor kina je zkrátka natolik intimní, že vás lapí mezi své čtyři stěny porostlé břečťanem, nad hlavou máte jen hvězdné nebe (anebo deštník). Tulíte se k některé ze stěn, v ruce cigaretu a lahev s limonádou… Ten prostor dýchá, náladu filmu sdílíte s ostatními, aniž byste mluvili.
A když už je té alternatívy trochu moc, vydám se do letního kina v Berlíně - Kreuzbergu. Před tamním zámečkem si koupím pivo a z plážového lehátka koukám na nějakou komerční kravinu.
V Praze je spousta krásných malých kin, ale chybí mi tu malá letní kina. Třeba na zahrádkách, ve dvorech staroměstských domů, na pražských náměstích… Chci cítit vítr ve vlasech, sousedovu dýmku a nad hlavou mít jenom nebe. Je to patos, nebo jen touha po spojení různých elementů, které k sobě snad patří? Třeba se jednou na Národním divadle budou promítat filmy…
Eva Marková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(8. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3040
O dobré hře a nedobrém filmu
Proč bychom to nezkusili, když nám pán bůh kameru dalJakub Hladík
( jakub.hladik)
Předně je důležité odlišit od sebe Odcházení film a Odcházení drama. Byť je libreto stejné, výsledky se různí. Soustřeďme se nejprve na text samotný. Havel navázal přesně tam, kde ve své tvorbě skončil. Odcházení je absurdní drama zasazené do současnější doby. Naopak zúročil své zkušenosti z vysoké politiky.
Ústředním motivem je odchod bývalého kancléře Viléma Riegera do důchodu. Stárnoucí muž chlubící se svým morálním kodexem, svou čestností a svým volebním programem postupně zjišťuje, že de facto selhal, jeho projevy se skládají jen z prázdných, nic nevypovídajících floskulí. Je jen politikem, byť o něco sympatičtějším než jeho nástupce Vlastík Klein, který je očividně zkorumpovaný. Nicméně užívá stejných otřepaných frází jako jeho předchůdce Rieger. Právě zesměšnění frází (tentokráte z denní politiky) je typickým prvkem Havlových her. Zdůrazňuji na tomto místě, že Vilém Rieger není Václav Havel a Vlastík Klein není Václav Klaus.
Prostřednictvím deníku Fuj naráží tato hra na dnešní stav sdělovacích prostředků. Je to jen prachsprostý bulvár, ale má velkou moc. Aktuálnost příběhu kontrastuje s odkazy na Shakespearova Krále Leara a na Čechovův Višňový sad.
Důležitým motivem hry jsou ženy, Rieger je jimi obklopen, ať už se jedná o jeho dlouholetou přítelkyni Irenu, její přítelkyni Moniku, jeho matku, jeho dcery, či jeho obdivovatelku Beu Weissenmütelhofovou. Skrze ně se odhaluje Riegerova pravá tvář. Zasvětil celý život politice, centrem jeho zájmu byl člověk, ale neví prakticky nic o svých blízkých, zapomene i na patnácté výročí svého svazku s Irenou.
Ta hra je dobrá! Ten film je špatný!
Jak je to možné? Nelze udělat z dramatu film pouhým přesunutím bez jakýchkoli změn. Již na počátku jsem byl rozčarován střihem. V Odcházení se objevuje řada kratších replik, ve filmu však není jedno jeviště jako na divadle, proto pronese jednu repliku dcera Zuzana na houpačce, pak rychlý střih na sad před vilou, kde svou repliku pronese Rieger, poté další střih na přilehlý domek, kde promluví tajemník Viktor, střih na pole, kde se blíží redaktoři deníku Fuj, střih zpět na vilu atd. Celé to působí až příliš chaoticky a hlavně to ztrácí svou poetiku a své kouzlo. Nejvíce v pasáži, kde se jednotlivé postavy procházejí po scéně a pronášejí repliky již dříve řečené. Tento krásný prvek absurdního dramatu vyznívá ve filmu kvůli temnému prostředí, divným zvukům a reji postav v bazénu jako pominutí smyslů Viléma Riegera.
„Má-li hra vyznít, je třeba ji hrát civilně, vážně, střízlivě, normálně, přirozeně a nevyzdobovat ji nějakými groteskními pohyby, žertovnými inscenačními nápady, přehnanými gesty či intonacemi, pitvořením, biomechanikou či čímkoli nápadným, co se pokouší buď text dovysvětlit, interpretovat, ilustrovat, nebo prostě udělat zábavnějším,“ píše Václav Havel v úvodu své hry jako doporučení inscenátorům. Tak proč to probůh nedodržel ve svém filmu? Proč se postavy smály tak přehnaně? Proč hesla politiků doplňovaly zvuky kohouta? Proč Oldřich Kaiser u všech všudy tak nesnesitelně přehrával roli tajemníka Viktora? Režisér Havel přehrávání nedokázal zabránit. Možná by byl v tomto ohledu úspěšnější, kdyby ponechal „hlas shůry“. V divadelních představeních totiž zasahoval do děje autorský hlas, který upozorňoval herce, aby nepřehrávali. Zároveň umožňoval jistý odstup od děje svými úvahami a vyslovováním pochybností s notnou dávkou sebeironie.
Václav Havel je vynikající dramatik, ale není dobrý režisér, protože nedokázal kvalitní hru přetvořit v kvalitní film. Odcházení je zkrátka dramatem, podle mě dobrým dramatem, a jako takové mělo zůstat na divadelních prknech…
Jakub Hladík
Odcházení (Česko, 2011, 97 min.). Režie: V. Havel. Hrají: J. Abrhám, D. Veškrnová-Havlová, J. Dušek, V. Chramostová ad.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(10. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3048
Sečtělým snadno a rychle?
Vidět knihu, přečíst film…Markéta Böhmová
( marketa.bohmova)
Co člověk, to interpretace, co scénárista/režisér, to film. Dříve byly spory mezi literáty a filmaři dost vyhraněné – literární vědci vyžadovali zejména věrnost vůči originálu. V posledních letech se ale tato hranice sporů stírá. Při jakékoli konverzi dochází ale vždy ke ztrátám. Film jako svébytné umělecké médium se tak snaží o nápaditost, nový pohled, uchopení. A literatura (ta „starší“ a „honosnější“) se dnes už adaptacemi zabývá z hlediska použitých narativních způsobů, redukce, prostupujících symbolů. Aby mi ale nebylo špatně rozuměno, nehodlám zde obhajovat všechny filmové adaptace, i zde jako mezi literárními díly jsou kousky dobré a kousky zlé. Ty se pak stávají jen čistými cizopasníky a slouží tak dalším generacím jako názorná ukázka toho, jak adaptace rozhodně netočit.
Věrnost filmu je mimo jiné spojena i s komerčními účely. Jako znalci originálu nejsme schopni odpustit tvůrcům sebemenší detail, ale jako obyčejný konzument nového filmu jsme překvapeni samotnou existenci původního románu. Tvůrci scénářů stojí před rozhodnutími, odkud námět čerpat, co vyškrtnout, co doplnit (v případě točení jednoho dílu ze ságy), jakým postavám dát větší prostor pro jejich diváckou „šťavnatost“, jaké naopak upozadit, kdy z vševědoucího vypravěče udělat vlastní postavu…
Filmové adaptace se také neomezují jen na literární předlohy. Převádějí se i divadelní hry (Shakespeare), komiksy (X-Men), grafické romány (V jako Vendeta) či video hry (Princ z Persie). A zároveň obráceně se z filmu stávají knihy, hry. Stopařův průvodce po galaxii byl původně rozhlasovou hrou, následně knihou a naposledy filmem.
Ať se tedy oba tábory mohou tvářit vůči sobě jakkoli opovržlivě, jejich propojenost je nevyhnutelná a místy až příliš okatá. Pojďme se společně podívat na několik případů.
Prvním, nejčastějším případem, je adaptace oblíbeného díla klasické literatury či nějakého novějšího bestselleru. Vezměme si například Pýchu a předsudek Jane Austen. Na plátno byla přenesena celkem desetkrát; poprvé jako televizní film už v roce 1938 a jako celovečerní film o dva roky později, naposledy jako celovečerní film s Keirou Knightley v roce 2005. Film v Čechách následovalo šesté vydání předlohy s hlavní představitelkou na titulní straně. Ovšem i s deseti filmy na účtu se stále nemůže srovnávat s některými „zlatými doly“ kinematografie: Dracula, Jana Eyerová (16) a Tři Mušketýři (21 stejnojmenných filmů, naposledy v 3D na podzim tohoto roku).
Druhým případem je vzestup knihy na základě filmu, reedice (Stmívání s důstojnou pevnou vazbou), nové dotisky s novými přebaly (Bridget Jonesová), celkově nové překlady s novými názvy (Milionář z chatrče). Právě Bridget Jonesová vděčí za český překlad druhého dílu právě úspěšnosti filmu. Nezřídka se setkáme i s postupem, kdy je kniha sepsána výhradně na základě filmu (současná Králova řeč).
Ale abychom kopli i do filmařského hnízda. Příkladem onoho „zvětšení“ atraktivní postavy je kapitán Shakespeare z románu Neila Gaimana Hvězdný prach – zatímco v knize to byla jen okrajová figurka, ve filmu je to jedna z nejvýraznějších postav v podobě Roberta De Nira. Jako u jednotlivých knih, tak i mezi spisovateli existují osvědčené zdroje: Nicholas Sparks, milovník srdceryvných letních romancí, se dočkal zfilmování 6 z 16 románů (poslední Milý Johne).
Na závěr několik statistických údajů. V posledních třech ročnících Oscarů bylo adaptacemi 11 z 25 filmů nominovaných v kategorii Nejlepší film, namátkou nejvíce překvapivé: Duel Frost/Nixon (hra Petera Morgena), Lítám v tom (Waltera Kirn) a 127 hodin (Aron Ralston). A pokud je vám tento výčet stále málo, The Telegraph i Guardian, který má celou rubriku věnovanou tomuto tématu, sestavili seznamy nejúspěšnějších adaptací, kde samozřejmě nechybí trilogie Pán prstenů, Kmotr či Nebezpečné známosti (Stephen Frears, 1988).
Markéta Böhmová
www.en.wikipedia.org; www.imdb.com; www.cinepur.cz
top 50 adaptací dle Guardinu
15 filmů, které předčily literární předlohu
top 25 adaptací dle Telegraphu
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(14. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3060
Modlitby a výstřely
Poslední (k)roky českého rapuLukáš Vlasák
( lukas.vlasak)
„Koho bozi milují, umírá mlád.“ Tímto mottem PSH otevírají svou desku „Epilog“. Peneři berou tento život jako přechodnou stanici, jako by nás chorý pastor ústy PSH nabádal k dodržování jediného přikázání: „Udělejte bordel!“ Tento destruktivní imperativ ale není třeba brát doslovně. V refrénu atmosférické skladby „Můj rap, můj svět“ je životní filozofie formulována jinak: „Žiju si svůj život, jak jsem se rozhod.“ PSH můžou kritizovat povrchní publikum, posedlost penězi nebo stupidní televizní pořady, ale nepřestávají pro nás malovat barevná oblaka na metro. Ani po smrti.
„Halucinace ze třetího patra“ je zatím poslední sólový počin Jamese Colea, člena dnes již kultovních Supercrooo. Ale pozor – toto není album! Autor „nového filozofického spisu“ nás vítá do panoptika svého podvědomí, kde jeho elektrizované halucinace žhnou jako neon, opice přejíždí mudrce, levitují příbory, a jediné, co je třeba při poslechu této desky udělat, je napojit se na vesmírné vědomí. Když sebou posluchač nechá proudit strach, přestane se bát a unikne ze spárů těch, kteří tvrdí, že mají monopol na realitu.
James Cole i PSH hostují na Indyho desce „KMBL“ z roku dva nula jedna nula. Featuring (a nejen jejich) do koncepce alba zapadá, přestože je od výše popisovaných výrazně odlišné. Hudebně působí mnohem popověji a texty se vztahují k běžným situacím, které zná každý člověk 21. století: dovolená, pizza, hokej, vztahy a bary. Indy nehalucinuje skrz vesmír ani neudílí žádné etické rady. Tento veterán se vrací, protože kolem sebe vidí válku, do které je třeba zasáhnout. Otázkou však je: Není na zásahy už přeci jen starý? „Na počátku bylo slovo“ a Indy jej používá k uvědomění si, že v novém tisíciletí může spoléhat jen na sebe a na svou práci. Dospívá k sebereflexi a ptá se: Je můj boj marný? Neuhnuli jsme někde z cesty? Bohužel, on odpovědi nehledá, pouze se drží svých bezpečných, zajetých kolejí.
„Gyzmo“ je album LA4 a zároveň jeho druhé JÁ, které bylo doteď pečlivě až úzkostlivě ukrývané ve sklepě. Je to hrdina svého vlastního světa, šaman, generál a car. Poeta, který explodoval. LA4 „pálí knihu pravidel“ a vazeb. Jeho rýmy a slova nedrží pohromadě. Skladby jsou neustále se rozpadající disonance. Z Gyzma nestříká spokojenost sama se sebou všemi směry; psát neznamená žít, je to spíš zoufalý pokus o útěk ze světa Velkého bratra, z nesvobody pod tisícem očí a kamer.
Hugo Toxxx, druhá polovina Supercrooo, vydal letos pod vlastním labelem Hypno 808 dvojalbum „Legální drogy – Ilegální kecy“. Hugo je pěvec-prorok vítající úsvit nové, „hustlující generace“. Světem protéká hromada našich peněz a Toxxx se netají tím, že je všeho součástí. Sedí na prameni s jointem v ruce. Jen místo drog dealuje rap. Rap tak znovu nabývá svou původní funkci kódovaného jazyka. Hypnotickému proudu slabik rozumí už jen zasvěcení členové ingroup. A Hugo Toxxx se tomu všemu směje někde v pozadí. Je neviditelný, ve stínu. Je jako všeprostupující génius, který svými labutími perutěmi obepíná svět. Profituje.
