Malý sál Městské knihovny Praha byl ten večer zaplněný asi dvěma stovkami lidí, na lístek se stála dlouhá fronta. Čekala jsem v ní s mírnou obavou, zda tenhle návrat do totality stojí za to. O Černém se totiž říká, že Kryla nesnášel, a bývá obviňován z dezinterpretace jeho díla i života.

Černý však podobné pochyby rozehnal záhy po začátku akce. Svou tříhodinovou přednášku prokládal větami „myslím si, že to bylo takhle, ale mohu se mýlit“ či „jiní na tohle mají odlišný názor a já ho respektuji“. Žádná manipulace s fakty se tedy nekonala.

Konceptem besedy bylo očistit písničkáře od fiktivních legend. „Karel byl velmi kritický především sám k sobě,“ uváděl Černý na pravou míru dojem nafoukanosti, který Kryl údajně budil. „Nebyl člověkem zrozeným do undergroundu, měl rád profesionalitu. Nad tím, že má někdo „srdíčko“, se uškleboval,“ zdůrazňoval dále Černý s tím, že kupříkladu Gottovo pěvecké umění Kryl vždy obdivoval, a to i přesto, že si z něj dělal legraci v Písni pro Zuzanu. Černý také vyvrátil tradovanou historku o tom, jak Kryl trpěl pocitem viny ohledně pění české hymny během listopadových událostí v roce 1989: „Vyslali mě tehdy, ať Karla (Kryla) k té hymně s Gottem přemluvím. Vydal jsem se v tom humbuku za ním a našel jsem ho v čilé debatě s Gottem. Domlouvali si společnou tóninu.“

A jak nenávistný vztah že to Černého a Kryla pojil? První jmenovaný nasazoval písně druhého jmenovaného do svého hudebního pořadu Houpačka. Když v něm uspěl proslulý protestsong Bratříčku, zavírej vrátka, setkali se oba muži poprvé a krátce nato spolu sestavili Krylovu první desku. „To byla naše poslední důležitá debata, která proběhla bez hádek. Po Karlově emigraci jsem si začal připadat jako jeho mladší bratr, náš vztah už nebyl rovný,“ uvedl Černý. „Říkával o mně: „Co můžete chtít po Černým, tomu se líbí i Rybana,“ usmál se pak a dodal, že přes všechny hádky zůstávali přáteli, protože „Kryl věděl, co je to vděk a věrnost.“

Černý byl připravený na to, že se v sále sejdou zvědavci i fajnšmekři. Pouštěl ze svého mixážního pultu jak nejprovařenější Kryl-songy (Habet, Lilie, Karavanu mraků a mnohé další), tak zaprášené úlovky z archivu (třeba swingovou píseň, kterou Kryl nazpíval v exilovém vydavatelství Šafrán). Záchvat smíchu přivodil obecenstvu při komentování písně Vasil (je inspirovaná komunistickým hodnostářem Vasilem Biľakem, jemuž bylo „každé cizí slovo Taxisovým příkopem“) a při přehrávání výše zmíněné Písně pro Zuzanu se hihňání neubránil sám.

Byl to informacemi a cudnými emocemi nabitý večer. Řeč přišla i na Krylovu politickou orientaci (byl křesťanský demokrat, nikoli socdemák, a neměl rád Havlovu „demokratůru“), jeho ženy („Až do osmdesátých let jsem mu všechny jeho ženské záviděl, pak už jsem jeho výběru nerozuměl.“) nebo vztah ke kolegům („S Hutkou se nesnášel, ale jeho písničky na Svobodné Evropě hrál, stejně jako všechny ostatní exilové písničkáře.“). Černý dále odmítl častý názor, že byl Kryl spíše básník než písničkář a interpret: „Považuji to za nedorozumění. Jeho písničky mají silné melodické motivy a Karlovi na nich velmi záleželo. Měl také výborný měkký bas a v něm lehkost. Do smrti se nicméně nenaučil domačkávat struny na kytaře.“

„Že se Karel po revoluci utrápil, je další romantický mýtus. Krylovi prostě mají krátký knot. A nesouhlasím s tím, že by už Karel neměl o čem zpívat, kdyby žil. Uměl psát i krásné, nadčasové písničky a ty by psal pořád,“ uzavřel Černý svůj civilní pořad a pousmál se, že oproti Glenu Hansardovi, který se jeho přednášky účastnil posledně, máme my, české obecenstvo, tu výhodu, že nejsme Irové, a můžeme proto Krylovým písním dobře rozumět. A k porozumění jeho složité osobnosti nám Jiří Černý podal dobré záchytné body.

Ema Stašová

Karel Kryl bez legend očima Jiřího Černého. Městská knihovna v Praze, 9. 3. 2009.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.

Jiří Černý (zvětšit)