Když jsme na předvánoční redakční schůzi přemítali, čím naplnit přílohu dalších Litenek, nabídl jsem se, že bych mohl napsat glosu o vánočním - nevánočním televizním programu: ani jedna televize totiž o těchto Vánocích příliš nereflektovala fakt, že jde vlastně o svátky křesťanské. O významu Vánoc běžel na Štědrý den jen jeden dokument, a to ještě dopoledne na ČT2; velkofilmy s biblickou tématikou se letos na programu neobjevily vůbec, na rozdíl od filmů o zabijáckém Santa Clausovi či příběhu o skřetovi, který kradl vánoční dárky. Korunu všemu nasadila Česká televize, když na Štědrý večer uvedla pohádku plnou čertů. Ostatně v pohádkách dost často dobro sice vítězí, ale zlo zůstává nejsympatičtějším aktérem.

To vše jsem měl v úmyslu zde pěkně rozmáznout, tak alespoň na půl stránky, a rozhořčeně pohovořit o ateistické konzumní společnosti, která církevní svátky naprosto nechápe a zneužívá jich, aby se obžírala a mařila čas hloupostmi. Jenže pak jsem zašel na půlnoční.

Nechodím do katolických kostelů často, a snad proto mě kázání nadobyčej zaujalo. Zvlášť výrok o tom, že Ježíšek se liší od sklerotického Dědy Mráze a dementního Santa Clause (tato slova byla skutečně užita) tím, že skutečně existoval. Nejde mi tu ani tak o Ježíška, kterého si dost možná představujeme natolik odlišně od historické postavy, že je už Santovi svou fikčností docela blízko. Jde mi o to, že kněz v den narození Páně, kdy je kostel plný lidí, zneužije situace k tomu, aby si to v bezpečí svého svatostánku hrdinsky rozdal s cizími vánočními symboly a urážel je. Prosím, snad je něco pravdy na tom, že Santa Claus není moc důstojný pán, když se nechává tisknout na lahve s Coca-Colou, ale označit prostě a jednoduše někoho, kdo se snaží udělat děti šťastnými, za dementního, je podle mě - nejedná-li se o lékařksou diagnózu - vrcholně neslušné.

Ve chvíli nejvyššího rozhořčení jsem si uvědomil jednu věc: onen kněz se dopustil přesně toho, co jsem sám měl v úmyslu. Chtěl jsem totiž hřímat proti tomu, že se na obrazovkách ve svátečních dnech objevují veselí čertíci a že televize zařazují do svých programů více smyšlených pohádek než pořadů o skutečném vánočním poselství. Tak nějak už mi nedošlo, že zobrazení čerti mají se skutečným peklem pramálo společného a že dělat dětem (a nejen jim) radost patří k Vánocům mnohem více, než vyučovat náboženství.

Byl jsem hloupý. Poskytovat kulturu duchovně zaměřenou je a bylo především úlohou církve, nikoli veřejnoprávních institucí. A když jsem duchovní prostředí nenašel o Vánocích v kostele - proč jsem ho pro Boha živého chtěl hledat jinde?