Sklerotický Děda Mráz, dementní Santa Claus

Zdeněk Zárybnický
( zdenek.zarybnicky)

Když jsme na předvánoční redakční schůzi přemítali, čím naplnit přílohu dalších Litenek, nabídl jsem se, že bych mohl napsat glosu o vánočním - nevánočním televizním programu: ani jedna televize totiž o těchto Vánocích příliš nereflektovala fakt, že jde vlastně o svátky křesťanské. O významu Vánoc běžel na Štědrý den jen jeden dokument, a to ještě dopoledne na ČT2; velkofilmy s biblickou tématikou se letos na programu neobjevily vůbec, na rozdíl od filmů o zabijáckém Santa Clausovi či příběhu o skřetovi, který kradl vánoční dárky. Korunu všemu nasadila Česká televize, když na Štědrý večer uvedla pohádku plnou čertů. Ostatně v pohádkách dost často dobro sice vítězí, ale zlo zůstává nejsympatičtějším aktérem.
To vše jsem měl v úmyslu zde pěkně rozmáznout, tak alespoň na půl stránky, a rozhořčeně pohovořit o ateistické konzumní společnosti, která církevní svátky naprosto nechápe a zneužívá jich, aby se obžírala a mařila čas hloupostmi. Jenže pak jsem zašel na půlnoční.
Nechodím do katolických kostelů často, a snad proto mě kázání nadobyčej zaujalo. Zvlášť výrok o tom, že Ježíšek se liší od sklerotického Dědy Mráze a dementního Santa Clause (tato slova byla skutečně užita) tím, že skutečně existoval. Nejde mi tu ani tak o Ježíška, kterého si dost možná představujeme natolik odlišně od historické postavy, že je už Santovi svou fikčností docela blízko. Jde mi o to, že kněz v den narození Páně, kdy je kostel plný lidí, zneužije situace k tomu, aby si to v bezpečí svého svatostánku hrdinsky rozdal s cizími vánočními symboly a urážel je. Prosím, snad je něco pravdy na tom, že Santa Claus není moc důstojný pán, když se nechává tisknout na lahve s Coca-Colou, ale označit prostě a jednoduše někoho, kdo se snaží udělat děti šťastnými, za dementního, je podle mě - nejedná-li se o lékařksou diagnózu - vrcholně neslušné.
Ve chvíli nejvyššího rozhořčení jsem si uvědomil jednu věc: onen kněz se dopustil přesně toho, co jsem sám měl v úmyslu. Chtěl jsem totiž hřímat proti tomu, že se na obrazovkách ve svátečních dnech objevují veselí čertíci a že televize zařazují do svých programů více smyšlených pohádek než pořadů o skutečném vánočním poselství. Tak nějak už mi nedošlo, že zobrazení čerti mají se skutečným peklem pramálo společného a že dělat dětem (a nejen jim) radost patří k Vánocům mnohem více, než vyučovat náboženství.
Byl jsem hloupý. Poskytovat kulturu duchovně zaměřenou je a bylo především úlohou církve, nikoli veřejnoprávních institucí. A když jsem duchovní prostředí nenašel o Vánocích v kostele - proč jsem ho pro Boha živého chtěl hledat jinde?
(27. 12. 2004, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-806

Jeden den

karolina eliasova
( veronika.klobouckova)

Kdyby žila jeden den, uměla by jen řvát žízní, z hladu, z nudy a z ospalosti. Ze všech lidí, co chodí po Modré planetě, by se stačila seznámit pouze se svou příliš mladou matkou, flirtujícím gynekologem, starou sulcovitou porodní asistentkou a možná by na ni něco zažvatlal i přiopilý otec.
Kdyby žila jen jeden den, z celého světa by spatřila maminčino lůno, doktorův zkrvavený plášť, svraštělé ruce přesluhující sestry, jedno popraskané keramické umyvadlo a plno podivných ocelových nástrojů. Poznala by kovové lesy dětských postýlek, žlutá jezírka nočníků a srdceryvný zpěv ostatních neviňátek.
Kdyby žila jeden jediný den, největší rozkoší života by se jí stalo cucání prstu, sání mléka a bloudění v říši snů.
Kdyby žila pouhých dvacet čtyři hodin, nestihly by se jí prořezat první zoubky. Nezbavila by se smrdutých, navlhlých plínek, neochutnala by tuhou stravu a nezjistila by, že do pusy a do nosu se dá strčit snad úplně všechno, vlastní končetiny nevyjímaje.
Nikdy by rodiče nezatahala za vlasy ani za uši. Nikdy by si nerozbila koleno, vlastně by neučinila jediný krok. Celý život by proležela v železné kleci, v neznámém, sterilně bílém skladě mimin. Úplně sama.
Nikdy by ji maminka nevzala brzy ráno za drobnou ručku a neodvedla by ji z útulného pokojíčku do zchátralých jeslí mezi samé cizí, zlé lidi. Nikdy by se tolik nebála, že ji rodiče opustili.
Ve školce by pak nikdy nedostala pusu od tlustého chlapečka s nudlí u nosu. Nikdy by se nenakazila angínou a nikdy by nemusela pít odporný výluh z cibule a cukru.
Kdyby její život skončil hned prvního dne, nemusela by sedět v první lavici a dokolečka vymalovávat čárky a vlnovky do rozšklebených řádků modrého sešitu. Nikdy by jí kluci nehodili do kaluže a ona by nikdy nemusela začít ze strachu lhát. Nikdy by se nenaučila tak rychle utíkat. Nikdy by nepocítila touhu mstít se. Nikdy by nedostala první plnicí pero a nikdy by nevylila surovému mazánkovi pí.uč. inkoust na hlavu. Nikdy by jí pí.uč. třídní nenapsala poznámku a otec by ji nikdy nezavřel za trest do skříně. Nikdy by se nezačala bát tmy ani by otci v životě neukradla cigaretu. Nikdy by nepropadla nikotinu. Nikdy by se nemusela schovávat před maminkou a pak se cítit provinile.
Kdyby její život proběhl v 1440 minutách, nepřečetla by si E.A. Poa a neprojevily by se u ní umělecké sklony. Nikdy by nenamalovala bortící se střechu pravoslavného kostela, líné kachny pohupující se pod obloukem mostu, list chvějící se ve větru. Nikdy by se nesetkala s podivíny, kteří „umějí“ žít.
Kdyby měl její život trvat čtyřiadvacet hodin, nikdy by se nezamilovala a slovo láska by pro ni znamenalo totéž co krmení nebo přebalování. Nikdy by nezaslechla tlumený pláč svého poškrábaného srdce. Nikdy by se nesnažila ze své mysli vyplavit všechny vzpomínky. Nikdy by se v ní neuhnízdil strach a nedůvěra k lidem.
Nikdy by se nemusela bát vynášet rozhodnutí určující její příští bytí, protože kdyby jí bylo vyměřeno 24 hodin života, žádná vzdálená budoucnost by pro ni neexistovala. Proto by si nikdy nepřála pohlédnout Smrti do hlubokých černých důlků a prohodit s ní několik prázdných slov. Nikdy by tak silně netoužila znovu se narodit.
Jednoduše by ji to vůbec nenapadlo, protože právě přišla na svět a za dvacet čtyři hodin jej, nepočerněná tuší života, opustí.

(24. 5. 2005, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1082

Dala jsem hlas své kapele

Vyhrát versus zúčastnit se

Ema Stašová
( ema.stasova)

Za rok studia na filozofické fakultě jsem se naučila mnoha věcem. Třeba že zdejší vysoká škola evidentně funguje na principu chaosu, přijít včas je trapas dobrý leda tak pro balíky z vesnice a ty nejnudnější předměty se poznají podle striktně vyžadované docházky. Spolustudentky a spolustudenty lze pak s trochou nadhledu roztřídit do kategorií Suverénů, Podivínů, Šílenců-Umělců, Přecitlivělých introvertů a dvou raritních menšin Přečetl(a)-Jsem-Všechny-Zadané-Knihy a Nijak-Neujetých.
Já patřím k Přecitlivělým introvertům; přiznávám to s krajní nevolí. Nejsem uzavřená a zranitelná ráda, už léta se snažím o změnu osobnosti. Za účelem posílení sebevědomí jsem mimo jiné začala zpívat v kapele.
Zpěv mě naplňuje, má sílu zaplašit stíny, vybít nahromaděné emoce... Ale nikdy jsem ho nestudovala a nevynikám v něm, na rozdíl od mých tří spoluhráčů: výborného bubeníka, basáka a kytaristy.
Jelikož jsou to kluci nejen nadaní, ale i cílevědomí, přihlásili naše těleso do soutěže začínajících kapel. Neboli skvělý způsob, jak konečně prorazit a omráčit celý svět.
Soutěžní koncert se nad očekávání povedl. Lidé reagovali, tleskali, dávali znát, že se ta naše produkce dá poslouchat. Pro amatérskou kapelu nádherný a ne příliš častý zážitek.
Na pódiu jsme se vystřídali s dalšími dvěma uskupeními. Žádná rivalita či naschvály, ale otevřenost a slova uznání. Dohodli jsme si možnou budoucí spolupráci a v dobré náladě se rozjeli domů.
Zažili jsme úžasný večer a ještě získali kontakty, už to je výhra, říkala jsem si spokojeně. Ale páni spoluhráči se s tak nízce nastavenou laťkou odmítli ztotožnit. Takže bylo bezpodmínečně nutné naverbovat co největší počet lidí, aby nám zaslali virtuální hlas, a pojistili tím náš postup.
Boj vrcholil v poslední den hlasování. Všechny tři kapely se v internetové statistice rvaly o čelní příčku hlava nehlava, budoucí spolupráce nespolupráce. I já, jako poslušná členka tělesa, jsem pomáhala. Počítače rodiny a přátel byly brzy vyčerpány, na řadu přišli další: kamarádi, kterým jsem se nevkusně dlouho neozvala, známí z virtuálních diskuzí, společný mail mého oboru, tajemná jména, jejichž tváře a okolnosti zařazení do seznamu v telefonu jsem už zapomněla, kluci, co mi u mé (podotýkám obyčejné a totálně nevyzývavé) fotky na profilu nechali kontakt a pozvání na kafe, i ta slečna, co mi stejnou cestou nabídla práci pro erotický chat. V ten okamžik se smazal rozdíl mezi přítelem a úchylem. Každý hlas byl dobrý.
Internetový boj jsme nakonec s těsným náskokem vyhráli. Hlavní slovo ovšem měla odborná porota. Poslechla si krátký záznam z koncertu, načež své body rovnoměrně rozdělila mezi zbylé dvě kapely, a zajistila jim tak výhru kola.
Náš hudební útvar se nyní probírá z deprese. Zpěvačka v mezičase přijímá desítky zpráv dorazivších v reakci na její kampaň: „cislo neexistuje“, „Kdo jsi?“, „Nepochopila jsem tvuj navod!!“ a ta nejhorší „Vazena slecno Stasova, mate zajem o informativni schuzku tykajici se prace pro nas chat?“.
Kromě toho jsem si našla učitelku zpěvu. Poslech té nahrávky mě přivedl k názoru, že ani já – tedy být odbornou porotkyní – bych si za svůj pěvecký výkon kladné hodnocení neudělila...

