Konfucius, Tu Fu, Li Po, Su Tung-pcho, Chan Šan… Snad nejznámější jména starých čínských básníků, básníků harmonie, přírody a lásky i válečného běsnění, bídy a smrti, básníků meditace i pijáckých popěvků. Čínská poezie měla vždy blízko i k ostatním druhům umění, zvláště k malířství a hudbě – čínské básně byly totiž vždy recitovány nahlas za doprovodu hudby nebo přímo zpívány, některé verše byly vlastně obrazy kreslené slovy, zatímco do skutečných výtvarných děl byla často kaligraficky vpisována báseň.

Po dlouhá staletí byla čínská poezie Evropě neznámá. Teprve v roce 1862 francouzský sinolog markýz d´Hervey-Saint-Denys uveřejnil překlad Poezie epochy Tchangů, nesetkal se s větším ohlasem, inspiroval však mladičkou básnířku Juditu Gautierovou k napsání sbírky Kniha z nefritu (1867), která mystifikovala svým označením „překlady“, ač se jednalo pouze o inspirace čínskou poezií. Některé z těchto „falešných“ básní se pak dostaly i do nejznámějšího českého překladu čínské poezie Bohumila Mathesia Zpěvy staré Číny. B. Mathesius totiž překládal překlady (nejčastěji francouzské a ruské), část básní čerpal z Klabunda, což byl pseudonym Alfreda Henschkeho, který byl přesvědčen, že čínskou poezii nelze překládat, nýbrž je třeba ji přetavit a poevropštit, jedním z Henschkeho zdrojů pak byla i již zmíněná Judita Gautierová.

Zpěvy staré Číny se u nás vždy těšily velké oblibě a dočkaly se několika vydání. Podnítily i řadu dalších překladů, antologií a sbírek, jmenujme např. výbor Melancholie (1948) v překladu Vladimíra Holana nebo překlad sbírky básníka Chan Šana Nad Nefritovou tůní jasný svit (1987) Marty Ryšavé.

Jakýmsi pendantem Zpěvů staré Číny je právě vydaná „populární antologie čínské poezie od nejstarších dob do začátku 14. století“ Písně a verše staré Číny (2004) v překladu Ferdinanda Stočese, který je dnes patrně jedním z nejvýznamnějších českých překladatelů a znalců čínské poezie. Připomeňme např. jeho dřívější překlady ve sbírkách Perlový závěs (1994), Květy skořicovníku (1992, 2002) nebo Nebe mi pokrývkou a země polštářem (1999). Dlouhá léta pracoval pro OSN, pod vlivem Mathesiovy sbírky se začal učit čínsky a odvážně se pustil do vskutku detektivní práce – snaží se vypátrat skutečného autora každé básně. Jeho překlady jsou tedy cenné nejenom svým citlivým a poetickým jazykem, ale i tím, že jsou pořizovány přímo z čínštiny a navíc obsahují pouze „originální“ básně skutečně pocházející od básníka, jemuž jsou připisovány. Sám Stočes o překladu říká: „Základem překladu je přímá interpretace znaků s uvážením obvyklých konvencí. Když jsem si ujasnil představu toho, oč básník usiloval, jaký dojem chtěl vyvolat, snažil jsem se dosáhnout stejného cíle. Ale s prostředky jazyka, do něhož překládám, bez ohledu na formu originálu, avšak se snahou o přirozené plynutí jazyka, pevný rytmus a podle možnosti též o harmonii zvuků, tónů a případně i rým.“ Tento záměr se Stočesovi skutečně podařil, vytvořil mistrovský kus, který potěší a pohladí každou citlivou duši, jež touží po harmonii a kráse čínské „impresionistické“ poezie.

UKÁZKY:

Věnováno poustevníkovi Cchuejovi

Čchien-ti

Stezka bylinami provoněná

se hrouží do rudého mechu,

okénko na horách se utápí

v záplavě zeleně.

Závidím ti tvé číše vypité

uprostřed květů,

z nichž motýli volně přelétají

do tvých snů.

Vrba

Tu Fu

Vrba mého souseda

rozechvívá své štíhlé haluze

s půvabem dívky,

jež slaví patnáct let.

Tolik mě skličuje,

že dnešního jitra

divoký vichr polámal

nejdelší ratolest.

STOČES, Ferdinand: Písně a verše staré Číny. Populární antologie čínské poezie od nejstarších dob do začátku čtrnáctého století. 1. vyd. Praha, MF 2004. 336 s., 329 Kč.

Litenky č. 2/12, roč. 2004/2005