Mé setkání s Ježkem
Zuzana Hajíčková
( zuzana.hajickova)
Je 21. září, pátá odpolední hodina a já vstupuji do Českého muzea hudby v Praze. Jsem okouzlena interiérem bývalého kostela, zajímavě upraveného pro výstavní účely. Vernisáž k výstavě o Jaroslavu Ježkovi začíná.
Milými slovy a kultivovaným projevem nás uvítá paní Radka Schusterová. Předává slovo ředitelce muzea Dagmar Fialové a autorce výstavy Věře Šustíkové. Ty se už chovají méně profesionálně.
Posléze je přivítán Tomáš Víšek, klavírista, který nám zahraje ukázky skladeb oslavence. Ježkova klasická hudba je málo známá, já ji slyším poprvé. Ohromný zážitek. Nadšeně tleskám a nejsem sama. Vzápětí se dovíme, že pan Víšek k této příležitosti nastudoval Ježkovy skladby a nahrál CD – dokonce přímo na Ježkově klavíru v Modrém pokoji.
Nálada je povznesená. Hovořící dámy nás průběžně zpravují o doprovodných pořadech. My na vernisáži máme jako první možnost začíst se do nové biografie o Ježkovi od Františka Cingera, a pak, rozumí se, i zhlédnout výstavu.
Předtím však přichází Bára Štěpánová zazpívat písničky Osvobozeného divadla. Organizátoři totiž měli hezký nápad nechat vedle klasické Ježkovy hudby zaznít též hudbu populární. Vystoupení paní Štěpánové je překvapením. Hosté o její přítomnosti totiž netuší až do chvíle, než sama herečka začne působit rozruch, který byl ovšem předem domluven pro zpestření.
Nevím. Z ovací ostatních usuzuji, že jejím pěveckým výkonem byli nadšeni. Nebo tak velela slušnost? Já sama z rozpačitosti netleskám.
Ze zákulisí jsem se doslechla, že se měl promítat i film. Nestihl se však sestříhat, a proto se program zkracuje. (Po několika dnech navštěvuji muzeum znovu, a film stále chybí. Je tak ochuzen i návštěvník výstavy a to je škoda.) Hosté se rozcházejí ke stolkům s bohatým pohoštěním. Zvláště někteří si počínají okatě a nikterak se neupejpají. Je to směšné i smutné zároveň.
V sedm hodin se akce chýlí ke konci. Procházím si ještě výstavu. Hlavními exponáty jsou tisky a rukopisy Ježkových skladeb, fotografie, Ježkovy osobní předměty i různé dobové hudební nástroje a nahrávky. Návštěvník si může prohlédnout i Ježkovu pracovnu, či nahlédnout do kajuty zaoceánské lodi, ve které se skladatel plavil do Ameriky. Nechybí ani interaktivní prvky – například poschovávané úsměvné karikatury od Adolfa Hoffmeistera a Františka Bidla či skládanka pro děti. Výstava je rozmanitá, docela se mi líbila. Z vernisáže mám naopak smíšené pocity.
Následující den se ubírám do rozkošného města ve východních Čechách, Litomyšle. Zde se ve dnech 21.-24. 9. koná 33. ročník festivalu Mladá Smetanova Litomyšl, tentokrát na počest Jaroslavu Ježkovi. Sjíždí se sem opravdu hodně mladých lidí, což mě těší. Program je nabitý. Koncerty se střídají s divadelními představeními, čekají nás i půlnoční improvizace, jiřinkový ples a lampiónový průvod. Hraje se a zpívá v slavnostních sálech a pod širým nebem. K dispozici nám jsou Smetanův dům, zámecké divadlo a jiné zámecké prostory, Smetanovo náměstí a klášterní zahrady. Vše pulsuje radostí a nadšením, přeje nám též slunečné počasí. Moc toho nenaspíme.
Z pořadů bych vyzdvihla zahajovací koncert. Nadchlo mne úžasné podání Bugatti Stepu od Mirona Šmidáka a vystoupení Nostitzova Quarteta. Bohužel mladí mezi námi nevěděli, že mezi jednotlivými větami se netleská, a naučili se to až postupně. Interpreti byli rozladění, ale nakonec se udobřili a zahráli několik přídavků.
Vtipný byl hudebně dramatický pořad o Ježkově životě, Tmavomodrý Jára. Skvělý výkon podal Jan Matěj Rak ve svém pořadu Ježkovy VWoči s vlastními úpravami Ježkových písniček pro sólovou kytaru. Ještě lépe hrál kytarista Pavel Steidl v projektu hudby a poezie. Za jeho doprovodu recitoval herec Jaroslav Dušek Máchův Máj. Spojení velmi zajímavé, leč Duškovo pojetí mi pro svou přílišnou monotónnost nepřipadalo vhodné. V čase, kdy se básně téměř nečtou, to ovšem byl čin přímo záslužný. Jím se festival uzavřel a kdo chtěl, rozběhl se ještě po památkách města.
Jakousi ozvěnou festivalu bylo nakonec založení Společnosti Jaroslava Ježka, jejímž zakládajícím členem je mj. ředitel festivalu a Hudební mládeže - Pavel Smrkovský.
Zuzana Hajíčková
Litenky č. 1/21
(13. 10. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1681
Host do všech škol?
Nově vzniklý časopis o literatuřeJana Kácovská
( jana.kacovska)
Každé číslo nového časopisu bude mít 32 tiskových stran formátu A4. V pozadí celého projektu stojí tři muži: Petr Bílek (vedoucí Ústavu české literatury a literární vědy na Filozofické fakultě Karlovy univerzity), František Brož (vedoucí Oddělení mateřských a cizích jazyků Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání CERMAT) a Václav Vaněk (odborný asistent Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Karlovy univerzity).
Náplní nového periodika bude vše, co se týká výuky literatury na středních školách s přesahem do studia univerzitního. (Pro případné zájemce o vysokoškolské studium literatury to budou zejména modelové přijímací testy na bohemistická pracoviště, jakými je pražská Filozofická fakulta či univerzita v Českých Budějovicích.) Kromě celkového rozsahu středoškolského studia literárních dějin bude zastoupena jak literární teorie a poetika, tak metodologie oboru a v neposlední řadě také praxe školské výuky.
Formálně bude mít časopis pokud možná konstantní podobu, která by se měla časem ustálit do pravidelných či pravidelně se obměňujících rubrik. Hlavní téma každého čísla bude sestávat z většího, základního článku a k němu přidružených, vztahujících se drobnějších článků. V prvním čísle je například hlavním tématem výuka literární historie, ve druhém to potom bude literární teorie a poetika, třetí číslo by měla „ovládnout“ světová literatura. V dalších číslech je plánováno zaměřit se na formy populární literatury, na literární tvorbu v regionech, spojení literatury a ideologie atd.
Dále mají být v každém čísle interpretovány jeden až dva texty, a to tak, aby byly použitelné pro střední školy. Záměrem redakce je představit studentům méně známé autory a texty, které v čítankách často nebývají, a rozšířit tak jejich znalosti. Takovýchto interpretací by mělo postupem času přibývat, stejně tak chtějí vydavatelé docílit toho, aby autoři přispívali do této rubriky pravidelně.
Nepostradatelnou složkou periodika se stanou recenze na didaktickou literaturu, učebnice, různé metodické pomůcky, i hodnocení toho, jak se literatura a její výuka prezentují na internetu, který bývá pro středoškolské studenty často hlavním zdrojem informací. Z menších rubrik, které časopis doplní, budou určitě přínosem portréty zapomenutých nebo méně známých osobností, které se z učebnic literárních dějin v průběhu času buď vytratily, nebo se v nich (často neprávem) nikdy neocitly, dále pak slovníček či výklady základních literárně teoretických pojmů, informace o novinkách (knižních i jiných) z českého i světového prostředí, upozornění na připravované akce či oznámení o událostech již minulých. V budoucnu by měly do časopisu pronikat více také diskuze na nejrůznější témata a rozhovory se zajímavými osobnostmi.
Na otázku, co si od svého počinu redaktoři slibují, odpovídá jeden z nich, Václav Vaněk: „Redakce se při úvahách o podobě časopisu řídila představou, že naše katedra by měla být centrem komunikace o české literatuře. V poslední době se otevíráme do světa, například vydáváním časopisu Slovo a smysl. Proto jsme chtěli navázat kontakt také směrem dolů, na nižší stupeň vzdělání.“ Oproti již existujícím časopisům podobného zaměření by měl Host do školy disponovat lepším distribučním zázemím i vyšším nákladem. Jeho redaktoři slibují také grafickou živost a větší čtenářskou přitažlivost. A jak si metu, které má být tímto počinem dosaženo, Václav Vaněk představuje? „Cílem tvůrců je navázat prostřednictvím periodika komunikaci nejen se středoškolskými učiteli i žáky, ale oslovit také zájemce o literaturu z řad širší veřejnosti, mimo odbornou obec. Aby se jednoduše učitel, který dosud dělal určité věci mechanicky, zamyslel nad tím, zda by je nešlo dělat trochu jinak.“
Zmizelý čtenář aneb s Václavem Vaňkem o situaci literatury ve školách všeho druhu
Hlavním problémem dnešní středoškolské výuky literatury je podle Václava Vaňka to, že mladí lidé ztrácejí zájem o čtení, klesá jejich ochota i schopnost číst. Dobře viditelné je to například na číselném poměru, v jakém jsou uchazeči o přijetí na bohemistiku ke studentům nakonec přijatým. Zatímco před několika lety bylo například na Filozofickou fakultu v Praze z počtu zhruba 800 uchazečů přijato 120, dnes se již na tento obor dostane v podstatě každý druhý až třetí uchazeč (ze 400 přihlášených fakulta přijímá 180 studentů). Znalosti, s jakými pak případní zájemci o studium literatury nastupují na univerzity, jsou velmi nedostačující. „V průběhu studia pak někteří odcházejí sami, protože je to tu pro ně mnohem náročnější, než si představovali,“ dodává k současné situaci Václav Vaněk. O plánu, jak tento stav vylepšit, má však jasno: „Škola má hodně absolventů, každým rokem kolem 50, ale jen málo z nich jde učit, většinou se snaží dostat do médií a knižního průmyslu. Přitom právě noví, mladí lidé z fakult by do středoškolských lavic mohli přinést něco nového, co by zvedlo vlnu zájmu. Katedra teď od října rozjíždí nový projekt, pořádání vzdělávacích kurzů pro středoškolské pedagogy, který má v jejich řadách velký ohlas. Uvidíme, kam to povede.“
Na otázku, proč by se dnes měli mladí, světoběžně nastartovaní lidé českou literaturou vůbec zabývat, Václav Vaněk odpověděl: „Rozhodně nejde jen o to utilitární – domluvit se. V české literatuře je uložena zvláštní zkušenost, jedinečné vidění světa, které jiný národ nemá. Při slově babička se mnohým z nás evokuje Babička Boženy Němcové, je to v určitém smyslu prototyp, naše osobní zkušenost je svázána s literární předlohou. Česká literatura je jedním z mnoha obrazů světa, je to obraz zvláštní a jedinečný. Uchování tohoto obrazu je podobné jako záchrana ohroženého druhu, který nese nějakou genetickou informaci, jež se prostě časem může hodit.“
Jana Kácovská
LitENky č. 1/21, roč. 2006/2007
(15. 10. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1689
Pocta pro Magora
Monika Krajčovičová
( monika.krajcovicova)
Cenu Jaroslava Seiferta zřídila Nadace Charty 77 ve Stockholmu roku 1986. Stalo se tak na popud profesora Františka Janoucha. Toto literární ocenění je udělováno za vynikající básnické nebo beletristické dílo vydané či jinak zveřejněné v České republice nebo zahraničí v posledních třech letech, výjimečně i za dílo celoživotní. A právě za celoživotní básnické dílo letos dostal cenu Ivan Martin Jirous. Nezávislá porota v čele s Jiřím Brabcem ocenila Magorovy verše, vznikající ponejvíce jako reakce na fatální zákroky tupého establishmentu. A vzala v potaz také letos vydaný soubor vězeňské korespondence Magorovy dopisy.
Kdo nebyl 16. října 2006 předávání přítomen, přišel o zážitek z atmosféry, která se hned tak neopakuje. Akce se totiž konala v komorním, gotickém kostele Sv. Anny na Starém Městě (dnes nazývaném Pražská křižovatka). Kdo tento prostor nezná, nechť si představí menší kostelík, ke kterému vede úzká (jménem Zlatá) ulice a uvnitř něhož můžeme potkat roztodivné umělecké instalace. Spojení církevní stavby a moderního umění mi udělalo nesmírnou radost. Vždyť jak často můžeme být přítomni takovéto významné události v prostoru, který už sám o sobě nedýchá patosem, sentimentalitou a upjatostí?!
Kdo by býval přišel dříve, mohl spatřit Ivana Martina Jirouse, kterak se připravuje na svou velkou událost. Já jsem bohužel tento předvoj nestihla a dorazila až na poslední chvíli. Původně jsem měla s básníkem udělat rozhovor, když jsem ho však po delším hledání konečně našla (stál na chodbě vedoucí z kostela), měli ho už ve svých drápech jiní redaktoři. Říkám to trochu nelichotivě, neboť lepit se na rozechvělého, ztichlého, i když dobře naladěného Magora v takovéto chvíli se mi vůbec nechtělo. Netušila jsem ovšem ještě, že později už to bude téměř nemožné. Ale vraťme se zpět k oné šesté hodině večerní.
Téměř všechny židle se okolo šesté zaplnily. Seděla na nich majestátní, významná i naprosto neznámá pozadí – čelní představitelé kultury, politici, novináři, herci, studenti, filmaři, atd.Tedy skladba návštěvníků zdála se být poměrně pestrá. Nesmím zapomenout na děti, které vlastní dar ozývat se nikoliv při tleskání, ale když je úplné ticho – třeba po nějaké důležité myšlence. Ale myslím, že do této atmosféry dobře zapadly i jejich pištivé hlasy.
Úvodního projevu a přivítání se chopil S. Karásek, od té doby v roli jakéhosi „moderátora“. Po něm vystoupil V. Havel, o kterém jsme se později z projevu F. Janoucha dozvěděli, že v počátcích existence Seifertovy ceny byl jedním z tajných členů poroty. Havlův projev bych komentovala jako střízlivý, ovšem s důvtipnou tečkou na konec. Prohlásil totiž, že o Ivanu Jirousovi dávno ví, že je dobrým básníkem, možná dřív než celá nadace. Havla na pódiu vystřídal F. Janouch z Nadace Charty 77. Připomněl nám mimo jiné, že Seifertova cena bude pro Ivana Jirouse již druhou, kterou od uvedené nadace dostane, tu první získal již kdysi za Magorovy labutí písně. Tenkrát ovšem šlo o Cenu Toma Stopparda, a ta málo komu něco říkala. Janouchův závěr patřil recitaci Magorovy básně Hlohy. Poté si v rychlém sledu vyměnili role řečníků R. Pospíšil za sponzory, J. Brabec, jenž představil porotu, a jako poslední před samotným básníkem přenesl P. Šrut své laudatio. Zde shrnul Magorův pohnutý život, jeho tvorbu a zmínil se i o nově vydané korespondenci.
A co mezi tím dělal ten, o kterého v tento večer hlavně šlo? Náleželo mu místo v první řadě, hned vedle přítele V. Havla. Tvářil se velice klidně a důstojně, jen při projevu P. Šruta se tu a tam pousmál. Jistě v něm slova přátel vyvolávala silné pohnutí. O tom jsme se mohli přesvědčit záhy, když vystoupil sám. Ostatně po celou dobu mého sezení na schodech jsem čekala, až z mikrofonu zahřmí Magorův hlas. Magorův hlas nezahřměl, byl spíše tišší než hlasy ostatních řečníků. Vlasy dlouhé až na ramena mu padaly do čela. Jeho první slova patřila poděkování a výroku: „Jsem upřímně dojat“. Dojati jsme byli asi všichni, ovšem jen do té doby, než nás básník ubezpečil, že se tento večer nehodlá obnažovat, takže můžeme zůstat klidní. Pronesl pár vět o Jaroslavu Seifertovi, kterého má rád, a závěrem zarecitoval Seifertovu báseň Podzim.
Po dlouhém potlesku nastoupil na pódium S. Karásek s kytarou a začal recitovat. Říkala jsem si, hudba jako tečka, to je dobré…V té chvíli se už však připravovala kapela The Plastic People of the Universe. Plastici zahráli tři kusy, z nichž ten poslední se možná zapíše jako legendární, neboť se jednalo o Magorovu zhudebněnou báseň. Připadalo mi to celé skoro jako apokalypsa, chtělo se mi vyskočit a tančit. Skoro jsem litovala, že se nakonec nikdo neobnažil…
Plastici dohráli, předávání skončilo. Někteří lidé odešli, jiní šli hledat známé. Mě však znepokojovalo, že bych měla udělat rozhovor. Přiznám se, v takové chvíli mi přišlo naprosto nevhodné, abych za Magorem šla. Dlouho trvalo, než si podal ruku a řekl pár slov se všemi svými kamarády a známými. Roli otravné redaktorky jsem nakonec nesplnila. Magorovu adresu mám a tedy jsem se rozhodla, že lepší cesta k rozhovoru bude přes korespondenci. Závěrem cituji výrok S. Karáska s doufáním, že se přeci jen nenaplňuje: „Když jsme v čítankách a když z nás jsou žáci taseni, tak si myslím, že to je tak trochu náznak konce undergroundu.“
MONIKA KRAJČOVIČOVÁ
LitENky č. 1/21, roč. 2006/2007
(19. 10. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1702
S jazyky a mezi nimi
Hezky německy „Čechy česky“ aneb Peter Demetz opět v PrazeZuzana Hajíčková
( zuzana.hajickova)
U konferenčního stolku usedá starší pán, kterému by nikdo nevěřil věk 84 let, jež právě oslavil. Obrací se k převážně německojazyčnému obecenstvu, otvírá svou čerstvou německy psanou publikaci.
Jeho eseje se týkají českých reálií a Demetz se k nim přibližuje na podkladě svých zkušeností. O českých reáliích se rozhodl psát už v Americe, tenkrát v disertaci s pražskou tematikou (u profesora Wellka). Nyní se věnuje mj. řeči mluvené (a nemluvené) ve vlastní rodině a jejímu pojetí u Jungmanna, Bolzana a Komenského, zamýšlí se nad pojmem národního vědomí a naposledy podniká exkurz do jednoho pražského knihkupectví roku 1943.
Demetzova babička z otcovy strany se běžně modlila v ladinštině (rétorománském jazyku jazykové menšiny v severní Itálii a jižních Tyrolích), ze strany matčiny bylo „spíše přítomno“ jidiš, avšak oba jazyky se v jeho rodině postupně přestaly užívat, což v Demetzovi vyvolávalo představu „jazykové Atlantidy“ a probouzelo nostalgii vedoucí jej k zaniklým řečím zpět. Ve svém eseji se zaměřil na osudy pražského jidiš a sledoval dvě „síly“ působící proti němu. Tu první dle Demetze ztělesňoval filozof Moses Mendelssohn, jenž se vůči jidiš vyslovil a doporučoval přejít na němčinu. Druhá byla mnohem složitější, neboť situace jidiš byla ztížena neoddělitelností židovského obyvatelstva Prahy od českého národního politického hnutí: po r. 1848, resp. 1867 se Židé museli přimknout buď k české, či německé kultuře – ti, kteří si vybrali kulturu německou, se od jidiš distancovali. Následky onoho rozdělení pak bylo cítit ještě v Terezíně, jak Demetz odkazuje na životní příběh Josefa Korbela, příslušníka „českého židovského hnutí“ a otce Madeleine Albrightové.
Zmiňuje se též o Komenském, jehož názory o jazyce – o rovnoprávném postavení mateřštiny, užitečnosti cizích jazyků a jednoho jazyka pro styk mezi národy – se Demetzovi zdají dnešním potřebám přiměřené.
Poté Peter Demetz stočil hovor k vlastnímu rozhodnutí stát se literárním vědcem. Podněcovala jej k němu již rodina, literárně a divadelně angažovaná. Jeden z rodinných přátel se stal Demetzovi v tomto směru osudným, a to Johannes Urzidil. V sedmnácti letech se Demetz účastnil jako student Akademického gymnázia literární soutěže a svůj esej o Goethovi a Praze „spíše opsal“ z práce zmíněného spisovatele. Dostal sice až druhou cenu, ovšem díky ní si svou budoucí dráhu zvolil.
V následujícím eseji se zaměřil na problematiku utváření národního vědomí, těžištěm mu bylo samozřejmě to české. Hovořil o nedoceněných historických či mýtických postavách našich dějin, které by v jiných zemích přehlíženy nebyly. Jmenoval explicitně Přemysla Otakara II. a Libuši.
Posledním tématem byla Demetzova vlastní činnost v jednom pražském knihkupectví ve Vodičkově ulici v roce 1943. Tam si vypěstoval mimořádnou dovednost rozpoznat dle vzhledu a chování návštěvníka i jeho charakter, kterou nazýval „ideologicko-politicko-kulturní rentgen“. V dobách zlých se velmi hodil. Tehdy se scházel se skupinou mladých literárních talentů, mj. s nejstarším synem Emila Kolbena, jednoho z nejvýznamnějších podnikatelů meziválečného Československa, a společně na stroji napsali ilegální sbírku německých básní, jakýsi „samizdat“ s naivními úvahami o budoucnosti Čech. Tenkrát si prý ani neuvědomovali, jakému nebezpečí se vydávali.
Autor se chystá opět uchopit dějiny Prahy, na své vydání čekají již hotové vzpomínky a práce o Praze v době okupace.
ZUZANA HAJÍČKOVÁ
Peter Demetz (nar. 1922 v Praze): emeritní profesor Yaleovy univerzity v New Havenu, germanista světového jména a porotce Ceny Franze Kafky. V Praze vystudoval religionistiku, germanistiku a bohemistiku. R. 1949 emigroval a dále studoval germanistiku a srovnávací literaturu ve Švýcarsku, Anglii a USA. Je mj. autorem knih Praha černá i zlatá; T. G. Masaryk, Polemiky a eseje; Böhmen böhmisch. Překládal Babičku Boženy Němcové, Arbesovu a Durychovu prózu, básně Halase, Ortena, Seiferta, Šiktance, Svatopluka Čecha a Ludvíka Kundery.
(13. 11. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1741
Polabské Athény
Monika Krajčovičová
( monika.krajcovicova)
Město Drážďany leží přibližně padesát kilometrů od českých hranic a svou blízkostí a dostupností se tak stává častým místem návštěv – hlavně obyvatel ze severních Čech, kteří to mají do Saska, jen co by kamenem dohodil.
Řekou Labe se Drážďany dělí ve dvě přirozené části, které jsou spojeny třemi mosty. Z těchto mostů se otevírá krásná vyhlídka na město, jemuž se od Herdera dostalo názvu „Polabské Athény“. Tři čtvrtiny města se nachází na levém labském břehu a tvoří jádro celých Drážďan, na pravém břehu se potom kupí v labském oblouku Nové město. Při našem posledním výletu na „sever“ jsme se – já a moji přátelé ze střední školy – věnovali, jako většina turistů, Starému městu. Ráno jsme měli vyjet vlakem v osm hodin z Děčína. Ovšem vstávání se oddálilo a vlak nám ujel, což, jak se později ukázalo, nebylo pro nás vůbec příznivé. Pro víkendové návštěvníky totiž ČD připravily speciální jízdné do Drážďan, včetně všech menších stanic po cestě, SONE plus v ceně 160 Kč. Ovšem je nutné si předem zjistit, pro které vlaky (sleva se totiž netýká všech, pouze těch vybraných – např. neplatí pro vlaky EC). My jsme bohužel kvůli rannímu opoždění slevu neměli, a tak se nám trochu ztenčil obsah peněženek. Ale nenechali jsme si zkazit náladu a při cestě pozorovali monumentální skalní bloky na druhém labském břehu - oblast spadá do Národního parku České Švýcarsko. Po příjezdu do Drážďan nás uvítal déšť a zima. Proto není od věci s sebou vést termosku s čajem, grogem či svařeným vínem. My jsme zvolili třetí možnost, a když začalo pršet, děkovali jsme si za předem projevený důvtip, deštník jsme totiž samozřejmě zapomněli. Nádraží a bezprostřední okolí už se nachází několik let ve výstavbě, a proto návštěvníka uvítá menší staveniště. Cestou z nádraží do centra vede hlavní nákupní tepna – Wilsdruflská třída. Pokud člověk nemá hlavu vyvrácenou do výloh obchodů s oděvy, může si všimnout všudypřítomných soch, fontán a pomníků často od světoznámých autorů (což se, uznejme, v Čechách běžně nestává).
Jedna náhodně viděná výstava a honba za Velasquezem
Naplánovali jsme si výlet do Albertina, kde se nachází kromě archeologických sbírek také galerie Nových mistrů („Die Neue Meister“). Zde jsou soustředěna díla od německých romantiků, přes impresionisty až k expresionistům uskupení „Die Brücke“. Galerie však prošla před nedávnem rekonstrukcí a ještě nebyla pro návštěvníky otevřena. Teď teprve přišlo zklamání, neboť do Drážďan jsme jeli hlavně na Nové mistry. Chvíli jsme bezradně zevlovali, nad námi černé nebe, a upíjeli z termosky. Potom jsme si povšimli upoutávky na výstavu „Von Monet bis Mondrian“, jež se konala také v areálu Albertina. Konečně radost. Okolo 150 děl (raných i pozdějších) bylo vystavováno ve dvou patrech chladně elegantního výstavního prostoru. Kromě pláten jsme tu zpozorovali množství skic, ale i dřevěných skulptur a dřevorytů. Okruh autorů vystavených děl byl poměrně široký – Monet, Renoire, Manet, Degas, Cézanne, Liebermann, Chagall, Picasso, Kandinsky, Malevich, Mondrian a další. Výstavu jsme ohodnotili jako poměrně zdařilou, ovšem výstavní dvoupatří bychom coby kurátoři jistě měnili za přívětivější a lidštější prostory. Odtud jsme se vydali na Divadelní náměstí v centru, kde se nachází majestátní Zwinger, zlomek knížecího paláce z 18. století. Tato budova je znamenitým dílem barokního stylu s množstvím rokokových detailů. Uvnitř se nachází několik pavilonů, nás zajímala obrazárna se Starými mistry („Die Alte Meister“). Řekne-li se Zwinger, většina lidí si patrně vybaví Sixtinskou Madonnu od Raffaela, ovšem slavná obrazárna čítá na 2500 výtečných děl italské, nizozemské, německé a francouzské školy. Při nákupu lístku doporučuji vyzvednout si u kasy plánek se jmény jednotlivých autorů, jenž pomáhá k lepší orientaci. Neboť výstavní prostory jsou opravdu obrovské a člověk může snadno některou místnost minout. Prohlídku jsme zahájili ve zvláštním oddělení, vyhraněném saským krajinám a pohledům na Drážďany od Canalleta. Shodli jsme se na názoru, že autorovy malby připomínají davové scény, a přesunuli jsme se o patro výše. Od té doby naše prohlídka obrazárny neměla žádnou organizaci a pevný řád. Občas jsme se zastavovali a komentovali jednotlivé dílčí detaily pláten či barevné vyvedení. Ty, kdo ještě Zwinger nenavštívili, musím upozornit na jednu zásadní věc, která je alespoň pro mě velkým nešvarem: Výstavní místnosti (pro představu dost podobné těm českým v Rudolfinu – tj. rozlehlé místnosti s koženými sedačkami uprostřed k odpočinku a detailnějšímu pozorování) jsou obrazy přímo přeplněny. Na jedné stěně je možno spatřit ne jeden obraz, ale vždy několik, což odvádí pozornost, působí unavujícím dojmem a při celkovém pohledu na jednu stěnu se jednotlivé obrazy jakoby slévají v jedno plátno. Jistě by se hodilo a pro malby by bylo důstojnější, aby se galerie buď rozrostla, nebo předala plátna do dalších výstavních prostor. Rozptýleni množstvím děl jsme pokračovali v prohlídce, když se řeč stočila na Velasqueze. Podníceni rozhovorem o něm jsme se vydali hledat jeho díla (plánek jsme neměli), což se stalo příští hlavní náplní našeho pobytu v obrazárně. Cestou jsme potkali už zmiňovanou Sixtinskou Madonnu, která je vždy obklopena houfem návštěvníků. Dva andělé ve spodní části plátna, hledící vzhůru, se stali symbolem – najdeme je na vstupence, ale i na drážďanských webových stránkách. Poté, co jsme slavnostně nalezli pár Velasquezových portrétů, obrazárnu jsme opustili. Pokud se chce totiž člověk věnovat prohlídce řádně, potřebuje hodně času – jeden celý den minimálně.
Hospodu aby člověk pohledal
Protože jsme měli jídlo s sebou, nedošlo tentokrát ani na kebab – oblíbené to jídlo nejen českých turistů. Ovšem pivo jsme si nechtěli odpustit, a tak začala nová honba, tentokrát s cílem nalézt sympatickou, pokud možno tradiční hospůdku. Po delší chvíli jsme slevili z nároků a snažili se nalézt už jen jakoukoliv hospodu, ale žádný podnik tomuto pojetí neodpovídal. Typická jsou zde totiž kafé a různé podniky tohoto druhu. Hlučnou hospodu s dřevěnými lavicemi a politými stoly byste tu marně hledali. Tak došlo na pivo v čínské restauraci – bohužel. Utrmácení jsme se vydali na zpáteční vlak se spekulacemi, co navštívíme příště. Neboť Drážďany nabízí ve všech ročních obdobích mnoho akcí, výstav a festivalů a pro nás ze severu jsou přímo mekkou kultury.
Informace, které se mohou hodit:
Oficiální webové stránky města: www.dresden.de
Cena celodenního sníženého (studentského) vstupného do všech muzeí ve městě: 7 Euro
Potřebná jazyková vybavenost: jakákoliv – němčina, angličtina a další evropské jazyky
Doprava: jízdenka SONE plus v ceně 160 Kč platí pro pět osob (ovšem nejvýše dva dospělí a zbytek děti), může však na ni jet i jednotlivec. Jízdenka se vztahuje jen na osobní vlaky. Dále si můžete zakoupit jízdenku za 360 kč, vztahující se i na rychlíky a spěšné vlaky.
(18. 11. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1758
Další Ortenův následník?
Cena Jiřího Ortena pro Marka ŠindelkuAnna Holmanová
( anna.holmanova)
O letošním vítězi rozhodla již v říjnu pětičlenná porota ve složení předseda Pavel Janáček (literární teoretik) a členové Ivan Binar (spisovatel, bývalý předseda Obce spisovatelů), Stanislav Škoda (literární kritik a překladatel), Petr Borkovec (básník, laureát Ortenovy ceny 1995) a Jiří Hájíček (prozaik, laureát ceny Magnesia litera 2006).
Slavnostní ceremonie se konala v reprezentativním Brožíkově sálu. Kdo přišel o něco dřív, ocitl se ve víru posledních příprav na literární událost. Mohl spatřit chystající se novináře a televizní štáb, herce Martina Stropnického, připravujícího se na úvodní slovo, a především lehce nervózního básníka Marka Šindelku, který v doprovodu oprávněně pyšné maminky přijímal četné gratulace a pózoval fotografům.
Oficiální začátek byl v šestnáct hodin, ale pořadatelé nebyli nikterak přepjatí a „akademickou čtvrthodinkou“ dali šanci i opozdilcům. Příjemným zahájením bylo vystoupení dechového kvinteta studentů Pražské konzervatoře, kteří zahráli skladbu Antonína Reichla. Poté všechny přítomné přivítal Martin Stropnický, který vyhlášení moderoval, a pohovořil o historii ceny a pravidlech soutěže. Cena Jiřího Ortena se udílí autorovi prozaického či básnického díla napsaného v češtině, přičemž autorovi nesmí být v době dokončení díla více než třicet let. Podmínkou je knižní vydání díla nebo alespoň otištění jeho podstatné části v časopise během posledních dvanácti měsíců před uzávěrkou soutěže. Cenu založilo v roce 1986 Kolegium pro podporu nezávislé vědy, umění a vzdělání s cílem oceňovat autory publikující v samizdatu. Dnes ji organizuje Mladá fronta a Magistrát hlavního města Prahy, který také přispívá finanční částkou pro vítězného autora.
Za pražský magistrát promluvil Bohumil Černý, radní pro oblast kultury. Zdůraznil, že Ortenova cena otevírá okno do světa literatury, a je tak pro laureáty cenou do jisté míry zavazující. Celý svůj projev četl, nevyjímaje ani gratulaci básníkovi, kterého závěrem překřtil z Šindelky na Šimečku. Ovšem nutno dodat, že původně měl na jeho místě stát pražský primátor Pavel Bém, který se na poslední chvíli omluvil.
Z porotců si vzali slovo předseda Pavel Janáček a Petr Borkovec. Pavel Janáček mluvil především o významu Ortenovy ceny. Ten podle něj není dán ani pořadatelem, ani místem konání, váhu ceně dává seznam laureátů, kteří ji dostali (např. Tereza Boučková, Zuzana Brabcová, Michal Viewegh, Petr Borkovec či Jaroslav Rudiš). Zdůraznil také, že Cena Jiřího Ortena má v českém literárním životě jedinečné postavení, protože mapuje svět mladé literatury. V posledních letech je při udělování této ceny patrný trend nastolování nových jmen, laureáty již nejsou autoři prověření, ale především mladí debutanti, ne náhodou ve věku Jiřího Ortena. Petr Borkovec se ve své řeči zaměřil na oceněnou sbírku Marka Šindelky Strychnin a jiné básně. Řekl, že při čtení této knihy ho stále napadala dvě slova – samota a starost. Dvaadvacetiletý básník napsal knihu o svém dětství se stydlivou překotností první zpovědi. V jeho sbírce vyzdvihl Borkovec především starost o bratra, kniha je podle něj pozoruhodný pečovatelský deník a žádná báseň v ní nepatří mezi slabší.
A pak už přišlo to hlavní, kvůli čemu se všichni přítomní sešli – předání ceny, jejíž součástí byl i šek na padesát tisíc korun. Kolem oceňovaného básníka se v mžiku vytvořila nepropustná hradba fotografů, takže ostatní z vrcholného momentu večera neměli nic. S o to větším napětím byl očekáván projev Marka Šindelky, který jej zahájil slovy: „Musím se jít ještě jednou napít, omlouvám se, jsem velký trémista.“ Pak poděkoval nakladatelství Paseka za vydání knihy, přátelům a rodině (jmenovitě bratrovi, kterému sbírku věnoval, a „mámě za podporu a výchovu“) a všem lidem, kterým se sbírka líbila a díky nimž tu dnes mohl být. Místo dalšího řečnění přečetl titulní a nejdelší báseň ze své sbírky, báseň Strychnin. Řekl, že je o jeho bratrovi a o velmi zlé době, která už je snad naštěstí pryč. Při čtení z Marka Šindelky evidentně spadla tréma, mluvil klidným, zvučným hlasem a bylo vidět, jak hluboce prožité jsou tyto verše, které místy recitoval zpaměti. Následoval velký potlesk a mnoho gratulací. Letošním laureátem Ortenovy ceny se tak stal zase jeden talentovaný mladý člověk.
LitENky č. 2/22, roč. 2006/2007
(19. 11. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1760
Švejk, Golem a Krakonoš
Zuzana Hajičková
( zuzana.hajickova)
Co o nás vědí v Evropě?
V prvním zastavení jsme se věnovali Finsku, nyní svůj pohled zaměříme k sousedům velmi blízkým – podíváme se do Rakouska.
Rakousko, náš jižní soused, by nám mělo být důvěrně známo – těm mladším, alespoň co se společné historie z hodin dějepisu týče (a ve formě neoblíbeného, avšak ve výuce stále uplatňovaného „rakousko-uherského drilu“), ti starší možná ještě zažili poslední dny monarchie a její dozvuky.
Mnoho Čechů má své příbuzné v Rakousku, mnoho Rakušanů naopak v ČR. Kdo je nemá, může – jsa student – využít například programu Aktion, který poskytuje stipendia na jazykové kurzy a studijní pobyty v obou zemích. Brňenští a vídeňští studenti češtiny a němčiny mohou být nadšeni z výjimečné a již několik let probíhající dohody mezi Masarykovou univerzitou a Universität Wien, umožňující vybraným studentům trávit po celý semestr (nebo semestry) jeden až dva dny v týdnu na druhé univerzitě, přičemž se jim tam absolvované předměty uznávají. Důvod pro české zájemce o jmenované jazyky, proč studovat v Brně, je evidentní.
Jak odpovídají pestrým kontaktům kulturní znalosti? Nám by mohla být známa jména autorů/autorek jako Ingeborg Bachmann, ze starších Marie v. Ebner-Eschenbach, Franz Grillparzer, Karl Kraus, Johann N. Nestroy, Rainer M. Rilke, Adalbert Stifter a Stefan Zweig. Mnozí z nich byli s českými zeměmi spjati i pokrevně. Myslím, že čtenářům mohou vytanout na mysli též jména spojená s tzv. pražskou německou literaturou: Max Brod, Franz Kafka,Egon E. Kisch, Johannes Urzidil a Franz Werfel. V tom však tkví potíž, že je mnohdy k rakouským autorům ani neřadíme – je pro nás obtížné rozhodnout, zda je počítat mezi rakouské, nebo české literáty. Samotní rakouští studenti se touto otázkou nezatěžují, pravda, někteří o „pražském kruhu“ nikdy neslyšeli, jiní váhají a matně si vzpomínají na Kafku a Werfela – jistá studentka uvádí Petera Demetze a Lenku Rainerovou, většina z dotazovaných se však s tímto pojmem setkala a s jistotou uvádí též Ernsta Feigla, Willyho Haase, Paula Leppina a Gustava Meyrinka. Ale zpět k začlenění těchto osobností – z odpovědí Rakušanů vyplývá, že je libovolně řadí jednou do české kultury, podruhé do rakouské.
V úvahu by přicházela i jiná, v poslední době často citovaná spisovatelka Elfriede Jelinek, zatím jediná Rakušanka oceněná Nobelovou cenou za literaturu (2004), jejíž tatínek pocházel z Česka. Jak patrno, mezikulturní souvislosti jsou neodmyslitelnou součástí středu Evropy… Zato naši přátelé – sousedé si na českého nositele ceny, Jaroslava Seiferta, vůbec nevzpomněli, jenže od roku 1984 uplynula léta. Jedna studentka tipovala režiséra Kolji, ale to si spletla s jiným oceněním.
A kdopak byl vlastně dotazován? Studenti vysokých škol a rozmanitých oborů: germanistiky, bohemistiky, komparatistiky, filosofie, japanologie, afrikanistiky, anglistiky, skandinavistiky, sociálních věd, španělštiny, ruštiny, mezinárodního vývoje a hospodářství. Podle vědomostí je lze rozdělit do tří rovnoměrně zastoupených skupin: nejlépe si vedli studenti bohemistiky, příbuzných oborů a kurzů češtiny; o něco hůře studenti jiného zaměření, již se z různých důvodů o ČR zajímají; studenti bez zájmu o svou sousední zemi žádné znalosti neměli. Nás potěší, že tvořili jen jednu třetinu dotazovaných a že některé z nich dotazník podnítil k doplnění chybějících znalostí, neboť se prý zastyděli.
Položených otázek bylo osm a dvě z nich jsme již vlastně zodpověděli, týkaly se pražské německé literatury a nositele Nobelovy ceny. Jim však předcházela otázka, zda znají nějaké české spisovatele/spisovatelky, na niž navazoval dotaz, četli-li nějakou jejich knihu v originálu či překladu. Skupinu číslo tři na tomto místě opustíme, jelikož veškeré její odpovědi byly záporné. Skupina první jmenovala autorů nespočet: opakovala se jména Petr Bezruč, Ivan Binar, Tereza Boučková, Otokar Březina, bratři Čapkové, Karel J. Erben, Jiří Gruša, Bohumil Hrabal, Milena Jesenská, Alois Jirásek, Pavel Kohout, Jiří Kolář, Milan Kundera, Květa Legátová, Karel H. Mácha, Božena Němcová, Iva Pekárková, Karel Poláček, Jan Procházka, Jaroslav Seifert, Milada Součková, Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík, Michal Viewegh, Jiří Weil, Jan Werich; jednou byli uvedeni i Egon Bondy, Ilona Ferková, Erika Olahová a Halina Pawlovská. Inu, studenti této skupiny jsou s českou literaturou obeznámeni napříč stoletími – a to vynechali autory legend a kronik, s nimiž se v průběhu studia seznamují. Zajímavější však je, že je čtou nejen německy, ale obvykle paralelně v obou jazycích, někteří dokonce převážně česky. Bohužel dosud nenašli svého nejoblíbenějšího autora. Z uvedeného obsáhlého seznamu vyplývá, že znají i řadu českých literárních hrdinů. Nejčastěji zmiňovali Švejka a Golema.
A kde se s českou literaturou potkali? Kromě školy i v novinách, časopisech a knihkupectvích. Dokonce prý jezdí kupovat knížky i do ČR.
Ptali jsme se také na české filmy – jistě nebudete překvapení, kolik jich vypočítávali: Amadeus, Fimfárum, Hodina tance a lásky, Jedna ruka netleská, Jízda, Kolja, Kytice, Marián, Musíme si pomáhat, Ostře sledované vlaky, Pelíšky, Postřižiny, Pupendo, Želary. Režisérů již znali méně: Miloš Forman, Věra Chytilová, Jan Svěrák.
Naposledy jsme se zabývali původem jejich zájmu o českou kulturu. Byla jím geografická blízkost zemí, rodinné vazby k ČR, společné dějiny, přátelé z Čech, česká města, jež navštívili (explicitně Prahu a Český Krumlov). Jednou odpovědí byla i zvědavost, co se za hranicemi děje a proč se o té zemi doma nemluví.
Stejné příčiny jmenovala i skupina druhá. Zastavme se nyní u odpovědí jejích studentů: Z českých autorů opakovaně jmenovali Karla Čapka, Václava Havla, Franze Kafku, Milana Kunderu, Květu Legátovou a jednou i Jaroslava Haška a Josefa Ladu. V odpovědích padlo i jméno Michala Stavarice (nar. 1972), brněnského rodáka působícího ve Vídni. Kam jej začlenit? Jednou z odpovědí byl i Robert Menasse (nar. 1954), což je však vídeňský spisovatel.
Až na pár výjimek několik jejich knih četli, v němčině, především Kafkův Zámek a Proměnu, od Kundery Nesnesitelnou lehkost bytí, někteří i jeho Nesmrtelnost, Identitu a Žert. Svého oblíbence si též ještě nenašli, na to znají příliš málo knih. Ale z literárních postav si mimo Golema a Švejka vybavili i Krakonoše! Z filmů uváděli Amadea, Český sen, Přelet nad kukaččím hnízdem, Štěstí, Všechno nejlepší a Želary. Z režisérů jim byl znám Forman. Českého nositele Nobelovy ceny nevěděli.
Z malého výzkumu plyne, že vědomosti obyvatel Rakouska o nás malé nejsou. Potvrdily se vzájemné vazby obou zemí, a s tím se ruku v ruce vyloupla nesnadnost přiřazovat spisovatele k jednotlivým skupinám či národním literaturám. Jak bychom v rakouské literatuře a filmu asi uspěli my?
Zuzana Hajíčková
(20. 11. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1763
Umění je nářek, abys nezpyšněl
Zuzana Hajíčková
( zuzana.hajickova)
Po 13 letech pořádáte svou samostatnou výstavu. Proč jste se na tolik let odmlčel a co vás přimělo situaci změnit?
U mne ta změna nastala se změnou zdejších společenských poměrů. Veškeré organizační uspořádání podobných výstav se radikálně změnilo, všechna tíha finančních nákladů dolehla nebývale na autora. Proto jsem se omezil na příležitostné skupinové výstavy. Jestliže teď po letech dochází k mojí samostatné výstavě, je to přičiněním laskavého sponzora, který moji tvorbu důvěrně zná a chce ji takto podpořit.
Na co se mohou návštěvníci těšit? Překvapíte je i nějakým doprovodným pořadem?
Samotné organizační provedení výstavy, tzn. výběr vhodných děl, dokonalá adjustace, seznamy pro přípravy pozvánek a katalogů včetně dopravy a instalace obrazů, představuje i tak pro autora značné úsilí a mnoho času. Nejsem na tolik zdravotně a časově disponován, abych učinil vernisáž. Ostatně se domnívám, že taková vernisáž samotnou úroveň výstavy nikterak neovlivní. Náplň výstavy, co se témat týče, se bude podobat již výstavám předcházejícím. Tentokrát však převládnou o něco více díla figurální a portrétní.
Jaká z vašich malířských období zde budou zastoupena?
Budou to díla zejména z posledních let doplněná obrazy značně staršími, vzniklými kolem šedesátých let. Tedy jakási konfrontace.
Váš malířský záběr je velmi široký – figurální malba, architektury, krajina, květiny, zátiší. Lákají vás všechna témata stejně?
Já bych řekl, že pokud se zaměřím na jednotlivé téma, zpracuji ho se stejným ponorem a úsilím jako kterákoliv jiná. Skutečností zůstává, že mě především zajímá lidská tvář, prostřednictvím které lze vyjádřit veškeré lidské pocity.
Obvykle k příležitosti výstavy vychází souborný katalog umělcových prací nebo jiná obdobná monografie…
Katalog bude čistě stručný, informativní. Co se týká širšího pojednání o mém životě, díle a myšlení, takové je obsaženo v mé autobiografické knize Příběhů, kterou jsem po mnoha letech práce dokončil a připravil k eventuálnímu vydání s početnými doprovodnými reprodukcemi, se širšími písemnostmi různých mých pozoruhodných přátel a známých, se kterými jsem byl během života ve styku.
Bude to vaše první kniha, nebo jste se psaní již dříve věnoval?
Věnoval jsem se novinovým článkům, které byly též publikovány, psaní úvodů do svých výstavních katalogů, činil jsem komentáře k televizním filmům, které se mnou byly uskutečněny. A navíc pak psaní poezie, která v jistém období byla po dlouhý čas středem mého aktivního zájmu. To ovšem neznamená, že jsem s poezií skončil.
Jaké osobnosti zmiňujete ve svých vzpomínkách konkrétně?
V prvé řadě to byl fotograf Josef Sudek, se kterým jsem se poznal na začátku své samostatné činnosti a kterého jsem obdivoval nejenom jako výtvarníka, ale později též jako vědoucího, myšlenkově bohatého a podnětného člověka – nemluvě o jeho morálních vlastnostech. Po čase jsme se stali důvěrnými přáteli, v rámci čehož docházelo k občasné spolupráci, a to zaprvé tak, že mi pan Sudek častokráte poseděl modelem, při výběru děl do výstav mi byl vítaným pomocníkem a rovněž tak mi ochotně zdokumentoval některé mé výstavy. Obšírnější pojednání o něm se nachází v mé knize.
Z hlediska mého zájmu o poezii mi byla vítaná příležitost navázati spojení s básníkem Jaroslavem Seifertem, který byl rovněž důvěrným přítelem pana Sudka. Z tohoto styku mi zůstala značná korespondence a věnování. A protože od Jaroslava Seiferta nebylo daleko k básníkovi Vladimíru Holanovi, což byli také dva přátelé, došlo k seznámení i s tímto velikánem. Vladimír Holan mne navíc upoutal svým zjevem, proto jsem ho požádal, zda by mi seděl modelem. Tento můj návrh jím byl vlídně přijat, avšak po čase básník Holan onemocněl, omluvil se mně a k onomu sezení už nikdy nedošlo. Proto jsem se chopil příležitosti, když mi bylo nakladatelstvím Odeon navrženo s dodáním příslušných podkladů, abych jim namaloval a dodal básníkův vhodný portrét k jeho nadcházejícímu životnímu výročí. Pojednání o četných jiných velkých osobnostech uměleckého světa, zejména pak o světoznámé filmové umělkyni Giuliettě Masině, manželce Frederika Felliniho, kterou jsem portrétoval a od níž mám hojnou korespondenci s několika věnováními včetně rodinných fotografií, je obsaženo ve zmíněné knize rovněž.
Váš život je spojen s výtvarným uměním. Jak pevné je to pouto? Oslovuje vás kromě malířství a poezie ještě jiný žánr?
Výtvarné umění - konkrétně malířství - se stalo hlavní náplní mého myšlení a úsilí. Ovšem tento zájem je všestranný, spadá do něho literatura, právě tak jako hudba či dramatické umění nebo balet.
Říká se, že vše, co je, tu už bylo. Jak se s tímto názorem jako člověk a malíř ztotožňujete?
Zaměřím-li se na oblast malířskou, nemohu přijmout názor, že se věci absolutně opakují. To by vyvracelo skutečnost, že každé opravdu umělecké výtvarné dílo je originál. Z hlediska praktického lidského žití a vztahů by bylo možno to připustit.
Vyjádřil jste ve svých obrazech vše, co jste měl říci, nebo vás naopak pohání vnitřní nutnost stále tvořit? Nalézáte inspiraci?
K tomu můžu odpovědět jenom tolik, že jsem zdaleka nevyjádřil to, co jsem cítil a chtěl, a těžko mohu uvěřit, že kdy vyjádřím, protože jsem stále nucen opakovaně se o to pokoušet.
Jaké je vaše životní krédo?
Mám-li stručně ukončit tento rozhovor, abych jím vyjádřil své krédo, použiji jeden z veršů Vladimíra Holana: „Umění je nářek, abys nezpyšněl. Něco pro někoho, nic pro všechny.“
Zuzana Hajíčková
Jaroslav Fanta (nar. 1919 v Praze), akademický malíř. Absolvoval Figurální malířskou školu v Praze. Od r. 1959 do r. 2003 podnikl opakované studijní cesty do Maďarska, Rakouska, Itálie a Francie.
Samostatně vystavoval mj. v r. 1960 v USA (Phoenix), v ČR opakovaně v Praze (např. r. 1972 Galerie U Řečických, r. 1980 palác Portheimka, r. 1992 Pražský hrad – Zlatá ulička), r. 1965 v zámku v Roztokách u Prahy, r. 1984 v Pardubicích. Bylo s ním natočeno několik televizních reportáží a fejetonů. Krátký čas působil jako výtvarný pedagog v ZŠ. Jeho obrazy se nacházejí mezi sběrateli z četných zemí Evropy a USA.
LitENky č. 3/23, roč. 2006/2007
(14. 12. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1805
Nikoliv ledové pustiny aneb Slavný Čech Julius Payer
Zuzana Hajíčková
( zuzana.hajickova)
Ledové pustiny jsou již prozkoumány, nic nám nezůstává skryto… Avšak opravdu pustiny? Slavné expedice minulých století odhalily něco jiného – pestrou krásu polárního světa. Dokládají ji nejrůznější přírodovědné filmy, kouzlu těchto oblastí bude věnován rok 2007. Můžete mu podlehnout už nyní ve stejnojmenné výstavě Kouzlo polárního světa pořádané Galerií Chodovská tvrz v rámci Mezinárodního polárního roku 2007 (www.chodovskatvrz.cz).
Jedním z doprovodných programů bylo promítání dokumentárního filmu „Die Eisfalle“, jenž zachycuje významnou rakousko-uherskou výpravu na Severní pól v letech 1872 - 1874. Je významná i pro nás, neboť v ní byli zastoupeni také Češi (Josef Pospíšil, Eduard Orel, Ota Kříž a Gustav Brosch); Čechem byl samotný její vůdce, teplický rodák Julius Payer (1841 - 1915), kartograf, malíř, spisovatel a polární cestovatel. Byla to jeho třetí cesta na sever, o rok dříve se proslavil spolu s Carlem Weyprechtem (1838 - 1881) výpravou na Špicberky. Arktický badatel, geofyzik a námořní oficír Weyprecht se této expedice opět účastnil.
Dva lidské životy nás dělí od vyplutí lodi Tegetthoff, jejíž posádka měla ve službách rakousko-uherské monarchie prozkoumat poslední bílé lvy Arktidy, doplout buď co nejblíže k Severnímu pólu, nebo se dostat podél severního pobřeží Sibiře na východ, do Asie. Svůj úkol výprava nesplnila. Musela opustit loď zamrzlou v Severním ledovém oceánu. Císařův věhlas přesto rozšířila – podařilo se jí objevit neznámé souostroví, jež nazvala Zemí Františka Josefa. Houževnatost členů posádky tak byla nakonec odměněna, ledová říše si vyžádala pouze jedinou lidskou oběť. Z nebezpečné cesty přivezl Weyprecht vzorky a popisy rostlinstva, Payer četné kresby; některé výjevy z plavby po návratu zvěčnil v obrazech.
Hold této expedici toužil již od dětství složit rakouský režisér Helmut Voitl. Přesvědčil rakouskou televizi ORF a natočil pro ni v devadesátých letech spolu se svou družkou Elisabeth Guggenberger a se skupinou filmařů a alpinistů desetihodinový materiál přímo z míst, kudy se výprava ubírala. Náročný projekt trval šest let. Samotný dokument rekonstruující cestu expedice je dlouhý 90 minut, poprvé byl vysílán v Rakousku roku 2003. V České republice jsme jej měli možnost zhlédnout až letos, 30. 11. 2006, v Rakouském kulturním fóru v Praze, a to v originálním znění a za přítomnosti pana Voitla a jeho družky. V českém překladu jej možná uvede Česká televize v pořadu koncipovaném k Mezinárodnímu polárnímu roku 2007. Film získal v zahraničí značný ohlas. Rakouský režisér byl proto překvapen, že českému diváku dosud zpřístupněn nebyl, ačkoliv se podstatně týká českých dějin.
Dokumentární film je výjimečný nejen tím, že byl pořízen přímo v oblasti arktické Sibiře a Země Františka Josefa. Nejsou v něm totiž dle Voitla použity žádné počítačové triky; nehrají v něm skuteční herci, ale přímo filmaři. „Účinkovali“ i při –50 °C… Zimou a fyzickým výkonem filmařů chtěl režisér dosáhnout toho, aby se vžili do pocitů skutečné polární expedice a podali její co nejvěrnější obraz, což se jim skutečně podařilo.
Doufejme, že nám Česká televize zajímavý dokument zprostředkuje; kdysi slavný, dnes u nás zapomenutý Payer by si to zasloužil.
Zuzana Hajíčková
Litenky č. 3/23
(14. 12. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1808
Michael Cunningham konečně v Praze
Helena Sellnerová
( helena.sellnerova)
Spisovatelův oficiální program byl započat v poledne 16. 12. autogramiádou v knihkupectví Big Ben. Sešlo se tu mnoho podpisuchtivých fanoušků, kteří netrpělivě očekávali svůj “vzor“. Cunningham nezklamal a jako vždy byl velmi šarmantní a s úsměvem na tváři.
O několik hodin později bylo na plánu autorské čtení z dosud nepublikovaného textu v Městské knihovně. Večerem tlumočeným do češtiny provázel herec Petr Vacek a prezident Festivalu spisovatelů Michael March.
Pondělní poledne strávil Američan tiskovou konferencí v hotelu Josef. Mluvilo se tu hlavně o jeho třech knihách, které byly v Čechách vydány v překladu i v originále. Největší úspěch zaznamenal román Hodiny, vydaný nakladatelstvím Odeon, který je poctou Virginii Woolfové. Prodalo se u nás zprvu 2500 výtisků a po filovém zpracování proběhl další dotisk této knihy tentokrát s filmovou obálkou. Celkem se prodalo 35 tisíc výtisků. Generální ředitel Euromedia Group, pod kterou Odeon spadá, Andreas Kaulfuss zdůraznil: "Běžně se přitom v tuzemsku obdobné literatury prodá mezi 2000 až 3000 kusů." Díky tomuto dílu se Cunningham proslavil i u nás. V průběhu minulých let od něj byly na trh uvedeny další knihy - Domov na konci světa a poslední knihou jsou Vzorové dny, které se objevily na českém trhu v červnu roku 2005.
Cunningham ve dvou dílech oslavuje své nejoblíbenější autory. To jsou Virginie Woolfová a Walt Whitman. Další knihu, ve které by se pokusil o "reinkarnaci" jiného autora v odobném stylu, již nechystá. Nyní pracuje na novém románu a na filmu o zpěváku Freddym Mercurym a ještě další filmové záležitost, na které opět spolupracuje s Nicole Kidmanovou, s níž již spolupracoval při filmu natočeném dle jeho předlohy a posléze oceněném Oskarem.
Nadále se ale chystá maximálně věnovat psaní, neboť jak sám řekl: "psaní beletrie je od té doby, co jsem začal, to, co mě jako jediné opravdu zajímá."
Na tiskové konferenci jsme mohli slyšet také několik slov od překladatele Cunninghamových knih, kterým je Miroslav Jindra. Sám přiznal, že když poprvé v ruce držel Hodiny, zdály se mu náročné nejen myšlenkově, strukturně, ale také překladatelsky, proto je také po přečtení odložil. Časem si ale uvědomil jejich kvalitu a pustil se s chutí do práce. Miroslav Jindra v hodnocení Cunninghamova díla dále uvedl, že si u autora cení především toho, že ruší hranici mezi četbou a čtivem.
A co si sám "velký autor" myslí o Praze? Uznal, že naše hlavní město jej zcela okouzlilo a neustále si udržuje svoji originalitu a jedinečnost v porovnání s ostatními místy, která navštívil. Nejlépe vše vystihne doslovná citace Cunninghamových slov: "Pohled z Karlova mostu na množství ptáků na potemňujícím nebi nezapomenu do konce života.".
Poslední možnost veřejného setkání s autorem byla 18. 12. v Americkém kulturním středisku, kde Michael opět četl ze svého připravovaného románu. Tentokrát však setkání probíhalo bez tlumočníka pouze v anglickém jazyce.
LitENky č. 3/23, roč. 2005/2007
(30. 12. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1826
Neustále zpochybňovat jistotu…
Barbora Klimtová
( klimtova.barbora)
Narodil se roku 1937 ve Zlíně. Dětství trávil v Singapuru, Indii, nakonec rodina zakotvila v Anglii. To už se malý Tom Straussler jmenoval Stoppard po svém otčímovi. Jako sedmnáctiletý opustil školu (nikdy netoužil po akademickém vzdělání) a živil se jako novinář. Jako novinář začal Stoppard tvořit své první hry, později i rozhlasové a filmové scénáře (Zamilovaný Shakespeare, Brazil a další), vydal také knihu povídek. Výčet všech Stoppardových her by byl rozsáhlý, zmiňme (snad nám to autor odpustí) tedy jen ty nejúspěšnější – Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, Travestie, To pravé, Arkádie a nejnovější Rock´n ´roll, kvůli jehož české premiéře opět navštívil Českou republiku.
