Měla jsem den jen pro sebe a v duchu představu, jak si to krásně užiju. Zavázala jsem si botky samochodky a vyrazila. S blaženým úsměvem na rtech a hlavou zvrácenou do nebe, to abych se mohla kochat okolní architekturou, jsem si to štrádovala k svému cíli.

A pak nastaly komplikace – zataženo! Mraky turistů hyzdily moji polední Prahu. Těžkopádně se valily, kolize se blížila. Nééé, vztekala jsem se jak malé děcko. Moje velké jahodové lízátko, na které jsem se tolik těšila, se momentálně válelo v prachu. Italové na něj plivali, Němci do něj kopali a Japonci si vše zvědavě fotili. Koutky mi výrazně poklesly. Napadlo mě, že královská cesta zřejmě nebude určena pro krále. Karlův most se dal pouze tušit, doufala jsem, že ho davy nezadupaly do Vltavy. Aj, nějak se to zaseklo. Musela jsem se probít skrz hrozen lidí – stačila jen ohebnost čínské gymnastky (její proporce bych také bývala ráda využila) a pár neškodných kung-fu chvatů. V kopci se pak chumel protrhal, to někteří sípající šedesátníci nevydrželi ono zběsilé tempo.

Jóóó, jsem tady, Blatný na plakátě mě lákal na výstavu. Vhlédla jsem do liduprázdné galerie, což většinou nevěstí nic dobrého, ale já se usmála, erupce endorfinů zaplavila moje tělo. Vešla jsem a trochu vyděsila i překvapila slečnu s kasičkou, která nikoho nečekala. Měla jsem pocit, že ty fotky tam jsou jen kvůli mně. Balzám na duši po tom venkovním martyriu. Poctivě jsem si přečetla info o autorech – hmm, pan Wilfried si podpálil byt i s fotoarchivem a vyskočil z okna – svoboda mívá různé podoby.

Černobílé snímky mi učarovaly. Nikdy bych neřekla, že Kundera má tak chlapské, až perverzně velké dlaně. To Blatný v kostkovaném, o dvě čísla větším saku, s výrazem ptáčete vypadlého z hnízda a melancholicky přivřenýma očima se nesměle krčil na lavičce v parku. Ty fotky měly něco do sebe, což se ale nedalo říct o videoartu paní Ulrike. Knihy padající na hromadu a umělý podivně praskající oheň v pozadí naprosto pohřbily Kafkův citát, který v nevkusném provedení běžel v horní části obrazovky. Pak jsem si ale spravila náladu napůl svlečeným Kohoutem na dovolené.

Škvorecký, Gruša, Lustig, ale i Kosiński, Czerski nebo Vojnovič – odcházím spokojená. Jdu neznámými zákoutími a s blaženým úsměvem na rtech a hlavou zvrácenou do nebe se kochám krásnou, nahou Prahou.

Denisa Garciová

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.