V současné době probíhá v rudolfínské galerii výstava Dekadence Now!, kde si návštěvníci mohou prohlédnout díla moderní dekadence. Redakce LitENek se nechala výstavou inspirovat, a tak vám předkládáme dekadentní číslo. Říká se, že dekadence v pravém slova smyslu dnes již neexistuje. Autoři vystavující v Rudolfinu mají možná jiný názor. Nezvratným faktem však zůstává, že dekadentní umění má své červy prožrané kořeny v minulosti a my se na ně nyní podíváme.

Dekadence je umělecký směr, jehož jméno pochází z latinského de-cadentia a znamená úpadek. Jeho primární myšlenkou je šokovat a pobuřovat. K životu (či lépe řečeno smrti) se probouzí v polovině 19. století ve Francii, kdy se část umělců rozhodne vzepřít proti osvícenské víře v pokrok a ideu humanity a proti optimistickému klasicismu. Stejně tak se vymezuje proti realismu, neboť podporuje individualismus vystoupením ze společenského řádu.

Jakými přívlastky by se dala dekadence popsat? Je to směr úpadkový, vycházející z pocitů marnosti i beznaděje, je plný prázdnoty a zároveň odráží nesouhlas s pokrytectvím, přetvářkou, idealizací světa i společnosti. Dekadentní rovná se pesimistické, zvrácené, morbidní až nechutné, částečně mystické. Nejčastějšími tématy dekadentů bývá erotika, sex, alkohol, bolest nebo třeba nenaplněná láska či zklamání.

Zahraniční literatura

V zahraničí se prvky dekadence objevují již u amerického básníka E. A. Poa, který je považován za jednoho z předchůdců tohoto směru. K opravdovému rozvinutí dochází, jak již bylo řečeno, v polovině 19. století. Jména jako Baudelaire, Mallarmé, Maeterlinck či Wilde jsou ve většině případů známá a názvy jejich děl tak trochu povědomé. Ale pěkně popořádku, nedekadentně.

K nejzásadnějším dílům se řadí sbírka Květy zla francouzského básníka Charlese Baudelaira. Patří k vrcholům poezie 19. století, i přesto (či spíše proto), že její uvedení provázel skandální proces s autorem. Ve sbírce nalezneme protiklady, morbiditu, lásku i pomíjivost. Ženy mu jsou inspirací i zdrojem rozkoše, chce takové, které nemůže mít a nechce ty, které se za peníze nabízejí. V básni Zdechlina (též Mršina) najdeme jedno z nejmorbidnějších a nejcyničtějších vyznání lásky – přirovnání milované ženy k hnijící mrtvole, včetně detailního popisu rozkládajícího se těla, čímž Baudelaire vyvolal v tehdejší úzkoprsé společnosti obrovské zděšení.

Ano! jak tohleto, královno spanilosti,

svátostmi zaopatřenou

vás dají do země práchnivět mezi kosti,

pod tučnou trávu zelenou.

Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru

polibky žrát vás budou dál,

že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,

ač dávno tlím jsem uchoval!

Za největšího dekadentního buřiče a provokatéra působícího v Anglii nebyl považován nikdo jiný než dramatik, prozaik a básník Oscar Wilde. Estét, dandy, nekonvenční osobnost předních salonů – to vše zahrnuje osobnost tohoto anglického umělce. Snaží se šokovat, opovrhuje konvencemi, morálkou, kritizuje převrácený žebříček hodnot a své pocity shrnuje ve svém nejslavnějším díle Obraz Doriana Graye. Snaha zachytit své stárnutí do obrazu, oklamat přírodu i podvést smrt rozhodně není spásná, znamená pro dotyčného pouze smrt, ke které ho dožene vlastní svědomí. Dorian začne nesnášet svůj život i onen obraz a s dýkou v ruce se rozhodne jednat.

