Nevím, zda mi osud přeje, ale jen tak na okraj podotknu, že před psaním recenze jsem dnes jmenovaného souhrou okolností zahlédla při cestě ze školy. Nevím, jak si to vyložit, stejně jako některé jeho básně. S obdivem podotýkám,že pro mě některé jeho kousky zůstaly zahaleny závojem tajemství.

Dílko skýtá zhruba padesát stran, a i když se každá báseň nese v trochu jiném rytmu, přece jen jsou protkány pavučinou charakteru. Pestrý jazyk doplňuje stručnost vyjádření, kontrasty slov jsou střídány podobností. Sloky nás zavedou do budov nebo měst, autem i do různorodých krajinek, do kopců, sadů a k vodě... ať k rybníku, jezeru, bazénu či k Aralu. A s tím se pojí i zastřená kritika života společnosti, jak pomalu vysycháme. Ve slovíčkách se schovává podnět k zamyšlení se nad tím co jsme ztratili, ztrácíme nebo snad ztratíme. Občas jsem se ztratila i já – ve smyslu a rafinovanosti jeho psaní. Něco je třeba číst několikrát k rozlousknutí oříšku, což sice může některé čtenáře odradit, ale přece jen – někdo máme větší radost z vybojovaného. Autor užívá metafory, např. jednoduché, ale přesto moc pěkné vyjádření neoddělitelného, nebo i oddělitelného, ale ztrácejícího pak smysl... "jako dva pražce".

Jak se píše i na obalu knihy, máme co dočinění s autorem hotovým, nejsem vůbec proti. Ve verších je kromě náročnosti zároveň i jasná myšlenka, celistvost. Od začátku ví, co chce říct. Nezdržuje se zbytečným obíráním okvětních lístků, jde rovnou na věc, s opatrností, ale vlastně i střemhlav. Stejně jako jsem se ze začátku pokoušela číst opatrně, teprve když jsem se začetla střemhlav, tak jsem pochopila a nelituji. Je to vskutku dílko zajímavé.

K dostání je na pultech některých knihkupectví. Osobně jsem ho zakoupila v knihkupectví Fišer.

Sára Arnsteinová

Hájek, Jonáš: Suť, fra, 2007, 51 stran

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.