Zatímco v Iliadě je erotický motiv spojen s násilím, lstivý a také značně záletný Odysseus jako seduktivní strategii používá pronikavý rozum coby dokonalý nástroj a celá koncepce tisícileté nadvlády falogocentrismu se tu otevírá jako na dlani. Obzvláště, když to srovnáme se sexuálně dobrých dvacet let poctivě abstinující Penelopu, jedinou smrtelnicí z Homérova repertoáru.

Oproti nadcházejícím tisíciletím erotického temna ale antika postavila téma sexuality do světla každodennosti. Od tragických hrdinek se pravda očekávala jistá cudnost, nakonec i Antigona umírá jako panna, avšak v komediích je dovoleno leccos. Například dodnes často hraná Lýsistraté obsahuje množství sexuálních narážek, které by hravě zaplnilo číslo Maxima a ještě by zbylo na Esquire.

Velmi dobře vztah Řeků k erotice ilustruje Platónův přístup v dialogu Faidros. Sókratés zde pronáší známou promluvu, ve které duše zamilovaného stoupá k božím výšinám a přitom jí náhle začíná rašit peří. Kombinace filosofie, rozverné slovní hříčky Erós – Ptéros a fyzicky explicitní popis „pučení“ dávají dohromady celek zároveň osvícený, bezprostředně působivý a v neposlední řadě vzrušující.

Zatímco antické pojetí erotiky vychází z přirozenosti a otevřenosti, moderní literatura musí překonávat propast, která odděluje na jedné straně tabuizovanou sexualitu, na straně druhé rozšířenou tvorbu pornografickou. O hloubce této propasti svědčí fakt, že se za klíčová díla moderní erotické literatury pokládají romány Bílý tesák Jacka Londona či Utahování šroubu Henryho Jamese, ve kterých se žádná erotika nevyskytuje. Oba romány ale zpracovávají skryté zvířecí pudy, které ve správný okamžik mohou převzít kontrolu.

Když relativně neznámý a umělecky vlastně velmi průměrný Vídeňák Leopold von Sacher-Masoch slavil jubileum, přišli mu osobně poblahopřát mimo jiné Zola, Ibsen či Victor Hugo. Není snad názornější ukázky, která by demonstrovala potřebu literatury po otevřeném erotickém vyznání.

Když jen o málo později Freud ukázal význam sexuality jako prvotního hybatele lidské činnosti, otevřel tím Pandořinu skříňku moderní literární sexuality. To, co bylo předtím vyhrazeno pouze stránkám podzemního čtiva osamělých chlípníků či exkluzivních sběratelů, se od přelomu století přelévalo do nejlepších děl předních autorů. Cenzura zasáhla už proti Joycově Odysseovi, ale opravdovým hrdinou boje za literaturu erotickou se stal Henry Miller. Jeho Obratník raka symbolizoval perzekuce uměleckého díla a v ilegalitě v USA vydržel více než čtvrtstoletí. Milenec Lady Chatterleyové D. H. Lawrence byl dokonce ve Velké Britanii zakázán až do šedesátých let.

Sexualita se stala jednou z nejviditelnějších součástí moderní literatury a dobře na ní můžeme sledovat proměny, kterých jsme v poslední době svědkem. Jestliže do šedesátých let byla snaha vyrovnat se se sexualitou jako s normální součástí života, pornografický průmysl, AIDS a zklamání ze sexuální revoluce vyslaly erotiku zpět na výstřední orbitu. Elfriede Jelinek například použila extrémních deviací, aby poukázala na měšťácké pokrytectví a jeho důsledky. Širší obec čtenářů ale zaujaly spíše módní romanopisci jako Chuck Palahniuk či Michel Houellebecq (v Čechách například Hůlová), kteří postřehli, že dnešní sexualita již dávno není intimním zážitkem, ale velkovýrobně produkovanou komoditou, která má k přirozené erotice blízko asi tak jako gumová houska ze supermarketu k domácímu bochníku chleba.

Jaká je tedy budoucnost erotiky v literatuře? Jsme snad již navěky odsouzeni k pornografickým výstřelkům, které mají reflektovat, že umělohmotné modelky v předstíraném sexuálním vzrušení prodávají kokakolu a puberťáci prostřednictvím internetu poznají ty nejperverznější způsoby, aniž by na vlastní kůži zažili první polibek? Na to by nenašel odpověď snad ani Sókratés, ani jeho Erós – Ptéros.

Stefan Segi