„Když vstoupili do místnosti, spatřili na stěně skvostný portrét svého pána, jak ho naposled viděli, se vší tou podivuhodnou nádherou jeho mladosti a krásy. Na podlaze ležel mrtvý muž ve večerním úboru a s nožem v srdci. Byl povadlý, vrásčitý a měl odporný obličej. Teprve když si prohlédli jeho prsteny, poznali, kdo to je.“

Osud románu se podobá osudu Květů zla – taktéž vzbudil pohoršení anglické kritiky, a to pro svou morbiditu, sexuální náznaky a provokativní názory.

Za bibli dekadence a typický příklad dekadentní kritiky bývá považován román Naruby od Jorise-Karla Huysmanse, spíše naturalistický román o zženštilém hlavním hrdinovi, který se snaží najít smysl života a izoluje se od společnosti, protože jí opovrhuje.

Dekadence pod sebe sdružuje i jiné tendence. Můžeme se setkat s pojmem „lartpourlartismus“ (l’art pour l’artismus = umění pro umění, z fr.). Projevuje se především v estetice 19. století. Snaží se klást důraz hlavně na formální stránku umění a kromě ideálu krásy mu nepřiznává žádnou jinou funkci.

Další typickou tendencí pro dekadenci je dandysmus. Teorie říká, že „dandyem může být jen ten, kdo není ničím jiným a je pouze a jenom dandy. Dandy má být chladný k okolí, znuděný a zaměstnaný pouze tvorbou vlastního já“. Nejslavnější dandy byl asi Oscar Wilde či spíše „jeho“ Dorian Gray.

Česká dekadence

Na českou scénu se dekadence vkradla v 70. letech 19. století, přestože neměla pro svůj růst či úpadek podmínky. Česká kultura byla stále poněkud chudá, nebylo zde předpokladů pro rozkvět dekadence, která se opírala o kulturní přesycenost. Snad právě proto nebyla dekadence v Čechách záležitostí velké skupiny, nýbrž jednotlivců.

Černou kolébkou byl dekadenci časopis Moderní revue, jenž vycházel v letech 1894-1925. Díky němu se mohli čtenáři seznámit s francouzskou a německou literaturou. Vrcholným tématem pro něj byl individualismus, který se rodil z pocitu osamělosti ve společnosti. V tomto periodiku publikovali přední čeští autoři druhé poloviny 19. století, jako jsou Otokar Březina, Karel Hlaváček, Antonín Sova, Viktor Dyk nebo Stanislav Kostka Neumann. Vůdčí kritickou osobností této skupiny byl vydavatel Moderní revue Arnošt Procházka.

Nejznámějším českým dekadentem je patrně Jiří Karásek ze Lvovic. Ve svých dílech kritizoval hodnotovou hierarchii společnosti. Snahu provokovat reflektuje ve svých sbírkách Sodoma a Sexus necans. Objevují se v nich témata melancholie, smrti, ale zároveň i smyslnosti a touhy. Temným zrcadlem dekadence v českém umění se stal i Karáskův psychologický román Gotická duše. Jeho děj je poměrně chudý, avšak překypuje nervózou, osamělostí, chorobnou přecitlivělostí i mystickým tajemnem.

Mezi hlavní představitele české dekadence bývá zařazován Karel Hlaváček se svými básnickými sbírkami Pozdě k ránu a Mstivá kantiléna. Ve sbírce Pozdě k ránu navozuje autor atmosféru noci, šera, únavy a smutku. Dychtivost po vzpouře, individualistické revoltě, popisuje Hlaváček ve Mstivé kantiléně, kde zároveň přiznává její zbytečnost a nemožnost jejího uskutečnění.

Zas den byl ospalý - po proudu řeky kdosi šel -

pod smutným nebem, nebem nízkým, nebem bez tepla -

to den byl ospalý - kdos zádumčivě v dálce pěl:

že marno vše, že nevzroste nic, že nic nevzeplá.

Markéta Havlová

Klára Prchlíková

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.