Prago Union se se svým albem „V Barvách“ naprosto odlišují od všech výše popisovaných interpretů a nahrávek. Rozdíl zvukový je způsobený integrací LIVĚ BANDU a rozdíl textový...? Deska vyniká svou barevnou koncepcí. Kato za mikrofonem „pere barevný prádlo“ a texty plnými metafor a dvojsmyslů vytváří snové, lyrické představy. S lehkostí milovníka znásilňuje fráze a aktualizuje je podle své potřeby. Skladby jsou geniálně propojené a zároveň každá navozuje svou unikátní atmosféru. Zavřete oči, poslouchejte a objevíte svět barevnější než realita.
Rap je jiný druh písničkářství. Nejdůležitějším pravidlem je nespěchat na něj, nechat na sebe celé desky působit, třeba i několikrát, dlouho a vychutnávat si jejich „dojezd“. Smysl není ukrytý ani tak v textech, jako spíš v celkovém vlnění, vibracích a groovu skladeb. Rap nepřináší vždy kladné emoce. Vlastně dokáže většinu času nasírat. Podstatné je, zda si člověk dokáže pustit do uší a do hlavy i něco jiného, než chce slyšet.
Lukáš Vlasák
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(22. 10. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3075
Medailonky písničkářů
klara.zindulkova
Mladou multiinstrumentální zpěvačku objevila v roce 1993 další hudební ikona Zuzana Navarová. Radůza, celým jménem Radka Vranková, se věnuje především bluesu a folku. V roce 2001 vydala své debutové album Andělové z nebe, které bylo následováno sedmi dalšími. Jako Skokan roku byla oceněna v anketě Český slavík 2004, o rok dříve získala ceny Akademie populární hudby Anděl v kategoriích Zpěvačka roku, Objev roku a Folk a Country. V minulém roce založila vlastní label Radůza Records, na kterém vyšla zatím poslední deska Miluju vás.
Karel Kryl
Narodil se do rodiny knihtiskařů. Odmalička byl umělecky nadaný, přes hrnčířství se dostal k poezii a hudbě. Svou první skladbu Nevidomá dívka vydal v roce 1968 se skupinou The Bluesmen a s Hankou Ulrychovou. Asi nejznámější píseň z této doby je Bratříčku, zavírej vrátka, kterou vytvořil přes noc za příjezdu tanků Varšavské smlouvy. O rok později Kryl emigroval do Mnichova, kde působil až do roku 1989. Jeho konec přišel nečekaně – zemřel v Mnichově ve věku nedožitých 50 letech na infarkt. Po jeho smrti mu bylo uděleno několik ocenění včetně medaile Za zásluhy II. stupně.
XINDL X
Ondřej Ládek (16. srpna 1979), vystupující pod pseudonymem Xindl X, ve své hudbě kombinuje typicky hip-hopové frázování s folkem, bluesem a jazzem. Těžištěm písní však zůstávají jedinečné texty s výrazným smyslem pro ironii. V roce 2007 zvítězil s písní Mamut v soutěži „Česko hledá písničku“. V následujícím roce získal ocenění Autorská porta za píseň Dysgrafik a vydal své debutové album Návod ke čtení manuálu, za které získal nominaci na cenu České hudební akademie Anděl. Druhé album "Praxe relativity" vydal v roce 2010 ve spolupráci se zpěvačkou Olgou Lounovou.
BOB DYLAN
Bob Dylan (24. května 1941), vlastním jménem Robert Allan Zimmerman, je americký písničkář, básník, textař, malíř, režisér a herec. Na hudební scéně se pohybuje více než 50 let, na svém kontě má kolem 40 řadových alb a více než 500 písniček. Bývá označován za „ikonu počátku 60. let“, v tomto období vznikly jeho nejznámější protiválečné písně - „Blowing in the Wind“ a „The Times They Are a-Changin“. Coby nadaný muzikant se neomezil jen na folk, ale koketoval i s žánry blues, jazz, country, gospel, rock and roll atp. Experimentální vztah Dylana k hudbě se pokusil zachytit režisér Todd Haynes ve snímku „I'm Not There“ (2007). V roce 2008 obdržel Bob Dylan Pulitzerovu cenu za přínos populární hudbě a americké kultuře ve významu jeho lyrických kompozic s poetickou sílou.
Jaromír Nohavica
Dlouhodobě jeden z nejznámějších písničkářů české folkové scény. Zpěvák úzce spjatý s Ostravou a jejím fotbalovým klubem Baník Ostrava, kterému věnoval nejednu píseň. Je osobitým textařem, kytaristou a heligonkářem.
Mezi jeho nejpopulárnější alba bezesporu patří Darmoděj (1988), Divné století (1996), Babylon (2003) či Ikarus (2008). Jeho písně jsou z velké části autorské, ale můžeme v jeho repertoáru nalézt i překlady některých ruských autorů. Populární je i díky množství písní pro děti.
Jeho texty nesou ve velké míře prvky básnickosti, vypráví příběhy, popisují obyčejné lidské životy. Dokáže ironizovat, vyjadřovat se k současné politické a společenské situaci.
V roce 2010 se podle cen Anděl stal zpěvákem dvacetiletí.
Jiří Schmitzer
Osobnost primárně známá jako herec a syn Jan Sováka, který se ale už delší dobu zviditelňuje jako poměrně kontroverzní písničkář. Jeho písně jsou převážně humorné, s prazvláštním textem či dokonce „ netexem“ (jako je např. píseň Bouda). Jeho až asketický zjev a osobitý zpěv dodává jeho písním na stylu a tím i na popularitě. Do dnešního dne vydal 4 alba (Recitál, Šílenec, Bouda a Sbírka kiksů) a zpívá také na dvou albech Bratří Ebenů. V roce 2008 vydal výbor svých textů pod názvem Kanimůra ze Šardónu.
Zuzana Navarová
Když ke konci roku 2004 zemřela pětačtyřicetiletá zpěvačka, textařka a skladatelka Zuzana Navarová na rakovinu, bylo to pro širokou veřejnost vesměs překvapením. Jako kdyby se v její snaze prožít poslední období svého života co nejveseleji odrážela zpěvaččina bohatá hudební tvorba.
Právě hudba hrající všemi barvami jak po textové, tak po hudební stránce je to, co některé posluchače odrazuje. Lehké a hravé texty se skrytým významem, nebo někdy jen vyjadřující prostou lásku k jazyku – českému, romskému, slovenskému, španělskému, ale i jidiš a kečuánskému – a k životu mohou být náročnější než prvoplánově „hluboké“ texty jiných písničkářů.
Zuzana Navarová kolem sebe během své hudební kariéry soustředila několik hudebních uskupení, především Nerez a KOA, ve které se nejvýrazněji projevil její kosmopolitismus, jak naznačuje i název nejoblíbenějšího alba Barvy všecky (2001) nebo vůbec poslední album vydané rok před zpěvaččinou smrtí s názvem Jako Šantidéví (2003) podle indické Bohyně míru.
Leonard Cohen
Objevují se názory, že Leonard Cohen je jeden z nejvlivnějších novodobých spisovatelů. Možná. Jisté je, že Leonard Cohen, kanadský rodák, muž pocházející z židovské rodiny, stárnoucí legenda, je neobyčejně nadaný písničkář. Přes všechna ocenění a uznání, která kdy získal, zůstává stát nohama pevně na zemi a říká, že je nervózní pokaždé, když vezme do ruky pero a má napsat první slovo nebo když má zahrát první tón nové písně. Letos po několika letech vychází jeho nové album – Old Ideas, předčasný dárek k Vánocům pro všechny, kdo propadli kouzlu Cohenova zastřeného hlasu.
Ivo Jahelka
Tento dosud stále tvořící písničkář se narodil roku 1954. Vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a od roku 1978 se živí jako advokát se zaměřením na právo občanské, rodinné, trestní a obchodní. Obsahem jeho tvorby jsou soudní případy a příběhy ze života, které s nadsázkou a něžným humorem zhudebňuje. Díky tomu si také mezi přáteli a později mezi širokou veřejností vysloužil po titulu doktora práv i titulu „zpívajícího právníka“. Dodnes natočil devět sólových desek a na dalších třech se větší či menší mírou podílel.
Tomáš Klus
Tomáš Klus je pětadvacetiletý kluk, který rád zpívá se svou kytarou v ruce a s kamarádem Jirkou Kučerovským vedle sebe. Pokusy stát se hokejistou vzdal po několika měsících brzdění o mantinel, pokusy stát se moderním pětibojařem vzdal po několika letech zkrátka proto, že už byl tam, kam se dostat chtěl – v Praze. Ze střední školy už vedl jen krůček na DAMU, kde čtyři roky studoval činoherní herectví. Tak se ocitl v bohémském světě umění a v roce 2008 vydal své první album Cesta do záhu(d)by. Ve stejném roce vytvořil hudbu k českému filmu Anglické jahody a hned v roce následujícím vyšel Tomášovi další hudební počin s názvem Hlavní uzávěr splínu. Posledním a dlouho očekávaným albem je Racek, který vešel do prodeje v září letošního roku. A umíte-li hrát na kytaru a láká-li vás Tomáš Klus, vyzkoušejte jeho zpěvník Já, písničkář.
Jiří Dědeček
Asi nejtrefněji se o tvorbě Jiřího Dědečka vyjádřila jeho starší dcera Viktorie. Když byla ještě malé dítko, přeřekla se a povídá, že tatínek je písník a básničkář.
Písničkář s knírkem se narodil roku 1953 v Karlových Varech, v 70. letech začal studovat žurnalistiku, ale odkud, kvůli čím dál méně snesitelnému politickému klimatu, přešel na obor knihovnictví. FF UK absolvoval roku 1976, o jedenáct let později získal druhý magisterský titul a to na FAMU. Podruhé prý studoval kvůli sázce. Vystupovat začal na začátku 70. let ve dvojici s Janem Burianem, živil se i jako tlumočník, dodnes překládá z francouzštiny, píše básně, od roku 2006 vede český PEN Klub, hraje sám či s kapelou Úterý.
Jeho sbírka fejetonů Bát se a krást byla první, která vyšla v edici Olivovníky, o níž v těchto LitENkách také píšeme. Letos tamtéž vydal pod názvem Slizské písně své juvenilie – texty vzniklé z přebytku testosteronu či mladické nerozvážnosti uvedené mottem: Rozkroky, rozkroky, rozkroky / všichni jsme vašimi poskoky…
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(22. 10. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3078
Folkaři a kotlíkáři
Odkud bere inspiraci dnešní generace písničkářů a kdo je to kotlíkář?Ladislav Vitouš
( ladislav.vitous)
Říjen předvádí jeden ze svých posledních teplých večerů a já s půlhodinovým zpožděním dorážím do útulného klubu nedaleko Malostranského náměstí. Kličkuji mezi lidmi a mizím v malém sále, kde postávají roztroušení fanoušci a zaujatě poslouchají hudbu linoucí se z reproduktorů.
Na pódiu sedí mladík s akustickou kytarou, na sobě flanelovou košili. Ale kdo by čekal zálesáckou píseň nebo zadumaný protestsong, ten by odešel s nepořízenou. Mladý hudebník zpívá anglicky cosi o svém „baby" a hlasem překonává kdejakého popového zpěváka.
Ale to už zahlédnu povědomou tvář člověka, kterého jsem doteď znal jen z e-mailu a několika nepříliš názorných fotografií.
Parta přátel, se kterými jsem se ten večer sešel, je spojena především velkým zájmem o hudbu, konkrétněji o současný folk. Už třetím rokem pořádají seriál akcí s názvem Večer jiného folku. Na každém z „Večerů“ se vedle hvězd nezávislé folkové scény a neznámých (ale většinou talentovaných) mladých písničkářů představují také známé kapely nejrůznějších žánrů v netradičních akustických sestavách. Všichni také sami vystupují jako písničkáři.
V jejich společnosti jsem za naprostého laika. Z hlavy dokážu vyjmenovat Karla Kryla nebo Jarka Nohavicu, matně mi také něco říkají jména jako Jiří Dědeček, či Jan Burian. Jenže to už je zavedená generace hudebníků, vedle které už vzniká generace další. A ta je překvapivě různorodá. Zatímco na jedné straně jsou mladí Plíhalové, Wabi Daňkové a Krylové, na druhé straně stojí písničkáři, se kterými dnes sedím u stolu – říkají si indie-folkaři.
„Víš, lidi, co choděj na kotlíkáře, by na nás nikdy nepřišli a naopak,“ vysvětlují mi. Už se začínám ztrácet. Kdo jsou proboha kotlíkáři?
„Kotlíkáři jsou ty, co hrajou u táboráku Áčko, Géčko a Déčko a vaří si přitom polívku v ešusu,“ říká ten nejupovídanější z nich s laskavou nadsázkou.
„A jejich hlavní problém je, že se neumí oblíkat,“ dodává žertem další mladý písničkář, který právě přibyl k našemu stolu, „ale to tam nepiš!“
Během živého hovoru se mi začínají odkrývat i další rozdíly mezi „nezávislými“ písničkáři a těmi tradičními, o kterých se tu dnes nemluví jinak než jako o kotlíkářích. Zatímco vyznavači tradičního folku nedají dopustit na „španělku“, případně harmoniku či akordeon, ti druzí se nebojí experimentovat se zvukovými efekty, používat midi-klávesy a další moderní nástroje. Snad je to také proto, že inspiraci neberou pouze z české písničkářské tradice, ale hlavně ze západní folkové scény. To se zase projevuje mimo jiné v tom, že mnoho z nich volí pro zpěv raději angličtinu než češtinu.
I když naoko mezi oběma skupinami panuje rivalita, zjišťuji, že se mnozí z nich vzájemně znají a vycházejí spolu často velmi přátelsky. Přeci jen jdou podél stejné řeky. Každý z táborů však po svém vlastním břehu.
„My chcem lidem ukázat, že písničkařina není jen Rosa na kolejích. Prostě to chcem dělat jinak, tak, jak to cejtíme my,“ vysvětlují mi už poněkolikáté.
Zatím spíš jen sedím a zaujatě poslouchám – mí společníci jsou nadmíru výřeční a já sotva stačím lapat informace. Jedna věc mi však pořád vrtá hlavou, a kromě toho mi to přijde jako zajímavá otázka. Vylovím z paměti jména Karla Kryla a Vlasty Třešňáka a ptám se, jestli se v dnešním písničkářství nechybí trocha té tehdejší bojovnosti a jestli se náhodou neztrácí obsah na úkor formy a experimentování.
Všichni protestují.
„Já například bojuju proti sobě,“ říká ještě na odchodu jeden z hudebníků a rychle vysvětluje: „zatímco dřív písničkáři mluvili o problémech celý společnosti, dneska mluví hlavně o svých problémech,“ říká a zdůrazňuje slovo „svých“. Nezbývá mi než souhlasně přikývnout a popřát mu šťastnou cestu domů.
Ručičky hodin se sunou ke druhé hodině ranní a teplý říjnový večer se přehoupl v mrazivou říjnovou noc. Přesto však přešlapuji na tramvajovém ostrůvku naprosto spokojeně. Vracím se domů nejen plný nových informací a dojmů, ale také obohacen o poznání dalších výborných hudebníků, které si můžu s chutí poslechnout.
Ladislav Vitouš
WWW: www.vecerjinehofolku.cz
Večer jiného folku 18. A-Studio Rubín, Praha 24. 10. 2011.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(Praha, 25. 10. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3090
Až do DNA!
Dlouhá léta číhala – na Karlíčka PlíhalaKlára Zindulková
( klara.zindulkova)
Podívejme se blíže na charakteristické rysy Plíhalovy tvorby. Jedním z nejnápadnějších rysů jeho textů jsou nápadité rýmy. Autor k sobě v rýmech s oblibou pojí slova z různých stylových rovin, spojuje tvary spisovné a nespisovné či slova domácí a cizí. Slova knižní se ocitají v těsné blízkosti výrazů velmi jadrných. Tyto kontrasty známe už od jednoho staršího českého písničkáře – používal je s oblibou i Karel Kryl. V jeho tvorbě měl však takový střet stylů jiný účel. Zatímco u Plíhala bývá takové směšování motivováno většinou poeticky, umělecky, v textech Krylových slouží na prvním místě jako prostředek vyjádření nesouhlasu s politickým a společenským děním. Co je však oběma autorům společné, je obliba jazykové hry. U obou Karlů je vidět, jak češtinu znají, ovládají a umějí s ní pracovat. Už jenom název jedné z Krylových písní: Čardám, čardáš, čardáme…
Zapátráme-li po jazykové hře ještě hlouběji v historii, objevíme další inspirační zdroj – poetismus 20. let. S poetistickými básníky sdílí Plíhal oblíbenou tvůrčí „hru na asociace“ i třeba téma cizokrajné zvířeny, (písně Nosorožec, Vánoční a Amnestie aj.) či důležitý motiv cestování po exotických krajích. V jeho repertoáru se dokonce najde jedna zhudebněná báseň Seifertova (Vánoční píseň) a jedna Nezvalova (Píseň).
Ve folkové písni obecně je důležitá osobnost autora. To je umocněno tím, že autoři své písně často sami skládají, hrají i zpívají. Zvláště za totality hodnotili posluchači nejen uměleckou úroveň textu, ale i „autentičnost“ projevu. Velkou roli hrála i aktuální neopakovatelná atmosféra spojená s živou produkcí, vzhled, intonace, vystupování a doprovodný komentář jednotlivých folkařů. Folková tvorba byla touto interakcí s publikem samozřejmě zpětně ovlivněna. Tento vliv je patrný i na textech K. Plíhala, a to přiblížením se stylu hovorové řeči, častým použitím ich-formy, reprodukovanými dialogy a také reflektováním samotného procesu tvorby („To už máš, Plíhale, z pití!“ – z písně Květina).
Řada autorů považuje Plíhalovy texty, ve srovnání s texty jiných folkových písničkářů, za apolitické. Je pravda, že pokud srovnáváme jeho písně s ostatními písničkáři, aktivními před revolucí (Hutka, Kryl, Třešňák, …), může to tak na první pohled vypadat. Při posuzování společenské a politické naléhavosti písní však musíme vzít v úvahu rozdílné podmínky tvorby každého z autorů a respektovat způsob jejich poetiky. Nesmíme se nechat strhnout hravostí textů a hodnotit podle hesla „čím jednodušší tvar, civilnější projev a údernější slova, tím politicky aktivnější písničkář“. Leckdy totiž platí, že harmonické zaobalení dobře mířenou narážku tím více zdůrazní.
Karel Plíhal a Jaromír Nohavica jsou jediní folkaři, kteří zůstali v oblibě i dvacet let po revoluci. Je to dáno nejen jejich nesporným textařským talentem, ale i vnějšími podmínkami. Svou roli hraje i fakt, že oba patří k nejmladší folkové „ještě totalitní" generaci. Umělecká hodnota a nadčasovost textů Karla Plíhala je nepopiratelná a je spolu s jeho výraznou osobní stylizací a specifickým humorem důvodem stálé obliby jeho textů. Ona nadčasová rovina písní neodezněla se změnou společenských poměrů, která smetla spoustu textů, jež hovořily pouze o věcech aktuálních (jakkoli to bylo ve své době důležité, ba klíčové!), ale dala Plíhalovým písním možnost nabývat nového smyslu v každé další době.
A na závěr básnička…
Astronomická
Pozoruju telescopem,
jedno krásný tele
s copem…
Klára Zindulková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(26. 10. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3093
SouZnění Múz
Srdce mám pro lásku a hlavu pro písničkyTereza Hýsková a redakce
( tereza.hyskova)
Náhle se před námi navršila spousta nezodpovězených otázek. Podnikli jsme proto menší redakční sondu a svým „písničkářským“ asociacím jsme dali podobu několika krátkých vět. Tentokrát se tak v úvodním článku dostávají ke slovu všichni redaktoři.
Zub času zalit do olova
a mrtvé lesy zvoní hranu
Baráky zbyly na uranu
a znějí slova, slova, slova
Slovo, verš, báseň, poezie, ale také tóny, melodie, hudba, zpěv. Kolem těchto pojmů jsme kroužili všichni. Zdá se, že vzájemný poměr textu a hudby je pro uvažování o písničkářství zásadní, ať už je náš názor na něj jakýkoli. Dostupná literatura na nás ve snaze o popis historie písničkářství chrlí informace o poválečné obrodě angloamerické lidové písně. Nesmíme ale zapomínat, že propojení hudby a slova není jedním z převratných vynálezů moderní doby. Objevilo se mnohem dřív. Bylo součástí nejstarších náboženských rituálů, ale i mladších křesťanských obřadů. K oslavě bohů zpívali staří Řekové – oslavné písně nazývali hymny. Hudba stála v Řecku u vzniku lyrické poezie, která byla úzce spojena se zpěvem a instrumentálním doprovodem. Potulní pěvci, z nichž nejslavnější není nikdo jiný než Homér, šířili naopak hrdinskou epiku. Ze sborového zpěvu – dithyrambu – se vyvinulo starořecké drama… Hudební složka byla důležitou součástí dramatu také ve středověku, nevymizeli ani potulní pěvci, kterým říkáme minesengři nebo trubadúři.
Šířily se písně kramářské a žákovská poezie. Že středověké žákovské verše ke spojení s hudbou vybízejí, dokázal ve 20. století např. Carl Orff, když na motivy nejznámějšího souboru básní Carmina Burana vytvořil svou proslulou kantátu. Charakteristiky kramářských a žákovských písní by nám mohly něco připomenout – kritika společnosti, satira, písně moralistní, pijácké, rekrutské, vojenské, milostné. Snad bychom mohli středověké trubadúry považovat za předchůdce dnešních písničkářů…
Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká,
tak jako na louce kytička, vyrostla ta naše písnička,
až se ta písnička ztratí, pak už nic nebudem mít,
jestli nám zahyne, všechno s ní pomine, potom už nebudem žít.
Dosud byla řeč o písních, které bychom označili jako „umělé“. Hudba ale byla také součástí slavnostních (třeba svatebních nebo pohřebních) i všedních dnů – práce i zábavy. Mnoho písní zlidovělo a dnes jsou součástí národního folklóru. Právě vztah k folklóru je dalším významným rysem písničkářství. Ve folklóru nalézá písničkář moudrost předchozích generací, nepřikrášlenou výpověď, jednoduchost, přímočarost, ale ne banálnost nebo myšlenkovou plytkost a strnulost. Vybírá si z něj hravost a přidává nadsázku. V základech folklóru stojí sdílený prožitek, bez něhož by píseň nefungovala.
Poezie, znám, to byla odjakživa coura
šeptá mně drbna na pavlači
pane, já ji znám, vím, jak žije
Vím, jak žije, a to mi stačí
fiflena z periferie
chraň Bůh, že bych lhala
a vy říkáte poezie
Nechápu vás, pane, nechápu
Na začátku jsme naznačili, že vztah písňového textu a básně není otázkou, kterou bychom mohli nebo chtěli vyřešit, snažíme se ji ale v tomto čísle alespoň otevřít. Mohli bychom se pokusit o formální charakteristiku – popis veršů, rýmů, jazykových prostředků, autostylizace... Nebylo by ale správné klást na písňový text stejné požadavky jako na báseň, rozhodující není stylová ani formální podobnost. Z obojího tryská těžko popsatelná síla, pro niž se snad nejlépe hodí výraz "autentičnost". Jak trefně poznamenal Vladimír Merta – básníci by možná psali stejně i bez písničkářů, ale písňové texty by nevznikaly tak, jak je známe, bez Poezie s velkým P.
V historii moderního písničkářství se objevilo velké množství pokusů o zhudebnění básní – z českých velikánů tak svou melodii získal například Mácha, Neruda, Hlaváček, Wolker, Gellner, Orten, Nezval, Skácel, Kainar, Hrabě, ale třeba také Holan nebo Halas.
Jak je krásné chodit městem, když zavřeli hospody,
a v hlavě ti něco zpívá a není to z náhody.
Jak je možné přežít krále, císaře a říše,
i když nemáš na činži, i když ti kručí v břiše!
Písnička stojí na průsečíku folklóru a poezie, někdy bývá označována jako městský folklór. Naše nejasné představy o ní vyplývají také ze značných odlišností všeho, co jsme zvyklí písničkou nazývat. Jak rozdílné mohou být naše představy, zjistíme z pouhého výčtu českých písničkářů. Za prvního moderního českého písničkáře se považuje Karel Hašler. Mezi častými inspiračními zdroji současných písničkářů bývají zmiňovány dvojice Voskovec-Werich nebo Suchý-Šlitr, a to především pro svou jazykovou komiku. Jako písničkáři jsou často přijímáni i autoři a interpreti trampských písní (Wabi Daněk), humorných písní a příběhů (Ivo Jahelka), revivalů a spirituálů (Spirituál kvintet), šansonů nebo satirických pamfletů. V příslušné oblasti neplatí přesně vymezené žánrové diference – hranice nejsou pevně dány a zčásti záleží i na nás, kudy je povedeme. Z uvedených hudebních druhů bývají některé řazeny do folku, žánru spjatého s písničkářstvím velmi úzce.
Nauč se písničku
není tak složitá.
Opři se, bratříčku
cesta je rozbitá.
Budeme klopýtat,
zpátky už nemůžeme.
Folk má své kořeny v angloamerické tradici, o níž jsme se zmiňovali na začátku. Jeho součástí je společensko-kritický aspekt a svébytná generační výpověď. O spojení folku s politikou, pacifismem a bojem za občanská práva se na začátku 60. let zasloužili především Bob Dylan a Joan Baez, kteří zároveň přiblížili folk popu a rocku. Folkoví písničkáři jsou zasaženi tuláctvím, vzdorem a beatnictvím. Právě jim bude v tomto čísle věnováno nemálo prostoru, za všechny jmenujme alespoň Karla Kryla nebo připomeňme členy sdružení Šafrán ze 70. let: Jaroslava Hutku, Vladimíra Mertu, Vlastu Třešňáka, Dášu Andrtovou-Voňkovou, Jana Buriana nebo Jiřího Dědečka. Někteří z nich jsou dnes členy volného sdružení Osamělí písničkáři. Z festivalů, v jejichž programu zaujímá folk pevné místo, má nejdelší tradici Porta, založená roku 1967.
Míle a míle jsou cest, které znám,
jdou trávou i úbočím skal…
Dlouhou cestu ušla také písnička a její tvůrci. Mají mnoho tváří, vysílají i přijímají mnoho podnětů a zároveň si udržují svou nezávislost. Povšechně jsme naznačili široké možnosti tématu, ale mohli bychom psát pořád dál a dál – o posluchačích, nástrojích, textech, jednotlivých českých a zahraničních osobnostech… Pálila nás ale hlavně otázka, jak to s písničkáři vypadá dnes. Jak se předlistopadová generace vypořádala s novou situací? Vynořily se nové talenty, nové směry a nové nápady, které udrží písničku při životě? Pojďte objevovat možnosti písničkářství – členové redakce se s vámi podělili o své dojmy:
Není nad vůni a zvuk nových strun na kytaře. Písničkářství pro mě v dětství bylo pojítkem mezi světy rozvedených rodičů. Na obou stranách zpívali Kryl, Nohavica a Plíhal. Byla to jedna z prvních jistot a dodnes jí zůstává.
