Snažím se zorientovat. Mejstříkova ulice je sice v šedé realitě skutečnosti někde u Hájů a Modrá ve Stodůlkách, ale to nic nemění na jejich tajemné existenci ve Stínadlech. Zamířím do Katovské ulice, proklouznu průchodem kolem Červených schodů a už stojím před zrušeným kostelem sv. Jakuba. Není to ani jeden ze sedmi skutečně existujících svatojakubských kostelů v Praze. Je to tajemný bývalý kostel se zvonicí, jejíž schody mlčenlivě přihlížely zrodu létajícího kola Jan Tleskače. Se zvonicí, pod kterou teče ona bahnitá stoka, ve které se ztratil legendární talisman Vontů – ježek v kleci.

Mrazivý noční vítr zavířil listím pod mýma nohama a mně naskočila husí kůže. Mirku, Mirku! Mít tak tvoji rozvážnost a statečnost. Tvé ušlechtilé srdce a věrnou partu hochů z Druhé strany. Ohlédnu se, ale Druhá strana se dává spíš tušit než vidět za vzdáleným lomozem elektrické dráhy na Rozdělovací třídě. Stínadla. Už ten název má podivný přídech. Natahuje po mně pokroucené šeré ruce stínů a koulí po mně hrozivýma očima setnutých. Jak výmluvný místopis! Na rohu ulice se cosi pohnulo. Přikrčím se do přítmí nejbližšího průjezdu – aby to tak byli Vontové! Mé obavy se naplnily, ulicí se blíží několik postav a s nimi pomalý zlověstný nápěv vontské hymny. Přidávají se další a další hlasy, Stínadla ožívají, Stínadla se bouří! Mizím tiše v průjezdu. S chlapci se žlutým špendlíkem v klopě není radno si něco začít, Vontové jsou neúprosní strážci své čtvrti.

Zapadlou postranní uličkou (jaké jsou tady ve Stínadlech ostatně všechny) spěchám k Rozdělovací třídě. Vzrušený hovor spěchajících chodců, elektrická dráha, moderní elektrické lampy, strážník na rohu ulice. Najednou se mi celá výprava do Stínadel zdá o něco méně nebezpečná. Byli to skutečně Vontové? Uličky, z nichž jsem se před chvilkou vymotala, jsou zahaleny podivnou večerní mlhou. Jako by snad ani…

Kde to vlastně jsem? Snad někde v Nuslích či Jirchářích. S lístkem za korunu dvacet nastoupím do zadního vozu elektrické dráhy. Lidé se vracejí z práce a na druhém konci vozu postává hlouček hochů. Z jejich hovoru vytuším, že jsou členy jednoho z Klubů Mladého hlasatele. Také vytáhnu svůj oblíbený časopis z torny a začtu se do něho. Na jedné ze zastávek zahlédnu otlučený nápis – Řásnovka. Tajemná Řásnovka! Ještě že vozy elektrické dráhy nemají (a ještě skoro dvacet let nebudou mít) dveře. Chytím se tyče a vyskočím do tmy. Ještě pár metrů bežím za elektrikou nabírajíc rovnováhu a pak se konečně rozhlédnu. Stojím u Anežského kláštera, kousek od Vltavy. Možná vám to přijde zvláštní, ale někde docela blízko zahoukal vlak. Co na tom, že touto městskou částí nikdy koleje nevedly. Co na tom, že nevidím honosnou budovu Ministerstva průmyslu a hotel s restaurací, ale motám se spletí dlážděných uliček lemovaných domy, na nichž nenacházím vyšší letopočet nežli 1965. Co na tom, že na nárožích nepotkávám japonské turisty, ale hloučky hochů zabraných do podivné hry Fan-Tan…

Díky J. Foglarovi se Praha proměnila pro mnoho generací dětí ve vzrušující místo. Děti nezkoumají mapy a nemusejí se ptát na cestu. Otevřou knihu a vstoupí. Budiž mu za to čest.

Zákoutí v okolí Řásnovky (zvětšit)

Jaroslav Foglar (1907–1999)

Autor několika desítek knih pro děti, v Praze se odehrává stínadelská trilogie: Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta a také román Tajemná Řásnovka. Vytvořil legendární komiksovou sérii s příběhy Rychlých šípů, přes šedesát let vedl chapecký skautský oddíl a měl přezdívku Jestřáb.

Klára Zindulková

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.