Přinesl jste s sebou svou novou knihu Polepšené pěsničky – Reportážní esej o zpěvu a písni. Je zcela odlišná od vašich ostatních. Není o vás, vašich myšlenkách, zážitcích, nereflektuje vás. Jak vznikla?

Taky je to jediná z mých knih, kterou jsem nenapsal z vlastního nápadu, ale z podnětu nakladatelky. Přivedla mě na myšlenku zabývat se mým vztahem k písničkám, co pro mne znamenají a jakou úlohu v mém životě má zpěv.

Nevěděla jsem, že zpíváte.

Nejsem zpěvák. Nazývám se mužem, který zpívá. Spíše sám než na veřejnosti. Když přemýšlíte o lidových písničkách, obsahují takové osudy, city a vztahy, až nad tím žasnete. Jsou to takové dějiny doby. Nejlepší jsou ty pomalé, protože jsou smutné. Smutek je nejlepší důvod ke zpěvu.

S tím souhlasím, ale kde je v tom ten Vaculík?

Písničky jsem upravoval, když byla nějaká moc krátká, tak jsem ji prodloužil, když byla nespravedlivá se špatným koncem, tak jsem ho napravil.

Vymýšlel jste si hodně?

MV: On si vymýšlí pořád…

Celé znění rozhovoru s Ludvíkem Vaculíkem naleznete zde

Ina Marešová

Ludvík Vaculík (* 23. července 1926 v Brumově u Valašských Klobouk) je prozaik, fejetonista, publicista, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice (zal. 1971). Dílo: Rušný dům, Sekyra, Morčata, Český snář, Jak se dělá chlapec, Milí spolužáci, Cesta na Praděd, Hodiny klavíru.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.