Lze říci, že věty „kuchyň myje matku“ nebo „auto řídí otce“ jsou pravdivější než „matka myje kuchyň“ a „otec řídí auto“? Možná se zdá položená otázka zbytečná. Mě napadla při studiu syntaxe a morfologie. Tak urputně a chybně jsem deagentizoval, až jsem došel k bodu, kdy se subjektem v agentu stal objekt. S hrůzou mi došla zajímavá věc: Ty věty vypovídají o realitě.

Současný člověk žije ve fikčním světě. Vše, co ví, je konstrukt. Při dlouhé cestě moderní intelektuální socializací ho sráží tolik povinností, že osobní střetávání s okolním světem stojí v poslední řadě za Čapky, Volty, turbinami a babočkovitými. Všechny zkušenosti, které se k němu dostávají, jsou konstrukt. Ono totiž, žel, není čas na vlastní zkušenosti, pročež se nutně musejí přijímat zprostředkovaně a prostředníkem je vypravěč a ještě k tomu jistým způsobem zkorumpovaný.

Nejhorším prevítem, jen o málo zkaženějším než vzdělávací instituce, se zdají být média. Noviny, televize nebo internet v podstatě současného člověka k životu ve fikci odsuzují. A co hůř, tito neřádi vlastně vytvářejí a lidem vnucují fikční svět, který se tváří jako reálnější než realita sama. Příklad: Nejmenovaný deník vám řekne, podle čeho si vybírat dejme tomu ponožky. Na začátku článku jste textem vrhnuti do role zcela neznalého a nemožného jedince, který dosud o ponožkách vůbec nic nevěděl a zřejmě je ani nikdy neměl na noze. Nyní, s pomocí článku, se během pěti minut dozvíte, v čem tkví jádro pudla všech ponožek, a budete mít pocit, že už o tom kusu látky prodávaném po párech víte zcela vše. Jenže odvážíte se teď říct (ne kamarádům, ale sobě): Mé ponožky v článku nebyly, přesto jsem s nimi nadmíru spokojen a jiné nechci?

Jako nejvýraznější příklad v současnosti mi přijde prasečí chřipka. Kdesi v nekonečné dálce zahynul člověk. Údajně měl chřipku. Od té doby se šíří zpráva o zvláštním druhu tohoto viru (jeho název se musel několikrát pozměnit, protože u vědeckých problémů musí probíhat terminologická diskuze), který má vlastně horší pověst než žralok bílý. Zatímco strach ze žraloka způsobil u lidí film Čelisti, strach z prasečí chřipky vyvolala agentura Reuters. Fikčnost obojí hrozby je stejná.

Proč tedy současný člověk žije ve fikčním světě? Proč jím není pouze ovlivňován v průběhu prožívání reality?

Za prvé potřebuje větší dávku odvahy k obhajování osobních (v reálném světě osahaných) zkušeností. Prohlásit, že prasečí chřipka je méně nebezpečná než normální, předpokládá hádku, nutnost argumentů, usmiřování kořalkou a tak podobně. Vyjádření opačného (klasického a fikčního) stanoviska vyvolá pokynutí hlavou. Každý z pokyvujících měl někdy chřipku, nikdo z nich tu prasečí.

Za druhé se z člověka stává objekt této fikce. A to dokazují věty zmíněné v začátku tohoto fejetonu.

Otec řídí auto. Četl, že z jedničky na dvojku se přeřazuje hned po rozjezdu, z dvojky na trojku tak při pětatřiceti čtyřiceti kilometrech za hodinu a dle algoritmu stejně až k pětce. Spojku nesmí držet, když stojí na červenou, aby se někde uvnitř auta nezničila. Pozor si dává i na kontrolku benzinu a cenu pohonných hmot na čerpacích stanicích (četl, že Mušle prodává benzin draho). V tomto složitém procesu prolínání vlastní snahy o řízení a aplikování zprostředkovaných zkušeností se stává, že „auto řídí otce“. Matka v tu samou chvíli klečí na čtyřech v kuchyni s hadrem, a protože pilně čte Ženu a život a v televizi kouká na Sama doma, spoutává ji ten samý problém co otce. „Kuchyň myje matku.“

Věta s matkou ještě zaslouží rozšíření. Vlastní zkušenost s mytím kuchyně a zjištění, že dosud žila ve fikci, vlastně způsobuje následující: „Kuchyň myje matku od fikce.“

Marek Dobrý