Tom Stoppard přiletěl na skok, zdržel se pouze jeden den, aby si užil nadšený potlesk publika v Národním divadle a složil hlubokou poklonu Václavu Havlovi. Občas právě jeho „vztah“ k Havlovi bývá spojován se Stoppardovým „rozpomenutím se“ na Čechy. To však sám Stoppard popírá. Havel ho zaujal především jako spisovatel, ne proto, že byl Čech. Obdivuje ho jako osobnost, nehledě na národnost.
Škoda, že jsme Stopparda nemohli vidět i na tiskové konferenci před uvedením této hry.
Snad to bylo pro něj příznačné. Přijel, aby představil drama o vývoji v Čechách od roku 1968 po sametovou revoluci. Přijel a nechal diváka přemýšlet, kam se česká společnost od roku 1989 posunula, přijel a nechal za sebou spoustu nezodpovězených otázek. Přijel a zpochybnil jistotu…
Není to příliš troufalé od člověka, který ač se v Čechách narodil, sem jezdí pouze na krátké návštěvy? Nebo právě proto vidí lépe a ostřeji než Češi?
Představit Toma Stopparda – zdá se to jako jednoduchý úkol, trocha informací ze života, výčet her a ocenění. Opravdu to vypadá snadně. Jenže! Jak se poprat s osobností, která vám klade neustálé otázky a která vás nutí přemýšlet, pochybovat a pořád se soustředit, očekávat neočekávané?
Musím se přiznat – i mě Tom Stoppard nachytal. Absolutně slepě a s nadšením jsem mu vběhla do sítí upředených postavami a dějem hry Arkádie, kterou v současné době uvádí Stavovské divadlo. Arkádie je typicky „stoppardovská“ – se složitou výstavbou, náročná na pozornost, obsahující vědecké informace, ale zároveň vtipná, křehká a nabitá emocemi. V polovině dramatu jsem si byla jistá, že vím, jak to půjde dál a jak to celé asi skončí a… NE! Jistota byla pryč a já se z účinku hry vzpamatovávala ještě dlouho potom. Stoppardovi jsem v duchu tleskala, nejen za napsání úžasné hry, ale za schopnost předvídat pocity diváka a nedopřát mu stabilitu. Nenechal mě číst v příběhu jako v otevřené knize, ale uhodil mě do tváře plné jistoty, abych mohla hru prožít, ne jen sledovat.
Nic není takové, jaké se zdá být. Nic nemusí být jasné, ani Stoppardovy hry, nemusí vám předkládat čitelné příběhy, protože – jak on sám říká – člověk má právo vyjadřovat se nezodpovědně.
Ověřte si, jestli to tak opravdu je… třeba právě u Rock´n´rollu.
LitENky č. 4/24, roč. 2006/2007
(19. 3. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1915
Národ sobě?
Kaplického knihovna v Praze ano, či ne?Kristýna Horáčková
( kristyna.horackova)
Důvody pro výstavbu nové knihovny
Potřeba nových prostor, do kterých by bylo možné přenést část dokumentů z Klementina, je problémem již od konce 19. století. Od této doby se v bývalé jezuitské koleji postupně zaplňoval každý volný kout a na počátku 90. let minulého století tato krize vyvrcholila – pro hromady nezpracovaných nových přírůstků se již nedalo nalézt místo, natož s nimi nějak smysluplně nakládat. Dočasným řešením situace se stala výstavba centrálního depozitáře v Hostivaři, současné prognózy však tvrdí, že v roce 2010 bude nutno řešit problém s nedostatečnou prostorovou kapacitou znovu. Národní knihovna se tedy rozhodla vzít celou věc pevně do svých rukou a 16. května 2006 vypsala „Mezinárodní architektonickou soutěž na návrh nové budovy Národní knihovny České republiky“. Dvanáctičlenná porota, složená z odborníků v oblasti architektury, zástupkyně UNESCO, pražského primátora a generálního ředitele Národní knihovny, přijala návrhy od 355 architektů z celého světa. Vítězným projektem se stal návrh nazvaný OKO, společnosti Future Systems, kterou založil Jan Kaplický.
OKO Jana Kaplického
Sám Jan Kaplický definuje svůj projekt následujícími hesly: „Místo pro třetí tisíciletí“, „Demokratická architektura v demokratickém státě“, či „Barva jako odkaz a přesah do minulosti“. Jeho klíčovými slovy jsou: „krása, elegance, barva, plastičnost, lidé a dokumenty“. Nahlédneme–li do jedné ze tří brožur, které Národní knihovna České republiky k této příležitosti vydala, musíme uznat, že svou ideu dotáhl téměř k dokonalosti. Jeho projekt počítá s úpravou Letenského parku, který by se měl proměnit v „oázu klidu, demokracie a kultury“. Dominantou by se měla stát zeleň a stromy, samotnou knihovnu pak považuje za ekostavbu uprostřed parku. Výška budovy by měla jen minimálně přesahovat vrcholky stromů a svou barvou (autor ji přirovnává k barvě šampaňského) mezi nimi jen nenápadně prosvítat.
Stavba by měla být umístěna na jakémsi pódiu – ploše z bílého neleštěného mramoru, jejíž okraje budou po obvodu zvednuty a pokryty vyleštěnou nerezovou ocelí. Budova se v těchto “zrcadlech“ bude odrážet a výsledkem by tak měla být iluze lehkosti a vizuálního vznášení. Všude kolem mají růst stromy a tryskat barevné potůčky vody. Nesmí chybět dostatek místa k posezení, místa k relaxaci.
Dominantním prvkem bude ulice – veřejný prostor, vyklenutý nad pódiem, prostřednictvím ramp a schodů a přímo propojený s okolní ulicí a parkem. Zde by měli návštěvníci nalézt vše, co jim zpříjemní jejich pobyt v budově – knihkupectví, kavárny, výstavy, měkký sedací nábytek, strop tlumící hluk, pohled na dění v ostatních podlažích nebo do automatizovaného skladiště, obsluhovaného robotem.
Studovny by se měly nacházet v několika úrovních budovy – na úrovni pódia budou soustředěna studijní místa bez registrace a jakýchkoliv omezení, plánuje se i zpřístupnění dokumentů Parlamentní knihovny. V dalších patrech budou umístěny specializované studovny a studovna národních konzervačních fondů. Použití materiálů tlumících zvuk, stejně jako příjemně měkký nábytek a dostatek světla jsou samozřejmostí.
Ve vyšších patrech najdou své uplatnění kanceláře a zasedací místnosti, jejichž uživatelé zajisté ocení snadný a pohodlný kontakt s čítárnami a studovnami.
Oko, několikaúrovňový prostor, umístěný v horní části budovy, bude sloužit třem účelům: najdeme zde rozhlednu, kavárnu a čítárnu časopisů. Ideální místo pro relaxaci či setkávání s přáteli.
To jsou tedy myšlenky a ideje autorů projektu. Sdílí však stejný názor i lidé, pro které vznikl?
Názor Pražanů
Zeptala jsem se těch, kteří budou knihovnu s největší pravděpodobností využívat nejvíce – studentů. Většině mnou oslovených se projekt nelíbí, negativně hodnotili hlavně podobu knihovny: připomíná jim obří zelenou chobotnici, pro Národní knihovnu si představovali reprezentativnější prostory, odmítají i její neobvyklou barvu. Ruku v ruce s těmito námitkami jdou i připomínky ohledně umístění objektu – objevily se názory, že by bylo lepší podobnou stavbu postavit na okraj Prahy, někam, kde ještě žádná dominantní budova nestojí. Umístění v blízkosti Pražského hradu vnímají jako problém – dle mnohých může dojít k nenapravitelnému zhyzdění našeho charakteristického panoramatu. Faktem je, že jsme zvyklí kolem Hradčan vídávat spíše rovné linie, hrany a ostré špičky – kontrast vysoké štíhlé gotické katedrály a oblých tvarů knihovny, vykukující zpoza stromoví, by mohl působit nepatřičně. Odborníci ale argumentují tím, že jakékoliv jiné stanoviště by zrušilo vazbu knihovny na Univerzitu Karlovu.
Zmíním – li se o argumentech pro knihovnu (kterých ale z řad studentstva zaznělo naprosté minimum), nemohu opomenout názor některých studentů architektury, převzatý od ing. arch. Anděry. Ten tvrdí, že „architektura má být veselá“. Barvy, neobvyklé tvary, cokoliv co zaujme na první pohled. Otázkou je, zda není projekt knihovny na Pražany veselý až moc... Dalším plusem by mohl být potenciální zájem zahraničních investorů či publicita v oblasti moderní architektury, kterou by Kaplického návrh mohl Praze přinést.
Proč tedy tolik negativních ohlasů? Souvisí s jistou konzervativností a možná zkostnatělostí obyvatel Prahy? Nebo jde opravdu jen o první dojem, jakýsi úlek z něčeho nového, neobvyklého? Vždyť jen málokdo se opravdu zajímá o podobu interiéru, o samotnou ideu, se kterou Jan Kaplický knihovnu navrhoval. To, jaké služby bude knihovna schopna poskytnout, jak bude vybavena a k jakým účelům bude moci sloužit, je snad stejně důležité jako její architektonické ztvárnění. Zřejmě je na čase smířit se s tím, že doby, kdy se stavěly pouze pravoúhlé budovy pravidelných tvarů, jsou definitivně pryč.
Ať už jsou tedy názory na tento projekt jakékoliv, jednu důležitou věc ale návrh nové knihovny už nepochybně přinesl – vzbudil zájem obyvatel Prahy o architekturu jejich města a donutil je o ní přemýšlet.
Názory redakce
Aby byl průzkum veřejného mínění úplný, položili jsme stejnou otázku i sami sobě. Co si tedy členové redakce myslí o návrhu nové Národní knihovny?
Helena Sellnerová:
Můj postoj k návrhu na novou Národní knihovnu je negativní. Nemyslím si, že bych patřila ke konzervativcům, kteří říkají ne kvůli udržení klasického ducha staré stověžaté Prahy, ale čekala jsem schválení něčeho méně "drastického". Řekla bych, že většina nových materiálů velmi rychle stárne a za pár let by to mohla být spíš naše ostuda než naše chvála.
Jana Kácovská:
Jsem konzervativní, takže se mi moc líbí ten komplex, kde je knihovna teď - má to kulturní atmosféru. Knihovny by měly sídlit v historických budovách, tahle nová má být ale asi i něco víc...
Veronika Kotrchová:
První dojem dělá hodně: V tomhle případě sama za sebe prohlašuji NE, NE A NE, mně se ten návrh nelíbí.
Petra Halbichová:
Představovala bych si pro Národní knihovnu něco důstojnějšího.
Milan Souček:
Návrh sám o sobě je zajímavý, možná můžu říct, že se mi i líbí, ale když by to mělo stát na Letné, a jak jsem to pochopil, bylo by to jednou z dominant Prahy, tak to už je asi moc.
Ivona Turinská:
Projekt je nevšední a odvážný. Chápu, že se to někomu nelíbí. Na druhou stranu Praze něco takového chybí. Kromě Tančícího domu se tady architektonicky neexperimentuje ani umělecky netvoří. Vnímám knihovnu jako něco, co po náši generaci zůstane, jako projev dnešní doby a umění. Návrh podle mě vzbuzuje negativní reakce proto, že je jiný, porušuje všemožná pravidla novým designem i neotřelým způsobem vnitřní organizace. Lidé na něco takového nejsou zvyklí, a tak to raději rovnou zavrhnou. Podle mě bychom měli víc uvolnit fantazii a pokusit se překročit vlastní konzervativnost.
Monika Krajčovičová:
Mluvím-li sama za sebe,nemůžu zjednodušeně říci líbí kontra nelíbí. Je třeba totiž posuzovat nejen vnější design stavby (díky němuž mnozí padali do mdlob), ale také zhodnotit funkční hledisko. A to se mi jeví dostatečné a uspokojivé. Co se týče vzhledu, nechala se laická veřejnost zmást technikou tisku, která způsobila, že model byl barevně dezinterpretován. Nicméně, tvrdí-li architekt Kaplický, že "kdybychom jen napodobovali věci z minula, tak se nikam nedostaneme", tak já mu s tímto názorem fandím. Navíc ke mně výmluvně promlouvá ona kontinuita oblých tvarů. Návrh Národní knihovny na Letné tedy na mě nepůsobí jako zavrhovaná chobotnice (a jiná lichotivá přirovnání), ale řekněme jako typ barokní, oblé (a přitom jemné) ženy.
Připravila Kristýna Horáčková
LitENky č. 5/25, roč. 2005/2006
(13. 4. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1937
Vysoká škola spisovatelství
Jana Kácovská
( jana.kacovska)
Akademie se profiluje jako vysoce kreativní místo, které přímo chrlí humanitně a umělecky nabité absolventy, schopné prorazit do světa umění a médií jako kometa. I když studenti Zuzana Frantová a David Šváb připouštějí, že nabídek z oblasti tištěných i audiovizuálních médií je skutečně dostatek a v podstatě většina ze studentů „takhle někde pracuje“ již během studentských let, zářivý spisovatelský talent většího formátu škola ještě nevyplodila. Přitom kreativita a vlastní tvorba jsou to hlavní, co se zkouší v rámci přijímacího řízení. „Na znalostech literárních dějin nebo načtené literatuře tolik nezáleží, důležitý je hlavně vlastní názor a schopnost ho sdělit,“ shodují se prorektorka Radoslava Kvapilová Brabcová a Daniela Fischerová z Katedry tvůrčího psaní a umělecké publicistiky.
Z akreditovaných oborů může škola případným zájemcům o studium – alespoň těm movitějším (školné je zhruba 60 tisíc na akademický rok) – nabídnout tvůrčí psaní, mediální komunikaci a redakční práci. Kromě toho jsou však pro uchazeče hlavním reklamním tahákem hlavně osobnosti uměleckého světa, tentokrát v roli pedagogů. Sami studenti však připouštějí, že ne vždy bývá slavné jméno či uznávaný literát zárukou. Neoblíbeným není žádný z vyučujících a i jejich příprava na vedení seminářů je poctivá, jen každému studentovi vyhovuje jiný styl práce v semináři. „Kdo si chce všechno jen tak odsedět, tak jde k Šabachovi, tam se nemusí pořád tak moc dělat,“ usmívá se Zuzana. „Jinak jsou ale všichni fain a profesionální,“ dodává společně s Davidem.
BR>
Lokální anestezie
Nevlastním projektem Literární akademie je studentský časopis Lokální anestezie, hovorově Lokálka, který – alespoň podle slov studentů Zuzany Frantové a Davida Švába – vznikl z pravidelných návštěv restauračních zařízení a z potřeby nějak zapojit do společné aktivity větší počet studentů. „Každý si ve škole řešil své problémy a nic se nedělo,“ komentuje situaci šéfredaktor David. Proto se zhruba deset lidí rozhodlo dělat časopis, který by byl hlavně ukázkou tvorby studentů. Hlavní strůjci projektu měli původně ideu, že zůstanou jen organizátory materiálu a jen občas doplní něco ze svých zásob. „Ale lidé píšou jen na vyslovené požádání, sami od sebe nic moc,“ doplňuje Zuzana. Občas se v časopise vyskytne i příspěvek někoho, kdo není přímo spojen s Literární akademií, ale prvotní plán je zaměřit se na autory z domácí, akademické půdy. Lokální anestezie, pojmenovaná vhodně tak, aby její iniciály korespondovaly s iniciálami názvu celé instituce, funguje již třetí rok, vychází jako „měsíční občasník“, v poslední době spíše jako dvou- až tříměsíční občasník. Neexpeduje se ani „ven“, mimo půdu Literární akademie. S vedením školy studenti problémy neměli, ani když se na stránkách periodika řešily i věci čistě školní, „neliterární“ povahy. Škola dokonce zajišťuje tisk časopisu v počtu zhruba 100 kusů. Podoba časopisu je jednoduchá, přehnuté a poskládané listy s účelně prostou grafikou. I formát byl dobře promyšlen, „Nakonec jsme zvolili formát A5, aby se to vešlo holkám do kabelky,“ dodává s úsměvem David.
Ediční činnost
Kromě kmenového edičního počinu – vydávání Spisů Josefa Škvoreckého – je reprezentativním projektem Literární akademie také „revue o psaní“ Rukopis, která vychází od roku 2006 a jejímž šéfredaktorem je básník Petr Borkovec. Obsahuje teoretické články o psaní, překladu, rozhovory, kratší studie a recenze literárně historické atd.
Velmi ceněná je též edice Prvotiny, která odstartovala v roce 2002 jedním svazkem, poté roku 2004 následovalo dalších pět, osm v roce 2005 a několik dalších v roce minulém. Právě posledně jmenované byly oceněny jako řada v soutěži o nejkrásnější knihu roku. Jednoduchá grafická podoba dává možnost obměňovat obálku knížek tak, aby i v rámci edice existovala individualita děl. Do edice mohou být zařazeny samostatné původní práce studentů, které vznikly jako ročníkové, seminární a jiné práce, a to z oblasti poesie, prózy, dramatu či scénáře. Kromě vedoucího semináře musí práci k vydání doporučit i oponent a dále komise a kolegium rektora potvrdí definitivní výběr titulu. „Přítomnost mladého autora v takové edici je velkou vstupenkou do profesního života,“ potvrzuje Daniela Fischerová, která vyučuje tvůrčí psaní. Sám velký guru Literární akademie Josef Škvorecký se o souboru prvotin vyjádřil jako o „velmi příjemném překvapení“ a dále dodal: „Číst všechny ty příběhy je radost a radost je cítit i z vyprávění. Bez té může být člověk spisovatel, ale nikoli umělec.“ Jelikož však někteří studenti i po vystoupení v Prvotinách tvořili dále, vznikla pro ty „veleúspěšné“ i odnož Prvotin, barevně odlišená edice Druhotiny. Zatím obsahuje jen několik svazků, ale všechny jsou opět velmi kladně hodnoceny.
Literární akademie je jistě instituce zajímavá, hlavně z hlediska toho, do jaké míry se jí daří naplnit jakési své poslání – nalézat v mladých lidech kreativní struny a naplno je nechat rozeznít do výraznějších tónů spisovatelství, uměleckosti. S odkazem na následující recenze dvou svazků z Prvotin lze konstatovat, že se to u některých přeci jen podaří.
Jana Kácovská
LitENky č. 6/26, roč. 2006/2007
(17. 4. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1947
Cena Jaroslava Seiferta 2007
V Pražské křižovatce proběhlo ocenění význačného literárního dílaKristýna Horáčková
( kristyna.horackova)
Laureát Ceny Jaroslava Seiferta se každoročně vyhlašuje 22. září, v předvečer Seifertových narozenin. Letos se jím stal český básník, prozaik a esejista František Listopad, který byl oceněn za svou nejnovější sbírku Rosa definitiva (nakladatelství Cherm, Praha 2007). Slavnostní předání ceny proběhlo dne 8. října 2007 v duchovně kulturním centru Pražská křižovatka. Někdejší kostel sv. Anny na účastníky předávání zcela jistě zapůsobil svou zvláštní atmosférou – rozsáhlý prostor, napůl odkryté nástěnné malby, chlad kamenných zdí, mísící se s hřejivým dřevem trámů a schodišť – to vše jen dokreslovalo jedinečnost této slavnostní příležitosti. Mezi pozvanými samozřejmě nechyběli přátelé a kolegové Františka Listopada, z nichž některé (soudě dle jeho nadšených reakcí) zjevně delší dobu neviděl. Bouřlivé vítání bylo ovšem co chvíli přerušeno dotazy novinářů, žádostmi o rozhovor nebo o společnou fotografii.
Samotnému předávání ceny předcházel mimo jiné i proslov profesora Františka Janoucha, zakladatele ceny a zároveň člena poroty, ve kterém se pochvalně vyjádřil o autorově jazyku: "Po celých nekonečných šedesát let si ponechal krásnou čistou češtinu".
Laureát obdržel diplom, grafiku od Emanuela Ranného "Havraní krajina", a odměnu ve výši 300 000 korun. František Listopad, který od svých 27 let žije v Portugalsku, cenu osobně převzal a v krátkém a milém proslovu poděkoval porotě a podělil se s diváky o své pocity: "Zazvonil telefon, manželka mi říkala, abych ho nechal zvonit. To já ale nikdy nedělám. Co kdyby volal Kristus nebo anděl a žádal mě o trochu vody?... Takhle se mi otevřely dveře do světa Ceny Jaroslava Seiferta.“
Porota na Listopadově sbírce ocenila cit pro mateřský jazyk, na kterém nejsou dlouhá léta strávená v exilu znát, a čistou poetiku, kterou sbírka oplývá. Za svůj základní básnický jazyk považuje autor češtinu, výjimečně prý napsal báseň i v portugalštině: "Jsem český básník a nemůžu psát verše jinak než česky… portugalsky umím jako běžný Portugalec, ale není to poezie". A jak si tedy dokázal i po tolika letech udržet krásnou a ničím nepokřivenou češtinu? "V Portugalsku donedávna nebylo vůbec Čechů, takže jsem neměl s kým mluvit, což je podivná situace. Psal jsem česky pro nikoho, řekl bych do šuplíku, ale já neměl šuplík," poznamenal. Možnost prověřit si kvalitu svého rodného jazyka měl až v roce 1989, kdy se vrátil do Prahy a taxikář ho neošidil. "Tak jsem si řekl, že (má) čeština je dobrá."
Kristýna Horáčková
František Listopad, vlastním jménem Jiří Synek, se narodil v Praze, roku 1921. Po maturitě na gymnáziu začal pracovat v nakladatelství V. Linharta a během 2. světové války se účastnil domácího odboje. Roku 1945 započal studium na FF UK, obor estetika a literární věda, současně redigoval a řídil kulturní rubriku deníku Mladá fronta, jehož byl spoluzakladatelem. Jako redaktor časopisu ministerstva informací Parallele 50 byl v roce 1947 vyslán do Paříže, kde po únoru 1948 zůstal. Živil se jako novinář, posléze i jako režisér ve francouzské televizi. V roce 1959 přesídlil do Portugalska, kde nejprve působil v Lisabonu na Technické univerzitě a od roku 1982 jako ředitel Vysoké divadelní a filmové školy, jediné státní portugalské školy tohoto typu. Soustavně se věnuje televiznímu a zejména divadelnímu režisérství (1984 - 87 ředitelem, později dramaturgem Studia, součásti lisabonského Národního divadla) a v zimním semestru 1992 vyučoval na JAMU v Brně. Je členem Svazu portugalských spisovatelů.
LitENky č. 1/27, roč. 2007/2008
(15. 10. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2004
Potkáme se u Továrny
Medvědi se potkávali u Kolína, obyvatelé Prahy se scházeli pod „vocasem“, teď máme pro setkávání továrnu!Barbora Klimtová
( barbora.klimtova)
Ptala jsem se studentů, pracujících, náctiletých i třicátníků, co jim říká pojem Meet Factory. Je s podivem, že humbuk kolem otevření tohoto prostoru skoro nikdo z nich nezaznamenal. Dokonce jsem dostala od mladého sympatického muže, podle svých slov milovníka kultury, i takovouto odpověď: „ Meet Factory? To je nějaká nová seznamka?“
Chyba lávky! Rozsáhlý prostor bývalé továrny poskytuje zázemí pro výtvarníky, tanečníky, muzikanty i milovníky literatury a divadla. Nápad na vybudování kulturně vzdělávacího prostoru se zrodil v hlavě výtvarníka Davida Černého. Spolu s Alicí Nellis a Davidem Kollerem založili obecně prospěšnou společnost Meet Factory, která celý projekt zastřešuje. Najdete tu ateliéry, galerii, nahrávací studio, internetové radio, grafické studio, knihkupectví a studovnu. Pokud jste ze zahraničí, Meet Factory vás i ubytuje. Architekti zde nakoupí, multifunkční sál nadchne tanečníky i herce, právě pro jejich zkoušky a představení je určen. Pořádají se zde koncerty a nechybí ani kinosál. Podrobnosti o ateliérovém programu, pronajímání sálů a ubytování najdete na stránkách MF.
Do Meet Factory jsem se poprvé podívala v sobotu 27. 10., britský písničkář James Harries tady zakončoval světové turné. Už jen cesta tam je volba – u Lihovaru se musíte rozhodnout, jestli budete rychlí a možná mrtví a vezmete to dírou v plotě a přes několikery koleje, nebo budete opatrnější a koleje obejdete. Pak už máte nadohled oprýskanou budovu, po jejíž fasádě se prohánějí červené bouráky – dílka Davida Černého. A tak vejdete dovnitř, otlučené stěny, evidentně nová betonová podlaha, nikde žádný nábytek, jak jste zvyklí z pražských klubů, jen neumělé malůvky na zdech. Syrová atmosféra způsobuje, že si připadáte jako na nějakém zakázaném místě. Tento pocit jsem nesdílela sama. Zlatka Mývalová, holka s blond vlasy a zářivě žlutým kabátkem, mi to potvrdila. „Tohle prostředí je fakt drsný, až mě překvapilo, že záchody splachujou. Hodily by se sem víc suchý,“ řekla mi. Prostředí sice nevypadá dvakrát vlídně, zato zaměstnanci jsou přímo roztomilí. Nejenže nás nikdo u vstupu neprohledával, abychom nevnášeli do sálu něco nepovoleného, on dokonce žádný vstup neexistoval a člověk volně prošel. Asi po dvaceti minutách, když jsem u baru usrkávala vínko, přišel menší chlapík s vrabčím hnízdem na hlavě a stydlivě se zeptal: „Ehm, slečno, omlouvám se, ale nemohla byste jít dopředu zaplatit, my jsme zapomněli předtím vybírat vstupné.“ Už dlouho se mi v žádném pražském klubu, galerii nebo sále nestalo, aby mě někdo poprosil o zaplacení, a ještě se bál, aby mi to nějak nevadilo. Meet Factory má zkrátka jiný přístup! James Harries využil syrovosti prostoru ve svůj prospěch a naplnil ho neuvěřitelnou atmosférou něhy i radosti, bavil publikum a podařený večer shrnul lámanou češtinou: „Já jsem strašný, strašný… to… štastný!“ A musím se přiznat, že já byla taky!
Místo, které dřív naplňovaly jen čtvrtky mrtvých zvířat, se dnes snaží přetékat kulturou a příležitostmi pro její obdivovetele. Takový prostor Praze chyběl. Doufám, že si ho najdete a příště se potkáme u Továrny!
Meet Factory, ulice Ke Sklárně 15, Praha 5 – Smíchov, www.meetfactory.cz
Barbora Klimtová
LitENky č. 1/27, roč. 2007/2008
(21. 10. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2009
Horká čokoláda v daleké dálce
Pražské připomínky nedožité stovky Astrid LindgrenovéVeronika Kloboučková
( veronika.klobouckova)
Vernisáž výstavy ilustrací proběhla 8. října v nově otevřeném prostoru Českého Centra Praha. Prokřehlé návštěvníky přivítal druhý tajemník Švédského velvyslanectví Truls Borgström, který pro zahřátí nabídl suché bílé víno a poté připil na památku Astrid Lindgrenové. Vystavené ilustrace totiž neměly připomenout jen první listování knížkami Astrid Lindgrenové, ale především její významné výročí. 14. listopadu by tato nejpřekládanější spisovatelka moderní švédské literatury oslavila 100. narozeniny.
Pozvání na vernisáž přijal generální ředitel nakladatelství Albatros Michal Krejčí. Na otázku, čím je podle něj dílo Astrid Lindgrenové výjimečné, odpověděl, že „voní horkou čokoládou“. Její knížky mu připomínají dávné chvíle bezstarostnosti a vůni dětství, kterou autorka dokázala znovuzpřítomnit. A právě jedinečný dětský svět se všemi jeho výstřednostmi zachycují vystavené ilustrace. Na stěnách nevelkého prostoru se jich tísnilo necelých třicet. Kromě Heleny Zmatlíkové byli zastoupeni všichni významní čeští ilustrátoři knih Astrid Lindgrenové. Ze stěny se zubila Pippi Dlouhá punčocha Adolfa Borna, z lesa vykukovala Ronja Jiřího Kalouska, na bílém podkladu zářily rozpustilé ilustrace Michaely Pavlátové a přímo proti vchodu se vznášel dráček s červenýma očima od Andrey Tachezy.
Dráček je hlavní postavou knížky, kterou nakladatelství Albatros k výročí Astrid Lindgrenové vydalo. Vyprávění přeložila Jarka Vrbová, která 17. října promlouvala o životě a díle spisovatelky.
Povídání Jarky Vrbové doplňovala o věcné informace redaktorka nakladatelství Albatros Zuzana Kovaříková. Uvedla, že od prvního překladu knihy Astrid Lindgrenové, kterým byly Děti z Bullerbynu (1962), vydal Albatros celkem 23 titulů v celkovém nákladu 1 500 000 výtisků. Mezi českými čtenáři zůstává nadále nejoblíbenější první vydaná kniha. Podle Jarky Vrbové si čtenář Dětí z Bullerbynu libuje v idyle, harmonii a tlustých krajících chleba, které děti dostávají od hodné maminky a chápavého tatínka. V Bullerbynu nikdo nerevoltuje, nechová se neslušně, ani nepřekračuje žádná tabu. V této souvislosti Jarka Vrbová poznamenala, že dětské knížky kupují většinou dospělí, jejich prodej tedy neodráží vkus dětského čtenáře.
Ničím nerušená idyla však pro dílo Astrid Lindgrenové není zcela typická. Autorka si děti nekupovala přeslazenými příběhy. Oblibu si získala především tím, že děti nepoučovala. Svět pozorovala dětskýma očima a děti považovala za rovnocenné partnery. I proto se v knihách nevyhýbala tématu smrti (Märit, Bratři Lví srdce aj.), přestože za to byla ostře kritizována. Nepsala o dětech, ale pro děti. Bojovala proti autoritativní výchově, bezpráví dětí, vždy stála za bezmocnými. Při psaní nebrala ohledy na dospělé ani na literární trendy, nedbala požadavků nakladatelství. O své tvůrčí činnosti Astrid Lindgrenová řekla: „Píši, abych potěšila dítě v sobě, a mohu jen doufat, že při tom snad potěším i jiné děti.“
Švédský podzim, festival švédské kultury, je dlouhý a barevný. 20. září ho zahájila výstava Ďáblovy bible a jeho struny rozezněla barokní hudba z Drottningholmu. Národní muzeum bude do konce listopadu hořet Vášní pro systém Carla von Linné, zatímco Skandinávský dům se bude duchovně probouzet nad dílem mystika Emanuela Swedenborga. Poslední omrzlé listy programu opadají až v únoru, kdy skončí výstava věnovaná osobnosti a době Albrechta z Valdštejna.
Veronika Kloboučková
LitENky č. 1/27, roč. 2007/2008
(22. 10. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2016
Autor je mrtev, ať žije autor!
S laskavou vzpomínkou na Gombrowitze a NabokovaJelizaveta Bam
( marie)
V době, kdy pisatelka tohoto článku byla mladým děvčetem a studovala univerzitu, vanul chodbami školy zmatený a radostný duch postmodernismu. Bože, jak snadné bylo tehdá dostat prospěchové stipendium! Stačilo si vyhmátnout pár destilovaných hesel a použít je ve správnou dobu. Na seminářích jste nemuseli vědět nic, stačilo na učitelovu otázku říct: „O čem není možné mluvit, je třeba mlčet.“ a jemu nezbylo, než chápavě přikývnou a nechat vás být. Když ale naléhal, že se o tom dá mluvit docela dobře, mohli jste říct, že „jazyk je mocenský nástroj“ a vy jste odjakživa pacifisti.
Dějiny literatury se přednášeli tak, že se vybral jeden autor reprezentující dané období a o tom se celý rok mluvilo. Také událost, o které bude řeč se stala na semináři dějin moderní literatury. Jejími aktéry byli mladý kantor, třída a Nabokov.
Onen kantor měl kouzelnou vlastnost. Učil, jako když se táhne do bitvy. Chtěl šířit postmodernu „ohněm a mečem“ a kdyby snad ve třídě visel portrét nějakého strukturalisty, propíchnul by ho ostřím své šavle. Byl to velký etymolog. Říkal třeba: „Ve slově ložka, což je česky lžíce, slyšíte slovo lož, což je česky lež.“ Nebo: „Ve slově pelmeně/1/ zaznívá substantivum plamen.“ Z toho pak vyvozoval patřičné důsledky. Často se ale nechával strhnout svou fantazií a podobně jako kdysi Charms nebo má pětiletá sestra si vymýšlel významy zcela nové. Nic netušící třída, ovládající ruštinu ještě méně než kantor, si to poslušně psala na velké listy papíru a ty si důležitě cvakala do velkých pořadačů. Také měl rád hádanky. Už svou první hodinu začal tím, že „srovnal“ všechny moderní autory, kteří mu zrovna přišli na jazyk pomocí kouzelného slůvka „epistéme“. A my, naivní, všemu otevřené horké studentské hlavičky, ve snaze ho napodobit jsme pak celý semestr říkali jeden druhému: „Hádej, co mají společného Starý Zákon a Oskar Wilde?“/2/ Kantor byl velkým mistrem ve vyprávění hádanek, ale i my brzo měli cvik. „Co má společného negativní hrdina povídky a „jazyk“?“ ptal se a jedna ze slečen po chvíli vypískla: „Násilí!“ „ Je delfín ryba, nebo není?“ Moc nás to tenkrát bavilo.
Začátek konce idyly nastal v době, kdy začal mluvit o autorské záludnosti. Že existuje nespolehlivý vypravěč, no prosím, ale když k tomu přidáte falešnou paměť, nespolehlivý čas a všelijaké ty korology - padělately/3/, soudnost je ohrožena a přichází temné šílenství. Kantor nám to ilustroval příběhem o paranoidním androidovi, který sám nevěděl, zda je paranoidní android, nebo není. (Byl skvělým vypravěčem a nic mu nevadilo, že příběh je mrtev.)
Nakonec se mu podařilo nás přesvědčit, že v postmoderní době je vše falešné. Nedopadlo to tehdy dobře; jedna kolegyně vyskočila z okna, protože si myslela, že je falešné, a zbytek se po krátké poradě usnesl, že i kantor je falešný, a opustil třídu. Od té doby, co učitel zpochybnil sám sebe, už to šlo z kopce. Pamatuji si, že jsme zrovna probírali morfologii motýla a on s velmi znepokojeným výrazem (smysl pro humor neměl) řekl, že „kaktus nekoupíte v mlékárně“.
Ano, byl to ten den. Mluvil pak dlouho a vášnivě o smrti autora, což v našich řadách způsobilo rozkol. Zatímco jedná část, v čele s Majdou (pikantní totiž je, že v naší třídě byly samé slečny), vřela vzteky a křičela, že je to sprostá lež, druhá část, která si zvolila za vůdce zrzavou Zůzu, se radovala a strouhala mrkvičku. Došlo k bitvě, z propisek lítaly papírové kuličky (nevěřili byste jak můžou být takové dívky kruté), jedna dívenka uchopila Václava Klause a mlátila jím hlava nehlava své sokyně, jen Majda se Zůzou stály na lavicích a povzbuzovaly své stoupenkyně skandováním „Autor je mrtev!“ a „Ať žije autor!“ Učitel se v panice skrčil na židli a nevěděl, jak by tomu učinil přítrž. Po chvíli se zmátořil, sebral zbytek své autority, vztyčil se a zařval: „Tak dost! Autor je mrtev!“ Třída ztichla, poslední kuličky dopadli s šustotem na zem a tiše se rozkutálely. V té chvíli se totiž stalo něco nečekaného. Otevřeli se dveře a do třídy vstoupil… ne, ne vedoucí katedry. (Byl to soudný člověk se širokým srdcem, smyslem pro humor a odporem k dogmatice. Ten však o náš ubohý, nepokoji zmítaný ústav dávno ztratil zájem a pilátsky si umyl ruce, přenechav nás pochybné sebrance.) Stál tam on, Nabokov. V jedné ruce držel výtisk nové A2, druhou ruku měl v kapse. O okamžik později se kantor chytil za hlavu a vytřeštěně zíral - chvíli na něj, chvíli na noviny v jeho ruce. Jako by mu docházela nějaká hrozná, nám neznámá pravda. „Tak autor mertv, ty govoris?“ pronesl pomalu spisovatel. „Vobščem ty prav.“ „Ne, ne, to je nedorozumění, to je jen… fráze!“ zaprosil kantor, ale vtom už zazněla rána. Ve vzduchu zůstal viset obláček dýmu, zavonělo prskavkami a zimou.
Co ve vás vyvolala zpráva o smrti autora? Radost? Vztek? Rozmyslete si to dobře.
/1/ Pelmeně – taštičky plněné masem, populární ruské jídlo. Zejména sibiřské pelmeně jsou dobré.
/2/ Správná odpověď je „myzogynii“.
/3/ Podle kantorovy teorie je korolog ruský výraz pro padělatele. Co to je, případně, zda něco takového vůbec je, to se neví.
Jelizaveta Bam
(5. 11. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2029
Povím vám takový příběh…
Setkání se spisovatelem Mikaelem NiemimVeronika Kloboučková
( veronika.klobouckova)
Přivezl s sebou žlutou knihu, losa a mnoho příběhů. Vyprávěl je 6. listopadu ve Skandinávském domě, zaplněném až po střechu zvědavými severomilci.
Pod stínítkem lampy se s Niemim tísnil překladatel Zbyněk Černík, který literárním večerem provázel. Když se tlumené zažloutlé světlo žárovky dotklo stěn, proměnil se pražský dům v dřevěný srub. Lidé v něm seděli tiše, namačkáni jeden vedle druhého, a pozorně naslouchali Niemiho vyprávění.
Až do roku 2000 byl Mikael Niemi typickým švédským autorem. Byl chudý a nečtený. Pak napsal román Populär musik från Vittula.
„Jelikož jsem byl neznámý autor, neměla kniha žádnou reklamu. Nakladatelství Norstedts jí udělalo pro jistotu tu nejošklivější obálku všech dob. Po čase se ke mně ale doneslo, že si lidé Vittulu začali číst v metru a ve vlaku a že se přitom hlasitě smáli. To se stává při četbě švédských autorů velmi zřídka. Těm, kdo seděli nebo stáli vedle, vrtalo v hlavě, co je to za knížku. Protože ale neznali jméno autora ani název románu, chodili po knihkupectvích a ptali se po knize, která by měla být nejen odporně žlutá, ale i zábavná.“
Během tří týdnů byl původní dvoutisícový náklad vyprodán a do dnešního dne si román koupil každý desátý Švéd. Dva měsíce po vydání byl Mikael Niemi nominován na prestižní Augustovu cenu za nejlepší švédskou prózu, kterou 12. prosince roku 2000 získal.
„Cestou na pódium jsem se rozhodl, že švédské literární publikum překvapím,“ vzpomínal Niemi s potutelným úsměvem. „Místo toho, abych pronesl řeč, začal jsem zpívat. A ještě ke všemu finsky. A Švédové si říkali, krucinál, komu jsme tu cenu vlastně udělili,“ vykládal pobaveně švédský spisovatel s finskou duší, který vzápětí odsunul židli, povstal a onu finskou lidovou píseň procítěně přednesl.
Jaké jsou kulturní kořeny Mikaela Niemiho, se pak snažil objasnit překladatel Zbyněk Černík. Niemi se narodil v městečku Pajala, ležícím v oblasti Tornedalen. Roku 1809, kdy Švédsko podlehlo mocnějšímu Rusku v konfliktu o Finsko, byl Tornedalen při vytyčování nových hranic odtržen od zbytku finského území. Švédové se na kraj dívali svrchu, administrativa o něj nestála, přesto se však snažila území pošvédštit. Používání tornedalské finštiny (tzv. meänkieli, doslova „naše řeč“) bylo zakázáno, ve škole dokonce přísně trestáno. Zapomenutou chudou končinu ovládala náboženská hnutí. Knihy byly považovány za původce schizofrenie, kterou v Tornedalenu trpí třikrát více lidí než v ostatních částech Švédska. Proto je Tornedalané příliš nečetli. O to silnější byla ústní tradice.
To vše lze v Niemiho knize Popmusic z Vittuly nalézt. Do prózy se promítají finské, švédské i laponské tradice. Sám autor román označuje jako smyšlené humoristické vyprávění o životě jednoho chlapce, který vyrůstal v Pajale v 60. a 70. letech. Hravostí a zvláštním, někdy černým humorem však také připomíná laponské pohádky. Niemi balancuje na hranici reality a fantazie. Život v Vittulajännkä (Kundomočálu) líčí komicky, jeho vtip je ale často drsný jak místní mráz. Dětské oči hlavního hrdiny neuhýbají ani před temnými součástmi každodennosti, před chudobou a náboženským fanatismem.
O vlivu ústního vyprávění na Niemiho svědčí i jeho odpovědi na dotazy z publika. Když se dívka nesměle zeptala, zda si myslí, že je literatura nebezpečná, jak tvrdí jedna z postav románu, spisovatel řekl: „Povím vám takový příběh… Jednou na lovu losů jsem vešel do chatrče, ve které sedělo několik staříků. Když mě uviděli, vykřikli: Aha! Přichází pan spisovatel. Mikaeli, tenhle srub nesmí opustit jediný slovo. Ale já jsem věděl, že se na lovu vyprávějí fantastické příhody, proto jsem jim to neslíbil. Místo toho jsem pověděl: Vy už jste tak starý, že stejně brzo umřete, použiju to až budete mrtvý. A s tím staříci souhlasili.“
Proto přivezl Niemi do Prahy místo šťavnatých loveckých historek na papíře sušeného losa na talíři.
Mikael Niemi (nar. 1959) patří k nejmladší generaci tzv. tornedalských spisovatelů. Debutoval básnickou sbírkou Krvácení z nosu při mši (1988). Později se zaměřil na tvorbu pro mládež. První román pro dospělé, Popmusic z Vittuly (2000), mu vynesl Augustovu cenu a byl přeložen do 31 jazyků včetně češtiny. Zatím poslední knihu nazval Muž, který zemřel jako losos (2006).
Veronika Kloboučková
LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008
(15. 11. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2039
Večer plný ironie
Letošní udílení státních cen za literaturu a překladatelské dílo hrozilo fiaskemEma Stašová
( ema.stasova)
S kolegyní Markétou jsme na určená místa zasedly s velkým předstihem. Nechtěly jsme opožděným příchodem zneuctít tak významnou chvíli, jakou se nám předávání státní ceny zdálo být. Po doznění jazzových melodií orchestru Josefa Hlavsy nás z mylného pocitu lakonicky vyvedl moderátor Jiří Dědeček. „Většina politiků, kteří příslibili účast, tu dnes nejsou. V parlamentu probíhají interpelace a u židovského hřbitova se odkrývá deska Pavla Tigrida,“ sdělil přítomným, ironicky poškubávaje prošedivělým knírem.
Právě Pavel Tigrid před dvanácti lety zahájil tradici udílení státních cen výjimečným osobnostem českého literárního a překladatelského světa. Svůj dík mu vyjádřil například Martin Štěpánek. Tedy vlastně Mirek Topolánek, jehož slova Štěpánek četl z poněkud zmačkaného papíru; s ohledem na někdejší hereckou profesi disponoval překvapivě nejistým hlasem. Inu, rétorika současného předsedy vlády je asi náročný interpretační úkol…
„Loňský laureát je stejně zajímavý jako loňské noviny,“ osvěžil sebeironií vzduch v sále František Fröhlich, minulý rok ověnčený překladatel. Přišel předat symbolické žezlo Antonínu Přidalovi, „barokní osobnosti se širokým záběrem“, jak se vyjádřil předseda odborné poroty Jaroslav Kovář. Přestože měl Přidal v letech normalizace ztíženou možnost publikace, překládání z angličtiny a španělštiny se nikdy nevzdal. Stylistický um, novátorskou odvahu a bohatý slovník skrýval pod pseudonymy a vypůjčenými jmény kolegů. Přeložil mj. humoristický román L. Rostena Pan Kaplan má třídu rád, některá dramata F. G. Lorky, prózy J. Hellera, J. Updika, I. B. Singera a mnohých dalších. „Cením si čtenářů, kteří vědí, že není úlovku bez sítě,“ pronesl při převzetí ceny sestávající z diplomu a broušené vázy.
V sále počínalo vibrovat vzrušení: na řadu přicházela cena za původní literární tvorbu. Zahraniční hosté a náměstci nepřítomných politiků nervózně poposedávali, novináři žhavili diktafony a cvakali propiskami. Napětí vrcholilo během vystoupení ženského tria Lyrico. Trpělo obvyklým lyrickým nešvarem: rozvleklostí.
Konečně předstoupil předseda odpovědné poroty, profesor Aleš Haman. „Milan Kundera je autor dvojí kulturní identity, nicméně jev bilingvismu je u nás tradiční,“ reagoval na mediální debatu, zda si státní cenu zaslouží jedinec, který je dnes už více Francouz než Čech.
Jiří Bartoška přednesl vtipnou ukázku z dramatu Jakub a jeho pán. A pak to přišlo. Naivní jedinci, kteří čekali Milana Kunderu v sále, si povzdechli. Samozřejmě, že ji nepřišel převzít osobně. Vyslal zastupující agenturu s omluvenkou jako ze žákovské knížky: „Pan Kundera bohužel nemohl přijet, protože je nemocen,“ oznámil sálu pověřený Jiří Srstka.
Ale nebyl by to Kundera, aby dovolil ději odvíjet se očekávaným způsobem. V proslovu na záznamu zvaném audio autorku této reportáže, a pravděpodobně i mnohé další, přesvědčil, že si ocenění vyšlé z jeho prapůvodní vlasti hluboce váží. S nepřeslechnutelným dojetím mluvil o krásách českého jazyka a humoru, který jej nepřestává fascinovat. „Nedávno jsem od Jiřího Menzela obdržel kazety s jeho krásnými filmy. Mají kořeny v uvolněných šedesátých letech, na která rád vzpomínám,“ uzavřel svou řeč melancholicky.
Proroctví o ceremoniálu a jeho možné trapnosti se tedy nevyplnila. Rozhodně ne zcela. Autorka této reportáže přesto odcházela v mírně rozpačitém rozpoležení. Odvážila se totiž Jiřímu Dědečkovi a jeho ironickému kníru položit anketní otázku o první knize vzpomínek. „Jakže? Literární novinky? Timur a jeho parta!“ pronesl písničkář a zamířil si to ke švédskému stolu. „Tak tohle nejspíš nepoužijeme,“ hlesla má šokovaná kolegyně. A vidíte tu ironii...
Ema Stašová
LitENky č.2/28, roč.2007/2008
(18. 11. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2046
Zábavné punkové konzultace
Má překlad z finštiny budoucnost?Ema Stašová
( ema.stasova)
Moderující Jan Dlask, doktorand finskošvédské literatury na FF UK, hned v úvodu vysvětlil, proč setkání Markéty Hejkalové, Jana Velkoborského a Vladimíra Piskoře s veřejností uspořádal. Od poslední debaty tohoto typu uběhlo jedenáct let (r. 1997 v rámci holešovického veletrhu) a její závěr vzešlý právě od tří výše jmenovaných byl krajně punkový: „No future!“
Kdo očekával intelektuální, mírně uspávací debatu, byl vedle jako ta jedle. Trojka překladatelů v čele s ostrovtipem sršícím Piskořem si nehrála na vševědy ani proroky. S nadhledem komentovala současný hlad po všem severském, díky němuž vznikla řada spolků, do tuzemské distrubuce přichází více filmů a také se jako o život překládá. Podle Hejkalové, majitelky nakladatelství Hejkal v Havlíčkově Brodě a dvorní překladatelky Miky Waltariho, nadšení zase rychle opadne už proto, že se finským autorům nedostává řádné propagace.
„Bylo by lepší jmenovat knihy, které jste nepřeložil.“ Takto uvedl Dlask Jana Velkoborského, v jehož týpí spočívá vskutku úctyhodný počet finských skalpů. Ani on neoplýval optimismem. Za posledních dvacet let se sice z finštiny přeložilo přibližně stejné množství beletristických publikací jako za předchozí komunistické čtyřicetiletí, ale jejich zázemí se kvalitativně snížilo. „Česká literatura je stejně dobrá jako finská,“ prohlásil posléze Velkoborský laškovně, načež předložil publiku seznam našich autorů vydávaných v zemi Suomi: německy píšící Rilke s Kafkou a Kundera, který se překládá z francouzštiny. Jak jinak.
Vladimír Piskoř se zaměřuje na současné finské autory, namátkou Kariho Hotakainena, Juhu Seppäläho nebo Aska Sahlberga, a vydává je v malém nakladatelství Havran. „Editorka Havranu zkrátka zbožňuje finskou literaturu. Dokud se ale Finsko neprosadí u velkých nakladatelství, růžová budoucnost ho u nás nečeká,“ glosoval svůj pohled na věc. Poukázal také na neprůhledné rozdělování grantů finského informačního centra FILI, jež se k Česku leckdy chová macešsky.
Navíc, převádění textu z tak komplikovaného jazyka, jakým je finština, do naší úskalíplné mateřštiny je časově náročné a finančně se nevyplácí. „Čím déle překládám, tím déle překládám,“ upozornil Piskoř na fakt, že ani rostoucí zkušenosti mu práci neusnadňují. A to není jediná prodleva, s níž by měl potenciální mladý "translátor" počítat. „Na vydání svého prvního překladu Byla tady Soňa O. (od Anji Kauranen-Snellman) jsem čekala deset let,“ naznačila Hejkalová, proč si založila vlastní nakladatelství.
Finská literatura tedy podle Hejkalové, Velkoborského i Piskoře zůstává nepříliš perspektivní disciplínou překladatelství. „Takže to stále nemá cenu...“ povzdechl si Dlask. „Všechno má cenu,“ reagovala Hejkalová, „překládání je otázkou vášně. A je to povznášející činnost.“
Pro mě se však vynořilo ještě jedno lákadlo, proč se vrhnout na finský překlad. Byla jím právě ta svatá trojice Hejkalová, Velkoborský a Piskoř, provázaná skoro sourozeneckými vztahy. Neboť chcete-li překládat v tom našem rybníčku, musíte záměr konzultovat s hrstkou kolegů-rybářů, abyste náhodou nenastražili vějičku na stejného sledě baltského. A s nimi by mě to hodně bavilo.
Ema Stašová
Rámeček
Skandinávský dům tradičně zasvěcuje roční období jednotlivým severským zemím. Po Norském jaře, Dánském létě a Švédském podzimu nastala Finská zima. Mrzla až praštila od 27.11.2007, kdy ji do prostor SD ve Zlatnické symbolicky vpustila vernisáž olejomaleb. V průběhu prosince a ledna pak probíhal cyklus různorodých akcí, mj. Modrý večer o finské poezii, výstava City Home na téma tamní současné architektury či promítání filmu Zajícův rok. Letošní Finskou zimu završila přednáška o Mikovi Waltarim (23. 1. 2008).
(22. 2. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2086
Perly kinematografických stok znovu na plátně
David Hasselhoff vrací úderMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Proč vlastně pořádat festival špatných filmů? Organizátoři upozorňují zvláště na tři důvody. Za prvé: možnost očištění, protože festival „v sobě koncentruje tu nejrozličnější špínu světové kinematografie, takže zbytek roku můžete chodit na samé pěkné a milé filmy.“ Neméně důležitým důvodem je ochrana ostatních promítacích prostorů před „nákazou morem filmového nevkusu a extravagance“, což je zajištěno projekcemi v jediném pražském kinosále. A důvod poslední - příznivé zdravotní a společenské účinky. Protáhnete bránici, ale především upevníte kolektiv, případně ho vytvoříte, protože „některé filmy prostě musíte okomentovat, ať vedle vás sedí kdokoli.“
Dosud nejsem divačka natolik otrlá, abych vydržela filmy, kde v plném proudu tryská krev či jiné tělní tekutiny. Šla jsem proto na filmy laskavější, označené jako dokonalé ukázky filmového neumětelství. Už z katalogu bylo jasné, že musím vidět Hvězdnou srážku. „Pašerácká loď řízená Stellou Star a Aktonem. On je blonďatý hippiesák učesaný jako Jimi Hendrix s neustále křečovitým úsměvem na tváři. Ona je estetickým trhákem filmu. ... Dvě třetiny filmu nosí obleček jako vystřižený z nějaké sadomasochistické orgie. ... Dostane se jim té pocty, že musí vysvobodit syna vládce celé galaxie. Princ je vězněný kdesi v širém vesmíru a stojí za to, si na něj počkat, protože je jím úchvatný David Hasselhoff.“ Zážitek z filmu vysoce předčil očekávání. Výbuchy smíchu vyvolávaly především fantastické dialogy a zvolání typu „Ach, padáme do hyperprostoru!“ či „Nebyl bych Imperátorem, kdybych neměl určité schopnosti. Zastavte čas!“ Snímek vznikl v americko-italské produkci na konci 70. let a v kině Aero se promítal ve francouzštině (na festival dorazil z projekce v Grenoblu). Atmosféru prvních porevolučních filmů na videokazetách připomněl experiment s tlumočením - pro dosažení nostalgické nálady byl film simultánně překládán mužským a ženským hlasem. Kamarádka v tom okamžiku zamáčkla slzu dojetí: „Takhle jsme doma měli Rudou Sonju.“
Festival se uzavřel poctou Edwardu D. Woodovi. Před závěrečnou projekcí si jeden z organizátorů posteskl nad tím, že po sobotním Porno dni zbyli v pořadatelském týmu pouze dva lidé a zbytek se beze stop ztratil. Zároveň vyjádřil potěšení nad vysokou návštěvností, která byla očekávána jen při sobotních projekcích.
Plán 9 z vnějšího vesmíru, snímek o vykradačích hrobů z kosmu, se proslavil především neortodoxním přístupem k montáži. Teoretik André Bazin tvrdí, „že pro udržení věrohodnosti filmové reality je nutné, aby dva objekty, jež spolu vzájemně reagují v rámci jedné scény, byly alespoň jednou zobrazeny společně v jediném záběru a teprve poté je možné ukazovat každý z nich zvlášť v na sebe navazujících záběrech“. Tímto pravidlem se Wood rozhodně nenechal svázat a směle kombinoval dokumentární záběry z druhé světové války se záběrem vzniklým v ateliéru, záběry natáčené ve dne střídají záběry z noci. Jak praví katalog, „radikálně snížil rozpočet filmu, ale také jeho celkovou konzistenci“. Samostatnou kapitolou jsou opět fantastické dialogy. „Inspektora Claye někdo zavraždil.“ „A je jasné, že někdo to udělat musel.“
Pokud jste letos nestihli žádný film, nezoufejte! Otrlý divák se dozajista ohlásí i v příštím roce. Slova Eugena Lišky, dramaturga loňského ročníku, totiž stále platí: „Festival otrlého diváka je zpět a bude se stále vracet, dokud nebude smetiště filmové estetiky zet prázdnotou (a toho bohdá hned tak nebude).“
Markéta Holanová
Festival otrlého diváka. IV. ročník, 19. - 24. 2. 2008 v kině Aero.
Dramaturgie programu: David Čeněk, Jiří Flígl, Petr Šaroch.
www.otrlydivak.cz
LitENky č. 3/29, roč. 2007/2008
Hvězdná srážka
Hvězdná srážka - Stella Star
(http://www.coolcinematrash.com/movies/starcrash.htm)
© http://www.coolcinem
(27. 2. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2095
Falešná písnička na srdci světa
Festival o lidských právech zahájenŠtěpán Sirovátka
( stepan.sirovatka)
Také letos se rozeběhl filmový maraton, délkou i regionálním dosahem u nás srovnatelný snad jen s Febiofestem. Festival, pořádaný humanitární organizací Člověk v tísni, si během let vydobyl slušné renomé a letos slaví jubilejní, desátý ročník. K narozeninám dostali organizátoři stylový dárek: krátce po uveřejnění festivalové znělky, beroucí si na mušku skanzen zasloužilých světových diktátorů, rezignoval jeden z jeho protagonistů Fidel Castro.
Diktaturám či autoritativním režimům všeho druhu bylo ostatně vyhrazeno hned několik festivalových sekcí (Zaostřeno na diktatury, Putinovo Rusko) a toto téma, táhnoucí se napříč kategoriemi, se také profilovalo jako leitmotiv celé akce. K aktivistickému aspektu festivalu Igor Blažević, zakladatel a duchovní otec festivalu, poznamenává: „Naším cílem je vytvořit evropskou platformu pro sociální a politický dokument, což je důležité zvlášť v českém kontextu. Film přece není jen zboží, zábava či důvod k podnikání, ale i sociální a politická reflexe, snaha měnit a ovlivňovat. Naším cílem je legitimizovat film jako sociální nástroj.“ Vedle oficiálního filmového zahájení tak proběhlo ještě jedno paralelní v kostele sv. Anny, kde došlo k udělení ceny Homo homini třem barmským aktivistkám.
Letošní program kromě sekcí již zmíněných tentokrát zdůraznil asijskou a francouzskou kinematografii: v sekci Asijské panorama byly k vidění indické a čínské filmy, kategorie Současný francouzský dokument pak obsahovala francouzská díla z posledních let, spíše na civilní, osobnější témata. Z dalších kategorií stojí za zmínku unikátní série trezorových filmů převážně české provenience Umlčená svědectví, reflektující především události roku 1968, cyklus BBC a Channel 4 V doprovodu reportérů či retrospektiva Filmy, které změnily svět (za všechny např. slavný japonský film Minamata). České filmy byly zastoupeny ve všech třech festivalových soutěžích, vlastní prostor dostaly i v jedné z kategorií (České filmy). Celkem bylo promítnuto 138 filmů, většinu z nich přijeli představit tvůrci osobně.
Z jednotlivých dokumentů lze doporučit zahajovací film festivalu Kongo: hluboké ticho americké režisérky Lisy F. Jackson, oceněný Zvláštní cenou poroty na festivalu v Sundance. V sugestivně natočeném snímku z prostředí konžské občanské války autorka sleduje osudy znásilňovaných a ponižovaných žen z intimní, empatické perspektivy člověka, jenž sám prošel podobnou zkušeností. Dalším v Sundance vyznamenaným dílem, tentokrát za nejlepší dokumentární režii, je francouzský film Durakovo: vesnice bláznů, líčící ruskou deziluzi z pokusů zavést demokracii a příklon k nacionalismu a silovým řešením, to vše v prostředí malé vesničky s uzavřenou komunitou. Americký dokument War/Dance staví na kontrastu nemilosrdné africké reality a dětské hudební soutěže, která účastníkům dává zapomenout na okolní brutalitu. Taxi na temnou stranu pak ukazuje odvrácenou stranu americké války s terorismem na osudu afghánského taxikáře Dilawara, který je znenadání uvězněn a záhy za podivných okolností v americkém zajetí umírá. Tento film bychom mohli považovat za představitele jisté obligátní vlny kritiky americké administrativy. Ukazuje se tak, že se módní trendy úplně nevyhýbají ani Jednomu světu, avšak pořadatelé mají důkladné alibi, neboť v jejich případě jde o důsledný přístup „padni komu padni“. Oba posledně zmíněné filmy byly nominovány na Oscara v kategorii dokument, Taxi na temnou stranu svoji nominaci proměnilo.
Po pražské epizodě bude festival pokračovat v mnoha dalších městech, řadu dokumentů je možné vidět v České televizi či na festivalovém webu ve formě streamu.
Festival Jeden svět nenabízí jednoduchá řešení a realita, již se snaží dokumentovat, je problematická a pro Evropana mnohdy nepředstavitelná. Nejsilněji tedy jednotlivé dokumenty působí ve chvíli, kdy místní reálie ustupují do pozadí a je zohledněna obecná lidská zkušenost – od člověka k člověku, od New Yorku po Kongo.
Štěpán Sirovátka
Jeden svět, 5. 3.–13. 3. 2008
http://www.jedensvet.cz/
(1. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2103
Karneval jako buřty...
...nebo jako víno?Karolína Demelová, Ema Stašová, Štěpán Sirovátka
( stepan.sirovatka)
V plném hledišti Salesiánského divadla v Kobylisích to hučí jako v úle. Scéna je však tichá, cudně zahalena oponou, ačkoli už uběhla dobrá čtvrthodina od avizovaného začátku. Nezbývá než trpělivě čekat... To už ale na jeviště vtrhá Principál v nablýskaném sáčku. Před našimi zraky se odkrývá projekční plátno, piano, něco posprejovaných zdí v pozadí a autobusová zastávka. Karneval duší se započal.
Stejně jako na pódiu sousedil klavír se zastávkou, kombinovala hra tanec s činoherními výstupy, pantomimu s filmem a hudbou na způsob postmoderní melange. Děj je v kostce obsažen již v názvu představení samotného: sledujeme epizodní osudy trápením stíhaných postav. Zastřešeny jsou rámcem zastávky, kde „duše“ čekají nikoli na autobus, nýbrž na rozehrání svého příběhu. Prologem, který nás má zasvětit, je filmový klip, epilogem pak taneční vložky. A dále je tu průvodce, onen nablýskaný Principál, jenž inscenuje a posouvá děj sem a tam, podle vlastní libovůle.
Sledovali jsme jednotlivé scénky a v duchu se tak trochu ušklíbali nad jejich typizací, někdy vrávorající až u schengenských hranic říše Klišé. Posuďte sami: jeden lesbický coming out, pár manželství v krizi, nenaplněné ambice, ztracené děti. Schematičnost autorek Iny Marešové a Kristýny Hejlkové ovšem poskytla velký prostor hercům. Ti svěřené party vyšperkovali signifikantními detaily – např. Oskar, student „matfyzu“ v podání Martina Žďárka, rozesmál sál pouhým čištěním bot. Nám třem novinářským krysám se líbila též blondýnka Lenka Semorádová, neboť i přes banálnost svěřené úlohy a strašlivý růžový outfit vdechla Slečně Sličné lidskost a vtip.
Kromě lidí vystoupily též tři Loutky (autorky Marešová, Hejlková a s nimi Jéňa Pospíšil) s pierotským make-upem, v průběhu však působily i jako vedlejší postavy. Byla nám tudíž umožněna komparace činoherních a pantomimických výkonů – jako mim zářila Ina Marešová, v herectví – co se rolí hlasitých, přímočarých manželek týče – byla šupinatější rybou ve vodě Kristýna Hejlková.
Divoké masky nosily i tanečnice (Anna Tupá, Lenka Vocílková ad.). Skvěle oscilovaly mezi polohami čarodějnice – noční můra – harpyje, až měla první divácká řada místy zaječí úmysly. Co kdyby se tyto saně vrhly na ně?
Poté, co odehráli svou příběhovou strofu, byli pestrými barvami nalíčeni i herci, aby se mohli stát součástí divokého tanečního víru, který tvořil stále se vracející refrén. Zmíněná typizace tak byla prostřednictvím anonymních masek završena.
Nenápadný, ale o to důležitější byl klavírista. Jeho bravurní hra připomínala styl Yanna Tiersena. Z promítaných klipů nás pobavil výjev z parku. Zamilovaná dvojice se prohání po trávníku a objímá stromy se zorničkami rozšířenými láskou. Bránici pošimral také krátký záběr na náměstí Jana Palacha.
Vraťme se teď na samý začátek, který je pro hru klíčový – naši tři mimové právě představují loutky v rukou Principála. Ten však netahá jen za jejich nitky. Inscenuje či alespoň zasahuje do osudů všech zúčastněných. Nechává-li je nadechnout a zažít pocit uznání či naplnění, činí tak jen proto, aby plně pocítili následný pád do nemilosrdné reality.
Co je ale tahle realita zač? Tvoří ji buď bezčasí čekárny nebo fantaskní rej maskovaných... „Masku už mám, teď ještě hlavu,“ vydává se Principál na další lov lebek v závěru. Zůstávají po něm otázky. Byl to jen pán loutek, temné fatum anebo snad Mefisto sám?
Karneval duší nám nabídl jakýsi eintopf – přátelské posezení nad opékanými buřty, jež v daný moment nadchne a solidně zasytí – na propracované menu od Iny a Kristýny si však budeme muset nejspíše počkat. Nic to ale nemění na tom, že hrnec, jenž krmi obsahuje, má po čertech hluboké dno. A věřte, že z nás nemluví to dobré víno, které jsme degustovali na popremiérovém rautu.
Karolína Demelová, Ema Stašová, Štěpán Sirovátka
Karneval duší. Salesiánské divadlo
Premiéra: 13. 3. 2008
Autorky: Kristýna Hejlková, Ina Marešová
Hrají: David Rymeš, Jéňa Pospíšil, Rena Androvičová, Daniel Vyhlídka, Aneta Podzimková, Martin Žďárek a další.
Hudba: Vítek Drochýtek, Kryštof Hanzlík
(19. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2119
Filmové hrátky s ohněm
Přehlídka studentského experimentu v krátkých filmechEva Haderková
( ema.stasova)
Přehlídky (a zároveň soutěže) se zúčastnilo třicet snímků z osmi škol, které se nějakým způsobem věnují filmové tvorbě: FAMU Praha, SPŠST Panská Praha, UTB Zlín, Akademie MO Písek, SVOŠF Písek, VŠUP Praha, Filmová škola Zlín a VŠ múzických umění Bratislava. Práce studentů byly rozděleny do čtyř kategorií – videoklip, dokument a hraný a animovaný film.
Nejpočetněji zastoupena byla kategorie hraného filmu, ve které se objevila celá polovina promítaných filmů. Naopak nejméně obsazenou kategorií byl videoklip, ve které jsme mohli vidět pouze jeden exemplář – snímek „Váha muší“. Na přehlídce se bohužel prezentovaly pouze dva dokumenty, ale ty, myslím, byly skvělé.
Technika animovaného filmu je pro požadovanou délku snímku téměř ideální. To je nejspíš důvod, proč se v této kategorii objevilo celkem dvanáct filmů. Podle mého názoru si při animování nejlépe vedl jediný zahraniční účastník přehlídky, bratislavská VŠ múzických umění.
Soutěž spojená s touto přehlídkou byla závislá čistě na divácích, kteří mohli odevzdat hlasy svým favoritům prostřednictvím internetu. Hlasování bylo ukončeno 15. března, ale filmy tohoto ročníku i těch předchozích můžete pořád vidět na webových stránkách televize Nova. Letos hlasovalo úctyhodných 36 069 diváků.
A jak tedy soutěž dopadla? Na prvním místě se umístil již výše zmíněný videoklip „Váha muší“, další dvě místa obsadily filmy hrané, a sice sci-fi „Skeletoni“ (2. místo) a snímek s názvem „Bouge“.
Videoklip k písni skupiny Divokej Bill ohodnotili diváci neuvěřitelnými 14 961 hlasy. Toto dílko studentů z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně v sobě skvělým způsobem snoubí prvky animované s hranými. Pokud vás tento způsob ztvárnění zaujal, určitě si užijete scénu, ve které animovaná kráva zarostlá kytičkami pomalu stoupá k nebi... Jediné, co bych tvůrcům vytkla, je lehká roztříštěnost děje, způsobená nejspíš snahou co nejpřesněji sledovat text písně. Řešením by pravděpodobně bylo najít jednotící linii celého textu. Přesto současný stav několika vrstev dává větší prostor hudbě, která je ostatně v žánru videoklipu tím nejdůležitějším. Díky vítězství v divácké anketě získávají tvůrci finanční podporu na svůj další projekt.
Příznivcům vědecko-fantastického žánru se naopak bude zamlouvat snímek se slibným názvem „Skeletoni“, který se umístil na druhém místě s více než devíti tisíci hlasy. Studenti Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku předvedli skvělou črtu charakterů budoucnosti. Zároveň tento krátký film může dobře posloužit jako prezentace způsobu zpracování nějakého rozsáhlejšího projektu na stejné téma. Pozornosti diváků by neměla uniknout vozítka budoucích generací, která jsou velmi umně zrekonstruovaná z aut, která brázdila naše silnice před dvaceti lety. Pokud tedy chcete vědět, jak to bude za nějakých padesát let vypadat, až dojde k totálnímu kolapsu na mezigalaktické dálnici, nenechte si ujít tento vtipně vyšperkovaný snímek.
Ve filmu „Skeletoni“ (a nejen v něm) se také vyskytují herci známí divákům z filmů a seriálů – je totiž dobrým zvykem pomoci mladým talentům při jejich práci, samozřejmě bez nároku na honorář.
Na skvělém třetím místě se umístilo dílko s trochu záhadným názvem „Bouge“, které popisuje cestu nenápadného mladíka vlakem. Při první scéně, která je natočená jako pohled z balíčku preclíků, se těšíte na pokračování, ale já osobně jsem tímto filmem byla poněkud zklamaná. Na můj vkus je příliš tmavý, příliš jinotajný, příliš nezřetelný. Ani popis, který k němu byl uveden, mi nepomohl při dešifrování, marně jsem hledala nějaká „dřevěná vrátka ke starému domu“. Tento snímek bych zařadila mezi studentské experimenty, které chtějí změnit svět.
Filmy na přehlídku se většinou rekrutovaly ze seminárních, klauzurních, popřípadě absolventských prací, soutěže se dokonce zúčastnili i žáci střední školy. Každé dílo mělo tedy specifický záměr, proto nepovažuji hodnocení diváků za jediné správné (skoro je podezřívám, že se podívali jen na ten jeden snímek, kterému dali hlas) a rozhodně můžu budoucím divákům doporučit neomezit se pouze na tyto tři nejlépe hodnocené filmy, i ostatní snímky stojí za pozornost.
Eva Haderková
(3. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2147
Osmnáct set slov
s Ludvíkem Vaculíkem o Ludvíku VaculíkoviIna Marešová
( ina.maresova)
Já měla to štěstí, že hora přišla k Mohamedovi a to dokonce v balíčku dva v jednom. Pan Vaculík totiž dorazil na rozhovor přímo v mém rodném městě společně s manželkou spisovatelkou Madlou Vaculíkovou, čtenářům důvěrně známou nejen z Českého snáře. Byla řeč o zpívání, pěkném šéfredaktorovi Literárních novin, krysích charakterech minulého režimu i o spisovatelství vůbec. Usměvavou ozdobou našeho povídání byla paní Vaculíková, která rázně usměrňovala košaté výroky svého manžela, muže mnoha slov. Co se tohoto rozhovoru týče, přesně tisíc osmi set.
Přinesl jste s sebou svou novou knihu Polepšené pěsničky - Reportážní esej o zpěvu a písni. Je zcela odlišná od vašich ostatních. Není o vás, vašich myšlenkách, zážitcích, nereflektuje vás. Jak vznikla?
LV: Taky je to je jediná z mých knih, které jsem nenapsal z vlastního nápadu, ale z podnětu nakladatelky. Přivedla mě na myšlenku zabývat se mým vztahem k písničkám, co pro mne znamenají a jakou úlohu v mém životě má zpěv.
Nevěděla jsem, že zpíváte.
LV: Nejsem zpěvák. Nazývám se muž, který zpívá. Spíše sám než na veřejnosti. Když přemýšlíte o lidových písničkách, obsahují takové osudy, city a vztahy, až nad tím žasnete. Jsou to takové dějiny doby. Nejlepší jsou ty pomalé, protože jsou smutné. Smutku je nejlepší důvod ke zpěvu.
S tím souhlasím, ale kde je v tom ten Vaculík?
LV: Písničky jsem upravoval, když byla nějaká moc krátká, tak jsem ji prodloužil, když byla nespravedlivá se špatným koncem, tak jsem ho napravil.
Vymýšlel jste si hodně?
MV: On si vymýšlí pořád.
LV: Počkej! Pokud ji neznámý autor nedodělal, tak jsem to za něj dokončil sám. Dělal jsem to taky pod tlakem dětí. Když jsem šel s mojí malou dcerkou do školy, zpíval jsem jí Já jsem malý mysliveček, až přišla sloka: Všechny panenky z trávy jsou, jen ta má nejde, ona se tam posekala, všecka krev jí ujde. Dcerka začala brečet, a tak to tatínek hned spravil: Nic se neboj myslivečku, žádného neštěstí, panence to zalepíme velikou náplastí. A tehdy jsem zjistil, že lidová píseň není nedotknutelná.
Zachraňuje písničky. Zachraňují někdy ony vás?
Jednou písnička zachránila kamaráda, když jsme cestoval do Budapešti. Šli jsme na pasovou kontrolu, byla tam mladá pohledná úřednice, dal jsem jí pas, ona jej otevřela a něco mi řekla, nevím co, tak jsem jí maďarsky odpověděl: Řidiči jezděte bez nehody. To jsem uměl, to bylo v každém autobuse v Budapešti. Ona mi zase něco řekla, a já na to: Vchod do jídelny. Zvedla oči v sloup, sklapla a šel jsem. Za mnou šel kamarád a toho taky nechtěla pustit. Vrátil jsem se, něco mi dlouho říkala, uznal jsem za vhodné také použít dlouhou větu a řekl jsem jí první verš maďarské písničky: Můj hnědý koník má na pravé noze podkovu, která se leskne. Sklapla úplně a šli jsme.
Co by to bylo rozhovor s Ludvíkem Vaculíkem, aby se v něm nemluvilo o 2000 slovech, o jednom z našich nejzásadnějších textů minulého století… Nejspíš se čas od času setkáte s námitkou, zda to nebylo nezodpovědné například vůči vaší rodině.
LV: Napsal jsem 2000 slov a vůbec mi to nedělalo žádnou starost. Odpovídalo to vědomí, zkušenosti a názoru národa. Chyba se stala později, když začal národ ustupovat. Tehdy za mnou přišla za skupina lidí, kterých jsme si vážil a říkali něco, co jsem si myslel taky. Bylo před stranickými konferencemi, kde se mělo rozhodnout, kdo zvítězí, který proud.
Kdo vás k tomu pobídl?
LV: Přišli lidé zvučných jmen, vědci - akademik Wichterle třeba -, nebyli to politici. Říkali: Nemyslíte, že by se měla veřejnost nějak povzbudit?
Proč přišli zrovna za Vaculíkem?
LV: Protože jsem proslul řečí na sjezdu spisovatelů. Když jsem si uvědomil, o co má jít, že to má podpořit progresivní křídlo v komunistické straně a že hnutí zpočátku vnitrostranické se stalo občanským, obracel jsem se k občanům politicky odpovědným. Nikdo mi neporadil, co tam mám napsat. Vybízel jsem svobodychtivé lidi k svobodnému jednání. Nikdy mě to nemrzelo. Vědci chtěli něco napsat, ale nevěděli jak, proto šli na Vaculíka. Člověk je totiž myslící živočich a duše se stává z instinktu. Tehdy všechno mluvilo pro to, jednat teď a takhle.
Vy sám jste na ústup nikdy nepomyslel?
LV: Ani ve snu mě nenapadlo někdy z republiky odejít. Estébáci mi to stále nabízeli: Do čtyřech dnů můžete odejít. Syn bude moci studovat. Já na to: Nepřipadá v úvahu. To by tak bylo, napíšeš něco, vzbouříš lidi a pak odejdeš. Na to tady byli jiní!
MV: Nejtěžší bylo, že jsme měli tři syny velice schopné a nadané a nemohli jít studovat. Ondráše nechtěli vzít ani na zedníka, pouze v případě, že otec odvolá 2000 slov. Co by si ti kluci o něm mysleli, kdyby to udělal?
Byl to režim plný šílených paradoxů. Co absurdního přinesl vám?
LV: Něco by tu bylo… Rád tím dokládám to zjednodušené myšlení. Janek, nejmladší syn, se nedostal na střední školu ani do učení. Vzali ho jako učně k městským autobusům a byl vyznamenán jako nejlepší učeň oboru. Podal žádost na vysokou školu a ten den kdy ji dělal, přišel major Fišer a řekl mi: Váš syn teď dělá zkoušku, jistě ji udělá, je to nadaný chlapec. Na vás teď záleží. A já na to: Jednejte, jak myslíte a podle své povahy, my budeme jednat podle naší, mě děckem tlačit nebudete. Co se nestalo! Janek přišel do fabriky, že ho nezvali, no to bychom se na to podívali! Stranická organizace se rozčílila, jak to, náš nejlepší učeň není přijatý? Šla přes UV a on se tam dostal.
Režim je takový, jací jsou v něm lidé. Ale ti se přece zas tak nezměnili, ne?
LV: Komunismus není otázka ideologie, ale povahy. A ty povahy, které dělali dříve komunismus, dělají dnes něco jiného. Jen místo porad, kterým říkaly dřív tučka, říkají briefing. Bojujte proti těm povahám! Zrovna dnes jsem slyšel, jak se zhoršuje situace v rozhlase. Dělal jsem tam několik let a vím ze zkušenosti, že ani za komunismu nebyli ředitelé čehokoliv před stranou tak zbabělí jako ředitelé dnes před penězi. Je to horší, protože se všechno děje pod svobodou.
MV: Byli dokonce lidé, jako Martinovský, kteří měli za úkol dosáhnout u mě toho, abych se rozvedla s manželem. Nedala jsem se. Nezvládl to on. Skončil tak, že se vzdal funkce, že ho práce ničí, nervově to těžce nese, bojí se každého dne, pro neúspěch žádá o přeložení.
Koho si tedy vážíte?
LV: Vážil jsem si několika lidí, každého z jiného důvodu a v jiném období. Vážím si nejenom spisovatelů, ale i jiných lidí. Třeba starý komunista Vocloň, člen UVKSČ, jeden z těch čtyřech, kteří hlasovali proti vyloučení spisovatelů. I v rozhlase byli výborní lidé, kteří mě tahali ze všech malérů, když řekli UVKSČ Vaculík musí odejít z rozhlasu, stranická organizace řekla: Ne, ne my si ho přísně potrestáme sami.
A jak?
LV: Dali mě vybrat, do které fabriky chci na měsíc jít, a já jsem šel rád. To je ta hra, která se hraje stále jen s jinými tituly a jinýma rolema. Člověk jen občas navozuje vztahy, které jsou skutečně trvalé. Máme hru. Pavel Kohout to napsal, pak Klíma, Kosík, Kliment, Vaculík a dál nevím. Je to o tom, jak se sejde šest disidentů, aby se domluvili na podvratné akci. Půvab té hry je v tom, že je tam každá postava charakterizována svými typickými výroky: Co by tomu řekla Madla? A co Brňáci, ví o tom? Pavel Kohout se zabývá myšlenkou, že uděláme jevištní čtení této hry. Jen Kosíka bude číst někdo jiný.
Je to reálné?
LV: Je. Na jaře to chce divadlo Na prádle.
Obrátím list. Co říkáte současné situaci v Literárních novinách?
LV: Literární noviny jsou pro mě tíživý problém. Jsem nespokojený, když měřím, co by měli dělat a od toho odečtu, co nemohou.
Nemohou co?
LV: Třeba platit honoráře. Taky si tam nepřečtete pořádnou povídku, což mě vadí. Vždycky jsem jim vytýkal, že nedávají literaturu jako ukázku na pomoc škole pro studenty a učitele. Pak se to projevilo vydání školních novin, alespoň to.
Takže zásadní problém vidíte v absenci kvalitní literatury zacílené na co nejširší čtenářstvo?
LV: Jistě. Když nemají novou povídku, najednou nemají co tisknout! Říkám jim pořád - vy s tou literaturou minulou zacházíte, jako kdyby to byly národní bankovky, nechat je jednou oběhnout a dát je sklepa. Tak se to s literaturou dělat nedá. Ale šéfredaktor, Jakub, ten by se vám líbil, takovej mladej. A pěknej!
Mě by spíš zajímalo, co jste četl v poslední době.
Četl jsem Otu Filipa Osmý, čili nedokončený životopis. Je to velice silná kniha, takové dějiny komunismu, kde se popisuje, co režim na jednom člověku uměl provést. Kdo zná poměry v komunismu 50.,60. let, tehdejší kulturní scénu a spisovatele, pro toho je to požitek. I když je to docela těžké čtení, ale zato je to silný příběh, jedna tragédie za druhou. Taky jsem četl Odcházení.
A jak je hodnotíte?
Nerad čtu divadelní hry, vadí mi ty režijní poznámky. Jinak je to velice zajímavé, je v tom zkušenost bývalého prezidenta, s poznáním všechna sláva – polní tráva.
Vaše dílo se nikdy neproslavilo ve filmu. Nemrzí vás to?
LV: Nemrzí! Nikdy mě to ani nenapadlo. Ztratila by se ta mystika a udělala by se z toho aktuální satira, to by se mi nelíbilo.
Právě jsem dočetla vaše Hodiny klavíru. Docela mě rozčílily. Moje vstávání, vaření čaje, moje studené nohy nikoho nezajímají. Proč by vaše nohy měly zajímat chudáka čtenáře, se kterým se – přijde mi – v Hodinách nijak zvlášť nepočítá?
LV: Já na čtenáře kašlu.
MV: On je exhibicionista.
LV: Ale takový deník přece je. Můj. Má mít i sebekritický tón. Je to už takový starodávný návyk psát deník. Už od školy. Pomáhá mi to přežít špatný situace. Ta knížka je vlastně o tom, co jsem mohl dělat a nedělal.
Deníky jako zrcadla života. Je to pravé, čisté spisovatelství?
LV: Spisovatele jako povolání charakterizuji takto: spisovatel je člověk jako košíkář, který jde, nařeže u potoka proutí a plete pak košíky – lepší nebo horší. Spisovatel je pro mě Pavel Kohout, Ivan Klíma, dělají si výpisky, citáty, dělají si zajímavé zápisky a vědí, že nasbírají životní materiál, tak mu vnutí formu knihy. Kdežto považuji život za přednější nežli je literatura. Mě ten život musí donutit, abych jej napsal.
Ina Marešová
LV - Ludvík Vaculík
MV - Marie Vaculíková
Ludvík Vaculík (* 23. července 1926 v Brumově u Valašských Klobouk) je český prozaik, fejetonista, publicista, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice (zal. 1971). Dílo: Rušný dům, Sekyra, Český snář, Morčata, Milí spolužáci, Cesta na Praděd, Hodiny klavíru.
(11. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2154
Povodeň v Minoru
Listování Sovím zpěvem Ivy ProcházkovéEma Stašová
( ema.stasova)
Bůh se odměň té ochotné paní šatnářce v „konkurenčním“ divadle ABC. Díky její navigaci jsem Minor nalezla, byť za tak řečených pět minut dvanáct – v tomto případě tedy za pět minut půl osmé. Fasáda rozlehlé budovy je plná klaunů a zvířeny. Jako by se mi ta oslnivá strakatost vysmívala: „Nás že jsi nemohla najít?!“
Divadlo Minor je křiklavé, protože se orientuje na dětského diváka. Ten večer byl však výjimečný. Malá scéna Minoru (ano, Minor má malou scénu) hostila projekt Listování, cyklus scénických čtení.
Sovího zpěvu, katastrofického příběhu z Brém roku 2046, se ujímá Pavel Oubram, Lenka Janíková a Věra Hollá, trojice herců, jež s projektem dlouhodobě spolupracuje. V obligátních černých kalhotách a tričkách se usazují kolem stolu na jinak pustém jevišti a vytahují své výtisky. Vypadá to na precizní recitaci vsedě.
Začíná hrát hudba. A herci procitají. Z Pavla Oubrama je sedmnáctiletý Armin, který se zrovna nalézá uprostřed bolestného hledání vlastní identity. Jeho matka vede hospodu, má české předky a dcerku Gézu, jejíž tatínek není shodný s tatínkem Armina. Jemu to však, zdá se, nevadí. Více jej interesuje tajemná spolužačka Rebeka.
K vyjádření emocí jsou využívány originální pomůcky (koloběžka) i prostředky (imaginární jízda na ní, dále mj. tanec na stole či lidský monitor představovaný oběma píp-píp-pípajícími herečkami).
Pubertální mikroklima však záhy rozmetá katastrofa – brémská přehrada se po vytrvalých deštích protrhává a pohlcuje město do temné masy povodně. Uvězňuje Gézu, Armina i jeho platonickou lásku Rebeku uprostřed starého domu.
Zatímco Pavel Oubram představuje „pouze“ neurotického ich-vypravěče Armina, Lenka Janíková s Věrou Hollou neustále překvapují. Chvíli je Janíková devítiletou Gézou, smějící se podivným vtipům, chvíli svůdnou Norou, Arminovou „bejvalkou“, pak zase roztržitou umělkyní. Střídá polohy lehce jako víla taneční kroky. Věra Hollá připomíná Vilmu Cibulkovou. Má v sobě cosi osudového a živočišného, což také propůjčuje svěřeným charakterům (matce, Rebece, nevázané modelce ad.).
Neztotožnila jsem se však s vypjatou scénou, během níž nachází Armin svou matku utopenou. Proč to? Nebyla nebezpečná plavba na voru z kusů nábytku dostatečnou gradací?
Více než ústřední živelní katastrofa mě na Sovím zpěvu upoutala rovina mezilidská. Procházková nenásilně upozorňuje na magii sblížení lidských duší, což v Rebečiných představách symbolizuje právě zpěv sovy pálené. Znepokojivé odcizení lidstva „Arminovy doby“ zdánlivě zmírňuje situování do budoucnosti. Při zběžném seznámení s rokem 2046 podle Procházkové sice zjistíme, že počítače jsou o něco inteligentnější a domy vybavenější; leč lidská nitra se od těch našich příliš neliší.
Jen kniha v rukou herců a občasné „přeřeky“ připomínaly, že se nejedná o plnohodnotné divadelní představení. Listování Sovím zpěvem názorně ukazuje, jak poutavé a originální může takové scénické čtení být, když se dělá s nadšením a porozuměním textu. Mnou zamávalo i přesto, že jsem cílové kategorii čtenářů Ivy Procházkové již odrostla.
Ema Stašová
Minor: Listování, Soví zpěv. Autorka: Iva Procházková. Úprava: Pavel Oubram, Lukáš Hejlík. Hráli: Pavel Oubram, Lenka Janíková, Věra Hollá.
Rámeček
Listování přináší do českých a moravských divadel scénické čtení pozoruhodných knih, na němž se podílí herci Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a Městského divadla Brno. Tvůrčí tým v minulosti zpracoval např. Tobiáše Lonesse, Stopařova průvodce po Galaxii či Fotbalové deníky. www.listovani.cz
Rámeček 2
Autorka dětské beletrie Iva Procházková (*1953) nemohla kvůli reformnímu komunismu otce Jana, rovněž spisovatele, v časech normalizace publikovat. Psaní se začala naplno věnovat v Rakousku, kam emigrovala v osmdesátých letech. V současnosti již opět žije a tvoří v Čechách. Z díla jmenujme např. La Famille Kocourek déménage (1993, francouzsky), Červenec má oslí uši (1995), Únos domů (1998).
Povoden v Minoru
Pavel Oubram, Lenka Janíková a Věra Hollá (zl.) listují Sovými zpěvy
(8. 4. 2008, Minor)
foto: ema.stasova
© Jindřich Hejlík
LitENky č.5-6/31-32, roč. 2007/2008
(14. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2155
Bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a šáteček, Delto!Markéta Holanová
( marketa.holanova)
Klub fungoval od května roku 1987. Nejprve hostil převážně divadelní soubory, nepříliš oblíbené režimem (HaDivadlo, Divadlo na provázku, Sklep). Už v následující sezóně se na Deltě konala první hudební vystoupení, v současné době jsou divadelní představení výjimkou. Postupem času byl v prostoru klubu zřízen i kinosál. Foyer Delty zároveň slouží jako výstavní prostor, především pro mladé začínající umělce.
Klub leží vcelku stranou ruchu centra, a tak je jeho jedinou velkou slabinou dostupnost. Musíte, vlastně museli jste, jet pěkně do Dejvic, odtamtud tramvají ještě o kus dál, na Divokou Šárku, ale pořád ještě není konec cesty. Chybí nám tu do počtu ještě jeden prostředek MHD. No ano, autobus! Stačí takové dvě zastávky a jste konečně v cíli. Nebo můžete využít nejmenovanou linku a kroužit tajemným krajem Priorů, ruzyňských velkoskladů a nádraží, která mají až hrabalovský půvab. Ale ať už jste k dopravě využili jakýkoli spoj, skončíte na kraji sídliště před panelákem.
Cože? Panelák? Tam se jako chodí za nějakou kulturou? Je to k neuvěření, ale chodí. Zapomněla jsem – chodilo. Když jsem posledně šplhala do schodů, hlavou mi probleskovaly vzpomínky na první návštěvu Delty. Odehrála se někdy před sedmi lety. Naivně jsem tehdy dorazila na sedmou hodinu, avizovanou v kulturním přehledu jako začátek produkce. Lehce jsem se vyděsila, když jsem vstoupila zaplakátovanými dveřmi do prostoru pomalovaného schodiště. Pocitu bezpečí mi nedodaly ani masivní mříže uvnitř domu.
Středeční večer 9. dubna probíhal jinak. Poučeně jsem naplánovala příjezd na reálný začátek koncertu, tj. 20:00. Toho večera se s Deltou loučili její staří známí, skupina Hm..., jejichž hudební produkce lahodí nejen uchu, ale díky nekonečné hravosti také oku. Čtyřčlenné seskupení ovládá celou řadu nástrojů (klavír, kytara, baskytara, housle, příčná flétna, tuba, valcha a jiné věci vydávající zvuk). Na repertoáru Hm... jsou z velké části zhudebněné básně čítankových klasiků (Seifert, Sova, Wolker a jiní), doplněné vlastními rozvernými texty. Vše dohromady tvoří jedinečnou a charakteristickou směs, nejlépe zachytitelnou asi takto: „Hm...“
Speciálně pro smutnou příležitost si Hm... připravili zhudebněnou báseň Vítězslava Nezvala Sbohem a šáteček. Za zvuků klavíru se do řad diváků snášely papírové vlaštovky. Nad pódiem se do rytmu pohupovala houska, kterou jsem mylně interpretovala jako zástupné ztělesnění šátečku. Jak vysvětlil zpěvák Hm... Marek Doubrava, jednalo se o připomenutí faktu, že klub má stejný název jako jedny pražské pekárny.
Kromě písní zazněly během večera i nostalgické vzpomínky spojené s prostorem Delty. „Byl jsem tady na svém prvním bigbítovém koncertu,“ byla první vzpomínka již zmiňovaného Marka Doubravy. „Bylo mi tenkrát šestnáct a hráli tu Tata Bojs. Seděl jsem vzadu nahoře a říkal jsem si, tý jo, to je ale randál. A o rok později jsem tu s Tata Bojs hrál na kytaru.“
Já osobně jsem zavzpomínala na jeden z tradičních vánočních koncertů Hm..., který byl tematicky zaměřen na zimní radovánky. Páni hudebníci dorazili na lyžích a na sáňkách, navíc zůstali po celou dobu produkce v přezkáčích.
Koncert oficiálně uzavřel oblíbený song Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy, který zvedl ze židlí i poslední sedící posluchače. Když už se jednou zvedli, tak se nechtěli jen tak smířit s koncem. Všichni jsme po posledním tónu Tmavých vlasů plně využili kapacity svých plic a přivolali Hm... ještě jednou na pódium. Ale ani přídavek neodvrátil smutek, který se pomalu usazoval na tvářích přítomných. Tak tedy sbohem a šáteček, Delto, bylo mi s tebou dobře!
Markéta Holanová
Hm...Delta, 9. 4. 2008
Hm... se loučí s Deltou. Zleva: M. Doubrava, V. Ekrt, F. Nebřenský
© Vinc
(21. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2162
Elitářští spiklenci aneb Předávání cen Magnesia Litera 2008
Literární přehlídka posedméKateřina Kubová
( katerina.kubova)
Před knihovnou jsem postávala už hodinu před začátkem slavnostního předávání. Potřebovala jsem čas na „aklimatizaci“. I přes to, že jsem dorazila takhle brzy, vchod už byl obsypán hloučky nedočkavých účastníků. Z útržků jejich literárně zasvěcených hovorů jsem zjistila, že jsem tak trochu „mimo mísu“. A tak jsem se rozhodla jít dovnitř – s naivní představou, že se něco změní. Nezměnilo se nic. Naopak, v předsálí byla kumulace hloučků mnohonásobně větší. Mezi nimi se proplétaly servírky, které nabízely lehké občerstvení a Magnesii, jak jinak.
Moderátor večera Jan Burian mezitím v sále bavil diváky hrou na klavír a rádobyvtipnými průpovídkami. Mně osobně ze začátku vtipné přišly, jen by se nesměly pořád dokola opakovat. Zejména jeho reakce při vyhlašování cen si divák po čtvrthodině galavečera mohl domyslet ještě před tím, než je Burian vůbec vyslovil. Nelze mu ale upřít, že hned úvodními slovy uklidnil moje rozklepaná kolena z intelektuální atmosféry. Reagoval na výrok jistého novináře, že účastníci Magnesie jsou elitářští spiklenci, tedy ti jediní z českého národa, kteří čtou kvalitní literaturu, a z ostatních tak udělal literární barbary. Burian podle svých slov hodlal celou akci zneoficiálnit a odlehčit. Hned mi bylo lépe. Tonoucí se stébla chytá, že? A Burian mi hodil svým výrokem přímo záchranný člun. Z reakcí v sále ale bylo jasné, že někteří diváci by se radši utopili, než by se ho, myslím tím člunu, jen prstem dotkli. Zářným příkladem byla vedle mě sedící dáma v luxusních šatech, která se jen pohrdavě ušklíbla. Asi tak stejně, jako když jsem z tašky vytáhla svůj „novinářský zápisník“ – reklamní bloček. Ostatně, po očku mě nedůvěřivě pozorovala v průběhu celého ceremoniálu.
Samotné předávání proběhlo klasickým stylem. Seznámení s nominacemi, vyhlášení vítěze, který prohodil pár slov, gratulace, několik kulturních vložek. Z poklidného dění večera mě vytrhly tři momenty. Nejprve to byla dcera Petra Placáka, autora knihy Fízl oceněné Literou za publicistiku. Na pódium si to nakráčela v džínách a svetru, evidentně znuděná, že místo otce cenu musí přebrat ona. To by ještě nebylo nic tak šokujícího. Když ale poté na otázku Buriana, zda má radost z otcova ocenění, zamumlala, že je jí to úplně jedno, i zkušený moderátor na okamžik oněměl. A nebyl sám. Ztichlo celé publikum. Pak přišel rozpačitý smích. Helena Třeštíková se marně snažila zachránit situaci téměř mateřským kázáním, že by Placákova dcera měla být na svého otce hrdá. Ta ale mezitím už mizela v zákulisí.
Druhým momentem bylo vystoupení Dana Bárty. Když vstoupil na pódium, neubránila jsem se polohlasnému zavýsknutí „Bártá". Naše známá dáma v luxusním šatech po mně opět střelila pohledem, teď už přímo znechuceným.
A potom přišel „vrchol večera“ – vystoupení dua extrémního folkloru Krása. Byla jsem nadšená. Dva chlapci s bujným porostem na hlavě bravurně parodovali lidové písně Evy a Vaška, stejně jako rappery s jejich charakteristickou gestikulací a dokola se opakující hláškou „je to oukej“.
„Oukej“ to ale bylo jen do té doby, než spustili naši hymnu. V tu ránu ze mě moje nadšení spadlo. Nejsem sice puritán, ale tohle bylo nevhodné. Snaha o zneoficiálnění večera překročila meze. To bylo patrné i na výrazu diváků.
Po skončení přímého přenosu pozval Burian všechny přítomné na recepci pořádanou primátorem Pavlem Bémem. Na pódiu se pak prostřídali všichni ocenění autoři, aby zodpověděli otázky novinářů a nechali se vyfotit. Já jsem ale neměla dostatek odvahy se mezi kolegy žurnalisty vmísit. Tak jsem zamířila k východu, trochu naštvaná sama na sebe, že jsem se neodhodlala vrhnout se do novinářské „jámy lvové“ a ulovit pár odpovědí. Když jsem ale před knihovnou narazila na usměvavého Dana Bártu, řekla jsem si: „Je to oukej.“
Kateřina Kubová
Magnesia Litera 2008
Vítěz Knihy roku Petr Nikl a syn
(20.04.2008, Městská knihovna Praha)
© www.lidovky.cz
Informační okénko
Nominace
Litera za nakladatelský čin: Spisy Franze Kafky (Nakl. Franze Kafky), Spisy Sigmunda Freuda (Psychoanalytické nakl.), Korespondence Boženy Němcové (NLN)
Litera za překladovou knihu: Robayna: V těle světa, Mora: Den co den, Pamuk: Jmenuji se Červená
Litera pro objev roku: Pilátová: Žluté oči vedou domů, Hájek: Suť, Lustigová: Karel Kramář, Kučera za překlad knihy Jmenuji se Červená
Litera za knihu pro děti a mládež: Míková: Knihafoss, Sís: Zeď, Nikl: Záhádky
Litera za naučnou literaturu: Zdeněk K. Slabý a Petr Slabý: Svět jiné hudby II., Lahoda: Emil Filla, Vaníček: Soběslav I.
Litera za prózu: Martínek: Olej do ohně, Soukupová: K moři, Vlasáková: Jedním okem
Litera za poezii: Hejda: Sny..., Děžinský: Přízraky, Andjelkovski: Spálov
Litera za publicistiku: Placák: Fízl, Cílek: Borgesův svět, Být dlužen za duši: Rozhovor Palána s Janem a Gabrielem Florianovými
Vítězové
Kniha roku: Nikl: Záhádky
Litera za přínos české literatuře: Thiele a Zimmermann za iniciování a vedení edice Tschechische Bibliothek
Litera za prózu: Martínek: Olej do ohně
Litera za poezii: Andjelkovski: Spálov
Litera za publicistiku: Placák: Fízl
Litera za naučnou literaturu: Vaníček: Soběslav I.
Litera za překladovou knihu: Pamuk: Jmenuji se Červená (přeložil Petr Kučera)
Litera za knihu pro děti a mládež: Nikl: Záhádky
Litera za nakladatelský čin: Korespondence Boženy Němcové
Litera pro objev roku: Kučera za překlad románu Jmenuji se Červená
Kanzelsberger cena čtenářů: Sís: Zeď
(25. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2171
Po knihkupectví Fišer se slehla zem
Z filozofů budou sportovciVeronika Kratochvílová
( veronika kratochvilo)
Knihkupec Bohuslav Fišer před pár měsíci zemřel, a aby studenti netruchlili, bude jim z očí odstraněna i živoucí vzpomínka na jeho jméno v podobě štítku nad obchodem? Knihkupectví se ruší, protože odešel ten, co jej vedl? A co hlavní firemní sídlo v Kaprově ulici? Kolikrát si ještě stačíme doběhnout pro nějakou tu novotou vonící papírovou radost?
Konec paniky… Pan Bohuslav Fišer bohužel opravdu odešel tam, kde se bude probírat knížkami se zlatými přebaly, ale vzpomínat na něj budeme dál i my tady. Knihkupectví jako takové se totiž bude i nadále pyšnit jeho jménem. Tak tedy: Následně připadlo jeho sestře, která ale, jako osoba nezasvěcená do tajů knihkupecké živnosti, postupovala uvážlivě. Předala jej do rukou zkušeného knihomilce, shodou okolností majitele nakladatelství Paseka a dlouholetého přítele pana Fišera, Ladislava Horáčka.
Knihkupectví Fišer fungovalo už od roku 1990, ale Bohuslav Fišer zde působil ještě jako zaměstnanec i předtím. Celkem něco kolem 35 let. A to vskutku není málo na jednu službu. Jinou pobočku než tu, která je právě v Kaprovce, už v Praze nenajdeme. Všechny byly zrušeny už za jeho života.
Otázkou ale zůstává, proč se ona druhá stávající pobočka tak záhadně zrušila i u nás na fakultě. Odpovědi, kterou jsem očekávala, se mi ale nedostalo. Pan Horáček jen řekl, že už jí tam fakulta prostě mít nechce. Jak fakulta? Trpíme nedostatkem místa a nadbytkem nových knih? Musíme se více hýbat, a když popojdeme pár kroků po chodníku naproti naší škole, uděláme něco pro své zdraví? Nebo nová kampaň za životní prostředí, nekácejme lesy – tzn. čím méně poboček knihkupectví, tím více ušetřených stromů? Ať je to tak, nebo tak, více by nám prý měl říci tajemník fakulty, Michal Marcolla. Ten se k celé věci vyjádřil následujícím způsobem. Dědička po Bohumilu Fišerovi, která dočasně provozovala jeho živnost, neměla zájem na pokračování živnosti, a tedy ani nájemní smlouvy. To už jsem ale věděla od pana Horáčka. Nicméně pan Horáček prý uvažoval i nadále o pokračování pronájmu na FF, ale permanentně velice nízký obrat knihkupectví by podle něj vyžadoval jiné cenové podmínky. A ve stávající svízelné prostorové situaci, ve které fakulta je, se další pokračování nájmu jevilo ne úplně odpovídající jejím potřebám. Nicméně pan Horáček deklaroval ochotu ke spolupráci s FF, např. ve věci distribuce vlastních edičních počinů fakulty, které byly dříve distribuovány právě na FF. Za takových okolností nebylo mnoho důvodů hledat cestu k pokračování nájemní smlouvy. Z toho vyplývá jediné. Do budoucna si budeme kupovat více knížek v menších knihkupectvích, čímž je budeme podporovat, dále budeme zvědaví, jak fakulta prostory „lépe“ využije, a fakt, že pro body na kopírování budeme vážit tak dlouhou cestu, zkusíme brát sportovně…
Veronika Kratochvílová
(26. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2179
Pokles respektu k Osobám
Na knižním veletrhu bylo veseloEma Stašová
( ema.stasova)
Když jsem vystoupila z vlaku na havlíčkobrodském nádraží, netušila jsem, k jakému přehodnocení hodnot toho dne dojdu. Předně jsem totiž potřebovala dojít do místního kulturáku, onoho pátečního odpoledne a následně i sobotního dopoledne (10. a 11. 10. 2008) zaplněného až po strop knihami. Jelikož nikdo nemyslel na ukazatele pro přespolní žurnalisty, došla jsem nejdříve k čističce odpadních vod (a toto není politováníhodný pokus o vtip, ale hořká pravda).
Nepříjemný omyl, jen co je pravda. Nicméně místo konání 18. podzimního knižního veletrhu jsem posléze našla a veselé zážitky mohly začít. Až neúnosně bujarou historku o tom, jak mi tajemný pan Fanta vnutil svou knihu Univerzita, která šťastnému čtenáři poradí, jak správně podplatit vysokoškolského pedagoga, ale raději opomenu.
Podnětnější byla autorská čtení ve jménu „lásky“, sdružujícího tématu letošního ročníku veletrhu. Ivan Klíma přečetl své dvě nejnovější povídky. Soubor, v němž asi časem vyjdou, by mohl nést souhrnný název Ze života starých mužů přitahovaných mladými dívkami. Kdyby ty vyprázdněné historky napsal můj děda, poplácám ho po rameně, že je šikula, ale od Klímy, takové Osoby, zvláštně mrazily.
Pak do literárního salonku vtrhl obrovský Jan Burian, písničkář a taky moderátor podivného pořadu Burianův den žen, což je hodinový sled důkazů, jak jsou vybrané dámy (Petra Paroubková, Olga Šípková, Lucie Vondráčková a další) blbé, případně jak blbé věci tvoří. Moje teorie, že Burian má asi přebytek energie, když ho baví dokumentovat všeobecně známé věci, se potvrdila. Během své čtvrthodinky stihl vynadat zvukaři, fotografce a mladíkům v publiku (podezíral je, že na něj přišli pod nátlakem třídní učitelky), dále se vyjádřil k problematice vydavatelství, feminismu i odborné způsobilosti Ireny Obermannové. A ovšem, také přečetl několik básní ze své poslední sbírky. Pak vystřelil z místnosti, jako se do ní pár chvil předtím vřítil, a nechal nás, ať se z té smrště vyhrabeme, jak umíme…
O něco později jsem brouzdala mezi knižními stánky a při listování náhodným titulem zvedla zrak k Osobě na protější straně stolku. Střetnutí s psíma očima Ivana Krause, který odevzdaně čekal, až ho někdo další požádá o podpis, mě takřka dojalo.
Blízko Krause seděl Ludvík Vaculík. Zaslechla jsem, jak odpovídá na otázku zvídavé obdivovatelky: „Paní Vaculíková je doma. Ona na tohle není.“ A jen mě tak napadlo, že v povídce Ivana Klímy by ta dáma nejspíš pozvala pana Vaculíka na kávu a byla by z toho roztomilá milostná příhoda. Dotyčná však asi Klímovo čtení neslyšela, protože řekla jen „aha“. Pak s díkem i čerstvě podepsanou knihou zmizela v davu.
Možná za to rozmlžení autorit českých literátů mohla totalitní budova kulturního domu Ostrov a její stísněná atmosféra. Možná jim jen nesedlo letošní jednoslovné téma „láska“. A možná je na vině špatné BIO, které způsobilo, že jsem ten podzimní den ve všem viděla grotesku. Pod jejím vlivem jsem přišla o naddimenzovaný respekt k Osobám a říkám si, že je to celkem krásná ztráta. Michal Prokop nicméně v Brodu přítomen nebyl.
Ema Stašová
Seriózní okénko: havlíčkobrodští laureáti
Nejkrásnější naučná kniha: Aleš Palán: Být dlužen za duši
Nejkrásnější beletristická kniha: Eduard Bass: Klapzubova jedenáctka
Nejkrásnější dětská kniha: Petr Sís: Zeď
Cena Evropské akademie pro demokracii: František Emmert: Druhá světová válka: Češi a Slováci
Cena České astronomické společnosti Littera Astronomica za popularizaci astronomie: Doc. RNDr. Zdeněk Mikulášek, CSc
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(22. 10. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2210
Šampaňské a čokoládová fontána
aneb slavnostní večer v Českém muzeu hudbyVladimíra Staňková
( vladimira.stankova)
Vešly jsme dovnitř mezi prvními, a tak nás uvaděčky nasměrovaly co nejblíže pódiu. Rády jsme souhlasily a měly díky tomu po celou dobu dobrý výhled na laureáty cen, konkrétně na Ludvíka Vaculíka (Státní cena za literaturu), Jiřího Stromšíka (Státní cena za překladatelské dílo), Jana Bornu, který si přišel pro Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla a Zdeňka Šestáka – tatáž cena v oblasti hudby. Jen Jan Kaplický kupodivu nepřišel. Večerem provázel uvolněným způsobem Jan Vondráček z Divadla v Dlouhé. Krom písní z jejich představení Kabaret Prévert-Bulis se diváci mohli pokochat například uchvacujícím tancem Lenky Bartůňkové nebo violoncellovým Duem Brikcius. Večer ubíhal příjemným tempem a k udržování divácké pozornosti přispívaly na stěně promítané medailonky před projevem každého z oceněných.
Ludvík Vaculík si i tentokrát chtěl zachovat svou pověst spisovatele lhostejného ke čtenářům a zdržel se srdceryvných díků. Řekl, že také v jeho případě platí rčení, že ceny se dávají buď těm, kteří ještě žádné nedostali nebo těm, kteří pravděpodobně brzy umřou. Na druhou stranu ale překvapil, protože očividně změnil svůj postoj, že zpívá rád, ale spíš v soukromí. Na ukázku totiž četl úryvek z Knihy indiánské a doprovodil ho zpěvem. „Proč jste si vybral zrovna tuto ukázku?“ ptáme se Vaculíka později, už na rautu v prostorách Ministerstva kultury. „Je to můj začátek a nikdo by to nečekal. Jde o autentickou příhodu, situaci, která se stala, a tu píseň jsem si tehdy vymyslel,“ odpovídá a mizí v davu, a tak ho necháváme mizet a vydáváme se po vzoru ostatních ochutnávat šampaňské a namáčet jahody v čokoládové fontáně.
Vladimíra Staňková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(5. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2245
Prázdná místnost, barevné zdi
aneb výstava Komiks po svémIvana Bartošová
( ivana.bartosova)
Nejenom, že výstavu nikdo nehlídal a našli jsme si ji v podstatě sami, ale dokonce se zdálo, že o ní nemá žádný zaměstnanec ani tušení. Výstava se nacházela v malé světlé místnosti a kromě pár desítek zarámovaných komiksů rozvěšených po zdech byla místnost zcela prázdná. Výstavu tvořily komiksy a animace minimalisty Nicolase Mahlera, díla rakouského komiksového spisovatele Heinze Wolfa a práce nezávislé skupiny Tonto Comics. Skupina, kterou sdružuje stejný názor na kreslení a vyprávění, pak prezentovala svoji tvorbu v zastoupení Edda Stroblová, Helmut Kaplan, Norbert Gmeidl, Michael Jordan a Clemens Stecher. Jejich práce působila zajímavě především proto, že příběh komiksu byl napsán dvojjazyčně (německy a anglicky). Komiksy, obrazy či různé koláže byly pojaty rozličným způsobem z hlediska grafického provedení, použití barev či materiálu (např. se mezi vystavovanými kousky nalézal i krabicový karton). Téma komiksů také nebylo jednotné. Někdy tvůrci vycházeli ze všedních událostí, které se snažili zesměšnit vhodně zvolenými popisky, jindy z komiksu čišel strach a postavám v něm šlo o život. Některé kousky byly úsměvné, některé nepochopitelné, někdy poodhalovaly vliv umělé inteligence, často šlo o různé náčrtky bez příběhu, což bylo u výstavy komiksu zarážející.
Když jsem byla asi v polovině prohlídky, již zmíněný postarší muž se ke mně přiblížil a řekl mi: „Tahle parta se vlastně vymyká všem zaběhnutým rituálům. A to je správný.“ S těmi slovy se rozloučil a odešel. Uvědomila jsem si, že ten pán měl pravdu. Je to opět něco jiného. A to „něco“ určitě stojí za vidění.
Ivana Bartošová
Komiks po svém
5.11.2008, Rakouské kulturní fórum
Výstava 3. 11.-5. 12. 2008
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(6. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2250
Nazývám se mužem, který zpívá
Tak o sobě mluvil Ludvík Vaculík ještě před udělením Státní ceny za literaturuIna Marešová
( ivana.bartosova)
Přinesl jste s sebou svou novou knihu Polepšené pěsničky – Reportážní esej o zpěvu a písni. Je zcela odlišná od vašich ostatních. Není o vás, vašich myšlenkách, zážitcích, nereflektuje vás. Jak vznikla?
Taky je to jediná z mých knih, kterou jsem nenapsal z vlastního nápadu, ale z podnětu nakladatelky. Přivedla mě na myšlenku zabývat se mým vztahem k písničkám, co pro mne znamenají a jakou úlohu v mém životě má zpěv.
Nevěděla jsem, že zpíváte.
Nejsem zpěvák. Nazývám se mužem, který zpívá. Spíše sám než na veřejnosti. Když přemýšlíte o lidových písničkách, obsahují takové osudy, city a vztahy, až nad tím žasnete. Jsou to takové dějiny doby. Nejlepší jsou ty pomalé, protože jsou smutné. Smutek je nejlepší důvod ke zpěvu.
S tím souhlasím, ale kde je v tom ten Vaculík?
Písničky jsem upravoval, když byla nějaká moc krátká, tak jsem ji prodloužil, když byla nespravedlivá se špatným koncem, tak jsem ho napravil.
Vymýšlel jste si hodně?
MV: On si vymýšlí pořád…
Celé znění rozhovoru s Ludvíkem Vaculíkem naleznete zde
Ina Marešová
Ludvík Vaculík (* 23. července 1926 v Brumově u Valašských Klobouk) je prozaik, fejetonista, publicista, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice (zal. 1971). Dílo: Rušný dům, Sekyra, Morčata, Český snář, Jak se dělá chlapec, Milí spolužáci, Cesta na Praděd, Hodiny klavíru.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(6. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2255
Podezřelý klid na kulturní frontě
K pražské kulturní politice z divadelní perspektivyJakub Jehlička
( jakub.jehlicka)
Zdálo by se, že poté co primátor Bém pod tlakem demonstrací a petice Iniciativy pro kulturu, pod kterou se podepsalo téměř 32 000 lidí, zrušil dotaci na vstupenku prosazovanou radním pro kulturu Milanem Richterem a svolal poradní sbor složený jak z odborníků, tak ze zástupců divadel, spěje celý spor ke smírnému řešení a že krize je zažehnána – některá divadla, jimž hrozil zánik, dostala jednorázovou dotaci. Ve skutečnosti šlo ale pouze o návrat ke stavu před Richterovými reformami, který stran rozdělování grantů bylo třeba tak jako tak změnit, navíc postup magistrátu řadou svých aspektů vyvolává pochybnosti o budoucím směřování pražské kulturní politiky.
Postižená divadla se nyní nacházejí v přechodném období, musí čekat, jak se situace vyvine. „Teď je na tahu poradní sbor,“ říká Daniela Šálková, ředitelka Divadla v Dlouhé, jednoho z divadel, jež navíc čeká transformace z příspěvkové organizace na obecně prospěšnou společnost – stále podle návrhu radního Richtera. Šálková upozorňuje na fakt, že tato kategorie není dosud řádně definována. Definovat síť veřejných služeb je také jeden z požadavků petice Iniciativy pro kulturu, v současnosti se jím zabývá právě poradní sbor primátora.
Sama „nespokojená“ divadla ale nemají příliš velkou příležitost do celé záležitosti mluvit, protože z nich téměř nikdo nebyl nikdo přizván do poradního sboru primátora. Převažují v něm totiž zástupci těch divadelních scén, vůči nimž se postižená divadla vymezila jakožto ke komerční sféře, a pak lidé blízcí vedení magistrátu jako Milan Knížák (jediný za výtvarné umění) nebo jako ekonom Miroslav Ševčík z Liberálního institutu, který přišel s myšlenkou dotace na vstupenku, takže o jeho nestrannosti možno úspěšně pochybovat.
Vladimír Just, který působil i v grantové komisi, problém pojmenovává přímo: „Problém je v magistrátu, kde chybí opozice. Když se v zastupitelstvu vyskytnou osamělí jedinci, kteří protestují, jako Jech, Kolínská nebo Witzany, nebere se na ně ohled.“ Jediné východisko vidí ve „smysluplné opozici“ v pražském zastupitelstvu. Just také upozorňuje na podezřelý postup magistrátu při zrušení grantové komise, který byl podle něj na hraně zákona, a podotýká: „Nevidím zásadní rozdíl mezi grantovými komisemi a mezi rozdělováním veřejných financí na magistrátu.“ Připomíná existenci filmové grantové komise, nad níž se nikdo nepozastavuje.
Poradní sbor má do poloviny roku 2009 přijít s novým návrhem grantové politiky, zatím těžko odhadovat, zda se mu to skutečně podaří. Lze pouze tušit, jakým způsobem se tedy městské peníze budou rozdělovat a jak se k tomu postaví jednotlivá divadla.
Ke slovu se také po delší odmlce hlásí Iniciativa pro kulturu, která se chystá vydat hodnotící zprávu o dosavadní činnosti poradního sboru a uspořádat tiskovou konferenci. Ta má proběhnout 24. listopadu v Divadle Archa spolu s beneficí pro festival Tanec Praha, který se ze známých příčin nachází ve stavu blízkém zkáze.
Skutečnost, že o přežití nebojují zdaleka jen divadla, stejně tak dokazují poslední události, kdy magistrát zrušil nájemní smlouvu na zeď pod Letenskými sady skupině Rafani, která na zdi provozovala galerii Artwall, zjevně kvůli „protiolympijské“ výstavě skupiny Guma Guar. V souvislosti s tím Iniciativa pro kulturu hodlá v Arše vyhlásit po Dnech neklidu Dny solidarity s umělci, jimž je znemožněno vystavovat.
Jakub Jehlička
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(7. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2257
S hudbou proti kultuře strachu
Olga Pavlova
( olga.pavlova)
Informační leták FNF Praha
Jedenáctého října prošel Prahou pátý ročník Do It Yourself karnevalu, letos pod názvem Svoboda místo strachu. Asi dva tisíce lidí v barevných maskách a se spoustou ozvučených aut si nejen užily výjimečně teplou sobotu, ale také se rozhodly něco vyjádřit.
První karneval v tomto duchu se konal na jaře roku 2003. Jeho smyslem bylo sebevyjádření kultury do-it-yourself (udělej to sám), tedy takové kulturní tvorby, která nerozděluje lidi na producenty a konzumenty, ale chce po nich zapojení a aktivní účast. Forma karnevalového průvodu (se spoustou ozvučených technařských aut, tzv. soundsystémů) byla pro takovou kulturu ideální – každý účastník měl přijít v masce vlastní výroby… Dlužno dodat, že účastníků bylo vždy pochopitelně více než masek, a tak není divu, že se v letáčcích na další ročníky (2004, 05, 06) objevovala hesla jako „kdo přijde bez masky, je toy“.
Přelomovým momentem byl rok 2005, ve kterém došlo k brutálnímu policejnímu zákroku proti technoparty Czechtek. Následné protesty se poměrně brzy proměnily z hlediska technařů spíše v politický spektákl – a tak se pro ně stal příležitostí vyjádřit protest další, narychlo uspořádaný technařský karneval. Ještě roku 2006 se karneval konal, pak jej ale organizátoři kvůli problémům s úřady a také pro zklamání z upadající dynamiky akce a upadajícího zapojení účastníků neuspořádali ani na jaře 2007, ani o rok později.
Letošní karneval získal novou motivaci – stal se nejen přehlídkou tvořivosti jedné subkultury, ale také vyjádřením protestu proti různým podobám kontroly společnosti a omezování svobody, ať už mají podobu celosvětové kamerové mánie nebo místních vyhlášek třeba o pití alkoholu na veřejném prostranství. Akce se uskutečnila v rámci celosvětového dne Freedom Not Fear (Svoboda místo strachu) a patrně na důkaz toho, že obavy z omezování veřejného prostoru jsou oprávněné, zakázal pražský magistrát původní návrh trasy průvodu.
Letošní karneval se od minulých ročníků lišil i v jiném směru. Dorazil velký počet soundsystémů, ve kterých hrálo nejen freetekno, ale i hardcore, hiphop, a dokonce i stará dobrá eighties hudba. O politickém účelu akce zazněl nejen projev mluvčího, odrážel se i v tématech masek jednotlivých účastníků. Oblíbené byly různé tvary kamer, chodící openkarta, televize a spousta jiných. Ve chvíli, kdy celý průvod nastartoval, moji pozornost připoutal vozík, ve kterém seděl sám Dionýsos obklopený ženami, květinami a pivem. Celá ta soustava se pohybovala pomocí dvou kol vpředu. Kulturní část doplnilo vystoupení kapel Unkilled Worker, Jonestown a Sporto a po ukončení akce i vystoupení hiphopové kapely IScream boys.
Bez ohledu na politiku a problémy patrně víc než polovina lidí přišla spíše proto, že měla v paměti atmosféru minulých ročníků, než kvůli podpoře politických účelů akce. Mnozí ale dokázali obojí propojit – ne snad bavit se a protestovat zároveň, ale vyjádřit protestní obsah formou, jakou se bavili.
Karneval Svoboda místo strachu tak v sobě spojil kulturu, hravost a protest, což se moc často nestává. Jednalo se o politiku, ale o jinou politiku než jak ji známe z televizních obrazovek. Nešlo totiž o moc, pozice či slávu – šlo o sebevyjádření a společenskou kritiku a propojení alternativního poselství s alternativní kulturou.
Olga Pavlova
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(8. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2266
Moucha ve Francouzském institutu
Lewis Trondheim hostem KomiksFEST!uMarkéta Holanová
( marketa.holanova)
Francouzský institut vyhradil výstavě prostory kavárny Café 35 a foyer Kina 35, v době vernisáže byla instalována pouze v prostorách Café 35. Toto místo je milé, pěkné, světlé, ale vejde se do něj bohužel jen asi 40 lidí. Tudíž šťastnější seděli/stáli a poslouchali samotného tvůrce, jak hovoří o výstavě, ti méně šťastní bloumali po prostorách Institutu, případně prozíravě obsazovali místa v kinosále.
V Kině 35 téměř s úderem devatenácté hodiny začala projekce. Na plátně se objevila typická minimalistická kresba Lewise Trondheima a během hodiny byla k vidění celá řada jeho výtvorů.
Největšího prostoru se dostalo seriálu Moucha, který v Čechách vyšel v podobě komiksového alba. Kratičké absurdní grotesky ze života Mouchy s rozkošnými dialogy ve francouzském dialektu hmyzího jazyka potěšily všechny diváky.
Dvěma díly se s českým publikem seznámilo duo Kaput a Zosky, páreček agresivních dobyvatelů vesmíru, kteří ovšem nikdy nedostanou to, co chtějí, takže letí zase o planetu dál.
Jako zjevení přímo z vesmíru působila pohádka, pravděpodobně francouzská variace českého Večerníčka. Bohužel jsem nejspíše přehlédla název a přeslechla slečnu Simultánní Tlumočnici ve sluchátkách, takže jméno tohoto filmu zůstává tajné. Podle ohlasu diváků se jednalo o vrchol projekce. Lewis Trondheim si s tradiční náplní žánru příliš hlavu nelámal, a tak jsme si užili pohádku o princezně, která smrděla. Kromě princezny vystupovali v pohádce piráti, pudlové, žraloci, ale také kouzelník, který umí vyčarovat tři tuny zubních kartáčků.
Markéta Holanová
Lewis Trondheim na KomiksFEST!u
7. 11. 2008, Francouzský institut
Výstava 7. 11.–6. 12. 2008
(9. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2267
Vivat republika!
Zmatená výstava v Národním muzeuJana Spálenková
( jana.spalenkova)
Expozice je rozdělena na čtyři základní části, historiechtivý pozorovatel je nucen přejít do patra muzea, při čemž není vyloučena možnost „zamotání se“ a ztráty mezi vystavenými expozicemi. Výstava je organizátory jen spoře označena orientačními šipkami, udávajícími směr prohlídky. První část zachycuje vznik ČSR a vše, co jejímu vyhlášení předcházelo. V tomto prvním oddíle působí vystavované exponáty ve vitrínách velmi neuspořádaně a hekticky. Vedle jezdeckých bot Vlasty Buriana a polobotek idolu žen Oldřicha Nového najdeme pod sklem Horovy a Závadovy rukopisy, ale i básně a dřevoryty Josefa Váchala. Tato část výstavy by se dala zaštítit pod název „ Jak se baví republika“ - skutečně zde najdete vše od literatury a hudby až po užité umění.
Další část expozice je věnována politice a politikům. Nevýhodou je, že exponáty nejsou opatřeny úplným popiskem. Fakt, že chybí rok vydání např. u literárního díla, by běžný návštěvník výstavy odpustil, ale to, že u obrazu námořníka chybí popisek celý (tj. nedozvíme se ani jméno malíře, název obrazu natož rok, kdy obraz vznikl) je poněkud zarážející i pro laika, pohybujícího se na poli umění jen příležitostně. Další část výstavy je věnována vědě, průmyslu a peněžnictví. Nechybí exponáty věnované sportu, kinematografii a fenoménu fotografie.
Návštěvníky jistě zaujme projekční sál, promítající grotesky typu Škola, základ života nebo němou ukázku filmu Erotikon režiséra Gustava Machatého s lehce sexuálním podtextem. I jinde se je na co dívat. V patře běží ukázka převozu rakve T. G. Masaryka z Wilsonova nádraží do Lán, setkáme se zde i s roztrhanou uniformou M. R. Štefánika, kterou měl na sobě v den své tragické smrti. Další části výstavy se zaměřují na život ve městě s jeho kulturou, kavárnami, salony a mόdou na jedné straně a vesnicí se strohými světnicemi, pohledem do školních lavic, kostela nebo hospody na straně druhé. Výstava Republika nabízí návštěvníkům možnost jakoby vcházet do uměle vytvořených prostor vagόnu, kavárny, knihkupectví, pozorovat dobový materiál a obdivovat bohatý kulturní život první republiky.
Je trochu zarážející, že stěžejní výstava roku 2008 se stala pro velké množství exponátů, jejich neobvyklé a často nepochopitelné umístění ve vitrínách také nejvíce zmatenou výstavou, v níž se stěží orientuje student historie, natož pak základní školou povinný puberťák, kterých potkáte na výstavě opravdu hodně.
Jana Spálenková
Výstava Republika, 28. 10. - 15. 03. 2008, Národní muzeum, Praha
(26. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2273
Stíny Ondřeje Hanuse
Rozhovor s mladým básníkemDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Ondro, svoji první básnickou sbírku jsi vydal letos v červenci. Jak dlouho už píšeš básně?
Básničky píšu zhruba od třinácti let. Ve Stínohradu jsou texty z doby, kdy mi bylo mezi 17 a 19 lety, některé jsem napsal ještě ve dvaceti. Je to na tom asi znát, ale doufám, že ne pouze v negativním slova smyslu.
Proměnil se za tu dobu způsob tvého psaní?
Zajímavé je, že když jsem začínal psát, bylo to spíše volným veršem, nebo lépe řečeno uvolněným. Pak se ale něco zlomilo a od té doby jsem neopustil pevný tvar s důrazem na zvukovost verše.
A proč zrovna sonety?
Protože mi nabízejí přesně to, co při psaní potřebuji. Nevelký, sevřený prostor, možnost hrát si s pointou – odsouvat ji, zastírat, zdůrazňovat... zkrátka stavět na malém prostoru objekt s hlubokými základy a mnoha tajnými sklepeními. Sonet nabízí všechno a chce za to málo – upsat se mu vlastní krví (smích). Přiznávám, jsem sonetofil.
Texty, které se objevily v tvé sbírce, jsi tedy sbíral delší dobu. Nevznikly na jeden zátah?
Ty texty vznikaly delší dobu, zhruba v letech 2004 – 2007. Na jeden zátah jsem asi nikdy nic nenapsal – nebo alespoň nic "závažnějšího". Básnička mi většinou zraje v hlavě několik dní.
Jak bys svou poezii popsal?
Charakterizoval bych ji jako formálně sevřené texty s otevřeným (nebo alespoň pootevřeným) významem. Důraz kladu i na zvuk. Tématem Stínohradu je především smrt, to souvisí s mým strachem z ní, ale samozřejmě to není to jediné.
Většina lidí, kteří píší poezii nebo i prózu, ji píšou tzv. do šuplíku.
Myslím, že dnes už zase tolik lidí do šuplíku nepíše. Existují různé literární servery, které nabízejí okamžitou možnost virtuální publikace. Je to sice na jednu stranu semeniště grafomanů, ale rostou tam i opravdoví básníci, jako je třeba Jonáš Hájek (sbírka Suť), Ladislav Zedník (Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly), Eva Košinská (skvělý Solný sloup) nebo Tereza Ješátková (Oblásky).
Co pro tebe bylo impulsem k vydání básní?
Co bylo impulsem? Když jsem poslal ty texty básníkovi Milanu Ohniskovi. Jemu se líbily a doporučil mi je poslat do Hosta a do Welesu. Do Hosta jsem je snad ani neposlal, už nevím, ale do Welesu ano. Nejdřív mi nabídli publikaci několika textů ve své revue, pak i celé sbírky. Vzhledem k tomu, že jsem v té době měl už materiál na celou knížku, sesbíral jsem to, utřídil a dal Welesu k vydání. Moc hodní pánové.
Kde bereš inspiraci pro své básně?
Inspiraci, hm... je to spoustu zdrojů. Samozřejmě v knihách, ať už prozaických nebo básnických, ve vlastním životě a strachu, v životech jiných lidí, u nás na vsi, v kázání našeho pana jáhna... hlubokou studnicí inspirace je mi samozřejmě Bible. Zjevení sv. Jana považuji za největší literární dílo všech dob.
Když už nějakou báseň napíšeš, zasahuješ pak do ní ještě? Předěláváš, přepisuješ?
Svoje texty přepisuji dokola a dokola, cizeluji, škrtám, mažu. Mockrát se mi stalo, že jsem básničku zničil jenom proto, že mi tam jeden detail neseděl.
Vím, že studuješ na FF UK bohemistiku. Máš nějaké své vzory nebo autory, kteří tě oslovují, inspirují?
Studuji bohemistiku a anglické překladatelství. Těch autorů je spousta. Z českých samozřejmě Mácha, Erben, Karásek ze Lvovic, Březina, Hlaváček, Palivec, Halas, Zahradníček, Hrubín, Ludmila Macešková alias Jan Kameník, ze současných Norbert Holub, Bogdan Trojak, Vít Slíva, Petr Halmay, Zbyněk Hejda a další. Z cizích miluji expresionisty, Trakla, Heyma, Benna, z anglofonní oblasti Johna Donna, E. A. Poea, Emily Dickinsonovou, Roberta Frosta, Seamuse Heanyho, Sylvii Plathovou atd.
Vysoká škola ti asi také poskytla širší teoretické znalosti. Ulehčilo to tvé psaní, nebo naopak ztížilo? Promítlo se do způsobu tvorby?
Ano, teoretické znalosti mi skutečně poskytla. Při psaní si je potom člověk jistější, zná území, na které vstupuje, neobjevuje Ameriku. Zároveň má lepší interpretační aparát, což je klíčové i při překládání poezie. Ale je ho třeba i když člověk tvoří nějaký vlastní text. Tím, že pochopí model jiných, je schopen lépe vytvářet svůj vlastní. Poznat cizí země znamená lépe poznat i tu svojí.
Měl jsi už někdy nějaké autorské čtení?
První autorské čtení – to bylo na konci dubna, ještě před tím, než vyšel Stínohrad. Byl jsem na literární přehlídce Větrák v Brně. Byl jsem nervózní, ale docela to vyšlo. První větší čtení jsem měl při křtu čtyř sbírek Welesu letos v říjnu. Kromě mě tam byl Vladimír Šrámek (sbírka Řeč chce syna), Milan Šedivý (Výběh slov) a Vít Slíva (krásné leporelo Koloběžka). Byl jsem tam ze všech nejmladší, takže to byl takový křest (sbírky) ohněm. Poslouchat Víta Slívu, to je... mocný zážitek. A když vám ještě pochválí vaše vlastní básničky... Ještě dneska se při té vzpomínce otřesu.
Zúčastnil ses někdy nějaké soutěže?
Různých literárních soutěží se snažím účastnit pravidelně, ačkoli je vybírám spíše náhodně. Vždycky jich pár obešlu, zapomenu na to a pak se divím, když mě zvou třeba do Čelákovic…
A nějaká ocenění?
První cenu jsem si odnesl v patnácti letech ze soutěže Lidových novin Staň se spisovatelem. Pak ještě různá umístění v česko-rakousko-německém Sprichcode, Literární ceně Vladimíra Vokolka, strakonické O cenu prof. Antonína Voráčka, Městské knihovny v Čelákovicích a asi i pár dalších. Zrovna tuhle sobotu, 13. 12., jedu do Děčína na vyhlášení letošní Literární ceny V. Vokolka. Před dvěma lety jsem tam byl třetí, a to jsem tam navíc ani nedorazil, tak uvidíme, co letos.
Denisa Garciová
(7. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2283
Mistr s plesnivým plnovousem o pravopisu na ekonomce
Se Zdeňkem Svěrákem trochu jinde a trochu jinakVeronika Kratochvílová
( karolina.demelova)
Vysoká škola ekonomická, fakulta podnikohospodářská, se rozhodla představit svým studentům řečeného mistra v celé své kráse a kompletní šedesátiminutovce. Bude je snad seznamovat s ekonomickou krizí, která nastala vzhledem k narůstající inflaci a postihla Divadlo Járy Cimrmana? Nebo okomentuje statistiku českých nízkorozpočtových filmů a jejich prodejní bilanci na světovém trhu? Ani jedno, ani druhé, ani dvacáté třetí. Studentům „ekny“ je zkrátka servírováno ztělesnění kultury na stříbrném podnose. Na poznámku Michala, že co se tak divím, vždyť minulý týden tu byl Mencl, už radši nereaguji a s otevřenou pusou překračuji práh (vzhledem k poměrům na které jsem zvyklá) superextramoderní auly a usedám na čestné přední místo. Všude to voní novotou. Ale než se stačím rozkoukat, po rychlé zkoušce mikrofonů a trochu nuceném potlesku vstupuje do místnosti režisér, herec, spisovatel, scénárista, textař a bůh ví co ještě v jedné osobě, Mistr s „plesnivým“ plnovousem, Zdeněk Svěrák. Po jeho levici usedá milý a pro někoho možná i vtipný pán pozdně středního věku (údajný děkan fakulty). Oslovuje Svěráka titulem Mistře i několikrát v jedné větě a podle neskrývaného obrácení mistrových očí v sloup se domnívám, že se necítí být tímto vehementním titulováním poctěn, ba naopak. Následuje nudný výčet Svěrákovy tvorby, těžkopádné gratulace k životním úspěchům a upřímný nekritický obdiv sálající z rozzářených očí a upoceného čela. Konečně přichází na řadu samotné jádro besedního večera. Po místnosti se rozbíhá několikero bezdrátových mikrofonů a už se zvedají první nesmělé ruce.
Přes otázky typu „Co je vaše nejoblíbenější cimrmanovská hláška?“, „Kolik si průměrně měsíčně vyděláte?“ se konečně dostalo i na otázky, dle mého mínění vkusnější a pro mě samotnou zajímavější, a tím pádem zapínám diktafon…
„Co vás vlastně vedlo k tomu, že jste se vydal na dráhu umělce?“
„Víte, už na gymnáziu jsem chtěl být spisovatelem. Mně dělalo náramně dobře, když se mi třeba povedla napsat slohová práce a paní učitelka řekla, ať ji přečtu před třídou. To jsem se pak snažil a dával do toho úplně všechno, že chvíli celá třída mlčela jak hrob a pak se zas hurónsky smála. Nebo jsem si představoval Jiráska, to byl takový můj idol, jak chodí po té Litomyšli a všichni se mu uctivě klaní a on přijde domů, zasedne za psací stůl a sepíše dějiny. To byl taky hlavní důvod, proč jsem začal studovat obor český jazyk a literatura na pedagogické fakultě. Jenže už během studia jsem poznal, že kvůli prokousávání se tou hromadou knih už moc času na samotné psaní nezbývá. To se nezměnilo, ani když jsem začal učit. Nezbylo tedy nic jiného, než z té ošemetné učitelské dráhy seběhnout.“
V té chvíli mě začalo všechno pálit a můj tep se začal zrychlovat. Říkala jsem si, že jestli se onoho milého pána nezeptám teď, pak už třeba nikdy. Najednou jsem třímala mikrofon ve svých neekonomických rukou a jeho pohled směřoval ke mně. Nebylo tedy úniku.
„Nejspíš jsem tu dnes za černou ovci, nejsem studentka ekonomické fakulty, ale fakulty filozofické, oboru český jazyk a literatura. Nemohu se tedy nezeptat: přinesl vám váš, respektive náš obor do života i něco víc, než jen ztrátu času a zbrzdění vlastní tvorby?“
(Výmluvný úsměv mluví za vše.) „Tak to jsem opravdu nečekal. Vy chcete být učitelka?“
„Ne, děkuji. I když kdo ví.“
„Není to tak špatná práce, je docela zajímavá.“
„To věřím, ale zatím o tom nepřemýšlím.“
„To měla být otázka?“
„Ne, vlastně odpověď.“
(Celá aula se zachvívá přívaly smíchu.)
„Tak tedy. Celý můj život se točí kolem češtiny, a kdybych pominul všechno ostatní, naučil jsem se snad alespoň pravopisu.“
Tím tedy skončil ten velký debatní večer a já si přepadala jako outsider v hlavní roli. Ale po následném několikahodinovém sezení u vína a diskutováním o nesmrtelnosti chrousta jsem dospěla k závěru, že ten PRAVOPIS je vlastně velice důležitý…
Veronika Kratochvílová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(11. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2305
Bilance půlroku boje o pražskou kulturu
Iniciativa pro kulturu hodnotí sedm měsíců po pražských „dubnových bouřích“Jakub Jehlička
( jakub.jehlicka)
V pondělí 24. listopadu uspořádala Iniciativa pro kulturu tiskovou konferenci v divadle Archa při příležitosti benefičního večera pro ohrožený festival Tanec Praha. Tomu vyvstaly potíže v dubnu, kdy těsně před začátkem festivalu magistrátní Výbor pro kulturu snížil dotaci navrženou Grantovou komisí z původních 3 milionů (částka z minulých sezon) o 90%, což znamenalo výrazné změny programu a vyvolalo pozdvižení mezinárodního rozsahu. Uspořádání dalšího ročníku by podle organizátorů festivalu za těchto podmínek bylo prakticky nemožné. Samotná benefice měla na programu taneční vystoupení Věry Ondrašíkové a souboru Nanohach, večer uváděl Petr Nikl. Věnujme se ale tomu, co přineslo předcházející setkání se zástupci Iniciativy.
Jeho hlavním bodem bylo zveřejnění dlouho očekávaného prohlášení Iniciativy, jež hodnotí mimo jiné práci Poradního sboru primátora na základě požadavků petice Za Prahu kulturní (která měla poměrně velkou odezvu), v reakci na níž primátor Bém Poradní sbor svolal. Nyní uplynulo už sedm měsíců od formulování požadavků Iniciativy ohledně řešení nastalé situace a také pojetí kulturní politiky města vůbec. Ony požadavky byly rozděleny do pěti bodů.
Jak prohlášení shrnuje, většina byla splněna – u všech ovšem s více či méně významným ale. Podívejme se na ně podrobně:
První bod, stěžejní a nejdiskutovanější, požadoval oddělení grantů neziskové sféře od podpory sféry „komerční“ a zrušení nejhlasitěji odmítané dotace na vstupenku. Ta byla tedy vskutku zrušena, zbytek prozatím řeší Poradním sborem připravené grantové kolo na rok 2009.
Druhým bodem bylo přerušení transformace některých divadel na veřejně prospěšné organizace, nežli bude definována síť veřejných kulturních organizací. Transformace byla pozastavena, dále byla přislíbena revize dosavadního postupu a audity v inkriminovaných divadlech – k těm ale zatím nedošlo a tak je zde situace stále velmi mlhavá.
Třetí bod, totiž odvolání Milana Richtera z postu radního pro kulturu a Ondřeje Pechy z čela Výboru pro kulturu, nebyl vůbec splněn – oba jmenované zastupitelstvo podrželo v jejich funkcích.
Další bod petice požadoval přímo existenci Poradního sboru primátora jakožto zákonné možnosti zasahování odborné veřejnosti do kulturní politiky Hlavního města. Tento požadavek byl tedy jak známo splněn – a dle Iniciativy je i personální složení sboru v zásadě kvalitní, i když není např. přítomen nikdo z Divadelního institutu, natož z univerzity apod. a výtvarné umění reprezentuje jen řečený Milan Knížák.
Za páté petice volala po okamžitém řešení situace subjektů akutně ohrožených. Zde došlo také jen k částečnému řešení: některé instituce (jichž se netýkají pravidelné roční granty) obdržely jednorázové příspěvky. Ostatní instituce (znovu třeba zdůraznit, že se zdaleka nejedná jen o divadla) financované podle nyní již zrušeného grantového systému ale stále nevědí, na čem jsou (tisková zpráva uvádí jako příklad Strašnické divadlo) – nutno říci, že z dlouhodobého hlediska, protože granty na rok 2009, připravené Poradním sborem, byly již schváleny.
Iniciativa se nově také zastala dalšího „ohroženého“ subjektu, a sice galerie Artwall, již provozovalo Centrum pro současné umění na zdi pod Letenskými sady. Magistrát (majitel) vypověděl na konci května pronájem zdi skupině Rafani (od níž mělo Centrum prostor propůjčen) – v reakci na „antiolympijskou“ instalaci Kolektivní identita skupiny Guma Guar, jež využívala po svém, dle města neoprávněně, grafické podoby olympijské kampaně. Iniciativa trvá na tom, že výstava zákonům neodporovala. Magistrátu tak znovu po sedmi měsících adresuje petici, tentokrát z důvodu „v demokratické společnosti skandální nepřímé cenzury, vedoucí k likvidaci umělecké galerie.“
Jakub Jehlička
Tisková konference (organizátor Iniciativa pro kulturu)
24. 11. 2008. Divadlo Archa, Praha.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(12. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2307
Znakující žena shakespearovských dramat
Divadelní představení Černý smích medúzyVladimíra Staňková
( vladimira.stankova)
Miřenka Čechová (herectví na DAMU, nonverbální a komediální divadlo na HAMU, klasický balet na Taneční konzervatoři v Praze; spoluzakladatelka Spitfire Company a Theatro Pantomissimo) je hlavní interpretkou představení Černý smích medúzy, který jste mohli spatřit 12. listopadu v Paláci Akropolis v rámci festivalu Integrace Slunce.
Pokud jste už někdy v Paláci byli, víte, že se jedná spíše o menší místnost, v jejímž hledišti se tentokrát sešlo specifické publikum. Čechová totiž jako výrazový prostředek používala kromě tance a činohry také český znakový jazyk. Ten se poslední dobou spolu se zvětšující se osvětou a podporou komunity českých Neslyšících dostává stále více do divadelních představení i filmů.
Námětem inscenace byly postavy žen ze Shakespearovských dramat. Já jakožto teprve začátečník ve znakovém jazyce jsem neporozuměla úplně všemu, ale přesto to byl pro mě velmi silný zážitek. Všechny způsoby uměleckého projevu dohromady mi zprostředkovaly strhující drama o ženách, především ve vztahu k mužům, o ženách milujících, ženách vražedkyních, něžných, ale i hysterických, podřízených i manipulujících a šílených.
Trochu rozporuplné pocity jsem měla z hudby, která sice skvěle dotvářela už tak úžasnou (pro některé slyšící diváky prý příliš děsivou) atmosféru, ale chvílemi byla až k nesnesení hlasitá.
Pro Čechovou bylo, jak sama řekla, seznámení se znakovým jazykem velmi fascinující a obohacující zkušeností. A jak vnímali Černý smích medúzy diváci, kterým bylo toto představení primárně určeno? Přečtěme si názor Vojtěcha Pražáka, neslyšícího studenta naší fakulty: „Byl jsem překvapený, protože se s různou mimikou, tancem a českým znakovým jazykem pracovalo víc, než jsem čekal a dovedl si představit. Vibrace, které jsem cítil, mi nahrazovaly zvuk. Vystoupení se mi moc líbilo a zaujalo mě. Jen je škoda, že nepřišlo více diváků.“
Pozn.: Představení, které původně nemělo mít reprízy, se bude hrát znovu 16. ledna 2009. Více na www.palacakropolis.cz.
Vladimíra Staňková
Černý smích medúzy, Spitfire Company, 12. 11. 2008, Palác Akropolis
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(13. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2317
Krchovský v Řetězech
Autorské čtení básníků života a smrtiBarbora Krucká
( barbora.krucka)
Básně Radka Lehkoživa, který četl jako první, byly většinou krátké, rytmické, dokonale vypointované a snad kromě jedné vážnější neotřele vtipné, ačkoli tematika nebyla právě objevná, což však v žádném případě nebylo na škodu. Jeho básně bych označila v pozitivním smyslu za falocentrické. Sex, svět, život, smrt a vyrovnávání se s tím vším humorným nadhledem.
J. H. Krchovský své příznivce nezklamal. Vzhledem k tomu, že zapřisáhle netvoří již několik let, byla jeho nová báseň, kterou přečetl na úplný závěr, v konzumentském smyslu příjemným překvapením, v kontextu díla jako by pootvírala další vrstvy. Jeho čtení, obvykle velmi gotické, přizpůsobil publiku, které po víně a tvorbě jeho kolegy Lehkoživa bylo poněkud rozdováděnější, než si žádaly jeho chmurné verše; nutno říct, že s improvizovanou změnou svého pečlivě vybraného repertoáru (nerad se opakuje) si poradil nonšalantně a dokázal, že jeho smysl pro černý a šibeniční humor je stejně hluboký jako jeho splín.
Mezi jednotlivými „bloky“ básní vystupovala se svými písněmi a za vlastního doprovodu piána nebo akordeonu Zuzana Palková, mladá absolventka DAMU. Mohl to být docela zajímavý kotrast mezi muži potýkajícími se s různými fázemi a aspekty maskulinní krize středního věku a mladičkou dívkou, která by jim snad mohla být múzou, ale produkce písničkářky byla příliš herecká a i když některé písničky vlastně nebyly špatné a některé byly dokonce docela dobré, působila mezi básněmi křečovitě. Palková však zaskakovala za nedorazivšího muzikanta Kříže, takže možná netušila, co ji čeká.
Myslím, že kombinace Lehkoživ – Krchovský je mimořádně zdařilá. Ač každý jiným způsobem, oba uchopovali stejná témata a jejich tvorbu spojuje cynismus, sebeironie a také zmiňovaný poněkud brutální humor.
Barbora Krucká
Krchovský+Kříž=Lehkoživ, Literární kavárna v Řetězové, 20. 11. 2008
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(13. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2319
Myši na zdi (a jiné)
Transparency – světelné instalace v centru PrahyEva Levorová
( eva.levorova)
V souvislosti s českým předsednictvím Evropské unii se během první poloviny letošního roku v Praze setkáváme s netradičními, rozměrnými a technicky poměrně náročnými uměleckými díly. Jsou součástí projektu Transparency, který realizuje agentura w.art ve spolupráci s hl. m. Prahou. Dohromady jich je šest, z toho tři jsou stálá, tři dočasná.
Jedná se o díla uznávaných umělců z různých koutů světa a jejich úkolem je upoutat diváky, přiblížit umění kolemjdoucím a jednoduše „rozsvítit“ Prahu.
V současné době je možné prohlédnout si čtyři světelné instalace. Začneme-li u Národního divadla, upoutá nás v jednom z jeho oken tanečnice Anna od britského umělce Juliana Opieho. Ten již v roce 2007 představil v Praze jiná svá díla – kráčející dvojici Bruce and Suzanne walking, které bylo možné spatřit na molech Vltavy. Anna dancing, led-panel zobrazující ladně se vlnící dívku, může působit v kontrastu s charakterem architektury a zejména se Schnirchovými trigami na čelních panelech budovy kýčovitě. A nebo moderně.
Vydáme-li se dále po proudu Vltavy, po nábřeží zanedlouho dojdeme k Novotného lávce, odkud se nám naskytne pohled na svítící nápis TACET Rakušanky Ully Rauterové. „Tacet“ je pojem z oblasti hudby, označuje pauzu. Má upozornit na řídkost (či přímo absenci) okamžiků ticha v současných rušných velkoměstech. Nápis svítí dennodenně po setmění, není-li zvýšená hladina řeky.
Opět kousek dál po proudu řeky na nás čeká nejmonumentálnější dílo projektu. Na Palachově náměstí se tyčí pět mětrů vysoká, z oceli laserem vyřezávaná socha od Jaume Plensy ze Španělska. Zobrazuje sedící postavu složenou ze znaků nejrůznějších světových abeced. Jeden na druhém jsou nalepené čínské a japonské znaky, písmena latinky, azbuky, řecké abecedy i dalších. Je nasnadě, že umělec poukazuje na víru v porozumění a mír mezi národy. Nasvícená socha, nejlépe s Rudolfinem na pozadí a panoramatem Hradčan po levé straně, je skutečně působivá.
Poslední zastávku na naší pomyslné procházce tvoří Dušní ulice nedaleko Španělské synagogy. Přesněji nedaleko zdi obchodní akademie ve zmíněné ulici. Po ní se totiž od osmé hodiny večerní každý den prohánějí obrovské zelené myši. Jejich autorem je německý umělec Stephan Reusse, který myší siluety pořídil zjednodušením infračervených záznamů pohybu skutečných hlodavců. Neklidné, ustrašené a hekticky se pohybující nehmotné myši mají být symbolem pomíjivosti. Skutečně – běhají z místa na místo, některé mizí, jiné se nově objevují. Přebíhají po římsách i přes okna budovy – tehdy ztrácejí svou myší podobu a stávají se abstraktními zelenými světelnými odlesky…
Více projektů v současné době spatřit nemůžeme. Jeden krátkodobý už proběhl – bylo jím promítání na Staroměstském náměstí nazvané Love letters. Artur Duff z USA v něm propojil části milostných dopisů vlastních rodičů s větami vygenerovanými programem Christophera Stracheye Love Letters, který náhodně sestavuje milostné dopisy.
Posledním projektem Transparency bude promítání básní Franze Kafky a Wislawy Szymborské na Národní muzeum připravené Američankou Jenny Holzer, jež budeme moci zhlédnout v týdnu od 30. dubna do 6. května.
Celkově projektu nelze upřít originalitu. Pobíhající myši mne fascinovaly samy o sobě, stereotypně se pohybující tanečnice se stává unikátem díky nápaditému umístění. „Písmenkovou sochu“ bych osobně před Filozofickou fakultou nechala trvale, ač se setkávám spíše s opačnými názory. Snad jen nápis TACET jako hudebně nevzdělaná nedokážu ocenit. Přiznávám, ten jediný mě zklamal.
Eva Levorová
Stručný přehled instalací:
7. 1.–30. 6: J. Plensa – nám. Jana Palacha , J. Opie – Národní divadlo, S. Reusse – Dušní ulice
7. 1.–1. 2: A. Duff – Staroměstské náměstí
21. 2.–30. 6: U. Rauter – ledolamy před Novotného lávkou
30. 4.–6. 5: J. Holzer – Národní muzeum
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(15. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2355
Bez Tvaru, Hosta i Souvislostí
Literárním periodikům hrozí zánikEma Stašová
( ema.stasova)
Literární periodika jsou pro literaturu esenciální, neboť ji reflektují, hledají možnosti interpretace a zachovávají její kontinuitu. Na čtenáře kladou vysoké nároky, takže bohužel netrhají rekordy prodejnosti. Přes malé náklady si na sebe z prodeje nevydělají a finanční dary od soukromých sponzorů jsou jen nahodilé. Literární časopisy jsou proto odkázány na podporu státu (konkrétně Ministerstva kultury ČR), jež tvoří 50 – 70 % jejich příjmů.
Záměr snížit dotace literárních periodik o více než polovinu (z loňských 20 milionů na 9 milionů korun) ministerstvo na svém webu zdůvodňuje nadsazeností loňských grantů – teprve tento rok se prý rozdělovalo podle reálných možností. V každém rohu číhající světová krize oprávněnost tohoto argumentu zdánlivě umocňuje. Jenže nahlédneme-li do rozpočtu ministerstva kultury, chiméra se rozplyne: balík se zmenšil o pouhých 6 % (z 8,8 miliardy na 8,3 miliardy korun), rozdíl v grantu na periodika však činí 55 %. I matematickým antitalentům dojde, že přímá úměra tady nefunguje.
Až díky dopisu šéfredaktorů A2, Hostu, Revolver Revue, Souvislostí a Tvaru se o podivné ekonomice dozvěděla veřejnost. V listě primárně určeném ministru kultury Jehličkovi a grantové komisi se píše: „Literární časopisy stojí před zánikem. Ministerstvo kultury v letošním roce dramaticky snížilo dotace pro oblast literatury z loňských pouhých dvaceti milionů na likvidačních devět. Snížení už tak skromné podpory znamená pro časopisy nevyhnutelný konec. Vzhledem k tomu, že rozpočet MK ČR se nesnížil, nepovažujeme toto rozhodnutí za úsporné opatření, ale spíše za nepochopitelný útok na literaturu a živé umění obecně; nesrovnatelný s žádnou akcí ministerstva kultury po roce 1989.“
Sugestivní slova nezůstala bez odezvy. Odborná komise, v jejíž pravomoci je přerozdělení grantu jednotlivým projektům, odmítla zasedat, protože nenašla způsob, jak danou částku spravedlivě rozdělit, a vyzvala ministra Jehličku, aby grant zvýšil na úroveň blížící se předchozím letům.
A pak se stalo nečekané: k navýšení grantu z popudu ministra skutečně došlo, přislíbeny byly čtyři miliony navíc. Na webu ministerstva se objevila smířlivá tisková zpráva, v níž ministr vyslovuje naději, že „navýšení dá literárním časopisům v dnešní nejisté době určitou jistotu.“ Jehlička je učiněná chytrá horákyně. Peníze přidal, ale časopisům neulevil, což dokumentuje i komentář Tvaru: „Rozpočet na granty pro literární periodika, sborníky a akce, jako jsou literární festivaly, soutěže a čtení, se dostal z devíti milionů na třináct, máme se radovat a dát pokoj. Časopisy tedy neskončí v červnu, ale až v září.“ A Jan Vávra z A2 k tomu LitENkám sdělil: „Dosáhli jsme toho, že se částka „přes noc“ navýšila na 65 %. Tím nás ministerstvo zrovnoprávnilo s ostatními obory (divadlo, hudba, tanec, výtvarné umění), kterým plošně škrtla dotace o 35 %.“ Všechny umělecké sektory tedy dostanou stejně málo, v tom už lze spatřovat jakousi rovnoprávnost.
Miroslav Balaštík, šéfredaktor Hosta, navíc upozorňuje na váznoucí komunikaci s ministerstvem: „Žádnou oficiální zprávu jsme z ministerstva zatím nedostali. Že se částka zvýšila na třináct milionů, vím pouze z médií a oficiálně o tom nebyla vyrozuměna ani příslušná komise.“ Nejspíše se nelze divit, že MK ČR nereagovalo ani na prosbu LitENek, aby se k situaci vyjádřilo. Sledujme tedy pečlivě jeho internetové stránky (www.mkcr.cz), aby nám neunikla nějaká nová, zásadní informace.
Literární periodika se zatím budou připravovat na Fórum pro kreativní Evropu pořádané ministerstvem kultury ve dnech 25. – 27. března. Vzniká iniciativa Za Česko kulturní, která podle slov Petra Šrámka, redaktora Souvislostí, začne svou protestní činnost při této příležitosti. „Spojená literární periodika česká“ předloží Fóru další otevřený dopis, v němž se konstatuje: „České vlády dosud nikdy nesplnily slib daný voličům, že budou do kultury investovat jedno procento ze státního rozpočtu, legislativa její podporu nijak nezvýhodňuje a čeští politici živou kulturu čím dál víc ignorují.“ K listu připojila svůj podpis plejáda významných osobností, namátkou herečka Táňa Fischerová, ředitel Divadla v Celetné Jakub Špalek, režisérka a profesorka FAMU Věra Chytilová, profesor FAMU Edgar Dutka, profesor DAMU Přemysl Rut, rektor AMU Ivo Mathé, docent VŠUP Petr Babák, profesoři FF UK Petr Bílek, Jiří Holý a Miroslav Petříček či docent FF UP Olomouc Lubomír Machala. „Pokud ministr kultury nebude nadále komunikovat a peníze nenavýší na úroveň loňska, obrátíme se přímo na předsedu vlády a ministra financí,“ uzavírá plánovaný postup Balaštík.
„V atmosféře, kterou MK ČR nesmyslným snížením grantů vytvořilo, se časopis dělá velmi obtížně – nejen že záchranné činnosti spotřebují spousty energie, kterou by jinak redaktoři mohli vrhnout do práce na časopisu, ale každý z redaktorů se dostává i do jisté vnitřní nepohody,“ konstatuje Lubor Kasal z Tvaru. Bezútěšná je též situace A2, která před časem přišla o důležitého sponzora a musela snížit periodicitu z týdeníku na čtrnáctideník. „Finanční krize prakticky znemožňuje úspěšně žádat soukromé sponzory a z evropských peněz čerpat nemůžeme. Že se k tomu přidá ještě MK ČR, jsme netušili a opravdu se bojíme o svou existenci,“ podotýká Vávra. Do vnitřní nepohody se tak dostávám i já, jelikož je dost možné, že zatoužím-li v budoucnu po intelektuálním zážitku v kavárně, budu se muset spokojit s televizním programem.
Ema Stašová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(18. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2370
Velký voči, nahý prsa
Výlet do neznáma - fenomén japonského komiksuSabine Smitko
( sabine.smitko)
Jedna třetina tiskovin v Japonsku jsou manga. To znamená, že místo novin si průměrný Japonec po ránu radši přečte nové příhody svého oblíbeného suprhrdiny a na záchodě místo po Playboyi sáhne po kreslené Amazonce. Japonka mezitím oplakává osud nezletilého chlapce, jehož životní láska jeho náklonnost neopětuje a vaří nejnovější sushi-recept podle komiksové kuchařky. Zatímco v Čechách pro komiksy existuje jenom poměrně malá cílová skupina, v Japonsku vznikají manga pro každou sociální skupinu a podskupinu: přes běžné akční a romantické příběhy, manga pro předškoláky a důchodce, pro fanoušky metalové muziky a miláčky zvířat, až po takzvané grafické romány tematizující například shození atomové bomby na Hirošimu. Samozřejmě to vše nekončí u četby samotné knížky, vznikají vícepatrová nákupní centra výhradně pro manga, marketingová mašinérie vytváří hudbu, figurky, kostýmy a veletrhy. Pro Japonce manga není jen četba, ale důležitá součást života.
V českém jazyce zatím vyšlo několik manhwa (korejský manga) a jedna nebo dvě originální manga série. Ano, doposud měla Česká republika právo se stydět a propadat zoufalství. Nyní se ale pár nadšencům a milovníkům mangy podařilo založit první manga knihovničku v Praze. Díky sbírkám a hromadným nákupům v Americe se tak v malých prostorách rodiného domku v Dejvicích sešlo přes 250 exemplářů mangy v anglickém jazyce a několik japonských časopisů. Každý pátek se tu schází skupinka lidí, většinou z japonofilní komunity, aby si podiskutovali, informovali se o nových akcích a knížkách, poslouchali japonskou muziku a samozřejmě aby se dychtivě pročetli všemi mangy. Jelikož počet komiksů a fanoušků stále roste, bude se knihovnička brzy stěhovat do větších prostorů.
Co ale tedy odlišuje západní komiks od japonského manga? V podstatě je to styl vyprávění. Komiks klade důraz na děj a samotné akce jsou zobrazovány v co nejméně panelech: v prvním panelu jsou nakresleni dva muži, druhý panel ukazuje opět dva muže, ruka jednoho na tváři druhého, akce facka provedena. Manga se místo na „co“ spíše soustředí na to „jak“: v prvním panelu jsou též dva muži, v druhém ruka prvního, ve třetím vyděšená tvář druhého, ve čtvrtém teprve celkový pohled. Manga si tímto nechává mnohem víc času na citovou charakterizaci postav a na popis okolí. Jakožto specificky japonský komiks zobrazuje také japonskou společnost. Zatímco americký komiks klade důraz na individuální osud hrdiny, většinou končící happy endem, manga ukazuje člověka uprostřed konvencí společnosti, jehož příběh končí spíše realisticky a často bez happy endu. Zjednodušeně řečeno jsou komiksy akční povídky a manga citové eposy. Z tohoto základního rozdílu plynou další: mangy mají obvyklý rozsah několika tisíce stran a styl kresby je méně podrobný a výhradně černo-bílý. Mangy nejsou ojedinělá umělecká díla, ale právě proto, že se dají rychle přečíst, jsou zbožím, které vychazí v časopise o tloušťce telefonního seznamu, tištěné na nekvalitním papíře, který se po přečtení vyhodí. Vyjímky tvoří oblíbené nebo náročné manga, které vychazejí v podobě knížky s leskle barevným obalem.
Prozatím by se manga dal považovat za subkulturu subkultury, ale přesně jako roste trh pro komiksy, tak se zvyšuje i zájem o japonské manga. Podivné knížečky plné černo-bílých kreseb pomalu plní regály a s celkovým počtem se i rozšiřuje žánrové rozpěti. Lze tedy optimisticky doufat, že se vedle povídek o upírech a homosexuálních láskách brzy objeví i pár japonských grafických románů.Třeba i to geniální dílo o Hirošimě.
Sabine Smitko
Velký voči, nahý prsa
Ukázka z mangy Death Note od Tsugumi Oba a Takeshi Obata
Zdroj: www.onemanga.com
Zdroj: www.onemanga.com
foto: sabine.smitko
© Takeshi Obata
Manga knihovnička: Centrum nadání, Zavadilova 3, Praha
Otevírací doba: Pátek 16.00-20.00
http://knihovnicka.akihabara.cz
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(20. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2391
České vysoké školy mezi elitou
Jak? Dosáhneme toho reformouSimona Drtinová
( simona.drtinova)
Celá konference začala se zpožděním, protože se čekalo na Jana Švejnara. Jeho úkolem bylo vysvětlit fungující systém amerického školství, neboť jemu podobný by měl být zaveden i v Česku. Předpokládaná reforma má pomoci českým veřejným vysokým školám dostat se mezi světovou elitu (konkrétně by rád viděl Univerzitu Karlovu mezi první stovkou škol, ne-li rovnou mezi první padesátkou). Celkem smělý plán.
Ondřej Liška si pochvaloval, jaké ohlasy – kladné i záporné – vyvolala Bílá kniha. Tím splnila svůj účel, a tudíž patří již minulosti. Nyní je na řadě příprava věcného záměru, na kterém bude ministerstvo spolupracovat se zástupci vysokých škol.
Dostalo se i na postavení humanitních a společenských věd ve školství. Ondřej Liška přislíbil širokou diskusi na toto téma, která vyvrcholí 9. dubna na brněnské Masarykově univerzitě celostátní konferencí. Ještě před tím se uskuteční setkání s Akademickým senátem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Takže kdo má připomínky, otázky či pouhé kritiky, má šanci se vyslovit.
Na závěr zbyl prostor i pro otázky. Hodně jich bylo adresováno Janu Švejnarovi, který jich zodpověděl jen pár, protože musel odletět. O zbylé otázky se podělil Ondřej Liška s Vlastimilem Růžičkou. Zajímavá otázka padla ohledně zvyšování kapacit studentů na vysokých školách. Zda to neškodí jejich kvalitě. Ministr na to našel šalamounskou odpověď – dosud se zvyšovala kvantita studentů, teď je na řadě kvalita. Jak to provede, je asi tajemstvím.
Konference přinesla kromě informací o průběhu reformy další sliby. Ale kde jsou nějaké činy?
Simona Drtinová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(20. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2387
Večer informací a cudných emocí
Karel Kryl očima Jiřího ČernéhoEma Stašová
( ema.stasova)
Malý sál Městské knihovny Praha byl ten večer zaplněný asi dvěma stovkami lidí, na lístek se stála dlouhá fronta. Čekala jsem v ní s mírnou obavou, zda tenhle návrat do totality stojí za to. O Černém se totiž říká, že Kryla nesnášel, a bývá obviňován z dezinterpretace jeho díla i života.
Černý však podobné pochyby rozehnal záhy po začátku akce. Svou tříhodinovou přednášku prokládal větami „myslím si, že to bylo takhle, ale mohu se mýlit“ či „jiní na tohle mají odlišný názor a já ho respektuji“. Žádná manipulace s fakty se tedy nekonala.
Konceptem besedy bylo očistit písničkáře od fiktivních legend. „Karel byl velmi kritický především sám k sobě,“ uváděl Černý na pravou míru dojem nafoukanosti, který Kryl údajně budil. „Nebyl člověkem zrozeným do undergroundu, měl rád profesionalitu. Nad tím, že má někdo „srdíčko“, se uškleboval,“ zdůrazňoval dále Černý s tím, že kupříkladu Gottovo pěvecké umění Kryl vždy obdivoval, a to i přesto, že si z něj dělal legraci v Písni pro Zuzanu. Černý také vyvrátil tradovanou historku o tom, jak Kryl trpěl pocitem viny ohledně pění české hymny během listopadových událostí v roce 1989: „Vyslali mě tehdy, ať Karla (Kryla) k té hymně s Gottem přemluvím. Vydal jsem se v tom humbuku za ním a našel jsem ho v čilé debatě s Gottem. Domlouvali si společnou tóninu.“
A jak nenávistný vztah že to Černého a Kryla pojil? První jmenovaný nasazoval písně druhého jmenovaného do svého hudebního pořadu Houpačka. Když v něm uspěl proslulý protestsong Bratříčku, zavírej vrátka, setkali se oba muži poprvé a krátce nato spolu sestavili Krylovu první desku. „To byla naše poslední důležitá debata, která proběhla bez hádek. Po Karlově emigraci jsem si začal připadat jako jeho mladší bratr, náš vztah už nebyl rovný,“ uvedl Černý. „Říkával o mně: „Co můžete chtít po Černým, tomu se líbí i Rybana,“ usmál se pak a dodal, že přes všechny hádky zůstávali přáteli, protože „Kryl věděl, co je to vděk a věrnost.“
Černý byl připravený na to, že se v sále sejdou zvědavci i fajnšmekři. Pouštěl ze svého mixážního pultu jak nejprovařenější Kryl-songy (Habet, Lilie, Karavanu mraků a mnohé další), tak zaprášené úlovky z archivu (třeba swingovou píseň, kterou Kryl nazpíval v exilovém vydavatelství Šafrán). Záchvat smíchu přivodil obecenstvu při komentování písně Vasil (je inspirovaná komunistickým hodnostářem Vasilem Biľakem, jemuž bylo „každé cizí slovo Taxisovým příkopem“) a při přehrávání výše zmíněné Písně pro Zuzanu se hihňání neubránil sám.
Byl to informacemi a cudnými emocemi nabitý večer. Řeč přišla i na Krylovu politickou orientaci (byl křesťanský demokrat, nikoli socdemák, a neměl rád Havlovu „demokratůru“), jeho ženy („Až do osmdesátých let jsem mu všechny jeho ženské záviděl, pak už jsem jeho výběru nerozuměl.“) nebo vztah ke kolegům („S Hutkou se nesnášel, ale jeho písničky na Svobodné Evropě hrál, stejně jako všechny ostatní exilové písničkáře.“). Černý dále odmítl častý názor, že byl Kryl spíše básník než písničkář a interpret: „Považuji to za nedorozumění. Jeho písničky mají silné melodické motivy a Karlovi na nich velmi záleželo. Měl také výborný měkký bas a v něm lehkost. Do smrti se nicméně nenaučil domačkávat struny na kytaře.“
„Že se Karel po revoluci utrápil, je další romantický mýtus. Krylovi prostě mají krátký knot. A nesouhlasím s tím, že by už Karel neměl o čem zpívat, kdyby žil. Uměl psát i krásné, nadčasové písničky a ty by psal pořád,“ uzavřel Černý svůj civilní pořad a pousmál se, že oproti Glenu Hansardovi, který se jeho přednášky účastnil posledně, máme my, české obecenstvo, tu výhodu, že nejsme Irové, a můžeme proto Krylovým písním dobře rozumět. A k porozumění jeho složité osobnosti nám Jiří Černý podal dobré záchytné body.
Ema Stašová
Karel Kryl bez legend očima Jiřího Černého. Městská knihovna v Praze, 9. 3. 2009.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(20. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2388
Make Love, Not War
Ohlédnutí za festivalem Jeden světEva Haderková
( eva.haderkova)
Tradičně nad Jedním světem drží ochrannou ruku osobnosti jako Václav Havel, ministr kultury Václav Jehlička a pražský primátor Pavel Bém; letos se k nim přidali i Alexandr Vondra, místopředseda vlády pro evropské záležitosti, a ministr zahraničí Karel Schwanzenberg.
Všichni tito lidé přispívají především svým jménem, ale hlavním tvůrcem dění je humanitární organizace Člověk v tísni, konkrétně její sekce pro lidská práva v čele se zakladatelem festivalu Igorem Blaževićem.
Sama organizace vznikla v roce 1992 s cílem pomáhat v krizových oblastech a podporovat dodržování lidských práv ve světě. Kromě humanitární pomoci vytváří také různé sociálně-integrační programy a snaží se o této problematice informovat jak veřejnost, tak i státní správu a média.
Společnost Člověk v tísni uděluje každoročně cenu Homo Homini, která oceňuje osobnosti, jež se významně zasloužily o prosazování lidských práv, demokracie a nenásilného řešení politických konfliktů. Za rok 2008 ji obdržel čínský disident Liou Siao-po a spolu s ním symbolicky i všichni signatáři Charty 2008, která je pokračovatelkou české Charty 77.
Ale vraťme se zpátky k festivalu. Během deseti let svého fungování si vydobyl své pevné místo na slunci, což se projevuje i tím, kolik a jak kvalitních snímků se na něj snaží přihlásit. Letos se toto číslo vyšplhalo přes 1500, z nichž organizátoři vybrali 123 těch nej (některé z nich získaly ocenění i na jiných festivalech). Kritériem byl především pohled na problematiku lidských práv z jiného úhlu, než ji běžně vnímáme.
Kromě zajímavých snímků jste na festivalu mohli narazit i na interesantní hosty ze všech koutů Evropy a USA. Trochu mi chybí větší podíl návštěvníků z oblastí, o kterých filmy pojednávají, ale to je pochopitelné vzhledem ke společenské situaci, která v jejich zemích panuje.
Jedním z hlavních témat, které letošní ročník představil, bylo ohlédnutí za dvaceti lety demokracie ve střední Evropě. Tomu odpovídal i všeobecně rozšířený slogan „festival pro první dospělou polistopadovou generaci“. Často jsem si kladla otázku, v čem že jsou dnešní dvacetiletí jiní než já, o pár let starší. Nejsem si jistá, jestli se mohu ztotožnit s míněním Igora Blaževiće, který na svém blogu k festivalu Jeden svět o této generaci říká, že „už není primárně dědičkou odkazu disidentství, ale spíše sama stojí před výzvami současného globáního světa jako před svým generačním úkolem“. Necháme se překvapit, jak to celé dopadne.
Toto téma reprezentuje retrospektivní kolekce čtyřiadvaceti dokumentů, které jsou rozděleny do pěti tematických kategorií: Pohled zpět, Lekce z parlamentní demokracie, Sociální nejistoty, Úniky a návraty a Překrásný nový svět. Jestli se vám nepoštěstilo dostat se do kina a přesto byste měli zájem snímky shlédnout, máte celý rok šanci na webu České televize, která je zařadila do svého internetového vysílání.
V rámci festivalu udělují mezinárodní poroty několik ocenění. V hlavní soutěži letos zvítězil snímek Pod úrovní moře režiséra Gianfranca Rosiho, ocenění za nejlepší režii si odnesla Jana Ševčíková za dokument Gyumri. Cenu Rudolfa Vrby, kterou uděluje porota složená z aktivistů a aktivistek, kteří se angažují v boji za lidská práva, získal film Zahnat ďábla do pekla o ukončení občanské války v Libérii. Divácká porota ocenila snímek Zapomenuté transporty do Polska, který je posledním ze série čtyř dokumentů Lukáše Přibyla na téma transportů za druhé světové války.
Myslím, že přínos festivalu Jeden svět pro českého diváka je značný. Mimo jiné se nám všem snaží ukázat, že naše snahy o lepší svět nejsou zbytečné a že angažovat se může každý (a rozhodně není proč se za svou angažovanost stydět). Popřejme proto organizátorům i nadále šťastnou ruku při výběru dokumentů i hostů, aby se jim i příští rok povedlo prolomit hranici sto tisíc diváků.
Eva Haderková
Festival Jeden svět, 11.–19. 3. 2009, Praha
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(20. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2390
MOFFOM padl
Bez peněz ani v kultuře moc nezmůžeš!Eva Levorová
( eva.levorova)
Celých pět let od založení festivalu se jeho organizátoři snažili sehnat pro svůj projekt generálního partnera, bohužel však neúspěšně. Ačkoliv v poslední době popularita festivalu vzrůstala, sponzoři se do jeho financování příliš nehrnuli. Důvodem bude zřejmě to, že projekt není primárně zaměřen na mainstreemové publikum. Neorientuje se na teenagery a představuje intelektuálně lehce náročnější filmy. A tak se nemůže stát marketingovou prioritou sponzorů.
Dřívější sponzoři letos od projektu odstoupili nebo výrazně snížili svůj podíl na financování. Kvůli ztrátám způsobeným ekonomickou krizí nebyl schopen poskytnout částku z dřívějších let ani největší sponzor akce – nadace Johna Caulkinse.
Naopak ze státních zdrojů se pořádajícímu občanskému sdružení Music on Film podařilo získat sumu srovnatelnou s loňským rokem. Z Ministerstva kultury mělo doputovat přibližně stejné množství peněz, pražský magistrát byl dokonce ochoten věnovat i více než loni. Přesto se nepodařilo dát dohromady dost a organizátoři po oficiálním odvolání festivalu již věnované peníze vracejí.
MOFFOM byl jedním z prvních festivalů, které se věnovaly hudebním filmům. Ne tedy prosté hudbě ve filmu, jakou můžeme najít na příslušných soundtracích, ale filmům, které se různým způsobem týkají hudby ve všech možných jejích podobách. Loňský ročník (16.–20. října 2008) nabídl divákům 58 filmů rozdělených do sedmi sekcí. V Lucerně, Světozoru či Evaldu je zhlédlo více než 10 tisíc nadšenců.
Je jisté, že letos nebude divák ani jeden. Co se týká dalších let, organizátoři však prý neztrácejí naději a doufají v obnovení festivalu. V úvahu připadá i možnost, že by se festival přesunul do Brna, kde tento rok od 1. do 4. dubna proběhla menší akce spadající pod MOFFOM – projekce osmi hudebních snímků pořádaná Brněnským kulturním centrem.
Eva Levorová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(7. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2408
Magoria Litera
Trojrecenze nominovaných sbírekOndřej Hanus
( ondrej.hanus)
Lament Jany Štroblové (1936) je zvukomalebnými orgiemi. Básně, které se více či méně blíží osmiverší, jsou protkány verši jako „Vzduch drnčel napětím zda mech postel dostele“ nebo „kdož propadáte / bažině bažení / která své věrné žírnou slávou sytí / vy blahoslavení blažení / v blahovůli a blahobytí!“. Syčí to, praská to, zní to. Rytmus je pravidelný, ale rozhodně ne monotónní. Chybějící interpunkce je nahrazována jakýmsi rozsekáváním veršů, což vytváří fascinující pnutí mezi plynulostí a přerývaností. Neobvykle invenční rýmy (hned zas jdi / nezazdí, zaklimbal / na cimbál, placebo / za sebou apod.) sice vážou řeč do pevného tvaru, ten si však neuzurpuje veškerý prostor a otevírá se významům. Vznikající napětí zahrnuje čtenáře slastným estetickým požitkem, který je konfrontován neradostnými tématy Lamentu: „Vše je tu v úzkých / samá zeď kolem“, „Hozené za hřbitovní zeď jsem našla kosti / ještě ne mé a přece mé“ apod. S klidem můžeme říci, že tato sbírka si nominaci zaslouží.
To samé platí i pro Vážnou známost Karla Šiktance (1928). Klasik české poezie ani na stará kolena neustupuje z pozic dobytých jazykem a naopak ho i nadále brousí. Věčný hledač se opět prokopává skrze vrstvy označujících k rudným žilám označovaných, kutá a kutá: „Šikmo se kouří, / na zádech domů kosý, špičatý náklad záře“, „Rozkročmo na půlkapli záře, citýr psa / skleněnou čekárnou vidět v půli rejdu / benzínovou duhu“. Znalost jazyka je onou „vážnou známostí“ z titulu sbírky. Je to celoživotní vztah, těžko a dlouze budovaný, ale právě proto cenný a silný. Jak výstižně napsal Jan Havlíček: „Hra, kterou básník rozehrává, se podobá ladným pohybům krasobruslařky, jejíž brusle se ostrým nožem zařezává do ledu, jenž hrozí prolomením.“ Jazyk je tenký led, ale je básníkovým úkolem a zároveň bytostným nutkáním se na něj pustit, riskovat, že se prolomí, že se může utopit v řeči. I tato sbírka si svou nominaci obhájí.