***

A stejně si myslím, že to bylo fajn. Povedený koncert ve vlahé zářijové Stodolní ulici. Odmala mi vštěpovali, že není důležité vyhrát, nýbrž zúčastnit se. Ale před klukama tohle nahlas říct nemůžu. Odpojili by mi mikrofon.

Ema Stašová

LitENky č. 1/27, roč. 2006/2007
(10. 10. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1994

Nepokradeš! Pokradu já, protože jsem rychlejší

Marek Dobrý
( marek.dobry)

Dívala se přímo na mě a já hned věděl, že chce být jen mou. Nebyl jsem jediný, kdo ji zbystřil, a tak jsem musel vynaložit enormní úsilí, abych u ní byl první a sebral ji. Prudký výskok na pódium, krátký sprint jako před revizorem a zapomenutá bubeníkova palička byla moje.
Až po návratu z jeviště jsem zjistil, že je nalomená. To ale jen zvýšilo mé nadšení. Kdo má doma viditelně používanou paličku slavného bubeníka? Prohlížel jsem svůj poklad a v očích okolostojících viděl marně skrývanou závist – páchla z nich jak zralý romadúr.
Nevinný kus dřívka ve mně probudil pýchu. Už jsem se viděl, jak prodávám ten kus stromu zahraničním sběratelům, popřípadě jak zvu dívky v těch nejkratších sukních, aby obdivovaly mé hledačské umění.
Nyní leží doma přes rok a já musel při nedávném úklidu vést vážnou debatu se svým smyslem pro rozumné uvažování, zdali ji vyhodit a uvolnit tak místo na poličce potřebnějším věcem, anebo jestli si mám tento před rokem téměř okultní předmět nadále ponechat. Nebudu nikoho napínat, vyhrála varianta bé.
Objevil jsem totiž za ten rok mnohá netušená využití paličky. Na první pohled možná vypadá jako zvětšené použité párátko na čištění zubů, jenomže ona není její funkce omezena jen na mlácení do blány bubnu. Díky nepatrnosti nalomení, která nezmenšuje pevnost, jsem se při vypisování možných úkonů s paličkou nezastavil ani na samém konci prvního listu papíru.
Palička už fungovala jako krátké pravítko na podtrhávání při plnění domácích úkolů, podpěra hlavy při sledování přírodopisných dokumentů, drbátko zad, krátkodobá záložka do knížky nebo jen jako pouhá pomůcka na zabití nudy, když jsem s ní vyťukával rytmus o stůl.
Je neuvěřitelné, jak potřebná pro mě za ten rok byla. Jediný účel, který ale nakonec nesplnila, byl ten, pro který jsem ji loupil. Ani jedna dívka v minisukni nenavštívila můj příbytek a o prodej zahraničním sběratelům jsem se ani nepokoušel.
Abych se přiznal, je to u mě pravidlem. Věci slouží vždy k jinému účelu, než pro jaký si je sháním. Příkladem budiž internet. Pořizoval jsem si ho, abych měl blíže ke studijním zdrojům. Jaká je realita? Sednu k počítači, podívám se do emailové schránky a přijde téměř úřednická několikaminutová šichta. Probírání všech možných vtipů, testů osobnosti, horoskopů, fotomontáží a virů zabere v lepším případě hodinku. Poté je na řadě pročítání stránek s aktuálním děním, včetně článků charakteru Chceš-li svádět, choď naostro! A co pak? Půlnoc. Internet mi neusnadňuje vzdělávání, spíše mi krade čas pro studium vyhrazený.
S paličkou jsem dopadl o mnoho lépe. Její konečné využití bylo výrazně smysluplnější než původně zamýšlené. Mohl jsem se pyšnit svou úžasnou fantazií a ne jen obdivovat svůj čich na věci, které mi přinesou jmění či úspěch u dívek. Teď už jen stačí uložit soubor a znovu paličku využít. Klepnu s ní na čudlík vypnout.
Marek Dobrý

(12. 11. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2037

Kdo všechno řeší existencionální otázky?

Kristýna Horáčková
( kristyna.horackova)

Nejdřív jsem byla jen pouhou myšlenkou. Nápadem v hlavě mého stvořitele. Pak jsem se začala formovat, přetvářet a pomalu získávat tvar – popravdě řečeno, sama ani nevím jaký – jak jsem později zjistila, moji současníci vypadali většinou úplně jinak. Já jsem se vymykala, a to naprosto vším. Moc mi to na sebevědomí nepřidalo, ale doufala jsem, že mě lidé 21. století přijmou přinejmenším tolerantně. Přijali – ovšem jen někteří. Od okamžiku, kdy jsem se z idey zrodila na papír a byla představena prvním kritikům, začaly se kolem mě rojit rozporuplné reakce. Jedni byli nadšení, druzí zklamaní, spoustě jsem se nelíbila a zbytek se zdržel komentářů s tím, že na sebe první dojem nejprve nechá náležitě působit a později se vysloví. I přes tyto rozpačité začátky jsem posléze byla zhmotněna v třírozměrný model a zanedlouho se i dozvěděla tu úžasnou zprávu – přihlásili mě do jakési soutěže, kde půjde hlavně o mé osobité kouzlo, estetické působení a v neposlední řadě také o technické zpracování. Byla jsem nadšená, představovala jsem si, jaké to asi bude – trůnit si na podstavci, být hodnocena a zcela jistě i obdivována odborníky na slovo vzatými. Zároveň jsem ale dostala strach – co když se porotě nebudu líbit? Co když budou ostatní lepší, hezčí, zaujmou víc…? Zmítaly mnou rozporuplné pocity, nakonec jsem ale sebrala veškerou svou odvahu a rozhodla se – půjdu do toho (až mnohem později mi došlo, že mě dilema tohoto typu vůbec nemusí trápit, protože já o svém osudu vlastně nerozhoduji). Plná odhodlání a očekávání jsem putovala před komisi – a postoupila do dalšího kola! Má naivní radost neznala mezí a netrpělivě jsem vyhlížela výsledky nejužšího výběru finalistů. Nebudu Vás dlouho napínat – soutěž jsem vyhrála a krátce nato se mi splnil můj sen. Vyjímala jsem se na podestě, mezi malinkými modely stromků a lidí, celá nádherně barevná a lesklá – kolem chodili diváci, zvědavě mě okukovali, fotili si mě i mého stvořitele a oba jsme se dmuli pýchou a radostí z našeho úspěchu. Nějakou dobu jsem se takto vyhřívala na výsluní, dokonce jsem byla i hvězdou výstavy všech modelů, které se účastnily soutěže, a asi jsem i trošku zpychla. Líbily se mi mé nezvyklé barvy, nemohla jsem se nabažit svých elegantních linií, kterými žádná z mých konkurentek neoplývala. Měla jsem pocit, že svět je báječný a celý se teď točí jen kolem mě. Bylo to nádherné, ale po čase jsem zjistila, že se o mě vlastně nemluví jen v superlativech. Zaslechla jsem něco o kontroverznosti, o nevhodnosti mého umístění a dokonce se někomu nezamlouvaly mé blýskavé barvy. Pak kdosi začal zpochybňovat i regulérnost pravidel soutěže a člověku, který mě stvořil, pojednou začal mizet úsměv z tváře. Nechápala jsem, co se děje, a myslela si, že je vše jedno velké nedorozumění. Vždyť jsem přeci vyhrála a teď už je nejvyšší čas ze mě – pouhého modelu – vytvořit skutečnou stavbu, umístit mě do toho úžasného a vzdušného prostoru, pro který jsem byla vybrána. Už se těším, jak budu svým fialovým okem shlížet na Prahu… Zatím mě ale jen sundali z mého podstavce a odvezli neznámo kam. Zatím jen čekám, co se mnou vlastně bude...

Kristýna Horáčková

LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008
(22. 11. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2053

Slza uroněná nad túrou jednou literaturou

Marek Dobrý
( marek.dobry)

Literatura nám umírá! Psali to v novinách. Není zájem a nedá se na ní moc vydělat. Když někomu řeknete, že píšete básně, položí vám ruku na rameno a s výrazem pochopení zaplatí panáka. Pravda, z verše dolar neupleteš. „Přemýšlím jak ranění asi kadí / a jestli se o tom spolu radí / a dělají to stejně staří jako mladí?“ Tyto, ale i jiné, o mnoho lepší verše nejsou cestou k veliké vile s bazénem. Nějaký filuta by snad mohl přijít s nápadem, že méně klikatou cestou k výdělku je próza. K lepšímu by jistě přihodil jména jako Rowlingová nebo Brown. Ano, jistě, chvála prozřetelnosti... to je ale snadnější stát se ministrem světa než vydělávat si v tuzemsku psaním románů.
Před několika dny jsem měl sen. Jistý movitý filmový producent si četl velmi dobrý román. Líbil se mu a rozhodl se, že ho převede na plátno. Bohužel zjistil, že se knihy prodalo jen necelých tisíc výtisků. To je pro zkušeného producenta imperativ ke změnám. Musel výrazně zjednodušit děj, zmenšit počet postav a přidat pár vtipů, které rozveselí celý sál i s popkornem. Propracovanou vizi sdělil svému vrchnímu scénáristovi. Ten na chvíli přerušil práci na seriálu pro komerční televizi a převedl na papír producentovy představy. Za několik měsíců visely na zdech všech velkých měst plakáty nového filmu. A co čert nechtěl, film se stal kasovním trhákem.
Takový úspěšný snímek ale samo sebou není jen radost. Každý producent, včetně toho našeho, ví, že trhák se musí přepsat do knižní podoby. Práce začaly okamžitě. Našel se mladý vystudovaný spisovatel z jedné proslulé akademie, která dává psaní na roveň truhlařině, a zadala se mu zakázka na transkripci filmu do podoby prodejné literatury. Tak skončilo zajímavé kolečko. Z původně vynikajícího románu vznikl skrze film mimořádně podprůměrný brak s nepředstavitelnou prodejností.
Probudil jsem se zděšen. Došlo mi, že ve snu se mi zjevila budoucnost literatury. Od geniální nesrozumitelnosti k tupé prodejnosti. Literatura se přetvoří v obor s názvem „obrábění filmů“. Hned po probuzení proto následovala návštěva knihkupectví. Všechny filmové hity měly na pultech své zastoupení. Hned vedle rozhovorů s prezidentskými kandidáty. Naštěstí snímky vzniklé podle románové předlohy byly zastoupeny originály, nikoli přepisy. Snad to tedy ještě není tak zlé. Noviny pro změnu opět lhaly. Literatura neumírá. Možná je na kapačkách, ale ještě dýchá.

