Tradičně nad Jedním světem drží ochrannou ruku osobnosti jako Václav Havel, ministr kultury Václav Jehlička a pražský primátor Pavel Bém; letos se k nim přidali i Alexandr Vondra, místopředseda vlády pro evropské záležitosti, a ministr zahraničí Karel Schwanzenberg.

Všichni tito lidé přispívají především svým jménem, ale hlavním tvůrcem dění je humanitární organizace Člověk v tísni, konkrétně její sekce pro lidská práva v čele se zakladatelem festivalu Igorem Blaževićem.

Sama organizace vznikla v roce 1992 s cílem pomáhat v krizových oblastech a podporovat dodržování lidských práv ve světě. Kromě humanitární pomoci vytváří také různé sociálně-integrační programy a snaží se o této problematice informovat jak veřejnost, tak i státní správu a média.

Společnost Člověk v tísni uděluje každoročně cenu Homo Homini, která oceňuje osobnosti, jež se významně zasloužily o prosazování lidských práv, demokracie a nenásilného řešení politických konfliktů. Za rok 2008 ji obdržel čínský disident Liou Siao-po a spolu s ním symbolicky i všichni signatáři Charty 2008, která je pokračovatelkou české Charty 77.

Ale vraťme se zpátky k festivalu. Během deseti let svého fungování si vydobyl své pevné místo na slunci, což se projevuje i tím, kolik a jak kvalitních snímků se na něj snaží přihlásit. Letos se toto číslo vyšplhalo přes 1500, z nichž organizátoři vybrali 123 těch nej (některé z nich získaly ocenění i na jiných festivalech). Kritériem byl především pohled na problematiku lidských práv z jiného úhlu, než ji běžně vnímáme.

Kromě zajímavých snímků jste na festivalu mohli narazit i na interesantní hosty ze všech koutů Evropy a USA. Trochu mi chybí větší podíl návštěvníků z oblastí, o kterých filmy pojednávají, ale to je pochopitelné vzhledem ke společenské situaci, která v jejich zemích panuje.

Jedním z hlavních témat, které letošní ročník představil, bylo ohlédnutí za dvaceti lety demokracie ve střední Evropě. Tomu odpovídal i všeobecně rozšířený slogan „festival pro první dospělou polistopadovou generaci“. Často jsem si kladla otázku, v čem že jsou dnešní dvacetiletí jiní než já, o pár let starší. Nejsem si jistá, jestli se mohu ztotožnit s míněním Igora Blaževiće, který na svém blogu k festivalu Jeden svět o této generaci říká, že „už není primárně dědičkou odkazu disidentství, ale spíše sama stojí před výzvami současného globáního světa jako před svým generačním úkolem“. Necháme se překvapit, jak to celé dopadne.

Toto téma reprezentuje retrospektivní kolekce čtyřiadvaceti dokumentů, které jsou rozděleny do pěti tematických kategorií: Pohled zpět, Lekce z parlamentní demokracie, Sociální nejistoty, Úniky a návraty a Překrásný nový svět. Jestli se vám nepoštěstilo dostat se do kina a přesto byste měli zájem snímky shlédnout, máte celý rok šanci na webu České televize, která je zařadila do svého internetového vysílání.

V rámci festivalu udělují mezinárodní poroty několik ocenění. V hlavní soutěži letos zvítězil snímek Pod úrovní moře režiséra Gianfranca Rosiho, ocenění za nejlepší režii si odnesla Jana Ševčíková za dokument Gyumri. Cenu Rudolfa Vrby, kterou uděluje porota složená z aktivistů a aktivistek, kteří se angažují v boji za lidská práva, získal film Zahnat ďábla do pekla o ukončení občanské války v Libérii. Divácká porota ocenila snímek Zapomenuté transporty do Polska, který je posledním ze série čtyř dokumentů Lukáše Přibyla na téma transportů za druhé světové války.

Myslím, že přínos festivalu Jeden svět pro českého diváka je značný. Mimo jiné se nám všem snaží ukázat, že naše snahy o lepší svět nejsou zbytečné a že angažovat se může každý (a rozhodně není proč se za svou angažovanost stydět). Popřejme proto organizátorům i nadále šťastnou ruku při výběru dokumentů i hostů, aby se jim i příští rok povedlo prolomit hranici sto tisíc diváků.

Eva Haderková

Festival Jeden svět, 11.–19. 3. 2009, Praha

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.

Pod úrovní moře

Snímek z vítězného filmu

(www.jedensvet.cz)

foto: eva.haderkova

Pod úrovní moře (zvětšit)