To Rukopis Bohumily Grögerové (1921) překvapí svou prostou sdělností. Pregnantní oznámení na samém začátku sbírky „Březen 2006 / Kontrola na očním oddělením Vojenské nemocnice / Dg: prakticky slepota oboustranně“ vyrazí nepřipravenému čtenáři dech. Účinek je tak okamžitý a dodává sbírce podtón, který uslyšíme po celou dobu čtení. Rukopis není ani tak klasická „sbírka“ básní jako spíše poéma, delší skladba, cyklus. Přes totální prozaizaci, která zdůrazňuje zbytečnost formalistních kudrlinek v takovéto poezii, skladba drží při sobě jako jednolitý celek, což je ještě posíleno variovaným refrénem („pane prosím / zastav ten proces“, „pane prosím / zachovej mi zrak“). Slepnutí, bolestné téma, které s tak neobyčejnou silou vložil do svých básní např. John Donne, zde získává podobu mlhy, ve které se však bezmála devadesátiletá básnířka odmítá ztratit („já ale tělu pokoj nedám / nevzdám se“). Je to doslova popis jednoho zápasu, ale ne jako v Šiktancově případě popis zápasu s jazykem, ale s vlastním tělem. I Rukopis je dílo nezpochybnitelné kvality.
Kde je tedy problém? V samotném systému Magnesie Litery. K často zmiňovaným záporům takto koncipovaných literárních dostihů je nutno přidat další: proč mají být propagováni autoři, kteří si své pozice obhájili už dávno, jsou uznávanými a nezpochybňovanými velikány a každé další podobné ocenění je zcela zbytečné? Proč raději nenominovat např. Petra Hrušku (Auta vjíždějí do lodí), Radka Malého (Malá tma) nebo Lubora Kasala (Orangutan v továrně)? Nechci sahat porotě do svědomí (byť přesně to asi dělám), ale není letošní nominace na poezii opravdu za zásluhy? Má-li být oceněn doyen, proč vybírat hned ze tří?
Tato recenzní úvaha víc otázek klade než zodpovídá, ale takové už je téma, jemuž se věnuje. Má-li Magnesia Litera nějaký smysl, pak alespoň tento: ptát se. Pořad je to lepší, než nedělat nic.
Ondřej Hanus
Grögerová, Bohumila: Rukopis. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2008. 72 stran.
Šiktanc, Karel: Vážná známost. Karolinum, Praha 2008. 70 stran.
Štroblová, Jana: Lament. Akropolis, Praha 2008. 64 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(12. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2411
Ministerstvo dělá boty!
Manifestace Za Česko kulturníEva Levorová
( eva.levorova)
Toho středečního večera panovalo nevlídné počasí – zima, občasný déšť. I přesto se odhady počtu zúčastněných pohybují od stovky po několik set. Já sama si odhadovat příliš netroufám – vím tolik, že prostranství před muzeem bylo malé, leč poměrně hustě zaplněné. Přesto bych se přiklonila spíše ke skromnějším číslům.
O problematice, jíž se věnovali jednotliví řečníci, jsme již psali v minulém čísle LitENek (viz článek Bez Tvaru, Hosta i Souvislostí). Proslovů se ujali například Robert Krumphanzl z nakladatelství Triáda, Terezie Pokorná z Revolver Revue či bývalá poslankyně Táňa Fischerová.
Demonstrovali vesměs umělci, literární publicisté a jinak umělecky zainteresovaní lidé. A podle toho akce vypadala. Kromě výtvarně nápaditě zpracovaných transparentů s nápisy jako „Ministerstvo dělá boty“ či „Welcome to Disneyland“ obcházeli zaplněné prostranství též nosiči alegorických figurín (jedna z nich například znázorňovala hlad umělců) a další figuríny byly vystaveny vpředu, ty znázorňovaly české politiky.
Celá akce byla pojata trochu jako happening a jako taková byla i zakončena – v duchu lidového označení ministerských chyb „botami“. Přihlížející byli organizátory vyzváni, aby si zuli jednu botu, zatančili si, pro zachování rovnováhy držíce se kolemstojících, na jedné noze a na závěr sundanou botou mrštili po papírových představitelích vlády. A skutečně, ač počasí nápadu nepřálo, mnozí byli ochotni risknout nachlazení a odhodlaně vrhali svou obuví v touze po kulturnějších zítřcích.
Nejednalo se o masovou akci, ale měla nápad a jasné myšlenky, a tak našla své příznivce. Díky za ni, díky za ně. (S tím, že někteří účastníci měli tendenci narušovat po oficiálním ukončení demonstrace následné zahájení Fóra pro kreativní Evropu, (snad) neměli organizátoři demonstrace nic společného.)
Eva Levorová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(17. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2444
Souboj o současnou literaturu? To tak!
V pravém rohu ve světlém sáčku - doc. Jiří TrávníčekStefan Segi
( stefan.segi)
Nakonec ale nedošlo ani na počítání. Na odpis bylo spíše publikum, které nejspíše očekávalo dynamičtější podívanou, než jaká se konala. Tedy když nepočítáme právě vstupy publika, jenž představovaly vítané oživení. Na vině byli především sami aktéři, kteří zvolili spíše defenzivní taktiku a každý tak trávil diskusi zalezlý ve vlastním rohu pomyslného ringu.
Trávníčkovy postoje lze značně zjednodušeně označit za materialistické. Produkce a konzumace je jistým měřítkem a z toho pohledu na tom literatura není nijak špatně, protože knihy se vyrábějí a prodávají. Lidé je čtou a jiní lidé o nich píší.
Zato Petr Král považuje situaci za podstatně pochmurnější, neboť knih sice vychází jako nikdy dříve, ale lidé kupují spíše literaturu faktu. Opravdová, tedy niterná, literatura se nečte. Vytrácí se důraz na kvalitu a zbývá pouze „čtivo“. Televizní reality show odnaučila čtenáře abstrakci a tento požaduje po literatuře doslovnost.
Situace vcelku nadějná, neboť názory obou se značně lišily. Král byl obviněn z krajního solipsizmu, Trávníček se jevil jako sběratel statistik. Jedna z přihlížejících se ve snaze oživit duel zeptala na Hůlovou, Rudiše či Urbana. Boj o mladé, živé, úspěšné a ještě neutříděné autory však nenastal. Král přiznal, že je nezná a Trávníček hozenou rukavici nezvedl. Namísto toho každý vyjmenoval řadu dobře zavedených jmen, nad kterými se diskutovat nehodilo.
Ani v dalším průběhu večera aktéři nesestoupili ze svých pozic a tak utkání skončilo bezbrankovou remízou. Pozice účinkujících nejlépe shrnul v reakci jeden z diváků, podle kterého probíhající debata nebyla vedena o literatuře. Zatímco Král na ni pro samou metafyziku nedohlédl, Trávníček ji redukoval na knihy. Rozpuštění adepti literární vědy z řad diváků poté zaplnili přilehlé kavárny Starého Města a debata neutichla do časných ranních hodin. Měla akce nakonec smysl? Z jediného pokusu těžko soudit.
Stefan Segi
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
Debata o postavení literatury v dnešní době. Zleva: Jiří Trávníček, Petr Král.
foto: marketa.holanova
© Markéta Holanová
(19. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2454
Máte v kapse báseň? Pojďte nám ji sem přečíst!
...vybídl publikum pořadatel Povinné četby budoucnosti.Ivana Bartošová
( ivana.bartosova)
Jak pořadatelé avizovali na svých internetových stránkách, ZKUS je organizace, která chce dát prostor pro seberealizaci. Hlavním cílem je snaha rozmělnit bariéry mezi organizátory, vystupujícími a samotným publikem. V tomto duchu se tedy nesl celý, pro pořadatele premiérový, poetický večer.
Ten byl přirozeně rozdělen do dvou částí. V první polovině vystoupily hned dvě studentky 2. ročníku bohemistiky UK Hana Bednářová a Magdaléna Rysová (čerstvá držitelka ceny Karla Hynka Máchy pro rok 2009 s básnickou sbírkou Trnky na tvůj klín). Vystoupení jediných dvou příslušnic ženského pohlaví bylo ve své podstatě diametrálně odlišné. Zatímco první jmenovaná přišla na pódium odrecitovat své krátké básně vtipně rozdělené do tři skupin – morbidní, nechutné a milé, druhá básnířka svými krásnými a melodickými verši posluchače doslova ukolébala.
Po krátké přestávce se atmosféra čtení změnila. Za okny potemnělo a osvětlovači navodili tajemnou atmosféru červenými bodovkami. Na pódium vystoupal student 2. ročníku 3. Lékařské fakulty UK Václav Boček a zanedlouho po něm se před publikem konečně objevil dlouho očekávaný držitel Ortenovy ceny pro rok 2007 Jonáš Hájek, který divákům přednesl něco ze své nově připravované sbírky.
Myslím si, že premiérové čtení mělo úspěch.
Jediné, co narušovalo hladký průběh večera, byla neukázněnost diváků, kteří neustále odcházeli z místnosti a rušili vystoupení mladých nadějných básníků. Pořadatelé akci zvládli dobře, až na to, že jednotlivá vystoupení byla občas uměle prodlužovaná zbytečnými dotazy komentátora akce, a tak hlavní „hvězda“ večera Jonáš Hájek přišel na řadu až po desáté hodině, kdy už část publika odešla domů.
Ivana Bartošová
Povinná četba budoucnosti, klub DNA, Praha, 14. dubna 2009
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(19. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2452
Dobrovolníci za Česko kulturní
Anketa na téma granty MK ČREma Stašová
( ema.stasova)
Březnová demonstrace Za Česko kulturní vzbudila v médiích ohlas, na MK ČR už méně. Neodradilo to stejnojmennou iniciativu od dalších aktivit?
Libuše Bělunková: Naopak, iniciativa sílí. Přibývají organizace a jednotlivci ze všech druhů umění. Mlčení MK přesvědčilo i ty nejopatrnější kolegy, že je potřeba jednat. Vznikl program a manifest, jejich základní požadavky jsou – dorovnání grantů v oblasti Kulturních aktivit pro rok 2009 u všech okruhů na úroveň roku 2008; dialog ministerstva kultury s představiteli české živé kultury, naplňování Koncepce účinnější podpory umění na léta 2007–2013 schválené vládou ČR v květnu 2006; vznik Rady pro umění; jedno procento ze státního rozpočtu ČR do kultury. V květnu bude nejen v Praze festival na podporu živého umění, pro nějž, mimochodem, hledáme dobrovolníky.
Pomohly vám návrhy ministra kultury Jehličky, nyní již tedy ministra v demisi, na řešení úbytku peněz od státu („zvažovat sjednocení titulů, vzájemnou podporu redakcí, rozšíření počtu předplatitelů, snížení periodicity vydání“)?
Miroslav Balaštík: Nedokážu si představit, jak by se mohly spojit časopisy, které po léta budují vlastní okruh přispěvatelů a mají odlišný pohled na literaturu. Co to je vzájemná podpora redakcí nevím a rozšíření počtu předplatitelů, to je jako kdyby vám někdo poradil: nebuďte chudí. O to se přece pořád snaží každý časopis, a jestli pan ministr ví, jak toho docílit, ať nám to řekne a nemusí pak rozdávat vůbec žádné dotace. Ke snížení periodicity během roku nemůžete přistoupit, pokud si chcete udržet předplatitele. Ti mají zaplacen určitý počet čísel, a pokud je nedostanou, zákonitě přestanou časopis odebírat a budou se pochopitelně domáhat vrácení části předplatného. Návrhy pana ministra se v podstatě vylučují.
Libuše Bělunková: To jsou nekoncepční rady. Spoustu z nich jsme dávno udělali, ale jsou to záplaty, žádná řešení. Děsí mě evidentní ministrova neznalost problému: rozšíření počtu předplatitelů za těchto podmínek?! Kdyby s námi mluvil, dozvěděl by se, co lze a co nelze, co jsme zkoušeli a co ne, a snad bychom našli důstojné řešení.
Vyvolává ve vás vidina předčasných říjnových voleb naději?
Miroslav Balaštík: Nedokážu si představit horší stav, než je ten současný, takže jsem opatrný optimista.
Libuše Bělunková: Politika se nemění, naději ve mně vyvolávají sílící občanské aktivity. Budeme to muset změnit zdola. Takže – přidejte se!
Ema Stašová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(27. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2477
Tunelování veřejného prostoru
Umělci, vědci a profesorové v ulicíchEma Stašová
( ema.stasova)
Agresivní termín „demonstrace“ jako by s laděním akce příliš nekorespondoval; vždyť od počátku bylo zřejmé, že se k protestu neshromáždil lebonovský dav, nýbrž přemýšlející lidé – intelektuálové, chcete-li. Setkání zahájila Lenka Dusilová s kytarou. Svými křehkými písněmi a naléhavým výrazem předznamenala proslovy zástupců tří pořádajících iniciativ, které se nesly v emotivním, avšak k populismu nesklouzávajícím duchu.
Ačkoli se hnutí Věda žije, Za Česko kulturní a Petiční výbor Za Odpovědnou reformu zabývají odlišnými problémy, v příspěvcích mluvčích zaznívaly totožné požadavky. Byla jimi transparentnost, jež by měla být vnesena do rozhodování zástupců politické moci, a nesouhlas s privatizací veřejného prostoru. Zástupce Akademického senátu Josef Šlerka se například vyslovil proti násilnému přizpůsobování vysokých škol poptávce trhu a jako tragikomický příklad uvedl kauzu právnické fakulty v Plzni, která vyšla trhu vstříc svými dizertačními rychlokurzy.
Martin Krummholz z fóra Věda žije přirovnal nekoncepční myšlení současných politických zástupců k mentálním výkonům Milouše Jakeše. Na pozadí jeho slov se poprvé rozezněla rezonance, jež během toho večera nabírala na razanci: letos je tomu dvacet let od pádu totality, ale máme vůbec co slavit?
„V poslední době se na ulici scházíme čím dál častěji, ač demonstrovat jistě není naše záliba,“ připomněla herečka Táňa Fischerová loňské protesty proti reformě financování divadel a rozdělování literárních grantů, demonstraci učitelů i o několik let starší televizní krizi na Kavčích Horách. Poukázala také na změny ve vedení RVVI – Rady pro výzkum, vývoj a inovaci: „Nyní sedí v radě lidé svázáni s podnikatelským sektorem a stejně jako grantová komise svými nekompetentními rozhodnutími likvidují duchovně-kulturní život.“
Fischerová se dotkla i všudypřítomného hesla „krize“. Na kulturu a vědu by podle ní bylo dostatek financí, jen kdyby se miliardy korun ze státního rozpočtu netopily v neprůhledných zakázkách. Rovněž Ondřej Hrab, ředitel Divadla Archa, kritizoval přístup politiků a jejich absenci vizí přesahujících čtyřletý mandát volebního období. Astrofyzik Jan Grygar zase komentoval postoj vlády k vědě, která je volebním heslům navzdory nikoli podporována, nýbrž ignorována.
Sešlost Budoucnost není na prodej zakončilo vystoupení písničkáře Xindla X. Během jeho písně možná doznívaly v hlavách přítomných dojmy ze všech těch nepříliš optimistických projevů. Mně se vybavila teorie sociologa Ralfa Dahrendorfa o vývoji posttotalitních společností. Podle ní má trvat šedesát let, než se národ morálně vzpamatuje a skutečně porozumí zásadám demokracie. Pokud by tato hypotéza platila, znamenalo by to pro nás ještě dlouhých čtyřicet let živoření na materiálně orientovaném „divokém Východě“.
Člověk by z toho mohl upadnout do letargie. Právě z té se ale trojspolek iniciativ snaží veřejnost vytrhnout. Slovy Jana Vávry (hnutí Za Česko kulturní): „Nechceme si dát vytunelovat veřejný prostor a stojí za to o něj bojovat.“ Série demonstrací za uchování kulturních hodnot v Česku tedy podle všeho zdaleka nekončí.
Ema Stašová
Budoucnost není na prodej, společná demonstrace Petičního výboru Za odpovědnou reformu, iniciativy Za Česko kulturní a Věda žije. 6. 10. 2009, náměstí Jana Palacha, Praha.
Vystoupili: Lenka Dusilová, Josef Šlerka, Jan Vávra, Martin Krummholz, Jiří Grygar, Táňa Fischerová, Jan Royt, Rudolf Zahradník, Ondřej Hrab, Tereza Vlasáková, Xindl X.
Budoucnost není na prodej
(Praha, 6. 10. 2009.)
© www.vedazije.cz
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(16. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2501
Politice ani na Sibiř neutečeš
Beseda s Olgou Sommerovou a co z ní vzejdeGabriela Romanová
( gabriela.romanova)
Bohužel, dozvěděla jsem se nejen o její inspiraci k oběma snímkům, ale hlavně o lenosti dnešní mladé generace a o její neangažovanosti ve veřejném dění.
Ale hezky popořádku. Když jsem zhlédla oba krátké filmy, drala se mi na jazyk neodbytná otázka: Proč je autorka spojila do jednoho promítacího celku? Čím je příběh dvou mužů, kteří navzdory dnešní urbanofilní době nacházejí smysl života v nedoceněném zápase proti útisku přírody, blízký osudu Milady Horákové, popravené v politickém procesu v roce 1950? Jako by vytušila mé rozpaky, zahájila Sommerová krátkou diskusi vyslovením myšlenky společné oběma snímkům. Že totiž opravdové odhodlání a zápal pro věc převáží nad strachem z vlastních obětí. Potom si posteskla, že tohle krédo je současné mládeži nejspíš cizí. Prý v porovnání s intelektuálskými iniciativami jejího mládí není u toho dnešního vidět žádná cílená snaha zlepšit stávající politickou situaci.
Publikum začalo přitakávat a několik podobně laděných vyjádření přítomných dam mě donutilo vážně se nad sebou zamyslet. Ale když jsem si promítla řadu studentských iniciativ a neziskových organizací, nemohla jsem s těmi litaniemi dříve narozených souhlasit. Domnívám se totiž, že nejen z politických pozic se dá ovlivňovat okolí, pěstovat pocit odpovědnosti nebo prosadit a uskutečnit změnu.
A tak mi nezbývá, než výzvu Olgy Sommerové: Volte Zelený! doplnit apelem na mladé: Až se příště budete účastnit Cyklojízdy, budete sedět ve Studentské radě nebo zakládat v Celetné studentský klub, mějte u sebe seznam dalších aktivit! Ať víme, jestli jinak sedíte doma za pecí.
Gabriela Romanová
Dva muži na Sibiři (ČR, 2003, 27 min)
Režie: Olga Sommerová
Hrají: Pavel Křížek, Radek Malotín
Do samoty v tanci (ČR, 2008, 56 min)
Režie: Olga Sommerová
Hrají: Soňa Červená, Jan Mikušek
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(18. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2508
Tento způsob literatury zdá se mi poněkud nešťastným
Reportáž z debaty „Pod vlivem literatury?“Hana Vildová a Klára Zindulková
( klara.zindulkova)
Vznešenost sálající ze zdí sálu Centra Franze Kafky zvyšovala jedinečnost a důležitost ojedinělého počinu, kterým setkání literárních expertů střední Evropy bezesporu bylo. Jakými cestami se vydala literatura po Sametové revoluci a jak se vyvíjel vztah mezi ní a společností v posledních dvaceti letech? Jakým způsobem autoři reflektovali společnou totalitní zkušenost? Můžeme vůbec v této reflexi nalézt nějaké společné jmenovatele, které by přerůstaly jazykový a teritoriální rámec, a hovořit tak o literatuře v rámci středoevropského kontextu? To byla hlavní témata prvního setkání.
Německý pohled zastupoval Burkhard Müller (kritik), za Polsko tu byl Maciej Urbanowski (kritik a historik), za Slovensko Peter Zajac (teoretik, profesor slavistiky) a za naši vlast zmiňovaný Petr A. Bílek (vedoucí Ústavu literatury a literární vědy FF UK).
Pro situaci na Slovensku je příznačné, že se literatura (zvláště pak tvorba mladších autorů) ocitá v posledních dvaceti letech stále více na okraji zájmu společnosti a kultury. Podobně je na tom literatura česká, která po převratu ztratila své výsadní postavení a vliv; její roli přebírá žurnalistika. Co se týče vydávání nových děl, je situace značně nepřehledná – vydává se hodně, ale jen málo děl má silnější dopad na čtenáře. Polsku, dle slov Urbanovského, zase dodnes chybí reflexe roku 89. Ten měl podle očekávání vyvolat obdobné reakce na opět získanou svobodu jako rok 1918, jeho skutečný ohlas byl ale podstatně vlažnější. Německá společnost prošla podle B. Müllera podobnou proměnou jako česká. Před rokem 89 byli spisovatelé vnímáni širší veřejností jako vlivné autority vyjadřující se k aktuálnímu společenskému dění (v ČR to potvrzuje příklad spisovatele-prezidenta Václava Havla). Současní němečtí spisovatelé už však hlasateli názorů být nechtějí.
Odlišné reakce zazněly na otázku, zda má vůbec nějaké opodstatnění hovořit o literatuře v rámci středoevropského kontextu. Slovenský zástupce se zcela konkrétně nevyjádřil. Polský historik sice připomněl paralelní vývoj s českými dějinami, hovořil o společné zkušenosti malých národů ničených velkými ideologiemi, ovšem zda a jak se toto „duchovní bratrství“ promítá v literatuře, zůstalo nezodpovězeno. Podobně ani zástupce Německa nevyřkl jasný verdikt; podle něj Německo do kategorie střední Evropy nespadá, patří sem spíše státy Visegrádské skupiny. Shoda mezi diskutujícími panovala v poklesu zájmu čtenářů o soudobou knižní produkci, o společných tvůrčích postupech v literatuře však nepadla zmínka. Klíčové téma tedy objasněno nebylo.
V zajímavou diskuzi se ale rozvinula otázka ohledně situace současné literární kritiky. Skutečně funkční se totiž ukázala jen ta německá. Podle slov B. Müllera je na dobré úrovni a díky několika prestižním časopisům je jí dán i potřebný prostor. Možná právě spokojenost německé strany v kontrastu se skepsí ostatních byla příznačná pro celý večer. Z německé strany nezazněla žádná kritická slova ani vůči spisovatelům či proměně společnosti, která ztratila zájem o četbu, což byla témata, která ostatní zúčastněné znepokojovala. Z Müllerova příspěvku nebylo zcela jasné, zda je jeho spokojenost dána výrazně lepší pozicí literatury a kritiky v Německu, nebo spíše neschopností kritického pohledu. Zajímavé by jistě bylo, jak by diskuzi pozměnily názory pozvaného, ale nepřítomného představitele Maďarska.
Je pro současný stav literatury namístě skepse či spokojenost? Nechť si laskavý čtenář názor utvoří sám.
Hana Vildová a Klára Zindulková
Pod vlivem literatury? Střední Evropa 1989/2009
12. 10. 2009, Centrum Franze Kafky, Široká 14, Praha 1
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(22. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2524
Přivede (vláda) žebráka (vědu) na mizinu?
Rozpočet pro AV ČR donutil vědce jednatDominik Melichar
( dominik.melichar)
Akademie věd České republiky byla ustanovena roku 1992 jako nástupnická organizace Československé akademie věd (ČSAV; 1953 - 1992). Je to organizace sdružující vědecké ústavy v ČR zabývající se převážně základním výzkumem (tj. takový způsob výzkumu, kdy vědec zkoumá některé zajímavé vlastnosti přírody bez určitého cíle, obvykle neví, co hledá ani proč to hledá; z hlediska efektivity je to běh na dlouhou trať, který ovšem například 40 let pokusů světově uznávanému prof. Antonínu Holému umožnil objevit lék proti AIDS). V současnosti má Akademie věd asi 6400 zaměstnanců, jejím vrcholným orgánem je volený Akademický sněm, který mimo jiné jmenuje předsedu Akademie věd se čtyřletým funkčním obdobím. Nynějším předsedou je (pro období 2009 - 2013) prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc., dr. h. c.
Diskuse o otázkách dalšího financování a hodnocení vědy odstartovala letos v červnu, kdy Rada pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI), jakožto poradní orgán Vlády ČR pro vědu, předložila Návrh státního rozpočtu ČR na výzkum, vývoj a inovace na rok 2010 i s výhledem na léta 2011-2012. Zde předpokládá snížení výdajů AV ČR pro rok 2010 o 721 miliard korun, tedy o 14,3 % oproti letošnímu roku, a do roku 2012 další skokové snížení těchto výdajů až o 45 %. To pro instituci, která například zajišťuje víc než jednu třetinu (38 % podle aktuálního hodnocení) českých článků ve špičkových mezinárodních vědeckých časopisech, znamená fakticky likvidaci. Na konci června tento návrh vláda přesto schválila.
RVVI se tak rozhodla výrazně utlumit základní výzkum ve prospěch podpory tzv. vývoje a inovací. Laicky řečeno to znamená, že více peněz půjde na výzkum, který je využitelný v průmyslu a lze jej snáze zpeněžit. Navíc má ČR od příštího roku možnost využívat prostředky od EU na výzkum a vývoj a čerpat je až do roku 2015. Tyto peníze jsou určeny převážně na stavbu výzkumných center (například Biotechnologické a biomedicíncké centrum (Biocev) v Jesenici u Prahy). Není ovšem vůbec jisté, že na ně naši vědci dosáhnou, vzhledem k nejistotě, která bude kvůli malému rozpočtu okolo našich projektů vládnout.
Na základě těchto hrozeb proběhlo 30. června Mimořádné zasedání Sněmu v Národním domě na Vinohradech, kde Akademický sněm vyjádřil nesouhlas s Návrhem výdajů státního rozpočtu ČR a zažádal svým usnesením o jeho přepracování.
O měsíc později proběhla schůzka předsedy vlády s předsedou Akademie věd za účasti ministryně školství Miloslavy Kopicové a ministra financí Eduarda Janoty. Předseda vlády na jejím základě přislíbil posílení částky pro Akademii zhruba kolem půl miliardy korun.
Celý spor vyvolal kromě odborných diskusí také řadu demonstrací, přičemž poslední, v pořadí pátá, proběhla 20. října na piazzettě Národního divadla.
Zdá se, že politici zapomněli, že podporu vědy již několik let proklamují jako svou prioritu. Té vědy, jejíž jméno v zahraničí neustále nabírá na váze a jejíž úspěchy jsou nezpochybnitelné. Naši vědci se tak místo s intelektuálními problémy potýkají s ignorantní byrokracií, jsou nuceni opouštět svá pracoviště a s rostoucí základnou příznivců v zádech a s transparenty v rukou se bít za to, aby se zas mohli vrátit ke svým výzkumům a pomáhat tak dál ke zkvalitnění našich životů. Světe div se – i životů politiků. Můžeme jim fandit, můžeme je podporovat, ale rozhodně jim není co závidět. Bude potřeba být trpělivý v prosazování svých požadavků. A myslím, že trpělivost našim vědcům rozhodně nechybí.
Dominik Melichar
Zdroj:
http://ohrozeni.avcr.cz/
http://vedazije.cz/aktuality
http://cs.wikipedia.org
http://www.reflex.cz
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(22. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2526
Technická knihovna v novém kabátě
Sotva ji otevřeli a už má dvě oceněníMagdaléna Hanušová
( magdalena.hanusova)
Zaoblená budova Národní technické knihovny (NTK) příjemně zapadá do svého okolí v ulicích Thákurova a Studentská na Praze 6. Zvenčí méně nápadný design nenarušuje důstojnou atmosféru prostředí, na druhou stranu však nenechává nikoho na pochybách o své specializaci. Na fasádě jsou uvedeny kóty konstrukce a další promyšlené detaily pak odhaluje interiér.
Při stoupání do vyšších pater se tak například dozvíme pořadové číslo schodu, jeho rozměry a množství námi spálených kalorií. Duhové zabarvení podlah netvoří jen barevný kontrast k šedému betonu uvnitř, ale značí také stupeň zatížení. Barevná sedátka v halách mohou být uskupena do podoby chemických vzorců. Podél stropů se táhnou odhalené dráty. Na stěnách zaujmou kresby černým fixem. Každá podrobnost je řešena s technickým šarmem.
Nejen svéráznou vizáží, ale především poskytovanými službami si knihovna návštěvníky rozmazluje. V 6 nadzemních a 3 podzemních podlažích nabízí místnosti k pronájmu, všudypřítomnou WiFi síť, podzemní parkování pro 300 aut, zařízení pro handicapované a celou škálu nadstandardních služeb. Může se pyšnit kapacitou 500 000 knih ve volném výběru a dalším 1,2 mil. skladem. A odezva návštěvníků? V 7 týdnech od otevření se jich přišlo podívat 3 800. Přitom předpokládaná roční návštěvnost se blíží 900 000.
Názory na budovu se liší; diskutované je zejména užití betonu v interiéru, „čouhající“ dráty na stropě a malůvky na stěnách. To vše ale tak nějak zapadá do charakteru stavby. Jak uvedla jedna ze zaměstnankyň, už jen kvůli zázemí knihovny by si svá studia zopakovala. A zdá se, že se jedná o převažující dojem. Důkazem může být i Cena Státního fondu životního prostředí ČR a Cena primátora hl. m. Prahy, které NTK získala v soutěži Stavba roku 2009.
Magdaléna Hanušová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(26. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2539
Univerzity v obležení
Rakouští studenti obsadili univerzity, odmítají školné a NěmceDominik Melichar
( dominik.melichar)
Vše začalo 20. října, kdy skupinka posluchačů vídeňské Akademie výtvarných umění odmítla po přednášce opustit posluchárnu. Z tohoto drobného pokusu dát najevo svůj názor vzešla během několika málo dnů generální stávka deseti tisíc studentů, kteří obsadili univerzity ve Vídni, Štýrském Hradci a dalších městech a postupně začali vyrážet i do ulic. A proti čemu vlastně protestují?
Za vším stojí nový koncept reformy vysokého školství lidoveckého ministra pro vědu a výzkum Johannese Hahna (ÖVP). Ten počítá se znovuzavedením studijních poplatků a zpřísněním podmínek pro přijetí na určité obory. Odstartoval tak největší diskusi o studiu v Rakousku od studentské bouře roku 2000, kdy vládnoucí koalice ÖVP-FPÖ na univerzitách studijní poplatky zavedla (zrušeny byly loni a univerzity v Rakousku přišly úhrnem o 150 miliónů eur). Ministr Hahn se snaží reagovat na skutečnost, že od zrušení poplatků vzrostl na univerzitách podíl studujících Němců. V Německu totiž poplatky stále fungují. Následkem jsou přeplněné auly a semináře, hromadné zkoušení apod. Nespokojení studenti proto navrhují, aby platili jen jejich němečtí konkurenti. To však budoucí rakouský eurokomisař odmítá.
Rakouští studenti nebojují za univerzity bez školného sami. Stejným problémům čelí i studenti francouzských vysokých škol a brzy se k nim nejspíš připojí i posluchači českých škol (chystaná reforma českého školství s poplatky také počítá). Přesto přese všechno je dobře, že se o podmínkách studia, ať už je to kdekoli, hovoří. Možnost vzdělání by mělo patřit k hlavním výsadám člověka.
Dominik Melichar
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 19. 12. 2009.
(10. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2554
Chcete být superstar?
Ozvěny soutěže Česko Slovenská SuperStarJan Dušek
( jan.dusek)
Soutěž Česko hledá SuperStar měla na Slovensku i v České republice tři ročníky. V Česku v prvním diváci vybrali Anetu Langerovou, která nezapadla; každý si jistě vzpomene na její CD Spousta andělů. Vítězové následujících dvou ročníků již takové štěstí neměli, Vlastimil Horváth a Zbyněk Drda se neprosadili. Překvapivě se ale můžeme v muzikálech setkat se semifinalisty, kteří nevyhráli, jako byla Šárka Vaňková, Ali Amiri, Leona Černá či Tomáš Savka; o jiných, jako o Sámeru Issovi, se dočteme jen na stránkách bulvárního tisku.
Velkolepou soutěžní show Česko Slovenská SuperStar vysílá česká TV Nova a slovenská TV Markíza, tyto televize hledají vítěze pro obě země. Ten musí nejprve projít koly, kdy je posuzován čtyřčlennou porotou ve složení Pavol Habera, Ondřej Hejma, Dara Rolins a Marta Jandová. Když postoupí do finále, již o jeho zdaru rozhodují jen diváci. Výherce soutěže nezíská pouze titul SuperStar, ale i nahrávací smlouvu a roční televizní kontrakt v hodnotě 100 000 eur.
Celou soutěží diváky provází moderátorská dvojice Adela Banášová a Leoš Mareš. Oba již uváděli SuperStar ve svých zemích. Mareš se svými lacinými vtipy nesahá inteligentní Banášové ani po kotníky, může zaujmout pouze náctileté slečny nebo ty, kteří obdivují jeho kožichovou éru.
Celkem se přihlásilo přes 11 000 uchazečů, kteří si chtěli splnit svůj sen. V televizi jsme mohli sledovat jejich cestu soutěží od castingů, které probíhaly v Brně, Praze, Bratislavě a Košicích od 20. června do 7. července 2009. První díl soutěže, v němž jsme mohli vidět sestřihy z konkurzů, byl odvysílán 6. září 2009. Na všech konkurzech panovala únava, nervozita, čekání, radost i zklamání. Letos své štěstí někteří soutěžící zkusili ve více městech, mezi přihlášenými bychom našli i neúspěšné kandidáty soutěže Česko hledá SuperStar, například Aničku „Dajdou“.
Na konci castingů bylo vybráno 120 mladých lidí, kteří postoupili do brněnského Mahenova divadla. Na vyřazování došlo i zde. V soutěži zůstalo pouze 24 soutěžících, polovina Slováků a polovina Čechů, 12 hochů a 12 dívek. Porota je vybírala podle jejich zpěvu, pohybového nadání, osobního šarmu a charismatu.
Od dalších dílů o budoucnosti soutěžících rozhodovali už jen diváci prostřednictvím zaslaných sms zpráv. Po každém ze tří semifinálových kol, která se odehrála v bratislavské Incheba aréně, soutěž opustili čtyři účastníci, Čech, Češka, Slovák a Slovenka. Soutěžící si většinou vybírali anglické texty - ačkoliv tato soutěž nese název Česko Slovenská SuperStar, písně české a slovenské se vyskytly jen výjimečně.
Dvanáct soutěžících postoupilo do finále, kde na ně čekala živá kapela, hala plná nadšeného publika, v němž byli i jejich rodinní příslušníci, a porota, která zde již byla zbytečná, neboť fungovala pouze jako poradní orgán pro nerozhodné fanoušky. První finálové kolo začalo v neděli 25. října, až sem se dostali tito zpěváci - Miroslav Šmajda, Monika Bagárová, Nikoleta Balogová, Ben Cristovao, Paulína Ištvancová, Thomas Puskailer, Leona Šenková, Markéta Konvičková, Dominika Stará, Martin Chodúr, Denis Lacho a Jan Bendig.
Po každém z prvních dvou finálových večerů vypadli dva soutěžící. Od třetího finále vypadává už jen jeden. Soutěž skončí vysíláním v přímém přenosu, který začne v neděli 20. prosince 2009 ve 20:00 a rozhodne o vítězi.
Na konci každého finálového večera vystupují všichni finalisté s písní Příběh nekončí, hymnou Česko Slovenské SuperStar, jejímž autorem je porotce Pavol Habera.
Ať zvítězí kdokoliv, nemá zaručeno, že se prosadí; bude mít těžkou pozici v českém hudebním rybníce, ovládaném Karlem Gottem a Lucií Bílou. Pokud nebude mít dobrého manažera a textaře, zapadne.
Jan Dušek
(10. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2556
Být, či nebýt profesorkou?
Další protestní akce Fóra Věda žije!Ema Stašová
( ema.stasova)
Je úterý 10. listopadu, těsně po půl třetí odpoledne. Pozornější tramvajoví cestující zaznamenávají na Malé Straně pohyb v okolí objektu MŠMT. Hlouček zástupců občanského sdružení Fórum Věda žije! zde totiž v rámci happeningu Vysokoškolský titul! Zn: levně vedle letáčků a petičních archů rozdává také diplomy se širokou škálou titulů. Že by šlo o reakci na kšeftování s univerzitním vzděláváním v Plzni? „Účelem dnešní akce je upozornit na problematiku, která se týká vysokých škol a Akademie věd,“ upřesňuje mluvčí Fóra Michaela Vojtková. „Občanské sdružení Fórum Věda žije! tady spolu s Inventurou demokracie nabízí k podpisu petici Za odpovědnou reformu vědeckého výzkumu a vysokoškolského vzdělávání. Formou happeningu spojeného s prodáváním titulů samozřejmě také navazujeme na mediální kauzu spojenou s plzeňskou právnickou fakultou.“
Jak Fórum, tak Inventura společně participovaly již na demonstraci Budoucnost není na prodej, která proběhla v říjnu za hojné účasti veřejnosti. Dnešní návštěvnost je poněkud slabší, nemrzí to organizátory? „Na to, že jsme začali teprve před půl hodinou, je průběh podle mého názoru výborný,“ odpovídá Michaela Vojtková, „diplomy jdou na dračku. Zdá se, že lidi náš happening baví; přicházejí však především proto, že je problematika dalších osudů vědy a vzdělávání zajímá. Už jen zjištění, že všichni nejsou neteční, mi přijde jako úspěch.“
Jakých dalších úspěchů se od říjnové demonstrace podařilo dosáhnout, zajímá mě dále. „K opravdovému průlomu dojde až ve chvíli, kdy bude odvolána Rada pro výzkum, vývoj a inovaci (RVVI) a kdy se pro Akademii věd sestaví realistický rozpočet tak, aby mohla i nadále existovat,“ odpovídá Vojtková. „Chceme slyšet jasnou koncepci. Zdá se, že se nyní nacházíme v jakémsi bodu nula. Nikdo z aktérů neví, co bude dál, takže svalují odpovědnost na druhé: Rada pro výzkum, vývoj a inovaci na ministerstvo školství, to pro změnu na Topolánkovu vládu a tak podobně. Nicméně ministryně Kopicová nám nabídla jednání, což považujeme za průlom. V tuto chvíli musíme vyčkat, zda slovo dodrží, usedne s námi ke kulatému stolu a vyslechne náš názor.“
„Dobrý den, nechcete si koupit vysokoškolský titul?“ oslovuje v tu chvíli jeden z aktivistů skupinku pubertálních děvčat. Do všeobecného chichotu pokládám Michaele Vojtkové poslední otázku: Jaké jsou další plány Fóra? „V tomto týdnu budeme hrát výchovný koncert pro RVVI u příležitosti jejího zasedání, což je jedna z našich tradičních akcí. I premiér Fischer přiznal, že RVVI je nekompetentním útvarem, takže o vědě rozhodovat vlastně nemůže. Sekretář pan Blažka a s ním celá RVVI má však za to, že jejich posláním je „zachránit“ vědu od nekoncepčnosti. Asi proto se RVVI ujala iniciativy koncepčně zlikvidovat Akademii věd,“ uzavírá Vojtková se sarkasticko-melancholickým úsměvem, načež skrze můj novinářský subjekt pozve čtenáře tohoto média k účasti na shromáždění pod jezdeckou sochou Václavského náměstí dne 17. listopadu. Na tomto symbolickém místě se bude konat alternativa neproblematizujících oslav dvacetileté demokracie, které pořádají různé subjekty za finanční podpory pražského magistrátu. Fórum Věda žije! chce upozornit na to, že při tomto kulatém jubileu nastává příležitost nejen slavit, ale také kriticky reflektovat. Zda se laskavý čtenář chopí hozené rukavice, anebo raději vyrazí na Národní třídu za Danem Bártou, DJem Mardošou a jinými lákadly, je však již na jeho rozhodnutí…
Ema Stašová
Vysokoškolský titul! Zn: levně, happening Fóra Věda žije! a Inventury demokracie. 11. 11. 2009.
(13. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2572
Koloniál U Slammerů
Reportáž z večera exhibicionistů a originalityBarbora Biňovcová
( barbora.binovcova)
Jako první vystoupil na pódium vyhlášený René Jahoda. Tentokrát však nikoliv jako soutěžící, ale v roli moderátora. Po něm naběhla Hadas Goshen. Ale ještě ani tato dívka z Ameriky nepatřila mezi soutěžící. Ačkoliv se s nadšením a úspěšně věnuje zaoceánské College Unions Poetry Slam Invitational, na tomto klání účinkovala pouze jako předskokanka. Až po jejím svérázném vystoupení byla zahájena ta pravá bitva básníků. Postavit se tváří tvář publiku se letos odhodlalo jedenáct soutěžících. Byli mezi nimi jak ostřílení slammeři jako Bohdan Bláhovec, Jakub Foll nebo Masha, tak i naprostí nováčci. Někteří se vytasili se svými nejlepšími kousky doma řádně nacvičenými, jiní vsadili na freestyle a nechali se překvapit, co na pódiu přijde či nepřijde.
Rýmovalo a rapovalo se o všem možném: o ženském údělu v Los Kuchyňos, rajcovních babičkách (poněkud šokující je, že o vlastních!), prázdných bednách od banánů, mikinách, gatích a jiných hadrech nebo taky o rozmanitých fyziologických jevech. Verše se tahaly i z „hlubších kapes“, rýply si do politiky či vzpomněly na účinkující a vítěze předchozích let. Čistě pro úplnost: Na pódiu se notovala i pecka mezi českými lidovkami Už se ten Tálinskej rybník nahání. Publikum sekýrovalo, bučelo i posílalo tam, kam ani slunce nesvítí, zároveň ale také odměňovalo bujarým potleskem a výskáním. Na Slam Poetry se zkrátka může předvést každý. Ovšem jen ten nejlepší může vyhrát. Letos to ostatním natřel začátečník „Veršotepec“ Ondřej Lidický. V prvním kole ze sebe horko těžko, ale tuze procítěně vytlačil, co očekává od žen. V této parodii na rychlorande navíc každá poslední slabika ve verši otevírala verš následující, přičemž nakonec uváděla slovo z docela jiného soudku, než by se dalo očekávat, a výsledkem tak byl nejeden překvapivý zvrat. Ve druhém kole pak Ondra oslnil obrázkem ze života básníků, který zpestřovala kombinace hlasu hrdého muže a šišlání. Za svůj výkon dostal deset stokorun od organizátorů a dvě navrch od fanynky z publika. To ale pochopitelně není vše. Letos ho určitě neodnesou čerti do pekla! Na Mikuláše se totiž Ondra střetne ve finále s vítězi dalších regionálních kol v brněnském klubu Fléda.
S Ondrou jsem si na konci večera krátce popovídala.
Po kolikáté tady (na Slam Poetry) jsi?
Jsem úplně poprvý na souteži ve slamování. Už jsem teda vystupoval jinde, mimo ty prostory slamu a mimo tady ten okruh lidí. Jenom po kloudnejch známejch a těm se to líbí, tak jsem se rozhod, že zkusim, jak to bude znít spolu s ostatníma lidma.
A jsi s dneškem úplně spokojený? Sám se sebou, s lidmi tady, publikem... Nebo bylo něco, co tě štvalo?
Já jsem nadšenej z těch lidí. Prostě ti lidi, co křičej, ať jdu do prdele nebo tak, ti mě znervózňují, ale patří to k tomu. A byli tací, který je odpálkovali zpátky, a ti mi udělali radost. A byli lidi, který vystoupěj na pódium a nemaj nic připravenýho a jsou schopný zaimprovizovat tak, aby to dávalo smysl, rýmovalo se to a nebyly to jednoduchý, banální rýmy, který jsou chybou všech začátečníků.
Takže ty jsi měl připravené, co jsi tady předváděl?
Já to měl všechno připravený a nacvičený.
Čili v tom nebyla ani trocha improvizace? Jel jsi opravdu podle scénáře, který sis připravil doma?
Já to mám akorát napsaný a potom ten přednes, to už je niterní prožitek na tom pódiu. Podle toho, jak reaguje dav, se do toho člověk více či méně vžívá.
Ještě jedna otázka: Co ti Slam Poetry dala? Proč ses jí zúčastnil?
Dokázal jsem si, že si lze vydělat poezií.
Barbora Biňovcová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2009.
(13. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2577
Varšava – Praha – Londýn – Berlín
Podvečer českého básníka a polského prozaika v Městské knihovněHana Hudečková
( hana.hudeckova)
Začalo se pár minut po šesté hodině odpolední. Josef Straka představil svého kamaráda a kolegu Piotra Kepského, stručně nás informoval o jeho životě (vzal si Češku) a také nám představil program večera. Sám Piotr Kepsky velice děkoval za možnost přečíst v Praze něco ze svého díla. Dříve četl své texty pouze na Zarafestu, a proto byl velmi vděčný za pozvání do pražské knihovny.
Předčítala se nejprve kniha P. Kepského – Single. Vyšla v roce 2009 a skládá se ze tří příběhů, které se proplétají. Měli jsme možnost poslechnout si ukázku ze všech. První s názvem Londýn nás mohla upoutat svou narážkou na Kunderův Žert. Druhá ukázka, kapitola s názvem Šedesát šest a půl, pojednávala o všedních starostech hrdinky Martiny, o jejích problémech s váhou a s matkou. Třetí, poslední, úryvek z knihy Single zpracovává příběh Filipa a jeho sporů s otcem. Sám autor považuje tuto knihu za existencionální, narozdíl od knihy Druhá Amerika, ze které jsme následně slyšeli číst ukázky Josefa Straku. Druhá Amerika zachycuje prostředí v Polsku těsně před revolucí a těsně po ní, kdy lidé dávali najevo odpor kapitalismu.
Následovalo čtení Strakových básní, které P. Kepsky přeložil do polštiny. Byly tedy předneseny jak v češtině, tak v polštině. Zazněly básně jak dříve publikované, tak i ty nikde nepublikované. Z těch publikovaných např. báseň Záznam, Bukov, Amselsee a další. Josef Straka se na závěr rozloučil několika texty, které vznikly v Berlíně v jeho oblíbené kavárně v Kreuzbergu.
Po přečtení poetických i prozaických textů obou autorů následovala krátká debata s návštěvníky festivalu. Na otázky odpovídal Piotr Kepsky.
1. Kdo vám překládal ukázky z vaší knihy Single, které jste dnes četl v češtině?
Moje žena.
2. Jak kniha Single vznikla?
Nejprve chci říct, že to není zápis reálných událostí. Je to těžká kniha, existencionální, je o samotě. První nápad na knihu jsem dostal v určité době, kdy lidé kolem vás odcházejí; prvním impulsem byl pocit samoty, se kterým jsem se musel smířit. Ten pocit zažívají podle mě všichni lidé v určitém období života. Napadlo mě to, když jsem byl v cizině, v Německu. Ale v knize jsou fiktivní situace a fiktivní postavy. Kniha měla na začátku několik verzí, které jsem neustále upravoval. Důležitý pro mě byl moment náhody, proto jsem se inspiroval Milanem Kunderou - u něj je náhoda podstatným prvkem.
3. Jak si stojí v současné době polská poezie? Sledujete ji?
Nesleduji ji příliš pečlivě, něco ano, ale netroufám si říct, že mám přehled. V Polsku je poezie vnímána jako něco vznešeného, lidé k ní přistupují tak, že na ni nemají. Když někdo napíše knihu, která se snadno čte, první otázka literárních kritiků zní: „Co je to?“ Já se snažím psát ideálové věci, které se dají snadno číst. Někteří ostatní autoři se jen snaží, aby to vypadalo jako něco mezi poezií a prózou, často s náboženským tématem.
4. A co Karczukov?
Ano, ten je v Polsku velmi dobře vnímán, ale měl vliv spíše dříve, okolo roku 2000, teď už tolik ne. Myslím, že se nejvíce překládá. Mám pocit, že více proniká česká literatura do polské než naopak a je to škoda. Naše kultury a literatury se velice málo prolínají, přestože jsme sousední státy. Je potřeba rozvíjet tyto vztahy.
Na závěr mohu jen dodat, že Polsko-český literární večer byl velmi příjemným posezením nejen u poezie. Ze sympatických spisovatelů vyzařovala pozitivní energie. Zajisté dokázali nalákat účastníky akce ke čtení svých prací. Škoda bylo jen toho, že čtení bylo chvílemi přerušováno hlasitým mluvením návštěvníků knihovny, kteří neměli tušení, že se zde nějaká akce koná. Každopádně všichni, kdo se stavili (i když jich nebylo příliš mnoho, neobsadilo se ani dvacet připravených židliček), odcházeli domů plni pozitivních dojmů.
Hana Hudečková
Den poezie, Polsko-český literární večer, pátek 13. listopadu 2009, Městská knihovna v Praze.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 19. 12. 2009.
(13. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2579
Hledá se elita!
Debata o vzdělání pod taktovkou Inventury demokracieEva Haderková
( eva.haderkova)
Na začátku setkání přečetl Jakub Bachtík, jeden z organizátorů této iniciativy, úryvek z Prohlášení studentů ke 20. výročí Sametové revoluce týkající se právě vzdělání. V této pasáži jsou zmiňovány především nedostatky českého vzdělávacího systému, už méně je formulováno navrhované řešení. Poté se svými příspěvky vystoupili všichni debatující a snažili se postavit čelem k výtkám. Nutno podotknout, že se v mnohém se studenty shodli. V následné diskuzi s publikem i mezi sebou se dostalo takřka na všechny body zmiňované v prohlášení.
Jako největší problémy byly zdůrazněny způsob, jakým vzdělávání v ČR probíhá, komunikace mezi studenty a vyučujícími a také nedostatek elit, které by určily další směřování našeho státu naší demokracie a také našeho vzdělávacího systému. Podle prof. Dvořákové je nejdůležitějším úkolem vysokých škol naučit studenty dovednostem, které jim budou užitečné i na trhu práce – přemýšlení nad věcmi samostatně a flexibilně.
Ve své úvodní řeči dr. Veselý upozornil na nejčastější chyby, kterých se při debatách o vzděláváni dopouštíme: Všichni se cítíme jako experti na vzdělávání, protože jsme přece do školy chodili; vzdělávání tvoří pouze VŠ a gymnázia; vzdělávání směřuje jen jedním směrem – od učitele k žákům; vytrhávání vzdělání z kontextu společnosti a jejích změn.
Nejsem si úplně jistá, jestli se diskutující dokázali těmto chybám vyhnout. Mám obavu, že jediný výsledek diskuze byl, že vzdělávání je problém a je potřeba o něm mluvit. Bohužel nám chybí někdo, kdo by určoval směr této diskuze. Na druhou stranu pokud chceme, vždycky můžeme mít aspoň snahu něco změnit. Přece jen nemají kantoři vliv jen na nás, ale můžeme si aspoň namlouvat, že ovlivňujeme také my je.
Eva Haderková
Diskuze na téma vzdělávání. FSV UK, Opletalova 26, Praha. 11. 11. 2009.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2009.
(14. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2583
Duryan Hyperman opět zasahoval
Textové bubliny útočily na PrahuMarkéta Böhmová
( marketa.bohmova)
Návraty Komety
Zastavíme se nejdříve u dvou výstav, probíhajících do konce listopadu. První s názvem Návraty Komety - Český komiks 1989-2009 odkazuje, jak název napovídá, na zlomový počin časopisecké scény přelomu 80. a 90. let, kdy začal vycházet první, ryze komiksový magazín. Cílem výstavy je tedy pokus nějak reflektovat vývoj české scény v tomto žánru. Organizátoři k tomu přistoupili nevšedním, leč pro samotné návštěvníky velmi přínosným způsobem. Vybrali vždy jeden debutový kousek tehdy začínajících autorů (např. Miroslav Schönberg, Vladimír Tučapský nebo Vladimír Hanuš) a dali je do pléna současné autorské tvorbě. Ti na originál reagovali buď dalším volným pokračováním, novou verzí, nebo parodií na vzor. Takže pokud před dvaceti lety ve svých začátcích zničil Duryan Hyperman zlosyny sprejem na hmyz, letos si v pauze na koleni namontoval 6 „ručních” chapadel pro efektivnější střelbu, aby s ním protivníci „nezametli jak Pojeme s prachama”.
45-89 / Komiks za železnou oponou
Druhá výstava přináší ukázky z tvorby v Polsku, Československu, Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku, Chorvatsku, Srbsku a Slovinsku. Dokazuje, že komiks není nějakým moderním výdobytkem, ale spíše cyklicky se vracejícím trendem, v dané době více či méně populárním. Z vystavených děl bych vyzdvihla polskou autorku Szarlotu Pawel, jejíž ženské hrdinky v kontrastu se zbytkem vystavených děl vynikly zejména svou všedností a proti ženám v dalších komiksech absencí proporcí 120-60-90. Z české ochutnávky pak jistě zaujme Zuzanka a její svět (Přibík, Konečný) z roku 1947. Název i zpracování totiž plně koresponduje s dobovou filmovou tvorbou.
Komiksová sobota v NoD
Dopoledne patřilo nejmladším – organizátoři v rámci oslav padesáti let Asterixe a Obelixe připravili program i pro děti. Ten se v odpoledních hodinách zredukoval na dětský koutek, a dospělí tak mohli bez obav stát fronty na autogramy, hledat chybějící výtisky v mini antikvariátu, pročítat čerstvé výtvory známých i neznámých autorů na komiksové zdi či se pohodlně usadit do jednoho ze sálů a v klidu si vyslechnout některou z doprovodných přednášek. Největším lákadlem byli zahraniční hosté – Nick Abadzis z Velké Británie a v Německu žijící Švéd Max Andersson (mimochodem autor letošních plakátů). Oba představili své poslední práce, v rámci přednášky a v diskuzi pak také upřesnili inspiraci k napsání a celý proces tvorby. Nicku Abadzisovi utkvěl příběh Lajky v mysli již v raném dětství, více než rok shromažďoval informace a dokumenty, a vznikl tak stejnojmenný grafický román se seznamem použité literatury. Prvotním impulzem pro Bosenského plackopsa se stala cesta Maxe Anderssona a Larse Sjunnessona do bývalé Jugoslávie; v pátek oba autoři uvedli také související výstavu. Celý program vrcholil slavnostním předáváním cen Muriel 2009.
Celkový program se však neomezil jen na výše zmíněné akce, celý týden na více než dvaceti místech probíhaly další vernisáže, promítání filmů, divadelní představení, prodej nových knih, autogramiády a besedy. Již čtvrtým rokem se organizátoři dle vlastních slov snaží vyvést český komiks z undergroundu. Vzhledem k velké účasti jak ze strany autorů, tak i návštěvníků, nezbývá než konstatovat, že se jim to pomalu ale jistě daří. Minimálně v tom smyslu, že český komiks činí přístupným i ryze masmediálně vychovávané veřejnosti, která si komiks pojí nejčastěji jen s komiksem japonským (Manga), v lepším případě s klasickými (leč pro ně zastaralými) Rychlými šípy.
Markéta Böhmová
KomiksFEST!, Praha, 31. 10. – 7. 11. 2009.
Další informace:
www.komiksfest.cz
www.nickabadzis.com
www.maxandersson.com
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(16. 11. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2590
Díky Filozofické fakultě!
O dvou ohrožených druzích - literárních kritičkách a básnícíchAgata Hauerová
( agata.hauerova)
Obě knihy vyšly jako publikace Filozofické fakulty Karlovy univerzity. První z nich je věnována zejména Elišce Krásnohorské, ale i dalším autorkám, „píšícím Minervám“, Teréze Novákové a Žofii Pohorecké, na které se už trochu zapomnělo. Dále ukazuje historii českých emancipačních časopisů. Pár slov o knize řekla na úvod PhDr. Marie Bahenská, která zdůraznila význam úsilí o popsání a připomenutí dějin žen. Ocenila především čtivý styl knihy a také zajímavosti ze života spisovatelek, které zlidšťují jindy velmi „suché“ odborné pasáže.
Petr Šrámek, literární kritik a redaktor Českého rozhlasu, si svou knihu, vlastně cyklus rozhovorů s několika českými básníky, uvedl sám. Těch pár úryvků, které přečetl, všechny v sále zaujalo. Celý autorský kolektiv pojal tyto rozhovory jinak, než jsme zvyklí. Žádné trapnosti jako z barevných příloh celostátních deníků. Jako hlavní námět na přemýšlení nám všem v sále byla položena otázka: Patří univerzity k básníkům nebo básníci k univerzitám? Aneb proč jich tolik nedokončilo studium bohemistiky a těch pár výjimek nedokáže skloubit tvůrčí práci a literárněvědné bádání, aniž by jedno nebo druhé „šidili“?
Všichni se můžeme těšit na další publikace, které nám FF UK nabídne. A vy, kteří jste 30. listopadu v Academii nebyli, si už nenechte žádný podobný křest ujít. Ta atmosféra stojí za to!
Agata Hauerová
Heczková, Libuše: Píšící Minervy: vybrané kapitoly z dějin české literární kritiky. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Praha 2009. 403 str.
Šrámek, Petr: Pod cizím nebem bloudili jsme spolu. Rozpravy s básníky 90. let. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Praha 2009. 136 str.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.
, náhled pomocí
(9. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2619
Kavárna POTRVÁ trvá již rok
Jak si skupina nadšených mladých divadelníků splnila svůj senPetr Nagy
( petr.nagy)
Divadlo POTRVÁ, seskupení v čele se třemi posluchači divadelní vědy na FF UK – Vojtěchem Poláčkem, Antonínem Troupem a Petrem Váchou -, vzniklo v lednu 2006. První dvě sezóny se svými představeními (k dnešnímu dni má na svém kontě 9 inscenací) hostovalo na jevištích nejrůznějších pražských klubů a divadel. V prosinci 2008 pak tento soubor natrvalo zakotvil v prostorách zmíněné kavárny a během následujících měsíců se mu na tomto místě podařilo nejen vytvořit útulný podnik s příjemnou atmosférou, který si postupně nachází své stálé návštěvníky, ale i nabídnout bohatý kulturní program, v němž nechybějí ani podobně mladí a začínající umělci, ani známější hosté jako kupříkladu Jan Budař či Jiří Dědeček.
Co tebe a tvé kolegy vlastně přimělo k rozhodnutí otevřít podobný podnik?
O otevření vlastních prostor jsme uvažovali už dlouho, protože kočování po různých štacích bez jistoty stálého místa na zkoušení a hraní nesvědčí soustavné práci. A tak když se na jaře 2008 objevila nabídka na využití našeho současného prostoru, váhali jsme jen pár dnů. No a protože bylo od začátku jasné, že pouze kulturou a natož pak naším vlastním divadlem si nemůžeme vydělat ani na nájem, koncipovali jsme POTRVÁ jako celodenní kavárnu s večerním kulturním programem.
Nedávno vaše kavárna oslavila roční výročí své existence - jak bys její dosavadní fungování zhodnotil?