Marek Dobrý
(2. 3. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2108

Jak jsem se stal korektorem

Štěpán Sirovátka
( stepan.sirovatka)

V knize je psáno: „Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem. A kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem.“ Veřím, že kdyby v helénistickém Středomoří existoval institut redakčního korektora, Ježíš by svá slova ještě přehodnotil. Korektor totiž je něco daleko horšího než otrok – je to člověk, co prošel peklem tam a zase zpět a moc dobře si pamatuje, jaké to tam bylo. Jeho činnost je cyranovský úkol dělat z těžkých dyslektiků vytříbené stylisty. Alchymický proces výroby zlata z hnoje. Práce uklízečky čistící stopy prohýřené silvestrovské noci. Jak rád bych pod ranami biče otáčel mlýnským kamenem a za bezplatnou práci v sirných dolech šel bych světa kraj. Nemohu – krví podepsaný text na redakční smlouvě hovoří jasnou řečí. Na opravu všech článků mám jediný víkend.
Začínám korigovat. Otevírám první textík… dobře, dobře… správně… cože, přechodník? V době myspace, digitálních fotoaparátů, protiraketové obrany a Nokie 6300? No budiž. Rozklikávám další článek a hned je mi jasné – tady se psalo pod vlivem psychotropních látek. Na čtyřech řádcích napočítám hned tři anakoluty. Luštění záhadných, enigmatických vět (či spíše kabalistických formulí) temnosti až hérakleitovské mi zabere dobrou hodinu. Rozpaky klientů delfské věštírny, jak si poradit s jedinou chybějící čárkou, ve mně budí pouze shovívavý smích. Uf. Další pán na holení. Hm, kdyby se změnilo téma, obsah a autor, mohl by z toho vzniknout docela pěkný článek. Kde je interpunkce??! To že tak psal Halas, neznamená, že tak můžeš psát ty, holoubku. Metafory, na to tě užije, ale tečky, čárky a mezery ti nevoní? Tihle umělci, odfrkávám si zlostně a začínám závidět 007 jeho povolení zabíjet. Čtu dál a dál, prolévám se kofeinem skrz naskrz a buším do klávesnice v adrenalinovém tempu. Koriguji tři dny a tři noci. Probouzím se před svítícím monitorem… ptáci zpívají, slunce se krade do místnosti úzkými škvírami žaluzií a na ulici již panuje čilý ruch. Nastal den redakční uzávěrky. Rychle dokončuji poslední opravy a spěchám do redakce. Dokázal jsem to, jsem génius! Dokočíroval jsem své dílo do cíle a matky utáhl zatraceně natěsno.
Za týden vyslechnu na chodbách fakulty následující rozhovor: „Čau holky, četly jste už nový Litenky? Takový pěkný články a jenom ten korektor tam má v tom svym článku tři hrubky! Asi nějaký střevo.“ Rány osudu! S hrůzou si uvědomuji, že svůj článek jsem už nestačil opravit…
Štěpán Sirovátka
(4. 3. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2110

Umění při návštěvě Prahy

Marek Dobrý
( marek.dobry)

Duchampova fontána si zvětšila první písmeno a při své návštěvě Prahy se posadila uprostřed kavárny Slávie. Přisedl k ní číšník. „Strašnej den tě povim.“ Fontána si chtěla objednat kafe. „Nemam náladu, objednej to u Vency.“ Zavolali společnými silami Vencu. „Co to bude, pane?“ Urazila se. „Já jsem madam.“ Venca se omluvil a po několika hodinách přinesl sodovku s džemem. Fontána poděkovala a potichu četla noviny. Když chtěla platit, nemohla uvěřit svým očím. „Naposledy jsem tu byla v roce 1920 a káva, podstatně kvalitnější a melodičtější, stála jen zlomek vaší současné ceny. Dnes jste mi přinesl sodovku s džemem a chcete za ni tuhle částku? Marceli, kam jsi mě to vrhnul!“
Odešla ze Slávie a kráčela Prahou. Po návštěvě Hradčan sestupovala jako Akt ze zámeckých schodů. Potkala zrzavého pouličního muzikanta, který zakopl a Pomalu padal směrem k Nerudovce. Fontána ho zachytila a nechala si za odměnu zahrát Marseillaisu. Ladně kroutila při muzikantově hře svými boky až do chvíle, než zaslechla Výkřik. Po schodech sbíhal dolů Muž bez vlastností a okolo stojící lidé ječeli jak pominutí. Prezident! Fontánu muž udivil, a tak poděkovala muzikantovi a běžela za ním.
Nikdy neviděla Prahu v takové kráse, jako když se ho snažila dohonit. Nebe náhle zrůžovělo a ozářilo ulice zvláštní září, v které každá žena vypadala jako Nevěsta svlékaná svými mládenci schovaná za Velkým sklem. Halucinace způsobená světlem nešla zastavit. Dokonce, když probíhala kolem dvojice starců na lavičce, proměnili se tito v pózu Man Rayova Polibku. Fontána zažívala orgasmus z přítomnosti. Praha se pro ni proměnila v mozaiku moderního umění a nad tím vším trčel Zámek, v němž v podivném Procesu, který se podobal spíše Žertu, volila hrstka Podivuhodných kouzelníků svého Diktátora.
Po několikadenním běhu zmizel Fontáně Muž bez vlastností z dohledu a ona, vyčerpána jako Stařec na moři, poklekla uprostřed chodníku. Vzpomínala, čeho všeho byla účastna. Domy se náhle zbarvily Azurem a rostliny voněly intenzivněji než kdy jindy. Uprostřed rušné ulice poté vzrostla Slunečnice a Fontána padla únavou. Spala jak Černý čtverec na bílém pozadí. V hlubokém spánku se ale snažila přetočit na bok a přepadla tak do rušné silnice, kde ji přejel sporťák K.I.T.T. V tom okamžiku někteří svědci spatřili slzu v oku mrtvého Marcela Duchampa.

Marek Dobrý

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(20. 4. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2158

Cesta opravdu královská

Denisa Garciová
( denisa.garciova)

Osudové osmičky – letos se toho na toto téma vyrojilo možná až přespříliš, média přetřásají naši slavnou minulost téměř nepřetržitě. Odolávala jsem, ale nakonec přetlak osmiček uhranul i mě. Fotografie spisovatelů – to by mohl být můj bohemistický, avšak nečtenářský zážitek podzimu.
Měla jsem den jen pro sebe a v duchu představu, jak si to krásně užiju. Zavázala jsem si botky samochodky a vyrazila. S blaženým úsměvem na rtech a hlavou zvrácenou do nebe, to abych se mohla kochat okolní architekturou, jsem si to štrádovala k svému cíli.
A pak nastaly komplikace – zataženo! Mraky turistů hyzdily moji polední Prahu. Těžkopádně se valily, kolize se blížila. Nééé, vztekala jsem se jak malé děcko. Moje velké jahodové lízátko, na které jsem se tolik těšila, se momentálně válelo v prachu. Italové na něj plivali, Němci do něj kopali a Japonci si vše zvědavě fotili. Koutky mi výrazně poklesly. Napadlo mě, že královská cesta zřejmě nebude určena pro krále. Karlův most se dal pouze tušit, doufala jsem, že ho davy nezadupaly do Vltavy. Aj, nějak se to zaseklo. Musela jsem se probít skrz hrozen lidí – stačila jen ohebnost čínské gymnastky (její proporce bych také bývala ráda využila) a pár neškodných kung-fu chvatů. V kopci se pak chumel protrhal, to někteří sípající šedesátníci nevydrželi ono zběsilé tempo.
Jóóó, jsem tady, Blatný na plakátě mě lákal na výstavu. Vhlédla jsem do liduprázdné galerie, což většinou nevěstí nic dobrého, ale já se usmála, erupce endorfinů zaplavila moje tělo. Vešla jsem a trochu vyděsila i překvapila slečnu s kasičkou, která nikoho nečekala. Měla jsem pocit, že ty fotky tam jsou jen kvůli mně. Balzám na duši po tom venkovním martyriu. Poctivě jsem si přečetla info o autorech – hmm, pan Wilfried si podpálil byt i s fotoarchivem a vyskočil z okna – svoboda mívá různé podoby.
Černobílé snímky mi učarovaly. Nikdy bych neřekla, že Kundera má tak chlapské, až perverzně velké dlaně. To Blatný v kostkovaném, o dvě čísla větším saku, s výrazem ptáčete vypadlého z hnízda a melancholicky přivřenýma očima se nesměle krčil na lavičce v parku. Ty fotky měly něco do sebe, což se ale nedalo říct o videoartu paní Ulrike. Knihy padající na hromadu a umělý podivně praskající oheň v pozadí naprosto pohřbily Kafkův citát, který v nevkusném provedení běžel v horní části obrazovky. Pak jsem si ale spravila náladu napůl svlečeným Kohoutem na dovolené.
Škvorecký, Gruša, Lustig, ale i Kosiński, Czerski nebo Vojnovič – odcházím spokojená. Jdu neznámými zákoutími a s blaženým úsměvem na rtech a hlavou zvrácenou do nebe se kochám krásnou, nahou Prahou.

Denisa Garciová

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.

(26. 10. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2212

Sedmnáct

Ivana Bartošová
( ivana.bartosova)

Každý na světě má rád své jistoty. Někdo se rád spoléhá na určité datum, kdy mu na účet chodí měsíční výplata. Jiný se den co den dívá ve stejnou hodinu na ten samý televizní kanál a očekává, že budou dávat jeho oblíbený seriál. A všichni jsme zvyklí, že týden má pět pracovních dnů a další dva jsou dny volna. Ačkoliv se tyto věci zdají být naprosto přirozené a možná si říkáte, že je zbytečné se o tom vůbec zmiňovat, opak je pravdou.
V okamžiku, kdy nám totiž někdo tyhle zažité stereotypy nabourá, zruší či změní, nastane chaos. Člověk si připadá ztracený, nesvůj a neuklidní se do té doby, než se všechno vrátí do původního pořádku. Pakliže se tak nestane, člověk se s tím opravdu špatně vyrovnává. Znáte to všichni? Určitě ano.
Pro mě osobně je taková jistota kniha z pražské Městské knihovny. Vím totiž, že když si půjčím jakoukoliv knihu, vždycky na straně číslo sedmnáct najdu razítko Městské knihovny. Zdá se vám to jistě jako banalita, ale už se nad tím někdy někdo zamyslel, proč je to vlastně ta strana sedmnáct? Pamatuji se na své „poprvé“, kdy jsem tento fakt postřehla. Byla jsem přibližně v páté třídě. S kamarádkou jsem si zřídila průkazku a začala Městskou knihovnu navštěvovat. Vzpomínám si na to, jak jsem se nadšeně vrhala do regálů a listovala knihami až na stranu sedmnáct a to razítko tam vždycky bylo! Proč ale zrovna číslo sedmnáct? Těžko říct. Třeba to má úplně jednoduché vysvětlení a každý zodpovědný čtenář, přihlášený v Městské knihovně, na tuto otázku může jednoduše odpovědět. To si ovšem nemyslím. Domnívám se, že o tom mnozí ani nepřemýšlí, nebo je jim to kupodivu jedno. Možná bych té malé záhadě mohla přijít na kloub, avšak bojím se, abych nenarazila na nějakou naprosto všední záležitost. Mnohem romantičtější představa je, že se zakladatel Městské knihovny rozhodl razítkovat sedmnáctou stranu na počest dceřiných sedmnáctých narozenin. Nebo třeba zakládal knihovnu se sedmnácti svazky! Mohl také vášnivě milovat dvouciferná prvočísla. Na druhou stranu mohl být obdivovatelem římského básníka Publia Ovidia Nasa a uctít jeho památku číslem roku, ve kterém slavný poeta zemřel. Nebo prostě rád svačil o 17. hodině…
Možností je nepřeberné množství, zvlášť když do toho každý zapojí svoji vlastní fantazii. Mně však bude stačit myšlenka té jistoty. Protože až příště budu marně čekat na autobus, který nepřijede tak, jak má, otevřu knihu a při pohledu na stranu číslo sedmnáct mě zahřeje u srdce.