(Lukáš)
Vstoupí do našeho povědomí za pomoci pár tónů a několika slov. V šedivých dnech nám melodie jeho písní vykouzlí na tváři úsměv. Beze strachu promlouvá o tom, co ostatní přehlížejí, o čem se radši mlčí.
(Darina)
Písničkář? Člověk, jehož hudba neřinčí a neduní, ale občas i básní.
(Jana)
Pro mě jsou písničkáři na jedné straně něco jako bardi s harfou, na druhé straně tak trochu rebelové, kteří jdou se svým názorem na trh, kde o ně nikdo nestojí. Každopádně ale vždycky víc básníci než hudebníci.
(Ladislav)
Písničkář. Pád každý. Číslo většinou jednotné. Rod ženský i mužský, ale určitě životný. Vzor? Kramář, středověký trubadúr, disident, právník, nebo Anděl a Dysgrafik.
(Aneta)
S rozmlácenou kytarou a foukačkou, co zvládne už jen dvě dírky. Verše plné vyhnání, hledání, stále podávaných a stále odmítaných rukou. Gellnerovská hymna "já držím pohár ve své dlani, je zpěněný a přetéká" stále připomíná, že láska je hlavně o neusnutí. Kdyby písničkář usnul, usneme i my a celej tenhle svět by si konečně mohl sbalit svejch pár švestek, lehnout si k pláži a nechat se ohryzat kraby.
(Dominik)
Písničkář? Bob Dylan, Tomáš Klus, WaT. Rozcuchané vlasy, kytara v ruce, nezapomenutelně geniální texty. Je to sen nepoznané minulosti, vzdálená realita zítřka.
(Silvie)
Solitér, kterého si publikum najde samo. Básník, jehož poezie rezonuje na šesti strunách. Hráč se slovy, která se neobrací k masám, ale často vadí...
(Tereza)
Svět vnímám přes slova a neumím žít bez hudby - proto mám písničkáře na CD, MC, LP, MP3… Písnička je příběh, názor, melodie. Je to antidepresivum, i když mě někdy rozbrečí.
(Eva)
Nehodnoťte písňový text podle pravidel Poesie!
Má být písničkář umělcem? Mluvčím lidu? Celebritou? Provokatérem?
Potřebujeme po revoluci ještě písničkáře?
(Klára)
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(27. 10. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3094
Olivovníky folkového fanatika
Galén pěstuje Olivovníky českých písničkářůEva Marková
( eva.markova)
Písničkáři nejsou autoři mainstreamoví a dávno pryč jsou doby, kdy jejich koncerty navštěvovaly stovky lidí. Nestěžuji si - jen chci říct, že knížky a CDéčka těchto autorů nemusí být nutně kasovním trhákem. A přesto se najde nakladatelství, které se jejich tvorbě věnuje soustavně: Galén.
Nakladatel Lubomír Houdek je podle editora Jana Šulce folkový fanatik, a tak vedle literatury lékařské vydává ještě velmi specifickou edici: Olivovníky. Založil ji jako poctu především těm českým písničkářům, kteří se československému publiku začali dostávat pod kůži na přelomu 60. a 70. let. Těm, kteří svým posluchačům suplovali nedostatek svobody, kvalitní poezie, nabízeli umělecké zážitky ke sdílení. Název celé edici dal úryvek z textu Vladimíra Merty: Jak holé pláně… stromoví bez listí, olivovníky: dáváme šťávu, jen když náš drtí.
Nám, dětem narozeným v době sametu, Olivovníky zprostředkovávají atmosféru tehdejší doby a seznamují nás s díly, ke kterým bychom jinak měli přístup jen stěží. Ostatně i sám Houdek se narodil v 60. letech a tvorbu písničkářů vnímal také spíše zprostředkovaně.
Základním kamenem sbírky textů a nahrávek každého písničkářofila by mohla být kniha o sdružení Šafrán, která vyšla roku 2008 a popisuje vznik i působení tohoto volného sdružení písničkářů. Obsahuje také 17 rozhovorů s tehdejšími členy Šafránu. Pokud čtenáře rozhovor s některým písničkářem pohne k tomu, aby se více ponořil do jeho tvorby, tak mu edice Olivovníky s velkou pravděpodobností vyjde vstříc.
Zmiňme například doposud čtyřdílné sebrané spisy Jaroslava Hutky, které v Galénu vycházejí už od roku 2008. Posledním svazkem je v loňském roce vydaná Hutkova próza, kterou napsal ještě před svým odchodem do exilu v roce 1975. S prozaickými texty vytvořenými v exilu by čtenáři měli mít možnost seznámit se ještě letos. Postupně se připravují také vybrané spisy Vladimíra Merty, otázkou zůstává, kdy vyjdou. Merta je totiž prý člověk, který se neřídí jakýmikoli termíny, a tak práce na spisech probíhá nárazově.
Za opak sebraných spisů by mohly být považovány juvenilie. Ty, které patří do bibliografie Jiřího Dědečka, náleží k nejčerstvějším přírůstkům edice Olivovníky a jmenují se Slizské písně.
Mezi svazky Houdkovy vypiplané edice najdeme i knihy věnující se životním příběhům českých písničkářů. Beznadějně vyprodaný je životopis Karla Kryla, který sepsal Vojtěch Klimt a nazval ho Akorát že mi zabili tátu. Dotisk knihy se připravuje. Již dva roky.
Další olivovou specialitkou jsou knihy vydané u příležitosti životního jubilea některého písničkáře. Památce nedožitých padesátin Zuzany Navarové je věnována kniha Ne, Nerez nerezne, jejímž autorem je Zdeněk Vřešťál. Knihu jako dárek k 50. narozeninám dostal také Marek Brodský, jemuž Galén vydal knižní soubor písňových textů skupiny Nahoru po schodišti dolů Band doplněný třeba o přebaly jednotlivých alb kapely. Do třetice zmiňme soubor knih a CD nazvaný prostě Jiří Suchý 80.
Nezanedbatelnou část edice Olivovníky tvoří CD. Houdek vydává alba zbrusu nová, nejnovějším je Ponorná řeka Vladimíra Merty, která vyšla na jaře letošního roku. Snad ještě důležitější jsou však CD, na nichž vychází desky dříve nevydané (protože zakázané), anebo vydané před revolucí na LP, v zahraničí anebo v omezeném nákladu. Pro mnohé z nás tedy zboží nedostupné. Mezi takto resuscitovaná CD patří třeba Čas odchádza z domu Zuzany Homolové či Pravděpodobné vzdálenosti Jaroslava Hutky.
Olivovníky jsou řada výběrová, nenajdete zde díla všech českých písničkářů 70. a 80. let. Ne každý písničkář zde vydává své nové knihy a desky. Rozhodně je to však nejrozsáhlejší edice věnující se danému žánru, jejíž knihy jsou vždy krásně graficky upravené a k vydání velmi dobře edičně připravené.
Eva Marková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(28. 10. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3096
Cizinci stále doma
Kdo je vlastně Kurd? Jaká je jeho kultura, z čeho vyrůstá a čím je ovlivněna? Je jeho literatura něčím specifická?Jana Hozová
( jana.hozova)
Kurdistán je území na Blízkém východě, které zasahuje do pěti států: Turecka, Iráku, Íránu, Sýrie a Arménie. Kurdové jsou národ s bohatou historií, specifickou kulturou a nesnadným osudem. O jejich původu kolují dvě legendy. Jedna vypráví o praotci, kterým byl kovář Káwa. Podle druhé jsou potomci démonů a krásných dívek. Krása a síla. Živost, hrdost a touha.
Kurdská kultura a literatura pramení z ústní lidové tradice. Základem je poezie, příběhy předávané z generace na generaci zabývající se milostnou nebo válečnou tématikou. Největší literární postavou je Achmad Chání, který napsal básnickou skladbu, národní epos, Mam a Zín - příběh o lásce a smrti ne nepodobný evropskému Romeovi a Julii.
Mezi další literární osobnosti by patřili např. Rizá Tálabání, Hádží Kádirí Kójí, Mihamad Kójí a mnoho dalších. Z 20. století pak např. Dildár, což je autor textu kurdské hymny Hej, nepříteli. Za zakladatele moderní kurdské poezie je považován Abdulláh Górán známý svými díly Slzy a umění či Ráj a vzpomínka.
Pro kurdskou literaturu je specifické, že často vzniká v jiném jazyce než v kurdštině. To je způsobeno častými válkami a mnohými zákazy a omezeními. Dělo se to už i ve středověku. Kurdové nikdy netvořili centralizovaný stát, proto můžeme objevit mnoho autorů, kteří píší turecky či arabsky. Ze současných autorů to je hlavně Salím Barakát, který byl oceněn roku 2000 švédským PEN klubem.
I přes nesnadnou situaci zažívá od roku 1975 kurdská literatura rozkvět hlavně v oblasti beletrie.
Pro nás, Evropany, je těžké dostat do rukou knihu psanou kurdským autorem. Speciálně do češtiny mnoho přeloženo nebylo. Zřejmě jediným takovým exemplářem je kniha Kurdská přísloví, kterou vydal roku 1993 pan Yekta Uzunoglu. Z poslední doby lze nalézt v angličtině výbor z básní Life for us (Život pro nás) od Hardi Choman. Malá ukázka byla přeložena i do češtiny.
Hardi Choman je autorka píšící kurdsky a anglicky. Právě ona patří do generace spisovatelů, kteří byli nuceni z Kurdistánu utéct. Po Evropě i v jiných částech světa můžeme nalézt mnoho takových autorů. Píší buď ve svém rodném jazyce, nebo ve druhém, osvojeném. Neustále se ve svých dílech ale do Kurdistánu vrací. Snaží se poukázat na jeho problémy, svůj domov neopouští. Jsou sice cizinci, ale stále doma. Mezi ně patří např. Mohammad Mokri.
Každá literatura nějakým způsobem reaguje na společenskou a politickou situaci. To je patrné i v dílech kurdských autorů. Reflektují neustálé válčení, genocidu a naději na osamostatnění. Cíl je zviditelnit kulturu a upozornit na osud Kurdů. Do dnešního dne byly jejich staleté snahy o vytvoření samostatného státu neúspěšné. I přes neustálé represe ze strany Turecka i Iráku ale nerezignovali. Jen málo Evropanů tuší, co všechno se tam děje.
U nás, v České republice, existuje Kurdské občanské sdružení, které se snaží prezentovat historii a kulturu Kurdistánu a vyvíjet přátelský vztah mezi našimi národy.
Kurdský vtip v dialektu kurmádží:
Naál:
Diktórakí ži nasách dbéžít:
„Káka, min dú chabar hana bó ta.
Ék chóša ú ék nachóša.“
Nasách dbéžít:
„Tú bchodé,
min dvét bizánim chabaré nachóš čija!“
Dbéžít:
„Wallá káka, dvét har dú péén ta bibrín.“
Nasách dbéžít:
„Já chabaré chóš?“
Dbéžít:
„Wallá, nihá néziktirín haválé ta naálén ta krín.“
Boty
Doktor říká pacientovi:
„Kamaráde, mám pro tebe dvě zprávy.
Jednu dobrou a jednu špatnou.“
Pacient povídá:
„Proboha, to bych rád věděl, co je ta špatná zpráva.“
„No, kamaráde, musíme ti amputovat obě nohy.“
Pacient říká:
„A co ta dobrá zpráva?“
Povídá [lékař]:
„No, tvůj nejlepší přítel právě koupil tvoje boty.“
Zdroje:
www.kurdistan.ecn.cz
www.iliteratura.cz
Ghassemlou, Abdul Rahman: Kurdové a Kurdovia. Bratislava: Vydavatelstvo
politickej literatury, 1964
texty pana Petra Kubálka
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(25. 11. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3108
Listování Alžírskem
Jak vypadá moderní Alžírská literatura a kam směřuje v současnosti?Ladislav Vitouš
( ladislav.vitous)
Začněme malou výpravou do historie, která nám odhalí události, k nimž se Alžírští spisovatelé vyjadřují dodnes. Psal se rok 1830, když se zlí Francouzi vylodili na březích Alžírska a začali zotročovat jeho pracovité, poctivé a bohabojné obyvatele. Francouzská nadvláda trvala více než 130 let, ale nakonec se odvážní, chrabří a bohabojní obyvatelé této severoafrické země zdvihli k odporu a s pomocí Alláha zemi osvobodili od útlaku zlých Francouzů. Tak by se s nadsázkou dalo popsat více než jedno století dějin jedné země a také základní kámen tvorby mnoha jejích autorů.
Ale aby to nebylo tak jednoduché, je v Alžírsku mnoho národnostních menšin, především Kabylové (a jiné berberské národy), Židé a další. Zatímco však kabylština si své místo mezi spisovnými a literárními jazyky teprve vydobývá, arabština svádí stále úspěšnější boj s francouzštinou. Dlouhé roky francouzské nadvlády totiž představovaly i výrazný úpadek arabského školství, a proto v okamžiku, kdy se alžírská literatura začala dostávat ke slovu, volila k tomu francouzštinu – jazyk, kterým její autoři vládli nejlépe.
Nestojí tady proti sobě jenom dva jazyky, ale i škála různých názorů. Zatímco jedni oslavují vítězství nad kolonizátory, druzí kritizují poměry v popřevratové době. Jedni hlasitě opěvují víru, druzí ukazují její temné stránky. I přes tyto rozdíly se dlouhou dobu všichni shodovali na stejných tématech, ať už se k nim vyjadřovali jakkoliv. Teprve v posledních letech přichází mladá generace, která se vedle národní problematiky, náboženských otázek a zkušeností uprchlíku věnuje i obecnějším lidským problémům, nebo například sci-fi atd.