Ono je těžké o prvním roce říct něco, co není ze všech stran provrtané klišé. První rok se vždycky nese ve znamení ohromného nadšení a ohromné spousty chyb, omylů a neobratností. To bylo v našem případě možná ještě posíleno tím, že většina z mých spolupracovníků i já máme humanitní vzdělání, což člověka na vytváření a řízení takhle složitého organismu, jakým je kavárna s divadlem dohromady, příliš nepřipraví. Ale učíme se, jak to dělat lépe. A například se skladbou a šíří programu jsem v poslední době velmi spokojený.
Program Kavárny POTRVÁ tvoří směs představení vašeho stejnojmenného divadelního souboru a vystoupení jiných umělců z řad hudebníků, divadelníků, spisovatelů aj. Držíte se při výběru hostů nějaké koncepce?
Snažíme se vyvarovat jasných a neproblematických projektů. To, co nás na umění láká a zajímá, je hledání a kladení otázek, snaha o nějaký nový a jedinečný pohled na život okolo nás a podle toho se snažíme sestavovat i náš program.
Jak jste spokojeni s návštěvností a mediálním zájmem o vaše aktivity?
Obojí ještě není takové, jak bychom si přáli. Ovšem jak diváci, tak média si k nám nacházejí postupně cestu a na to, že fungujeme rok, můžeme být s obojím vlastně spokojeni.
Která představení vašeho souboru mohou v současné době diváci navštívit?
V současnosti je na repertoáru pouze jediná inscenace, kterou je Ofélie: Čas na lásku, což je jakási variace hamletovského tématu – staví postavy i děj do kontextu s dnešní dobou a zabývá se nemožností prožít příběh takové hloubky a intenzity. Podobnou problematikou se bude zabývat i naše lednová premiéra – inscenace Vojtěcha Poláčka „Romeo - Poslední štace?“, která se shakespearovského pretextu dotýká ještě volněji a pomocí roztříštěné formy více akcentuje postmoderní pohled na svět.
Plánujete v nejbližší době nějaké výrazné změny?
Myslím, že máme dobře nakročeno a jdeme po správné cestě. Proto podle mého není čas na nějaké revoluční změny, ale spíš na stabilizaci a nadechnutí, po kterém bude čas na nějaké větší úpravy fungování a konceptu naší kavárny.
Děkuji za rozhovor...
Taky děkuju!
Petr Nagy
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.
(10. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2625
Putování za duhou
aneb Pravidelná setkání inspirovaná tradicemi indiánů HopiAndrea Knotková
( stefan.segi)
Oči mám zalepené několikadenní vrstvou potu a prachu. Pár metrů před sebou vidím veliké doutnající ohniště a „main tee-pee“, když slastně odhodím krosnu do bláta, rozplácnu se na ní, těžce oddychuju a dívám se do nebe. To už ke mně ale běží jakýsi nahatý opálený maník a s pokřikem „Welcome home, sister!“ a s úsměvem sympatického blázna mě dojatě objímá.
Jsem právě více než 2000 metrů nad mořem, kilometry daleko od poslední horské vesničky, mám za sebou bezmála pět dnů jízdy stopem, rychlochůze, spaní ve škarpě a, možná se tomu budete divit, toho nahatého opáleného chlápka vidím poprvé v životě. Ano, asi takhle obvykle vypadá příchod na Rainbow.
Pokud ve vás předchozí popis vyvolal dojem, že Rainbow je akce, na které rozhodně nesmíte chybět, mám pro vás několik doporučení. Ověřte si předem, že jsou vám známy pojmy jako „food circle“, „shit pit“, „magic hat“, „tchai – kitchen“, „focalizer“ nebo „shanti“, všechno kromě základní výbavy pro přežití nechte doma, počítejte s tím, že vás ta troška veganského jídla v poledne a večer připraví o zbytky zásob z Vánoc, zapomeňte na toaletní papír, flašku vodky a konzervu lunchmeatu a nezapomeňte se modlit.
První „Europian Rainbow Gathering“ se spontánně uskutečnilo v roce 1972 ve Spojených státech. Dnes hovoříme o tom, že Rainbow Gatherings jsou jakési nezávislé dočasné komunity, které na úrovni společenských happeningů praktikují to, čemu se říká ideály „míru, lásky a harmonie“. Každoročně probíhají setkání v rámci jednotlivých států, Evropy a i celého světa. Poslední tři evropská setkání, kterých jsem se zúčastnila, byla v Bosně, Srbsku a na Ukrajině. Každé Rainbow je ovšem na jiném místě, ale vždycky se odehrává v horách uprostřed panenské přírody, daleko od civilizace, s přístupem k pitné vodě, s přírodní kuchyní a „ošetřovnou“.
Mimo pobyt na zdravém vzduchu se můžete těšit na řadu nejrůznějších workshopů od meditací a masáží až po herectví a „vyrob si sám“. Vstup zdarma. Raibow je obvykle zahájeno na novoluní a trvá měsíc. Kdy, kde a pro koho fakticky končí, se ale nedozvíme. Někdo si udělá z „Babylónu“ exkurzi jen na pár dní, někdo žije několik let v Rainbow karavanu, pro někoho je Rainbow lifestyle, pro někoho život sám. Já osobně se příští rok vydám za duhou již poněkolikáté - tentokrát do Finska, co je na jejím konci, ale stále nevím.
Andrea Knotková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.
(12. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2636
Jak jsem potkala svou hvězdu
aneb Čtení knihy je intimní povídáníSophie Henriette Košťál
( pavel.janacek)
V pondělí 30.11.2009 konečně nastal toužebně očekávaný a dlouho plánovaný den. Seděli jsme před veřejným čtením s celou pracovní skupinou (hlavní moderátorka, můj profesor a další studentka) v kavárně a čekali, až se k nám připojí vedoucí akce a Kathrin Schmidtová. Paní autorka vypadala úplně jinak než na fotce v mé knize. Sedla si vedle mne a já ji poočku pozorovala. Takže tato žena napsala tu knihu? Ale o čem s ní mám mluvit, když je to pro mne naprosto cizí člověk? Je mi dost sympatická na to, abych ji poprosila o autogram? Po jedenapůlhodinovém trápení a někdy i trapném rozhovoru („Jak dlouho jste už v Praze?“, „Poprvé?“, „Líbí se vám tady?“) jsme šli do Institutu. Po cestě nás moderátorka upozornila, že se jí nelíbí naše čtyři otázky, které jsme si tak dlouho připravovaly pro diskuzi o románu. Od té chvíle se mne zmocňovala nejistota a začala jsem cítit nervozitu. Moje otázky! Moje milované otázky! Moje až do poslední podrobnosti, po celé noci promýšlené otázky! Údajně, podle moderátorky, se ty otázky navzájem překrývaly. Měly jsme si proto narychlo vymyslet něco jiného.
Ani nevím jak, najednou jsme seděly na jevišti. A nic. Nic mě nenapadalo. Nemohla jsem si zplna vychutnat ukázky, které paní Schmidtová četla. Jediné, co jsem dobře slyšela, byl tlukot mého srdce. Jediné, co jsem dobře viděla, byla paní z první řady, která měla na krku řetěz jakýchsi pestrých korálů. Vzpomněla jsem si na Havla a jeho: „Jste přece žena, tak se vzmužte!“ Ale nic mi to nepomohlo. Paní Schmidtová zabouchla knihu. Josephine, ta druhá studentka, se ptala klidným hlasem: „Proč ta kniha má titul „Neumřeš“, když tu nejde o boj na život a na smrt, nýbrž o boj o identitu?“, „Měla jste už od začátku na mysli pevnou strukturu románu a například postavu transsexuální Violy, nebo to byl náhlý nápad během psaní?“ Autorka odpovídala věcně, bez emocí, střízlivě. Řekla, že ji nenapadal žádný titul a nakonec s lektorkou přišly na to, že si jednoduše vezmou poslední větu románu jako název. Aha. A to bylo celé tajemství! A struktura knihy? Na začátku neměla žádný plán. Její přítelkyně jí dala radu, že první pasáž, kterou napsala, by měla vložit na konec knihy. Protagonistka že musí prožít všechno možné, než dosáhne tohoto bodu rozpomínání se na minulost. Dále že postava Violy byla podle skutečnosti, protože sama znala jednu transsexuální ženu. A ta byla jiná než takové ty bytosti, které vídáme v televizi – byla normální. Hotovo. Josephine mi podala mikrofon.
Měla jsem horký nával krve do hlavy. Aby se mi ruka s mikrofonem netřásla, opírala jsem si ji o křeslo. Nastala pauza. Vybrala jsem nejkratší otázku z těch, které mne právě napadly: „Proč jste nezvolila ich-formu vyprávění, když jde téměř o autobiografii?“ Co je to za otázku! Neptáme se přece malíře, proč si vybral zelenou místo žluté! Zůstalo u toho. Na co jsem se opravdu chtěla zeptat, zůstalo nevyřčeno: Jakým způsobem jste transformovala reálný svět do literární podoby? Co je zajímavější? To, že zažijete nějakou situaci, anebo to, že můžete situaci pozorovat a současně zážitek analyzovat, jak už to tak spisovatelé dělávají? Odpověděla, že na začátku psala ich-formou, ale během psaní změnila metodu. Taky nechtěla, aby si čtenáři mysleli, že ona sama je Helene Wesendahlová. „Vybrala jste jako protagonistku spisovatelku, protože ztráta jazyka, mluvy je především pro ni existenciální katastrofa? Vybrala jste tuto profesi taky z tohoto důvodu, že spisovatelka je předurčena, aby se jazykově dobrala světa?“ Řekla, že dlouho přemýšlely s lektorkou, jakou profesi by Helene mohla mít místo spisovatelky, ale veškeré další možnosti prostě nefungovaly. Dále paní Schmidtová řekla, že ona by nehovořila o žádném předurčení, protože přístup své hrdinky považuje za běžný.
Byla jsem zklamaná. Byla bych ráda diskutovala. Chtěla jsem se dozvědět více o genezi románu, který se mi moc líbil, ale bohužel, nebylo to možné. Šlo spíše o odpovědi na otázky a ne o rozvíjející se výměnu názorů, o dobrý rozhovor. Připravovala jsem se na diskuzi na základě mylného předpokladu. Nešlo o literaturu. Šlo o reklamu. Sedělo tam obecenstvo, které většinou román nečetlo, a neseděli tam literární zasvěcenci. Jinak si nemůžu vysvětlit, proč jenom jediná divačka se na něco ptala (lépe řečeno: konstatovala) - že její přítelkyně má taky aneurysma, a tak doufá, že dostane „recept“ od Kathrin Schmidtové, jak se uzdravit. Prosím vás! To je všechno?
Došla jsem k tomuto poznatku: 1. Spisovatelé a literární vědci nebo kritici jsou, ve srovnání s běžnými čtenáři, zvláštní kategorie milovníků literatury. 2. Veřejné čtení není příležitostí k hluboké literární diskuzi, ale k představení autorů a knihy.
Sophie Henriette Košťál
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.
(13. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2637
Redakční kniha prvních vzpomínek
Připravila Eva Haderková
( eva.haderkova)
Gabriela Romanová
První kniha mých vzpomínek je Ema Naopak od jakési švédské autorky pro děti. Byla to kniha, kterou mi četl tatínek, a vždycky s důrazem deklamoval pasáže, kdy je Ema vzteklá a nepořádná, a doplňoval to slovy: „To mi někoho připomíná...!“ Od těch dob se téhle vlezlé výchovné fráze nemůžu zbavit.
Marek Dobrý
Vzpomínám si pouze na knihu Kvak a Žbluňk jsou kamarádi. Byla psána obrovskými písmeny, takže jsem ji přečetl snad desetkrát. Hrdinové navíc měli šprýmovní jména. Další kniha mého dětství už nebyla tak typická - životní příběh fotbalisty Radka Druláka, přesný název si ovšem nepamatuji.
Hana Hudečková
Pamatuji si dobře na jednu knihu z dětství, přečetla jsem v ní první své první slovo (voda). Byla v růžovém přebalu a byly to nějaké příběhy o skřítcích.
Ema Stašová
Kniha mého dětství byl Ferdův slabikář od Ondřeje Sekory. Uměla jsem všechny písmenkové říkanky a rodiče mě chvíli považovali za geniální dítě. Když se ukázalo, že písmena jednotlivě sice poznám, ale slovo z nich složené přečíst nedokážu, tak je to zase přešlo. No a Emu naopak jsme doma měli taky. Byla to pěkně hloupá holka!
Stefan Segi
Větší část bezstarostného dětství mám spojenu s knížkou Trosečníci z Vlaštovky a vůbec s celým cyklem o Vlaštovkách a Amazonkách od Arthura Ransoma. Pro notorického suchozemce byla anglická plachetnice stejně fantastická jako létající talíř. Kapitánka Amazonek Nancy Blackett je navíc učiněná Femme Fatale.
Petr Nagy
Knihou, která mě provázela dětstvím a na niž jsem dosud nezanevřel, je Ronja, dcera loupežníka z pera švédské spisovatelky Astrid Lindgrenové. Úžasný příběh plný kouzel a dobrodružství mě uchvátil i ve filmovém zpracování z roku 1984.
Klára Zindulková
Knihou obsahující skutečně vše, co potřebuje člověk v pěti letech vědět, takovou první encyklopedií, byla krásně ilustrovaná knížka Náš svět (postavy přesvědčivě odpovídaly členům naší rodiny). Když jsem se naučila číst, vystřídaly ji příběhy Jaroslava Foglara, Astrid Lindgrenové a Enid Blytonové. A neminula mě ani klasika - Kája Mařík a pohádky Boženy Němcové, možná právě kvůli nim teď studuji češtinu.
Hana Bednářová
Milovala jsem, když mi maminka četla příběh o modrém zajíčku Kvítkovi (nic společného s měkkotvornou aviváží). Asi rok jsem pak na požádání odříkávala takové skvosty jako Podívej má milá, letí k nám čáp! nebo Pronásleduje nás lišák a vypadá to, že má velký hlad!
Olga Pavlova
Pro mne je dětství spojeno s Dřevenými vojáčky Urfina Džuse, což je svérázné pokračování Čaroděje ze země Oz od L. F. Bauma. Na rozdíl od převyprávěné původní verze, v ruštině jsou vojáčci novou kouzelnou povídkou od A. Volkova, ve které vystupují každému tolik známé postavy ze země Oz.
Magdaléna Hanušová
První kniha, kterou jsem samostatně přečetla a u níž jsem proplakala potok slz, byly Pohádky Hanse Christiana Andersena. Na Malou mořskou vílu s láskou vzpomínám dodnes.
Agata Hauerová
První knihou mých vzpomínek jsou rozhodně Pohádky tisíce a jedné noci, které mi rodiče četli, když jsem byla malá. Pamatuju si, že mě nejvíc okouzlily pestrobarevné ilustrace a postavy, které se v klasických českých pohádkách nevyskytují - Džin, Alibaba, Šeherezáda aj.
Kateřina Kubová
První knihou mých vzpomínek je jistojistě Sekorův Ferda Mravenec. A obzvlášť pasáž, kde Ferda pomocí trumpetové árie budí malé mravenečky-pionýry. Babička ji na mě aplikovala a stále aplikuje, ráno co ráno. Tamtydratatydratatý.
Jan Dušek
Mezi knihy, které jsem měl jako malý rád, jistě patří Z deníku kocoura Modroočka od Josefa Koláře, již jsem dostal v mateřské škole. Dále nemohu zapomenout na příběhy o školáku Kájovi Maříkovi, které jsem čítával o prázdninách u prarodičů. A přečetl jsem všechny díly! V dětském věku jsem také přečetl hodně básniček od Jiřího Žáčka a některé jsem uměl i zpaměti, např. Ruce.
Eva Haderková
Na žádnou konkrétní knihu si nevzpomínám, zato se mi stále vynořují dětské říkanky, kterými mě maminka krmila snad už od narození. A doteď si je pamatuje lépe než já. I k mému dětství patří Kája Mařík, kterého mi četla babička - všechny díly a několikrát!
Karolína Demelová
„Jenom pan Korbes propad se, / zde není, ani v zahrádce, / a není po něm vid ni slech / a není slyšet na schodech, / je zkrátka mimo dům, / snad odskočil si k sousedům, / nebo se toulá kdesi / hustými lesy / a ví bůh, čím si chvíli krátí, / nežli se domů vrátí...“ Má oblíbená a na mamince donekonečna vyžadovaná pohádka Jak zvířátka od lesa šla na pana Korbesa byla později vystřídána Lakomou Barkou, která „schraňovala šlupky od buřtů a šila z nich záclony“. Nic z těchto drsných pohádek mnou ale neotřáslo tolik jako prvňáčkovské zjištění, že ostatní děti byly doma namísto Werichem či Korbesem krmeni jakýmsi Drdou a Němcovou!
Ludmila Pechová
Pamatuji si na různá leporela. Otec nám každou zimu o některých večerech promítal diafilmy s pohádkami a vyprávěl nám děj. Jako první jsem přečetla knížku Já Baryk od Františka Nepila.
Dominik Melichar
Byla to doba silných zážitků. Končil jsem své letité působení v mateřské škole, na jakési besídce jsem dostal plyšového lvíčka a jako jízdenku do světa školáků knížku Heleny Chvojkové Zuzanka objevuje svět. Už tehdy se projevila vášeň někdy až hraničící s obsesí. Zuzanka byla mou první knihou, základním stavebním kamenem knihovny. Postupně přibývali všichni Foglarové, Batličkové, Šmídové, Bukowští a Millerové, ale Zuzanka objevila můj svět. Když knihu otevřu, je tam napsáno: Dominikovi Melicharovi na památku na mateřskou školku. Žádná další kniha podobnou vzpomínku neobsahuje…
Denisa Garciová
Dodnes vzpomínám na značně ohmatanou pohádkovou knížku bez tvrdých desek, s ručně sešívanými nažloutlými papíry, ze které mi četla babička. Mojí nejoblíbenější pohádkou byla ta O komínu, který dýmal a dýmal s celostránkovou ilustrací malé holčičky, která se v mrazu tiskne ke komínu.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(8. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2608
KIM-club slaví
Trocha štěstí, umu a výřečnosti, jsi kouzelník!Jan Dušek
( jan.dusek)
Díky Jaroslavu Kuncovi bylo obnoveno fungování pražského KIM-clubu. Stalo se tak 22. 2. 2000. Nejprve se kouzelníci scházeli v Hudební škole na Praze 11, později kouzlili v DDM v Praze 12 – Modřanech a nakonec zakotvili v karlínském Spektru, kde se kouzelníci a jejich učni až dosud scházejí každé pondělí večer.
V letošním roce se slavilo 10. výročí KIM-clubu Praha. Do kina Perštýn mu mnozí kolegové z branže přišli pogratulovat a popřát mnoho aktivit a kouzelníků. Mezi nimi byl např. Pavel Kožíšek, předseda Českého magického svazu, Přemek Rajdl, působící v Liberci, Jan Stach, bývalý předseda KIM-clubu, a mnozí další.
Pak se již přistoupilo ke kouzelnickým zkouškám. Letos se urodili dva adepti na post kouzelníka, Michal a Adam. Jejich zkouška sestávala ze tří částí a úspěšnost se měřila potleskem publika. Nejprve kouzlili u stolku uprostřed sálu. Může se to zdát jako hračka, ale není: nic se nesmělo pokazit, laici kouzlo neměli prokouknout a hlavně všichni museli mít dobrý výhled. Kluci měli určen krátký časový limit, akorát na dvě kouzla pro každého. Kouzlili s barevnými žetony, kartami nebo stěhovali mince pod kartami. Ve druhé části zkoušky se přesunuli na jeviště. Michal přesouval barevné kostky ve sloupcích. Adam si pro tuto disciplínu vybral jako asistentku paní z hlediště, aniž to věděl, zkušenou kouzelnici, kterou měl na jeviště dovést nepozorovaně. Své kouzlo dokonce uvedl příběhem: jel vlakem, v kupé potkal hezkou slečnu a chtěl ji zaujmout, říkal, že je kouzelník a ona chtěla, aby jí ukázal nějaké to kouzlo. Přemýšlel, přemýšlel, až ho něco napadlo. A to nám předvedl. Jeho asistentka si vybrala kartu, tu pak vložila do balíčku k ostatním a právě její karta měla zůstat uprostřed skla z okna vlaku Českých drah, jehož část si Adam přinesl s sebou. Nutno podotknout, že se mu kouzlo vydařilo nejen při zkoušce, ale prý i při cestě vlakem. Třetí část zkoušky byla teoretičtější. „Hlas ze záhrobí“ alias asistent Richard říkal názvy kouzelnických rekvizit, které měli adepti přinést vedoucímu KIM-clubu Jaroslavu Kuncovi. Viděli jsme pipikoko, reginu, rinčára či voskokosku.
Michal i Adam část zkoušky, která je čekala 23. února, složili. V dubnu ještě bude následovat Večer děsu se slavnostní přísahou, po němž budou přijati mezi kouzelníky.
Nyní nastal čas pro hromadné kouzlo. U každého stolu byl balíček karet. Nahoře byla karta, na níž bylo napsáno 23. 2. 2010, na kartě pod ní KIM-club 10 let, ostatní karty byly bílé. Postupně se karty přesouvaly a nakonec se nahoru měla dostat ta s nápisem KIM-club 10 let. Nutno podotknout, že polovině sálu se to nepovedlo, proto jsme si toto kouzlo zkusili ještě jednou a výsledek byl již lepší.
Poté na pódium přišel kouzelník Petr Ocelík, který zavtipkoval, že doufá, že KIM-club zůstane klubem kouzelníků, iluzionistů a mágů a nestane se třeba klubem infantilních mrzoutů. Poté vybídl, aby se přihlásil někdo, kdo ještě nikdy nekouzlil, a řekl, že ho naučí kouzlit. Byl vybrán statnější pán, dostal klobouk, kouzelnickou hůlku, sako a musel zaujmout pravý kouzelnický postoj. Kouzlení pro něj nebylo těžké, stačilo, aby byl trochu komediant, uměl hrát a nebál se udělat si legraci ze sebe samého. Kouzlil totiž kouzelník, který stál za ním a měl ruce v rukávech saka, ani ho nebylo vidět. Chvíli jsem uvažoval, zda se nepřihlásit a nezkusit si kouzlit na pódiu, ale brzy jsem došel k tomu, že za mě, střízlíka, by se pan kouzelník opravdu neschoval. Odvážný muž dostal za svá kouzla výuční list mistra magie.
Pak již následovalo puštění „filmu“. Ten imitoval začátky filmů, které můžeme vidět v kinech. Celý prý bude ke zhlédnutí na www.kouzelnici.com.
Na závěr se kouzelníci vypravili mezi diváky a přímo před jejich zraky předváděli své triky. Když jsem odcházel, kouzlilo se i v šatně.
Jan Dušek
(10. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2670
S „Revolverem“ proti proudu
Časopis Revolver Revue letos oslavuje výročí 25 letRadka Mačugová
( radka.macugova)
Od roku 1985, kdy poprvé vyšel časopis ilegálně pod původním názvem Jednou nohou, uplynulo již čtvrt století. Za tak dlouhou dobu prošel několika změnami. Nový název Revolver Revue získal roku 1986 a v následujících letech výrazně měnil kabát, jehož osobitost již tenkrát vynikala nad ostatními samizdatovými periodiky. Původní linorytecké obálky, které zdobily první čtyři čísla, vystřídalo logo Košířské madony. Dnes je Revolver Revue charakteristická svým pestrobarevným ztvárněním, které na první pohled láká k otevření.
Pro svou čtenářskou oblíbenost vycházela téměř po 10 let s časopisem Revolver Revue i Kritická příloha, která poskytovala reflexi aktuálního politického a uměleckého dění. Ta je však dnes již minulostí. Od roku 1988 vydává časopis také knihy v Edici Revolver Revue, z nejnovějších výtisků může čtenář vybírat mezi Smutkem na vedlejší koleji od Urse Heftricha či Autentickým kulovátorem Víta Kremličky.
V posledních letech se redakce snaží, aby byl Revolver Revue atraktivnější, proto bývají jeho součástí čas od času i zajímavé přílohy. V minulém čísle mohli čtenáři uspokojit své umělecké potřeby při poslechu CD skupiny WWW, která byla zároveň oceněna prestižní Cenou Revolver Revue 2009. Kdo tuto skupinu nezná, stojí za to si ji poslechnout, ať už jen ze zvědavosti, kdo všechno má šanci tuto cenu získat.
V redakci z původních zakladatelů – příslušníků undergroundu – Jáchyma Topola, Ivana Lampera a Viktora Karlíka dodnes zůstal jen třetí ze zmiňovaných. Současnou redakci spolu s ním tvoří Terezie Pokorná a Marek Vajchr.
Kladu si proto otázku, zda je to na časopise znát. Jistě mě nejeden skalní fanda podpoří v tom, že bezpochyby. A to především na přístupu ke kritice. To tam je nemilosrdné odsuzování neznající slitování, které provázelo po léta celý časopis. Dnes jsou kritické reflexe autorů zahrnuty v poslední stálé rubrice zvané Couleur. Rozhodně se však nemusíte bát, že vás čtení recenzí a glos z této části nadzvedne ze židle. Tak se ptám. Není to škoda? Není právě upřímná a tvrdá kritika to, co dnešní společnost potřebuje jako sůl? A neochuzuje se o toto eso, které vždycky uměla vytáhnout, i samotná Revolver Revue?
Pokud jste ještě nikdy neměli v rukou žádný z jeho výtisků, rozhodně stojí za to nějaký si půjčit. Pro milovníky různých způsobů grafiky je to úplná pastva pro oči. Časopis obsahuje i velké množství ilustrací a kvalitních fotografií. Mimo Couleur zde dále najdeme rubriky jako literatura, výtvarné umění, design či film a někdy také architekturu.
Od roku 2005 se časopis stal čtvrtletníkem. Jeho příznivci mohou zavítat na mezinárodní veletrh „Svět knihy“, kde je možné spatřit vlastní stánek Revolver Revue, a pokud chtějí být svému časopisu stále nablízku, lze ho nalézt i na Facebooku. Internetové stránky www.revolverrevue.cz pak poskytují nejen novinky, ale i ochutnávky článků z předchozích čísel.
Na závěr snad nezbývá než vyseknout poklonu nad tak dlouhou trvanlivostí tohoto kulturního periodika a popřát mu, aby se nenaplnily obavy šéfredaktorky Terezie Pokorné ohledně tíživé finanční situace a úbytku čtenářů.
Radka Mačugová
Zdroj:
Revolver Revue [online]. [cit. 2010-03-10]. Dostupné z WWW: www.revolverrevue.cz
Revolver Revue, č. 72, 2008, č. 37, 1998, č. 14, 1990
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(13. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2677
Bouře kritiky vtrhla i k nám
Co je zač to naše vzdělání?Klára Zindulková
( klara.zindulkova)
V rámci „Humboldtova roku“, vyhlášeného letos Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy, se koná několikero výjimečných akcí, které chtějí připomenout význam akademické instituce pro společnost a kulturu a upozornit na některé současné tendence, jež postavení a svéprávnost univerzity ohrožují. K. P. Liessmann (* 1953) sleduje svou knihou něco velmi podobného v mezinárodním měřítku, a tak Filozofická fakulta s radostí přivítala jeho přednášku na své půdě.
Že šlo o akci výjimečnou a zásadní, potvrzuje účast děkana univerzity Michala Stehlíka, rektora Filozofické fakulty Václava Hampla a také předsedy Akademie věd České republiky Jiřího Drahoše. Institucí, které zastupují, se téma dotýká velmi úzce. Připomeňme nedávné rozhodnutí vlády výrazně omezit finanční podporu Akademie věd a následnou vlnu protestů (příkladem je vznik občanského sdružení Fórum Věda žije!) či program zvaný Bílá kniha terciárního vzdělávání, znepokojující zase zástupce univerzit. Bílé knize - plánované reformě českého vysokého školství - se vyčítá především omezení akademické svobody a stále těsnější propojení mezi vysokými školami, průmyslem a politikou.
Za zmínku stojí i tzv. Boloňský proces, o kterém se na přednášce též mluvilo. Ten si klade za cíl vytvoření jednotného prostoru evropského vysokého školství a zvýšení jeho atraktivity. Snaží se také, aby rostla konkurenceschopnost jeho absolventů na světovém trhu práce. V polovině března proběhly po Evropě jednak oslavy desetiletého výročí zahájení Boloňského procesu, a jednak studentské protesty, vyjadřující nesouhlas s tímto procesem a jeho reformami. Při této příležitosti u nás vznikla kupříkladu iniciativa Vzdělání není zboží!, jejíž členové vyrážejí do ulic s protestním symbolem čárového kódu, poukazujícím na pozvolnou přeměnu vědění ve zboží.
Do tohoto kontextu přichází rakouský filozof K. P. Liessmann se svou pádnou kritikou, která protestní snahy podporuje. Jeho přednáška se opírala o několik zásadních otázek, které se nutně vynoří, zamyslíme-li se hlouběji nad pojmem a stavem vzdělání v dnešní době. Evropa hlásá všeobecný růst vzdělanosti, ale co to znamená? Nemáme na vývoz suroviny, mějme tedy vzdělání! Avšak vyučujeme studenty pro jejich budoucí život a poznání sebe sama, nebo vyrábíme pracovní sílu na zakázku prosperujícím firmám? Nebudou za chvíli absolventi univerzit jen otroky vědy a jejího ekonomicky nejvýhodnějšího využití?
Konrád Paul Liessmann navazuje jednak na některé názory Humbodltovy (odtud spojení s Humboldtovým rokem na UK), a jednak na esej Teorie polovzdělanosti, kterou před padesáti lety zvěřejnil Theodor W. Adorn. Kritizuje zejména měnící se účel vzdělání (tedy toho „co se pořád ještě tvrdošíjně nazývá vzdělání“ - cituji) a jeho řízení ne možnostmi a hranicemi lidí, ale možnostmi a potřebami trhu. Volá po zmizelých vazbách s klasickým vzděláním a duchovní tradicí lidstva.
Profesor Liessmann kritikou nešetří. Je nekorektní, provokativní a radikální. Dovoluje si očerňovat záměry Evropské unie. Ale zájem a zároveň znepokojení, s jakým se jeho myšlenky setkávají, svědčí o tom, že je nejvyšší čas se nad postavením a pravým významem vzdělání v současné době kriticky zamyslet.
Klára Zindulková
„Poslední úkol našeho bytí. O vzdělanosti a její deformaci ve věku vědění", přednáší prof. Konrad Paul Liessmann, 16. 3. 2010, FF UK.
K. P. Liessmann: Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění, překl. Jana Zoubková, Academia, Praha 2008.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(19. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2702
Jeden svět na vlastní pěst
Reportáž o tom, jak se dělá festivalbarbora.binovcova
Letos se konal 12. ročník festivalu dokumentárních filmů Jeden svět a promítání se tentokrát neomezovala pouze na kinosály v pražském centru. Organizátoři se totiž rozhodli rozšířit festival i do dalších částí Prahy a vyjít tak vstříc návštěvníkům, pro které je cesta do centra časově náročná. Náš Jeden Svět se konal v klánovickém KC Beseda ve dnech 15.-17. března.
Hlavním iniciátorem byla Veronika Čípová. Byla v neustálém kontaktu s Člověkem v tísni, účastnila se všech důležitých schůzek a vyřizovala veškeré formální záležitosti. Dále se na pořádání festivalu podílela Tereza Pellešová, která vyfasovala nevděčnou práci zajišťování hostů na diskuze. Nevděčnou proto, že rozešlete-li patnáct e-mailů, odpovědi vám přijdou nanejvýš dvě. Kreativní Matěj Beran vytvořil plakáty a letáky pro propagační účely. Propagaci jsem si vzala na starost já. Sehnala jsem levnou tiskárnu a napsala článek, který jsme pak nechali zveřejnit ve zpravodajích Klánovic a okolí. Organizačních schůzek jsme se pak účastnili všichni podle svých možností. Kdybych měla vzpomenout na nějaký problém během příprav, byla by to asi domluva s určitými lidmi. Více se však rozepisovat nebudu, nerada bych měla na krku žalobu pro urážku na cti.
Festival začal pondělním dopoledním promítáním pro školy. Promítali jsme Sirotky z Rangúnu, dokument o následcích cyklonu Nargis, který v roce 2008 postihl a zdevastoval Barmu. Pozvání přijala Sabe Soe, ředitelka Barmského centra Praha, která po snímku odpovídala dětem na jejich dotazy. Hned takhle zkraje jsme nabyli jedno poučení: dostanete-li pro návštevníky vedle letáků také samolepky, nenechávejte je na stolečku všechny, pokud k vám jako první zavítají děti. Rozebraly si je do poslední.
Promítání Sirotků z Rangúnu pro děti jsme pořádali ještě v úterý dopoledne, rovněž s diskuzí, která byla velice bohatá na otázky a komentáře. Děti se pak totiž měly vrátit do školy na písemku z přírodopisu.
V pondělí a středu jsme promítali dva filmy, v úterý dokonce tři. Dokumenty jsme vybrali z rozličných oblastí: hospodářské a ekologické dopady globalizace (Hlad, Vysněný odpad), společensko-politické poměry v zemích s totalitním režimem (Kimčongílie) a v zemích Blízkého východu (Afghánská Superstar, Zprostředkovatel zajetí), problém pravicového extremismu (Nenávist v krvi) nebo integrace handicapovaných občanů do společnosti (Nevítaní). Cílem našeho pestrého programu bylo, aby si v něm každý mohl najít to své. Diskuze se nám podařily zajistit dvě. Na film Nevítaní o životě tělesně postižených lidí jsme pozvali Petru Kameníčkovou, která v dokumentu vystupuje, a na snímek o vzrůstajícím pravicovém extremismu v Srbsku Nenávist v krvi přijal pozvání politolog zaměřující se na Balkán Přemysl Rosůlek.
Co se týče organizace, proběhlo kupodivu vše poměrně hladce, a to i navzdory rozhodnutí zastat některé práce v průběhu festivalu svépomocí. Hlavním promítačem byl Matěj, jediný chlap našeho týmu, a tedy vhodný adept na ovládnutí techniky. Aby však nemusel všechny snímky sledovat okénkem z promítacího kumbálu, vypomohli nám občas přátelé, kterým jsme za symbolický peníz nabídli brigádu. Lístky jsme se rozhodli prodávat také sami. Za kasou jsem stála ráda, zažíváte při tom totiž upřímnou radost vždy, když se ke kinu blíží další návštěvník nebo když na film přijde rekordní počet diváků. Rekordní pro nás bylo 29 lidí, nutno brát ohled na periferní lokalitu Klánovic, kde náš průměr 15 hlav na snímek prý podle správců kina předčil běžnou návštěvnost. Ujali jsme se i uvádění filmů a moderování diskuzí. S holkami jsme si rozdělily jednotlivé dny. Během odpoledne se každá pokusila zhlédnout dokumenty, které bude uvádět, ale z nedostatku času jsme si vypomáhaly i anotacemi z brožury Jednoho světa. Mluvit do mikrofonu před mnoha páry očí ve zcela tichém sále, to chce nervy. Obzvlášť při promítání pro školy, kde stanete proti čtyřem třídám puberťáků. Při prvním takovém promítání a vůbec prvním Veroničině výstupu prohodil na její účet jeden výrostek: „No ták, se nestyď holka!“ Naštěstí ale měla v tu chvíli Veronika zcela jiné starosti a poznámku přeslechla. Všechny jsme se s tímto úkolem popraly myslím dobře, pochopitelně ale k několika kiksům došlo, vždyť ty k tomu ostatně patří. Tereza popřála divákům pěkné „podívání“ a já například použila spojení jednak – druhak, což by nebylo tak hrozné, kdyby toho večera nepřišla na promítání prof. PhDr. Alena Macurová, CSc., která mi jen několik málo týdnů předtím dala zkoušku ze stylistiky. Člověk by se nenadál, koho všeho na takovém festivalu potká.
A už vůbec ne, s čím vším se tam potká. Petra Kameníčková dostala pracovní nabídku. Navzdory svému tělesnému postižení rukou nádherně maluje, a tak byla požádána, zda by nevytvořila logo pro jisté sdružení. My se seznámili s paní Sabe Soe, která s námi chce zůstat i nadále v kontaktu a spolupracovat. Takoví lidé a události přispívali k beztak velice příjemné atmosféře festivalu, za kterou bych prostřednictvím tohoto článku chtěla poděkovat paní Kubíčkové, majitelce kina, která nám ve všem vycházela vstříc a poskytla, co mohla. Že se u nás líbilo i našim návštěvníkům, dokazují pochvalné vzkazy, které nám zanechali v Knize názorů.
Barbora Biňovcová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(19. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2705
Kam jít za kavárenskou kulturou či nekulturou v Praze
První díl: Literární kavárna Týnská a ŘetězováMajka Doms
( majka.doms)
Slovo literární kavárna v nás vzbuzuje různé představy, nemálo spojené s obecnými klišé, která v nás možná vyvolávají úsměv. Ale neměli bychom se usmívat nad literární kavárnou. Takové, jaké bývaly dříve, stejně asi už nenajdeme. Ale všechno má právo se vyvíjet, třeba i kavárenská kultura. Ta vznikla koncem 17. století v Anglii. V lidové mluvě se nazývaly „Penny universities“, a když Newton spolu se svými kolegy v jedné z takových kaváren předvedl pitvu delfína chyceného v Temži, osvědčil se tento název názorným způsobem.
Jako jsou dnes univerzity a akademie považovány za centrum vzdělání, tak tomu bylo dříve právě s kavárnami. Jako místo schůzek je už ale v éře internetu možná ani moc nepotřebujeme. V Německu dokonce existuje známý literární blog jménem literaturcafé.de.
„Kam jen zmizely ty kavárny,“ poznamenává Lenka Reinerová v jedné ze svých knih. Může to posoudit, vždyť znala ještě kavárny klasického typu. My jsme pouze schopni dodat, jak se nám ty dnešní líbí. V Praze se dnes nachází možná víc kaváren s atributem „literární“, než jich existovalo v minulosti. Ze všeho nejdříve jsem se podívala do té Zděnka Cibulky v Týnské a Řetězové ulici. Pojmenovány jsou zcela pragmaticky podle jmen ulic, ve kterých je najdeme. V kavárně Týnská, která se nachází v prostorách městské galerie, si můžeme prohlédnout knihy o umění či si je koupit v připojeném knihkupectví. Obě pobočky jsou zaměřené na umění a koncem minulého roku byla prodejna knih v Týnske rozšířena o moderní antikvariát, jehož nabídkou můžeme listovat na webových stránkách.
Prostory kavárny jsou zcela bílé, nevím to jistě – ale na mne tak působí. Jedná se o několik větších průchozích místností a zdá se, že se jich nelze dopočítat, protože stále následují další. Pokud mineme místnost s barem, ocitneme se v malé předsíni, která nabízí tři možnosti, kam se vydat dál. Ale volba nám nedělá starosti - na jaře rozhodně zabočíme doleva a vstoupíme do velkého malebného dvora, jenž tu vzrušující rozptýlenost předchozí cesty opět neutralizuje.
Řetězová je ohledně prostoru pravým opakem Týnské. Působí temnějšími, ale teplými barvami. Vypadá to tam jako velký obývací pokoj s obrazy známých – tady to jsou spisovatelé – které můžeme považovat za známé jiným způsobem – možná dokonce intenzivnějším – pokud jsme od nich něco četli. V den mé návštěvy seděli všichni hosté v nejvzdálenějším rohu od vchodu. Zdálo se mi to zvláštní, protože se zřejmě ani neznali. Pan Cibulka stál opřený o bar. Mluvil rychle, jako by chtěl říct všechno najednou. Zeptala jsem se ho na každopáteční společné scházení. Usmál se a tvrdil, že na té uzavřené společnosti nic zajímavého není. Ale něco na tom musí být pozoruhodné, myslela jsem si, když z toho vznikl v roce 2008 tak trochu jiný receptář, podobající se almanachu literární kavárny, s názvem „... a rakvička se šlehačkou“. Poprosila jsem ho, abych se v pátek mohla přijít podívat, což, jak jsem zjistila, ani nebylo nutné, protože provoz kavárny se ten den kvůli zmíněné akci nezruší, a dokonce se obývák přitom značně oživí.
Když jsem v pátek ve dvě vstoupila do kavárny, seděli někteří známí z fotek okolo velkého stolu, jenž přitahoval docela často zrak ostatních návštěvníků. I když současníci pravidelného pátečního stolování – jež obnáší vychutnávání jídla a pohodové společné posezení – nikoho nepřijímali tak lehce mezi sebe, jejich okruh vnášel příjemnou atmosféru do celé kavárny. Je to skutečným ideálem, pomyslela jsem si, když se lidé tak důsledně setkávají, a došla jsem k závěru, že každý člověk by měl patřit do takové společnosti.
S touhou a radostí jsem odešla z kavárny.
Majka Doms
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(20. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2709
To jest jak w czeskim filmie!
Rozhovor s Bárou Gregorovou o polské literatuřeOlga Pavlova
( olga.pavlova)
Jak jste se dostala k polské literatuře a jejímu překládání?
K polské literatuře jsem se dostala po zdánlivě nevinném výletu do Krakova (stopem přes Slovensko, pěšky přes Rysy, stopem z Lysé Polany) v roce 1999, po němž jsem se rozhodla, že se přihlásím na FF UK na nějaký slovanský jazyk. Krakov mě okouzlil, šišlavý jazyk se mi líbil a polonistiku právě otevírali, asi rok jsem tedy pilně četla a studovala polskou klasiku, hlavně 20. století, které mě bavilo (Gombrowicz, Tokarczuk, Schulz, Mrożek a další)... V rámci studia jsem v roce 2002 jela na roční stáž do Krakova. Tehdy právě vznikal internetový portál iLiteratura, kde jsem se začala editorsky starat o polskou sekci a s ní jsou spojeny i mé první překlady... Za necelý rok jsem nabídla ukázky tehdejšího debutu mladé autorky Doroty Masłowské několika vydavatelům, nakonec se knihy ujal Odeon. Byl to vlastně můj první celý překlad, po kterém jsem zjistila, že mě ta práce vlasntě baví a rozhodla jsem se v ní pokračovat.
Jak byste hodnotila aktuální stav současné polské literatury, jakým směrem se vyvíjí?
Je obtížné sledovat současnou polskou literaturu komplexně, Polsko je přeci jen velká země, a existuje v něm několik velkých literárních center (Krakov, Varšava, Trojměstí, Vratislav a jiné menší, většinou kolem univerzit, třeba v Opolí nebo v Poznani), spoléhám tedy především na doporučení známých a kamarádů, kteří se v literatuře pohybují. Zároveň sleduji vývoj v nominacích na hlavní polské ceny. NIKE, Paszport polityki, Cena Kościelských jsou jedním z ukazatelů, kam polská současná literatura směřuje.
V Polsku je více vydávána poezie (tradice poezie je zde díky držitelům Nobelovy ceny mnohem silnější než u nás) a je to znát i mezi mladými autory (díky menším, nezávislým vydavatelstvím jako např. ha!art vycházejí básnické sbírky debutantů v hojném počtu). Dalším speciálním směrem, kterým se polská literatura vyvíjí, je tzv. reportážní literatura. Na světově proslulého Ryszarda Kapuścińského navazují autoři jako Mariusz Szczygieł (jeho Gottland měl úspěch nejen u nás, ale i v zahraničí: v kategorii fikce získal cenu the Europe Book Prize – Le prix du livre europeen 2009), Wojciech Tochman, Krzysztof Varga aj. Jedním z neposledních trendů v polské literatuře je popis kontroverzních jevů (pro nás často již normálních), čili například homosexualita (Lubiewo M. Witkowského), feminismus, potřeba vyjadřovat se k náboženské otázce (Ojciec odchodzi Piotra Czerského) či jiných, společensky ožehavých témat (např. slezská tematika a problematika domácího násilí v Kuczokově Smradu, dále polská historie, postněmecké téma)…
A po Masłowské... všeobecně nastal trend mladých autorů, přestože mládí ne vždy musí znamenat kvalitu. I když netvrdím, že všechny knihy jsou špatné: např. kniha 19leté Dominiky Ożarowské Neudeří žádný blesk „o nudě a nulové potřebě se proti čemukoli bouřit” mě docela zaujala...
K jaké jiné slovanské literatuře má dle Vašeho mínění dnešní polská literatura nejblíže?
Tak na tuhle otázku asi nedokážu odpovědět... Ke všem a k žádné. Podle toho, jak se na to podíváte. Ale pořád si myslím, že i přes odlišnou kulturně-historickou zkušenost máme s Poláky mnoho společného právě my. Jinak mají Poláci blízko k Ukrajině a Bělorusku, a to především díky vyrovnávání se s traumatem „Velkého bratra”. Jihoslovanské země jsou podle mého příliš daleko (geograficky i historicky), aby nás mohly nějak více ovlivnit. Ale možná jen nevidím souvislosti, které by například historik sypal z rukávu.
Jak je přijímána polská literatura českými čtenáři?
Myslím, že dobře. Hodně mých známých, ačkoliv se o polskou literaturu nezajímají, znají Schulze, Gombrowicze, Mrożka, Tokarczuk, Stasiuka, Masłowskou... Ona ta „česká móda“ Poláků se obráceně projevuje podle mě i u nás, jenom není tak veřejně vnímána, protože ji Češi tolik „neprožívají“ a nedávají najevo. U nás přetrvává móda, hlavně mezi mladými lidmi, jezdit na východ – týká se to hlavně Ruska, Ukrajiny a středoasijských zemí.
Jestli se nemýlím, česká literatura v Polsku se setkává už několik let s velikým ohlasem. Kde bychom, podle Vás, měli hledat důvody tohoto trendu?
Ano, nemýlíte... Česká literatura je mezi Poláky, a především středoškolsky či vysokoškolsky vzdělanými, poměrně oblíbená. Znají Haška, Hrabala, Kunderu, někteří Čapka nebo Topola... Celé to prý začalo v české kinematografii 60. let, z této doby také pochází populární hláška, když Poláci něčemu nerozumí: To jest jak w czeskim filmie!
Obor bohemistika zažívá v posledních několika letech boom, studovat češtinu je in... Jde asi o všeobecně kladné přijímání české kultury. Z historického hlediska: Poláci v minulosti bojovali s Rusy, s Němci, se Švédy... Kromě Litevců a Slováků jsme tedy jediní sousedi, s nimiž měli něco společného, ale za poměrně „mírových podmínek“. Praha je pro ně symbolem skutečně evropského kulturního centra, české pivo slastným mokem, Krteček pro ně znamená asi jako vlk a zajíc pro nás, mentalita české mládeže láká nábožensky vychované Poláky svojí spontaneitou a uvolněností, tím, že nám je „všechno volné a nic neřešíme”. Přitahuje je ona „nesnesitelná lehkost bytí! V české literatuře si Poláci mohou počíst o sexu bez zábran a navíc je oproštěna od historicko-válečných traumat... Ale to jsou opět pouze základní stereotypy.
Moje kamarádka Krystyna tvrdí, že dokonce i její holič říká, že zatímco na nás svítí slunce pivní barvy, Poláky skrápí krvavý déšť.
Olga Pavlova
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(5. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2734
Polská literatura a čeští čtenáři
Říká nám něco?Ludmila Pechová
( ludmila.pechova)
Drobný průzkum mezi čtenáři i nečtenáři se především zaměřil na jejich orientaci v oblasti polské literatury. Anonymní dotazník měl zjistit, jak moc je pro ně přitažlivá a co se jim vše vybaví. Skládal se ze čtyř otázek:
1/ Zajímáte se o polskou literaturu? Jaký k ní máte vztah? Čtete polské autory?
2/ Co se vám vybaví pod pojmem polská literatura?
3/ Jaké současné i minulé autory z polské literatury znáte?
4/ Jakým směrem se podle vás současná polská literatura vyvíjí?
Mezi dotazované patřili spolu s několika studenty pravidelní návštěvníci jedné menší knihovny.
Z pětadvaceti lidí odpovědělo jedenáct – zbylí se zdráhali nebo vůbec netušili, co říci, a rovnou odmítli.
Trochu se o ni zajímají a občas ji čtou – 5 lidí; vůbec – 4 dotázaní. Jedna odpověď uváděla: „Zajímám se o ni, ale ne výhradně, čtu pouze to, co objevím.“ Poslední odpověď byla obsáhlejší: „Zajímám jako o literaturu dalších zemí, která mi přijde pod ruku, občas si přečtu i polské autory, miluji Bruna Schulze.“
Většinou si pod pojmem polská literatura nedokázali nic vybavit. Dva lidé uvedli holocaust, historický román pět lidí, sci-fi a fantasy dva, zvláštní odpověď zněla „provokativní tendence současných mladých autorů.“
Nejvíce odpovědí se týkalo třetí otázky. Figurovali zde autoři Sienkiewicz (8), Mickiewicz (6), Sapkowski (4), Lem (4), B. Prus (3), Czeslaw Milosz (2). Jeden dotázaný se více rozepsal: J. Pilch, Bednarski, Iwaszkiewicz, Chmielowski, B. Schulz, Witkowski, Szpilman, Maslowska, Stasiuk, Debski, Libera, Szczygiel, Gottland, Nalkowska, Glowinski, Borowski, Maria Nurowska, Weyssenhof, Gombrowicz.
K poslední otázce se nevyjádřil nikdo. Shrnuto: Až na jednu výjimku byl zájem o polskou literaturu povrchní, minimální a mizivý.
Ludmila Pechová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(9. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2749
Jestli málo, tak víc!!!
V nesoutěžním přátelském duchu měřily své síly špičky současného českého slamuŠárka Adamovičová
( sarka.adamovicova)
Přibližně třetině publika, která se slamu účastnila poprvé, přiblížil moderátor večera Martin Vasquéz pravidla – pětiminutové exhibiční výstupy, sedm porotců náhodně vybraných mezi diváky, kteří se pro druhé kolo vyměnili (hodnotili body 1 – 10). Každý slamer před publikum předstoupil dvakrát – ve druhém kole v pořadí opačném než jak bylo rozlosováno pro kolo první.
Klání zahájil i zakončil úřadující mistr ČR Ondřej Macl, publikum oslovil více jeho druhý výstup, kde varioval na téma domácího násilí. Oba výstupy Bohdana Bláhovce byly velice působivé a zdařilé, přesto mi alespoň jeho druhý výstup přišel porotci nadhodnocován (jiné výkony byly trefnější a, pro mě, lepší) – že by se i ve slamu přidávaly body za jméno? Jakub Foll v obou kolech vyprávěl o muži povalujícím se ve chvojí a hloží obklopen laněmi milujícími slané. Masha se zaměřila na problémy čistě ženské – lila barvu a obdiv k tlustým medvídkům. Nejslabším výkonem večera byl první výstup Reného Jahody, když si ale ve druhém kole stěžoval, že je "celej den moc v pohodě", vyprovokoval publikum k nejvýraznějším a nejhlasitějším reakcím. Cyril Klusák se bohužel nedokázal plně uvolnit a v druhém kole svých improvizací začínal bezmocně tápat. Pavel Klusák vystupující pod pseudonymem Havel Husák byl fantastický ve druhém výstupu, kdy okatě četl verše na téma nutnosti improvizace. Monika Serbusová se vtipně chlubila novou prací, kde vymýšlí jména hopíkům.
O jeden bod nad Bohdanem Bláhovcem zvítězil Ondřej Macl, který odešel s lahví vína. O třetí místo se dělili Masha, Havel Husák a Jakub Foll. Tomáš Kůs večer zhodnotil jako jeden z nejzdařilejších slamů u nás.
Šárka Adamovičová
Slam Poetry Exhibice, Rock Café, 7. 4. 2010
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(9. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2754
Nejen romantismem spojení
Polští autoři v ČecháchMichaela Petránková
( olga.pavlova)
Největší zájem je kupodivu o polský romantismus, a to Sienkiewiczovo Quo vadis. Na druhém místě je v prodávanosti jeho Potopa. Nejedná se však o nástup obliby polského romantismu, naopak, česká vydavatelství nabízejí poměrně pestrou nabídku současných titulů.
Prvním z nich jsou Chlípnice Michala Witkovského. Skandální román o dvou homosexuálech oslovujících se ženskými jmény a nostalgicky vzpomínajících na doby socialismu, kdy každý měl co jíst a kde spát, kdy byli mladí a předháněli se, kdo „klofne většího vošousta“. Homosexuálové ztracení v dnešním světě vzbudili v Polsku vlnu pohoršení i obdivu za nekonformní přístup k tématu, které je v katolickém Polsku tabuizováno v mnohem větší míře než u nás.
Literárním šokem je i psychologická próza Magdaleny Tulli. Do češtiny jsou přeloženy dva z jejích čtyř zatím vydaných románů. Sny a kameny a Stehy zaujaly v Polsku svou naprostou nepoddajností jakékoliv ideji. V prvním z nich je text sestaven ze vztahů věcí a myšlenek, v druhém románu – výšivce - se čtenář ocitá kdesi mezi platonskými obrazy a tvrdou realitou skutečnosti. Na další dva romány Tryby a Skaza čeští čtenáři ještě musí počkat.
Stálicí se na českém knižním trhu stává Olga Tokarczuková. V minulém roce byl u nás přeložen Nejnovější román Běguni (titul zní stejně polsky i česky, odkazuje k staroruské sektě, která věřila, že tělo v pohybu je svaté). Stal se u nás, stejně jako v Polsku při jeho vydání v roce 2007, doslova událostí roku. Román je koláží mikropříběhů rozehrávajících se v čase lineárním, nikoli už cyklickém, jak to bylo v předchozích románech Tokarczukové Cesta lidí Knihy a Pravěk a jiné časy. V českém překladu je k dostání próza Poslední příběhy, která intimně rozvíjí tematiku smrti a odcizení, dále román Denní dům, noční dům, vytvářející džungli jungovských archetypů při popisu osudů jednotlivých postav, a nadčasové pojetí mýtu bohyně Inanny v knize Anna In v hrobech světa.
Za zmínku stojí také opravdu silná generační výpověď mladé prozaičky Doroty Maslowské Červená a bílá a Královnina šavle (v názvu není míněna zbroj). Otevřená vulgární zpověď rozvířila prach kritiky v katolickém Polsku tak silně, že v roce 2006 získala literární cenu Nike.
Michaela Petránková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(11. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2762
Vášniví a milí
Jde nám hlavně o literaturuMarkéta Böhmová a Eva Haderková
( eva.haderkova)
Letošní ročník se nese ve znamení značných organizačních změn. Tou hlavní je, že počet kategorií se zmenšil z loňských osmi na letošních sedm (nepočítaje v to Literu za knihu roku). Vypuštěny byly kategorie Litera za přínos české literatuře, udělovaná hlavně lidem „z branže“, kteří nejsou tak na očích, a Litera za publicistiku, kterou nahradila Litera za literaturu faktu. Naopak byl rozšířen počet nominací v kategorii próza na šest knih.
I ve způsobu hlasování došlo ke změně směrem k většímu počtu porotců (v kategoriích Kniha roku a Objev roku). Takže podle hesla „víc hlav víc ví“ můžeme předpokládat větší objektivitu a také čtenářskou přívětivost vítězné knihy.
O vítězích můžeme diskutovat, ale předávací ceremoniál (nebo estrádu, chcete-li) už nezměníme. V roli moderátorky se už podruhé objevila Anna Geislerová. Pro některé katastrofa, podle mě dobrý tah. Celým večerem se táhla nit červené knihovny (ať se prohlašujeme za jakkoliv velké intelektuály je tento druh literatury jedním z nejčtenějších) – také sázka na jistotu. Pokud se chce Magnesia Litera opravdu přibližovat lidem, vydala se dobrou cestou. A nespokojeným pozorovatelům u televizních obrazovek musím s politováním sdělit, že intelektuálové v sále se místy opravdu dobře bavili a že první, čeho jsem si všimla, byly boty paní Geislerové.
O rozhovor jsme požádali pana Pavla Mandyse, novináře a spoluorganizátora Magnesie Litery.
Magnesia Litera běží už devátým rokem. Všimli jste si většího zájmu čtenářů o knihy (nominované a vítězné)?
Děláme si statistiky, kolik knížek se prodalo, a to číslo roste. Uvidíme, co se stane teď s povídkovým triptychem Petry Soukupové. Loni vyhrála básnická sbírka, které se před tím jí prodalo tři sta, čtyři sta kusů, po tom 1500, to je skoro trojnásobek. Když to není poezie nebo něco náročnějšího, tak se prodej taky zvýší a zvýší se násobně, i když ta absolutní čísla nejsou tak závratná.
Jak byste hlasoval, kdybyste byl v porotě?
My jsme letos měli nový systém hlasování. Nominaci vždycky vybírají odborné poroty, pro každou kategorii je samostatná odborná porota složená z lidí, kteří jsou odborníky v dané oblasti. A dřív to bylo tak, že tyhle poroty vybraly nominace, pak se jakoby rozpustily a zůstala z nich jedná velká porota, kde každý hlasoval sám za sebe. Letos se to udělalo jinak – v jednotlivých kategoriích hlasovaly jenom odborné poroty. V kategorii Kniha roku a k ní ještě Objev roku jsme požádali o hlasování tři sta lidí z branže, to zahrnuje literární kritiky, novináře, spisovatele, ale taky knihkupce a knihovníky, což jsou zatím docela podceňované profese v literární oblasti. A z nich opravdu hlasovalo 138 lidí. Taky hlasovali všichni členové občanského sdružení, to znamená, že i já jsem musel hlasovat.
A pro co jste hlasoval?
Přiznám se, že jsem hlasoval pro ty knihy, které opravdu vyhrály. To znamená Hoppe a Soukupová. Od změny způsobu hlasování jsme si slibovali, že výsledek bude mít větší váhu. Přece jenom před tím 35 lidí, teď 138, což tomu dává větší prestiž.
Napadlo vás někdy uspořádat sázení na vítěze? Když lidé sází na zápasy, že by sázeli na Magnesii Literu…
V Británii se běžně na The Man Booker Prize sází. Já jsem se kdysi ptal manažera Tipsportu, jestli by nechtěl udělat právě sázení na vítěze Magnesie Litery. On se samozřejmě zasmál, že zatím ne, ale kdyby se mu začali ozývat sázkaři, že chtějí sázet, tak že to někdy udělá. Takže běžte na přepážku Tipsportu nebo Fortuny a dožadujte se sázení na Magnesii Literu.
V poslední době vycházela spousta knih, které byly původně publikované na internetu. Nechystáte nějakou internetovou kategorii,např. cenu pro nejlepší literární blog?
Zatím ne. My jsme limitovaní tiráží knihy, kde je udaný letopočet. U těch internetových věcí se nedá úplně přesně zjistit, kdy přesně vyšly, a je to dost amorfní útvar. Ohraničená kniha je jasná, zatímco v blogu se dá dopisovat, škrtat, přepisovat. Zatím tedy internetové útvary nezahrneme, Magnesie Litera zůstává knižní cenou.
