WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.

Litenky

Polabské Athény

Monika Krajčovičová

Zatímco naše babičky jezdívaly do příhraničních německých měst hlavně pro levnější potřeby do domácnosti, naše generace využívá už zcela jiných možností. A není jich málo…


Město Drážďany leží přibližně padesát kilometrů od českých hranic a svou blízkostí a dostupností se tak stává častým místem návštěv – hlavně obyvatel ze severních Čech, kteří to mají do Saska, jen co by kamenem dohodil.

Řekou Labe se Drážďany dělí ve dvě přirozené části, které jsou spojeny třemi mosty. Z těchto mostů se otevírá krásná vyhlídka na město, jemuž se od Herdera dostalo názvu „Polabské Athény“. Tři čtvrtiny města se nachází na levém labském břehu a tvoří jádro celých Drážďan, na pravém břehu se potom kupí v labském oblouku Nové město. Při našem posledním výletu na „sever“ jsme se – já a moji přátelé ze střední školy – věnovali, jako většina turistů, Starému městu. Ráno jsme měli vyjet vlakem v osm hodin z Děčína. Ovšem vstávání se oddálilo a vlak nám ujel, což, jak se později ukázalo, nebylo pro nás vůbec příznivé. Pro víkendové návštěvníky totiž ČD připravily speciální jízdné do Drážďan, včetně všech menších stanic po cestě, SONE plus v ceně 160 Kč. Ovšem je nutné si předem zjistit, pro které vlaky (sleva se totiž netýká všech, pouze těch vybraných – např. neplatí pro vlaky EC). My jsme bohužel kvůli rannímu opoždění slevu neměli, a tak se nám trochu ztenčil obsah peněženek. Ale nenechali jsme si zkazit náladu a při cestě pozorovali monumentální skalní bloky na druhém labském břehu - oblast spadá do Národního parku České Švýcarsko. Po příjezdu do Drážďan nás uvítal déšť a zima. Proto není od věci s sebou vést termosku s čajem, grogem či svařeným vínem. My jsme zvolili třetí možnost, a když začalo pršet, děkovali jsme si za předem projevený důvtip, deštník jsme totiž samozřejmě zapomněli. Nádraží a bezprostřední okolí už se nachází několik let ve výstavbě, a proto návštěvníka uvítá menší staveniště. Cestou z nádraží do centra vede hlavní nákupní tepna – Wilsdruflská třída. Pokud člověk nemá hlavu vyvrácenou do výloh obchodů s oděvy, může si všimnout všudypřítomných soch, fontán a pomníků často od světoznámých autorů (což se, uznejme, v Čechách běžně nestává).

Jedna náhodně viděná výstava a honba za Velasquezem

Naplánovali jsme si výlet do Albertina, kde se nachází kromě archeologických sbírek také galerie Nových mistrů („Die Neue Meister“). Zde jsou soustředěna díla od německých romantiků, přes impresionisty až k expresionistům uskupení „Die Brücke“. Galerie však prošla před nedávnem rekonstrukcí a ještě nebyla pro návštěvníky otevřena. Teď teprve přišlo zklamání, neboť do Drážďan jsme jeli hlavně na Nové mistry. Chvíli jsme bezradně zevlovali, nad námi černé nebe, a upíjeli z termosky. Potom jsme si povšimli upoutávky na výstavu „Von Monet bis Mondrian“, jež se konala také v areálu Albertina. Konečně radost. Okolo 150 děl (raných i pozdějších) bylo vystavováno ve dvou patrech chladně elegantního výstavního prostoru. Kromě pláten jsme tu zpozorovali množství skic, ale i dřevěných skulptur a dřevorytů. Okruh autorů vystavených děl byl poměrně široký – Monet, Renoire, Manet, Degas, Cézanne, Liebermann, Chagall, Picasso, Kandinsky, Malevich, Mondrian a další. Výstavu jsme ohodnotili jako poměrně zdařilou, ovšem výstavní dvoupatří bychom coby kurátoři jistě měnili za přívětivější a lidštější prostory. Odtud jsme se vydali na Divadelní náměstí v centru, kde se nachází majestátní Zwinger, zlomek knížecího paláce z 18. století. Tato budova je znamenitým dílem barokního stylu s množstvím rokokových detailů. Uvnitř se nachází několik pavilonů, nás zajímala obrazárna se Starými mistry („Die Alte Meister“). Řekne-li se Zwinger, většina lidí si patrně vybaví Sixtinskou Madonnu od Raffaela, ovšem slavná obrazárna čítá na 2500 výtečných děl italské, nizozemské, německé a francouzské školy. Při nákupu lístku doporučuji vyzvednout si u kasy plánek se jmény jednotlivých autorů, jenž pomáhá k lepší orientaci. Neboť výstavní prostory jsou opravdu obrovské a člověk může snadno některou místnost minout. Prohlídku jsme zahájili ve zvláštním oddělení, vyhraněném saským krajinám a pohledům na Drážďany od Canalleta. Shodli jsme se na názoru, že autorovy malby připomínají davové scény, a přesunuli jsme se o patro výše. Od té doby naše prohlídka obrazárny neměla žádnou organizaci a pevný řád. Občas jsme se zastavovali a komentovali jednotlivé dílčí detaily pláten či barevné vyvedení. Ty, kdo ještě Zwinger nenavštívili, musím upozornit na jednu zásadní věc, která je alespoň pro mě velkým nešvarem: Výstavní místnosti (pro představu dost podobné těm českým v Rudolfinu – tj. rozlehlé místnosti s koženými sedačkami uprostřed k odpočinku a detailnějšímu pozorování) jsou obrazy přímo přeplněny. Na jedné stěně je možno spatřit ne jeden obraz, ale vždy několik, což odvádí pozornost, působí unavujícím dojmem a při celkovém pohledu na jednu stěnu se jednotlivé obrazy jakoby slévají v jedno plátno. Jistě by se hodilo a pro malby by bylo důstojnější, aby se galerie buď rozrostla, nebo předala plátna do dalších výstavních prostor. Rozptýleni množstvím děl jsme pokračovali v prohlídce, když se řeč stočila na Velasqueze. Podníceni rozhovorem o něm jsme se vydali hledat jeho díla (plánek jsme neměli), což se stalo příští hlavní náplní našeho pobytu v obrazárně. Cestou jsme potkali už zmiňovanou Sixtinskou Madonnu, která je vždy obklopena houfem návštěvníků. Dva andělé ve spodní části plátna, hledící vzhůru, se stali symbolem – najdeme je na vstupence, ale i na drážďanských webových stránkách. Poté, co jsme slavnostně nalezli pár Velasquezových portrétů, obrazárnu jsme opustili. Pokud se chce totiž člověk věnovat prohlídce řádně, potřebuje hodně času – jeden celý den minimálně.

Hospodu aby člověk pohledal

Protože jsme měli jídlo s sebou, nedošlo tentokrát ani na kebab – oblíbené to jídlo nejen českých turistů. Ovšem pivo jsme si nechtěli odpustit, a tak začala nová honba, tentokrát s cílem nalézt sympatickou, pokud možno tradiční hospůdku. Po delší chvíli jsme slevili z nároků a snažili se nalézt už jen jakoukoliv hospodu, ale žádný podnik tomuto pojetí neodpovídal. Typická jsou zde totiž kafé a různé podniky tohoto druhu. Hlučnou hospodu s dřevěnými lavicemi a politými stoly byste tu marně hledali. Tak došlo na pivo v čínské restauraci – bohužel. Utrmácení jsme se vydali na zpáteční vlak se spekulacemi, co navštívíme příště. Neboť Drážďany nabízí ve všech ročních obdobích mnoho akcí, výstav a festivalů a pro nás ze severu jsou přímo mekkou kultury.


Informace, které se mohou hodit:

Oficiální webové stránky města: www.dresden.de

Cena celodenního sníženého (studentského) vstupného do všech muzeí ve městě: 7 Euro

Potřebná jazyková vybavenost: jakákoliv – němčina, angličtina a další evropské jazyky

Doprava: jízdenka SONE plus v ceně 160 Kč platí pro pět osob (ovšem nejvýše dva dospělí a zbytek děti), může však na ni jet i jednotlivec. Jízdenka se vztahuje jen na osobní vlaky. Dále si můžete zakoupit jízdenku za 360 kč, vztahující se i na rychlíky a spěšné vlaky.

(18. 11. 2006, 12:00, přidal uživatel monika.krajcovicova)

Debata k článku


© Literární novinky 2004 - 2012 | ISSN 1804-7319 | redakce | mapa stránek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek