Setkání první – vestibul ostravského gymnázia – „Děti, příští týden přijde k nám do školy Jan Balabán číst ze své nové knihy „Jsme tady“, a tímto prosím Hanku, aby se této akce zúčastnila a na základě jeho přednesených povídek napsala krátkou reflexi či vlastní povídku!“ Ani náhodou, říkám já své češtinářce. Než se však naděju, usedám mezi ostatní členy této „skupiny“ vyzbrojena zápisníčkem na poznámky, aby mi neunikla žádná důležitá věc. Zanedlouho přichází také Balabán, skoupý na zbytečná slova, pronikavým pohledem si změří dorazivší publikum a po pár zdvořilostních formulích začíná předčítat. Ve vestibulu se po chvíli rozhostí naprosté ticho, žádné hloupé poznámky do notýsku, jen se necháváme unášet strhujícím přednesem jeho próz. V každém z nás jakoby krystalizovaly podobné pocity a touhy jako u hlavních hrdinů. Každý z nás se najednou dokázal zvnitřnit s tím, co předčítá. O čtyři roky později, v cizím městě poučena o základech literární teorie a historie, si říkám, že s takovouto interpretací bych věru neobstála. Přesto se však nemůžu zbavit pocitu, že jedním z důvodů, proč Balabánovy prózy působí tak silně na čtenáře, je právě ona možnost určitého ztotožnění. Hrdinové jeho próz žádnými hrdiny nejsou, jsou to obyčejní lidé - slabí, zklamaní, zoufalí, potýkající se ve světě, který pro ně ztratil pevné jistoty. Partnerské ani rodinné vztahy nefungují. A oni hledají cesty, jak znovu naleznout alespoň naději na štěstí či naopak uniknout z kruté reality všednosti. Balabán se snaží prostřednictvím svých povídek dohlédnout a uvidět samotné dno lidské existence a skrze citlivé vnímání lidské tíhy hovořit o naději, o nejpodstatnějších věcech lidského života. I v ruinách či v tom, co zbylo z člověka, nacházet zašlý lesk a pozůstatky krásy, ptát se a pátrat po ztraceném smyslu.

Jeho trvalým inspiračním zdrojem byl ostravský region, ve kterém vyrostl a o kterém často hovořil jako o periferii republiky. Podle jeho vlastních slov jedině tam, na periferii za horizontem událostí, nikoli ve světle ramp, je však možno vidět a nacházet nové naděje a nové pohledy, které můžeme do centra přinést. „Ostrava je periferie, nikoli ale periferie lidského srdce“. Lidi, kteří zde žijí, považoval za neobyčejně citlivé, ale také rázné a syrové bytosti. A tato syrovost je přítomna také v jeho dílech. Syrový rukopis (smím-li to tak nazvat) jakoby podtrhoval tíživost jeho povídek. Pronikne vám pod kůži a pak stále hlouběji až na kost vašeho bytí, až vás to bolí, bolí, ale na konci jste odměněni neobyčejně silným katarzním účinkem.

Setkání poslední – evangelický kostel v Ostravě - téměř na den o čtyři roky později. V zaplněném kostele se sešli všichni, co pro ostravskou kulturu něco znamenají, ale také obyčejní čtenáři a nespočet bývalých gymnaziálních spolužáků.

Sedím v lavici vedle oné paní profesorky češtiny – dnes už kamarádky - a marně se snažím sama pro sebe verbalizovat pocity, které mě zaplavují. Ale nebylo slov. Vzpomínám jen na všechna ta předchozí setkání, která se udála za poslední čtyři roky, byla si nesmírně podobna. Vzpomínám na Jeho oči, které mluvily víc než on sám. Vydržet ten pohled nebylo vždycky úplně příjemné, protože jste měli pocit, že tak jako odhaluje nitro svých postav do posledních detailů, tak také svým pohledem proniká do hloubi duše i vám. I přes množství masek, které dennodenně nasazujete, jste měli pocit, že on vás zná, že on zná pravdu. A tak jediné, co mě napadá říci – nikoli z trapné piety, bez patosu a ať už se Jan Balabán potýkal s jakýmikoli démony – je to, že se skláním před tímto člověkem s neobyčejným duchovním rozměrem a před tímto skvělým spisovatelem.

Hana Vildová

Jana Balabán

foto: Hana Vildová
(přidal uživatel hana.vildova)

Jana Balabán (zvětšit)