Ladislav Vitouš
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(26. 11. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3110
Namasté žába
„Poznej chuť Nevědění.“Lukáš Vlasák
( lukas.vlasak)
Narodil se v Goa v Indii… Žil kdysi dávno jeden muž… Začátků by se nabízela spousta, ale žádný není pro článek o Anthonym de Mello, spisovateli indického původu, dostatečně vhodný. Vždyť jedním z hlavních principů, které se nás jeho kniha Modlitba žáby (u nás vyšla ve dvou svazcích v brněnském nakladatelství Cesta v letech 1995 a 1996) snaží naučit, je zbavit se zbytečného zatížení na slova. Modlitba žáby slov pouze využívá k utkání jednoduchých a srozumitelných příběhů. Anthony de Mello ani není jejich autorem, on pouze spřádá vlákna, která přilétla z velkých časových i místopisných dálek.
Proč příběhy? Jednoduše pro jejich nezpochybnitelnost. De Mello ale vyprávění opatřuje i svými komentáři. A tady nastává problém: potřebuje člověk beroucí do rukou Modlitbu žáby nějakou interpretaci? Komentáře sice mají formu nenásilného popostrčení směrem ke „správné“ pointě, je to ovšem za cenu ztráty vlastního svobodného čtení. Příběhy nejen z indického prostředí, ale ze všech kultur a náboženství, probíhají pod rukama čtenářů víceméně jedním směrem, který vytyčuje de Mello. Některé jen protečou, ale pár se jich kdesi zachytí a jednou najdou své uplatnění. Pak už snad nebude záležet na tom, jak o nich bylo smýšleno ve chvíli čtení.
Anthony de Mello není ilustrativní esencí z indické literatury. Možná by sám protestoval proti zařazení do literatury vůbec. Na druhou stranu měl potřebu sednout a napsat, podat lidem něco, o čem si myslel, že by to měli mít. To něco je otevřená mysl a nic. Nejde tu o nějakou nihilistickou ideu prázdnoty. Na nejvyšším stupni totiž něco je…
„Čtyři stupně modlitby:
Já mluvím, ty nasloucháš.
Ty mluvíš, já naslouchám.
Nikdo nemluví, oba nasloucháme.
Nikdo nemluví, nikdo nenaslouchá: Ticho.“
Lukáš Vlasák
de Mello, Anthony: Modlitba žáby (1). Brno: Cesta, 1995. 300 stran.
de Mello, Anthony: Modlitba žáby (2). Brno: Cesta, 1996. 255 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(27. 11. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3113
Pohádková exotika
Jaké pohádky poslouchají děti na druhé straně Země?Ladislav Vitouš
( ladislav.vitous)
Zatímco starší ročníky v dětství hltaly pohádky Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena prostě proto, že nic jiného k mání nebylo, dnes je situace opačná. Ať už jde o vystudované folkloristy, nebo zapálené snílky, najde se spousta lidí, která se snaží tvorbu pro ty nejmenší oživit buď svými počiny, nebo tradičními pohádkami ať už „našimi“ národními, nebo těmi cizokrajnými. Ale marná sláva, dokud předčítajícího tatínka nebo maminku nahrazuje televizní obrazovka s animovanými potvorami (které jdou navíc báječně do sbírky), je celé „pohádkaření“ sisyfovskou dřinou. A tak jsem si alespoň já přečetl pár pohádkových souborů z různých koutů světa.
„Náš“ pohádkový dvoreček představují hlavně výše zmínění, tedy Božena s Karlem a jejich němečtí kamarádi – bráškové Wilhelm a Jacob. Částečně se u nás zabydleli i ruští bohatýři, ale z historických důvodů jsme je nikdy tak docela za vlastní nepřijali. Ale zatím je řeč jen o české kotlině, Německu, Rakousku, Slovensku a možná Polsku. Stačí se podívat jen trochu dál, na pohádkovou tvorbu anglickou, francouzskou, neřkuli italskou a rozdíly se začínají vynořovat. Ale i tak se držíme ve známých vodách zachraňování princezen, pobíjení draků a v chlácholivé společnosti hloupých chalupníků a ještě hloupějších čertů.
Pohádky jsou prvním zdrojem poznání a v tomto případě platí pořekadlo jiný kraj, jiný mrav dvojnásobně. Například kvůli zvýšené frekvenci zlých babic v islandských pohádkách odmítají místní děti trávit prázdniny u prarodičů. Naopak naše babičky jako by si braly za vzor vlídnou stařenku Boženy Němcové.
V arabských pohádkách se místo ježibab setkáváme s džiny a dalšími pouštními duchy. Také už se tu nehraje tolik na odvahu a čisté srdce (i když to nesmí chybět v žádné pohádce), ale hlavně na chytrost a mazanost. Proto se zde velmi často také setkáváme s motivem soudce, ať už se jedná o smrtelníka nebo samotného Alláha. A pokud se chcete nechat zaklít, doporučuji také cestu do některé z arabských zemí. Místo žáby a jiné havěti vás promění na velblouda snášejícího drahokamy.
Mezi mé nejoblíbenější pohádky však patří pohádky africké a vůbec pohádky všemožných přírodních národů. Zde role princů a hloupých Honzů přebírá všelijaká pralesní a stepní havěť od much přes žáby až po tygry a slony. Například v indonéských pohádkách je jedním z nejvýraznějších hrdinů kantjil (něco mezi jelenem a rejskem). Ten představuje prototyp hrdiny vítězícího nad svými protivníky rozumem a lstí. Ale na rozdíl od našich Honzů to není žádný svatoušek, rád za sebe nechá pracovat ostatní a čas od času si z někoho vystřelí jen tak pro zábavu. Ale ani v exotických pohádkách nemůže chybět spravedlnost a tak si kantjil za své zlomyslného kousky občas pěkně natluče. Přesto si tohle malé namyšlené zvířátko nemůžete nezamilovat.
Dalším, co si mě naprosto získalo, byly pohádky maďarské. Ty se sice příliš motivicky neliší od těch našich středoevropských, ale jsou oproti nim pěkně nabité a rozhodně zde není nouze o pestrá dobrodružství. Během jedné pohádky stihne hrdina kralevic například hlídat strom se zlatými jablky, být sledován královskými rádci, navštívit maďarskou inkarnaci děda vševěda, setkat se s Kyklopem, který je navíc ještě králem zvířat, cestovat na zádech mluvícího vlka, přelstít rozhádané čerty i záludnou čarodějnici a nakonec si proti vůli svého otce krále vybrat dívku svých snů, mimochodem zakletou do černého havrana.
Nemůžu než skončit apelem na zaneprázdněné rodiče. Najděte si každý den aspoň chvilku a přečtěte svým dítkám nějakou pěknou (exotickou) pohádku. Nejen že je na chvíli dostanete od televize, ale navíc vás to bude bavit (a to možná víc než je).
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(27. 11. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3114
Ukázky z exotické literatury
klara.zindulkova
GRUZIE:
ქარი ჰქრის... (Vítr)
Galaktion Tabidze (1891–1959)
ქარი ჰქრის, ქარი ჰქრის, ქარი ჰქრის,
ფოთლები მიჰქრიან ქარდაქარ...
ხეთა რიგს, ხეთა ჯარს რკალად ხრის,
სადა ხარ, სადა ხარ, სადა ხარ?..
როგორ წვიმს, როგორ თოვს, როგორ თოვს,
ვერ გპოვებ ვერასდროს... ვერასდროს!
შენი მე სახება დამდევს თან
ყოველ დროს, ყოველთვის, ყოველგან!..
შორი ცა ნისლიან ფიქრებს სცრის...
ქარი ჰქრის, ქარი ჰქრის, ქარი ჰქრის!..
1924
Všeobecná deklarace lidských práv v hindštině:
सभी मनुष्यों को गौरव और अधिकारों के मामले में जन्मजात स्वतन्त्रता और समानता प्राप्त है । उन्हें बुद्धि और अन्तरात्मा को देन प्राप्त है और परस्पर उन्हें भाईचारे के भाव से बर्ताव करना चाहिए ।
"Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství."
JAPONSKO
Koorudo Fingaa Gaaru (Cold finger girl)
autor: Kenichi Asai
街の入り口にはお牛のスカル飾り
法律は一番強い奴が決めりゃいいさ
だけどやさしい気持ちがあふれていなくちゃ
きっとみんなが反乱おこしてすぐに消える
ショッキングな ブラッディピクチュアー
吐き気が してくる
あたまを かかえて 地下鉄 乗り込む
コールドフィンガーガール コールドフィンガーガール
近未来のポリス駐禁切ってるぼくのロメオの
サーフライダドライバ回して時間軸ずれ
レベルファイブの他出禁止令が出たら
峠あたりでキャンプしてるからおいでよ
正しい生き方 正しい死に方って
いったい誰が知っているの いったい何が教えてくれるの
コールドフィンガーガール コールドフィンガーガール
コールドフィンガーガール コールドフィンガーガール
2011
JAPONSKO-manga
manga: Full Metal Alchemist (鋼の錬金術師,Hagane no Renkindžucuši)
autor: Arikawa Hiromu
publikováno 2001-2011 v magazínu Monthly Shonen Gangan
NIGÉRIE
The Palm-Wine Drinkard
autor: Amos Tutuola
But these "mountain-creatures" were still following me and trying their best to catch me as I was a pebble, although, they were unable to catch it until I (pebble) reached the river which crossed the road to my town and also the river was near my town. But before reaching the river, I was very tired and nearly broke into two, because of striking harder stones as I was throwing myself, but at the same time that I reached the river, they nearly caught me there.
1946
(27. 11. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3115
Konničiwa! Pozdravy z Japonska
Od Murakamiho po manga komiksySilvie Strachotová
( silva.strachotova)
Expanze japonských autorů začala na přelomu tisíciletí, kdy na český trh vtrhl světový fenomén nesoucí jméno Haruki Murakami. Nakladatelství pružně zareagovala na čtenářskou poptávku po Murakamiho jménu a v pravidelných ročních odstupech přikrmovala čtenářovu chuť po tomto autorovi. Hlad po Murakamim ale nezadržitelně stoupal, záhy začala poptávka převyšovat nabídku a na trhu se objevil volný prostor, který bylo třeba vyplnit. A tak byla využita podobnost jmen Haruki Murakami a Rjú Murakami…
Zní to jako velký nakladatelský komplot? Vidíte v pozadí mocnou ruku Velkého bratra? Pak vězte, že tento široce rozšířený názor je naprosto mylný. I když to na první pohled není zřejmé, japonská literatura má na českém trhu vybudovanou neotřesitelnou pozici již několik desetiletí, pouze není tak zřetelná, jako byla dříve pozice literatury ruské a jako je nyní pozice literatury anglosaské.
Příkladem toho, že japonskou literaturu najdeme na českém trhu i před rokem 2000, je Kenzaburo Oé a jeho próza „Mladík, který se opozdil" vydaná v sedmdesátých letech a Banana Jošimoto a její sbírka „Úplněk a jiné povídky" vydaná v devadesátých letech.
V průběhu prvního desetiletí 21. století nenalezneme na knižním trhu pouze Haruki Murakamiho, ale i avantgardního Kóbo Abe (Písečná žena, Tvář toho druhého), Kazua Ishiguro oceněného Bookerovou cenou za román (Když jsme byli sirotci) a Rjúnosuke Akutagawu (Rašomon a jiné povídky), po němž je mimochodem pojmenována jedna z předních literárních cen udílených začínajícím autorům.
Lví podíl na stoupající oblíbenosti japonských autorů má samozřejmě Haruki Murakami (Norské dřevo, Kafka na pobřeží) a to i přes to, že v samotném Japonsku bývá paradoxně označován za západního autora, zejména pro velmi výrazný vliv americké kultury v jeho dílech (nikde jinde nenajdete například tak ucelený přehled o jazzových skladbách a jejich protagonistech). Pravým Murakamiho opakem – z pohledu japonské kritiky – je pak jeho jmenovec Rjú. Rjú Murakami (celým jménem Rjúnosuke) bývá vyzdvihován pro svůj nový literární styl, který balancuje na pomezí literatury umělecké, populární a dekadentní (Nekonečná, téměř průzračná modř).
Japonská próza všeobecně je často velmi pocitová, symbolická a zaměřená především na vnitřní svět hrdiny/hrdinky, zatímco akce ustupuje do pozadí. Podobný princip vyprávění bývá nejvýraznější u hororových děl. Pomalé tempo vyprávění stupňující atmosféru strachu bylo typickým příznakem kultovního Kruhu. Původní knižní předloha z pera japonského mistra horrorů Kodži Suzuki se i v českých překladech dočkala dvou pokračování (Smyčka, Spirála).
Japonsko ovšem nereprezentují pouze jeho spisovatelé. Na český trh pozvolna vplouvají i manga komiksy tištěné v autentickém japonském stylu, kdy je kniha čtena zprava doleva. Jednou z prvních přeložených sérií byla zcela nečekaně legendární shounen-ai série Gravitation, která se točila kolem vztahu začínajícího zpěváka Shuichi Shinda a spisovatele Yuki Eiriho (žánr shounen-ai je zaměřen na mužské homosexuální vztahy, důraz je kladen na romantický prvek).
Pravé komiksové žně pro otaku (japonský výraz pro milovníky mangy) začaly až během letošního roku. Na pulty knihkupectví dorazily hned dvě populární série Naruto a Death Note.
Ať už se jedná o prózu nebo manga, japonská literatura má mezi českými čtenáři své místo. To, zda dáváte přednost kreslené nebo psané formě, záleží už pouze na vás.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(28. 11. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3117
Tajemné písmo zpod Kavkazu
Hrdá Gruzie a její literaturaKlára Zindulková
( klara.zindulkova)
Její obyvatelé mají v jedné ruce meč na nepřátele, které nesmírně nenávidí, a v druhé pohár pro hosty, kterých si nesmírně váží. Jsou malým, ale velice hrdým národem – byli odjakživa všemi utlačováni, ale zachovali si své území, svou důstojnost i jazyk. Gruzínština není podobná žádné jiné řeči na světě a jejich písmo je pro ostatní národy hádankou. Kdo by je však chtěl považovat za reprezentanty zaostalejšího východu, krutě by se zmýlil.
