Carpe diem, quam minimum credula postero.

Quidquid latine dictum sit, altum videtur.

Pryč jsou snad časy, kdy lidé překvapeně volali, že je leden (nebo únor) a že je venku sníh a zima, a kdy jsme odmítali nastupovat do tramvají bez dýchacích masek. S povděkem jsem tedy do jedné takové tramvaje nastoupil a čekal, až vyrazíme. Cestování městskou dopravou nabízí kromě spánku a ohřevu i prostor pro zamyšlení.

Prý malý český člověk. Mám za to, že tři únorové kanadské večery roku 2010 změnily tuto zemi, nebo aspoň její příslušníky, přinejmenším jako jeden říjnový večer roku 1918. Zrovna dnes vcházím do vestibulu podzemky, pardon – metra –, a míjím nadšené tváře lidí o velikosti nejmíň tří avatarů. Ve vagónu si naproti mně sedící dvouavatarové maminky šeptají, že Pepík taky umí, a dokonce i ruku za zády má způsobně opřenou. Zato Johanka po večerech pláče, že všechny děti už mají tu dřevěnou destičku, jak na ní Martina trénuje, u postýlky a že i ona ji v každém případě potřebuje. Po stranách pokyvují moudří modří a přihazují do diskuse o správném stylu své letité zkušenosti. Pán v obleku vedle mě přidává ještě několik ekonomických rad, jak by to v tom Oseku mělo dopadnout a kde všude by se mělo začít stavět a jak na to s mladými. Na závěr dodává, že Martinu zná, na čemž se shodnou všichni. Televize přeci spojuje. Vyčerpán vystupuji u nás doma a mudruji, že už nemrzne, že bych domů doklouzal. Sousedé-důchodci by to jistě ocenili. Vždyť jsou to Češi – a ti se kloužou!

Doma jsem dlouho nepobyl. Dávali hokej, a to je čas pro truchlohru, kdežto já chtěl dál nasávat dobrou náladu. Náhoda mě zavedla na Malostranské náměstí. Pro jeho chloubu – Malostranskou besedu (kdo z vás myslel na Úřad vlády, dejte si jednu za uši) – jsem truchlil zas já, a to celé čtyři roky. Ale už nemusím! Naše drahá Beseda je jako za mlada, dokonce i s původními třemi věžičkami a zvonem, a já si říkám: zlaté české a jiné slovanské ručičky. Budu sem chodit na rockové koncerty, abych zapomněl na jednu holku. Blanka se jmenuje. Prosím vás, neříkejte jí o Malostranském náměstí; jak ji znám, úplně by to tu zřídila.

Docela unaven přešel jsem po Mánesově mostě a vpravo si sedl nad Vltavu na lavičku. Vesele jsem vytáhl foukačku, že si zahraji blues a odpočinu si. Po několika tónech ke mně přišel značně omšelý člověk a začal vysvětlovat, jak se to s tou harmonikou má, že taky hraje, ne tedy přímo na harmoniku, ale že zrovna shání někoho do kapely. Zatímco jsem sledoval pohupující se krabici vína v jeho pravici, přikolébala se k němu podobně vyhlížející dáma a odtáhla ho kamsi. Postupně přicházeli další lidé a naslouchali mému preludování, někteří se dožadovali dalších kusů, jiní zas, abych jim nástroj zapůjčil.

Odpoledne pomalu mizelo za obzor a já nadšeně vyskočil na lavičku. Jsme národ renesančních bytostí!

Aristotelés byl jistě Čech.

Tak za rok na rybníku a za dva v Londýně.

Dominik Melichar

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.