Na televizi se nedívám. Vlastně nedávno jsem si ji na chvíli pustil po tom, co jsem si úplnou náhodou přečetl v televizním programu, že někdy po půlnoci bude na veřejnoprávní televizi číslo dvě dokumentární rekonstrukce smrti basáka Sex Pistols Sida Viciouse. Prostě se předávkoval heroinem. Já vím, takhle vy mladí řešíte svůj nelehký vztah k tradičnímu světu.

Já tedy televizní program samozřejmě nečtu. Teď je to zrovna nějakej Nietzsche, Artaud. Placákův Babylon. To se ale nedá pořád, to doufám uznáte. No tak jsem si ten Blesk do ruky vzal. Někde vedle nahotinky tam bývá televizní program. Blesk pochopitelně nečtu, snažím se jím jen rychle a s patřičným zhnusením prolistovat… ta jejich tiskařská čerň, jak jen mě dokáže umazat! Obzvlášť teď před Vánocemi – samá zaručená rada, kde sehnat ty nejlevnější, nejzelenější, nejnepichlavější, nejnehořlavější, nejvoňavější a nejjehličnatější jehličnany do vašeho obýváku. Kterak jej ozdobit těmi nejlevnějšími, nejzářivějšími, nejbarevnějšími a zkrátka nejúžasnějšími ozdobami. A jak si konečně pochutnat na tom nejnekostnatějším, nejlibovějším, nejčeštějším a vůbec nejkaprovitějším kaprovi. A navrch zjistit, kde ho sehnat, kolik dal Jágr gólů, co politikové ukradli tento týden, co se zas v zoo narodilo a s kým momentálně sdílí lože přední česká umělkyně Iveta Bartošová.

Některé věci zkrátka nezměníte.

Bylo mi jasné, že chtít po své rodině, aby na štědrovečerní stůl připlulo něco jiného než tradiční kapr na přírodno v tisíci a jednom koření, by se rovnalo snaze přemluvit jablko, aby padalo ze stromu nahoru.

Naštěstí mám dva týdny před Štědrým dnem narozeniny a babička zas dobrý zvyk uvařit k rodinnému obědu, o co požádám. Zbytek osazenstva se klidně usmíval, neb očekával, že si jako každý rok poručím svou oblíbenou svíčkovou. Též jsem se klidně usmál.

„Dal bych si kapra na černo, babi!“ pravil jsem hlasem amerického dítěte sedícího na kolenou maskota Coca Coly a prskajícího svá přání do jeho napěněného plnovousu. Z tváří mých spolustolovníků zmizel úsměv rychleji než zlevněné novoroční zboží z pultů. Boj jsem očekával. V naší rodině spolu bojují odpradávna dva tábory. Něco jako pražané a táborité. Jeden (já s mámou) by jedl jakoukouli rybu pokud možno pořád a na jakýkoli způsob. Druhý (táta se sestrou) by jakoukoli rybu jedl pokud možno nikdy, nehledě na způsob. Jediné, co jsou ochotni pozřít, je právě onen vánoční kapr notně okořeněný (nutno podotknout, že je opravdu skvělý) a občas pangasius, kterého osobně za rybu nepovažuji. Ale kapr někdy jindy než o Vánocích? Odpor byl však marný. Kladivo do zpráchnivělého zdiva již udeřilo.

Za týden jsme si již (někteří) pochutnávali na výtečném babiččině kaprovi na černo dle starého receptu M. D. Rettigové a vám, mladí, jsem chtěl říct, abyste jedli ryby. Je to zábava.

Dominik Melichar