Už v 1. století se stalo území Gruzie součástí Římského impéria, ve 4. století se pak několik místních kmenů sjednotilo, vytvořivše starověký gruzínský stát Kartli. Jeho obyvatelé přijali jako jedni z prvních na světě křesťanství – bylo to kolem roku 340, tedy pět století před našimi věrozvěsty Cyrilem a Metodějem. Dnes se Gruzie hlásí k jeho pravoslavné větvi a svou víru chápe jako součást národního dědictví.
Vábivé území Gruzínského království však nenechává už přes 1000 let spát okolní dobyvačné národy. Nejprve se sem nahrnuli Arabové, od 13. století si na božskou půdu dělají zálusk Peršané a Turci. Do této doby se narodil nejznámější gruzínský básník Šota Rustaveli, po kterém je pojmenována třeba stanice metra ve Tbilisi a jehož epická báseň Rytíř v panteří kůži byla přeložena do mnoha jazyků.
Když se země po staletích konečně vymanila z dlouhé nadvlády, obsadili ji během 19. století pro změnu Rusové. S rostoucím vlivem carského Ruska však začal sílit gruzínský nacionalismus. V této době píše mnoho vynikajících spisovatelů podporujících gruzínské národní obrození – například „Otec vlasti“ Ilja Čavčavadze, aristokratický básník a novinář, který byl v roce 1907 za své vlastenecké snahy bolševiky úkladně zavražděn a roku 1987 pak gruzínskou pravoslavnou církví svatořečen. Jeho generačně i nacionalisticky blízkým druhem byl princ Akaki Cereteli, další aktivní obroditel národa a odpůrce režimu. Hlavní snahou všech aktivních vlastenců bylo uchovat jazyk, víru a kultivovat svébytnou gruzínskou literaturu.
V 19. století začali Gruzii poznenáhlu objevovat i spisovatelé čeští. Místní kulturou se inspiroval třeba Svatopluk Čech či Julius Zeyer. Ale i Gruzínci byli zvědaví a na sklonku století vyšlo několik děl, popisujících zážitky z Čech včetně našeho jazyka a historie (Ilja Čavčavadze: Národ a historie). Do gruzínštiny byly přeloženy knihy Karla Čapka, Jaroslava Haška či Boženy Němcové. Úsměvné je, že v roce 1984 oslavil časopis Literární Gruzie ve Tbilisi Nobelovu cenu za literaturu udělenou Jaroslavu Seifertovi, přeloženo bylo dokonce několik jeho veršů. Škoda, že se mu podobného nadšení nedostalo v tisku domácím…
19. století bylo ve znamení ruského vlivu, ani ve 20. století si však kavkazský stát neoddychl. Po Velké říjnové revoluci vyhlásila Gruzie samostatnost, kterou ruští bolševici uznali, ovšem za podmínky, že bude povolena bolševická strana v Gruzii. Strana povolena byla, Gruzie samostatnost dostala, bolševici porušili všechny smlouvy a Rudá armáda zemi zabrala násilím. A tak se Gruzie stala sovětskou socialistickou republikou – až do roku 1990. Neutěšený stav nedal spát mnoha nespokojencům a aktivistům, mnozí byli z řad literátů. Ve 30. letech na tyto znepokojivé snahy zareagoval J. Stalin (mimochodem, věděli jste, že se narodil v Gruzii?) velkou čistkou, která odstranila mnoho příliš aktivních spisovatelů. Jedním z přeživších kontrarevolucionářů byl básník Galaktion Tabidze, kterého však tlak sovětské moci dohnal k alkoholismu, do psychiatrické léčebny a nakonec k sebevraždě.
Symbolistní básník Valerian Gaprindašvili, který zemřel za 2. sv. války, je jedním z nejoblíbenějších domácích básníků a překladatelů. Zásadně obohatil metaforiku a verš gruzínské poezie a vnesl do rodné literatury jména jako Goethe, Majakovskij či Baudelaire.
Jednou z nejvýraznějších žen v moderní gruzínské literatuře je Ana Kalandadze (†2008), básnířka intimní lyriky, jejíž mnohé texty byly zhudebněny.
Ani po revoluci se situace příliš nezlepšila. Ruské tajné služby podporovaly nepokoje a stav připomínal občanskou válku. Proběhly několikery údajně zmanipulované volby a v roce 2008 vše vyvrcholilo válkou o nezávislost Jižní Osetie, kterou by spolu s Abcházií chtělo pod svůj vliv Rusko. Stopy Ruské nadvlády jsou v zemi patrny dodnes. Rusky umí téměř každý, ale když jsem jednoho gruzínského vojáka poprosila, ať zazpívá nějakou ruskou píseň, odpověděl: „My je umíme, ale raději bychom je neuměli. Nechceme na to myslet…“
Realita nejistoty, chudoby a útlaku však nezabránila gruzínské literatuře v rozkvětu. V roce 1994 byla například založena Georgia Writers Association, vypisující granty a udělující každoročně ceny nejlepším autorům. Vzhledem k silně prozápadní orientaci současné gruzínské vlády se snad časem objeví nějaká gruzínská novinka i v češtině.
ქარი ჰქრის... (Vítr)
Galaktion Tabidze, 1924
ქარი ჰქრის, ქარი ჰქრის, ქარი ჰქრის,
ფოთლები მიჰქრიან ქარდაქარ...
ხეთა რიგს, ხეთა ჯარს რკალად ხრის,
სადა ხარ, სადა ხარ, სადა ხარ?..
როგორ წვიმს, როგორ თოვს, როგორ თოვს,
ვერ გპოვებ ვერასდროს... ვერასდროს!
შენი მე სახება დამდევს თან
ყოველ დროს, ყოველთვის, ყოველგან!..
შორი ცა ნისლიან ფიქრებს სცრის...
ქარი ჰქრის, ქარი ჰქრის, ქარი ჰქრის!..
Zdroje:
www.libs.uga.edu/gawriters – Georgia writers
ka.wikipedia.org – stránka gruzínské Wikipedie
projekt Česko gruzínské literární a vědecké kontakty
www.lit.ge
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(29. 11. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3122
Co v čítankách nenajdete
Když se řekne…Tereza Hýsková
( tereza.hyskova)
Exotika. Z řeckého exotikos – vnější, cizí, od exó – vně, mimo. Etymologie slova napovídá, že pro exotickou literaturu se budeme muset vydat za hranice. To by nemělo být nic složitého – ve škole se přece o světové literatuře učíme. Bohužel středoškolské příručky význam slova „světový“ většinou značně redukují a tradičně studenty seznamují pouze s národními literaturami evropskými. Jenže exotika neznamená jen věci cizokrajné, ale také neobvyklé, zvláštní a neznámé. Proto jsme opustili břehy evropské pevniny, vymanili se z angloamerického vlivu a za sebou jsme nechali i Latinskou Ameriku s jejím magickým realismem a Pauolem Coelhem, abychom mohli brázdit neznámé literární vody… A kamže naši redaktoři doputovali?
Zeměpisně nejdál, ale českým čtenářům přesto nejblíže, stojí japonští spisovatelé. Díky dnes již notoricky známému Haruki Murakamimu a občasnému japonskému zjevení z mimoliterární (například kinematografické) oblasti rychle stoupá obliba japonské kultury, a tak se také na pultech knihkupectví objevují nová jména a žánry.
O poznání hůře si povedou jiné asijské národní literatury – například ta z divokého Kurdistánu nebo čarovné Gruzie. Přitom je to s podivem. Když se blíže seznámíme s osudy obou zemí, najdeme některé styčné body s tím naším. Mohla by nám tak být blízká témata jak kurdských emigrantů, tak gruzínských autorů trpících sovětským útlakem. Vztáhneme-li si je k naší předrevoluční situaci, téměř ztrácejí přívlastek „exotická“. Krutě ironicky pak vyznívá, že spojení „Gruzie“ a „literatura“ bude většině z nás pořád asociovat jenom tvorbu M. J. Lermontova…
Exotická atmosféra houstne po přesunu na černý kontinent. Přestože můžeme mít dojem, že jsme se s ničím africkým ve svém životě nesetkali, nenechme se mýlit. Soubory jako „Strom pohádek z celého světa“ přibližují slovesné umění z dalekých krajin už těm nejmenším čtenářům. Od nich by to mohl být jen krůček ke knihám alžírským či nigerijským, které se čas od času také dočkají svých českých překladů.
Náš vesměs náhodný výběr titulů a autorů ze zemí, jejichž literatura působí ve střední Evropě jako takřka neviditelná, je ovlivněn mimo jiné chaosem panujícím v tuzemské distribuci. V České republice neexistuje žádné nakladatelství nebo edice, která by se na vzdálené literatury orientovala a pravidelně je vydávala. Snad s výjimkou literatury japonské jsou tedy knihy asijské a africké produkce spíš občasnými výkřiky, jež nevzbudí větší ohlas a pozornost. Alespoň částečně se snažíme tuto mezeru stávajícím číslem vyplnit. Možná při jeho čtení zjistíte, že zdánlivě exotická literatura nám není vzdálena tolik, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vždyť jedním z pilířů písemnictví a kulturní tradice Evropy vůbec je kniha, která na jejím území nevznikla.
Tereza Hýsková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(1. 12. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3126
Lidojedi a Jorubové
Myšlení vskutku „primitivní“Markéta Jakešová
( marketa.jakesova)
Ze zcela jiného kouta světa pocházel nigerijský spisovatel Amos Tutuola (1920–1997), který v padesátých letech vzbudil ohlas svou novelou The Palm-Wine Drinkard.
Tato dvě reprezentativní svědectví o kulturách našemu myšlení tak vzdálených jsou si navzdory rozdílným kontinentům velmi blízká.
Pokud je čtenář alespoň trochu obeznámen se základy kulturní antropologie, tak ho kromě zvláštních příběhů, které domorodci z Nové Guineje v textu Proč je noc černá vypráví, zaujme též skutečnost, že autoři nemají z antropologie znalosti vůbec žádné, a tak se některé jejich otázky naprosto míjejí s odpověďmi místních respondentů.
Publikace, bohatě doplněná fotografiemi, je tedy jednak zdrojem informací o civilizaci samotné a jednak zajímavou ukázkou mezikulturního neporozumění.
To je případ otázek, jež jsou kladeny naším vědecko-abstraktním způsobem, předpokládajícím logickou kauzalitu. Přímých odpovědí se pak umělci samozřejmě nedočkají:
„Proč je nebe modré?“
„Nevíme, proč je modré, ale modré nebe je dobré znamení, znamená dobrý den, uvidíme Slunce.“
Domorodci většinu dějů nepotřebují vysvětlovat. Stačí jim jen vědět, jak co funguje a co to pro ně znamená. Některé otázky jsou už úplně mimo, jako například dotaz, zda mají nějaký příběh o zemětřesení (což implikuje vědecký odstup od mýtů), nebo otázka, jak si představují, že funguje letadlo.
Z příběhů, které si fotografka se sochařem nechávají vyprávět, vyznívá ono mytické znovuprožívání slyšeného v reálném čase. Když tedy muž v jednom příběhu kuriózním způsobem porodí dvanáct dětí, domorodci tu stejnou epizodu vyprávěli dvanáctkrát (a k tomu připočítejme skutečnost, že rozhovory v některých případech probíhaly přes dva tlumočníky). Vyprávění jsou bohatá na různé z našeho pohledu zbytečné epizody, které v příběhu jednoduše jsou, protože tak se to stalo a tak se to dosud děje.
Novela Amose Tutuoly The Palm-Wine Drinkard je psaná už originálně v angličtině, a to velmi jednoduchým a kostrbatým jazykem. Hlavnímu hrdinovi (a zároveň vypravěči) zemře jeho sběrač palmového vína a on se rozhodne, že si pro něj dojde do Města mrtvých. Na začátku cesty si vyslouží ženu a s ní potom putuje jedním bušem za druhým, žije v různých městech, setkává se s bytostmi, které volně přecházejí mezi životem a smrtí, střídavě zachraňuje lidi před zkázou a vyvražďuje celé vesnice.
Příběh naprosto popírá jakoukoli kauzalitu. Například když si hlavní hrdina neví rady, „vzpomene si“, že se přeci jmenuje „Otec bohů, jenž může učinit cokoli na světě“, a problém vyřeší. Svého sběrače si ovšem přivést nedokáže, a to také nikoho neudivuje. Epizody na sebe nenavazují – čtenáři připadá, jako kdyby to byl nějaký volný zápis běhu fantazie.
Ačkoli se kniha rychle stala v západním světě oblíbenou a byla přeložena hned rok po anglickém vydání do francouzštiny, Nigerijci sami svého krajana kritizovali za to, že podporuje předsudky o nevzdělaných divoších.
Ať už vám tento rys vadí nebo ne, nelze popřít, že kniha je ojedinělým propojením několika zdánlivých paradoxů: primitivní myšlení se pojí se znalostí techniky a západního světa (na jednom místě přirovnává vypravěč něčí hlas k telefonu, místní měnu převádí na britské libry a uvádí přesné časové údaje, jako „vzbudili jsme se v 7:00“), původní jorubské kulty se mísí s křesťanskou vírou (hrdina se několikrát obrací k jednomu bohu) a kolektivní všeobecný mýtus s autorstvím (už jen vyprávění v první osobě je pro klasický mýtus netypické).
