Připomínati nekulturní veřejnosti znovu a znovu výrazné postavy naší kultury a jejich díla je chvályhodné. Finančně podporovati s profesionálním zápalem organizované akce, umožňující literární i jinak uměleckou osvětu, je velmi dobré. Chytit se jakékoli postavy naší minulosti, jejíž kult s sebou táhne komerčně osvědčená klišé, aniž by počin přinesl cokoli jiného, nežli pouhé zviditelnění pořádajícího subjektu, není vůbec dobré. Je to však zcela běžné. Nebo snad prostředky světí účel?

Princip: „Vyber postavu či dílo – tvař se jako zaujatý odborník – vyber cílovou skupinu a věkovou kategorii – oživ kult – spoj ho s připravovaným výrobkem, akcí či místem – vydělej. – Vyhledej další postavu či dílo…“ je ekonomicky ověřen. U vybrané postavy nezáleží na věku, pohlaví, národnosti. Diskriminace se nepěstuje, odchylky od normálu jsou naopak vítány. Hrdina může být i po smrti, ba dokonce nikdy žít nemusel. Zvláště vděčné jsou postavy, které žily jen MOŽNÁ (Libuše), jejichž rodiče byli jejich rodiči pouze ÚDAJNĚ (Božena Němcová), jejichž datum narození je NEZNÁMÉ (Shakespeare) a jejichž podoba NEJISTÁ a obestřená tajemstvím.

Do poslední skupiny naštěstí – ale to se zrovna hodí! – spadá také náš KHM. Schopný ekonom tedy hbitě zorganizuje anketu o jeho tvář s mottem „Nevíme přesně, jak vypadal. Zvolme jeho podobu!“. Dohady kolem umělcovy tváře jsou rozhodně ku prospěchu věci, stále je čím překvapovat: „Nová známka odhalila unikátní portrét Karla Hynka Máchy“, cituji novinky.cz.

Máchův odkaz k sobě váže několik lákavých témat. Romantismus je z nich to nejvýživnější a nejmanipulovatelnější. Romantismus předěláme na romantiku, romantika je růžová a růžová letí přinejmenším u holčiček, barbín, pánských košil a příslušníků hnutí emo. Monopol této barvy je mimochodem to jediné, co bych vytkla jinak velmi pečlivě připravené výstavě o KHM v Letohrádku Hvězda. A také to, co bych vytkla máchovskému kultu posledních let vůbec. Což nebyl Mácha, kromě popisovatele májové přírody, také (a možná dokonce především) autorem nahlížejícím zdrcené lidské nitro v očekávání smrti, básníkem strachu a úzkostí, nemoci, neodvratného osudu a hledání smyslu lidského putování? „Hrůzou umírá vězně hlas, obražený od temných stěn; hluboké noci němý stín daleké kobky zajme klín…“

Ale možná se najde někdo, koho všechno to narůžovělé šílenství, filmy, soutěže o cestu do Benátek, sborníky a výstavy (které obsadily klíčová místa naší státnosti od Parlamentu po Staroměstskou radnici) přimějí k tomu, aby usedl, otevřel některou z knih Karla Hynka a se zájmem si ji přečetl. Pokud tomu tak bude, pak to vše přece mělo smysl.

Na závěr mi dovolte soukromou doměnku, hlodající stále a neodbytně kdesi v koutku mé mysli. Podle mého si totiž Mácha komerční úspěch sobecky naplánoval sám. Považte: napsat báseň o období, které se opakuje pěkně pravidelně každý rok. Zmínit hned ve třetím verši druh ptáka, jehož mohutné rozšíření v příštím století musel jako milovník přírody jistě tušit. A jen o pár veršů dále jmenovat jiného opeřence, pomocí něhož chtěl jistě parazitovat na pozdější zlaté slávě svého božského jmenovce. A nutno říci, že promyšlený tah zakončit básnické dílo rádoby nenápadným odkazem na své nástupce Mrštíka a Glazarovou (ve snaze dostat se v povědomí čtenářů do spojení s českou spisovatelskou elitou) Máchovi vyšel více než skvěle.

Klára Zindulková

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.