Ivana Bartošová

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(2. 12. 2008, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2279

Stínohrátky

Neumělý debut mladého formalisty

Ondřej Hanus
( ondrej.hanus)

Občas prokáže vydavatelství mladému adeptovi slova největší službu tím, že ho nevydá. To se bohužel nestalo v případě Hanusovy prvotiny Stínohrad, a tak nám do redakce dorazila právě tato kniha. A protože je její autor čirou náhodou rovněž redaktorem LitENek, dostal ji k recenzi. Za trest, že ji napsal.
Za prvé, Hanus je formalista. Jak správně podotkla Milena M. Marešová, „vydávat první sbírku právě ve formě sonetů je buď čiré šílenství, nebo propočítaná exhibice“. V případě Stínohradu jde o obojí. To, co se tváří jako sevřenost, je ve skutečnosti pouhá hra se slovy, místy navíc hodně neumělá. To je obzvlášť patrné na častých inverzích, neprostupných vrstvách metafor (často genitivních, což je znak básnické nemohoucnosti), neinvenčních rýmech („příští – tříští“, „slinu – splynu“, „žízním – sklizním“, „pláčem – vláčen“ apod.), slovní prostotě a pojmové nedostačivosti. Obsah se ztrácí, místo něj se objevuje zveršovaná nuda. Občasné pokusy variovat tradiční formu sonetu jsou samoúčelné a nezajímavé, formální ozdůbky, jako třeba akrostich nebo aliterace, jsou na tom stejně.
Za druhé, nejčastějším tématem Stínohradu je smrt. Okolo tohoto slova Hanus obsesivně krouží a nehodlá ho opustit ani v jednom ze tří oddílů, do kterých je sbírka rozdělena (Sonety mrtvým, Běžící gazely a Ořechy v listí). Je to místy až trapně groteskní, třeba když si přečteme pubertálně patetické věnování („Beátce, lásce a múze mého života“), za nímž následují verše o prasatech na jatkách. Základní polohou sbírky je tedy především křeč, základní vlastností statičnost. Autora nikterak neomlouvá, že většinu textů napsal kolem osmnáctého roku života.
Za třetí, Hanus dává na odiv svou víru jako čerstvě prohlédnuvší konvertita: „Bůh“ nebo „Pán“ se vyskytuje na každé druhé stránce. A jako vždy i zde to signalizuje především fakt, že se autor zaštiťuje božskou autoritou, aniž by prožil skutečně plný duchovní přerod – je zkrátka pozér.
Nakonec dodejme, že knihu ilustroval (a to velmi zdařile) Pavel Piekar. To je však to jediné, co je na Stínohradu hezké. A je to málo.

Ondřej Hanus

Hanus, Ondřej: Stínohrad. Weles, Brno 2008. 90 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(9. 3. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2339

Polietymologie. Bez hiátu.

Marek Dobrý
( marek.dobry)

Jako je jablko v županu, kuře v těstíčku a Kaplického knihovna v pr… acovním procesu, čili nedohlednu, tak se může vláda ocitnout v demisi. Jako máme demokracii, máme i demisi. Pokud se systém ocitne na vodě, stává se mokrým, a pokud jde všechno k šípku, nazve se demokracie. Podobně když se nezdaří nějaká mise, nazveme ji demise.
Cože? Žádné strachy. Podobným úvahám se odjakživa říká politická lingvistika, někdy také polietymologie. Vyslovujeme bez hiátu. Tímto oborem se samozřejmě dostáváme zcela do obzoru Litenek, a proto se nebojte, že by se malá šikovná dcerka stala matkou semetrikou, neboli novinky novinami. A proč o tomto oboru píši? Dává totiž lingvistice zcela nové možnosti při objasnění lexikálního významu a původu slov. Vysvětlím na příkladu. Vezmu slovo nemocnice.
Příruční mluvnice říká o významu slova nemocnice následující: „ústav na ošetřování a léčení nemocných“. Etymologický slovník Jiřího Rejzka se zabývá pouze slovem nemoc na základě naivního odhadu, že je od tohoto slova výše zmíněný ústav odvozen. Nemoc prý původně znamenala „nemohoucnost, slabost“. Podobným nedorozuměním se ale za přispění polietymologie neboli politické lingvistiky musím smát.
Jednoho krásného rána vešel do kanceláře ministra pan J. a spatřil pod stolem ministra zdravotnictví C. Pan J. celou noc řešil složité dilema, které okamžitě ministrovi předložil.
„Kolik myslíte, že by měly být ty regulační poplatky, pane C.?“ zeptal se.
„Složitý problém, čistě politický. Řekl bych přibližně, no, řekněme… ne moc!“
„Výborně, pane C.,“ vykřikl pan J. a poklepal ministra po pleši, „to mě za celou noc nenapadlo!“
Jednoho dne se však pan ministr zdravotnictví ocitl v televizní debatě a jeho oponent dělal složité výpočty, které sice neměly hlavu ani patu (ostatně jako každý výpočet, poněvadž není předmětem jako člověk), ale poukázaly na obludný fakt, že ne moc je za jistých okolností moc. Pan ministr reagoval poměrně pohotově.
„Pane oponente, podívejte se, my nyní platíme ne moc. To máte řekněme tolik a tolik rohlíku. Za jak dlouho tolik rohlíků sníte? Přesně tak. Ono to totiž není ani ne moc, ale ve skutečnosti vlastně nic. Navíc v kontextu zisku, samozřejmě morálního. Ne moc, nic!“
Tím se popravdě debata ocitla ve psí, pro diváka přesněji v psí… Ovšem poslední prohlášení pana ministra zapsalo tuto debatu do historie politické lingvistiky.
Problémem nemocnic již dávno nejsou nemocní, ale zdali tito zaplatí ne moc nebo nic. Návrh na novou definici lexikálního významu slova nemocnice, a to nikoli strukturalistický a bůh chraň ani kognitivní, ale polietymologický, zní: „Budova, ve které se řeší, zdali zaplatíte ne moc nebo nic.“ V tom tkví hodnota nemoc!nic!

Marek Dobrý

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.

(23. 4. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2469

Bacha na čuníky, jsou fikční!

Marek Dobrý
( marek.dobry)

Lze říci, že věty „kuchyň myje matku“ nebo „auto řídí otce“ jsou pravdivější než „matka myje kuchyň“ a „otec řídí auto“? Možná se zdá položená otázka zbytečná. Mě napadla při studiu syntaxe a morfologie. Tak urputně a chybně jsem deagentizoval, až jsem došel k bodu, kdy se subjektem v agentu stal objekt. S hrůzou mi došla zajímavá věc: Ty věty vypovídají o realitě.
Současný člověk žije ve fikčním světě. Vše, co ví, je konstrukt. Při dlouhé cestě moderní intelektuální socializací ho sráží tolik povinností, že osobní střetávání s okolním světem stojí v poslední řadě za Čapky, Volty, turbinami a babočkovitými. Všechny zkušenosti, které se k němu dostávají, jsou konstrukt. Ono totiž, žel, není čas na vlastní zkušenosti, pročež se nutně musejí přijímat zprostředkovaně a prostředníkem je vypravěč a ještě k tomu jistým způsobem zkorumpovaný.
Nejhorším prevítem, jen o málo zkaženějším než vzdělávací instituce, se zdají být média. Noviny, televize nebo internet v podstatě současného člověka k životu ve fikci odsuzují. A co hůř, tito neřádi vlastně vytvářejí a lidem vnucují fikční svět, který se tváří jako reálnější než realita sama. Příklad: Nejmenovaný deník vám řekne, podle čeho si vybírat dejme tomu ponožky. Na začátku článku jste textem vrhnuti do role zcela neznalého a nemožného jedince, který dosud o ponožkách vůbec nic nevěděl a zřejmě je ani nikdy neměl na noze. Nyní, s pomocí článku, se během pěti minut dozvíte, v čem tkví jádro pudla všech ponožek, a budete mít pocit, že už o tom kusu látky prodávaném po párech víte zcela vše. Jenže odvážíte se teď říct (ne kamarádům, ale sobě): Mé ponožky v článku nebyly, přesto jsem s nimi nadmíru spokojen a jiné nechci?
Jako nejvýraznější příklad v současnosti mi přijde prasečí chřipka. Kdesi v nekonečné dálce zahynul člověk. Údajně měl chřipku. Od té doby se šíří zpráva o zvláštním druhu tohoto viru (jeho název se musel několikrát pozměnit, protože u vědeckých problémů musí probíhat terminologická diskuze), který má vlastně horší pověst než žralok bílý. Zatímco strach ze žraloka způsobil u lidí film Čelisti, strach z prasečí chřipky vyvolala agentura Reuters. Fikčnost obojí hrozby je stejná.
Proč tedy současný člověk žije ve fikčním světě? Proč jím není pouze ovlivňován v průběhu prožívání reality?
Za prvé potřebuje větší dávku odvahy k obhajování osobních (v reálném světě osahaných) zkušeností. Prohlásit, že prasečí chřipka je méně nebezpečná než normální, předpokládá hádku, nutnost argumentů, usmiřování kořalkou a tak podobně. Vyjádření opačného (klasického a fikčního) stanoviska vyvolá pokynutí hlavou. Každý z pokyvujících měl někdy chřipku, nikdo z nich tu prasečí.
Za druhé se z člověka stává objekt této fikce. A to dokazují věty zmíněné v začátku tohoto fejetonu.
Otec řídí auto. Četl, že z jedničky na dvojku se přeřazuje hned po rozjezdu, z dvojky na trojku tak při pětatřiceti čtyřiceti kilometrech za hodinu a dle algoritmu stejně až k pětce. Spojku nesmí držet, když stojí na červenou, aby se někde uvnitř auta nezničila. Pozor si dává i na kontrolku benzinu a cenu pohonných hmot na čerpacích stanicích (četl, že Mušle prodává benzin draho). V tomto složitém procesu prolínání vlastní snahy o řízení a aplikování zprostředkovaných zkušeností se stává, že „auto řídí otce“. Matka v tu samou chvíli klečí na čtyřech v kuchyni s hadrem, a protože pilně čte Ženu a život a v televizi kouká na Sama doma, spoutává ji ten samý problém co otce. „Kuchyň myje matku.“
Věta s matkou ještě zaslouží rozšíření. Vlastní zkušenost s mytím kuchyně a zjištění, že dosud žila ve fikci, vlastně způsobuje následující: „Kuchyň myje matku od fikce.“

Marek Dobrý

(5. 11. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2545

POP vládne světu, oh yeah!

Klára Zindulková
( klara.zindulkova)

Jsme happy, OK, oh yeah, no problem, baby! Náš život je veselý a barevný, citový a náladový – nostalgii střídají slzy štěstí, chvilkovou úzkost zase opojení povedeným žertíkem či hlubokomyslné zadumání. Kdo za to může? Kdo to ovládá naše emoce, náš volný čas a naše rozhodování? My víme!

My jsme u toho byli první! Skandál! Přistiženi! Víme to, co chcete vědět! Aha, to jsou ony… Důležité kanály, kterými se osudové informace bleskově dostávají do našich životů, aby nás probodaly svými šípy. Obklopí nás fotografiemi idolů našich růžových srdcí, za tepla nám o nich prozradí ty nejpikantnosti, takže už bezpečně víme nejen kdo s kým, ale také kdy, kde, jak, s čím, proč, zač a nač. Vzápětí nám sesypou k nohám hromadu hrůzyplných zpráv, po nichž se soucitem sesypeme my sami. Jemné ruce plátků nás ale v mžiku spěchají utěšit cituplnými frázemi o nejkrásnějších a nejvoňavějších miminkách, která kdy politici přivedli na svět. Listujeme, prohlížíme, hltáme, sem tam si i počteme, jen abychom o něco životně důležitého nepřišli.
Ale nechme únavného listování. Dopřejme si trochu oddechu a svalme se do televizního křesílka, obaleni televizní dekou, a zalistujme televizním programem… Nebo se raději jediným tlačítkem televizního ovladače staňme vládci televizních přijímačů. Ty nás nezklamou nikdy, ty nám rozumí, ty nás potěší a vzbudí v nás zasloužený pocit, že nejsme sami. Obklopeni růžovými zahradami, šťastně pojištěni, v něžném objetí Rosalindině, Esmeraldině, Kassandřině a jiných dostatečně divokých andílků si rázem připadáme o něco méně ošklivě a zoufale. Ale i když pominu tyto nezbytné a pravidelné denní dávky, obrazovka má stále co nabídnout – naši pozornost k ní připoutají oslnivé reflektory osvětlující kdekoho, třpytivé konfety snášející se roztomile do vlasů půvabných stojanů na líčidla; nadšené publikum tleská, kamera se točí, znělka zní… A pokud vás to začne nebavit, reflektory se rozjasní, fanfára se roztroubí a načančané obecenstvo spustí (jako) na povel ještě o jeden level šťastnější nadšení. Snáší se opona, moderátor se uklání a poslední dojemné tóny se linou ze syntetizátorů.
Dost však bylo kultury, člověk je přecijen tvor tělesný a materiální, potřebuje se něčím živit, šatit, líčit, hubnout a někde spát. Ovšem nekřivděte tvoru lidskému – nevybírá si jen tak něco! Jen to zaručeně dobré, lepší, nejlepší, nejlevnější, nejčerstvější, nejsmetanovější, se sníženým obsahem tuku, cukru i všeho ostatního za původní cenu – a k jeho štěstí právě tím vším hýří nespočetná centra, paláce a galerie! Právě pro vás, využijte speciální vánoční akční limitované nabídky, neváhejte, nechte se svést a zakupte (dvakrát), řvou na nás plakáty, televizní reklamy, letáčky a nově i sochy v centru Prahy.
A když si ve víru toho všeho nevíte rady, jsou tu naštěstí superhvězdy ověnčené zaslouženějšími i méně zaslouženými vyznamenáními, hvězdy, které nehasnou a jejichž zlaté hlasy vaše přehrávače na požádání obohatí o moudra z oblasti lásky (Láska je láska), ornitologie (Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?), botaniky (Bílá orchidej), gastronomie (Kávu si osladím) a života vůbec (Podvod).
Škoda jen, že za těmito něžnými snahami není ani tak láskyplná starost o hýčkané publikum, ale něco mnohem, mnohem prozaičtějšího – Money, Money, Money.

Klára Zindulková

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(5. 11. 2009, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2546

Co Čech… ale jmelí

Dominik Melichar
( dominik.melichar)

Carpe diem, quam minimum credula postero.
Quidquid latine dictum sit, altum videtur.

Pryč jsou snad časy, kdy lidé překvapeně volali, že je leden (nebo únor) a že je venku sníh a zima, a kdy jsme odmítali nastupovat do tramvají bez dýchacích masek. S povděkem jsem tedy do jedné takové tramvaje nastoupil a čekal, až vyrazíme. Cestování městskou dopravou nabízí kromě spánku a ohřevu i prostor pro zamyšlení.
Prý malý český člověk. Mám za to, že tři únorové kanadské večery roku 2010 změnily tuto zemi, nebo aspoň její příslušníky, přinejmenším jako jeden říjnový večer roku 1918. Zrovna dnes vcházím do vestibulu podzemky, pardon – metra –, a míjím nadšené tváře lidí o velikosti nejmíň tří avatarů. Ve vagónu si naproti mně sedící dvouavatarové maminky šeptají, že Pepík taky umí, a dokonce i ruku za zády má způsobně opřenou. Zato Johanka po večerech pláče, že všechny děti už mají tu dřevěnou destičku, jak na ní Martina trénuje, u postýlky a že i ona ji v každém případě potřebuje. Po stranách pokyvují moudří modří a přihazují do diskuse o správném stylu své letité zkušenosti. Pán v obleku vedle mě přidává ještě několik ekonomických rad, jak by to v tom Oseku mělo dopadnout a kde všude by se mělo začít stavět a jak na to s mladými. Na závěr dodává, že Martinu zná, na čemž se shodnou všichni. Televize přeci spojuje. Vyčerpán vystupuji u nás doma a mudruji, že už nemrzne, že bych domů doklouzal. Sousedé-důchodci by to jistě ocenili. Vždyť jsou to Češi – a ti se kloužou!
Doma jsem dlouho nepobyl. Dávali hokej, a to je čas pro truchlohru, kdežto já chtěl dál nasávat dobrou náladu. Náhoda mě zavedla na Malostranské náměstí. Pro jeho chloubu – Malostranskou besedu (kdo z vás myslel na Úřad vlády, dejte si jednu za uši) – jsem truchlil zas já, a to celé čtyři roky. Ale už nemusím! Naše drahá Beseda je jako za mlada, dokonce i s původními třemi věžičkami a zvonem, a já si říkám: zlaté české a jiné slovanské ručičky. Budu sem chodit na rockové koncerty, abych zapomněl na jednu holku. Blanka se jmenuje. Prosím vás, neříkejte jí o Malostranském náměstí; jak ji znám, úplně by to tu zřídila.
Docela unaven přešel jsem po Mánesově mostě a vpravo si sedl nad Vltavu na lavičku. Vesele jsem vytáhl foukačku, že si zahraji blues a odpočinu si. Po několika tónech ke mně přišel značně omšelý člověk a začal vysvětlovat, jak se to s tou harmonikou má, že taky hraje, ne tedy přímo na harmoniku, ale že zrovna shání někoho do kapely. Zatímco jsem sledoval pohupující se krabici vína v jeho pravici, přikolébala se k němu podobně vyhlížející dáma a odtáhla ho kamsi. Postupně přicházeli další lidé a naslouchali mému preludování, někteří se dožadovali dalších kusů, jiní zas, abych jim nástroj zapůjčil.
Odpoledne pomalu mizelo za obzor a já nadšeně vyskočil na lavičku. Jsme národ renesančních bytostí!
Aristotelés byl jistě Čech.
Tak za rok na rybníku a za dva v Londýně.

Dominik Melichar

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(28. 2. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2662

Jak jsem pochopila nevýhody novinařiny

aneb Koncert v Chrámu sv. Štěpána

Magdaléna Hanušová
( magdalena.hanusova)

V novogotickém Chrámu sv. Štěpána se ten den sešla spousta zvědavců a milovníků hudby. Kdo dorazil pozdě, už si ani nesedl. Není divu – 1. lékařská fakulta a Humanitní klub mediků pořádaly již desátý koncert v rámci cyklu Fakulta v srdci Karlova, kde představily slavné Mozartovo Requiem d-moll.
Vstupné bylo dobrovolné, a tak kostel takřka praskal ve švech. Na nás zbylo krásné místo přesně naproti bohatě zdobenému nosnému sloupu, který jsme tak mohli po celou dobu obdivovat. K tomu se zepředu nesl hlas děkana Tomáše Zimy a pátera Josefa Čunka.
Profesor Zima nám představil projekt a historii stavby. Pan farář se zase nejspíš domníval, že podobně široké posluchačstvo bude mít až tak na Vánoce, a proto využil příležitosti a pokusil se obrátit na víru všechny přítomné proslovem o božských tónech Mozartovy hudby, která prostředkuje vanutí Ducha, ukazuje na neporušený božský svět, odpovídá na závažné otázky lidské existence, a nutí tak posluchače k rozjímání. Je jistě pravda, že Boží Duch nejraději oslovuje lidi skrze jim nesrozumitelný latinský text a hudbu skladatele, který byl ve svém životě vskutku zářným příkladem křesťanských ctností.
Situaci zachránil orchestr Piccolo coro & Piccola orchestra s dirigentem Markem Valáškem a asi pětadvacetičlenný pěvecký sbor se čtyřmi sólisty. Sálem se začaly linout překrásné tóny génia. Všichni umělci byli výborně sehraní, působivě pracovali s dynamikou a mé laické ucho neodhalilo jedinou chybičku. Chrámová akustika pozitivní dojem jen zesílila. Estetický požitek vskutku stál za to.
Kdo už někdy v podzimních měsících navštívil nevyhřívaný kostel, jistě si umí představit, jak špatně je tento prostor zadýchatelný. Venku kolem nuly, uvnitř snad ještě méně. Sešit, do něhož jsem si psala poznámky, mi pomalu přimrzal k prstům a nos začal usilovně červenat. Hlavou se mi honily myšlenky na elektrické topeníčko, které jsem si zrovna ten den zakoupila. A tu mi došlo, proč nechci být novinářkou: Při práci si ani nemohu strčit ruce do kapes!

Magdaléna Hanušová

Mozart, W. A.: Requiem d-moll v cyklu Fakulta v srdci Karlova, Chrám sv. Štěpána, 4. 11. 2009.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(1. 3. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2582

Manifest choromyslných

Dominik Melichar
( dominik.melichar)

Řekněte mi, mají se lidé rádi?
Že ve skutečnosti nepřejeme druhému nic zlého?
Přece nebudu přát holce v autobusu, ať jí spadne na zem její nejnovější model mobilního telefonu (a nejlíp, aby na něj pak šlápnul ten tlustej chlápek, co se celou dobu kouká do jejího výstřihu), když sám stále používám jako komunikačního prostředku výhradně tužky a papíru. A taky přece nesmažu na návštěvě u kamaráda z jeho počítače sbírku hudebních nahrávek, když znám jenom zlatou troubu a štos černých placek. Slyšíte ten krásný prskot? Ze začátku to zní, jako kdyby se vám v pokoji strhl slejvák skoro jak v deštném pralese, a pak hned love me tender, love me sweet…
Mám sice kapuci, ale její výrobci nepočítali s tím, že bude muset čelit vertikálnímu moři. Naštěstí se mezi provazy vody objevil nápis Antikvariát. Sucho na dosah ruky. Nejprve ale mokrá klika. Dobrému vždy předchází nějaká zkouška, jestli jsi natolik s to, unést celé to štěstí. V takových chvílích mnohdy lidé berou raději nohy na ramena. Proto můžete vidět v mnoha tvářích tolik zoufalství. Většinou prostě jenom nevzali za kliku.
Byl lijavec jako už dlouho ne, tudíž znamenala mokrá klika zanedbatelné protivenství. Vevnitř je ráj. Kdo chodí do antikvariátů, ví, o čem mluvím. Cítím se tu úplně jak ryba ve vodě, takže během pár okamžiků držím v ruce nádherné vydání Hradu smrti od Jakuba Demla i s dřevoryty Josefa Váchala a navrch soubor esejů Františka Listopada. Antikvář pochválil mou volbu, popovídali jsme chvíli o Listopadových verších, ukryl jsem knihy do batohu a doslova skočil zas do vody.
Věděl jsem, co mě doma čeká, až otevřu dveře od pokoje. Nejprve pronikavá vůně dřeva ruku v ruce s vůní starého papíru. Knihy mají stejný biorytmus jako květiny. Přes den vytváří vzduch a v noci, když spím, mi ho berou a nutí mě tak víc ponocovat a víc číst. Sedám ke stolu a tisknu své ex libris do nových úlovků a srdce už ví, co bude. Chvěju se stejně, jako bych měl políbit dívku. Vložím nováčky do knihovny. Do ústavu choromyslných.
Ano, asi jsme choromyslní – my, co hodiny jen ohmatáváme vazby – my, co jsme unešeni nejstarším vydáním Hostovského Úkrytu s typografií Teigeho – my, co na knihách usínáme, na knihách píšeme, co jásáme, když máme další kousek do „hvězdičkové“ edice Světové četby, co v potu tváře sháníme další modré svazky Dostojevského od Kvasničky a Hampla.
Jestli nás tedy máte rádi, nechte nám naše knihy!

