Z letošního předávání Magnesií byla snaha o velkolepou show cítit daleko za zdi Stavovského divadla. Zůstali jsme ale jen u vůně, nelibé vůně, která na tvářích přítomných tvarovala rozpačité úsměvy. Loni organizátoři vsadili na celovečerní příběh z červené knihovny, letos se evidentně snažili navázat dalším okrajovým žánrem – detektivkou. Ale proč tlačit muže do upnutých lesklých overalů, nechávat je snášet ze stropů, doplnit je tanečnicemi v průsvitných sukýnkách a nás tak tlačit do křeče vlastního pocitu trapnosti?

Magnesia Litera 2011 (zvětšit)

Ceny Magnesia Litera letos slavily desáté narozeniny, již desátý rok se toto sdružení snaží o zpopularizování „dobré“ literatury. Mají ale organizátoři jasnou představu, pro jakého čtenáře se snaží knihu zpopularizovat? Pokud něco takto překombinovaného pouštíme ještě ke všemu na Dvojce, byť v hlavním nedělním vysílacím čase, lze očekávat, že většinový (koláčový) divák si mezi svými padesáti kabelovými kanály najde něco prvoplánovějšího (přece jen, puncu kanálu pro intelektuály se Dvojka zbavuje těžko). A kdyby náhodou vydržel, letošní přepolitizování cen by bylo jen posledním hřebíkem do rakve případné ochoty setrvat u sledování tohoto programu. Většinový čtenář si z toho odnese jen o jeden důvod navíc, proč si raději koupit hloupou detektivku v levných knihách (byť znatelně dražší než obvykle), zasvěcení vidí dál, v extrémním případě se děsí budoucí převahy paperbackového braku.

A k vlastním vítězům? Nepřekvapivé a myslím, že „Každému, co jeho jest“ vyznívá až děsivě pravdivě.

Markéta Böhmová

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV