Zatímco starší ročníky v dětství hltaly pohádky Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena prostě proto, že nic jiného k mání nebylo, dnes je situace opačná. Ať už jde o vystudované folkloristy, nebo zapálené snílky, najde se spousta lidí, která se snaží tvorbu pro ty nejmenší oživit buď svými počiny, nebo tradičními pohádkami ať už „našimi“ národními, nebo těmi cizokrajnými. Ale marná sláva, dokud předčítajícího tatínka nebo maminku nahrazuje televizní obrazovka s animovanými potvorami (které jdou navíc báječně do sbírky), je celé „pohádkaření“ sisyfovskou dřinou. A tak jsem si alespoň já přečetl pár pohádkových souborů z různých koutů světa.

„Náš“ pohádkový dvoreček představují hlavně výše zmínění, tedy Božena s Karlem a jejich němečtí kamarádi – bráškové Wilhelm a Jacob. Částečně se u nás zabydleli i ruští bohatýři, ale z historických důvodů jsme je nikdy tak docela za vlastní nepřijali. Ale zatím je řeč jen o české kotlině, Německu, Rakousku, Slovensku a možná Polsku. Stačí se podívat jen trochu dál, na pohádkovou tvorbu anglickou, francouzskou, neřkuli italskou a rozdíly se začínají vynořovat. Ale i tak se držíme ve známých vodách zachraňování princezen, pobíjení draků a v chlácholivé společnosti hloupých chalupníků a ještě hloupějších čertů.

Pohádky jsou prvním zdrojem poznání a v tomto případě platí pořekadlo jiný kraj, jiný mrav dvojnásobně. Například kvůli zvýšené frekvenci zlých babic v islandských pohádkách odmítají místní děti trávit prázdniny u prarodičů. Naopak naše babičky jako by si braly za vzor vlídnou stařenku Boženy Němcové.

V arabských pohádkách se místo ježibab setkáváme s džiny a dalšími pouštními duchy. Také už se tu nehraje tolik na odvahu a čisté srdce (i když to nesmí chybět v žádné pohádce), ale hlavně na chytrost a mazanost. Proto se zde velmi často také setkáváme s motivem soudce, ať už se jedná o smrtelníka nebo samotného Alláha. A pokud se chcete nechat zaklít, doporučuji také cestu do některé z arabských zemí. Místo žáby a jiné havěti vás promění na velblouda snášejícího drahokamy.

Mezi mé nejoblíbenější pohádky však patří pohádky africké a vůbec pohádky všemožných přírodních národů. Zde role princů a hloupých Honzů přebírá všelijaká pralesní a stepní havěť od much přes žáby až po tygry a slony. Například v indonéských pohádkách je jedním z nejvýraznějších hrdinů kantjil (něco mezi jelenem a rejskem). Ten představuje prototyp hrdiny vítězícího nad svými protivníky rozumem a lstí. Ale na rozdíl od našich Honzů to není žádný svatoušek, rád za sebe nechá pracovat ostatní a čas od času si z někoho vystřelí jen tak pro zábavu. Ale ani v exotických pohádkách nemůže chybět spravedlnost a tak si kantjil za své zlomyslného kousky občas pěkně natluče. Přesto si tohle malé namyšlené zvířátko nemůžete nezamilovat.

Dalším, co si mě naprosto získalo, byly pohádky maďarské. Ty se sice příliš motivicky neliší od těch našich středoevropských, ale jsou oproti nim pěkně nabité a rozhodně zde není nouze o pestrá dobrodružství. Během jedné pohádky stihne hrdina kralevic například hlídat strom se zlatými jablky, být sledován královskými rádci, navštívit maďarskou inkarnaci děda vševěda, setkat se s Kyklopem, který je navíc ještě králem zvířat, cestovat na zádech mluvícího vlka, přelstít rozhádané čerty i záludnou čarodějnici a nakonec si proti vůli svého otce krále vybrat dívku svých snů, mimochodem zakletou do černého havrana.

Nemůžu než skončit apelem na zaneprázdněné rodiče. Najděte si každý den aspoň chvilku a přečtěte svým dítkám nějakou pěknou (exotickou) pohádku. Nejen že je na chvíli dostanete od televize, ale navíc vás to bude bavit (a to možná víc než je).

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.