A v čem jsou si tedy texty podobné? V první řadě svým myticko-orálním charakterem, chybějící kauzalitou, nekoherentností příběhů a přímo čišící radostí z vyprávění jako takového. V druhé řadě jakýmsi propojením naší a primitivní kultury: U rozhovorů z Nové Guineje se tak děje nechtěně neschopností autorů vpravit se do jiného myšlenkového kontextu, v druhém případě díky geniálnímu nápadu autora využít znalosti dvou světů (ať už ten svůj původní pro nás – třeba i z komerčních důvodů – trochu zjednodušuje).
Markéta Jakešová
Šlapetová, Barbora; Rittstein, Lukáš: Proč je noc černá. Praha: KANT 2004. 216 stran.
Tutuola, Amos: The Palm-Wine Drinkard. London: Faber & Faber Ltd. 1963. 126 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(1. 12. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3127
Poesie na talíři
„Jíst není mrzké počínání“Dominik Melichar
( dominik.melichar)
„Je chvíle oběda“
Doprovázejíc se Apollinairovým Obědem, ohlédněme se nejprve do historie. O něčem, co konečně můžeme nazývat českou poesií, mluvíme od druhé poloviny 14. století. Tehdy se začala psát tzv. žákovská poesie. A už zde narážíme na zásadní problém v tematizaci jídla, který prakticky můžeme sledovat i v dnešní básnické tvorbě. Jídlo jako jakási metonymie nedostatku. Hlad je samozřejmě důležitým básnickým motivem a uvidíme dále, že některá historická údobí dokázala jeho existenciální rozměr drsným způsobem podněcovat. Vraťme se ale do 14. století. Vznikla tehdy i známá Píseň veselé chudiny, satirická skladba líčící chudobu středověkého žákovského života: „Ti kuchaři naši / vaří nám ze mlhy kaši, / ze tmy zvěřinu, / ve snách jeleninu.“ Píseň končí nuceným odvratem od těchto drahých pochoutek a smířením se se stravou chudých: „Nechajíc pyšných krmí, / milujme zelé, / tvaroh, krúpy, jelito, / mIéko kyselé / a zášpice, / kapalice, / s mákem valdyně, / uzené, dýně, / hrách na vokříně.“
V této chvíli je ale nutné se ptát, zda už pokrmy s jistou ironizující funkcí nenabývají v básni jiných konotací než opravdovým zaujetím k jejich pojídání. Mohli bychom mluvit i o jistém gastronomickém symbolu. Některé pokrmy se tradičně vyskytují s lúzou, jiné s honorací; pak se tyto stávají zástupným symbolem pro různé jiné (většinou sociálně-politické) motivace básníkovy: „Ta druhá paní se mu vychloubala – / když na stůl přišlo ňáké fricassé – / že jedinkráte milovala, / když totiž – šneky byly na mase – / as patnáct roků teprv počítala.“ (Gustav Pflegr Moravský: Pan Vyšinský)
Ona linie jídla – prostředku ironizace – se zdá být podstatně obsáhlejší. Jako by se básník bál přiznat jídlu poetickou hodnotu a vnímal jej stále jen jako prostředek zesměšnění. Vzpomeňme na Hiršalova slavného Párkaře. Párek jako spojující prvek básní parodující nejslavnější české bardy. Tedy párek jako cosi nízkého, v jehož světle se ten který básnický jazyk obnažuje. Zajímavé ovšem je, že kdyby z jednotlivých Hiršalových básní motiv párku a párkaře vypadl, stala by se rázem z blasfemie báseň typická a my bychom téměř nezapochybovali, že ji ten který básník skutečně napsal. Alespoň na ukázku z básně Jan Neruda: „Proč bychom bloudili v lesích? / Zajdeme na Vikárku! / Kolik je hvězdiček v nebesích, / tolik je v hospodě párků.“
2. sv. válka a její projevy v obyčejných lidských životech zejména těch, kteří byli transportováni do koncentračních táborů, posunuly jídlo v poesii do nové fáze. Nejen, že se jím zpodobňoval hlad, ale zároveň touha. Touha po domově, kde byly vždycky plné spíže a jedlo se a pilo. Nepříjemným, ale zajímavým dokladem toho jsou básně dětí uvězněných v Terezíně (otiskované zejména v časopise Vedem): „Málo jídla a bída je, / zde žít pomalu hrozné je…“; „Zdá se jim o příští. / Jak svět jim nese husu. / (…) A dav, na jídlo mysle, špulí pusu.“
„Jídla jsou krásná a posvátná“
Pokud odhlédneme od tradičních metafor typu „chléb náš vezdejší“, někdo „tvrdej chleba má“, „hřeje si svou polívčičku“ apod., které se v básních pochopitelně hojně vyskytují, vyvstává před námi otázka, proč jídlo – a teď myslím konkrétní potraviny, běžnou stravu –, ač statek, bez nějž by básník prostě nežil, dostává tak málo veršového prostoru. Snad pro svou profánnost (jak ji krásně vyjádřil Baudelaire: „Každý zdravý člověk vydrží dva dny bez jídla, ale ne bez poesie.“), všednodennost… na druhou stranu: kdo jiný dokáže z všednodennosti udělat výjimečnost, než básník?
Dominik Melichar
(14. 12. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3134
Bedna NA TALÍŘI!
Mé domácí štěstíLukáš Vlasák
( lukas.vlasak)
Ale hlad mám. Takže zapnu televizi, ale místo na ni jdu zírat do ledničky. Zatím nemám potřebu hledat svůj oblíbený pořad. Teprve vybírám z dnešního menu. Párky s kečupem, nebo párky s hořčicí? Se dvěma studenýma nožičkama usedám před obrazovku. No vida – Prostřeno!
Prostřeno! není jen pořad s recepty. Je to i dramatický psychologicko-sociologický seriál o vzájemných vztazích pěti naprosto cizích lidí, kteří jsouce k sobě uměle přiřazeni dramaturgy, navazují něco jako přátelství na ostří nože. Jejich příběh každým dílem nabírá grády. Od pondělí do pátku. Vrcholí to vyhroceným taktizováním a napínavým vyhlášením výsledků. Prostřeno! má vše, co má mít. Nechybí mu legrace (v každé týdenní partičce se najde alespoň jeden mutant), ani emoce (i když se všichni po týdnu nenávidí, dojatě si se slzami v očích padají do náručí). Manželské komentáře roztomile a nenásilně se špičkujících Vydry a Bouškové mi pomáhají udělat si správný názor na jednotlivé soutěžící. Zároveň se všemi ukájím své voyeurské touhy, když můžu prostřednictvím oka kamery vlézt každému na záchod i do ložnice. Co k tomu dodat? Snad jen, že své oblíbené recepty z pořadu najdu na internetu a ty nejlepší seženu v knihkupectví. Kdybych snad náhodou nějaký díl prošvihl, mám k dispozici stream.cz a Prostřenu! fandím i na facebooku!
Aby se neřeklo, přepínám na veřejnoprávní televizi, na Kluky v akci – dva mladé kuchaře-fešáky Filipa a Ondřeje. Tahle dvojka dokáže svým osobitým humorem rozesmát i bramborák v prášku. Nejsou jen zavření ve studiu. Viděl jsem, jak čas od času vyrážejí „do terénu“, například na dětský tábor či k právě vylovenému rybníku. Ve své show reagují na soudobou situaci, takže nás díkybohu v půli července neučí, jak upéct křupavé vánoční perníčky. Prostě pořad dělaný s rozumem a hlavně se srdíčkem. Mít tak ovšem ty jejich nože...
Je čas na hudební vložku. Kdo by neznal hit loňského léta Barbara Streisand od Duck Sauce. A díky Těžkýmu Pokondru teď máme tuhle pecku i v češtině s jinou, neméně významnou osobností: Jirka Babica! Nesmrtelná houkací melodie z Gotta Go home od Boney M je devětkrát proložena vyslovením jména legendárního kuchaře (Pokorný s Ondráčkem se opravdu předvádí v nejrůznějších intonačních polohách) a šťavnatými hláškami z pořadu Babicovy dobroty: „Tvrdý játro není tak dobrý, jak měkký játro. Když tam dáte čedar, tak to budete mít mexický, když tam dáte eidam, tak to budete mít český. Nefandím čirejm vývarům, já fandím Spartě!“
Nezbývá mi než smutně konstatovat, že úroveň Ano, šéfe! šla s poslední sérií hodně dolů. Kde jsou ty časy „řízků kapitána Patery“ a „kluka, co si přišel hrát s kamením“? Odskok k vedlejšímu projektu Na nože! (mimochodem, proč všechny názvy musí končit vykřičníkem?) šéfovi Zdeňkovi prospěl – bylo docela zábavné sledovat, jak se svým kamarádem „mývalem“ ochutnávají a hodnotí sexy talíře profesionálních kuchařů. Letní okurková sezóna zase přinesla zajímavý crossover talk show a kuchařky – Šéf na grilu. Ale závěr Ano, šéfe!? Toho jedinečného pořadu, který všem středoškolákům názorně vysvětlil principy nabídky a poptávky a další zákony trhu? Nuda a stále se opakující schéma: nadávat, nařídit úklid, prudit, odjet. S hvězdou, nebo bez... Who cares?
Vrcholem mého blaha a televizní zábavy vůbec jsou Čápi s mákem. Soutěž, která má v podstatě stejná pravidla jako Prostřeno!, rozdíl je v tom, že se vysílala jen jednou týdně a soutěžícími byly československé celebrity v čele s Ivetou Bartošovou. „Hlas lidu“ představovala asi největší mimozemšťanka Prostřeno! paní Lída. Bohužel druhá řada pořadu (mj. s Roberetem Rosenbergem) se nedovysílala.
Párky jsou snědeny. Je čas vypnout televizi, jít spát a nechat si zdát o nových pánvičkách Tescoma.
Lukáš Vlasák
(16. 12. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3138
Pohádky na talíři
V hlavní roli jablkoTereza Hýsková
( tereza.hyskova)
Podobně jako Otesánek zkonzumujeme v dnešní době takřka cokoli – nejspíš proto dostala naše moderní (západní) společnost nálepku „konzumní“. Žijeme v nadbytku, který nám umožňuje bezmyšlenkovitě „hltat“ po tuctech třeba časopisy, knihy nebo filmy. Tenhle luxus si můžeme dovolit právě proto, že s jednou z našich základních potřeb – jídlem – si nemusíme dělat starosti.
Ale nebylo to tak vždycky a není tomu tak všude ani dnes. Je zatraceně těžké nemyslet na jídlo, když má člověk hlad. Jasně to dokazuje zkušenost našich předků, kterou s nimi sdílíme prostřednictvím lidové slovesnosti a jazyka, jímž je zaznamenána. Sice se říká, že „sytý hladovému nevěří“, ale vzpomeňme třeba na velké množství frazeologismů, pořekadel a přísloví, v nichž se jídlo vyskytuje (začít můžeme třeba u koláčů zasloužených po dobře odvedené práci).
Nejrůznější pokrmy pronikly nejen do malých folklórních žánrů, ale i do lidových vyprávění, jejichž hlavním reprezentantem jsou pohádky. No, řekněte, dovedete si představit třeba Honzu bez buchet? Za co že to proradná liška povozila Budulínka na ocásku? A copak nesla Karkulka babičce, než sama skončila v žaludku nenasytného vlka?
Daná potravina nemusí zdaleka jen pasivně ležet v košíčku nebo ranečku svého majitele, ale často sehrává důležitou úlohu. Zdánlivě obyčejná buchta (někdy dokonce stačí kůrka chleba) může posloužit jako prostředek k získání mnohem vzácnějšího artefaktu, je-li nabídnuta správné osobě. I takto nabyté kouzelné předměty se mohou týkat jídla – sice už někdejší lidoví vypravěči oceňovali víc otřásajícího se oslíčka, ale samoprostíracím ubrouskem by taky nepohrdli.
Ač o něco skromnější, stejně nevyčerpatelný přísun potravy jako čarovný ubrousek slibuje zázračný hrneček, dokud se mu neporučí „Hrnečku dost!“. Jak si jistě vzpomeneme, závěrečný povel ne všichni zvládnou, a tak se musí celá vesnice nakonec prokousávat kaší. Jídlo je hlavním motivem také v některých dalších pohádkách - například v již zmiňovaném Otesánkovi. Stále hladový klouček naštěstí nezůstane nepotrestán a podobně jako Karkulka s babičkou i oběti Otesánkova apetitu přečkají pobyt v břiše bez úhony.
Citlivější povahy možná zaskočí, že mlsný Otesánek se nezastaví před ničím, nicméně kanibalismus není v pohádkách vůbec ojedinělým jevem. V některých se objevují lidožraví obři, ale nejznámějším případem je ježibaba, která navíc k přilákání zbloudilých dětí užívá zcela unikátní perníkové obydlí.
Jindy jídlo slouží nekalým úmyslům pohádkových škůdců. Když zlá Holena vyhnala sestru Marušku na mráz, určitě neměla chuť na jahody mražený. Svoje si zkusila taky jiná Maruška, protože se odvažovala tvrdit, že sůl je nad zlato. Jak už to v pohádkách bývá, zlo je nakonec potrestáno a obě Marušky dojdou svého štěstí.
Nejinak je to v případě Jiříka, který jako správný kuchař musel ochutnat, co uvařil, čímž si ovšem zavařil u krále a na jeho příkaz vyjel do světa hledat spanilou pannu. V této verzi Zlatovlásky sice mají poslední slovo živá a mrtvá voda, ale na začátku stojí tajemný pokrm z hada, jenž dopomůže oběma svým konzumentům ke znalosti zvířecí řeči.
