Na nově natřeném podchodu nám svítí nové graffiti. Ošklivější a vulgárnější než jindy. To je teda vážně milý ráno! Lidi si holt neváží práce druhých, to je to. Že jim není hanba! Ani ty nový lavičky v parku dlouho nezůstanou, to víte, lidi to poničej, je to pro ně jenom škoda! A před domem se válí spousta odpadků. Lidi jsou prasata, nechápu, jak někdo může vyhazovat odpadky jen tak na trávník. A ty přeplněný autobusy, řeknu vám, to taky není nic příjemnýho. Nechápu, proč musej všichni jezdit tím samým autobusem, co já! Kvůli NIM stojím na jedný noze s ramenem vklíněným mezi pána s modrou igelitkou a nejbližší tyč. Suneme se krokem a nabíráme zpoždění. Těm zácpám se taky nemůžeme divit, když lidi jezdí do práce autem. Používají auto jako deštník a někdy ani to ne. Však by JIM neuškodilo, jít taky jednou pěšky nebo vytáhnout kolo.

Tak mě napadá, když tak na ně koukám (kam mám taky koukat, když je JICH plnej autobus), všimli jste si někdy, co jsou lidi schopný o sobě rozhlásit na internetu? Sebemenší pohnutku ve svých citech, ba co víc, sebezbytečnější informaci o tom, co právě dělají a jaký že má život smysl. No jaký má ten JEJICH život smysl, to já tedy vážně nevím. A stěžují si, jak je to všechno špatně, samozřejmě. ONI jsou ti chudinkové a ostatní za to ještě můžou! No prosím, to by se jim tak líbilo. Že má někdo potřebu takový moudra roztrubovat do světa, to já teda opravdu nepochopím.

A kdyby jenom to. Lidi dneska vůbec nerozumějí kultuře. Tu pravou kulturu vůbec neocení, vždyť se podívejte, co čtou za noviny a na co chodí do kina. To je jim podobný. Kdo se má na takovýhle filmy koukat, taková pokleslá konzumní zábava – ale co se dá dělat, lidi to chtěj, tak se to uživí vždycky. No jo, takovýhle vtípky, to je jejich! Být JIMI, stydím se až za ušima.

Mimochodem, ale to jen tak na okraj, všimli jste si někdy, že borůvky v lese u cesty jsou vždycky vysbíraný? Ne jako vysbíraný rychle, ale prostě už rovnou vysbíraný. Lidi tam snad chodí po nocích. Když si chce člověk s počestným a ryzím úmyslem natrhat docela malou hrstičku, všude jenom listí. Taky mi jednou mohli něco nechat, hamouni!

V rozčilení nedávám pozor na cestu a za rohem málem vrazím do nějakého kluka. Celkem sympaťák. Alespoň se usměju na pozdrav, ale úsměv mi okamžitě mrzne na rtech – co když je to jeden z NICH?

Klára Zindulková

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.