…zbytečný čekat, nikdo tě nechce

se tady dneska už jistě neukáže…

Ještě ti nevyšla sbírka básní a už jsi četl v televizi i v rozhlase. To se tištěnému médiu vyhýbáš programově?

Vůbec ne. Mám připravenou hromadu materiálu a potřebuju jen čas, abych to mohl utřídit do nějakého uceleného tvaru a abych si našel nějakého vydavatele a sponzora. Určitě plánuji, že by to mělo vyjít i v tištěné podobě. V současnosti vybírám to, co by bylo vhodné pro tiskovou podobu, a některé básně upravuji tak, aby se pro ni lépe hodily. Doufám, že v tisku to bude už příští rok.

Nepracuješ alespoň na nějaké formě internetové prezentace?

Kdysi, opravdu už hodně dávno, asi v patnácti letech jsem objevil internetový server totem.cz, který ve mně vzbudil naprostou nechuť vůči jakémukoliv druhu básnické prezentace na internetu. Přišlo mi dost hloupé, až neuvěřitelné, co všechno se dá protlačit na internetový server. Je tam totiž hrozně těžké rozdělit kvalitní od nekvalitního. Svoji práci považuji za kvalitní, jinak bych se jí ani nemohl věnovat. Proto by mi dost vadilo, kdyby se ocitla v bezprostředním sousedství nějakého braku. Pokud jde o vlastní stránku, tu už pomalu chystám. Bude věnována i mému novému hudebnímu projektu.

když do

ale chutná líp

Jaký je tvůj vztah ke křesťanství a náboženství vůbec? V pořadu Q jsi recitoval báseň, která velmi vulgárně urážela současného papeže Benedikta XVI. Naopak na vlnách Českého rozhlasu byla ke slyšení báseň Instantní bůh, která se podle mě k problému církve vyjadřuje velmi zajímavě a poeticky.

Vůbec mi nevadí náboženství jako takové. Zato mi hodně vadí církev. Víru či náboženství dokonce vítám. Může mě to obohatit novými zkušenostmi a názory. Přináší to s sebou různé pohledy a perspektivy. Náboženství se neustále vyvíjí, ale církev zůstává na podobné úrovni, na které byla třeba před třemi sty lety. Kdyby mohli mít inkvizici, tak podle mě stále využívají jejích služeb. Když píši o papeži, kritizuji tím církev. Ne křesťanství.

Přitom Instantní bůh je mnohem zajímavější.

To je ale dost stará báseň. Napsal jsem ji někdy v šestnácti a vůbec nevím, proč si ji Miroslav Kovářík do pořadu Zelené peří vybral. Přišlo mi prostě humorné ukázat, jak je náboženství, které si hraje na něco hlubšího, zpracováváno stejnými konzumními postupy jako celá společnost.

Jak ses vlastně dostal do pořadu Zelené peří, když jinak v podstatě nic nepublikuješ?

Když jsem vybíral věci pro tu plánovanou sbírku, poslal jsem některé z nich Svatavě Antošové, která by je mohla posoudit s větším odstupem. Sám totiž nejsem úplně schopný posoudit kvalitu vlastní tvorby. Každopádně Svátě se to líbilo a poslala je Kováříkovi, který mě pak kontaktoval.

tak to je mý EGO

mý

EGO

co ve tmě roste

vltavských ryb

V jedné z tvých básní se nocí rapidně rozrůstá objem tvého ega. Nejsi občas přeci jenom příliš egoistický?

Ego je důležité! Jsem sice trochu sebestředný, ale to přeci není nějaká zásadní chyba. Navíc nepíšu žádnou meditativní lyriku ani se nezabývám sociální tematikou. Píšu o sobě a o věcech, které se mě týkají. O věcech, které mi přijdou důležité, které pro mě něco znamenají a které mě trápí. Není na tom nic špatného. Prostě intimní lyrika.

„--hej kámo, už tu ležíme fáááááákt móóóóóc dlouho----“

s knihami Karolíny Světlé

Docela mě pobavila tvoje báseň Památník, ve které se zabýváš českými autory. Jaký k nim máš vlastně vztah? Opravdu myslíš, že jim v Památníku není dobře a měli bychom je pustit trochu na vzduch?

Ti autoři samotní mě ani tak nezajímají, ačkoliv někteří z nich napsali na svoji dobu vynikající věci. Vadí mi ale proces, ve kterém se z něčeho, co kdysi žilo, dělá muzejní artefakt. Byl jsem tam se školou na exkurzi a průvodce nám sdělil, že v Památníku schovávají pravé nedopalky Václava Havla a psací stůl Boženy Němcové. Přišlo mi to úplně zvrácené. K tomu se přeci tvorba nevztahuje. Ti lidé jsou většinou mrtví a nemůžou se k tomu ani vyjádřit. Určitě by nebyli rádi, že jejich rukopisy tlejí někde v krabicích. V Památníku literatura nežije, ale spíš umírá.

A co by sis přál, aby zbylo po tobě?

Především si uvědomuju, že poezii dnes nikdo nečte a v budoucnosti ji ani číst nebude. Moje tvorba, to jsou takové výkřiky. Třeba to někoho zaujme a třeba se to někomu bude líbit. Reálný dopad má podle mě snad už jedině literatura pro děti a populární próza. Umělecká literatura směřuje k tomu, že bude brzy na odpis, což je sice škoda, ale nedá se s tím asi nic dělat. Proto bych se chtěl v budoucnosti soustředit víc na hudbu, jejímž prostřednictvím můžu šířit i textové sdělení, ať už anglicky nebo česky. Literární akcent zprostředkovaný hudbou je lépe srozumitelný pro posluchače. Čtenářů bude asi o hodně míň.

Stefan Segi