Podle slov Václava Cvrčka, vedoucího autorského kolektivu, je nejdůležitějším rysem nové příručky snaha popisovat jazyk tak, jak vypadá, ne jak by (podle úzkého kruhu odborníků) vypadat měl. Autoři se snaží vyhnout hodnocení typu „dobře, špatně, nespisovně“ a místo toho zachytit varianty, které se v jazyce skutečně používají, ať už se nám to líbí nebo ne. Velký prostor tu má srovnání psané a mluvené podoby češtiny.

Takový přístup má jistě mnoho kladů. Příklady z reálných promluv a textů budou čtenáři jistě bližší, důkladný průzkum materiálu napomůže lepší orientaci ve vlastním jazyce. Už jen fakt, že po patnácti letech vyšla konečně poměrně komplexní jazyková příručka beroucí v potaz i změny, problémy a tendence poměrně nedávné, je chvályhodný.

Ale pokud vymizí osa dobře-špatně, pomůže to bezradnému uživateli nebo ho to ještě víc zmate? Češi na složitá pravidla a příkazy lingvistů sice často žehrají, ale když si nevědí rady, ochotně vyhledávají jejich pomoc. A ještě drobnost – co na to obyvatelé Moravy, jejichž oblast nebyla pro nedostatek materiálu do mluvnice prozatím zařazena vůbec?

Nuže, oceňme snahu autorů a jejich odvahu pustit se na pole u nás dosud neorané, avšak skýtající pravděpodobně hojnou úrodu, ať už jakékoli plodiny. A nechme se překvapit, jak zareaguje například Ústav pro jazyk český.

Klára Zindulková

Cvrček, Václav a kolektiv: Mluvnice současné češtiny I. Jak se píše a jak se mluví. Karolinum, Praha 2010. 354 stran.