Napsat první větu fejetonu vyžaduje značnou dávku soustředění. První věta je jako klíč od dveří do salónu vyvolených. Neruda, Poláček, Vaculík... Nehynoucí autoři - nehynoucí texty. Ovšem i u nich platí, že obecně-společenská, politická či kulturní platnost některých jejich fejetonů dnes pozbyla na aktuálnosti a zůstávají už jen jakýmsi mementem své doby. Fejeton, který se právě chystám napsat, pozbývá své nadčasové, celospolečenské platnosti už teď - ve chvíli, kdy ještě není ani napsán. Větu po větě doufám, že se celek vtiskne do mramoru piedestálu doby, a zároveň s každou větou otevírám kontradiktorickou otázku lidské otevřenosti. Každou větou pootevírám píď za pídí vrata své mysli a zároveň zakrývám panensky čistý, zdánlivě prázdný, ovšem nedointerpretovatelný kus papíru. Bílý, nepopsaný list skýtá skutečnou paletu svobody a každý můj další řádek, byť by byl jen nastavenou polévkou grafomanova obžerství, ji více a více spoutává, omezuje. Otázkou zůstává, do jaké míry takto řádky slov svazují i jejich samotného autora. Tímto problémem se ale lingvisté a filosofové jazyka zabývají již celé věky; tak jim tu srandu nechme a nevyřešme...

Vraťme se teď o kousek zpět. Jak může fejeton ztratit celospolečensky i tematicky nahlédnutelnou platnost ještě dříve, než je dopsán? Odpověď je nabíledni: týká se totiž jen mě! Takhle to bylo:

V pubertě jsem se snažil vypádlovat z hlavního proudu lidského směřování tím, že jsem poslouchal nonkonformní hudbu a stejně tak se i oblékal a stejně tak i s okolím komunikoval a stejným způsobem své myšlenky konstituoval. Určitě si na to také vzpomínáte: buď jste se zhlédli v květinových dětech sexuální revoluce 60. let, nebo v nasranosti na vycizelovaný každičký detail úplně všeho v punku 70. let, popřípadě v korelátu proklatě nízkých rozkroků a gangsterské mluvy let 90. Nakonec ale stejně kolem vás budou pokaždé defilovat davy batikovaných, čírovaných nebo posprejovaných ovcí, kterým zas někdo více či méně zjevně „doporučuje“, jak nevybočit, nezpronevěřit se své škatulce. A tak jsem to vzdal, ale pádlo jsem měl vždycky připravené v pohotovosti a věty plynuly.

Existuje ale jedno místo, jeden prostor, kde se mi vždycky podařilo kurz otočit, i když třeba jen z části. Aby se ale člověk nestal oportunistou, potřebuje nějaký kolektiv kolem, kterému své protiproudovství může demonstrovat, a který jediný může říct ano, jsi vyšinutej! Na tomhle místě jsem byl ale vždycky jen sám ve své naprosté samotě. Pádloval jsem mezi větami jak o život, přestože kolem nebylo komu co ukazovat.

Tím místem je most „Rámusák“. Jediný ryze tramvajový most spojující přes třicet let pražskou Troju s Holešovicemi. Popravdě jsem celá léta netušil, že se jmenuje prostě jen Trojský most a že se mu přezdívá Rámusák. Já si ho pojmenoval tak, jak je to člověku nejbližší – skrz vnější podobu. Říkám mu Zelená lávka. Lidé na ni nesmí, přestože jakés takés chodníčky, sbité z dávno prohnilých prken tu jsou. Více než pět let sem přes všechny zákazy chodím a sleduji světla Suchdolu a napadají mě zde kýčovité verše. Řádek za řádkem.

Jenže Zelená lávka patří Praze – já jsem jen její tajný milenec. A nyní se Praha rozhodla mou milenku zabít; mou Zelenou lávku zbourat, a místo ní postavit lepší, multifunkční most (kromě tramvají tu mají jezdit i auta, bicykly a dokonce tu mají vést i chodníky pro pěší!!). Občané Prahy jásají, že se konečně uleví mostu Barikádníků, věčně ucpané Argentinské; že se bude dopravě v Praze zas o něco lépe dýchat. Zdá se, že se magistrátu konečně podařil dobrý krok (po všech těch Blankách – i když nový most bude v jejím rámci - Openkartách apod.), že jde lidem vstříc atd. atp.

A tak najednou sedím sám na Zelené lávce a naproti si na mě ukazují a klepou při tom na čelo silní chlapi z Metrostavu, stejně jako veselí pasažéři sedmnáctky a čtrnáctky. Konečně, ovšem nerad, mám své publikum, které říká ano, jsi vyšinutej.

Nepřeju si, aby mi Rámusák zbourali! Bude mi chybět skřípění shnilých, děravých prken. Bude mi chybět drátěný plot, jenž si téměř kaleidoskopicky pohrával s osvětlením Suchdolu i Měsíce. Já si chci svůj vracák (pro nevodáky zpětný proud) vybrat sám.

Pokud tedy napsat první větu vyžaduje značnou dávku soustředění, pak napsat větu poslední vyžaduje velké úsilí nepodlehnout. A tak...

Můžete mi sebrat Zelenou lávku, ale nikdy mi neseberete mý pádlo!

Dominik Melichar