Markéta Böhmová a Eva Haderková
Kniha roku
Petra Soukupová: Zmizet (Host)
Litera za prózu
Ivan Matoušek: Oslava (Revolver revue)
Litera za poezii
Viola Fischerová: Domek na vinici (fra)
Litera za knihu pro děti a mládež
Iva Procházková: Nazí (Paseka)
Litera za literaturu faktu
Ivan Klíma: Moje šílené století (Academia)
Litera za nakladatelský čin
Dílo Milady Součkové (Prostor)
Litera za překladovou knihu
David Lodge: Nejtišší trest (Přeložil Richard Podaný, Mladá fronta)
Litera pro objev roku
Jiří Hoppe: Opozice ´68. Sociální demokracie, KAN a K 231 v čase pražského jara (Prostor)
Knižní klub cena čtenářů
Kateřina Tučková: Vyhnání Gerty Schnirch (Host)
(21. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2770
O tom, cos viděl, bys neměl mlčet
Psychologická skica událostí ´68Eva Marková
( dominik.melichar)
Podvečerní setkání moderoval Václav Daněk. Autora knihy, jejího nakladatele a jejich hosta Miroslava Zikmunda (mimo jiné autora titulku) však přivítal předseda PEN Klubu Jiří Dědeček. Kromě nich pozdravil také mladé tváře; o nás mladých pak v průběhu večera padla zmínka ještě několikrát. Zajímá nás, co se v roce 1968 stalo? A zajímá to mladé Rusy? Jako by mi Šinkarjov mluvil z duše, když řekl, že ty, kteří srpen ´68 nezažili, nelze považovat za jednolitou masu. Někteří vědí, jiní nevědí, tak to zkrátka je.
Chtěla bych použít jiné označení než kniha Leonida Šinkarjova, ale nic výstižnějšího mne nenapadá. Není to ani román, ani reportáž, ani drama... A i když se v podtitulu objevuje slovo skica, zdráhám se ho napsat; skicy nemívají takřka 500 stran. Šinkarjov při psaní čerpal nejen ze svých vzpomínek, z korespondence se Zikmundem a Hanzelkou, ale i ze sovětských archivních materiálů.
Herec Rudolf Pelar předčítal a já jsem přemýšlela, co s knihou bude. Pamětníci jsou z ní očividně nadšeni, názory historiků i žurnalistů jsou různorodé. Snad by našla využití jako doplněk středoškolských učebnic dějepisu. Z mých úvah mě vytrhnul až zčistajasna rusky mluvící Václav Daněk: „Tuhle knihu nemohl napsat nikdo z českých historiků…“ Zbytku jsem nerozuměla, ruština k snídani obědu večeři se mé generace zkrátka netýkala. Možná by mi přečtení Šinkarjovy knihy poskytlo nejen dokončení téhle věty, ale i odpověď na to, co je ta knížka vlastně zač. Nechcete se do čtení pustit také?
Eva Marková
Šinkarjov, Leonid: Všecko jsem skoro zapomněl… Pokus o psychologickou skicu událostí roku 1968 v Československu. O velkém omylu kremelských hvězd.
Překlad: L. Dušková, V. Daněk. Akropolis, Praha, 2010. 480 str.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(3. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2780
Takhle já nemluvím!
Mluvnice současné češtiny. Nikoli ideální češtiny.Klára Zindulková
( klara.zindulkova)
Podle slov Václava Cvrčka, vedoucího autorského kolektivu, je nejdůležitějším rysem nové příručky snaha popisovat jazyk tak, jak vypadá, ne jak by (podle úzkého kruhu odborníků) vypadat měl. Autoři se snaží vyhnout hodnocení typu „dobře, špatně, nespisovně“ a místo toho zachytit varianty, které se v jazyce skutečně používají, ať už se nám to líbí nebo ne. Velký prostor tu má srovnání psané a mluvené podoby češtiny.
Takový přístup má jistě mnoho kladů. Příklady z reálných promluv a textů budou čtenáři jistě bližší, důkladný průzkum materiálu napomůže lepší orientaci ve vlastním jazyce. Už jen fakt, že po patnácti letech vyšla konečně poměrně komplexní jazyková příručka beroucí v potaz i změny, problémy a tendence poměrně nedávné, je chvályhodný.
Ale pokud vymizí osa dobře-špatně, pomůže to bezradnému uživateli nebo ho to ještě víc zmate? Češi na složitá pravidla a příkazy lingvistů sice často žehrají, ale když si nevědí rady, ochotně vyhledávají jejich pomoc. A ještě drobnost – co na to obyvatelé Moravy, jejichž oblast nebyla pro nedostatek materiálu do mluvnice prozatím zařazena vůbec?
Nuže, oceňme snahu autorů a jejich odvahu pustit se na pole u nás dosud neorané, avšak skýtající pravděpodobně hojnou úrodu, ať už jakékoli plodiny. A nechme se překvapit, jak zareaguje například Ústav pro jazyk český.
Klára Zindulková
Cvrček, Václav a kolektiv: Mluvnice současné češtiny I. Jak se píše a jak se mluví. Karolinum, Praha 2010. 354 stran.
(10. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2798
Když je řeč o básnících… Znáte Sašu Gr.?
Na webových stránkách můžete na jeho obličej přidat umělý nos nebo ho nadopovat prášky. To mu pak zeleně svítí oči.Michaela Kašičková
( michaela.kasickova)
Můžete si udělat obrázek, že ten Saša Gr. bude asi rozpustilý chlapík, on ale říká, že píše proto, aby reflektoval svůj smutný život. Činí tak například prostřednictvím svého internetového deníku Nejezte odpadky!
Dále publikuje v Biblio, Zrkadlenie-Zrcadlení, To Be Free a v dalších časopisech malých forem.
Nyní je v nakladatelství Gasset v edičním plánu na rok 2010 vydání jeho prvotiny Jede medička na sáňkách.
Nejen tvorba, ale celý jeho život je jím samotným mytizován. Vystřídal prý nepřeberné množství zaměstnání, aby to v doslovech jeho budoucích knížek dobře vypadalo. Při takových slovech si nemůžeme nevybavit text Emanuela Frynty, který problém postihuje a vysvětluje stanoviska Bohumila Hrabala a mnohým dalších. Je to vtipné.
Také Sašova současná profese byla dlouho opředena tajemstvím. Uváděl, že vykonává těžko specifikovatelnou práci na Ministerstvu vnitra ČR. Veřejnost se zvědavě vyptávala: „Co tam ten Saša proboha dělá…?“ Později vyplulo na povrch, že pracuje jako vrátný.
Myslete si o něm, co chcete. Pisálek, který nic moc neumí a vytváří kolem sebe ovzduší syrové jinakosti? Jedinečný autor, jeden z těch, kteří rozbíjí nudu a šeď dnešní poezie? Nebo jsou tohle jen laciná klišé a pravda bude někde uprostřed?
Já mohu říct jen tolik, že se na jeho prvotinu těším.
Pořád mám v hlavě vzpomínku na jedno autorské čtení, kde četl báseň o tom, že mu milovanou medičku přebral nějaký prevít. „Snad jste si nemysleli / Lidé krásní/ Že je nechám š***t / Ve své básni“.
Michaela Kašičková
(11. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2800
Slet literárních kacířů a rebelů
Jubilejní 20. ročník Festivalu spisovatelů PrahaMartina Kaushiková
( martina.kaushikova)
Letošní 20. ročník se uskuteční ve dnech 6. – 10. června na několika místech po celé Praze. Úvodní galavečer se bude konat – stejně jako většina událostí festivalu – na Nové scéně Národního divadla za účasti divadelního souboru Teatr Novogo Fronta, zakladatele festivalu Michaela Marche a především hlavní hvězdy letošního ročníku, německé spisovatelky Herty Müllerové, držitelky poslední Nobelovy ceny za literaturu, která bude číst ze svého románu Houpavý dech. Tématem úvodního večera i celého festivalu bude Kacířství a rebelie, protože, jak říká March, „každý spisovatel je v podstatě heretikem, každý je přirozeně rebelem.“
Dalšími literáty, které March pozval na svůj literární svátek, jsou čínský spisovatel Gao Xingjian, karibský básník, dramatik a vizuální umělec žijící v New Yorku Derek Walcott, či slavný britský prozaik Iain Banks. Z českých zástupců se pak diváci mohou setkat s magickým realistou Michalem Ajvazem nebo Radkou Denemarkovou.
Festival spisovatelů Praha má ušlechtilé cíle. Chce zpřístupnit literaturu co největšímu počtu lidí atraktivním způsobem, jako je třeba přilákat na držitele Nobelovy ceny, což se letos podaří hned trojnásobně. Michael March se snaží podněcovat debaty o literatuře a konfrontace českých názorů se světovými už od roku 1980, kdy přivezl několik českých autorů do Londýna, aby tam předčítali. Od roku 1991 pak pořádal přehlídky českých spisovatelů stojících v opozici vůči komunismu, jakožto součást Mezinárodního knižního veletrhu. Roku 1996 se však festival osamostatnil a stal se významnou evropskou literární událostí, o níž referují i známá světová periodika.
Martina Kaushiková
(11. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2802
Ještě chvíli být tady
„Nedovidět, jen dověřit“Hana Vildová
( hana.vildova)
Setkání první – vestibul ostravského gymnázia – „Děti, příští týden přijde k nám do školy Jan Balabán číst ze své nové knihy „Jsme tady“, a tímto prosím Hanku, aby se této akce zúčastnila a na základě jeho přednesených povídek napsala krátkou reflexi či vlastní povídku!“ Ani náhodou, říkám já své češtinářce. Než se však naděju, usedám mezi ostatní členy této „skupiny“ vyzbrojena zápisníčkem na poznámky, aby mi neunikla žádná důležitá věc. Zanedlouho přichází také Balabán, skoupý na zbytečná slova, pronikavým pohledem si změří dorazivší publikum a po pár zdvořilostních formulích začíná předčítat. Ve vestibulu se po chvíli rozhostí naprosté ticho, žádné hloupé poznámky do notýsku, jen se necháváme unášet strhujícím přednesem jeho próz. V každém z nás jakoby krystalizovaly podobné pocity a touhy jako u hlavních hrdinů. Každý z nás se najednou dokázal zvnitřnit s tím, co předčítá. O čtyři roky později, v cizím městě poučena o základech literární teorie a historie, si říkám, že s takovouto interpretací bych věru neobstála. Přesto se však nemůžu zbavit pocitu, že jedním z důvodů, proč Balabánovy prózy působí tak silně na čtenáře, je právě ona možnost určitého ztotožnění. Hrdinové jeho próz žádnými hrdiny nejsou, jsou to obyčejní lidé - slabí, zklamaní, zoufalí, potýkající se ve světě, který pro ně ztratil pevné jistoty. Partnerské ani rodinné vztahy nefungují. A oni hledají cesty, jak znovu naleznout alespoň naději na štěstí či naopak uniknout z kruté reality všednosti. Balabán se snaží prostřednictvím svých povídek dohlédnout a uvidět samotné dno lidské existence a skrze citlivé vnímání lidské tíhy hovořit o naději, o nejpodstatnějších věcech lidského života. I v ruinách či v tom, co zbylo z člověka, nacházet zašlý lesk a pozůstatky krásy, ptát se a pátrat po ztraceném smyslu.
Jeho trvalým inspiračním zdrojem byl ostravský region, ve kterém vyrostl a o kterém často hovořil jako o periferii republiky. Podle jeho vlastních slov jedině tam, na periferii za horizontem událostí, nikoli ve světle ramp, je však možno vidět a nacházet nové naděje a nové pohledy, které můžeme do centra přinést. „Ostrava je periferie, nikoli ale periferie lidského srdce“. Lidi, kteří zde žijí, považoval za neobyčejně citlivé, ale také rázné a syrové bytosti. A tato syrovost je přítomna také v jeho dílech. Syrový rukopis (smím-li to tak nazvat) jakoby podtrhoval tíživost jeho povídek. Pronikne vám pod kůži a pak stále hlouběji až na kost vašeho bytí, až vás to bolí, bolí, ale na konci jste odměněni neobyčejně silným katarzním účinkem.
Setkání poslední – evangelický kostel v Ostravě - téměř na den o čtyři roky později. V zaplněném kostele se sešli všichni, co pro ostravskou kulturu něco znamenají, ale také obyčejní čtenáři a nespočet bývalých gymnaziálních spolužáků.
Sedím v lavici vedle oné paní profesorky češtiny – dnes už kamarádky - a marně se snažím sama pro sebe verbalizovat pocity, které mě zaplavují. Ale nebylo slov. Vzpomínám jen na všechna ta předchozí setkání, která se udála za poslední čtyři roky, byla si nesmírně podobna. Vzpomínám na Jeho oči, které mluvily víc než on sám. Vydržet ten pohled nebylo vždycky úplně příjemné, protože jste měli pocit, že tak jako odhaluje nitro svých postav do posledních detailů, tak také svým pohledem proniká do hloubi duše i vám. I přes množství masek, které dennodenně nasazujete, jste měli pocit, že on vás zná, že on zná pravdu. A tak jediné, co mě napadá říci – nikoli z trapné piety, bez patosu a ať už se Jan Balabán potýkal s jakýmikoli démony – je to, že se skláním před tímto člověkem s neobyčejným duchovním rozměrem a před tímto skvělým spisovatelem.
Hana Vildová
(11. 5. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2804
Ocenění nejlepšího literáta
Cenu Jaroslava Seiferta za rok 2010 si odnesl doposud nejmladší spisovatelRadka Mačugová
( radka.macugova)
Rozhodla o tom početná porota ve složení: Miloslava Slavíčková, Michael Špirit, Jiří Brabec, Michal Bauer, Marie Jirásková, Libuše Heczková a Jiří Peňás. Cenu Jaroslava Seiferta každoročně uděluje Nadace Charty 77, která byla založena v roce 1986 ve Stockholmu. Slavnostní udílení ceny proběhlo 5. října v honosných prostorách pražského magistrátu, což jen podtrhuje prestiž této události. Celou akcí provázela moderátorka Lejla Abbasová a úvodního slova se chopil zakladatel a hlavní iniciátor František Janouch.
„Udělujeme letos Cenu Jaroslava Seiferta za literaturu již po pětadvacáté,“ pronesl Janouch a následně uvedl, že je tudíž povinností se lehce ohlédnout do minulosti. Nejmenoval jednotlivé laureáty, avšak nad čím se pozastavil, byl jejich věk: „Z dosavadních třiceti laureátů cenu dostal jeden devadesátník, čtyři osmdesátníci, sedm sedmdesátníků, jedenáct šedesátníků, šest padesátníků. A nakonec jeden čtyřicátník: Jáchym Topol! Jáchyme Topole, gratuluji, jste zatím nejmladším laureátem Seifertovy ceny.“ Následovala slova díků všem, kteří mají s přípravou tohoto udílení co dočinění, poté se již Janouch obrátil na samotného vítěze. Zavzpomínal na jejich první setkání, při kterém Topolovi koupil laptop od Toshiby, do kterého si Topol uložil několik básní. Právě ty si Janouch po letech vytiskl a jako bonus je připojil k již tradičním cenám pro vítěze.
Jáchym Topol neskrýval nadšení a poté, co mu bylo dáno slovo, své dlouhé monology neopomněl proložit několika vtipnými glosami. Z rukou hlavního generálního partnera finanční skupiny Pioneer Investments převzal šek na 250 tisíc Kč, obdržel diplom, litinu Emanuela Ranného a třešničkou na dortu mu byl právě osobní dárek od Františka Janoucha.
Radka Mačugová
Cena Jaroslava Seiferta, 5. 10. 2010
Cenu Jaroslava Seiferta za rok 2010 si odnesl doposud nejmladší oceněný spisovatel
http://www.nekultura.cz/images/2009/literatura/cerven/chladnou-zemi.jpg
Zdroj: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/frantisek-janouch.php?itemid=10944. (říjen, 24. 2010).
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(24. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2846
Jakou roli pro Vás hraje kniha?
Podzimní knižní veletrh už podvacáté!Hana Voralová
( hana.voralova)
Jednou z hlavních novinek letošního veletrhu byl autorský prodej 26 autorů na stánku Českého centra PEN klubu, kde sami spisovatelé prodávali knihy své i svých kolegů. Kdykoliv jsem šla kolem stánku, byl v obležení, lidé neváhali, využívali situace a vytahovali balíky knih kvůli drahocenným podpisům. Své by o tom mohl vyprávět například Jiří Dědeček, kterého tam odzbrojila svými výtisky vášnivá fanynka, přesněji paní ve věku našich rodičů, stojící hned vedle mě. Výtěžek z autorského prodeje, jednotná cena všech knih byla 100 Kč, poputuje do Výboru pro vězněné spisovatele (Writers in Prison Commitee) Mezinárodního PEN klubu, který mj. spolupracuje s pronásledovanými literáty totalitních zemí. Tou nejlákavější novinkou se však pro mnohé stala velká česko-slovenská literární afterparty v Kavárně u Notáře. Kdo tedy vydržel do konce veletrhu, mohl si vychutnat autorská čtení v podání Jáchyma Topola, Terezy Boučkové, Michala Viewegha, slovenských kolegů Juraje Šebesty a Jozefa Banáše či mnohých dalších.
Den první 22. 10. 2010
Cesta vlakem proběhla docela klidně, i když jsem měla pořád v hlavě blížící se rozhovor s Terezou Boučkovou. Nesmím se jí zapomenout zeptat na naši anketu. „Jaká je první kniha mých vzpomínek?“ Zavírám desky a teď už rychlý přesun do Kulturního domu. Je 10 hodin a už se tu nedá hnout, lidé se na sebe tlačí, nakupují a nakupují. První seminář nese příznačný název Závislost na knize. Jako mluvčí na tomto semináři vystupuje Vladimír Pistorius, nakladatel a předseda SČKN (Svazu českých knihkupců a nakladatelů), především však člen legislativní komise tohoto sdružení. Ve svém projevu zmiňuje především problematiku novelizace autorského zákona a nové podněty, které k nám přicházejí z Bruselu. Jedná se jednak o vytvoření standardního honorářového ceníku, zavedení daně za přístup k internetu (něco jako placení koncesí za ČT a ČRo) nebo problematiku zavedení poplatků za kopírování učebních materiálů na školách, což může být zajímavým tématem právě pro nás, studenty. Poplatek by byl v tomto případě účtován za každou okopírovanou stranu. Nejeden student se jistě někdy musel vypořádat s nelehkým úkolem, když měl přečíst nějakou povinnou literaturu ke zkoušce a daná kniha, nejenže nebyla k dostání v knihovnách (dva výtisky na celou Prahu je opravdu trochu málo), ale bohužel už ani nebyla na trhu nebo skladem v nějakém vydavatelství. Chápu sice námitky SČKN, že by se prakticky jednalo o krádež, ale jak jinak tento problém řešit? Sice nás v blízké době čeká dlouho očekávaný boom elektronických knih, ale nebude v tomto případě zase problémem pirátství? To vše mi v tuto chvíli probíhá hlavou, souhlasím ale s faktem, že by přestal platit autorský zákon a volné kopírování by bylo prakticky nekontrolovatelné. Tuto zajímavou debatu bohužel neustále ruší přicházející a odcházející „pseudoposluchači“. Jeden se dokonce před chvílí vrátil s pivem. No nic. Zástupci SČKN se nám teď názorně snaží představit jeden ze svých nových projektů, totiž Databázi České knihy. Dá se najít pod jednoduchou webovou adresou www.ceskeknihy.cz a jejím posláním je zprostředkování informací o aktuálně vydaných knihách na českém trhu. Díky jednoduché registraci tak můžete využít služby zasílání novinek o knižním trhu, respektive seznamu novinek vydaných v daném období, tzn. denně nebo týdně. Služby databáze jsou bezplatné a data do ní zadávají přímo nakladatelé. Mohla by se tak stát náhradou za zaniklý časopis Nové knihy. Toto poslání současně částečně suplují Knižní novinky, vydávané pod záštitou SČKN, ve své rubrice bibliografie. Na závěr je „nám přeživším“ puštěn reklamní spot vytvořený pro kampaň Kniha – závislost na celý život odstartovanou v loňském roce.
„Dokáže Vás četba nakopnout?“
Kampaň totiž dokázala během prvních čtrnácti dnů přilákat přes 3000 fanoušků na Facebook SČKN. „Trpíte závislostí na knize? Dokáže Vás četba nakopnout? Jakou roli pro Vás hraje kniha? Inspiruje Vás četba?“ To jsou otázky, na které odpovídají populární osobnosti jako Michal Viewegh, Aneta Langerová, Jiří Macháček, Aňa Geislerová a další. „ Když si člověk ve čtrnácti čte o dekadentní Paříži a o umělcích, tak si to vytyčí jako takový životní standard, a to se potom někdy těžko naplňuje … z toho pak mohou vznikat mnohem těžší závislosti než ty čtecí, ale já myslím, že bez knih bych vlastně ani nemohla žít,“ odpovídá Aňa Geislerová. Celý film, jehož scénář vytvořil Emil Hakl a animaci pak Josef Jelínek, můžete zhlédnout na webu SČKN. Tomu dala, tomu víc, tomu málo, tomu nic, to už je další seminář, na který se rychle přesouvám do vedlejšího salonku. Hned na úvod zazní do éteru komentář Markéty Hejkalové, která omlouvá nepřítomnost zástupců z ministerstva kultury. „Takhle to asi dopadne s těmi dotacemi.“ Nezbývá nic jiného, než začít bez nich. Účastníky besedy jsou, mimo Markétu Hejkalovou, Miroslav Balaštík (Host) a František Mikš (CDK). „Stát by neměl dotovat vůbec nic.“ „Kultura by si měla vystačit sama ze sebe.“ A další podobné výroky stran kultury dnes zaznívají snad odevšad. Proč by ale nemohla být dotována, když se peníze vracejí zpět? Další věčný problém, „přílišná byrokracie“, jak uvádí Markéta Hejkalová. Další zúčastnění souhlasně přikyvují. Miroslav Balaštík přirovnává sepisování žádostí o grant „věštění z křišťálové koule“. Jak má žadatel dopředu vědět, jak se bude kniha prodávat? František Mikš přidává výstižné označení: „Potěmkinovy vesnice“, a dále pokračuje: „Tady totiž existuje současně nějaké oficiální a vedle toho reálné účetnictví.“ Markéta Hejkalová uvádí srovnání s finským modelem, kde vše funguje na základě sepsání formuláře, které zabere max. 15 minut. Peníze pak přijdou týden po zaslání knihy.
„Kultura by si měla vystačit sama ze sebe.“
Další problémy: sepisování a neprůhlednost posudků nebo subjektivita ze strany posudkové komise. František Mikš na základě vlastní zkušenosti práce ve Státním fondu kultury ČR tvrdí, že některé komise nejsou odpovědně sestavovány. Dnes probíhá jmenování zástupců jednotlivých komisí formou stranických návrhů. Vybereme si nějakého maskota. A co pak s ním? Dáme ho do kultury. Kde ale vzít ty pravé, kteří budou posuzovat? S tím souvisí i problém s podfinancováním. Na jedné straně čestné, na druhé placené komise. Kdyby byli odborníci za svoji práci placeni, pravděpodobně by odváděli lepší práci. František Mikš informuje o možném řešení celé situace, které by mohlo nastat současným schválením návrhu pro obnovení Státního fondu kultury ČR s návrhem senátora Tomáše Töpfera a dalších: o zachování reklamy pro ČT. Z té by šlo 40 % na podporu české kinematografie, 40 % na kulturu a zbylých 20 % by bylo využito pro digitalizaci archivů ČT. Díky tomu by ve fondu zůstalo 100-150 milionů ročně. Zároveň by tento fond mohl plnit funkci „kontrolního orgánu“, tj. kontroloval by rozhodnutí odborných komisí MK. Návrh ale stále zůstává v poslanecké sněmovně, kde mezitím aktivně lobují komerční média, která by tím přišla o „svoji reklamu“. Najednou se rozpoutává vášnivá diskuse k současnému pojetí kultury jako takové.
„To je neskutečný shit!“
Označení „vysoká kultura“, dnes již záležitost, která musí být cíleně vyhledávána. „To je neskutečný shit!“ komentuje tlak komerční kultury František Mikš. „To, co je nejlepší, se musí dostat nahoru,“ pokračuje. Posluchačka za mnou, zřejmě pracovnice ve školství, dodává, že by bylo vhodné propojení činností ministerstva kultury a školství. Nabízí variantu bezplatných dodávek učebnic a výukových materiálů do škol. Kdo ale posoudí, které z nich jsou dobré a které jsou ten „shit“? A jaký je Váš názor? Mezi tím, co se snažím prodrat napříč davy a ulovit nějakou zajímavou knihu, se ozývá opakované hlášení organizátorů, že v 15.00h proběhne autogramiáda nové knihy prezidenta Václava Klause, Zápisky z cest, u stánku nakladatelství Fragment. Já ale do třetice vybíhám schody nahoru a vracím se do salonku č. 1, kde se již u stolu usmívá Radim Uzel se svojí novou knihou Nevěra a co s ní. Dveře se zavírají a začíná groteskní koncert komentářů Vratislava Ebra, kmotra knihy, Janu Fischerovou, poslankyni a bývalou starostku Havlíčkova Brodu, Ludmilu Dočkalovou, ředitelku Tiskáren Havlíčkův Brod, a.s., a zástupce z nakladatelství Petrklíč, aby se společně ujali slavnostního křtu Uzlovy nové knihy. „Dovolte mi, abych na úvod přečetl krátkou ukázku z Erotických anekdot, první knihy, kterou vydalo nakladatelství Petrklíč před dvaceti lety.“ K tomu dodává, že se jedná o „špek“, tj. tradiční označení bestselleru za „totáče“. „ … nedostal … přemluvil … jásal, dostal … hledal, našel, rozepnul, vyndal … vrtěl, hekal … dodělal … svědil, štípal … polekal, dotázal … léčil, mazal … nadával … uřezal, zahodil.“ Celý text byl vytvořen z reálně existujících příjmení zapsaných ve Zlatých stránkách. Štafetu přebírá Radim Uzel: „‚Pane doktore, máte to dobrý, vaše knihy už se kradou, ‘ tak to mi nedávno řekla knihovnice v knihovně,“ na což navazuje klidným upozorněním na možné podobnosti s již vydanými publikacemi svých kolegů: „Ale jelikož jsem penzista, můžu si dovolit slíbit, že už nikdy nebudu zastávat funkci řídícího pracovníka někde v ústavu (…) snad se tedy nemusím bát případného obvinění z plagiátorství.“ K otázkám ženské a mužské schopnosti reprodukce dodává: „300 vajec jako celoživotní snůška, není moc,“ a pokračuje k rozdílům ženských a mužských povahových rysů. „Ženy potřebují POPO, DUPO a VYPO. POPO znamená popovídání, DUPO duševní porozumění (tady nastávají otázky typu: Můžeš mi říct, co jsem právě teď řekla?) a VYPO jako schopnost vycítit potřeby, nutné je ale umět anticipovat, protože jak je známo, ženy mluví zásadně v náznacích. Oproti tomu muži vyžadují UU, NESTA, OSTA a SEZA. UU znamená uvařeno, uklizeno, NESTA nezatěžovat starostmi, OSTA obdiv stále a SEZA sex, kdykoli se mu zachce.“ Na závěr uzavírá celé setkání opět Vratislav Ebr dalším ze svých vtipných bonmotů. Zakončuje tak tento netradiční křest, pro mě ale i první den veletrhu.
Den druhý 23.10.2010
Je po desáté a za chvíli mám schůzku s Terezou Boučkovou. Dnes je tu ještě větší zmatek a chaos než včera. Autorská čtení probíhají na chodbě. Chudák Arnošt Goldflam, za chvíli tu má vystoupit. Bude se s tím muset nějak vypořádat, ale myslím, že mikrofon nebude stačit. Skvělé ale je, že se to tu oproti včerejšku hemží více dětmi, což vnímám velmi pozitivně pro budoucnost knihy jakožto hmotného artefaktu. Před chvílí dorazil ke stánku svého „dvorního nakladatelství“ i Michal Viewegh. Už ho tam stíhá jedna z fanynek. A já už z dálky poznávám malou osůbku s batůžkem na zádech, která se ptá po Tiskovém středisku. „Dobrý den, paní Boučková, my spolu máme mít dnes ten rozhovor.“ Spisovatelka mě vítá širokým úsměvem a společně se přesouváme najít nějaké klidnější místo.
Jaká byla cesta? Vy jste sem dnes, pokud se nemýlím, jela vlakem?
- Já jezdím všude vlakem, protože mám strach z jízd autem tam, kde to neznám a navíc jsem šeroslepá. Špatně řídím v noci. Vlaky jsou úplně perfektní. V kupé jsem se potkala s Arnoštem Goldflamem a jeho ženou, sešli jsme se tam čirou náhodou, bylo to vskutku milé.
To věřím, on je takový bavič.
- On není jenom bavič, on je hrozně moudrý a vzdělaný chlap. Takže já ho neberu jako baviče, ale jako moudrého člověka, který má ale senzační smysl pro humor. A jeho žena je taky bezvadná.
Vy budete dnes na veletrhu vyhlašovat vítěze čtenářské soutěže Dopište Boučkovou!, ke které se samozřejmě ještě vrátím. Co máte ale ještě jiného na programu?
- No já jsem se tak trochu ten program dozvěděla od Vás. (smích) Odpoledne mám mít snad taky čtení a pak večer, to mají všichni autoři.
A chystáte se podívat na nějaké své kolegy tady?
- Chci se určitě podívat, ale musím si nejdřív pořádně přečíst program. (smích) Já jsem minulý týden strávila na cestě. Byla jsem v Alžíru na spisovatelském setkání, a protože jsem si musela spoustu věcí zařídit a hodně se bojím letů, tak jsem byla vykolejená. Vrátila jsem se ve středu - informace mi trochu scházejí. Teď jsem se třeba potkala na nádraží s Irenou Douskovou, na tu bych ráda šla.
Teď už tedy k samotné soutěži. Podle čeho jste jednotlivé povídky hodnotila?
- Já si myslím, že čtenář vždycky hodnotí podle vlastního zaujetí, nebo nezaujetí. Nejsem žádný literární teoretik, abych nad textem nějak bádala. Prostě buď se mi to líbí a nějak mě to baví a zdá se mi to i dobře napsané, anebo už je to vyznění hodně předpokládatelné, to už je třeba trošku chyba. Ale myslím si, že to první čtení je asi nejdůležitější.
Já tady mám za sebe vybraných několik textů z těch soutěžních dvaceti. Co říkáte na Nejdojemnější scénu?
- Té jsem dala první místo. Je to vtipně napsané. Ironie tam asi nejvíc hrála, což já mám vždycky ráda. Opravdu bez výjimek se mi líbila ta první. K dalším už bych nějaké výhrady měla. Nakonec jsem vybrala Cestu a Domů se nevrátíš, protože mi to přišlo zajímavé tématem. Musím říct, že jsem byla překvapená za tak dobrou úroveň všech povídek.
To mě tedy taky překvapilo, a mile. Také jsem si všimla, že tam byli dva zahraniční korespondenti. Co na to říkáte?
- No, já mám mít s vítězi společný oběd a jsem z toho trošku nervózní. Sice vypadám, že jsem sebejistá, ale to je spíš trochu póza, takže se toho bojím. A organizátorka říkala, že vůbec neví, jestli tady vítězové budou, protože dva jsou teď v zahraničí.
„Já vlastně nejvíc potřebuju psát něco, co jsem prožila a čemu rozumím.“
Když bychom se ještě vrátily k těm ostatním povídkám. Dvě z nich čerpají z období normalizace. Vy jste psala a píšete o tomto období. Jakou mu přikládáte důležitost? Je pro Vás důležité se k tomuto období v dnešní době vracet?
- Že by zrovna nějak extra byla tato doba zreflektovaná, tak to tedy není. Ale nevidím to jako zadání. Myslím si, že kdo potřebuje o tom něco napsat, tak to musí napsat. Já jsem zatím pořád půl života prožila v době totality a normalizace, protože když tady bylo Pražský jaro, tak jsem byla malá, tak pro mě byla „hlavním zážitkem“ okupace. To jsem napsala kdysi do Indiánského běhu. Tehdy jsem se s tím asi nějak vypořádat potřebovala. Ale že bych se k tomu dneska vracela… Já vlastně nejvíc potřebuju psát něco, co jsem prožila a čemu rozumím. Neumím psát fabulace, neumím si představit psychologický nitky, které dávají dohromady postavu a její jednání.
Děkuji moc za rozhovor.
Cenu za nejlepší povídku v soutěži Dopište Boučkovou! tedy získal Jakub Dotlačil se svým textem Nejdojemnější scéna.
Dnešní a vlastně celé veletržní putování pro mě končí. Odcházím na vlak a zároveň se těším na další ročník, u kterého předpokládám minimálně takovou účast jako na tom letošním.
Hana Voralová
Havlíčkův Brod, 22.-23.10.2010
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(publicistika, 25. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2868
Dlhý život prináša dlhé ďakovanie
Kultúrne za kultúruKatarína Gecelovská
( katarina.gecelovska)
Moderátorom večera bol český pesničkár a spisovateľ Jan Burian - miestami vtipný, miestami len trápne kvázi vtipný, niekedy veľmi trefný, no občas urážlivý, až neúctivý.
Laureátov uvádzali filmové portréty od režiséra Igora Chauna, ktoré boli veľmi vtipné, svieže a vhodne doplnené hudbou. Za nimi nasledovali trochu pridlhé prejavy o živote a tvorbe ocenených a ceny následne odovzdával Minister kultúry ČR Jiří Besser.
Príjemným prekvapením bol hudobný program. Namiesto komerčných popových interpretov vystúpili prevažne jazzoví umelci, a večer venovaný oceňovaniu kvalitných výkonov v oblasti umenia a kultúry mal teda aj patričný umelecký hudobný doprovod. Opakovane vystúpilo zoskupenie Eternal seekers (Lenka Dusilová, Beata Hlavenková a Clarinet Factory) so svojím vskutku netradičným lyrickým jazzom a takisto český jazzman a flautista Jiří Stivín.
Najdôležitejšími hosťami však samozrejme boli samotní laureáti, ktorí svojím humorom a charizmou oživili celú slávnosť. Antonín Bajaja (literatúra) vtipne okomentoval svoju úzkosť z funkcionalistických priestorov a oduševnene zaspieval pesničku o husároch. Oldřich Král (preklad) vo filmovom portréte sympaticky vyjadril nádej, že pri prekladaní čínskych majstrov „nezblbnul“. 90-ročný Karel Kraus (divadlo) na margo ďakovacích rečí poznamenal, že dlhý život prináša dlhé ďakovanie. Rázne a napriek veku energicky pôsobiaci Ilja Hurník (hudba) paradoxne vyhlásil, že jediná pozícia, ktorá mu vyhovuje, je pozícia v sede. František Skála (výtvarné umenie) geniálne napodobnil spev vtáčikov a prišlo mu trochu ľúto, že ho touto oficiálnou cenou vytiahli z jeho undergroundu. Nakoniec Alena Šrámková (architektúra) na moderátorovo vyzvanie porozprávala, prečo nemá rada snobov.
A celá táto kultúrna akcia sa uzavrela neveľmi kultúrnym napchávaním sa na route. Chutilo.
KATARÍNA GECELOVSKÁ
Státní cena a Cena Ministerstva kultury pro rok 2010,Veletržní palác, 25.10.2010
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(30. 10. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2882
Politik, nebo literát?
Cena Franze Kafky putuje do rukou Václava HavlaKlára Prchlíková
( klara.prchlikova)
Od roku 2001 uděluje Společnost Franze Kafky každoročně prestižní literární cenu jednomu z předních světových autorů. Letos, v jubilejním desátém ročníku, obdržel toto ocenění bývalý český prezident Václav Havel. Je tak po Ivanu Klímovi a Arnoštu Lustigovi třetím Čechem, který se může chlubit touto bronzovou soškou. Dalšími laureáty se v uplynulých letech stali osobnosti jako Philip Roth, Elfriede Jelinek nebo Haruki Murakami.
Mezinárodní porota se skládá z odborníků na literární vědu a historii. Cenu může získat jakýkoliv žijící autor, jehož dílo proklamuje ideu humanity, přispívá k nacionální a náboženské toleranci, vypovídá o současnosti, a navíc má nadčasový charakter – takové jsou i atributy díla Franze Kafky. Tato cena není jen symbolická, je s ní spojena finanční odměna ve výši 10 000 USD.
V Havlově díle se dá nalézt několik paralel s Kafkovými texty. Oba autoři hojně využívají absurditu a zpracovávají téma nejistého postavení jedince ve společnosti. Sám laureát ale říká, že se nepovažuje za Kafkova žáka, ač si jeho práce přirozeně váží.
Václav Havel se proslavil především svou dramatickou tvorbou. Mezi jeho nejznámější inscenace patří Zahradní slavnost (1963), Žebrácká opera (1972), Audience (1975), Vernisáž (1975) nebo nejnovější počin Odcházení (2007), na jehož filmové verzi se právě pracuje. Za zmínku taktéž stojí esejistický text Moc bezmocných (1978) nebo kniha Dopisy Olze (1990).
Na březen 2011 je naplánována filmová premiéra snímku Odcházení. Do režisérského křesla se posadil sám Václav Havel. Uvidíme, zda si v této oblasti umění povede stejně dobře jako na scéně literární a politické.
Klára Prchlíková
Udílení cen Franze Kafky, Staroměstská radnice, Praha, 26. 10. 2010
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(10. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2890
Cunningham čte Praze
Hodiny stále tikají: S příchodem nociDarina Jíchová
( darina.jichova)
Jedním z hostů 20. ročníku Festivalu spisovatelů byl i Michael Cunningham, autor románu Hodiny, známého i z filmového zpracování. V Praze se zabýval především prezentací svého nového díla, nicméně byl ochotný zvídavým návštěvníkům odpovídat na jejich všetečné otázky. Podělil se s publikem o své pocity, které prožíval při psaní tohoto románu, objasnil všechny spekulace ohledně děl, jež ho inspirovala k sepsání této novely.
Čtvrtek 4. 11. 2010 patřil nadšencům, kteří propadli Cunninghamovým románům nebo kouzlu samotného autora. Sešli se v pozdním odpoledni v Americkém centru, aby si poslechli všechny novinky o jeho knize. Celé setkání probíhalo formou dialogu vedeného v angličtině. Cunningham nejprve mluvil s prezidentem Festivalu spisovatelů, Michalem Marchem, který se velmi zajímal o to, jak se něco takového jako román vlastně tvoří. Cunningham s lehkým úsměvem prozradil, že se podobá žáku ve škole, nastuduje vše o osobách, o kterých píše, a o prostředí, kde se odehrává děj. S každým dílem prý ubývá na jeho nervozitě. Poté byl prostor ponechán i přítomným posluchačům.
Ve svých vzpomínkách spisovatel zabloudil i do roku 2006, kdy poprvé navštívil Prahu a přiznal se, že mu naše hlavní město přirostlo k srdci a že se sem velmi rád vrací. V závěru večera potěšil přítomné několika úryvky ze svých knih. Svým melodickým hlasem si podmanil všechny účastníky a uvedl je do poutavého příběhu. Sám se zmínil o tom, že psaní tohoto románu ho naprosto pohltilo.
Celý večer probíhal v příjemném prostředí, v komorním duchu. Americký spisovatel se ukázal jako otevřený, vstřícný a zábavný společník.
Darina Jíchová
Michael cunningham, Praha, 4. – 7. 11. 2010
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(11. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2891
Kaváranské nomádství I
Fenomén literárních kavárenKristýna Baštová
( kristyna.bastova)
Michal Ajvaz ve své sbírce esejů Tajemství knihy píše o kávě: „… je nápojem, který nás nespojuje neproblematicky s celkem jako víno nebo pivo, spíše nás vyděluje z daných celků a řádů, zbavuje nás domova, je nápojem ironie a skepse, kavárenské osamělosti, (…) je od svého počátku nápojem nomádů, nápojem lehkých stanů a pouště.“ Pojďte se taky stát na podzimní odpoledne novodobými – městskými – nomády, jedněmi z těch neostrých tváří, jež můžete zahlédnout za matnými skly pražských (literárních) kaváren, poskytujících každé v čase a prostoru nezakotvené existenci azyl. Nejste si jisti, že na to máte správné manšestrové sako? Nebo vhodnou partu intelektuálních kumpánů? Seberte odvahu, správný moderní nomád si vystačí sám (a s třiceti korunami k tomu).
Kavárna představuje středoevropský prostor par excellence. Dochází v ní totiž ke spojení dvou výjimečných prvků. Na jedné straně se v ní projevuje specifičnost kultury střední Evropy (zkušenost rozpadu prostoru, vědomí pomíjivosti, melancholie, smysl pro ironii a zároveň pro kýč), na straně druhé distingovanost a jistá rezervovanost rodící se ze způsobu navazování kavárenských vztahů. Nomád si jde sednout do kavárny osamocen, aby sdílel samotu s ostatními. Právě proto je kavárna místem, kde se melancholií a pomíjivostí, která pramení z navázaných a hned v tu chvíli ztracených vztahů (tváře, které už nespatříte, jména, která zapomenete v okamžiku jejich vyřčení), můžete nechat pohltit, jak je vám libo. A přiznejme si to, návštěva kavárny je také báječnou příležitostí k pozorování. Otevírající se dveře a s nimi nové tváře. Chlapci sní o příchodu té nejpoetičtější z poetických a dívky v očekávání vyhlížejí svého osudového básníka, a co teprve všechny ty postavy míhající se za výlohou... Přímo oživlé literární náměty.
Café Rybka. Špetka francouzského šarmu v pražském labyrintu nikdy nekončících, podivně se klikatících a občas slepých ulic kolem Národní třídy. Café Rybku najdete v Opatovické, v sousedství mnoha dalších kaváren, tedy v prostoru, kde jako pravý nomád můžete kočovat z jednoho lehkého stanu do jiného. Rybka se však od ostatních kaváren odlišuje, a to nejvíc tím, že je od shora dolů plná knih. Kromě kavárny je totiž i knihkupectvím, které prodává (nejen) knihy nakladatele Rybka Publishers. (Mimochodem, pokud vás stejně jako mě napadlo, proč tolik rybek, odpověď je prostá, majitel se totiž jmenuje Michal Rybka.) Jejich kvalitu, která je občas diskutabilní, trochu vynahrazuje pestrost žánrová (můžete vybírat od beletrie přes literaturu faktu až po knihy pro děti) a hlavně vizuální. Ale popořadě. Café Rybka totiž trochu klame tělem. Když k ní dorazíte poprvé a nevíte tak úplně, co čekat, možná vás jako první napadne: „Baťůžkářská čajovna?“ Okna pomalovaná rybami i forma písma zvolená pro název takové myšlence trochu nahrávají. Ale ve chvíli, kdy otevřete dveře a budete alespoň trochu chtít, přenesete se do počátku dvacátého století. Do šantánového baru. Ne úplně do Paříže. Tak daleko ne. Ale do pražského lehounce bohémského kavárno-baru ano. Šero, do něhož se celá kavárna noří, je ještě umocněno spoustou zlatavě svítících starožitných lustrů a tmavým dřevem, které v ní dominuje. Místnost je rozdělena na dvě části, a tak vytváří dva propojené, tak akorát kavárensky stísněné prostory. Ten první, s okny a barem, se zdá být světlejší, stoly jsou tam pro více lidí, druhý je o něco vyvýšený, jakoby uzavřený ze všech tří stran knihovnami s psacími stroji – přesně na to se posadit a nechat se inspirovat příběhy a hlasy druhých, nebo si jen tak rozečíst knihu.
Kristýna Baštová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(14. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2898
Prague City: město komiksu
KomiksFEST! 2010Nikola Žbirková
( nikola.zbirkova)
V první řadě bych ráda zmínila jednu z hlavních výstav, a sice M.A.D. – Snové krajiny komiksu, která zahltila smíchovskou MeetFactory. Výstavní prostory zde mimo jiné vyzdobila německá výtvarnice Moki, pro jejíž tvorbu je typická fantazijní krajina. Dalších místností se ujali výtvarníci z DRAWetc a skupina Amanita Design. Do konce listopadu probíhá i neméně významná výstava G+G: Jiří Grus a Lela Geislerová, která se koná v The Chemistry gallery. Jedni z našich předních komiksových tvůrců zde propojují komiksové kresby s malbou a myslím, že výstava stojí za návštěvu už jen proto, že podobného umění u nás k vidění příliš mnoho není.
Z celého Komiksfestu jsem se nejvíce těšila na Komiksovou sobotu, což byl závěrečný den akce spojený s bohatým programem. Ačkoli se prostory pražského NODu otevřely již zrána a na své si zde mohly přijít především děti, pro které byl začátek programu určen, já jsem se dostavila až k pozdnímu odpoledni. V přeplněné místnosti jsem si vždy našla nějaké to místečko u stánků s plakáty, diáři, pohlednicemi a především komiksy, ve kterých mě dlouho bavilo se přehrabovat. Svůj stánek zde měl také mezinárodní komiksový časopis Stripburger. Z náhlého zaujetí mě vytrhla až kráčející Berenika Saudková. Po celodenních přednáškách, besedách či křtech následovalo slavnostní předávání komiksových cen Muriel 2010. Díky různorodým kategoriím bylo vítězů několik, jmenovat mohu např. dalšího rodinného příslušníka Saudků, a to Káju Saudka za nejlepší kresbu - Muriel a oranžová smrt, vrcholné dílo, které na své vydání čekalo čtyřicet let.
Myslím, že KomiksFEST! byl příjemným odreagováním podzimního shonu a těším se za rok opět na viděnou.
Nikola Žbirková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(14. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2899
Daneš si z Hradu veze medaili
Ocenění českého lingvistyJakub Hladík
( jakub.hladik)
Pravda, oceněný český jazykovědec si nevysloužil toto ocenění za přesné trefy do soupeřových sítí, jeho medaile spadá do škatulky „za zásluhy o stát v oblasti vědy, výchovy a školství“.
František Daneš (1919) vystudoval bohemistiku a anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, roku 1962 se stal docentem a o třicet let později profesorem. Ještě před dokončením studií začal působit jako vědecký pracovník Ústavu pro jazyk český AV ČR, dvakrát se v něm ujal funkce ředitele. Při odchodu do důchodu v roce 1994 jej AV ČR vyznamenala Zlatou medailí Josefa Dobrovského.
Oblast Danešova zájmu je značně široká, zabývá se fonologií, slovotvornou morfologií, sémantikou, syntaxí, stylistikou, výstavbou textu, sociologickými rysy jazyka, teorií jazyka i obecnou lingvistikou. Mezi jeho nejznámější práce patří např. Větné vzorce v češtině, Věta a text - studie ze syntaxe spisovné češtiny nebo Intonace a věta ve spisovné češtině. Podílel se rovněž na vytvoření Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost či Mluvnici češtiny 3. Svými myšlenkami navazuje na Pražskou lingvistickou školu. Jeho ve světě uznávané lingvistické publikace vycházejí dodnes.
Před rokem byla uspořádána konference na počest Danešova životního jubilea, která se setkala s velkým ohlasem u domácích i zahraničních lingvistů. Při této příležitosti byl písecký rodák oceněn nejvyšší akademickou medailí De Scientia et Humanitate Optime Meritis.
Nyní se profesor Daneš dočkal dalšího uznání, které si za svou činnost v oblasti lingvistiky bezesporu zaslouží. Je příjemné vidět, když se kromě herců, sportovců a vojáků dočkává pocty i vědecký pracovník.
Jakub Hladík
Udílení státních vyznamenání, Pražský hrad, 28. 10. 2010
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(14. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2900
S Violou jste vždycky měli perspektivu…
Ve věku 75 let zemřela básnířka Viola FischerováEva Marková
( eva.markova)
Viola Fischerová se narodila 18. 10. 1935 v Brně, kde také studovala polštinu a češtinu, ve svých studiích pokračovala v Praze. Germanistiku a historii vystudovala v letech 1972 – 1977 na univerzitě ve švýcarské Basileji, kde žila od září 1968 v exilu. Krátce po smrti svého prvního muže, spisovatele Karla Michala (vlastním jménem Pavla Buksy), přesídlila do Mnichova, roku 1990 do Augsburku a od roku 1994 žila opět v Praze. Spolu s Václavem Havlem anebo Věrou Linhartovou patřila ke generaci tzv. šestatřicátníků, debutovala v polovině 60. let.
„Máte tužku? No, ani ji nehledejte, to si zapamatujete, poslouchejte: Dva, to je jednoduché, jsme v Praze. Pak 51, to jsou procesy, 68 je okupace. Nula tři: otec, syn a Duch svatý, nula osm je zkrátka na konci…“ Touhle odpovědí mě Viola Fischerová překvapila, když jsem ji šla se sklopenou hlavou a poněkud plachým úsměvem poprosit, zdali by nemohla zaskočit za pana Stránského při jednom literárním večeru. Během těch deseti minut, kdy jsem s Violou mluvila, mi stihla dát podržet cigarety, skleničku červeného (byly jsme zrovna na večírku ve Společnosti Franze Kafky), doporučit mi sbírku básníka Jiřího Golda a jako třešničku na dortu přidat své telefonní číslo i s mnemotechnickou pomůckou. Čekala jsem téměř cokoli, jen ne tak srdečnou a vstřícnou odpověď.
Vyrazila mi dech – věděla jsem, že je to dáma příjemná, ale že je až tak energická? Domluvené setkání se nakonec nekonalo, Jiří Stránský na smluvené autorské čtení přišel, a tak jsme se s paní Fischerovou dohodly, že se uvidíme začátkem prosince. Strach, že se již nesetkáme, jsem začala mít koncem října – Viola Fischerová odmítla účast na několika akcích, a to pro ni rozhodně nebylo typické. Podruhé mi Viola vyrazila dech 4. listopadu: to když jsem si v příchozí poště přečetla, že zemřela…
Mé osobní setkání s Fischerovou bylo krátké a intenzivní, o to víc mne potěšilo, když jsem poslouchala mluvčí na jejím pohřbu a oni mne utvrzovali v tom, že Viola opravdu byla taková, jakou se mi zdála být. Ochotná, energická, vstřícná, skromná… Pokud „objevila“ nějakého mladého autora, jehož básně se jí líbily, pomáhala mu dostat se do povědomí alespoň literární obce, údajně o něm dokonce věděla všechno včetně jeho zájmů a rodinných poměrů. Měla ráda lidi o několik desítek let mladší a rozuměla si s nimi, říkal Petr Borkovec.
Její nevlastní sestra, básnířka Sylva Fischerová, zase mluvila o tom, že s Violou jste vždycky měli perspektivu, ona ji prý viděla i tam, kde ji ostatní neviděli (anebo vidět nechtěli). Na vše se prý dokázala podívat z několika úhlů, uměla člověku nastavit zrcadlo… Znala i svou perspektivu. Nejprve napsala sbírku Předkonec, pracovala na sbírce nazvané Hrana; ta už vyjde posmrtně.
Ve strašnickém krematoriu jsem stála po boku Petra Borkovce, Radky Denemarkové, Václava Havla a mnoha dalších významných osobností české literární scény, nechyběli však ani lidé, pro něž je třicítka ještě pořád vzdálenou budoucností. V ten smutný den mne potěšilo, že si Violu v ten den přišli připomenout i mladí lidé. A jak poznamenali všichni mluvčí na pohřbu: Viola zemřela a zanechala po sobě nezaplnitelný prostor, ale také básně, které ji budou neustále zpřítomňovat.
Já Violu Fischerovou vlastně neznala, ale i těch deset minut je pro mě nezapomenutelnou ukázkou vitality; její básně jsou mi pak ukázkou křehkosti a hloubky. Oboje dohromady dokládá, že se dá stárnout důstojně, jen obelstít a zrušit se stáří nedá. Citujme verše, které stály na parte: „Ve snu zněl úkol:
‚Zpracuj svůj život / aby byl k jídlu.‘“
Eva Marková
Viola Fischerová
Viola Fischerová, Foto: Libuše Ludvíková, PEN Klub
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(15. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2911
S
hana.vildova
Letošní předávání státních vyznamenání však podobně živé diskuze nerozpoutalo. Proběhlo totiž bez většího zájmu nejen veřejnosti, ale také médií. Valná většina z nich se pozastavila nanejvýš u jmen Jágr či Knížák a více se o ceremoniál nezajímala. Mezi oceněnými, kteří z rukou prezidenta republiky převzali 28. října státní vyznamenání, byl také jeden literát, který by zasluhoval více pozornosti - Karel Šiktanc. Toho Václav Klaus odměnil Medailí za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění.
Karel Šiktanc vstoupil do literárního života básněmi. Jeho počáteční tvorba je spjata převážně s básníky časopisu Květen, kteří se hlásili k poezii všedního dne. V období normalizace mu bylo zákázáno publikovat kvůli jeho nekompromisnímu postoji k režimu. Politické represe mu však v další tvorbě nezabránily, jeho díla vycházela v samizdatu či pod cizími jmény. Sbírku Mariášky komunisté poslali do stoupy a dřívější díla vyřazovali z knihoven. Po Sametové revoluci převzal po Václavu Havlovi řízení Obce československých spisovatelů.
Ve svých básních se Šiktanc často věnuje kromě tématiky milostné tématu paměti – rodové, ale také národní. Snaží se dopátrat historie země. Proto se v jeho básních objevují mytické motivy a pohanské i křesťanské zvyklosti. Rovněž mu nebyl lhostejný osud člověka, který je nucen žít v době, v níž je mu mocensky upíráno právo na důstojný život. Z těchto důvodů je prezidentské ocenění namístě.
Karel Šiktanc stále obohacuje českou literaturu o svou nezaměnitelnou poezii, v nejbližších dnech se chystá vydání básnické sbírky Nesmír, na kterou se nesmírně těšíme.
Hana Vildová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(15. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2915
Poezie není nikdy dost
Na zdraví Karle HynkuDarina Jíchová
( darina.jichova)
Podtitulem Nekonečný kraj se pyšní letošní již 12. ročník festivalu Den poezie, který začal 8. listopadu a pokračuje ve své krasojízdě až do 22. listopadu. Už od svých začátků je tato událost pořádána kolem data výročí narození Karla Hynka Mácha (*16. 11. 1810).
Právě v úterý 16. 11. 2010 se prostor kolem sochy slavného básníka zaplnil obdivovateli jeho díla, počasí jim sice nepřálo, ale i tak se dostavili v hojném počtu, aby si jej připomněli. Ti, kteří se této deštivé události neúčastnili, potěší, že i jiné akce jsou spojené s jejich oblíbencem. Některé z nich jsou věnované Máchovi coby malíři, jiné se zabývají recitací či předčítáním jeho textů za doprovodu hudby.
Den poezie si ale užije i ten, kdo neholduje přímo Máchovým veršům,neboť pořadatelé připravili pro všechny milovníky poezie bohatý program odehrávající se ve více než 30 českých městech.
Na své si přijdou nejen dospělí ale i děti, stejně tak tuzemští i zahraniční účastníci festivalu. Byla sezvána spousta významných osobností, mezi kterými nechybí zastupitelé pořádající země například J. H. Krchovský nebo I. M. Jirous. Pozvání přijali i slovenští, angličtí či ruští autoři. Vyznavače trochu exotičtějších veršů jistě zaujme Zafer Şenocak, turecký básník a novinář.
Je připraveno mnoho autorských večerů, které jsou spojeny se čtením a debatami, několik divadelních představení. Pořadatelé počítají i s nejmenšími účastníky, na které čekají představení loutková. Dále jsou pořádány literární soutěže a jiné akce jako Posíláme své básně po Vltavě do moře poezie věnovaná dětem. Celý festival zakončí pouť do Máchova kraje, do Litoměřic.
Darina Jíchová
Den poezie, Česká republika, 8. – 22. 11. 2010
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(19. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2924
Rožnovské hodiny smutně bijú…
Ludvík Vaculík, čtoucí a zpívajícíDana Tregerová
( dana.tregerova)
Výstava s kulturním doprovodem
Fotografie na výstavu Stoly spisovatelů nafotil Petr Kotyk, který je spoluautorem již řady výstav o současné české literatuře. Také publikuje fotografie a rozhovory s českými spisovateli pro česká periodika. Výstava čítá 33 fotografií o rozměru 30 x 40 cm, které se nachází pod sklem a jsou vsazeny do dřevěných rámů.
Výstava od r. 2008 putuje po školách, českých knihovnách a literárních kavárnách. Na pobočce Korunní si ji můžete prohlédnout až do konce roku. Jak už jsem předeslala výše, bývá doprovázena autorským čtením a besedou s autorem ve výstavě zastoupeným. Z bohaté nabídky (Petr Borkovec, Ivan Matoušek, Jáchym Topol) jsem si vybrala právě Ludvíka Vaculíka. Přání osobního setkání s oblíbeným fejetonistou bylo jedním z důvodů, proč jsem se na besedu vydala.
Dojmy z výstavy
Všechny stoly mají jedno společné. To, čím jsou obklopeny. Nezměrné množství knih a poznámek, popřípadě hudební nosiče, obrázky na stěně a pár drobností-radostí. Prostor umělcova světa je tak fyzicky ohraničen, prosycen kouzelnou vůní starého dřeva a knih. Vůní, kterou literáti tak důvěrně znají, vůní, bez jejíhož opojení snad ani nedokážou tvořit.
Máme tak výjimečnou možnost nahlédnout alespoň do tohoto fyzicky ukotveného světa. Umělcův svět…to je totiž především svět jeho nitra, jež nám zůstane navždy uzavřeno a nepřístupno. Nitra, do jehož deliria bychom chtěli navždy upadnout.
Nikdy neodhalíme tajemství, kterak se niterný svět tvůrcův a duše tvůrcova rozlévá na papír, vdechuje život písmenům, stává se matkou dějových zvratů, tolika postav a charakterů, jejichž osud drží pevně v rukou. Pocítíme pouze, a to jen ze samotných fotografií, oslňující teplo a klid, které částečně narušuje vynález moderní doby, tj. počítač, nevypočítavý a chladný. Někteří autoři ovšem píší rukou (Daniela Hodrová, Michal Ajvaz). Jiní psacím strojem (Ludvík Vaculík, Ludvík Kundera), slyšíte ten jeho typický zvuk…cvak..cvak..?
Běžte se také podívat, kde vznikají díla našich spisovatelů. Je to jedinečná příležitost.
