Praho, má lásko bude příběhem pátrání po původu městské legendy o duchu strašícím na Vítkově. Rámec povídkového snímku představuje fiktivní dokumentaristický projekt Lucie Kajánkové a Jakuba Šmída (Tajemství památníku) volně propojující další povídky – Panorama (Markéta Černá), Obyčejný jízdní řád (Tomáš Pavlíček), Sanitka (Tomáš Pavlíček, Lucie Bokšteflová), Libeň (Viktória Dzurenková, Marek Grajciar), Františkánská zahrada (Helena Bernardová) a Katedrála (Lucie Bokšteflová).

“Ambice filmu je strhnout diváka do proudu své zběsilé jízdy, pobavit ho a ukázat mu Prahu magickou, takovou jakou ji neznal, očima bezprostředních postav, které tudy jen procházejí.”

(z oficiálního textu distributora ke snímku Sanitka)

Do českých kin by měl tento film dorazit začátkem léta příštího roku. Na další podrobnosti celého projektu i osobní zkušenosti s natáčením jsme se mezitím zeptali režisérky a scenáristky snímku Františkánská zahrada, kterou je jedenadvacetiletá studentka třetího ročníku FAMU a pražská patriotka Helena Bernardová…

Co tě vlastně vedlo ke studiu scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU a jaký je tvůj osobní vztah k české metropoli?

Nějak jsem vždycky chtěla na FAMU, akorát jsem nevěděla na jaký obor. V úvahu jsem brala scenáristiku nebo režii. A že jsem se nakonec rozhodla pro scenáristiku, bylo částečně i díky mému učiteli češtiny na gymnáziu. Prahu mám ráda, a i když občas nemohu souhlasit s tím, co se v ní děje, neumím si představit, že bych žila někde jinde.

Jaká vůbec byla geneze filmu Praho, má lásko? Sešlo se prostě několik námětů spojených tematicky, motivem Prahy apod., nebo stálo na počátku zadání inspirované projektem „Cities of Love“ a jednotlivé povídky vznikaly až následně?

Na začátku projektu stálo školní cvičení, které spojovalo katedry režie, scenáristiky a produkce. Za jeho téma bylo profesory vybráno Praho, miluji tě – tedy název zcela nepokrytě inspirovaný projektem Cities of Love. Později se akorát trochu proměnil, nicméně námět zůstal stejný.

Jsi autorkou Františkánské zahrady, jedné ze sedmi filmových povídek tvořících snímek Praho, má lásko. O čem tvůj příběh pojednává a co tě vedlo k jeho napsání?

K napsání vedl samotný fakt, že jsem se projektu účastnila a mohla jsem si tedy zvolit libovolnou část Prahy, o níž napíšu. Bydlím teď v centru Prahy a Františkánskou zahradou procházím téměř denně. Upřímně mne fascinuje její atmosféra, a proto jsem si vybrala právě ji. Příběh vypráví o zahradníkovi, který v zahradě strávil celý život a hledá spřízněnou duši. Takovou nachází v postavě mladé dívky prodávající v butiku v centru zahrady, ale není jisté, zda si k sobě dokážou najít cestu.

Jak ses coby studentka scenáristiky a dramaturgie vyrovnávala s rolí režisérky?

Jak už jsem řekla dřív, uvažovala jsem o studiu režie, takže jsem se na tuto roli těšila a užila jsem si ji.

Jak bys hodnotila spolupráci se zkušenými herci, v tvém případě např. s Marthou Issovou či Jaroslavem Satoranským?

Oba dva byli neskutečně příjemní. V oboru neustále slýchám o „hvězdných manýrech“ některých herců, kteří sami sebe považují za hvězdy a ve štábu působí jen problémy, ale tito dva, kteří na rozdíl od zmíněných „hvězd“ nepopiratelně hvězdami jsou, byli neustále usměvaví, milí a nikdy si nestěžovali na obtíže spojené se „studentským“ natáčením.

Snímek Praho, má lásko by měl mít premiéru začátkem léta příštího roku, jak daleko je natáčení tvé povídky i celého projektu?

Povídka Františkánská zahrada i několik dalších už je natočeno a jsou ve fázi střihu. Dvě povídky se připravují a jedna už je kompletně hotová. Takže projekt je v plném proudu.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.