Bůh se odměň té ochotné paní šatnářce v „konkurenčním“ divadle ABC. Díky její navigaci jsem Minor nalezla, byť za tak řečených pět minut dvanáct – v tomto případě tedy za pět minut půl osmé. Fasáda rozlehlé budovy je plná klaunů a zvířeny. Jako by se mi ta oslnivá strakatost vysmívala: „Nás že jsi nemohla najít?!“

Divadlo Minor je křiklavé, protože se orientuje na dětského diváka. Ten večer byl však výjimečný. Malá scéna Minoru (ano, Minor má malou scénu) hostila projekt Listování, cyklus scénických čtení.

Sovího zpěvu, katastrofického příběhu z Brém roku 2046, se ujímá Pavel Oubram, Lenka Janíková a Věra Hollá, trojice herců, jež s projektem dlouhodobě spolupracuje. V obligátních černých kalhotách a tričkách se usazují kolem stolu na jinak pustém jevišti a vytahují své výtisky. Vypadá to na precizní recitaci vsedě.

Začíná hrát hudba. A herci procitají. Z Pavla Oubrama je sedmnáctiletý Armin, který se zrovna nalézá uprostřed bolestného hledání vlastní identity. Jeho matka vede hospodu, má české předky a dcerku Gézu, jejíž tatínek není shodný s tatínkem Armina. Jemu to však, zdá se, nevadí. Více jej interesuje tajemná spolužačka Rebeka.

K vyjádření emocí jsou využívány originální pomůcky (koloběžka) i prostředky (imaginární jízda na ní, dále mj. tanec na stole či lidský monitor představovaný oběma píp-píp-pípajícími herečkami).

Pubertální mikroklima však záhy rozmetá katastrofa – brémská přehrada se po vytrvalých deštích protrhává a pohlcuje město do temné masy povodně. Uvězňuje Gézu, Armina i jeho platonickou lásku Rebeku uprostřed starého domu.

Zatímco Pavel Oubram představuje „pouze“ neurotického ich-vypravěče Armina, Lenka Janíková s Věrou Hollou neustále překvapují. Chvíli je Janíková devítiletou Gézou, smějící se podivným vtipům, chvíli svůdnou Norou, Arminovou „bejvalkou“, pak zase roztržitou umělkyní. Střídá polohy lehce jako víla taneční kroky. Věra Hollá připomíná Vilmu Cibulkovou. Má v sobě cosi osudového a živočišného, což také propůjčuje svěřeným charakterům (matce, Rebece, nevázané modelce ad.).

Neztotožnila jsem se však s vypjatou scénou, během níž nachází Armin svou matku utopenou. Proč to? Nebyla nebezpečná plavba na voru z kusů nábytku dostatečnou gradací?

Více než ústřední živelní katastrofa mě na Sovím zpěvu upoutala rovina mezilidská. Procházková nenásilně upozorňuje na magii sblížení lidských duší, což v Rebečiných představách symbolizuje právě zpěv sovy pálené. Znepokojivé odcizení lidstva „Arminovy doby“ zdánlivě zmírňuje situování do budoucnosti. Při zběžném seznámení s rokem 2046 podle Procházkové sice zjistíme, že počítače jsou o něco inteligentnější a domy vybavenější; leč lidská nitra se od těch našich příliš neliší.

Jen kniha v rukou herců a občasné „přeřeky“ připomínaly, že se nejedná o plnohodnotné divadelní představení. Listování Sovím zpěvem názorně ukazuje, jak poutavé a originální může takové scénické čtení být, když se dělá s nadšením a porozuměním textu. Mnou zamávalo i přesto, že jsem cílové kategorii čtenářů Ivy Procházkové již odrostla.

Ema Stašová

Minor: Listování, Soví zpěv. Autorka: Iva Procházková. Úprava: Pavel Oubram, Lukáš Hejlík. Hráli: Pavel Oubram, Lenka Janíková, Věra Hollá.

Rámeček

Listování přináší do českých a moravských divadel scénické čtení pozoruhodných knih, na němž se podílí herci Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a Městského divadla Brno. Tvůrčí tým v minulosti zpracoval např. Tobiáše Lonesse, Stopařova průvodce po Galaxii či Fotbalové deníky. www.listovani.cz

Rámeček 2

Autorka dětské beletrie Iva Procházková (*1953) nemohla kvůli reformnímu komunismu otce Jana, rovněž spisovatele, v časech normalizace publikovat. Psaní se začala naplno věnovat v Rakousku, kam emigrovala v osmdesátých letech. V současnosti již opět žije a tvoří v Čechách. Z díla jmenujme např. La Famille Kocourek déménage (1993, francouzsky), Červenec má oslí uši (1995), Únos domů (1998).

Povoden v Minoru

Pavel Oubram, Lenka Janíková a Věra Hollá (zl.) listují Sovými zpěvy

(8. 4. 2008, Minor)

foto: ema.stasova

© Jindřich Hejlík

LitENky č.5-6/31-32, roč. 2007/2008