Pokusíme-li se o interpretaci motivů jídla v pohádkách, nejčastěji je můžeme považovat za prostředníka k vytvoření pomyslného žebříčku hodnot – jídlo znamená dostatek, ale je třeba si ho vážit – nenasytnost v jakékoli podobě bývá potrestána. Volba jednotlivých motivů má ale také hluboce symbolické významy. Ne náhodou nabízí přestrojená macecha Sněhurce právě otrávené jablko, navíc krásně červené. Jablko představuje v našem kolektivním vědomí významný symbol, stejně jako červená barva. Pro interpretaci Sněhurky se tak otvírají široké možnosti, kterých se v minulosti chopila například psychoanalýza. To už je ale o něco těžší strava…
(17. 12. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3139
Underground na talíři
Labužnická vzpoura proti establishmentuLadislav Vitouš
( ladislav.vitous)
I když ani to není tak docela pravda. Představte si, že jste mladý rozhněvaný muž, nedávno vás vylili ze školy (samozřejmě proto, že škola je blbá, a tak je třeba proti ní revoltovat), takže jste skončili v dílně pod dohledem svého uzurpátorského otce. Jako dovršení všeho vám fotr ještě sbalí prachy na svačinu a tak vám nezbývá posvačit dva umaštěné karboše od máti. No kdo by sakra nezdrhnul?
Proto se vydáte na cestu svobody a doufáte, že někde občas splašíte ňákou polívku. Sice jste cestou prosili kámoše, co se stavovali doma, aby vzali kus chleba, ale to byste po nich chtěli moc. Ale komu by to vadilo? Dokud se najde někdo, kdo dovalí pivko, či sem tam nějakej rum nebo krabicáky, je to všechno v cajku.
Jen musíte mít pořád nastražený oko, aby vás nelízli esenbáci, případně jiný formy „bezpečnosti“. V base se to sice dá přežít (říkal Josef), jenže ke snídani tam dostanete leda kus chleba a odpornou meltu. Jo a ještě by se slušelo dodat, že chleba v base chutná mnohem hůř, než kdekoli jinde. To už byste si radši dali pořádnou hostinu vyhrabanou z popelnic. Co byste řekli na kůrku chleba, špatně okousaný kosti od kotlety a jako zlatý hřeb programu nazelenalý jelito, co Lesní muž vytáhnul z umaštěnýho sáčku z jednoty? Když si jako dezert dáte olysalej makovec, je to vlastně hostina králů. Pokud teda nechybí pivo.
Vracet se domů nemá smysl, protože tam na vás při troše štěstí čeká ségra se smaženýma vajíčkama (a krom toho pád do osidel blbýho systému), na ulici taky nemůžete zůstat věčně a tak vypadnete do lesů. Tam sice popelnice nejsou, ale při troše šikovnosti si můžete chytit v potoce pstruha, nebo se s udicí přikrást k vesnici a chytit si pěkný nenasytný kuře. Byl by to málem idylickej život, kdyby po vás nepásli za zahálku, nějaký napadení veřejnýho činitele, únos svěřenkyně pasťáku a další malichernosti.
A tak vám nezbejvá než vzít dráhu za hranice. Tam už byste si mohli dopřát nějakou exotiku, ne? Sardinky v oleji nic moc, ale mortadela už vypadá trochu exoticky a ani ten chleba nechutná úplně jako doma. I v uprchlickém táboře se o vás pěkně postarají, jen kdybyste si troufli na ty jejich housky… Zastesknete si po hospodě. Hlavně se sice chlastalo, ale občas se našla nějaká ta polívka, nebo zbytky guláše. A co teprve buřty s dvanáctistupňovým pivem – to je rozkoš našeho věku, že pane Bondy?
Ale čert vem buřty, hlad vás naučí spokojit se s málem. Dokonce i citlivější povahy se pak uchylují k násilí a běda neopatrným chlapcům, kteří bezstarostně ukusují namazaný chleba. Běta teď sice svého ošklivého skutku lituje, ale to jí nezabránilo, aby omráčenému mladíkovi nesnědla i všechny nasbírané houby. A hele, tady mu ještě vypadl nerozžvýkaný kousek z pusy…
Jen si hladoví dejte pozor, až vás některý z vašich nových kamarádů pozve na vaření. Copak asi bude dobrého? Ptáte se v duchu. Ale v kotlíku už bublá voda na čajíček magoráček. A jak to vlastně bylo? Malá hrst houbiček, nebo velká hrst houbiček? Raději tam hodíme velkou i malou, ať nic nepokazíme. Po vydatné večeři se probíráte za pár týdnů a není vám valně. Pro zlepšení kondičky nabízí Egon Bondy dvě kila kyselého zelí. Prý je plné vitamínu C.
Faktem zůstává, že jídlo je až na druhém místě. Podle vědeckých výzkumů vydržíte bez jídla i několik týdnů. Co je ovšem pro přežití nezbytné, je dostatečný přísun tekutin, zejména výše zmíněného piva, vína, rumu, dále pak fernetu, griotky a pokud jste labužník, tak třeba i okeny. Také je třeba mít stále co kouřit. Dobře na tom jsou metači, neboť mezi vajgly u silnice se občas najde nějaký z rodu královských. Inu není nad pořádné pokouření.
(17. 12. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3142
Duel: STRAVA versus ČTIVO
Knihy i pokrmy voní, když jsou čerstvé. Voní i ty staré, ale jinak…Klára Zindulková
( klara.zindulkova)
1. Dokáže jídlo nahradit literaturu? Substituční experiment
„Sedím si takhle v tramvaji, na klíně umaštěný papír s hromádkou salámových koleček. Otáčím plátek po plátku a soustředěně studuji každý flíček tuku na temně růžové hmotě. Usmívám se, pokyvuji hlavou. Staroměstská, vystupovat. První hodina gastronomie. Po semináři rychle do jídlovny, půjčit si pár jelítek. Zuřivě hledám mezi řadami klobás, párků a jitrnic. Á tady, krásná, hladká, voňavá jelítka. Škoda jen, že cibuli tu člověk nesežene. Nezbývá, než zainvestovat. Ještě že je hned u fakulty antimňamiát. Nezapomenutelný odér těch ohmataných banánů a hlávek zelí, staré paličky česneku se sem tam vypadlými stroužky, ach, jaká nostalgie… Prohrabuji se blaženě zeleninou z druhé ruky za 10 Kč a za chvíli vítězoslavně vytahuji dvě zažloutlé, nakousnuté cibule z roku 1936…“
Tak tady alespoň pro mne pokrm neobstál, literatura své pozice drží pevně.
Počáteční skóre – Strava: Čtivo – 0:1
2. Co má budoucnost a co už je pasé? Husí žaludky vs. Hoši od Bobří řeky
„Husí žaludky nebo drůbky bez jater dobře očistíme a vypereme. Vložíme do hrnce s vlažnou vodou, osolíme, přidáme několik zrnek pepře s novým kořením a vaříme doměkka. Kořenovou zeleninu očistíme, rozkrojíme, přidáme k poloměkkým drůbkům a dovaříme vše doměkka…“ (Kuchařka pro začátečníky: Zadělávané husí žaludky)
„Až do čtvrtka 12. března žili Vilík a Jirka takovým obyčejným životem, jakým žijete vy a s vámi tisíce a tisíce jiných chlapců na světě. Bručeli na školu a odmlouvali doma maminkám. Večer chodili nakupovat drobné potřeby pro zítřek, na kterých se nedalo nic splést, občas se dostali k nějaké té pranici – a přitom všem měli pořád ukrutně dlouhou chvíli…“ (Jaroslav Foglar: Hoši od Bobří řeky)
Shrneme-li dané ukázky, můžeme konstatovat, že Strava, reprezentovaná zde Zadělávanými husími žaludky, už ze své podstaty hledí optimisticky do budoucna, zahrnujíc ve své laskavé tolerantní náruči mnohost svých tvůrců i konzumentů. Pestrost mnohačetného MY se sjednocuje ve vstřícném postupu pro naplnění břich tvorů jakékoli barvy pleti, orientace a vyznání. Naproti tomu Beletrie se zde ukazuje jako individualisticky (zde tedy vzácně dualisticky) zaměřená platforma, popisující jevy navždy minulé, a tím zcela vyčpělé. Pro další použití, natož požití, nezajímavé. Převaha Jídla je jednoznačná.
Meziskóre – Strava: Čtivo – 1:1
3. Čeho je víc?
Zadělávané husí žaludky: 400g husích žaludků + 40g rostlinného tuku Hera + 40g hladké mouky + 100g kořenové zeleniny + 1 dl smetany + 40g cibule + celý pepř (cca 10 kuliček) + nové koření (cca 6 kuliček) + sůl (cca 1726 zrnek) = 400+40+40+100+1+40+1+1+1726 = 2363
Hoši od Bobří řeky: Rok vydání 1969 + vytiskl Tisk, N. P. Brno, Závod 2 + 10. vydání + vydalo nakladatelství Blok jako svou 359. publikaci + Cena 23 Kčs = 1967+2+10+359+23 = 2363
Konečné skóre – Strava: Čtivo – 2:2
Slovo rozhodčího
Neuvěřitelné! Tak vyrovnaní soupeři se hned tak nenajdou… Pojďme tedy vztah literatury a Jídla prozkoumat hlouběji. Neboť nejen chlebem živ je člověk. Taky knihami. Ač těmi jsou živy především myši. Život je myš. Tedy, přesněji pes. Pes je přítel člověka. Nejlepším přítelem člověka je však podle některých kniha. Ač nejen knihami živ jest člověk. Taky chlebem. Nejlépe tím Hrubínovým Chlebem s ocelí. Nebo něčím od Petra Hrušky. Případně, když už nezbývá nic jiného, tak alespoň těmi Apollinairovými Alkoholy.
Tak si dejte!
(17. 12. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3143
Na fantastickém talíři
Fantasticky hladové knihySilvie Strachotová
( silva.strachotova)
Když se řekne jídlo ve fantasy…
Fanoušek Pána Prstenů začne líčit hobití stravovací návyky, podrobně popisovat výrobu elfského cestovního chleba lembas a celou přednášku ukončí větou v elfštině, které nebudete rozumět.
Zastánce cyklu Dragonlance (nebo Dračí kopí, chcete-li) začne básnit o Otikových kořeněných pečených bramborách.
Milovník české fantasy si dozajista vzpomene na legendární Návštěvníky a jejich amarouny (strava v podobě želatinové hmoty, která mění tvar podle chuti strávníka).
Rádoby student školy čar a kouzel v Bradavicích spustí ódu na hodokvas ve Velké síni, Prasinky a Medový ráj.
Příznivec Písně ledu a ohně, se vás nejprve otáže, zda byste na Železném trůně viděli raději Starky, Lannistery nebo Targaryeny (popřípadě nějaký jiný rod ze Západozemí) a podle toho vás nasměruje na kuchyni severskou nebo jižanskou. Pokud prozatím neupřednostňujete ve válce o trůn žádný z rodů (připravte se na pohrdavý pohled) budete odkázáni na webové stránky The Inn at the Crossroads, kde vám bude ve více než dvou tuctech receptů představena kuchyně celého kontinentu (i s obrázky).
Vyznavači Zeměplochy před vás s potutelným úsměvem předloží Kuchařku Stařenky Oggové. Udělají pár košilatých vtipů na zákusky typu jahodový klátil nebo čokoládové vytržení. Pak odkudsi z hlubin své knihovny vytáhnou Radost z bašty (123. vydání), třikrát vás ujistí, že se jedná doopravdy o recepty, decentně si odkašlou, lehce zrudnou a potichu dodají: „A o kuchařské historky.“ (Kuchařské historky to v podstatě jsou, protože se odehrávají v kuchyni, ale…)
Ať už je vaším (fantasy) životním mottem „Jeden prsten vládne všem, jeden jim všem káže“ nebo se obáváte že „Přichází zima“ nikdy nepřehlédnete originální kuchyni, kterou autoři krmí své hlavní hrdiny. Bez chlebu lembas (elfského cestovního chleba s vysokými nutričními hodnotami) by Frodo se Samem asi těžko podnikl cestu do temného Mordoru a zachránil celou Středozem. Svět Harryho Pottera by ztratil své kouzlo bez máslového ležáku, čokobomb, pepřových kapslí, odvaru z chejru, rybízového rumu, gumových slizáků a Bertíkových lentilek tisíckrát jinak. Hrdinové George R. R. Martina a jeho cyklu Píseň ledu a ohně by neoslavovali vítězství bez polévky z hovězí oháňky, podzimní zelenino-zázvorové polévky, medového kuřete a koláče z vepřového masa a khalasar královny Daenerys by necestoval přes celý kontinent bez nasoleného koňského. Zeměplocha Terryho Pratchetta by nebyla to pravé ořechové bez jakazačistánského karí, cucavých pochoutkových krys na špejli, eňoňůňo Ňamky s eňoňůňo uhňahňanou omáčkou Ňamňam a trpasličího chleba, jenž lze použít k prodeji i nákupu, obřadním účelům a v případě nouze i jako zbraň.
Každý čtenář fantasy totiž ví, že bez perfektního zásobování by nedocházelo k velkolepým bitvám a bez dobrého hostince u cesty by skupina odvážných, na jejichž bedrech visí osud celého známého světa, jen těžko snášela útrapy cest. Před bedlivým čtenářem tak autoři rozprostírají zatím neznámý svět cizokrajných kuchyní, který je dozajista stejně pozoruhodný jako svět fantasy hrdinů.
„This book will make you hungry!“ hlásá obal knihy Silver Phoenix: Beyond the Kingdon of Xia od Cindy Pon. Jde o poněkud troufalé, leč pravdivé tvrzení. Doporučení všem případným čtenářům: Při četbě této knihy si pečlivě zaznamenávejte názvy jídel a až dočtete, navštivte nejbližší čínskou restauraci. Doopravdy to stojí za to.
Silvie Strachotová
(19. 12. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3148
© Literární novinky 2004 - 2012 |
ISSN 1804-7319 |
redakce | mapa stránek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek