Bára Gregorová

foto: Marat Zakirov
(přidal uživatel olga.pavlova)

Jak jste se dostala k polské literatuře a jejímu překládání?

K polské literatuře jsem se dostala po zdánlivě nevinném výletu do Krakova (stopem přes Slovensko, pěšky přes Rysy, stopem z Lysé Polany) v roce 1999, po němž jsem se rozhodla, že se přihlásím na FF UK na nějaký slovanský jazyk. Krakov mě okouzlil, šišlavý jazyk se mi líbil a polonistiku právě otevírali, asi rok jsem tedy pilně četla a studovala polskou klasiku, hlavně 20. století, které mě bavilo (Gombrowicz, Tokarczuk, Schulz, Mrożek a další)... V rámci studia jsem v roce 2002 jela na roční stáž do Krakova. Tehdy právě vznikal internetový portál iLiteratura, kde jsem se začala editorsky starat o polskou sekci a s ní jsou spojeny i mé první překlady... Za necelý rok jsem nabídla ukázky tehdejšího debutu mladé autorky Doroty Masłowské několika vydavatelům, nakonec se knihy ujal Odeon. Byl to vlastně můj první celý překlad, po kterém jsem zjistila, že mě ta práce vlasntě baví a rozhodla jsem se v ní pokračovat.

Jak byste hodnotila aktuální stav současné polské literatury, jakým směrem se vyvíjí?

Je obtížné sledovat současnou polskou literaturu komplexně, Polsko je přeci jen velká země, a existuje v něm několik velkých literárních center (Krakov, Varšava, Trojměstí, Vratislav a jiné menší, většinou kolem univerzit, třeba v Opolí nebo v Poznani), spoléhám tedy především na doporučení známých a kamarádů, kteří se v literatuře pohybují. Zároveň sleduji vývoj v nominacích na hlavní polské ceny. NIKE, Paszport polityki, Cena Kościelských jsou jedním z ukazatelů, kam polská současná literatura směřuje.

V Polsku je více vydávána poezie (tradice poezie je zde díky držitelům Nobelovy ceny mnohem silnější než u nás) a je to znát i mezi mladými autory (díky menším, nezávislým vydavatelstvím jako např. ha!art vycházejí básnické sbírky debutantů v hojném počtu). Dalším speciálním směrem, kterým se polská literatura vyvíjí, je tzv. reportážní literatura. Na světově proslulého Ryszarda Kapuścińského navazují autoři jako Mariusz Szczygieł (jeho Gottland měl úspěch nejen u nás, ale i v zahraničí: v kategorii fikce získal cenu the Europe Book Prize – Le prix du livre europeen 2009), Wojciech Tochman, Krzysztof Varga aj. Jedním z neposledních trendů v polské literatuře je popis kontroverzních jevů (pro nás často již normálních), čili například homosexualita (Lubiewo M. Witkowského), feminismus, potřeba vyjadřovat se k náboženské otázce (Ojciec odchodzi Piotra Czerského) či jiných, společensky ožehavých témat (např. slezská tematika a problematika domácího násilí v Kuczokově Smradu, dále polská historie, postněmecké téma)…

A po Masłowské... všeobecně nastal trend mladých autorů, přestože mládí ne vždy musí znamenat kvalitu. I když netvrdím, že všechny knihy jsou špatné: např. kniha 19leté Dominiky Ożarowské Neudeří žádný blesk „o nudě a nulové potřebě se proti čemukoli bouřit” mě docela zaujala...

K jaké jiné slovanské literatuře má dle Vašeho mínění dnešní polská literatura nejblíže?

Tak na tuhle otázku asi nedokážu odpovědět... Ke všem a k žádné. Podle toho, jak se na to podíváte. Ale pořád si myslím, že i přes odlišnou kulturně-historickou zkušenost máme s Poláky mnoho společného právě my. Jinak mají Poláci blízko k Ukrajině a Bělorusku, a to především díky vyrovnávání se s traumatem „Velkého bratra”. Jihoslovanské země jsou podle mého příliš daleko (geograficky i historicky), aby nás mohly nějak více ovlivnit. Ale možná jen nevidím souvislosti, které by například historik sypal z rukávu.

Jak je přijímána polská literatura českými čtenáři?

Myslím, že dobře. Hodně mých známých, ačkoliv se o polskou literaturu nezajímají, znají Schulze, Gombrowicze, Mrożka, Tokarczuk, Stasiuka, Masłowskou... Ona ta „česká móda“ Poláků se obráceně projevuje podle mě i u nás, jenom není tak veřejně vnímána, protože ji Češi tolik „neprožívají“ a nedávají najevo. U nás přetrvává móda, hlavně mezi mladými lidmi, jezdit na východ – týká se to hlavně Ruska, Ukrajiny a středoasijských zemí.

Jestli se nemýlím, česká literatura v Polsku se setkává už několik let s velikým ohlasem. Kde bychom, podle Vás, měli hledat důvody tohoto trendu?

Ano, nemýlíte... Česká literatura je mezi Poláky, a především středoškolsky či vysokoškolsky vzdělanými, poměrně oblíbená. Znají Haška, Hrabala, Kunderu, někteří Čapka nebo Topola... Celé to prý začalo v české kinematografii 60. let, z této doby také pochází populární hláška, když Poláci něčemu nerozumí: To jest jak w czeskim filmie!

Obor bohemistika zažívá v posledních několika letech boom, studovat češtinu je in... Jde asi o všeobecně kladné přijímání české kultury. Z historického hlediska: Poláci v minulosti bojovali s Rusy, s Němci, se Švédy... Kromě Litevců a Slováků jsme tedy jediní sousedi, s nimiž měli něco společného, ale za poměrně „mírových podmínek“. Praha je pro ně symbolem skutečně evropského kulturního centra, české pivo slastným mokem, Krteček pro ně znamená asi jako vlk a zajíc pro nás, mentalita české mládeže láká nábožensky vychované Poláky svojí spontaneitou a uvolněností, tím, že nám je „všechno volné a nic neřešíme”. Přitahuje je ona „nesnesitelná lehkost bytí! V české literatuře si Poláci mohou počíst o sexu bez zábran a navíc je oproštěna od historicko-válečných traumat... Ale to jsou opět pouze základní stereotypy.

Moje kamarádka Krystyna tvrdí, že dokonce i její holič říká, že zatímco na nás svítí slunce pivní barvy, Poláky skrápí krvavý déšť.

Olga Pavlova

(zvětšit)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.