Dominik Melichar

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(7. 4. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2737

Lidi

Klára Zindulková
( klara.zindulkova)

Na nově natřeném podchodu nám svítí nové graffiti. Ošklivější a vulgárnější než jindy. To je teda vážně milý ráno! Lidi si holt neváží práce druhých, to je to. Že jim není hanba! Ani ty nový lavičky v parku dlouho nezůstanou, to víte, lidi to poničej, je to pro ně jenom škoda! A před domem se válí spousta odpadků. Lidi jsou prasata, nechápu, jak někdo může vyhazovat odpadky jen tak na trávník. A ty přeplněný autobusy, řeknu vám, to taky není nic příjemnýho. Nechápu, proč musej všichni jezdit tím samým autobusem, co já! Kvůli NIM stojím na jedný noze s ramenem vklíněným mezi pána s modrou igelitkou a nejbližší tyč. Suneme se krokem a nabíráme zpoždění. Těm zácpám se taky nemůžeme divit, když lidi jezdí do práce autem. Používají auto jako deštník a někdy ani to ne. Však by JIM neuškodilo, jít taky jednou pěšky nebo vytáhnout kolo.
Tak mě napadá, když tak na ně koukám (kam mám taky koukat, když je JICH plnej autobus), všimli jste si někdy, co jsou lidi schopný o sobě rozhlásit na internetu? Sebemenší pohnutku ve svých citech, ba co víc, sebezbytečnější informaci o tom, co právě dělají a jaký že má život smysl. No jaký má ten JEJICH život smysl, to já tedy vážně nevím. A stěžují si, jak je to všechno špatně, samozřejmě. ONI jsou ti chudinkové a ostatní za to ještě můžou! No prosím, to by se jim tak líbilo. Že má někdo potřebu takový moudra roztrubovat do světa, to já teda opravdu nepochopím.
A kdyby jenom to. Lidi dneska vůbec nerozumějí kultuře. Tu pravou kulturu vůbec neocení, vždyť se podívejte, co čtou za noviny a na co chodí do kina. To je jim podobný. Kdo se má na takovýhle filmy koukat, taková pokleslá konzumní zábava – ale co se dá dělat, lidi to chtěj, tak se to uživí vždycky. No jo, takovýhle vtípky, to je jejich! Být JIMI, stydím se až za ušima.
Mimochodem, ale to jen tak na okraj, všimli jste si někdy, že borůvky v lese u cesty jsou vždycky vysbíraný? Ne jako vysbíraný rychle, ale prostě už rovnou vysbíraný. Lidi tam snad chodí po nocích. Když si chce člověk s počestným a ryzím úmyslem natrhat docela malou hrstičku, všude jenom listí. Taky mi jednou mohli něco nechat, hamouni!
V rozčilení nedávám pozor na cestu a za rohem málem vrazím do nějakého kluka. Celkem sympaťák. Alespoň se usměju na pozdrav, ale úsměv mi okamžitě mrzne na rtech – co když je to jeden z NICH?

Klára Zindulková

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.

(9. 4. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2755

Jako host

Dominik Melichar
( dominik.melichar)

Cítím již na patře sám samet samoty,
který mne opíjí a volá na prodlevu,
aby se nebála a vešla do noty.
(J. Orten – U tebe teplo je…)

Nemůžu se zbavit dojmu, že je v dnešní době samotář přežitkem, nebo přinejmenším endemitem. Jít sám do kina neznamená jenom ochudit se o sdílení (nebo řečeno současným jazykem sharing) zážitků se společníkem, či společníky, ale také jisté vykořenění ze společnosti.
Byl jsem sám na výborném vystoupení skupiny Hm…, jež nevšedním způsobem zhudebňuje známé i méně známé básně české i světové poesie. Věřil jsem, že se mi v tak povzneseném prostředí podaří oslovit nějakou stejně samotnou dívku. Avšak hned v prvních minutách koncertu jsem se musel tohoto plánu vzdát s ohledem na moji vrozenou nekoketérnost. Napadlo mě, že by snad dotyčná samotná mohla oslovit mě, přičemž jsem zjistil, že se tam žádná taková vlastně nevyskytuje. Okolo samé páry jeho s ní, jí s ním, jí s ní, jeho s ním, až jsem z toho dostal hlad. A to někteří nebyli troškaři a páry vyměnili za celé skupiny mužů a žen volně namíchaných jako v šopském salátě. V takové skupině pak někdo něco řekne, jiný se zasměje, uslyší to někdo z cizí skupiny, něco k tématu podotkne, všichni se zasmějí, což zafunguje jako nepsaná smlouva o paktu mezi oběma skupinami, po zbytek večera se navzájem zvou na drinky a čas běží velmi volně, stejně jako smysly zúčastněných.
Dostal jsem ovšem další výborný nápad, stoupnout si někam poblíž té nebo oné skupiny a prohodit něco ve stylu: kdo tu vycintal to pivo? Se tu lepim jak moucha na mucholapku, myslí si o tom někdo něco? Nebo: to je ale krásnej večer, škoda, že musíme trčet na tomhle koncertě, co?
Nicméně i tenhle plán jsem brzy zavrhl při představě, že se pak s někým celý večer bavím o mouchách, nebo o počasí.
Při odchodu jsem pak slýchal jen plány, že ten či ta ještě dnes večer musí sdělit svoje zážitky svým dvěma stům sedmdesáti přátelům na fejsbůku a mě napadlo, komu své zážitky sdělím já. Kamarádovi za týden, až s ním poběžím lesoparkem? Rodičům při sobotním obědě? Nebo šéfovi v práci, až po mně bude chtít nějakou nepopulární, časově náročnou činnost, na kterou já jsem ten nejlepší adept?
Všimne si ale ten, co má dvě stě sedmdesát přátel, že listy na stromě vypadají ve větru jako drobné metronomy, jež mnohdy ani nedotikají svoji osobní poému a jsou nemilosrdně poslány k zetlení, aby na jejich těle mohla vyrůst květina, která svým pylem jednou ohromně pomůže včele, jež byla pro svou neschopnost přinést do úlu byť jen kapku nektaru málem ze společenství vyloučena? Co by pak dělala? Seděla by pod stromem a pozorovala by listy padající k zemi? Vyhoštěním staniž se hostem. A jen host je schopen nepokrytého údivu.

Dominik Melichar j.h.

Jan Zrzavý - Hlava Křtitele

zdroj: dekadence.info

ilustrace: Dominik Melichar
(přidal uživatel dominik.melichar)

(19. 10. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2828

Tak na kom vyděláme letos?

Kterak dobře využíti Máchových narozenin

Klára Zindulková
( klara.zindulkova)

Česká miss Veronika Machová, fyzik Ernst Mach, herec Jiří Macháček, stejně jako věčný žák 3. B Mach či dávní obyvatelé Machu Picchu mohou tiše závidět. Nejsou to oni, s jejichž podobiznami se letos tisknou pohlednice, vydává příležitostný aršík poštovních známek a razí zlaté medaile v hodnotě 40 000 Kč (pro vložení do košíku klikněte zde). Nejsou to oni, jejichž slova byla se vší péčí přeložena do čínštiny a vietnamštiny. Kvůli jejich soše neprodávají v Litoměřicích pomník samotného Stalina. Tím šťastně komerčně využitým je pro tento rok Karel Hynek Mácha in memoriam.

Máchovská soutěž

zdroj: www.khm2010.cz

foto: klara.zindulkova

Připomínati nekulturní veřejnosti znovu a znovu výrazné postavy naší kultury a jejich díla je chvályhodné. Finančně podporovati s profesionálním zápalem organizované akce, umožňující literární i jinak uměleckou osvětu, je velmi dobré. Chytit se jakékoli postavy naší minulosti, jejíž kult s sebou táhne komerčně osvědčená klišé, aniž by počin přinesl cokoli jiného, nežli pouhé zviditelnění pořádajícího subjektu, není vůbec dobré. Je to však zcela běžné. Nebo snad prostředky světí účel?
Princip: „Vyber postavu či dílo – tvař se jako zaujatý odborník – vyber cílovou skupinu a věkovou kategorii – oživ kult – spoj ho s připravovaným výrobkem, akcí či místem – vydělej. – Vyhledej další postavu či dílo…“ je ekonomicky ověřen. U vybrané postavy nezáleží na věku, pohlaví, národnosti. Diskriminace se nepěstuje, odchylky od normálu jsou naopak vítány. Hrdina může být i po smrti, ba dokonce nikdy žít nemusel. Zvláště vděčné jsou postavy, které žily jen MOŽNÁ (Libuše), jejichž rodiče byli jejich rodiči pouze ÚDAJNĚ (Božena Němcová), jejichž datum narození je NEZNÁMÉ (Shakespeare) a jejichž podoba NEJISTÁ a obestřená tajemstvím.
Do poslední skupiny naštěstí – ale to se zrovna hodí! – spadá také náš KHM. Schopný ekonom tedy hbitě zorganizuje anketu o jeho tvář s mottem „Nevíme přesně, jak vypadal. Zvolme jeho podobu!“. Dohady kolem umělcovy tváře jsou rozhodně ku prospěchu věci, stále je čím překvapovat: „Nová známka odhalila unikátní portrét Karla Hynka Máchy“, cituji novinky.cz.
Máchův odkaz k sobě váže několik lákavých témat. Romantismus je z nich to nejvýživnější a nejmanipulovatelnější. Romantismus předěláme na romantiku, romantika je růžová a růžová letí přinejmenším u holčiček, barbín, pánských košil a příslušníků hnutí emo. Monopol této barvy je mimochodem to jediné, co bych vytkla jinak velmi pečlivě připravené výstavě o KHM v Letohrádku Hvězda. A také to, co bych vytkla máchovskému kultu posledních let vůbec. Což nebyl Mácha, kromě popisovatele májové přírody, také (a možná dokonce především) autorem nahlížejícím zdrcené lidské nitro v očekávání smrti, básníkem strachu a úzkostí, nemoci, neodvratného osudu a hledání smyslu lidského putování? „Hrůzou umírá vězně hlas, obražený od temných stěn; hluboké noci němý stín daleké kobky zajme klín…“
Ale možná se najde někdo, koho všechno to narůžovělé šílenství, filmy, soutěže o cestu do Benátek, sborníky a výstavy (které obsadily klíčová místa naší státnosti od Parlamentu po Staroměstskou radnici) přimějí k tomu, aby usedl, otevřel některou z knih Karla Hynka a se zájmem si ji přečetl. Pokud tomu tak bude, pak to vše přece mělo smysl.
Na závěr mi dovolte soukromou doměnku, hlodající stále a neodbytně kdesi v koutku mé mysli. Podle mého si totiž Mácha komerční úspěch sobecky naplánoval sám. Považte: napsat báseň o období, které se opakuje pěkně pravidelně každý rok. Zmínit hned ve třetím verši druh ptáka, jehož mohutné rozšíření v příštím století musel jako milovník přírody jistě tušit. A jen o pár veršů dále jmenovat jiného opeřence, pomocí něhož chtěl jistě parazitovat na pozdější zlaté slávě svého božského jmenovce. A nutno říci, že promyšlený tah zakončit básnické dílo rádoby nenápadným odkazem na své nástupce Mrštíka a Glazarovou (ve snaze dostat se v povědomí čtenářů do spojení s českou spisovatelskou elitou) Máchovi vyšel více než skvěle.

Klára Zindulková

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.

(16. 11. 2010, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2918

Zbytečný rámus

Dominik Melichar
( dominik.melichar)

Napsat první větu fejetonu vyžaduje značnou dávku soustředění. První věta je jako klíč od dveří do salónu vyvolených. Neruda, Poláček, Vaculík... Nehynoucí autoři - nehynoucí texty. Ovšem i u nich platí, že obecně-společenská, politická či kulturní platnost některých jejich fejetonů dnes pozbyla na aktuálnosti a zůstávají už jen jakýmsi mementem své doby. Fejeton, který se právě chystám napsat, pozbývá své nadčasové, celospolečenské platnosti už teď - ve chvíli, kdy ještě není ani napsán. Větu po větě doufám, že se celek vtiskne do mramoru piedestálu doby, a zároveň s každou větou otevírám kontradiktorickou otázku lidské otevřenosti. Každou větou pootevírám píď za pídí vrata své mysli a zároveň zakrývám panensky čistý, zdánlivě prázdný, ovšem nedointerpretovatelný kus papíru. Bílý, nepopsaný list skýtá skutečnou paletu svobody a každý můj další řádek, byť by byl jen nastavenou polévkou grafomanova obžerství, ji více a více spoutává, omezuje. Otázkou zůstává, do jaké míry takto řádky slov svazují i jejich samotného autora. Tímto problémem se ale lingvisté a filosofové jazyka zabývají již celé věky; tak jim tu srandu nechme a nevyřešme...

Vraťme se teď o kousek zpět. Jak může fejeton ztratit celospolečensky i tematicky nahlédnutelnou platnost ještě dříve, než je dopsán? Odpověď je nabíledni: týká se totiž jen mě! Takhle to bylo:
V pubertě jsem se snažil vypádlovat z hlavního proudu lidského směřování tím, že jsem poslouchal nonkonformní hudbu a stejně tak se i oblékal a stejně tak i s okolím komunikoval a stejným způsobem své myšlenky konstituoval. Určitě si na to také vzpomínáte: buď jste se zhlédli v květinových dětech sexuální revoluce 60. let, nebo v nasranosti na vycizelovaný každičký detail úplně všeho v punku 70. let, popřípadě v korelátu proklatě nízkých rozkroků a gangsterské mluvy let 90. Nakonec ale stejně kolem vás budou pokaždé defilovat davy batikovaných, čírovaných nebo posprejovaných ovcí, kterým zas někdo více či méně zjevně „doporučuje“, jak nevybočit, nezpronevěřit se své škatulce. A tak jsem to vzdal, ale pádlo jsem měl vždycky připravené v pohotovosti a věty plynuly.

Existuje ale jedno místo, jeden prostor, kde se mi vždycky podařilo kurz otočit, i když třeba jen z části. Aby se ale člověk nestal oportunistou, potřebuje nějaký kolektiv kolem, kterému své protiproudovství může demonstrovat, a který jediný může říct ano, jsi vyšinutej! Na tomhle místě jsem byl ale vždycky jen sám ve své naprosté samotě. Pádloval jsem mezi větami jak o život, přestože kolem nebylo komu co ukazovat.

Tím místem je most „Rámusák“. Jediný ryze tramvajový most spojující přes třicet let pražskou Troju s Holešovicemi. Popravdě jsem celá léta netušil, že se jmenuje prostě jen Trojský most a že se mu přezdívá Rámusák. Já si ho pojmenoval tak, jak je to člověku nejbližší – skrz vnější podobu. Říkám mu Zelená lávka. Lidé na ni nesmí, přestože jakés takés chodníčky, sbité z dávno prohnilých prken tu jsou. Více než pět let sem přes všechny zákazy chodím a sleduji světla Suchdolu a napadají mě zde kýčovité verše. Řádek za řádkem.
Jenže Zelená lávka patří Praze – já jsem jen její tajný milenec. A nyní se Praha rozhodla mou milenku zabít; mou Zelenou lávku zbourat, a místo ní postavit lepší, multifunkční most (kromě tramvají tu mají jezdit i auta, bicykly a dokonce tu mají vést i chodníky pro pěší!!). Občané Prahy jásají, že se konečně uleví mostu Barikádníků, věčně ucpané Argentinské; že se bude dopravě v Praze zas o něco lépe dýchat. Zdá se, že se magistrátu konečně podařil dobrý krok (po všech těch Blankách – i když nový most bude v jejím rámci - Openkartách apod.), že jde lidem vstříc atd. atp.
A tak najednou sedím sám na Zelené lávce a naproti si na mě ukazují a klepou při tom na čelo silní chlapi z Metrostavu, stejně jako veselí pasažéři sedmnáctky a čtrnáctky. Konečně, ovšem nerad, mám své publikum, které říká ano, jsi vyšinutej.

Nepřeju si, aby mi Rámusák zbourali! Bude mi chybět skřípění shnilých, děravých prken. Bude mi chybět drátěný plot, jenž si téměř kaleidoskopicky pohrával s osvětlením Suchdolu i Měsíce. Já si chci svůj vracák (pro nevodáky zpětný proud) vybrat sám.
Pokud tedy napsat první větu vyžaduje značnou dávku soustředění, pak napsat větu poslední vyžaduje velké úsilí nepodlehnout. A tak...
Můžete mi sebrat Zelenou lávku, ale nikdy mi neseberete mý pádlo!

Dominik Melichar

(15. 3. 2011, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2999

Fejeton o výlevce

Klára Zindulková
( klara.zindulkova)

. . . (zvětšit)

Když v devíti letech zjistíte, že si člověk nedokáže olíznout vlastní loket, jste překvapeni. Pokud uprostřed svých slibně se rozvíjejících vysokoškolských studií objevíte, že jste majiteli povahového rysu, o kterém jste dosud neměli ani tušení, možná vás to dokonce šokuje.
Čistili jste někdy výlevku u dřezu? Ano, to oslizlé kolečko, z jehož dírek se šklebí zbytky rozkládající se mrkve a na jehož okrajích žijí miliony zlověstně páchnoucích bakterií. A přistihli jste se někdy, že to děláte rádi?
Ten intenzivní, přitažlivě nevábný pocit se dotýká snad samých kořenů lidstva. Už obyvatelé starověkého Říma procházeli při sledování gladiátorských her katarzí – díky dramatickému zážitku zla a strachu nalézali kýženou vnitřní očistu. Není to snad tentýž pocit, jaký pociťujeme my při úporném čištění výlevky, kdy s páchnoucími zbytky ve dřezu seškrabáváme i něco z nepořádku uvnitř člověka? Záměrná konfrontace s tou nejvypjatější podobou hnusu a ošklivosti má v sobě něco z očistných procesů velkých filozofií a náboženství. Překonávání hranic. Test vlastní odolnosti. Intenzivní a veskrze osobní prožitek koncentrované špatnosti. Bilance pojmu krásy a ošklivosti. Relativizace dobra a zla. Bolestné uvědomění si vlastní tělesnosti a pomíjivosti hmoty. Prach jsi a v prach se obrátíš. Možná spíš v něco ještě nevzhlednějšího.
Ale nejde tu jen o proces filozoficko–psychologický. Čištění výlevky je zároveň záležitostí bytostně literární: „a já snad lopatu a hrábě abych zdvih / a znovu shrabal prsť té zatopené země, / po vodě plné děr, jak hroby hlubokých. (Nepřítel)“ Jsem přesvědčena, že Baudelaira napadla tato slova při téhle odporné a vlhké činnosti. „Nahoře, dole nic než hloubka plná tmění, / jen písky, mlčení a prostor nade vším... (Strž)“ Neznám lepších slov, jež by tak přesně vystihla tu věčnou a neurčitou stísněnost, provázející vědomí o existenci neznámého panství rozkladu a tmy tam dole… Dokud neučiníme ten osudový pohyb a neodsuneme poněkud to kdysi barevné sítko, jsou to dva odlišné světy, dvě galaxie. Naším zásahem jsou však obě království na okamžik propojena a na nás padá prastará bázeň před mocným a neúprosným řádem přírody a času. „Já spánku hrozím se a hrůzu z něho mám / jak z jámy děsivé, jež vede bůhvíkam. (Strž)“
Ozbrojujeme se gumovými rukavicemi veselých barev a čistícími prostředky síly buvolí, přesto však musíme tušit, že naše vítězství bude pouze dočasné. Znovu a znovu dostihuje naše nablýskané, omyvatelné a evropským normám vyhovující kuchyně pach těch mlčenlivých, všeolizujících úst věčnosti, která nám nedají zapomenout, že jednou bezcitně semelou i naše tělesné schránky. „A přece budete se také podobati / té hrůzyplné hnilobě, / vy jasná zorničko mých nocí, jež se krátí, / vy hvězdo v lidské podobě! (Mršina)“
A proto čistěte výlevky u dřezu. A važte si jich. Jsou posledními posly transcendentálních sfér života, kteří v naší hygienické a dokonalé civilizaci, přes všechnu její snahu zapomenout, stále sveřepě přetrvávají.

(26. 3. 2011, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3016

Aby to čert spral

Dominik Melichar
( dominik.melichar)

Aby to čert... (zvětšit)

Určitě jste o tom slyšeli: divadlo Komedie končí a pražský radní pro kulturu se vyjádřil v tom smyslu, že provozovat divadlo je stejné jako péct rohlíky... tak zkusme takový experiment:
čert, kniha, voda, růže, mléko, letět

Šest slov, která mě napadla ve vlaku cestou do Brna přesně po tom, co jsem napsal: zkusme takový experiment. Tak se do toho pusťme.

Čert se trochu vymyká, co říkáte? Jediné jednoslabičné slovo, jediná pohyblivá bytost, nadto pohádková, vymyšlená. Proč mě napadlo jako první? A proč v závislosti na slově experiment a na takové situaci, jaká v kupé zrovna byla (má čtoucí dívka po levici a tři mladí pánové se sluchátky; nikdo nejevící o mého čerta sebemenší zájem)?
A pak do čerta vstoupila kniha. A nebo čert vstoupil do knihy? A nebo z ní odešel a teď se chce vrátit? A nevzal si prostě jen velkou obrázkovou knížku o vodě, protože se na nějaké čertí anarchistické schůzi dozvěděl, že VODA existuje? Tolik modré v životě neviděl. Tedy... nikdy vlastně žádnou modrou neviděl. A teď si představte, že ten čert na základě nových hydrologických znalostí zasadí uprostřed pekla růži. Kam ten fikční svět spěje? A kam spěje náš svět? Má být růže – potomek průkopnických ovšem sebevražedných snah – symbolem lidské identity, která si jako Indiana Jones běhá po světě a chytit ji je snadné asi jako říct babičce, že už opravdu, ale opravdu babi, já už fakt nemůžu... nechci už knedlík, už jsem jich sněd nejmíň kýbl. Ale zpět...
A nebo je jen estetickou manýrou autora, která jen tiše vzdychá: nadinterpretuj mě, nadinterpretuj mě! a za rohem se nám poťouchle posmívá?

My už ale dnes s naprostou jistotou můžeme říct, že je to všechno jinak, neboť jsme odhalili vertikální kontext s matčiným prsem, jakožto freudovsko-marxistickým symbolem potřeby krásy. Dítě ssající mléko – skřivan probodávající si srdce trnem růže. Obětováním své krve na oltář krásy dostal konečně skřivan křídla. Ta pravá křídla. Obětováním své identity ve prospěch identity latentní dostal i čert křídla. (Na červené býky prosím zapomeňte!)

Básník se dnes a denně bodá trnem růže do srdce. Činí tak (jakkoli se to Šaldovi nelíbí) i další: spisovatelé, hudebníci, malíři... činí tak i čtenáři, posluchači, literární vědci... lidé s krví.

A pak přijde nějakej okravatovanej úředníček a řekne, že to celé je jako péct rohlíky! Opravdu uvažuju o tom, jestli nepřekopat Darwinovu teorii přirozeného výběru – neměli by se „chudokrevní“ izolovat od lidí? A nebo aspoň ty čerty na ně poslat...

Dominik Melichar
(23. 10. 2011, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3081

Bude nebude, milé děti…

Klára Zindulková
( klara.zindulkova)

Bylo nebylo, v LitENkách se nám objevila zbrusu nová rubrika. Nese název Scéna: Bylo–Bude. Aby bylo jasno, rubrika Bylo–Bude bude údajně vypadat následovně. Část Bude bude snůškou nejzajímavějších kulturních událostí, které v budoucnu teprve budou, v rubrice Bylo budou události, které již v minulosti byly. Alespoň tak bylo rozhodnuto.
Záhy po tomto sdělení vyvstal v redakci drobný problém. Co s událostmi, které budou v době uzávěrky v Bude, ale jakmile bude číslo hotové, z Bude se stane Bylo? Vždyť všechno, co bude, bude muset dříve či později být přesunuto do Bylo. Ještě štěstí, že s rubrikou Bylo takový problém nebude. Čo bolo, to bolo. Z ničeho, co bude v Bylo, už nikdy Bude nebude!
Na redakční schůzi zavládlo fascinované ticho. Výše nastíněným procesem splývání minulosti a budoucnosti byli všichni poněkud zaskočeni. Rozlišit bylo od bude se doteď nezdálo být sebemenším problémem. Najednou však… Bylo? Bude? Ať to bude, jak to bude, články budou a pak se uvidí, co z Bylo a Bude bude nakonec v tisku a co z Bude bude případně v Bylo – tak zněl jasný a srozumitelný závěr z osudné debaty. Ano ano, jistě, všechno bude… snažíme se uchlácholit poněkud zmatenou šéfredaktorku. A i kdyby to náhodou nebylo – Jak nebylo?? Bylo bude a Bude taky bude a žádné co když nebude, nebo budeme muset ještě zakládat rubriku Nebylo–Nebude, popřípadě Mělobybýt!
Dobrá… ozve se kdosi opatrně. Ale pokud… (nervózní pohled zbytku redakce) většina z Bude bude nakonec v Bylo, co nám z Bude vlastně zbude? Bude bude muset být víc, co zbude z Bude bude v Bylo a co následkem toho přebyde v Bylo, nebude v tisku, ale mohlo by to být na webu. (Nervózní pohled nasazuje i řečník.) OK. Ale nebylo by pak lepší, aby Bude vůbec nebylo? Aby bylo jenom Bylo? (Soustředěné uvažování.) Kdyby teda bylo jenom Bylo a Bude nebylo… (nervozita přechází v tiché zoufalství) … Kdyby Bude – ??? Ticho. Dlouhé. Pohledy. Uhýbavé. To be or not to be.
Ale že je, milé děti, redakce LitENek houževnatá a vynalézavá, vymyslela si pro rubriku B… – eh, pro Novou rubriku interní název „Ta, jejíž jméno není radno vyslovovat“. Funguje to. Nikomu nevadí, že je to dlouhé. Nikomu nevadí, že se to nedá pořádně skloňovat. Popravdě tento interní název zachránil celou redakční komunikaci a umožnil nám na schůzích řešit ještě něco jiného nežli Bylo a Bude…
Jej! Už je to tu zase. Už je to tu… Už je!! JE! Milé děti, netrapte se tím, co bylo, neobávejte se toho, co bude, ale s radostí a plnými doušky užívejte toho, co JEST!

Nebude to tu věčně.

Bude nebude

ilustrace: Dominik Melichar
(přidal uživatel klara.zindulkova)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(7. 11. 2011, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3102

Bob

Lukáš Vlasák
( lukas.vlasak)

„Papoušku, vstávej,“ budí mě každé ráno Bob. Protáhnu si křídla a obhlédnu svou klec a její okolí. Chovatel mě brzy vyšle na další cestu. Těším se. Při cestování se rád kochám výhledem. Mám rád ubíhající krajinu za oknem. Fascinuje mě její jednotná černá barva. Já mám peří barevné. Když mě černá začne nudit, sleduji osudy jednotlivých červených, žlutých či zelených kabelů. Plazí se po zdech a občas se propletou. Ve světlých momentech se jízda zpomalí a já mám šanci pozorovat život exotů za sklem. Chovatelé je vyhání z poklidných klecí. Ke mně. Tak sedíme spolu a nenápadně ale zvědavě se pozorujeme. Nemluvíme, a když se na sebe usmějeme, uhýbáme pohledem. Jednou dvakrát za cestu zažijeme úlet. Denní světlo tam, kde bývá kabelová tma. Musíme přehodnotit svou stávající situaci a měníme orientaci. Avšak někteří z nás jsou již ke změnám apatičtí. Pak se přiblíží zdánlivý konec mé cesty. Muzeum. Tam mě naplní pilinami. „Vítej, můj synu,“ říká Zubák, po jehož jazyku sjíždím hlouběji a hlouběji...
Při cestování se rád kochám výhledem. Fascinují mě červené, žluté a zelené dlaždice za oknem. Na Jamajku vzpomínám rád. Na teplé moře a střílení šerifů. Tam jsem se, ještě jako ptáče, potkal s Chovatelem. Odvedl si mě. Dělám mu radost. Zase jsem to zvládl až do cíle. Zubák zvrací a blíží se klec. Jsem venku! Když za mnou konečně zaklapnou drátěná dvířka, s úlevou se zastřiženými křídly dotýkám svých oblíbených předmětů – bidýlka a krmítka. Jsem unavený. Během cesty jsem spatřil spoustu plakátů. Visely ve světlých momentech za okny, také Zubák mi jich pár ukázal. Na všech byl stejný nápis: Osudem papoucha je změnit svůj osud. S touto myšlenkou můžu usnout a být šťastný. Kabelová tma. „Papoušku, vstávej.“

Lukáš Vlasák

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.

(22. 11. 2011, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3106

Kapr na černo

Dominik Melichar
( dominik.melichar)

Na televizi se nedívám. Vlastně nedávno jsem si ji na chvíli pustil po tom, co jsem si úplnou náhodou přečetl v televizním programu, že někdy po půlnoci bude na veřejnoprávní televizi číslo dvě dokumentární rekonstrukce smrti basáka Sex Pistols Sida Viciouse. Prostě se předávkoval heroinem. Já vím, takhle vy mladí řešíte svůj nelehký vztah k tradičnímu světu.
Já tedy televizní program samozřejmě nečtu. Teď je to zrovna nějakej Nietzsche, Artaud. Placákův Babylon. To se ale nedá pořád, to doufám uznáte. No tak jsem si ten Blesk do ruky vzal. Někde vedle nahotinky tam bývá televizní program. Blesk pochopitelně nečtu, snažím se jím jen rychle a s patřičným zhnusením prolistovat… ta jejich tiskařská čerň, jak jen mě dokáže umazat! Obzvlášť teď před Vánocemi – samá zaručená rada, kde sehnat ty nejlevnější, nejzelenější, nejnepichlavější, nejnehořlavější, nejvoňavější a nejjehličnatější jehličnany do vašeho obýváku. Kterak jej ozdobit těmi nejlevnějšími, nejzářivějšími, nejbarevnějšími a zkrátka nejúžasnějšími ozdobami. A jak si konečně pochutnat na tom nejnekostnatějším, nejlibovějším, nejčeštějším a vůbec nejkaprovitějším kaprovi. A navrch zjistit, kde ho sehnat, kolik dal Jágr gólů, co politikové ukradli tento týden, co se zas v zoo narodilo a s kým momentálně sdílí lože přední česká umělkyně Iveta Bartošová.
Některé věci zkrátka nezměníte.
Bylo mi jasné, že chtít po své rodině, aby na štědrovečerní stůl připlulo něco jiného než tradiční kapr na přírodno v tisíci a jednom koření, by se rovnalo snaze přemluvit jablko, aby padalo ze stromu nahoru.
Naštěstí mám dva týdny před Štědrým dnem narozeniny a babička zas dobrý zvyk uvařit k rodinnému obědu, o co požádám. Zbytek osazenstva se klidně usmíval, neb očekával, že si jako každý rok poručím svou oblíbenou svíčkovou. Též jsem se klidně usmál.
„Dal bych si kapra na černo, babi!“ pravil jsem hlasem amerického dítěte sedícího na kolenou maskota Coca Coly a prskajícího svá přání do jeho napěněného plnovousu. Z tváří mých spolustolovníků zmizel úsměv rychleji než zlevněné novoroční zboží z pultů. Boj jsem očekával. V naší rodině spolu bojují odpradávna dva tábory. Něco jako pražané a táborité. Jeden (já s mámou) by jedl jakoukouli rybu pokud možno pořád a na jakýkoli způsob. Druhý (táta se sestrou) by jakoukoli rybu jedl pokud možno nikdy, nehledě na způsob. Jediné, co jsou ochotni pozřít, je právě onen vánoční kapr notně okořeněný (nutno podotknout, že je opravdu skvělý) a občas pangasius, kterého osobně za rybu nepovažuji. Ale kapr někdy jindy než o Vánocích? Odpor byl však marný. Kladivo do zpráchnivělého zdiva již udeřilo.
Za týden jsme si již (někteří) pochutnávali na výtečném babiččině kaprovi na černo dle starého receptu M. D. Rettigové a vám, mladí, jsem chtěl říct, abyste jedli ryby. Je to zábava.

Dominik Melichar
(13. 12. 2011, 12:00)

článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3133