Úlohu „klasických“ románů červené a dívčí knihovny pro české čtenáře přebírá už dvě desetiletí Lenka Lanczová, knihovnice z Dačic. Od roku 1993 vydala neuvěřitelných padesát tři románů. Psát nicméně začala už dříve, svůj první román napsala, když jí bylo třináct let. (Pro více informací doporučuji stránky www.lanczova.cz, kde kromě seznamu knih a podrobností ze života autorky – včetně pořízení nového jezevčíka – najdete i čtenářské fórum.)

Většina „lanczovek“ má za hrdinku mladou dívku, která má problémy. Nebo je zatím nemá, ale rozhodně je mít bude. Může se jednat o problémy s rodiči (rozvod, smrt), se vzhledem (jizva, anorexie) nebo třeba se školou. Co ale mají společné všechny, je touha po té správné, pravé lásce. Zpravidla je cesta k ní trnitá, ale nakonec vše dobře dopadne. Sama autorka říká, že nerada píše pokračování svých románů (i když i těch pár existuje), protože dobré konce jsou vždycky lepší. Na druhou stranu se nedá říct, že by všechny příběhy byly stejné. Naopak je až neuvěřitelné, kolik různých zápletek lze na téma staré jako lidstvo samo vymyslet.

Klíčovým prvkem románů je snaha o zvedání sebevědomí mladým dámám. Knihy se hemží dívkami nejrůznějších tělesných i duševních vlastností, které potkají svého prince na bílém koni, i kdyby měly koňské kopyto. Zdá se, že postupem času Lanczové hrdinky stárnou, přesto toto téma se nemění.

Těžko říct, jestli s nimi stárne zároveň i publikum. Ve snaze přiblížit se svému publiku používá Lanczová jazyk, který je mladým lidem blízký. Rozhodně to přispívá k čtivosti knih, nicméně v mém věku už se s tímto vyprávěcím stylem sžít nedovedu.

Na druhou stranu celkem čtenáře chápu. Každý máme nárok na svou pravidelnou dávku emocí a můžeme být rádi, že se „naši mladí“ obrací ke knihám.

Eva Haderková

Tento článek vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.