Právě v této době vzniká nový prostor velkoměsta, tak, jak ho známe dnes, prostor, kde čas ztrácí svoji přirozenou kontinuitu. Nočním osvětlením se ruší hranice rána a večera. Mizí pojem přirozeného času, a naopak se objevuje čas nový. Čas, který je potřeba něčím zaplnit. Jak si můžeme přečíst v knize Pražské kavárny a jejich svět, jde o dobu, která přinesla „elegantní podniky s černou kávou a novinami.“ A pak dále: „Současně s růstem měst a také s rozvojem veřejného osvětlení se začíná rozvíjet i nový, typický fenomén nočního života. Kavárny září až do pozdních hodin a přitahují návštěvníky jako rozsvícené lucerny a majáky. Pro leckterou existenci je kavárna druhým domovem a možná i domovem jediným.“ Kavárna se stává jednou z možností, jak toto nové plynutí času, nikdy nedávající prostor ke zklidnění, na chvíli zastavit, jak čas vyplnit.

A pak je tu inspirace Paříží. Právě v tomto městě se totiž zrodila tradice uměleckých kaváren. Francouzské umění a francouzské kavárny mají k sobě tak blízko, že by ve snu mohly klidně splynout. Ne nadarmo byla jedna z pražských (dosud) oblíbených kaváren pojmenována Montmarte. A protože na konci předminulého století měli pražští bohémští umělci k Paříži blíž než kdokoliv před nimi, nic nemohlo Praze bránit v tom, aby se stala kavárenským centrem Rakousko-Uherska (na Vídeň teď na chvíli zapomeňte!). A dokonce tady bylo něco, co Praha měla oproti Paříži navíc: čítárny. Právě ve dvacátých letech, a v meziválečném období obecně, jsou čítárny, nejprve jako samostatný prostor, později již začleněné do celku, nedílnou součástí správných kaváren. A tak se, podobně jako káva, tonetky či cigarety, i noviny stávají neodmyslitelným kavárenským atributem.

Už nikdy si nepřečteme noviny či knihu v čítárnách dávno zaniklých kaváren Metropole. Na své pouti po pražských literárních kavárnách jsem však jednu čítárnu objevila, a to čítárnu Unijazzu. Unijazz je občanské sdružení hudebních nadšenců a v rámci svého působení provozuje vlastní čítárnu, která je zároveň i knihovnou, kde si můžete půjčit knihy a periodika převážně s uměleckou tematikou, a v níž se též pořádají nejrůznější akce.

A já jsem už od začátku měla pocit, jako by si se mnou tahle kavárna hrála - možná na schovávanou… Mimochodem, pražské literární kavárny mají tuto hru neobyčejně v lásce. Tentokrát jsem ale měla několik indicií: Jindřišská, šedivá pasáž s drogerií, a pak kdesi ve čtvrtém patře tato kavárna. Po obligátním bloudění jsem se konečně dostala ke zvonku. Ano, už je to tak. Chcete-li si vypít kávu či přečíst knížku v čítárně Unijazzu, musíte zvonit. Něco jako iniciační zkouška. Nebýt mé bystré přítelkyně, zřejmě bych na otázku ze zvonku „Co si přejete?“ vůbec nezareagovala, a nemohla bych následně stoupat po nekonečném a dokonale socialistickém schodišti do onoho čtvrtého patra.

Pokud to všechno zvládnete, budete už nejspíš připraveni na vše, i na to, že čítárna Unijazzu působí jako něčí soukromá klubovna. Je plná rozmanitých vjemů, impulsů, věcí, které mě nutily rozhlížet se. Ošuntělé perské koberce na umakartovém linu, dveře jako v bytě před rekonstrukcí, spousta knížek (Ovidius, Saroyan a Biebl vedle braku) a časopisů (třeba i sbírka kultovní Melodie), ale také stolních her a pokojových květin. A spousta kouře. Všechno působí jako z doby před dvaceti lety. Jako byt nějakého undergroundového vysloužilého „máničky“. Ale i přes tuto intimní atmosféru, jsem se zde necítila ani trochu nepatřičně. Naopak.

A ještě dva nejvýraznější postřehy na konec: nemluvící papoušek v rohu a pes, který byl tak malý, že mu jeho páníček oblékl kombinézu, aby ho vůbec našel.

Kristýna Baštová

Čítárna Unijazzu (zvětšit)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.