U konferenčního stolku usedá starší pán, kterému by nikdo nevěřil věk 84 let, jež právě oslavil. Obrací se k převážně německojazyčnému obecenstvu, otvírá svou čerstvou německy psanou publikaci.

Jeho eseje se týkají českých reálií a Demetz se k nim přibližuje na podkladě svých zkušeností. O českých reáliích se rozhodl psát už v Americe, tenkrát v disertaci s pražskou tematikou (u profesora Wellka). Nyní se věnuje mj. řeči mluvené (a nemluvené) ve vlastní rodině a jejímu pojetí u Jungmanna, Bolzana a Komenského, zamýšlí se nad pojmem národního vědomí a naposledy podniká exkurz do jednoho pražského knihkupectví roku 1943.

Demetzova babička z otcovy strany se běžně modlila v ladinštině (rétorománském jazyku jazykové menšiny v severní Itálii a jižních Tyrolích), ze strany matčiny bylo „spíše přítomno“ jidiš, avšak oba jazyky se v jeho rodině postupně přestaly užívat, což v Demetzovi vyvolávalo představu „jazykové Atlantidy“ a probouzelo nostalgii vedoucí jej k zaniklým řečím zpět. Ve svém eseji se zaměřil na osudy pražského jidiš a sledoval dvě „síly“ působící proti němu. Tu první dle Demetze ztělesňoval filozof Moses Mendelssohn, jenž se vůči jidiš vyslovil a doporučoval přejít na němčinu. Druhá byla mnohem složitější, neboť situace jidiš byla ztížena neoddělitelností židovského obyvatelstva Prahy od českého národního politického hnutí: po r. 1848, resp. 1867 se Židé museli přimknout buď k české, či německé kultuře – ti, kteří si vybrali kulturu německou, se od jidiš distancovali. Následky onoho rozdělení pak bylo cítit ještě v Terezíně, jak Demetz odkazuje na životní příběh Josefa Korbela, příslušníka „českého židovského hnutí“ a otce Madeleine Albrightové.

Zmiňuje se též o Komenském, jehož názory o jazyce – o rovnoprávném postavení mateřštiny, užitečnosti cizích jazyků a jednoho jazyka pro styk mezi národy – se Demetzovi zdají dnešním potřebám přiměřené.

Poté Peter Demetz stočil hovor k vlastnímu rozhodnutí stát se literárním vědcem. Podněcovala jej k němu již rodina, literárně a divadelně angažovaná. Jeden z rodinných přátel se stal Demetzovi v tomto směru osudným, a to Johannes Urzidil. V sedmnácti letech se Demetz účastnil jako student Akademického gymnázia literární soutěže a svůj esej o Goethovi a Praze „spíše opsal“ z práce zmíněného spisovatele. Dostal sice až druhou cenu, ovšem díky ní si svou budoucí dráhu zvolil.

V následujícím eseji se zaměřil na problematiku utváření národního vědomí, těžištěm mu bylo samozřejmě to české. Hovořil o nedoceněných historických či mýtických postavách našich dějin, které by v jiných zemích přehlíženy nebyly. Jmenoval explicitně Přemysla Otakara II. a Libuši.

Posledním tématem byla Demetzova vlastní činnost v jednom pražském knihkupectví ve Vodičkově ulici v roce 1943. Tam si vypěstoval mimořádnou dovednost rozpoznat dle vzhledu a chování návštěvníka i jeho charakter, kterou nazýval „ideologicko-politicko-kulturní rentgen“. V dobách zlých se velmi hodil. Tehdy se scházel se skupinou mladých literárních talentů, mj. s nejstarším synem Emila Kolbena, jednoho z nejvýznamnějších podnikatelů meziválečného Československa, a společně na stroji napsali ilegální sbírku německých básní, jakýsi „samizdat“ s naivními úvahami o budoucnosti Čech. Tenkrát si prý ani neuvědomovali, jakému nebezpečí se vydávali.

Autor se chystá opět uchopit dějiny Prahy, na své vydání čekají již hotové vzpomínky a práce o Praze v době okupace.

Peter Demetz (nar. 1922 v Praze): emeritní profesor Yaleovy univerzity v New Havenu, germanista světového jména a porotce Ceny Franze Kafky. V Praze vystudoval religionistiku, germanistiku a bohemistiku. R. 1949 emigroval a dále studoval germanistiku a srovnávací literaturu ve Švýcarsku, Anglii a USA. Je mj. autorem knih Praha černá i zlatá; T. G. Masaryk, Polemiky a eseje; Böhmen böhmisch. Překládal Babičku Boženy Němcové, Arbesovu a Durychovu prózu, básně Halase, Ortena, Seiferta, Šiktance, Svatopluka Čecha a Ludvíka Kundery.