Asi nejsem jediná, kdo má k našim východním sousedům trochu neurčitý vztah. Ráda k nim jezdím na dovolenou, mám mezi nimi spoustu kamarádů. Navíc mám tu výhodu, že jsem z generace, která ještě slovensky rozumí (ale možná je to také tím, že jsem se narodila na Moravě a tam to máme na Slovensko přece jen trochu blíž). Uvědomuju si, že k tomu, abychom o nich slýchali hovořit jako o „bratrech“, asi musí být nějaký důvod.

Čím jsou tedy vztahy mezi Čechy a Slováky tak specifické? Naše jazyky jsou si podobné natolik, že vyvineme-li jen trochu úsilí, naše komunikace je takřka bezbariérová. S kterým jiným „cizincem“ zažijete, abyste každý mluvili svou mateřštinou a přesto si rozuměli? Prožili jsme spolu kus historie. A je to právě ta etapa, kterou v sobě ještě nemáme vyřešenou. Možná proto máme trochu tendendenci dívat se na Slováky s lehkou nevraživostí, vždyť oni spolupracovali s Hitlerem!

Ale nechme politiku spát a věnujme se raději kulturním souvislostem. Mně osobně velmi zaráží, že přes to téměř století, které jsme prožili v jednom státě, se v českých čítankách najde jeden jediný exemplář slovenského spisovatele, který považujeme za svůj. Mluvím o Kollárovi a jeho Slávy dceři. Co bylo potom, o tom se mlčí, snad jen s výjimkou výkřiku o štúrovcích.

Co se tedy děje ve slovenské literatuře dnes?

Dovolím si začít citátem z elektronické knihy Súčasná slovenská literatúra, kterou vydalo Literárne informačné cetrum (www.litcentrum.sk). Jejím autorem je PhDr. Vladimír Petrík, Csc., který se o slovenské literatuře po roce 1989 vyjadřuje takto: „Aktuálna literárna situácia na Slovensku po roku 1989 bola dlho neprehľadná. Objavilo sa v nej v krátkom čase veľa protirečivých prvkov, produkujúcich ideové napätie a prehlbujúcich krízový stav. Ten zosilnel po rozpade mechanizmov podmieňujúcich fungovanie literárneho života: zánik časopisov, vydavateľstiev, distribúcie. Z tohto chaotického podhubia sa postupne začali vynárať určité tendencie ako príznak novej spoločenskej a literárnej situácie.“

Z počátku se rozmohla literatura s náboženskou (M. Rúfus, V. Turčány, M. Chuda) a nacionální (L. Ťažký, I. Hudec, M. Bátorová) tematikou, která bylo podpořená vznikem samostatného státu v roce 1993. Dochází také k oživení historických mýtů a legend (M. Ferko) a k boření sexuálních tabu (I. Kolenič). Existuje také snaha vyrovnat se s předchozím období totality – jednak se vydává tvorba disidentů a autorů píšících v emigraci, jednak se vydávají díla autorů „nových“ (R. Dobiáš).

V popředí „nové“ tvorby se úspěchu dočkali hlavně autoři, kteří se soustředili na individuální osudy a na subjektivně-citový život lidí své generace: R. Sloboda, P. Vilikovský, D. Mitana, P. Hrúz, J. Johanides nebo D. Dušek.

Zatímco u nás povídková tvorba spíš upadá, u sousedů se blýská na lepší časy. Z těch starších soustřeďte pozornost na výše zmiňované Mitanu (knihy Slovenský poker, Môj rodný cintorín, Krst ohňom) a Duška (Kufry na sny, Teplomer). Naopak z mladší generace nesmíme zapomenout na Tomáše Horvátha.

Rozhodně je třeba upozornit i na aktivity vydavatele Kolomana Kertésze Bagaly, který pořádá soutěž Poviedka pro začínající autory. Pokud budete mezi nejlepšími, dostane se vám možnosti každý rok vydat knihu (soutěž je otevřená i pro čeké autory). Pan Bagala má ve slovenské literatuře značné renomé, takže pokud sáhnete po knize z jeho vydavatelství LCA, pravděpodobně se nespálíte. Bohužel nejen díky finanční krizi v tuto chvíli pozastavuje vydavatelství svou činnost.

Boom zažívá také poezie, která si právě teď prochází experimentální fází. Takže mladí poetové, kteří jste před padesáti lety byli ještě na houbách, hurá na Slovensko! Zaměřte se na tvorbu Petra Šuleje, který tvoří „figurální“ básně o „počítačové civilizaci“. Při procházkách slovenskou zahradou peozie můžete narazit také na skupinu „nežní barbari“ (I. Kolenič, J. Litvák, A. Turan a další). Jejich tvorbu spojuje především generační názor, méně už literární ideje.

Milovníky komiksů bych ráda upozornila na fenomén superagenta Rogera Krowiaka, kterého můžeme s trochou nadsázky přirovnat k českému Zelenému Raoulovi. Podle Krowiaka vznikl dokonce název „krowiakovská generace“, která se vyznačuje především ironickým náhledem na společenské mýty. K jejím čelním představitelům patří zakladatelé Peter Pišťanek a Dušan Taragel, dále pak Viliam Klimáček a Rado Olos. Příběhy vycházely původně časopisecky, ale nedávno se dočkaly také knižní podoby a dokonce byly přeloženy i do češtiny.

Tím se dostáváme k asi nejpalčivějšímu problému tohoto tématu – překládat či nepřekládat slovenskou literaturu do češtiny? Většina odborníků se přiklání k názoru, že je to škoda. Nicméně čtenáři si ke slovenským knihám cestu hledají jen těžko, protože u nás se nenabízejí ani slovenské noviny a časopisy, natož beletristická tvorba. Vlastně v celé České republice je pouze jedno knihkupectví, které se zaměřuje na tento sortiment.

Je jím malý krámek v Jilské ulici na Starém Městě v Praze, hned vedle Filosofického ústavu AV. Potkáte se tady nejen s beletrií, ale také s odbornými publikacemi, filmy i audionahrávkami. Obslouží vás velmi sympatický pan knihkupec, který poradí knížku přímo na míru. A kdyby náhodou neměl přesně to, co sháníte, rád vám ji objedná.

Co dodat na závěr? Slovenská literatura se u nás v tuto chvíli netěší velké popularitě a možná je na čase to změnit, pokud už vás Michal Viewegh přestal bavit...

Eva Haderková

Na závěr přidávám ochutnávku z ankety, se kterou jsme oslovili několik odborníků z řad literárních historiků a teoretiků a překladatelů. Celou anketu si můžete přečíst na našich stránkách http://litenky.ff.cuni.cz.

Je nutné slovenskou literaturu překládat do češtiny?

PhDr. Miroslav Zelinský, CSc., literární historik a kritik, překladatel ze slovenštiny

Saháte mi do ledví: zásadně ne a zásadně ano. NE proto, aby se zpohodlnělá část české intelektuální populace konečně usebrala a začala ZASE číst slovensky, ANO proto, aby po těch básních či příbězích sáhli i ti, kteří se slovenštinou nevyrostli.

Mgr. Vladimír Barborík, CSc., literární kritik a historik

Ako pre koho. Otázka skôr pre vydavateľov. Ale malo by to byť trestné (a rovnako aj v opačom garde).

Mgr. Michal Jareš, literární teoretik

Za sebe říkám absolutně a rezolutně ne, přijde mi to jako hloupost. To platí zejména o próze, pokud se sejdete poprvé s verši jako: "Huckač vyhuckaj / huckanie zo seba, buď mu v pätách, / stoj huckanému za chrbtom" (Ján Ondruš) může to být trochu problém... Ale ty jsou od toho, aby se řešily. Maličké rozdíly jsou spíš ku prospěchu věci a taky v mnohém si užijete víc ten "cizí" jazyk. Na druhou stranu je to už pro někoho problém, ale pokud je schopen člověk během tří měsíců zvládnout angličtinu na úrovni jakéhos dorozumění, proč by nevedel po slovensky, hej?

doc. PhDr. Lubomír Machala, CSc., literární historik a kritik

Kdyby záleželo pouze na mém osobním přesvědčení, tak určitě ne, ale zároveň si uvědomuji, že v úvodu zmiňovaná vzájemná schopnost rozumět knihám z druhého břehu řeky Moravy, se po rozdělení Československa snižuje. Nakladatelé by si ale měli více hlídat kvalitu překladů, jestliže se už pro ně rozhodnou. Ona jazyková příbuznost je v tomto případě dost ošidná a kvalita, vlastně nekvalita českých překladů slovenských knih z posledních let ukazuje, že ne každý, kdo se na Slovensku domluví, je dostatečně kompetentní k překládání beletrie.

Slovenské knihkupectví v Jilské

(www.slovenskeknihy.cz)

foto: eva.haderkova

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.