Setkání s Vaculíkem
Pro milovníka Vaculíkových jízlivých a vtipných fejetonů představuje beseda s ním výjimečný zážitek. Může si tak nejenom poslechnout ukázky z jeho naposled vydaných knih: Tisíce slov, Dřevěná mysl, Hodiny klavíru či Poslední slovo. Vedle novějších fejetonů předčítal i fejetony starší, např. ze 70. let. Vyslechne si také poutavě a s humorem mu vlastním vyprávěné zážitky z doby minulého režimu, kdy byl několikrát z rozličných důvodů vyslýchán, nebo vzpomínky z cest. Může si i v jeho podání či podání obecenstva poslechnout lidové písničky. Posluchačstvo se povětšinou skládalo z jeho přátel. Zpívajícího Ludvíka Vaculíka ovšem můžete mít i doma. Samozřejmě jen v podobě CD, které je součástí knihy Polepšené pěsničky a na kterém ho doprovází cimbálovka Technik.
Prostor dostanou i vaše dotazy. Tak jsem se mimo jiné dozvěděla, že chtěli po Ludvíku Vaculíkovi pojmenovat školu, což on odmítl, stejně jako odmítl čestné občanství. Toto ocenění se mu zdá zbytečné, čestný občan např. Brumova (kde se spisovatel narodil) není přece někdo víc než „pouhý“ občan Zlína.
Autorské čtení je jistě skvělá příležitost, jak se setkat s oblíbeným spisovatel či básníkem, nechat si od něj podepsat knížku, popřípadě se na něco zeptat. Většinou z takového setkání také odcházíte s další autorovou knihou v ruce, aby zaplnila prázdné místo ve vaší sbírce.
Dana Tregerová
Stoly spisovatelů/Autorský večer L. Vaculíka, Městská knihovna Praha-Korunní, 8. 9.-31. 12. 2010/ 24. 11. 2010.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(28. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2933
Slam - to je život
Přijít, tvořit, zvítězitGabriela Romanová
( gabriela.romanova)
Kořeny téhle přehlídky vlastní básnické tvorby hodnocené okamžitou interakcí přítomného publika se podle oficiální stránky českého slamu (www.slampoetry.cz) umisťují do amerického Chicaga let osmdesátých. U nás se akce na celonárodní úrovni konala poprvé v roce 2003, pod vedením brněnského o.s. Fléda probíhá od roku 2005.
Letošní dvoukolové klání v pražském klubu Roxy nemělo předem jasného favorita, takže celá šou byla napínavá a divácky zajímavá od začátku až do posledního výstupu. Zvlášť když se po prvních dvanácti kusech otočilo pořadí a energická Bio Masha, která na začátku otevřela pixlu tvůrčí smrště, musela se svým druhým číslem čekat až na konec, aby ji zase pěkně zašpuntovala.
Publikum se do sálu skoro nevešlo, takže se vytvořil jaksepatří vřící kotel, ideální energetická injekce pro účinkující. Na jedné straně dychtiví diváci, kteří si kromě vlastního pozadí neměli na co sednout, a na straně druhé strohé pódium dvakrát dva metry osvětlené jednoduchým kruhovým reflektorem. Ne každý z účinkujících však dokázal tvůrčího napětí využít. K mikrofonu se postavili jak nováčci, tak ostřílení slameři, tři minuty vyměřené na jednotlivý výstup byly rovnocenné pro všechny a nikdo se nenechal zviklat zbytečným ohledem na staré mistry. Loňský vítěz Ondra Lidický se tak tentokrát neprobojoval ani na třetí šprušli.
Nakonec se o místa na bedně rozdělili rytmicky raperský Havel Husák (3. místo), žensky nabroušená, zhrzená a rozhořčená Bio Masha (2. místo), co četla Finka, jenže co je jí to platné, když ta druhá holka prostě miluje Baudelaira a je celá taková jiná, prostě jiná. A jako velký objev letošního Slamu stanul na příčce nejvyšší Honza Kistanov – virtuózní intelektuál filozof s dirigentskými prsty. Mimo to, že přesvědčil diváckou porotu, složil v přídavku poklonu stříbrné Mashe titulem „Virginia Woolfová 21. století“ a vyhrál tisícovku, pojede prodávat svou slamerskou kůži na brněnský trh 4. prosince. V klubu Fléda se tam totiž koná celorepublikové finále, které u nás uzavře letošní půlkulatý ročník soutěže pod hlavičkou tohoto občanského sdružení.
Gabriela Romanová
Slam poetry. Praha: Roxy/NoD, 24. 11. 2010. Brno: Fléda, 4.12. 2010.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(30. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2941
Kaváranské nomádství II
Fenomén literárních kavárenKristýna Baštová
( kristyna.bastova)
Právě v této době vzniká nový prostor velkoměsta, tak, jak ho známe dnes, prostor, kde čas ztrácí svoji přirozenou kontinuitu. Nočním osvětlením se ruší hranice rána a večera. Mizí pojem přirozeného času, a naopak se objevuje čas nový. Čas, který je potřeba něčím zaplnit. Jak si můžeme přečíst v knize Pražské kavárny a jejich svět, jde o dobu, která přinesla „elegantní podniky s černou kávou a novinami.“ A pak dále: „Současně s růstem měst a také s rozvojem veřejného osvětlení se začíná rozvíjet i nový, typický fenomén nočního života. Kavárny září až do pozdních hodin a přitahují návštěvníky jako rozsvícené lucerny a majáky. Pro leckterou existenci je kavárna druhým domovem a možná i domovem jediným.“ Kavárna se stává jednou z možností, jak toto nové plynutí času, nikdy nedávající prostor ke zklidnění, na chvíli zastavit, jak čas vyplnit.
A pak je tu inspirace Paříží. Právě v tomto městě se totiž zrodila tradice uměleckých kaváren. Francouzské umění a francouzské kavárny mají k sobě tak blízko, že by ve snu mohly klidně splynout. Ne nadarmo byla jedna z pražských (dosud) oblíbených kaváren pojmenována Montmarte. A protože na konci předminulého století měli pražští bohémští umělci k Paříži blíž než kdokoliv před nimi, nic nemohlo Praze bránit v tom, aby se stala kavárenským centrem Rakousko-Uherska (na Vídeň teď na chvíli zapomeňte!). A dokonce tady bylo něco, co Praha měla oproti Paříži navíc: čítárny. Právě ve dvacátých letech, a v meziválečném období obecně, jsou čítárny, nejprve jako samostatný prostor, později již začleněné do celku, nedílnou součástí správných kaváren. A tak se, podobně jako káva, tonetky či cigarety, i noviny stávají neodmyslitelným kavárenským atributem.
Už nikdy si nepřečteme noviny či knihu v čítárnách dávno zaniklých kaváren Metropole. Na své pouti po pražských literárních kavárnách jsem však jednu čítárnu objevila, a to čítárnu Unijazzu. Unijazz je občanské sdružení hudebních nadšenců a v rámci svého působení provozuje vlastní čítárnu, která je zároveň i knihovnou, kde si můžete půjčit knihy a periodika převážně s uměleckou tematikou, a v níž se též pořádají nejrůznější akce.
A já jsem už od začátku měla pocit, jako by si se mnou tahle kavárna hrála - možná na schovávanou… Mimochodem, pražské literární kavárny mají tuto hru neobyčejně v lásce. Tentokrát jsem ale měla několik indicií: Jindřišská, šedivá pasáž s drogerií, a pak kdesi ve čtvrtém patře tato kavárna. Po obligátním bloudění jsem se konečně dostala ke zvonku. Ano, už je to tak. Chcete-li si vypít kávu či přečíst knížku v čítárně Unijazzu, musíte zvonit. Něco jako iniciační zkouška. Nebýt mé bystré přítelkyně, zřejmě bych na otázku ze zvonku „Co si přejete?“ vůbec nezareagovala, a nemohla bych následně stoupat po nekonečném a dokonale socialistickém schodišti do onoho čtvrtého patra.
Pokud to všechno zvládnete, budete už nejspíš připraveni na vše, i na to, že čítárna Unijazzu působí jako něčí soukromá klubovna. Je plná rozmanitých vjemů, impulsů, věcí, které mě nutily rozhlížet se. Ošuntělé perské koberce na umakartovém linu, dveře jako v bytě před rekonstrukcí, spousta knížek (Ovidius, Saroyan a Biebl vedle braku) a časopisů (třeba i sbírka kultovní Melodie), ale také stolních her a pokojových květin. A spousta kouře. Všechno působí jako z doby před dvaceti lety. Jako byt nějakého undergroundového vysloužilého „máničky“. Ale i přes tuto intimní atmosféru, jsem se zde necítila ani trochu nepatřičně. Naopak.
A ještě dva nejvýraznější postřehy na konec: nemluvící papoušek v rohu a pes, který byl tak malý, že mu jeho páníček oblékl kombinézu, aby ho vůbec našel.
Kristýna Baštová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(2. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2954
Havlovská korespondence
Večer s dopisyGabriela Romanová
( gabriela.romanova)
Zájemci o dílo Václava Havla se nyní dočkali souborného vydání dopisů adresovaných mu do vězení v letech 1979 až 1983. V Edici Knihovny Václava Havla totiž vyšel druhý svazek - publikace s názvem Dopisy od Olgy. Titul je parafrází Havlových Dopisů Olze a má být pomyslnou druhou stranou jeho vězeňské korespondence. Autorem listů ovšem není první žena tehdejšího disidenta, ale v převážné většině případů Ivan M. Havel. Označení „a kol.“ zahrnuje především Zdeňka Neubauera s Radimem Paloušem – filozofy, jejichž texty Ivan do svých odpovědí bratrovi opisoval jako reakci na některé Václavovy úvahy. Důvodem není ani tak „chorobná nepsavost“ Havlovy manželky, jako spíš fakt, že by se k němu jejich texty jinak nedostaly. Přes cenzuru procházely pouze ty s podpisem rodinného příslušníka.
Autorský večer, na kterém byla kniha představena, uváděl ředitel Knihovny VH, jeden z editorů a autor předmluvy Martin C. Putna. V prostorách galerie Montmartre v pražské Řetězové ulici o díle dále hovořili druhý z editorů Jan M. Heller, hlavní autor dopisů Ivan M. Havel, arcibiskup Dominik Duka, který s V. Havlem sdílel na začátku osmdesátých let vazbu, a jako hlavní postava celého večera byl přítomen i sám adresát dopisů Václav Havel.
Prostory galerie nedovolují účast velkého množství hostů, a tak byla prezentace knihy příjemně komorní (asi 50 lidí). Vzpomínky na okolnosti vzniku dopisů doplňovalo dramatické předčítání tří z nich v podání Jiřího Suchého z Tábora, absolventa pražské DAMU. Bohužel tento přednes ubíral textům na autentičnosti, protože byl spíše scénickým předčítáním než civilním čtením ukázek, jak by takový typ textů zasloužil.
Ivan M. Havel připomněl, jak komplikovaně se pokoušel propašovat do textů informace o vydávání titulů samizdatové edice Expedice, aby kvůli nim nebyly zabaveny bachařskou cenzurou. Zvolil proto šifrovací jazyk o vaření a čínské kuchyni, ovšem dnes s odstupem vyjádřil pochyby, jestli tenkrát jeho bratr narážky pochopil.
Václav Havel vzpomínal na příležitosti, u kterých se mu dostávalo ve vězení filozofického a náboženského vzdělání – bylo to vždy o přestávce mezi povinnými gymnastickými cvičeními, nebo u šachových partií s Dominikem Dukou. A s nadsázkou označil jedinou možnost, jak předejít zabavení dopisů ze strany vězeňské kontroly: „Brzy jsem zjistil, že bachař mi pouští dopisy, kterým nerozumí. To nás donutilo formulovat věci v takovém až zaumném jazyce, který se možná zdá jako filozofování, jenomže už ani já z toho časového odstupu některým věcem nerozumím,“ poznamenal vtipně.
Přiblížit počátky Havlova věznění se podařilo úvodním dopisem z června roku 1979:
„Ahoj Véno,
tak se mi zdá, že se opět po nějaké době budu muset věnovat korespondenci s Tebou, abys nám tam duševně nezakrněl. Včera přišel Tvůj dopis č. 1. Dnes nebo zítra snad někdo pojede na Hrádeček, tak ho vezme Olze. Andulka už ho četla. Z Tvého dopisu je vidět, že ses své situace zdravě a rozumně zhostil. Máš jen – jako zdá se vždy – trochu přehnané obavy o osudy svých blízkých. Zde je vše zcela v pořádku. Trochu jsme ti v době těch veder záviděli, jak vidno mylně, Tvůj ‚chládek‘. (...)“
V závěru večera bylo možné si knihu zakoupit, nechat ji podepsat a s kalíškem červeného vína v ruce si prohlédnout stálou expozici výstavy věnovanou dílu Václava Havla, prohodit pár slov třeba s Jiřinou Šiklovou – socioložkou, která v osmdesátých letech pomáhala převážet exilovou a samizdatovou literaturu ze západního Německa, nebo se prostě rovnou začíst.
Gabriela Romanová
Galerie Montmartre, Řetězová 7, Praha 1. 1. 12. 2010 od 18 hodin.
Ivan M. Havel a kol.: Dopisy od Olgy. Praha: Knihovna Václava Havla 2010. 512 s.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(2. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2957
Škola základ života na FHS
Netradiční filmové večery na Fakultě humanitních studií UKKlára Rynešová
( klara.rynesova)
Studenti Fakulta humanitních studií UK pořádájí každý týden v rámci místního filmového klubu takzvané filmové večery. Konají se v budově Univerzity Karlovy v Jinonicích (U Kříže 8, Praha 5), kam se hravě dostanete metrem linky B, nebo jinou formou dopravy (koně ani kolo v těchto dnech, vzhledem k povětrnostním podmínkám, nedoporučuji). Když se vám tedy podaří dostat se až do budovy UK, konkrétně do místnosti 1036, která se nachází v přízemí, tak vás určitě mile překvapí příjemně rodinná atmosféra, která vás jistojistě neopustí po celý večer. Přivítají vás srdeční studenti místní fakulty, jejichž jediným zájmem je, aby si všichni čas, který zde stráví, hezky užili. Proto si myslím, že od tohoto okamžiku vám bude multikino připadat jako prostor, ve kterém už filmy nechcete, až na pár výjimek, nikdy vidět.
Nyní, když si vyberete vhodné a pokud možno pohodlné místo, což je v posluchárně dost náročné, vám doporučuji, abyste se vydali pro občerstvení. Nejprve vás ale musím zklamat, popcorn ani kolu zde nenajdete. Zato vás zahřeje několik druhů čaje, nebo kávy a k tomu zasytí výborné sušenky, krémové trubičky nebo lahodná čokoláda. A nyní už k programu.
Každý semestr má určité téma a vejde se do něj kolem deseti filmových děl. Můžu dodat, že tato díla jsou ve většině případů vybraná s citem, kvalitní a osvědčená. Filmy zapadají do jednotící myšlenky celého semestru a zastupují zahraniční i domácí tvorbu. Letošní, zimní filmový semestr na FHS se nese v duchu hesla: Škola základ života. Do tohoto rámce zasadili organizátoři sedm perfektně zapadajících filmů. Prvním snímkem, který byl v rámci tématu uveden bylo filmové drama Špatná výchova španělského režiséra Pedra Almodóvara. Následujícím snímkem, který byl vybrán, je skvost Mika Nicholse Absolvent s naprosto úžasným Dustinem Hoffmanem. V Absolventovi je zastoupeno vše, co má v oskarovém filmu být: dokonalá hudba, skvělé herecké výkony, propracovaný scénář, o kameře ani nemluvě. Dalším filmem, který následuje po Absolventovi je scifi horor Fakulta Roberta Rodriguese. Čtvrtý promítací večer patřil německému snímku Náš vůdce (můžete znát taktéž pod originálním názvem Die Welle) režiséra Dennise Gansela. Po shlédnutí tohoto filmu mi běhal mráz po zádech. Promítání všech výše uvedených filmů na FHS již proběhlo.
Předpokládám, že vás, ale bude spíše zajímat, které filmy můžete ještě navštívit. Nejbližším snímkem, který nás čeká 7. prosince je film z roku 1946 Život je krásný (r. Frank Capra), který se bude výjimečně promítat v klubu K4 v Celetné 20. Poté, 15. prosince se můžeme těšit na nadpozemského Pozemšťana Richarda Schenkmana. A posledním lednovým filmem (5.1.), kterým si můžete zpestřit čekání na zkouškové období, je klasika českého filmu Obecná škola.
Po úspěšném výběru filmové projekce můžete počítat s krátkým úvodem od pořadatelů. Organizátoři večera vám poskytnout stručné zařazení díla do kontextu aktuálního tématu a zároveň i jeho vymezení ve světě filmu. Poté stručně nastíní děj a uvedou některé zajímavosti z natáčení. A nyní nastává chvíle, kdy světla zhasnou a vy si začnete pomalými doušky vychutnávat nejen váš čaj, ale především právě promítaný film. Takže vám přeji dobrou volbu, nekomplikovanou cestu a příjemný filmový zážitek.
Klára Rynešová
Filmový klub FHS, budova UK v Jinonicích, 13.10.2010 – 5.1.2011
(2. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2963
Básníci utržení ze řetězu
Básnický večer LitENek v kavárně ŘetězováDominik Melichar
( dominik.melichar)
Gotické sklepení kavárny se začíná pomalu plnit lidmi. Není nafukovací, není zde bar (pro občerstvení se musí chodit po vrzajícím dřevěném schodišti do hlavní části kavárny), přesto jsme nemysleli, že budeme mít s prostorem problém. Vždyť přece tak málo lidí čte dnes básně… opak je pravdou a podzemí Řetězové lidmi téměř přetékalo.
A konečně nastala chvíle, na niž jsem myslel po celou cestu ztemnělou Prahou – šéfredaktorka LitENek Markéta Böhmová se ujala slova, přivítala všechny účinkující i diváky a na pódium pozvala pány z dua Pražská pakárenská, kteří nás svým plíhalovsko-špitálsko-minimalistickým soundem provázeli celým večerem.
Nejednou se po slovech zpěváka skupiny Jana Hrudky ozval z řad diváků burácející smích. Bavila se dokonce i jindy tak vážná redakce LitENek.
Za chvíli konečně pozvala Markéta na pódium první básnířku. Byla jí Magda Rysová, laureátka ceny Růže Karla Hynka Máchy, studentka Filosofické fakulty v Praze a již poměrně etablovaná autorka.
V nadcházejícím čísle Literárních novinek vyjde s Magdou rozhovor, nezapomeňte si je rozhodně sehnat! Magda svou tichou, křehkou lyrikou ztišila celý sál. Najednou tu nebyli diváci a účinkující, ale jedna obrovská mnohosrdečná bytost uprostřed lesa rozjímající o krásách a strastech světa kolem nás.
Magdu vystřídala básnířka Jana Elová, jež svým nekompromisním, oproti intimnosti předchozích veršů burácejícím výrazem mohla diváky strhnout do netušených prostor, jak to jen poesie umí. Pohříchu ale strávila na pódiu nepoměrně méně času, než její předchůdkyně, a tak se můžeme jen těšit, že snad příště…
Poesie mluvené zas na chvíli už bylo dost, proto dostala prostor poesie zpívaná Pražské pakárenské, nejdřív jsme je ale museli odtrhnout od LitENek, kterých se téměř nemohli nabažit.
Pražská pakárenská
Pánové umělci si prohlížejí LitENky
Osazenstvo doplnilo zásoby piva, vína, čajů a dalšího proviantu a pozvolna se opět nořilo do poetické nálady. Do nálady, kdy netušíte, jaký obraz se před vámi zjeví, kam se ve svých myšlenkách dostanete, po čem zatoužíte a co odvrhnete. Poesie…
Na pódium přišel veselý muž říkající si BáSnílek. Jeden z účastníků naší literární soutěže – Poesie milostná a erotická. Obsadil v ní třetí a čtvrté místo s básněmi Matematikova touha a Je ráno… Publikum si získal jednoduchými verši, vtipnými rýmy a mnohdy překvapivými pointami. Ukázal, že poesie nemusí být jen zádumčivá, ale i hravá a veselá. Každý pak, ať si najde co nejlépe odpovídá jeho vkusu a momentálním potřebám.
Jako poslední se divákům představila Rýza. I ta se úspěšně zúčastnila naší soutěže obsadivši páté a šesté až sedmé místo básněmi Překrása v městské hromadné a Ještě jemu jen. Když Rýza spustila svou zvukomalebnou hru se slovy, cítil jsem se jako na mořských vlnách. Vše kolem plynulo, slova jako vlnky šplouchaly kolem, Rýza svým hlasem kolébala celý svět a svými slovy jej přikrývala barvami a vůněmi. Nejoriginálněji si také poradila s členěním své produkce. Každou báseň oddělila zapískáním na píšťalu.
A blíží se již vrchol večera, ani se mi tomu nechce věřit. Naposledy zahrála Pražská pakárenská – myslím, že na píseň Karel málokdo z nás někdy zapomene –, připravil se projektor a kolegové z Filosofické fakulty Magdalena Fottová a Jan Kubíček nám všem předvedli Bohemistovu kámasútru.
Bohemisté se bavili náramně, nebohemisté lovili v paměti, co jim napovídali o různých obdobích literatury na středních školách. A na závěr večera vystoupila Alex Doležalová.
Spoluautorka knihy Expanze na Mars, manželka známého redaktora časopisu Reflex Jiřího X. Doležala. Přečetla úryvek z již zmiňované knihy, mnohé možná šokovala vybraným slovníkem, jiné snad pobavila obsahem.
Markéta Böhmová, jež v sobě během večera objevila sklony k hvězdné moderátorské kariéře, poděkovala všem zúčastněným za krásný večer, všichni jsme si společně naposledy zatleskali a rozešli se v náladě tolik nepodobné stresu všedních dní a uspěchaných ulic. A to byl koneckonců jeden z cílů našeho večera. Aby lidé odešli s básní v duši – protože slunce může zalézt nebo se skrýt za mraky, ale báseň máte v sobě pořád…
(10. 12. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2972
FILMOVÉ CENY ZA ROK 2010 ROZEBRÁNY
Největší pozornost upoutala PoutaJakub Hladík
( jakub.hladik)
Přímý přenos z Lucerny nám opět nabídl první program České televize. Moderátorem galavečera byl čtyřnásobný držitel Českého lva Jan Budař. Ceny letos předávali držitelé Českých lvů z let minulých, a tak se na pódiu mimo jiné objevily osobnosti jako Emília Vašáryová, Ivan Trojan, Iva Janžurová, Jiřina Bohdalová či Jiří Schmitzer.
Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii si převzal z rukou ministra kultury Jiřího Bessera Zdeněk Svěrák. Muže, který mimo jiné stojí za zpopularizováním zapomenutého génia Járy Cimrmana, přivítal na pódiu dlouhotrvající potlesk vestoje, na nějž Svěrák zareagoval svým typickým způsobem: „Děkuju Vám za povstání.“ V obdobně zábavném duchu se nesla celá Svěrákova děkovná řeč, přeci jen, jak sám poznamenal, českému filmu přinesl hlavně humor. Neopomněl ovšem zmínit nedávno zesnulého kolegu Ladislava Smoljaka a poděkovat mu.
V uplynulém roce spatřilo světlo světa celkem dvacet jedna českých a koprodukčních filmů. Pochopitelně ne každý se mohl dočkat velkého ocenění, nicméně za zmínku stojí v tomto ohledu smutný rekord Občanského průkazu Ondřeje Trojana, který nedokázal přetavit v zisk Lva ani jednu z jedenácti nominací.
Nejlepším filmem za uplynulý rok se stala Pouta producenta Vratislava Šlajera. Kromě tohoto ocenění si snímek ještě odnesl další Lvy za nejlepší režii (Radim Špaček), scénář (Ondřej Štindl), kameru (Jaromír Kačer) a za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (Ondřej Malý). Takový úspěch je z pohledu minulosti tvůrců tak trochu překvapením, producent Vratislav Šlajer je podepsán například pod trapným seriálem Letiště, režisér Radim Špaček za svůj předchozí film Rychlé pohyby očí dostal Plyšového lva za nejhorší film roku, redaktor Lidových novin Ondřej Štindl sklidil úspěch za svůj první scénář v životě, do této doby oblastní herec působící v královéhradeckém Klicperově divadle Ondřej Malý příjemně překvapil svým výkonem nejen celou akademii, ale i náročné filmové diváky.
Druhým nejúspěšnějším filmem, alespoň co do počtu získaných Lvů, se stal snímek Jana Svěráka Kuky se vrací, který byl oceněn za střih (Alois Fišárek), zvuk (trojice Pavel Rejholec, Juraj Mravec a Jakub Čech) a hudbu (Michal Novinski). Do jisté míry vsadil Jan Svěrák na jistotu, neboť Jakub Čech a Pavel Rejholec získali čtvrtého a Alois Fišárek dokonce pátého lva, a stíhá tak absolutního rekordmana Českých lvů a kolegu střihače Jiřího Brožka, jehož polička je doma obtěžkána již sedmi křišťálovými soškami.
Divácky nejúspěšnějším filmem se staly Ženy v pokušení režiséra Jiřího Vejdělka. Dalším úspěchem této komedie je cena za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli, kterou obdržela, pro někoho možná trochu překvapivě, Eliška Balzerová. Cenu za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli si odnesla Zuzana Bydžovská za film Mamas a Papas režisérky Alice Nellis. Pro letos padesátiletou herečku je to již třetí Lev za poslední čtyři roky!
Podruhé v historii Českého lva se předávalo ocenění in memoriam. Poprvé se tak stalo v roce 1995 v případě Petra Čepka a filmu Lekce Faust. Tentokráte byl oceněn Vladimír Dlouhý za film Kajínek, cenu převzal jeho bratr Michal. Ocenění se dočkal i další rutinér, Jan Švankmajer. Český lev za nejlepší výtvarný počin, kterého si vysloužil snímkem Přežít svůj život, je již pátou režisérovou soškou. Lva za nejlepší dokument si odnesla Helena Třeštíková za Katku. Materiál k příběhu o boji se závislostí sbírala dlouhých čtrnáct let.
V rámci slavnostního večera byly vyhlášeny i ankety o nejoblíbenějšího žijícího herce (titul obhájil suverénním způsobem Ivan Trojan) a nejoblíbenější herečku (Eliška Balzerová).
Ceny za uplynulý rok jsou tedy rozděleny, teď nezbývá nic jiného než se těšit nebo děsit, co nás čeká na filmových plátnech v roce 2011.
Jakub Hladík
UDÍLENÍ VÝROČNÍCH FILMOVÝCH CEN ČESKÝ LEV. LUCERNA, PRAHA 5. 3. 2011
(9. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2985
Obrana knih českých
Řekni mi, co nečteš, a já ti řeknu, jaký jsi!Markéta Havlová
( marketa.havlova)
Zvyšování DPH na knihy a tisk zvedlo velkou vlnu nevole. Výzvu na obranu knih zveřejněnou na stránkách SČKN spolu s elektronickým podpisovým formulářem v současnosti podepsalo přes 100 000 lidí, mezi nimi studenti, učitelé, knihkupci, ale i zástupci mnoha různých povolání. Ze známých osobností vyjádřili svou podporu například Václav Havel, Petra Hůlová, Zdeněk Svěrák či Tereza Boučková. Na 20 000 lidí Výzvu podepsalo na podpisových arších, které jsou k dispozici u knihkupců. Za účelem podpory vznikla taktéž na sociální síti Facebook skupina, ke které se v současnosti přidalo již téměr 9000 lidí.
Stále visí ve vzduchu otázka, jak vysoké DPH nakonec ve skutečnosti bude. Ve hře jsou i další varianty, jak tuto ožehavou problematiku vyřešit. Přijde mi proto předčasné zabývat se zde přesným číslem, jako důležité v současné situaci vnímám především důsledky tohoto kroku. Pro ilustraci se také můžeme podívat na to, jak je tomu v okolních státech Evropy.
Co způsobí zvýšení DPH?
Změna DPH se nepříznivě odrazí na celkové české knižní produkci, změní čtenářské zvyky a může ovlivnit celkovou vzdělanost společnosti. Zvýšením daně pravděpodobně výrazně poklesne počet vydávaných titulů, může dojít k zániku řady menších nakladatelství a knihkupectví, a co je možná ještě horší – mladší generace si odvyknou knihy číst.
Především neblahý vliv změn na vzdělanost a představa zužující se čtenářské obce trápí odborníky i laickou veřejnost nejvíce. Neměl by právě na vzdělání stát lpět? Neměl by jej podporovat a financovat?. Fascinující přitom je, že všechny politické strany mají ve svých programech podporu vzdělanosti, přičemž potichu přihlíží současnému dění.
Důležité je zmínit, že právě tzv. čtenářská gramotnost je jedním z faktorů sledovaných v národních vzdělávacích soustavách ekonomicky vyspělých zemí. Přičemž již v současnosti dosahuje Česká republika dlouhodobě podprůměrných výsledků. A zdá se, že na tom budeme ještě hůř.
Snižování produkce knih se netýká pouze beletrie, ještě větší dopad bude mít zvyšování DPH na odborné publikace, středoškolské i vysokoškolské učebnice i na knihy pro děti. V ohrožení jsou též překlady nebo dovoz zahraničních odborných publikací. Podle dokumentu zveřejněném na stránkách SČKN klesla produkce odborných titulů o 16 % a produkce vysokoškolských učebnic dokonce o 27 % během dvou let od roku 2008.
Jaká je výše DPH na knihy v jiných státech Evropy?
Pokud se podíváme na ostatní vyspělé evropské země, zjistíme, že průměr DPH na knihy se pohybuje mezi 5-6 %. Ve většině zemí EU není daň na knihy vyšší než 10 %, ve Velké Británii, Irsku, Norsku a Chorvatsku je dokonce nulová. Překvapením pro nás může být, že v osmi zemích EU (Maďarsko, Řecko, Litva aj.) je DPH na knihy nižší než na potraviny. Nabízí se zajímavá otázka, proč tomu tak je. Domnívám se, že tyto převážně menší národy, jsou si lépe vědomy hodnoty, kterou v sobě knihy nesou a snaží se chránit svou národní kulturu a mateřský jazyk.
Zvýšením DPH na 20 % by se Česká republika dostala na přední příčky zemí s nejvyšší sazbou DPH v Evropě spolu s Bulharskem, Dánskem (to však daň výrazně kompenzuje podpůrným programem), Albánií, Ukrajinou a Běloruskem. A to je poněkud skličující, rozhodně by tudy neměla vést cesta do budoucna.
Ať už politici rozhodnou o zvyšování daní jakkoli, je jisté, že současná situace není vyhovující a v budoucnu by se stát měl zaměřit na podporu vzdělanosti vůbec. Nechtěla bych totiž svým dětem jednou vysvětlovat, co to byla kniha, noviny nebo časopisy, proč existuje jen elektronická kniha a vše čteme jen z obrazovky počítače.
Markéta Havlová
Zdroj:http://www.sckn.cz/index.php?p=vyzva
(14. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2992
Na rakovinu prostě nemyslel
Zemřel spisovatel Arnošt Lustig, bylo mu 84 letEva Marková
( eva.markova)
Pípá smska. „Evi, budeš mít práci. Zemřel pan Lustig.“ Prozřetelně vypínám zvuk mobilního telefonu, nechci budit ostatní. Slunné ráno v Jizerských horách jako metafora pocitu, který jsem měla ze setkání s Arnoštem Lustigem. Zatímco zapínám počítač, přicházejí další smsky potvrzující zprávu, kterou se mi vůbec nechce zveřejňovat…
Arnošt Lustig se narodil 21. 12. 1926, a protože ho z reálky kvůli židovskému původu vyloučili, vyučil se krejčím. V roce 1942 byl poslán do Terezína, následně prošel ještě několika koncentračními tábory, až se mu roku 1945 podařilo uprchnout z transportu smrti. Do konce války se pak ukrýval v Praze, od roku 1946 studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, v letech 1948-1949 se jako zpravodaj účastnil první arabsko-židovské války. V Izraeli se oženil s Věrou Weistlitzovou, s níž měl dvě děti. Roku 1968 odešel do USA. Tam přednášel na Americké univerzitě ve Washingtonu, kde byl roku 1978 jmenován profesorem. Po návratu do Čech se dále věnoval literární činnosti, roku 1995 se stal šéfredaktorem české verze časopisu Playboy.
Já si s Arnoštem Lustigem spojuji mnoho svých poprvé. Jeho Nemilovaná byla první knihou tematizující život v terezínském ghettu a holocaust, kterou jsem četla. Byla to první kniha, při jejímž čtení jsem si uvědomila, že i spisovatel-muž zvládne ženskou, nebo spíš dívčí duši popsat a probádat.
První autorské čtení, jehož jsem se zúčastnila, bylo právě to Lustigovo. Tedy, ona to byla spíš beseda, během níž Lustig vyprávěl jeden příběh za druhým, skládal je jako pásmo a já jen zírala, s jakou lehkostí ze sebe sype moudra hodná tehdy téměř osmdesátiletého muže, již prokládá příběhy a slovy peprnějšími. Můj přítel byl tehdy doslova u vytržení: jak může někdo přežít koncentrák, psát knihy a zároveň být „normální"? A jak může ze starého pána doslova prýštit takové množství energie?
Takové otázky asi napadaly každého, kdo se s ním někdy setkal. Ostatně: i poslední rozloučení s Arnoštem Lustigem, které uspořádalo Centrum Franze Kafky 1. března 2011 na Novém židovském hřbitově v Praze, se neslo v duchu téměř radostného vzpomínání. Lustigovu památku uctili Markéta Mališová, ředitelka Centra Franze Kafky, manželé Eva a Petr Erbenovi, ministr kultury Jiří Besser či Přemysl Sobotka. Květinové dary poslalo mnoho osobností české kulturní a politické scény, mezi nimi i Václav Havel. Literární kritik Vladimír Karfík při této příležitosti připomněl jednu velmi důležitou věc, a to že Lustig byl „velkým evropským humanistou“, kterého celý život zajímal souboj dobra a zla nejen ve světě okolo nás, ale i v nás samých.
O Lustigově schopnosti prozkoumávat lidskou duši všemi prostředky, jež jsou spisovateli dány, svědčí i zařazování jeho knih do povinné četby a školních čítanek. Markéta Mališová vzpomněla, že Lustiga mrzel určitý nezájem literárních kritiků o jeho dílo. Trochu jsem se zastyděla: jako vedoucí redaktorka literární rubriky jednoho internetového magazínu jsem netlačila na redaktorku, která recenzovala Démanty noci. Arnošt Lustig už se zveřejnění této recenze nedočkal. Ale já vím, proč jsem na ni nepospíchala: přišlo mi samozřejmé, že Lustigovy knihy patří do „zlatého fondu české literatury“, takže jim nebylo nutné pomáhat narychlo psanou recenzí. Zaslouží si spíš zevrubnější a obsáhlejší rozbor.
Arnošt Lustig zemřel a česká kultura tak přišla o jednu ze svých osobností, ale zůstalo tu po něm jeho dílo, kterému bychom měli zůstat věrni, jak během vzpomínkového aktu podotkl Vladimír Karfík. Zdálo se, jako by Lustig vlastnil „návod na život“. Umřel ve chvíli, kdy měl rozepsanou knihu, další čekala na vydání a byl zamilovaný. Rád citoval větu Dity Saxové: „Život není to, co chceme, ale to, co máme.“ A to nemusí být špatné…
Eva Marková
(15. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3002
Kavárenské nomádství III
Kavárna a velkoměsto k sobě patří stejně jako načtyřikrát rozvedený a sezdaný párRadka Mačugová
( radka.macugova)
V roce 1931 se začíná hovořit o dvou typech kaváren, jak uvádí Technický slovník naučný. Rozlišovaly se kavárny samostatné a ty, které tvořily součást většího celku, například obchodního domu či hotelu. Do druhé skupiny lze z dnešního pohledu řadit též kavárny divadelní. Jsme-li tedy fajnšmekři divadel a kaváren, můžeme si tyto radosti dopřát pěkně postupně.
Dlouho jsem přemýšlela, kterou divadelní kavárnu poctím svou návštěvou, až jsem se, jako typický „nepražák“ mající averzi k hledání zapadlých a pro mě zcela neznámých koutů pražských, rozhodla pro tu momentálně nejbližší.
Kavárnu divadla Komedie najdeme celkem lehce. Je skryta v Pasáži Vlasty Buriana, mezi tramvajovou zastávkou Lazarská a Vodičkova.
Návštěvu kavárny jsem absolvovala pozitivně naladěná, což spíše než faktu, že jsem zde nikdy nebyla, a proto jsem se mohla těšit, přisuzuji skutečnosti, že jsem zde měla schůzku s jednou milou osobou. K hodnocení kavárny přistoupím hned z několika hledisek. Celkový dojem ale rozhodně ovlivní už to, za jakým účelem se zde rozhodneme posedět. Zda si chceme počíst, či zde máme schůzku s přáteli, případně zda tu chceme strávit zbývající čas do divadelního představení.
Pokud bych v přeteplalém odpoledni narvané Prahy hledala klidné útočiště k přečtení nového výtisku Litenek, pravděpodobně bych překousla averzi k hledání doposud nepoznaných míst a navštívila bych jednu z kaváren s přívlastkem literární. Mám- li však schůzku s přítelkyní, se kterou potřebuji probrat nepochybně důležité životní okamžiky z posledních několika dní, Kavárna divadla Komedie k zmíněnému účelu postačí. Mohli bychom říci, že k důvěrným hovorům je tato kavárna jako stvořená, především díky sympatickému přítmí, které je však na druhé straně ke čtení zcela nevhodné.
Body kavárně rozhodně ubírá její architektonické řešení. Půdorys ve tvaru nudle je z obou protilehlých stran lemován dvěma vchody a po straně je navíc schodiště vedoucí dolů do divadla. V čase divadelních představení to zde tak pravděpodobně připomíná menší „průchoďák“ a člověk sedící nad šálkem kávy si tak může připadat jako součást přechodu pro chodce. Čtenář mého typu, nesoustředěný na sebepikantnější příběh už za přítomnosti jedné cizí osoby, tak může rovnou zapomenout, že by se pročetl až k tiráži a dozvěděl se, kdo má na svědomí tolik hrubek v textu.
Prostory kavárny pravděpodobně nezaimponují nekuřákům. Spoluobčany s cigaretou či jiným kuřivem v ní zahlédneme zcela běžně s výjimkou vyhraněných časových úseků korespondujících s divadelními představeními, během kterých je zde kouření zakázáno. Pokud zde tedy vychutnáváme dopolední či odpolední kávičku, je třeba počítat s bonusem v podobě mlhy jako v Krkonošských pohádkách.
Interiér kavárny zhruba odpovídá prvorepublikové charakteristice „malých kaváren“. „Kavárny malé jsou většinou zařízeny stroze, bez vnitřního komfortu, bývají určeny jak k pití kávy, blíží se úrovni tehdejších mlékáren a „výčepů“ kávy.“ (Bendová, E. 2008, s.94.) Kavárna sice není nikterak vyzdobena, avšak za účelem odpočinku a občerstvení kombinace přítmí a jednoduchého dřevěného nábytku zcela postačí. Člověk otrávený konzumem se tak může cítit příjemně. Jelikož jde o malou kavárnu, obsluha je zde rychlá, a ještě ke všemu usměvavá - tedy, co více si přát.
Na závěr si neodpustím zmínku o nápojovém lístku. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že v prvním okamžiku zákazník neví, jak si lístek před očima vlastně natočit, aby byl schopen z něj cokoliv vyčíst. Chvíli ho převrací ze strany na stranu stále s tímtéž pocitem, že je vzhůru nohama, až ten fígl prohlédne a zjistí, že optický klam spočívá v prosvítání druhé, cizojazyčné strany lístku.
Radka Mačugová
Bendová, E.; Dvořák, T.; Hrodek, D.; Kořínková, Š. Pražské kavárny a jejich svět. Praha, Litomyšl: Paseka 2008. 152 stran.
(16. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3004
Badatelé v Česku nevymřeli
Ceny nakladatelství Academia byly uděleny 9. březnaEva Marková
( eva.markova)
Budova Akademie věd na Národní třídě v Praze má zvláštního genia loci. Vysoké stropy, potemnělé chodby, podpatky cvakají na kamenném schodišti. Šla jsem na vyhlášení Cen nakladatelství Academia a nemohla se zbavit pocitu, že v těchto prostorách by musel zmoudřet i balvan… Schválně, které knihy budou oceněny?
Slavnostní ceremoniál moderoval ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět, celá akce tak měla spád a řád. Knihou roku 2010 se stala publikace Dějiny nové moderny, kterou sestavil tým literárních vědců vedený Vladimírem Papouškem. Ten převzal ocenění z rukou předsedy Akademie věd Jiřího Drahoše, jenž chválil především ono pověstné „propojení formy s obsahem“, k němuž v této knize došlo a které vede například k možnosti číst jednotlivé části na přeskáčku. A navíc v ní můžete „v různých chvílích hledat různá poučení,“ podotkl Papoušek.
Dějiny nové moderny byly oceněny také v kategorii „Původní vědecká nebo populárně naučná práce“, cenu za nejlepší encyklopedickou publikací si odnesl Vladimír Just za knihu Divadlo v totalitním systému. Zvláštní Cenu poroty získala publikace Bohemia Docta, která mapuje vývoj české mimouniverzitní vědy.
Kromě tří zmíněných kategorií byla udělena také cena za nejlepší překlad vědecké, resp. populárně naučné publikace. Tu si odnesl Milan Váňa za překlad knihy Oswalda Spenglera Zánik Západu: Obrysy morfologie světových dějin. Cenu za výtvarné zpracování publikace získal Radek Mikuláš za fotografie v průvodci Ledové Čechy.
Příjemné dopoledne. Odcházela jsem s pocitem, že navzdory vnějším tlakům je (nejen) literárněvědné bádání v Česku stále na úrovni a má smysl.
Eva Marková
(16. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3003
Ceny Thálie 2010 rozdány!
Divadlo žije dálLucie Zinke
( lucie.zinke)
Večer se nesl v lesku českých celebrit a kromě nominovaných a šířeji nominovaných mohli diváci v hledišti i na pódiu zahlédnout Jana Přeučila, Lubu Skořepovou, samozřejmě ředitele Herecké asociace Václava Postráneckého a také ministra kultury Jiřího Bessera.
V sobotním přenosu nehrálo hlavní roli jen Národní divadlo. Antonín Procházka se mezi jednotlivými kategoriemi udělování váz objevoval (v předtočeném materiálu) i v jiných divadlech, a to v pražském Karlíně, v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni, v brněnském Mahenově divadle a v Klicperově divadle v Hradci Králové. Jen náhodou připadlo každému ze jmenovaných divadel minimálně jedno ocenění.
A kteří umělci si Thálii přebrali? V kategorii Muzikál, opereta a jiný hudebně-dramatický žánr z nominovaných žen zvítězila Dagmar Sobková (neboli Dasha) se svou rolí Máří Magdalény v rockové opeře Jesus Christ Superstar, která se hraje v Hudebním divadle Karlín Praha. Ve stejné kategorii, avšak z mužů, si ocenění odnesl Marian Vojko za roli Barona Prášila ve stejnojmenném muzikálu uváděném v divadle Hybernia v Praze.
V kategorii Balet, pantomima a jiný tanečně-dramatický žánr si z užšího výběru nejlepších baletek přebrala cenu Zuzana Pokorná za svou roli Esmeraldy, kterou si zahrála v představení Zvoník od matky boží v Divadle J. K. Tyla Plzeň. Dále si Thálii z této kategorie odnesl Richard Kročil za svou hlavní roli v Othellovi, jehož zinscenovalo pražské Národní divadlo.
V kategorii Opera se na vázu podařilo dosáhnout opernímu zpěvákovi Richardu Haanovi se svou rolí Sebastiano v d´Albertově operní hře Nížina hrané v Národním divadle Brno. Ze stejného oboru si pro cenu mohla přijít Christina Vasileva díky své roli Káťa v inscenaci Káťa Kabanová, která je na programu Národního divadla Praha.
V poslední kategorii Činohra si pro Thálii mužně došel Jiří Štěpnička, který tuto cenu získal za svůj herecký výkon v roli Raymonda ve hře Blackbird, jež se taktéž hraje v Národním divadle Praha. Z činoherních žen si vázu zasloužila úžasná herečka Květa Fialová za svou Maude v představení Harold a Maude, jež se uvádí ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Cenu za mimořádný mužský jevištní činoherní výkon do 33 let si odnesl Ladislav Špiner za roli Amadea (Pardubice).
Během večera byly předány i zvláštní ceny. Publikum ocenilo potleskem vestoje hned dvě umělkyně, a to při předávání ceny za celoživotní mistrovství v oboru balet paní Věru Ždychincovou, která začínala v ostravském divadle v roce 1939, a Jiřinu Bohdalovou při udělení Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra. Ta hned uvedla, že se jedná o její první vázu a že to tak trochu vypadá, jako by hned měla být poslední. Na jevišti se zařekla, že „by v tom byl čert", aby se do dalších nominací nedostala. Samozřejmě nastalo i „překvapení“, a to tehdy, když operní zpěvačka a národní umělkyně Naděžda Kniplová, které byla udělena cena za celoživotní mistrovství v oboru opera, odmítla cenu převzít. Antonín Procházka jí proto přes obrazovku vzkázal, že na ni Thálie stejně čeká v Herecké asociaci. Poslední Thálie připadla dirigentu Jiřímu Koutovi jako zvláštní cena kolegia.
Ceny Thálie mohou sloužit divákům i jako doporučení, která představení jsou ta nejlepší a na která se můžou bez obav ze zklamání vydat. Ceny Herecké asociace za rok 2010 jsou, doufejme, ve správných rukou a nyní můžeme očekávat, co nejlepšího z divadelní, taneční a pěvecké scény přinese rok následující.
UDÍLENÍ CEN THÁLIE ZA UMĚLECKÉ JEVIŠTNÍ VÝKONY. NÁRODNÍ DIVADLO, PRAHA 26. 3. 2011
Lucie Zinke
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(27. 3. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3017
Fantom ve Staré Praze
Požitek vskutku katarzní, vlastně královskýDarina Jíchová
( darina.jichova)
Skupina Cinema Royal o sobě dala poprvé vědět v květnu loňského roku, tenkrát zavedla své diváky do budovy, kde sídlívalo Rudé právo, a promítla jim film Bony a klid. Úspěch prvního setkání připravil půdu pro ta další. Přestože se v Praze i v jiných městech najde spousta kin, kde se jednou za čas promítají staré filmy a některé filmové festivaly jim dokonce věnují celé sekce, získala si tato událost mnoho příznivců.
Čím je tedy Cinema Royal zvláštní? Kde a kdy se divák dozví, co se promítá a na jakém místě? V době moderní techniky má i Cinema Royal vlastní internetové stránky a facebookový profil. Pak už stačí jen sledovat mailovou schránku. Celý večer má několik rysů, které mu vdechli pořadatelé. Za první charakteristiku bych považovala tematičnost, zahrnující drobné narážky či stylizovaný jazyk, který je užíván na pozvánkách. Dalším typickým znakem je moment překvapení, účastníci neví, jaký film je čeká, a dokonce ani netuší, jaké místo se stane jejich kinosálem. Pořadatelé pouze stanoví datum, čas a místo, kam si přijdou pro zájemce o tento nevšední zážitek. I lokalita srazu je pečlivě vybrána tak, aby ladila s tématem večera, bývá to většinou přímo v centru pražského života. Tedy na místě, kde může Cinema Royal vzbudit všeobecný rozruch a kde se jí dostane zasloužené pozornosti.
V pořadí již čtvrtá seance, pořádaná těmito filmovými nadšenci, se uskutečnila o prvním dubnovém víkendu. Pozvánky, emaily i vstupenky promlouvaly vznešeným jazykem vyšší společnosti. Dress code si žádal večerní róbu pro dámy a smoking nebo alespoň oblek pro pány. Odvážlivci, kteří se rozhodli vydat na tajuplnou filmovou pouť, si mohli vybrat ze tří časových termínů promítání. K zakoupenému lístku každý obdržel zdobenou škrabošku, další dílek do spletité mozaiky, který mohl leccos napovědět.
Jako místo setkání byla vybrána nejvyšší pražská kašna, ta Krannerova. V domluvenou hodinu se prostor kolem památky začal hemžit lidmi v maskách, dlouhých pláštích a šatech. Na trávníku kolem kašny tančila balerína, davem procházel ruský básník Sergej Jesenin a hlavní průvodce večera svými slovy oslavoval lásku a jiné životní strasti. Skupina Cinema Royal předvedla spoustu krátkých scénických úryvků, posledních drobných nápověd. Pak už nezbývalo než odvést přítomné do připraveného sálu.
Událost Svět u nohou patřila romanci, patřila Fantomu opery. A kde jinde je lepší zhlédnout tento film než v útrobách Národního divadla? Zástup diváků putoval uličkami Starého Města až na hranici toho Nového, až k divadlu. Skrze divadelní garáže jsme byli odvedeni až do druhého suterénu Národního divadla, kde se skladují nepoužívané rekvizity. Ani tento sestup se neobešel bez tematických pokynů, řídili jsme se stejnými pravidly jako hrdinové filmu.
Lidé ze Cinema Royal si poradili i se stísněností a nízkým stropem místnosti, postavili zády k sobě dvě menší hlediště, každé s vlastním plátnem. Kdo čekal moderní hudební zpracování Fantoma opery, nedočkal se. Byla promítána němá verze z roku 1925 doplněná o alternativní hudbu, místy psychedelickou jindy komickou. Nicméně nebyla by to alternativní Cinema Royal, kdyby si pořadatelé nepohráli i se samotným filmem. Vybrané pasáže byly 1,5 x rychlejší, nikde však nenarušily děj, sloužily spíše k pobavení.
Našla bych snad jen jedinou výtku, tou by byla after party po promítání. Jako diváci jsme byli pozváni na Novou scénu, kde taneční plocha zela prázdnotou, a večer záhy ztratil svoje kouzlo. I přesto pořadatelé nasadili laťku vysoko, snad jí udrží a neochudí nás o své nápady. Nezbývá než počkat si do příště a s nadšením očekávat zprávy od Cinemy.
Darina Jíchová
Cinema Royal 04 – Svět u nohou, Národní divadlo, Praha 2. 04. 2011
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(3. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3027
Kavárenské nomádství IV
Promítáme v kavárněDarina Jíchová
( darina.jichova)
Poprvé jsem na tohle složené slovo narazila při vyhledávání pražských filmových kaváren a klubů. Google mi nabídl spoustu odkazů právě na videokavárny rozmístěné téměř po celém území republiky. Většinou se jednalo o nárazové akce, promítání dohodnutých filmů, záznamů místních fotbalových zápasů a podobných událostí. Nejbližší videokavárna, tedy spojení prvků video, film a káva, je ukrytá v komplexu Malostranská beseda.
Sídlo bývalé radnice objevíte snadno, přímo v centru Malé Strany, zbloudilým duší jako orientační bod poslouží tramvajová zastávka, jak jinak než Malostranské náměstí. Vznik tohoto společenského klubu byl provázen rozsáhlou rekonstrukcí v letech 2006-2008. Budova byla slavnostně otevřena v březnu roku 2010.
Nový projekt Malostranské besedy - kavárna s promítacím plátnem a nabitým, zajímavým programem, působil přímo skvěle. Původní koncept počítal s promítání dokumentů, cestopisů a adrenalinových filmů. Druhé patro se časem rozrostlo o novinářské premiéry, kde dostávají příležitost i mladí, začínající filmaři.
Malostranská videokavárna se vrhla do víru společenského života a směle konkuruje divokému Hudebnímu klubu. Hostila některé účastníky festivalů Den poezie 2010 a United Islands, mimo promítání filmů pořádá různé besedy s českými osobnostmi a neubránila se ani v dnešní době populárním tematickým večerům. Projekční sál je omezený na 40 míst, přesto nepůsobí nijak stísněně. O žíznivé hosty se stará cocktail bar Trick bar, zařízený ve filmovém stylu, který o sobě na oficiálních stránkách uvádí: „Bratři v triku, filmové triky a veškeré netradiční dění kolem filmů nás inspirovalo ke koncepci baru…“
Kavárna lákala, ale tak trochu jsem se bála malostranských cen. Hned několik známých se mi smálo a tvrdilo mi, že si tam nedám ani čaj. V jednom měli pravdu, čaj jsem si rozhodně nedala. Návštěva kavárny nebo baru se vyrovná většině jiných pražských podniků. Nikoho zaručeně nezruinuje, ba naopak cena kávy či drobných pochutin mnohdy překvapí. Jediné upozornění, chce to přijít včas. Jinak nezbývá místo k sezení a obsluha se marně proplétá mezi stojícími zákazníky.
Renesanční budova skýtá i další zajímavé možnosti, jak strávit odpoledne nebo jak si zpříjemnit večer, a to jak v duchu čistě kulturním, tak i zcela požitkářském. Začneme odspodu, sestoupíme-li po schodišti do podzemí, objevíme tam malou pivnici. Honosí se popisem česká a tradiční a nepomíjí ani bájný sedmý schod. Dokonale vyplní čekání na jednu z další akcí besedy. Přízemí patří kavárně a přilehlé restauraci. V nastávajících slunečních dnech se prostor kavárny přesunul na předzahrádku.
Těm, kteří prahnou po duchu obohacujícím zážitku, je jistě věnován zbytek budovy. První patro nese název Hudební a divadelní klub. Na programu se najde něco pro každého, rock i alternativa, folk, funk a další. Mezi rozličnou hudební scénou se tu a tam mihne i nějaké to divadelní představení. Koncerty i inscenace dostávají v interiéru zrekonstruované radnice úplně jiný nádech. Vysoké, obkládané stropy zaručují kouzelnou akustiku. To vše doplňuje malostranská scenérie, která dovnitř proniká skrze velká okna. Druhé patro vyplňuje již zmiňovaná videokavárna. Poslední část budovy, patro třetí a podkroví patří Galerii, která prezentuju výstavu Jiřího Plieštíka – Idol z ticha. Výstava zahrnuje umělcovy stély, památníky ve tvaru desky, z různých druhů materiálů.
Závěrem můžu říct, že jsem narazila na jednu z nejpříjemnějších kaváren v Praze, z hlediska obsluhy, prostředí i společnosti. Tmavé dřevy s tlumenými doplňky navodí přátelskou atmosféru. Kdybych musela něco vytknout, byl by to odpolední hluk, způsobený přemírou hostů.
Darina Jíchová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(9. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3045
Milí a odvážní především…
Rozpačitost a zlaté trenkyMarkéta Böhmová
( marketa.bohmova)
Z letošního předávání Magnesií byla snaha o velkolepou show cítit daleko za zdi Stavovského divadla. Zůstali jsme ale jen u vůně, nelibé vůně, která na tvářích přítomných tvarovala rozpačité úsměvy. Loni organizátoři vsadili na celovečerní příběh z červené knihovny, letos se evidentně snažili navázat dalším okrajovým žánrem – detektivkou. Ale proč tlačit muže do upnutých lesklých overalů, nechávat je snášet ze stropů, doplnit je tanečnicemi v průsvitných sukýnkách a nás tak tlačit do křeče vlastního pocitu trapnosti?
Ceny Magnesia Litera letos slavily desáté narozeniny, již desátý rok se toto sdružení snaží o zpopularizování „dobré“ literatury. Mají ale organizátoři jasnou představu, pro jakého čtenáře se snaží knihu zpopularizovat? Pokud něco takto překombinovaného pouštíme ještě ke všemu na Dvojce, byť v hlavním nedělním vysílacím čase, lze očekávat, že většinový (koláčový) divák si mezi svými padesáti kabelovými kanály najde něco prvoplánovějšího (přece jen, puncu kanálu pro intelektuály se Dvojka zbavuje těžko). A kdyby náhodou vydržel, letošní přepolitizování cen by bylo jen posledním hřebíkem do rakve případné ochoty setrvat u sledování tohoto programu. Většinový čtenář si z toho odnese jen o jeden důvod navíc, proč si raději koupit hloupou detektivku v levných knihách (byť znatelně dražší než obvykle), zasvěcení vidí dál, v extrémním případě se děsí budoucí převahy paperbackového braku.
A k vlastním vítězům? Nepřekvapivé a myslím, že „Každému, co jeho jest“ vyznívá až děsivě pravdivě.
Markéta Böhmová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(15. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3061
Každému, co jeho jest
Nejlepší české knihy podesátéTereza Hýsková
( tereza.hyskova)
Zcela dle očekávání se knihou roku stal posmrtně vydaný román Jana Balabána Zeptej se táty (recenzi na něj jsme otiskli v čísle 47). Podobně předvídatelné bylo také ocenění pro Argo za edici AAA – jako poctu šéfredaktorce a patronce Evě Slámové in memoriam jej označilo i samo nakladatelství, konkrétně jeho zástupkyně Marcela Turečková. Ta cenu přebrala z rukou ministra kultury Jiřího Bessera, jehož jistě zcela nezáměrná přítomnost znamenala dobrou příležitost vytasit se s neotřelým tématem zvyšování DPH na knihy.
Po tanečně-pěvecké estrádě tak mohla začít estráda politická. S dalšími „kecy“ (slova porotců sedících za námi) následně vyrukoval primátor Bohuslav Svoboda, když předával cenu za literaturu faktu. Těžko říci, jestli diváci ocenili více rétorické umění přítomných politiků, slovenské spievanky obou velmi univerzálních vystupujících nebo moderátorskou nejistotu Ani Geislerové (která ale tentokrát alespoň přišla na to, že předstírání nevědomosti je vhodnější póza než předstírání vědomostí).
Snad o jediné překvapení večera se postaral Martin Ryšavý – nejen tím, že na pódium přivedl svého ruského přítele, ale především tím, že jeho próza Vrač uspěla u pětičlenné poroty v konkurenci románů Hany Andronikovy a Jana Balabána.
Zprávu o podobné události by měl v literárním časopise samozřejmě doplnit rozhovor, neboť oceněných (jak už je to v Čechách dobrým zvykem) bylo mnoho. Tentokrát však žádný nepřinášíme, jelikož nejzajímavější osobnost večera – studentka gymnázia, jež počtem 849 přečtených knih ročně patrně trumfla většinu přihlížejících nakladatelů, spisovatelů a publicistů – se po ceremoniálu vytratila neznámo kam. A my se můžeme jen dohadovat, jestli v neděli 10. dubna splnila svůj denní limit…
Tereza Hýsková
Magnesia Litera. Stavovské divadlo, Praha 10. 4. 2011.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(15. 4. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3062
© Literární novinky 2004 - 2012 |
ISSN 1804-7319 |
redakce | mapa stránek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek